ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 27. 11. 2012 20:01 Napsal Edus
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Antonín Nývlt a selské guberno

rychtář NývltSocha rebela - rychtář Nývlt (Rtyně v Podkrkonoší), proti býv. rychtě, Rtyně v Podkrkonoší

Velká selská rebélie proti vrchnosti z jara roku 1775 zůstane navždy nesmazatelně spjata s osobností rychtáře Antonína Nývlta ze Rtyně v Podkrkonoší a s činností tzv. „selského guberna“. Tato instituce neměla v průběhu povstání obdoby a můžeme říci, že se jednalo o jakési povstalecké ústředí. Právě činnost selského gubernia pomáhala alespoň zčásti sjednotit masu nespokojených poddaných z velké části Čech, dát jim společný cíl a určitou vnitřní jednotu. Marxistická historie se nikdy netajila svou fascinací selskými rebeliemi a vykládala je jako součást třídního boje, nicméně novější bádání jsou v tomto pohledu mnohem skeptičtější a realističtější. Sedlákům šlo v roce 1775 o vymanění z ubíjející robotní a nevolnické povinnosti, nikoliv o zažehnutí plamene celosvětové revoluce.

 

Pojem robota označuje bezplatnou práci poddaných pro vrchnost, kterou museli poddaní vykonávat ve svém čase vedle práce na svých vlastních pozemcích. Zesílení robotního zatížení poddaných se pojí s dobou pobělohorské rekatolizace a již kolem roku 1620 je jen velmi malý počet  svobodníků – svobodných majitelů půdy – v některých oblastech též zvaných dědinníci. Těch bylo v této době jen 338 oproti 150 000 osedlých.1 Robota představovala velkou zátěž a přikazovala práci šest dní v týdnu, kdo měl vlastní potah, musel jej dát vrchnosti k dispozici a poté byl ještě povinen vykupovat od vrchnosti přednostně jen její zboží za vyšší ceny. Pochopitelně se objevovaly náznaky nespokojenosti poddaných, jakýkoliv náznak však byl tvrdě potrestán. Nejobávanějším trestem bylo vedle běžného bití holí, či karabáčem, nebo vsazení do díry takzvané posazení na „selského osla“ (trdlici). V podstatě se jednalo o kládu s ostře řezanými hranami, jež byla posazena na vysoký podstavec. Na ni pak byli nespokojenci posazování, přivazováni a končetiny jim byly zatěžovány závažím.Takovéto mučení mohlo vést až ke zmrzačení. Po velkém selském povstání z roku 1680 se situace poddaných o něco zlepšila díky Prvnímu robotnímu patentu a za vlády císaře Karla VI. byla robotní povinnost upravena dalšími dvěma patenty v letech 1717 a 1738.

Prvotní příčinu selské rebelie 1775 je třeba vidět jinde. Od počátku 70. let 18. století v Čechách panuje zemědělská neúroda, ceny obilí závratně stoupají a dochází ke katastrofálnímu hladomoru století, který u nás v letech 1771–1772 zahubí na 250 000 lidí.2 Tíživá situace panuje i v následujících letech a ani chování vrchnosti příliš nepomáhá zdecimovaným poddaným, jak můžeme pochopit z dobového selského otčenáše: „Otče náš selskej, pohleď, kterak jsme souženi, od karabáčníku dřeni. - Otče náš! Vždyť nemůžeme již obstát, neb nám chtějí tak již brát – chléb náš vezdejší. Ani do zítřka čekat nechtěj, pořád karabáčníkem hrozej – dejž nám dnes! Nedej nás více soužiti a víc do krve odříti – ale zbav nás. My sice v Boha doufáme, a přece vždycky coufáme – od zlého. Amen!“3 Navíc byla prý zima na přelomu let 1774 a 1775 jednou z nejtužších, jaké kdo pamatoval. Ze zoufalství a obecné znalosti osvíceného spoluvladaře Josefa II., přesněji jeho reformních snah se mezi lidem prosadila fáma o jakémsi Zlatém patentu, kterým měl Josef II. robotu zrušit a který jim chamtivá vrchnost zatajuje. Josef II. skutečně měl v plánu robotu odstranit, ale v této době ještě narazil na silný odpor feudálů a čelních představitelů státu, kteří zpravidla také vlastnili velké latifundie. Zoufalost, z bídy, hladu a chování vrchnosti mělo zakrátko zahájit nejmasovější selskou rebélii české historie.

