AIRSOFT

Operace Rudá sklizeň 2007

Část 1.

Operace Rudá sklizeň se odehrála v bývalém VVP Ralsko. Ale abych to vzal pěkně od začátku…

Když jsem brzy ráno vkročil do chladného deštivého počasí, ještě jsem ani pořádně nevěděl, co mě vlastně čeká. Myslel jsem spíše na ten zatraceně těžkej batoh, než na nadcházející 4 dny bojů. Z místa mého bydliště jsem se dostal do Jičína na nádraží ČD, odkud byla celkem pohodlná cesta směrem k hradu Bezděz, dále potom pár kilometrů po svých na místo mého budoucí bydliště. A tady už začíná celé vyprávění.

Den první: 5. červenec 2007

Po delším vyptávání se naše skupina dověděla, že všichni příchozí příslušníci AČR chodí na svoji ubytovnu někam dozadu. Bylo zajímavé vnímat při pochodu nedůvěřivé pohledy Ruských vojáků, ač jim bylo řečeno, že vytvoří s jednotkami AČR koalici v boji proti partyzánům. Nic naplat, už abychom tento přesun měli za sebou. Trvalo to asi 10 nekonečných minut. Konečně přišla naše základna. Nějaký rádoby panelový dům, který od pohledu skrýval mnohá překvapení pro nepřítele a možností pro kladení nástrah a výbušnin. Ve velmi krátkém čase se naše sedmi členná jednotka zabydlela, nabila zabraně a obstojně opevnila v místnosti.

Nyní, když bylo vše celkem v pořádku měl přijít briefing. Stalo se tak a veškerá pravidla a samotný scénář byl dořešen. Perfektní. Hra začne až zítra, dost času. A jak jinak zakončit den, než v hospodě. Kvalitní jídlo ( na stávající poměry ) a dvě plzně mě u vedly do klidu.

Ještě bych se rád zmínil o člověku, který se v té hospodě nehorázně ožral jako prase a téměř do 03:00 do rána vyřvával a zpíval tak, že málem přišel o život, když pár usínajících borců sahalo už po mačetách, že ho umlčí :-D .

Den druhý: 6.července 2007

Ladné probuzení, kávička a tatranka. Klídek a pohoda, zevling, takže to přeskočíme. Přidělení do roty Charile nám vysloužilo odchod na pozice ve 12:00. Vlastně se šlo bránit předsunutou základnu. Standardní postup, na místě domluva velitelů. Přišli jsme akorát, jelikož naši hoši z roty Bravo měli nějaké potíže s partyzány. No konečně, řekl jsem si. Už od včera mě totiž svrběl prst na spoušti. Než jsme však došli, bylo po všem . . . stáhli se. Rozkaz zněl jasně: Zakopat se a vyčkávat. Po hodině stály všude kolem perfektní zákopy a kulometná hnízda, ale nepřítel nikde. Nedalo se nic dělat. Po třech hodinách došla zpráva z velitelství, že je třeba prozkoumat několik sektorů, odkud došlo hlášení na výskyt nepřítele. Byla určena celá jedna rota ( Alfa myslím ). Když potom od nich přišel člověk že potřebují ještě jednoho do party, má ruka byla nahoře jako první.

