ARMÁDY A HISTORIE

Ivan IV. Hrozný – car vší Rusi a stvořitel samoděržaví

Ivan IV. Hrozný

Postava Ivana IV. Hrozného vzbuzuje i dnes velice negativní myšlenky. Jednalo se o kturého despotu, pro kterého životy poddaných nic neznamenaly. Trpěl neodvratitelnými záchvaty vzteku, byl surový a nekompromisní, ale zároveň učinil z Moskevského knížectví  centrum budoucí ruské říše. Zapsal se v duších lidí takovým strachem, že rčení „to ví jen Bůh a veliký gosudar“ nebylo nadsázkou. Nejen pro Rusy je tedy klíčovou postavou dějin. Jedni na něj hledí jako na cara, který zavedl Rusko do dlouhé izolace, která vedla k zaostání za Evropou, druzí jej vidí, jako cara, který svou politikou potvrdil eurasijskou podstatu ruského národa. Jaký tedy Ivan, po otci Vasilijevič, byl?

Ivan Hrozný se narodil v Moskvě roku 1530, tedy v době, kdy v Evropě doznívala renesance. Rusko v té době nemůže mluvit o renesanci, ale o existenčním přežití mongolsko-tatarského jha. Ivanův otec, Vasilij III. Ivanovič byl dalším z velkoknížat, který se snažil o sjednocení a utužení vnitřní integrity Ruska. V tom se mu dařilo, a během patnácti let dobyl Pskov, Rjazaň, Novgorod, na Litevcích vymohl Smolensk a v Kazaňském chanátu dokonce prosazoval své kandidáty na post chána. Karta se tak definitivně obrátila na stranu Rusů, kteří zápas o svou existenci nakonec vydrželi. Vasilij centralizoval moc, v čemž mu pomáhala i pravoslavná církev, která zdůrazňovala, že původ velkoknížecí moci je od Boha. Po manželství s Salomenou Saburovovou, která byla bojarka, ale za 20 let nedokázala dát Vasilijovi dědice, se velkokníže roku 1525, po jednání s metropolitou církve, rozvedl, a už v únoru 1526 se oženil s Jelenou Vasiljevnou Glinskou, která pocházela z rodu litevských magnátů, tradičně zaměřených proti polskému králi. Vasilij Jelenu jistě miloval, protože se odhodlal k nevídanému kroku – oholil si vousy. Dne 25. srpna 1530 se jim narodil očekávaný dědic a syn, který dostal jméno Ivan. K Ivanovi přibyl 15. října 1533 ještě druhý syn Jurij. V roce 1533 ale velkokníže Vasilij umírá, moc po něm zdědí tříletý  Ivan, o kterého bude až do dospělosti pečovat i s rodinou kníže Michail Glinský.

Po smrti silného otce se v Rusku náhle projevují protichůdné tendence a boje o kontrolu velkoknížecího trůnu. V těchto bojích jsou aktivní především Vasilijovi bratři Jurij Dimitrov a Andrej Starický (údělná knížata, jak je poznat ze jmen), navíc se o moc hlásí i další knížecí rody. Ivanova matka Jelena v době jeho dětství vládne jako regentka, projevuje se velmi energicky a trestá vzbouřence a intrikami za pomoci svého milence Ivana Ovčiny-Tělepněva vystrnadí z popředí Michaila Glinského. To se však nelíbí zdaleka všem, což se potvrdí 3. dubna 1538, kdy Jelena náhle umírá, pravděpodobně otrávena. Teorii o otravě Jeleny potvrzuje i to, že rod Šujských záhy povstává proti regentovi, kterým byl Jelenin milenec a posléze manžel Ivan Ovčina-Tělepněv. Šujští ho odstaví z trůnu a zahajují krvavý boj o moc s konkurenčním rodem Bělských. Sluší se podotknout, že jak Šujští, tak Bělští stáli předtím na jedné straně barikády proti regentce Jeleně. Šujští postupně vyvraždí všechny významnější členy Bělských a zavádějí vládu teroru. Dědic trůnu Ivan je v té době ještě nezletilý, ale připravuje se na úder proti Šujským. Dne 29. prosince 1543 dává zavraždit Andreje Šujského, hlavu rodu. Ivan postupně dalšími krutými vraždami a deportacemi ustáluje svoji pozici a snaží se dosáhnout nezávislosti na bojarské dumě (sněm bojarských rodů). Proto Ivan rychle plánuje stvatbu, protože uzavřením manželství by se formálně stal dospělým a nemusel by se ve všem podřizovat dumě.