K prvním impulzům vzpoury dochází již v lednu 1775 na Teplicku, odkud se v únoru šíří i na Broumovsko a Náchodsko a postupně do celého vnitrozemí. Ohniska rebélie tak lze hledat v horských a podhorských oblastech, které byly vždy chudší a zaostalejší než vnitrozemí a proto tam byla po hladomoru situace nejneutěšenější a všichni pevně věřili, že si vydobyjí Zlatý patent a díky dobrotivému císaři bude zase dobře. Od února 1775 je na Náchodsku činná selská „rada“, do jejíhož čela se dostává rtyňský rychtář Antonín Nývlt. V té době bylo Antonínu Nývltovi 38 let a jakožto svobodný rychtář, hospodář a zároveň hostinský ve Rtyni v Podkrkonoší se těšil velké vážnosti a patřil mezi přirozené autority obce. V průběhu února 1775 se stal představitelem poddaných, který je bude reprezentovat při jednáních s vrchností. Dobový záznam o Nývltovi napsal: „Plnomocník z Náchoda již při jejich prvním uplynulém tažení přivedl sedláky k tomu, aby si tamnějšího rychtáře zvolili za direktora. Ten však byl obratný, dobře smýšlející a zámožný muž, který svými pokyny usměrnil špatně smýšlející, aby upustili od páchání četných nepořádků.“4 Tato výpověď je velmi cenná, neboť právě tím, že sedláky umírňoval a nepodněcoval k násilí se Nývlt, a s ním i celé selské guberno, zásadně lišil od jiných lokálních vůdců a rychtářů, kteří naopak směrovali svůj hněv na vše, co jim přišlo pod ruku.

Excesů bylo v průběhu celého povstání mnoho, kupříkladu v Poříčí byl k smrti ubit rychtář, na zámku ve Chvalkovicích vzbouřenci obtěžují v ložnici dceru hraběte Dobřenského, která právě prožívá šestinedělí5, na statku v Poličanech je k smrti ubit sedmdesátiletý správce statku a na smiřickém panství dochází dokonce k hromadnému zabití, když nikdo ze sedláků nechce nařezat píci pro panský dobytek a jsou proto najati nádenníci. Kronikář Martin Uhlíř o tom tehdy napsal: „Když se o tom dověděli v sousedním Vlkově, přiběhlo tamodtud hřmotně deset mužů, ozbrojených silnými klacky. Dělníky tolik zmlátili, že tři z nich musel ještě téhož dne farář v Jasenné zaopatřit svátostmi umírajících.“6 Takovéto násilnosti samozřejmě nemohly zůstat bez odezvy a tak byl povolán kárný vojenský oddíl, aby viníky zadržel, ale záhy jsou i se třemi zajatci obklíčeni sedmi stovkami sedláků a poručík Freitag musí všechny zajatce propustit. Byly přepadány zámky a vrchnostenské kanceláře, kde houfy vzbouřenců demolovaly zařízení a výbavu, vyjídali sklepy, napájeli se zásobami piva a vína a když zjistili, že Zlatý patent nenaleznou, vyžádávali si na vrchnosti alespoň reversy, že dokud se situace s patenty nevyřeší, nebudou muset robotovat. Jednín z autorů takovýchto reversů byl dvacetiletý hradecký student Matěj Chvojka, přičemž jeho revers bude mnohokrát přepisován a napodobován, což mladému Chvojkovi nakonec vynese pověst velké ideové osobnosti povstání a bude dokonce Vídní prohlašován za „selského generála“.