S pocitem určité nejistoty jsem opouštěl opevnění a vyrážel do neznámých končin, kde mě mohlo čekat cokoliv. Vojáci přede mnou se prodírali skrze stromky, lezli do strmých kopečků a přebíhali po volných prostranstvích. Museli jsme nachodit několik kilometrů tímto terénem, až se před námi objevila louka. V půlce této louky potom byly nízké borovice, které znemožňovali výhled do vzdáleného lesa. Ten byl zajímavý nejen tím, že se z něho kouřilo jako při požáru, ale i častými výbuchy a střelbou. Opatrný postup nás dostal až do těch malých borovic. Zde se rozmístilo do obranných pozic většina našich lidí. A v tomto místě dle mého názoru nastalo selhání velícího důstojníka, jelikož namísto napadení nepřítele a případné pomoci našim spolubojovníkům, kteří tam umírali, jsme seděli na místech, poslouchali jak umlkají zbraně a čekali na objevení. Stalo se tak a nastal boj v nepřehledném prostoru mezi stromečky. Na jednoho zabitého nepřítele padlo v průměru kolem dvou až tří našich. Byl jsem stejně jako na „Tichém Ivanovi“ medik a tak jsem pomáhal kde to jen šlo, ale i přesto padlo mnoho lidí a mnoho důstojníků. Naše zbytky se shromáždili na jednom bezpečném místě, odkud byl veden útok. No, z toho zbytku roty Alfa, která to už pěkně schytala. Opět jsme se jako medik držel zpět a opět se to vyplatilo. Naši padali jako mouchy ( už jsem nemohl sledovat neschopnost velení ) a tak následován čtyřmi přáteli z Moravy započal jsem útok na levé křídlo. Skupina útočící nadále přímo se úplně sesypala. To byl konec útoku. Jediné co se nám podařilo bylo zabití vcelku solidního počtu partyzánů a to, že se nám je podařilo je donutit opustit základnu. Avšak za cenu, kterou za to zaplatili muži roty Alfa to nestálo. Ale zpět k mé situaci, které se stala velice nepříjemnou. Utíkající smečka zběsilých a podrážděných nepřátel nás snadno zmerčila a pokoušela se nás obejít a vzít do kleští. Já a čtyři kolegové, všichni pochopili o co jde a beze slova se mlčky okamžitě rozhodli. Mohl nás zachránit pouze kvalitně provedený ústup. Ani pořádně nikomu z nás nebyla jasné, kde vlastně je a tak se utíkalo prostě co nejdál od nebezpečí.

„Tam v tom hustém křoví si odpočineme!“ Tři z nás se svalili na zem a sotva popadali dech. Ale bylo jasné, že je máme za prdelí a že se budou chtít pomstít za své mrtvé. Ale kam jít sakra, kam?
„Máme mapu?“
„Jasně, tady je a taky kompas .“ Zorientování trvalo asi dvě minuty.
„OK, listen up! Nemáme jinou možnost, než jít na ruskou základnu.“
„A riskovat, že nás tam ti ožralové postřílejí?“
„Tak za prvé: je to nejblíž a za druhý, doufám, že nalitý nejsou. Nebo snad chceš jít k nám a každou chvílí narazit na ty zmetky?“
„Jo, to bych teda rád!“
„Tak na to zapomeň! Já si nemíním někde tady v ty posraný džungli nechat ustřelit prdel!! Je to tady samej snajpr a beztak s tolika lidma nic nedokážeme“
Než se ti borci dohodnou, tak si zapálím startovačku a hlídám perimetr. Alespoň se shodli na tom, kterým směrem je ruská base.
„Hele, já nechci dělat zagorku, ale tamhle se něco hnulo…!“ povídám.
„Ty vole, no jo, má rechta, padáme vocaď!“

Asi po půl hodině.
„Tak tomu se říká survajvl, pánové.“ dodávám mezi výdechy.
„No kurva, já na to seru. Už mi tohle leze na nervy.“ jak výstižná odpověď.
To už se ale blížíme k rusákům. Co teď, co když na nás začnou střílet, co když… to jsem už nedomyslel, protože zdáli začaly doléhat zvuky urputného boje.
„Do prdele, už zase! A já si chtěl dát sprchu.“
„Co to meleš, nejsi doma na kanapy, tohle je bitevní pole.“
Postupuju dál a dál, jdu jako první. Přiblížím se blíž a už opodál vidím hlouček postávajících mrtvých.
„MÁÁÁÁÁM! Tak už do mě nestřílej ty mamrde!!“
Je to jasný, jsou pod útokem. Velice opatrně se z posledních sil pokouším přiblížit. Dostávám se nepozorovaně k rohu domu a nahlížím za něj. Ale co to, je to možné, jsme vůbec u ruské základny. Ne, to ne, vždyť oni si útočí na svoji vlastní základnu! To je teda věc.
Myslím, že mi došlo, co se tu odehrává. Oni se tu prostě a jednoduše nudí, tak si dávají malou osobní bitvu. No jasně, zaujmu pózu mrtvoly a jdu za nimi se podívat, jak to vypadá. Jeden týpek s nášivkou s pro mě nepochopitelnými znaky v azbuce říká:
„Solidní, co? Ale stejně nemaj šanci to dobýt.“
„To asi ne, no…“ odpovídám.