Dne 16.ledna 1547 se Ivan nechává korunovat carem (jediným císařem všech křesťanů) a jen o málo později, 3. února 1547 uzavírá sňatek s Anastázií Zacharijnovou-Koškinovou. Aby posílil centralizaci, zavádí Ivan nové reformy – centralizuje státní správu a reformuje armádu. V armádě zřizuje stálé jádro o síle 3 000 „strelců“, elitních střeleckých jednotek. Bojarům Ivan odebírá zváštní daňové úlevy („tarchany“), centralizuje soudy, ale ohledně bojarské dumy musí učinit kompromis a bojarům jisté pravomoci ponechat. Oporu vůči bojarům hledá Ivan v nové šlechtě, kterou si naklání darováním půdy a privilegii, šlechta je také účastna nově zřízenému zemskému sněmu, který Ivan zřizuje. Je sepsán soupis všech statků a pozemků na území Moskevského carství, zároveň jsou sjednoceny metrické míry a váhy. Aby byly všechny reformy prosaditelné, potřebuje Ivan peníze a notně zvyšuje daňové zatížení, proti čemuž se lid masově bouří a dokonce dochází k projevům hereze. Car kontruje masovými popravami a zřízením carské inkvizice, která na rozdíl od evropské spíše deportuje do vyhnanství, než aby upalovala. Situace se ještě horší, když 1. března 1553 Ivan náhle onemocní, a vypadá to tak vážně, že sepíše závěť, kde předává moc svému ročnímu synkovi Dimitrijovi. Této krize využijí bojaři a povstanou, car se pomalu uzdraví a porazí separatistické frakce. Carskou rodinu postihne tragédie, když ještě ten rok umírá syn Dimitrij. Ivan pokračuje v reformách, ze soudnictví odstraňuje nepříliš průkazný důkaz „Božího soudu“ a reformuje i státní správu – zemi rozděluje v roce 1555-1556 na gubernie. Šlechta je povinna v případě nebezpečí aktivní účasti ve vojsku a vystrojení vlastních jednotek, což zaručí Ivanovi možnost postavit do pole až 160 000 mužů. Žádná reforma není jednoznačně přijata, takže má car opět problémy s opozicí, ne však v bojarech, ale v údělných knížatech. Jasnou hrozbou pro Ivana jsou nadále Tataři usazeni v chanátech v okolí Ruska, a po několika neúspěšných taženích na Kazaň se Ivan osobně staví do čela vojska, se kterým stane 20. srpna 1552 před Kazaní. Dne 2. října je nařízen všeobecný útok na Kazaň, Ivan vítězí a ve městě zůstává jen velmi málo přeživších Tatarů, kteří by přežili bestiální vraždění. Porážkou Kazaně si Ivan otevřel cestu do Povolží a na Ural, čehož využívá o dva roky později, když 2. července 1554 dobyje Astrachaňský chanát. Největší hrozba pro Ivana tkví na Krymu, odkud jsou podporováni povstalci v Kazani a Astrachani. Se střídavými úspěchy tak Ivan bojuje od roku 1555 i na Krymu, kde se štěstěna se chvíli přiklání na stranu Rusů, chvíli zas na stranu Tatarů. Navíc jsou Rusové donuceni bojovat na dvou frontách, když se roku 1555 v Karelii objevuje švédský král Gustav I. Vasa. Švédové jsou usmířeni mírem z roku 1557 a Ivan vysílá svá vojska do Livonska, neboť by pro něj byl nesmírně výhodný přístup k Baltu. Livonský řád je Rusy poražen a je rozpuštěn, nicméně území Livonska přechází pod správu Polska, což znamená jediné – válku s Polskem. Na podzim 1559 onemocní carevna Anastázie a v srpnu následujícího roku umírá. Pozice státu se víc a víc horší, Ivan bojuje s Litvou, Švédy a Tatary. Připomínkou vítězství nad Tatary a vyvražděním Kazaně je návštěvníkům Moskvy dodnes po celém světě známý a proslulý Chrám Vasila Blaženého, který Ivan nechal postavit v letech 1555–1560, přičemž pro tento chrám typické kupole mají připomínat uťaté hlavy tatarských obránců.