Podobný revers napsal i Antonín Nývlt ve Rtyni, když podával vrchnostenské kanceláři písemný návrh úpravy robot. V návrhu se nepsalo o zrušení robot, ale pouze o jejich omezení, v tom se Nývlt lišil od radikálnějších rychtářů. Vrchnostenská kancelář však jeho návrh nepřijala a tak přivedl s sebou dne 20. března 1775 na zámek do Náchoda, kde sídlila vrchnostenská kancelář zástup sedláků a požadoval splnění požadavků. Pramenů o tomto není mnoho, jisté však je, že splnění požadavků požadoval ještě 26. a 28. března. Činnost Nývlta v čele guberna lze hodnotit jako velmi aktivní, nejen že krotil rozvášněné nevolníky a bránil excesům, ale také měl v době mezi 20. a 28. březnem faktickou moc nad panstvím. Vybíral zde finanční příspěvky na fungování „štábu“, sesazoval ty rychtáře, kteří se nechtěli připojit k povstání (jistý Řehák ze Slatiny musí dokonce jako trest zaplatit pokutu)7 a vydává celou řadu písemných potvrzení, která jsou pak po poslech a kurýrech roznášena do širokého okolí. Ruku v ruce s jeho přirozenou autoritou rychtáře jde i jeho organizační talent a můžeme proto říci, že vliv selského guberna značně přesahoval hranice Náchodska. Ve Vídni mu jeho činorodost a iniciativa vynese přezdívku „selský císař“. Vymezit přímou sféru vlivu selského guberna bychom mohli zhruba do celého prostoru mezi Krkonošemi a Orlickými horami, nicméně po poslech a kurýrech udržoval Nývlt kontakty i se vzdálenějšími oblastmi, což dávalo rebélii alespoň částečný punc jednoty, který nikde jinde nebyl.