Pomalu se odebíráme k odchodu na základnu, kde všichni odpadli a ten den jsem je už neviděl. Já se občerstvuji a jdu se podívat k RFu abych získal zprávy z bojiště. Dovídám se, že další dvě roty dopadli podobně, jako ta naše, že rota Alfa je už opět z mrtvoliště v operační stavu a v plném počtu. Rovněž je mi oznámeno, že má rota měla nějaké potíže na čáře. To snad ne, už tam sedí 7 hodin?!! Nemohu je v tom nechat. Rychle jdu na ubikaci, beru munici, vodu a obvazy. Rychle hlásím velení, ať informují předsunutou základnu o mém příchodu a vyrážím. Začíná pršet a kapky mi pomalu ale s železnou jistotou smáčejí nejprve můj šátek a potom i blůzu. Na to ale nedbám Vidina mých přátel v nouzi mě žene vpřed. Jediné, co se mi honí je hlavou je to, jestli vůbec dojdu. Nad hlavou se stahují mraky, zem navlhá a trochu se zvedá mlha. Do toho všeho se začíná smrákat a já se prodírám hustým porostem, odkud může pěšák očekávat kulku, úplně sám.

Část 2.

Postupuji směle, ale opatrně vpřed. Procházím kolem domů, které bez jakýchkoliv obtíží obcházím. Dostává se dál a dál až dojdu k údolíčku, kterým jsme před několika hodina procházeli. Vyjdu nahoru a nyní opravdu pomalu postupuji. Vím, že tady už to někde musí být. Provází mne podivný pocit nebezpečí. Pohled vpravo mě zcela ujistil, že byl oprávněný. Mým směrem míří dvě MP5 ! Rychle jdu k zemi…je mokrá a nepříjemně slizká. Chvíli se dívám, co se bude dít, ale nic se neděje. Samozřejmě taky, že jsou to naši, mávají a já se zvedám a nyní již v klidu jdu k nim. Po pět minutách se doptám na kluky z Jičína.
„Tak jsme se vrátil a docela jsem si zabojoval.“ Odpoví mi pohled, který je téměř plný závisti.
„No já tady už sedím něco málo k devíti hodinám a krom poplachu kůly sniperovi, přestřelkou s pár Rusama se tu nic nestalo.“
„ Co? Rusové, dyť sou s náma, ne?“
„ Ale prosimtě, oni sem naběhli a začali po nás kropit. Se asi zbláznili, nebo já nevim.“
„Ani se nedivim, se tam koušou nudou snad víc jak vy tady.“

A tak si postupně povíme všechny zážitky. Mám jich o něco víc, ale na tom nesejde, v dalších dvou hodinách se totiž stejně zvedáme. Je devět hodin, což je podle scénáře čas k vyklizení základny. Nepřítel ji nedobyl a tak se připisují další body na stranu Čechů.

V této chvíli nastal dosti rapidní zvrat v celé hře. Nejenže pořadatel opustil oblast Ralska, ale bylo jednoznačně shledáno, že scénář v tomto počtu lidí je nehratelný. Iniciativu převzala Ruská strana a ujala pořádání akcí na další dva dny. Zde se potom už jednalo jen o to, abychom si zastříleli. Jak jsem psal prve, tak někdo si za uplynulé dva dny ani jednou nevystřelil, což hodně lidí přivedlo málem do blázince. No považte sami, jedete na čtyřdenní akci, říkáte si, to bude mazec, to bude kulí zase…a ono ejhle, nic z toho se neděje. Ale abych to nezdržoval.

Standardní zakončení druhého dne proběhle ve stylu konzerva-pivo, cigareta a dobrou noc.

Den třetí: 7.července 2007

Velmi idylické ráno, zpěv ptáků a ranní káva. No fajn, ale nemohu si nepovšimnout už téměř smrtelné křeče v pravém ukazováku kamarádů. Kdyby někdo uměl hledět do budoucnosti, musel by se teď smát. Rusové to skutečně začali šéfovat. Až dnes se ukázalo, že jde skutečně o lidi, kteří o tom něco vědí. Jednoduchý scénář, který se měl odehrát v nedaleko české základny spočíval v boji o rozházené krabice po tomto prostoru. Jestli jich bylo cca. 30, možná trochu méně. Ale na to nezáleží, protože stejně se nakonec se všichni řezali všude a už nešlo ani tak o krabice, jako o to, že pár lidí se vždy nakrklo, sebralo a šli někoho vymlátit. A tak staniž se.