Gustav II. Adolf

Mazaným úskokem si Ivan pojišťuje vládu v zemi, když prohlásí, že kvůli zradě bojarů odstoupí z trůnu, což přinese očekávanou reakci, lid podnikne dojemné procesí a prosí gosudara, aby je neopouštěl – dne 5. ledna 1565 tak Ivan znovu „milostivě“ přijímá vládu a je mu odsouhlaseno samoděržaví, kde mají úředníci a bojaři jen velmi malé pravomoci. V únoru 1565 zavádí nový systém správy státu, kdy carství rozděluje podle správy na „opričinu“ a „zemštinu“. Opričina je územím, kde má plnou a jedinou pravomoc sám car, v zemštině mají pravomoci stále ještě bojaři a místní správa. Těchto dělení se snaží využít některá silná města a v půli roku 1569 se car dovídá o povstání v Novgorodu. V prosinci téhož roku se Ivan vydává na trestnou výpravu, cestou vydrancuje povstalé město Tver a 6. ledna 1570 stojí s vojskem přímo před hradbami Novgorodu. V Novgorodu uspořádá Ivan nevídanou krvavou žeň, kdy nejprve vybije celou mírovou deputaci měšťanů, a pak vydá rozkaz vzít město útokem. Do února je v Novgorodě ubito mezi 25 a 40 tisíci lidmi, což otřese veškerými místy, kde by si snad někdo dovolil odporovat velikému gosudarovi, zakrátko car podobně nelítostně vraždí i ve Pskově. Masakrem Novgorodu se Ivan zbavuje posledního údělného knížectví ve svém carství. Oporou v těchto krvavých časech mu byla jeho opriční garda (postupně velké opriční vojsko), která jakožto věrný „carův pes“ plnila příkazy pacifikací neklidných oblastí. Odměnou za službu jim byly zábory půdy bojarů. Za svou krutost se car dokonce v květnu 1568 dostává dokonce do sporu s moskevským metropolitou Filipem Kolyčevem, což Ivan řeší svoláním soudu a odsouzením nešťastného metropolity k vyhnanství ve Tveru, kde byl zakrátko zavražděn. Na ukázku své neomezené moci nechává car organizovat hromadné popravy, z nichž největší a nejpamátnější je uspořádá na Rudém náměstí 25. července 1570, kdy je naráz obzvlášť odpornými způsoby zmasakrováno 300 odsouzenců. V roce 1571 se k Moskvě přiženou vojska Krymských Tatarů a zcela vypálí Moskvu, kde uhoří desetitisíce lidí. Z tohoto neštěstí viní Ivan opričníky a celou řadu jich dá popravit za údajnou kolaboraci s Tatary a za otrávení carevny Marie v roce 1569. Od roku 1569 už nebojuje jen s Polskem, ale s Polsko-litevskou unií a je vytlačen z Livonska. Po neúspěšné kandidatuře na polský trůn v roce 1572 se Ivan připravuje na vpád Poláků. Poláci skutečně vpadnou do Ruska a dostanou roku 1579 se až ke Smolensku, což je pro Ivana navýsost nepříjemné a roku 1581 musí žádat o mír. Dne 28. října 1571 se car žení znovu, tentokrát s Maljutou Sobakinovou, přičemž za zmínku stojí, že jedním ze svědků byl Boris Godunov, který se v budoucnu ještě nejednou projeví. Novopečená carevna Maljuta však za pouhé dva týdny umírá, což uvede Ivana do prekérní situace, neboť se podle pravoslavných pravidel nesmí ženit počtvrté. K řešení této nepříjemné situace je svolán 29. dubna 1572 církevní sněm, který Ivanovi udělí vyjímku a povolení k dalšímu sňatku. Ivan ostatně už den před povolením – 28. dubna – uzavřel sňatek s Marií Koltovskou. S ní se Ivan rozvede „až“ za tři roky. V létě 1572 má Ivan tolik důvodů bát se o život, že píše svou závěť a ruší opričinu. Dne 1. května 1577 se žení s Annou Vasiličkovovou, šestý sňatek provádí s Marií Nagojovou v září 1580, při čemž se možná jednalo dokonce o sedmý sňatek (někdy v mezidobí pravděpodobně pojal za ženu i svou milenku Vasilisu Mjelentěvovovou).

Boris Fjodorovič Godunov

Koncem roku 1581 spáchá Ivan Hrozný čin, který mu nade všechny ostatní zvěrstva zajistí nechvalnou proslulost – ubije careviče Ivana. Carevič Ivan byl ze stejného těsta jako jeho otec, byl třikrát ženat, přičemž jeho poslední manželku – Helenu Šeremetěvovou udeřil car Ivan tak surově, že přes noc potratila. Carevič Ivan se proto osopí na otce, a ten jej udeří těžkým „posochem“ (okovanou holí a odznakem moci zároveň) do hlavy, což přivodí carevičovi vnitřní krvácení a o čtyři dny později carevič Ivan umírá. Car Ivan je od chvíle, kdy zabil vlastního syna psychicky zhroucen a rychle se odebírá do hrobu, protože trpí dosud nepopsanou nemocí, po celém těle se mu objevují opuchliny a hniloba. V mysli běžných lidí je ztrestán Bohem za svou krutost tak, jako byl ztrestán smrtelnou agónií i židovský král Herodes. Stihne ještě předat moc svému mladšímu synu Fjodorovi a 18. března 1584, krutovládce a muž s krví desetitisíců lidí na rukou, umírá.

Je pravdou, že doba Ivana Hrozného byla krutá, ale ani tento argument neubírá nic z carovy děsuplnosti. Jeho zvířecké způsoby poprav a postihů povstalých měst zcela převyšují jeho dráhu panovníka. Pijan, celkem sedmkrát ženat, zabil vlastního syna a desetitisíce, možná až statisíce lidí, ať už svých poddaných, či svých nepřátel. Bezohledný a bez špetky soucitu se zapsal do historie tento první ruský car a skutečný strůjce jednotného ruského státu.