Po celém severu a severovýchodě se jako lavina šíří tažení selských houfů směrem na jih ku Praze. Při tažení jednoho z houfů dojde u Trutnova ke střetnutí s vojenským kontingentem čítajícím setninu pěšáků a oddíl jízdy, po kterém zůstane 8 mrtvých sedláků a 12 raněných.8 V dobových pramenech můžeme nalézt i výpovědi, které s utiskovanými nevolníky sympatizují, či je alespoň chápou, jako třeba zápis kronikáře Jiřího Čermáka: „Jednoho písaře z Bylan blíže Českého Brodu Jiřího Šmerdiána do rybníka hodit chtěli. […] O jedné botě ho před sebou hnali, kde ke kopci přišli, tam jej položili a bili, jednou přes břicho, podruhé přes prdel. […] Byl to velmi zlý člověk a proto se mu za to šeredně odvděčili.9 Většinou se však s viditelným postupem na Prahu šířil spíše strach, měšťané Prahy se báli, aby se k povstalcům nepřipojila také městská chudina a měli ještě dobře v paměti hladové bouře o Vánocích 1772, kdy městská chudina vytloukla okna paláce guberniálního rady Nostice, neboť se dožadovala levnějšího chleba. Obzvláště Židé a židovští obchodníci se obávali rabování a pogromů. Obavy to byly totiž do jisté míry oprávněné, neboť se vzbouřenci táhla i lůza, která věřila, že si při náslinostech přilepší nějakou kořistí. Každý z nevolníků byl vyzván, aby se připojil k tažení alespoň na tři zámky a vrchnostenské kanceláře, pak už mohl jít domů. Ale běda, kdyby odporoval! Takový byl surově zbit do krve, okna jeho stavení vytlučena a kamna rozbourána. Na druhou stranu byl tento systém „tří návštěv“ praktický, neboť stále zaručoval, že povstalcům budou přicházet čerstvé posily. Různí se názory, proč vlastně povstalci na Prahu táhli a nejpravděpodobnější je to, že věřili, že tam naleznou samotného císaře, který se jich tváří v tvář zastane. Jak se uvádí ve vyšetřovacích protokolech: „Císařovně skládali rebelanti povinnou úctu, Josefa přímo vzývali.10 Je nepravděpodobné, že by jejich cílem byl boj a zabíjení, koneckonců k tomu neměli ani řádnou výzbroj. Vesměs byli ozbrojeni pouze kyji a klacky, nebo narovnanými kosami, ale neměli žádné střelné zbraně se kterými by se mohli rovnat vojsku. Až s postupem tažení na Prahu nějaké ručnice a pušky získali, ale nebylo jich mnoho. Situace v Praze se každý den blížila více a více hysterii, až byl nastolen stav podobný stavu obležení – městská posádka byla uvedena do plné pohotovosti, v ulicích byly zdvojnásobeny vojenské hlídky, byly zpřísněny kontroly osob procházejících městskými branami a ke Karlínu bylo dokonce vyvezeno dělostřelectvo. Takové události vyvolaly pochopitelně i velký zájem Pruska, Fridrich II. Veliký na jednu stranu nechá přísněji střežit hranice Slezska, aby se náhodou rebélie nepřesunula i tam, na druhou stranu však přikáže nezadržovat a napomáhat českým exulantům. To, že tažení vzbouřeneckých houfů nerozehnal nikdo před tím, než dorazilo ke Praze bylo způsobeno tím, že zprávy a příkazy z Vídně putovaly pomalu a těžkopádný byrokratický aparát si sám nevěděl příliš rady, jak situaci řešit. Svědčí o tom i to, že vrchní vojenský velitel František Wied nařizuje náčelníkovi generálního štábu, aby zabránil šíření nepokojů na Hradecku v době, kdy už jsou rebelanti za Brandýsem nad Labem. Napětí bylo na obou stranách veliké a i pro vojáky nebyla situace příliš růžová: „Přejeme si, aby všechna ta holota pošla, neboť dnes je to již osmý den, kdy nikdo z důstojníků, ani z mužstva se nesmí svléci, natož ulehnouti.11 Nakonec dne 24. března 1775 dorazily selské houfy k Libni a v počtu ne vyšším než dva tisíce mužů12 dotáhli následujícího dne k Poříčské bráně. K žádné bitvě však nedošlo, houfy byly okamžitě zásahem jízdních husarů a dragounů rozděleny na menší hloučky a ty pak byly snadno pochytány. Vojsku bylo nařízeno, aby povstalce šetřilo a tak nedošlo k většímu krveprolití – vojákům bylo zakázáno střílet ostrými náboji, měli používat jen bodáky a jízda pouze šavlemi na plocho. Zajatců bylo velké množství a vojáci museli najít způsob, jak jim zabránit v útěku. Našli ho snadno: „Nebylo ani žalářů pro takové množství lidí. Proto uřezány jim byly u kalhot knoflíky, aby nuceni jsouce je držeti, nemohli mysliti na útěk.13 Tak skončilo tažení na Prahu za císařem, který tam nebyl.