Byl dán signál a skupina asi o síle 50 bojovníků se naráz vydala někoho zabít. Klasický postup a první dům na dohled. A copak to? První střet s nepřítelem. Asi zvolili stejnou taktiku a rovněž šli všichni. Uprostřed toho domku se to mělo rozhodnout. Je velmi zajímavé, kolik ti lidé u sebe měli granátů a dýmovnic. Zhruba prvních pět minut totiž palba z pěchotních zbraní zanikla úplně. Nebylo slyšet vůbec nic kromě granátů. Nebylo cítit vůbec nic kromě kouře z dýmovnic. Ale prokázala se značná převaha naší síly. Dům byl dobyt a obsazen. Chvíli se domlouváme, kam dál, ale v tu chvíli začínají další nepříjemnosti. Zde jsem velice snadno pochopil, jak to asi mohlo vypadat v Normandii z pohledu Německého kulometčíka. Stál jsem u okna, venku plno dýmu. Skrz tento dým přicházejí dva nepřátelští vojáci. Ihned je kosí má dávka avšak než stačím přebýt, vychází jich dalších pět. Zabiji tři, dva přeživší už opětují palbu a účinně mě přibíjejí k zemi. Musím ládovat munici do zásobníků. Pod palbou je to nepříjemné. Povede se to na poslední chvíli. Pod tím oknem jich musí být snad osm. Sotva vykouknu, musím střílet. Těch sedmdesát kulí je pryč tak rychle, že další doplňování zásobníků zamítnu. AK letí na záda a dojede na sekundární zbraň. Osvědčená GBB plynovka tak dostává svou šanci na prokázání svých kvalit. Kovový zvuk natahovaného závěru my dodává odvahu a chuť do dalšího boje. Podívám se opatrně ven z místnosti do baráku. Ale tam už po kamarádech není ani stopa. Odpoví jen dlouhá dávku od vojáka ve flektarnu.

„Němci! Jsou tady a jdou po nás!“ Dva poslední, já a kamarád s manuálem. Je to konec, to vím. Nic však nevzdávám, pálím po všem, co se hne, teď je to už jedno. Jedno dva se nám podaří ještě s sebou vzít, potom ale letí do místnosti granát za granátem a tak umíráme strašnou smrtí.

Po hodině se tato situace opět opakuje, ale v jiném objektu. Zde už jsme v patře a držíme se zuby nehty. Setkávám se zde s kamarády z minulého dne. Zajímavé je, jak rychle si člověk zvykne mluvit s moravským přízvukem.

V této chvíli nemá snad ani cenu dál psát, protože bych se opakoval. Po dvou dnech relativní nudy se to seřezalo, na mé gusto až moc. Dým, výbuchy, plazení se a všude plastová smrt. Za zmínku ještě stojí jedna věc a to, že afterparty byla. Hrály se kuželky z lahváčů (mnoho jich padlo), podlézání laťky a vůbec bylo mnoho společenských zábav.

A ještě pár slov celkově:

Slyšel jsem za tu dobu mnoho různých názorů jak na celou akci, tak na pořadatele. A v mnoha případech tu byla kritika negativní, protože scénář ač dokonale naplánovaný, selhal. Dle mého názoru je pravdou, že pořadatel ke konci druhého nezvládl organizaci té masy lidí a rovněž byly i další problémy. Ty jsou však všude a nastanou vždy, s tím už se musí počítat. Ale abych tu neházel vinu za nepodařený scénář jen na něho, ať sáhne do svědomí ten, kdo přislíbil účast a nepřijel. 90% viny na tom nesou hlavně tito lidé.

Za další improvizace lidí, co to vzali následně do ruky byla značně (za daných okolností) kvalitní.

Nicméně přesto všechno pevně doufám, že podobná akce, jako „Rudá sklizeň“ se bude opakovat. Myslím, že nejsem sám, kdo by rád dotáhl ten scénář do konce a dohrál ho celý.

Snad je to výzva pro pořadatele. Děkuji za tímto všem zúčastněným a všem co si s tím dali práci.

fotogalerie