Pouhé dva dny poté se na jiném místě schylovalo k tomu, co později vešlo do dějin jako „bitva sedláků u Chlumce 1775“. Když vzbouřenci (mezi jinými zde byl i houfec nám dobře známého Matěje Chvojky z Roudnice) den před tím přitáhli ke Chlumci nad Cidlinou, nacházelo se ve městě jen 8 vojáků. Co se týče počtu vzbouřenců, nebylo jich pravděpodobně více než 600-1000.14 Zoufalí měšťané proto zatarasili ulice barikádami a začali se připravovat na útok rebelů. Útok ještě téhož dne nastal a jen s vypětím všech sil se Chlumečtí ubránili, neboť v momentě, kdy barikáda už povolovala vstoupily do města vojenské posily a vyhnaly vzbouřence pryč z města. U chlumeckého zámku se část vzbouřenců znovu zformuje a chystá se čelit vojákům. Vojáci zahájí výstražnou palbu spelými náboji, která sklidí pouze posměch a pohrdání od pošetilých rebelantů. Další salva už proto bude ostrými a na místě usmrtí dva sedláky, další dva se utopí v rybníce a 74 jich upadne do zajetí. Následujícího dne za úsvitu se vzbouřenci pokusí o další útok a dopadnou ještě hůře. Očitý svědek ze zasahující jednotky o tom napsal: „Jedné setnině bylo nařízeno, aby rebely napadla: ti pak, ačkoliv jen několik z nich bylo ozbrojeno střelnými zbraněmi a ostatní byli ozbrojeni toliko neobyčejně velkými klacky, přece se postavili zpočátku na odpor a vskutku skolili ručnicemi dva naše muže s bodáky, jakmile však bylo proti nim vystřeleno několik ran a někteří zůstali ležet mrtvi, jiní pak byli těžce raněni, tu počali couvati a konečně se dali na útěk. Ale jelikož jim vpadlo do zad půl setniny, bylo jich 211 zajato. Tak bylo při tomto útoku 5 mužů zabito, 3 utonuli a 211 bylo zajato.15 Na následky zranění zemřelo asi ještě dalších 16 mužů. Toto byl tedy účet pověstné bitvy, která dala za vznik úsloví „dopadnout jak sedláci u Chlumce“.

Bylo po všem a povstalcům udeřila poslední hodinka. Vídeň se hned jala hledat, kdo byl hlavou celé rebelie. Z výslechů zadržených vzbouřenců vyšlo najevo, že je to jakýsi rychtář ze Rtyně v Podkrkonoší a měl by se právě se svými druhy nacházet v zámku na Náchodě. Ve vyšetřovacím protokole stálo: „Rtyňský rychtář je hlava a pero celého povstání, u něho se buřiči shromažďovali. Nazývali ho svým nejvyšším představitelem a velitelem. Vedl současně kancelář, vydával rozkazy a dokonce uspořádal řádně vypsanou veřejnou peněžní sbírku...16 Úkol zajmout a přivést „selského císaře“ připadl podporučíku Reisovi, který na Náchodském zámku dne 28. března 1775 bez sebemenšího odporu zajal vůdce selského guberna Antonína Nývlta a celou řadu jeho spolupracovníků. Existence selského guberna – ojedinělého organizačního prvku, který se snažil sjednotit povstalce – skončila. Hned druhého dne, 29. března 1775, byli zadržení vězni převezeni do žaláře v Hradci Králové a poté, dne 3. dubna v noci byli převezeni do Prahy. Antonín Nývlt stanul před soudem a dostal trest dvou let žaláře a těžkých donucovacích prací. Obdobný trest stihl i Matěje Chvojku z Roudnice. Řada zadržených vyvázla s výpraskem karabáčem, či s uvězněním v žaláři. Byli ale také popravení, celkem jich bylo popraveno 7, jakožto exemplární trest za činy proti církevnímu majetku a svatokrádeže. Ironií osudu je, že tresty byly nakonec ještě mírnější, než jak byly uloženy a tak si Chvojka odpracoval jen 3,5 měsíce prací a byl propuštěn, zatímco Nývlt byl už na podzim téhož roku k zastižení ve své hospodě ve Rtyni, kam se vrátil a provozoval svou činnost až do své smrti roku 1782.

Zoufalý projev povstalců však nebyl marný. Přestože byli rozehnáni, ve skutečnosti svým protestem urychlili to, co Marie Terezie a Josef II. zvažovali už dříve, ale nemohli prosadit pro přílišný odpor vrchnosti. Je dosaženo toho, že je dne 13. srpna 1775 vydán Čtvrtý robotní patent, který upravuje roborní povinnosti a je předkrokem ke zrušení nevolnictví, které je zrušeno roku 1781 po nástupu Josefa II. na trůn dne 1.11. 1781. V důsledku tedy toto prakticky neozbrojené povstání, či spíše protest a projev zoufalosti přineslo víc, než velká ozbrojená vzpoura, která by byla utopena v krvi.17 Mrtvých bylo velmi málo a zcela zbytečně, ke krveprolití nemuselo dojít. Pro generace národních obrozenců a marxistických autorů bylo však krveprolití moc malé a tak zmonumentalizovali tuto dobu jako vyostřený, předem připravený a celonárodní boj, kde na oltář boje proti útlaku neváhaly padnout stovky. Skutečnost byla prostší, jako vždy.

Seznam použité literatury:
HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí – díl pátý. Baronet & Via Facti, Český Těšín 1996.
JANEČEK, Oldřich. Selské guberno z Náchodska v nevolnickém povstání roku 1725 IN: Acta universitatis Carolinae – Philosophica et Historica. Praha  1962. s. 125–162
PETRÁŇ, Josef. Rebelie. Československý spisovatel. Praha 1975.
VŠETEČKA, Josef. Robota a selská vzbouření. Hradec Králové 1925

Seznam citací:

1 VŠETEČKA, Josef. Robota a selská vzbouření. Hradec Králové 1925. s. 9
2 HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí – díl pátý. Baronet & Via Facti, Český Těšín 1996. s. 49
3 VŠETEČKA, Josef. Robota a selská vzbouření. Hradec Králové 1925. s. 41
4 JANEČEK, Oldřich. Selské guberno z Náchodska v nevolnickém povstání roku 1725 IN: Acta universitatis Carolinae – Philosophica et Historica. Praha  1962. s. 132
5 PETRÁŇ, Josef. Rebelie. Československý spisovatel. Praha 1975. s. 29
6 Tamtéž, s. 26
7 JANEČEK, Oldřich. Selské guberno z Náchodska v nevolnickém povstání roku 1725 IN: Acta universitatis Carolinae – Philosophica et Historica. Praha  1962. s. 138
8 VŠETEČKA, Josef. Robota a selská vzbouření. Hradec Králové 1925. s. 59
9 PETRÁŇ, Josef. Rebelie. Československý spisovatel. Praha 1975. s. 29
10 Tamtéž, s. 101
11 Tamtéž, s. 140
12 HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí – díl pátý. Baronet & Via Facti, Český Těšín 1996. s. 50
13 VŠETEČKA, Josef. Robota a selská vzbouření. Hradec Králové 1925. s. 71
14 HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí – díl pátý. Baronet & Via Facti, Český Těšín 1996. s. 50
15 PETRÁŇ, Josef. Rebelie. Československý spisovatel. Praha 1975. s. 138–140
16 Tamtéž, s. 191
17 Takovou byla v téže době neúspěšná vzpoura Jemeliana Pugačeva v carském Rusku

Fotografie pochází z Wikipedie

Vyhledávání

Dnešní den v historii

25.listopadu 1276 – Přemysl Otakar II., poté, co uzavřel ?21.11.1276 ve Vídni mír s římským králem Rudolfem Habsburským, se mu po dlouhých bojích konečně podrobil, přijal Čechy v léno a zřekl se zaalpských zemí, Rakous a Chebska. Ovšem už o dva roky později vyrazil proti Rudolfu do boje, kde v bitvě na Moravském poli zahynul.

Poslední komentáře

Asi ani jedno tvrzení není pravdivé; Sověti zaplatili asi 1/10 tzv. reverzním land-leasem; po válce měli zaplatit za nez...
přidal komentář v Kirkham Virgil Paul
Dobry den, pise se tady, ze se uz asi nikdy nedozvime, zda nezkuseny mlady pilot atd....., nevim, jestli je mozno po vic...
Označení kulometná pistole jednoznačně vychází z německého Maschinenpistole (doslova strojní pistole). Ostatně Maschinen...
odpověděl na komentář #4812 v Norové ve Waffen-SS
Díky moc, teď píšu něco na http://www.valka pod jako paulito :-)...
přidal komentář v Norové ve Waffen-SS
Velmi dobře napsaný článek. Oceňuji detailní zpracování dané problematiky, lepší jsem nečetl. Děkuji LFS