ARMÁDY A HISTORIE

Ukrajinská armáda: Ozbrojené síly rozdělené země

Ukrajina se stala dějištěm jedné z nejzávažnějších geopolitických krizí od konce studené války a upírá se na ni pozornost celého světa. Jak se tento konflikt posunoval z politické do vojenské roviny, stále častěji se hovořilo i o ukrajinských ozbrojených silách, které jsou navzdory snaze o reformy stále sužovány množstvím problémů.

Snad všechna média se nyní věnují ukrajinské krizi a rozboru všeho, co za ní může stát. Vedle politiky ale zajisté zaslouží pozornost i ukrajinské ozbrojené síly. Ty svým způsobem odrážejí stav celé země a společnosti. Na jednu stranu mají velké ambice v obraně území a angažování v zahraničí, na stranu druhou jsou ale také rozděleny mezi zastánce spíše prozápadního a spíše proruského směřování a samozřejmě se v nich odrážejí i ekonomické potíže země, takže jejich reálná efektivita značně zaostává za „papírovými“ čísly. Nabízíme vám zde popis a hodnocení jejich stavu ke konci roku 2013, tedy na začátku krize. Kvůli rychlému vývoji událostí některé údaje již samozřejmě nemusejí odpovídat aktuální realitě.

Obrovské sovětské dědictví

Když dne 24. srpna 1991 vyhlásila Ukrajina nezávislost na Sovětském svazu, na mapě Evropy se tak objevil rozlohou největší samostatný stát. (Stojí za uvedení, že se již tehdy ozývaly také první chmurné prognózy, že Ukrajina v daných hranicích nemá tradici státnosti a konsensu, že je vnitřně fatálně rozdělená a zřejmě ji v budoucnu čekají vážné krize, ne-li rozpad. Zdá se, že autoři těchto předpovědí byli velmi prozíraví.) Kromě rozlohy byly impozantní také ozbrojené síly, jimiž se Ukrajina mohla chlubit, ovšem pouze teoreticky. Její nová vláda okamžitě začala vyvíjet snahu přebrat pod kontrolu sovětské vojenské síly na ukrajinském území, tedy podřídit si vojska Karpatského, Kyjevského a Oděského vojenského okruhu; to zahrnovalo asi 780 000 vojáků, 6500 tanků, 7000 dalších obrněných vozidel a 1500 bojových letounů. Nárokovala si i cca 350 plavidel Černomořské flotily (se základnami zejména na Krymu) a hypoteticky mohla sahat po obrovském nukleárním arzenálu. Nakonec ale reálně převzala podstatně menší počty, ačkoli se pořád jednalo o skutečně působivou sílu. Základ ukrajinských ozbrojených sil vznikl ze sil a struktur Kyjevského vojenského okruhu. „Sovětský“ charakter měla pochopitelně také celá strategie, doktrína, výcvik, logistika, zkrátka všechno. Brzy bylo evidentní, že takové síly se do moderního, rychle se měnícího světa na prahu 21. století příliš nehodí, jenže Ukrajina se v té době potýkala s obrovskými hospodářskými a sociálními problémy, a tak jednoduše nebyl čas ani síly na armádní reformy. Lze říci, že se v průběhu 90. let změnilo pouze málo a nějaký systematický pokrok bylo možno sledovat až v novém století. Snad největší zásluhy za to nese Jevgenij Marčuk, jenž se v roce 2003 stal prvním civilistou na postu ministra obrany a rozběhl zásadní kvalitativní reformy s cílem sblížit Ukrajinu s NATO. Přestože se v posledních letech, tedy za vlády proruského prezidenta Janukovyče, tento proces poněkud zpomalil, dá se říci, že transformace ukrajinské armády v principu pokračovala.

Ambiciózní transformace

Ukrajinská armáda jakožto „dědictví“ po Sovětském svazu představovala těžkou sílu, určenou pro útočné i obranné operace v rozsáhlém konvenčním či jaderném konfliktu v Evropě. Důraz na útok byl výrazně oslaben mj. likvidací některých zbraní (hlavně strategických bombardérů) a Ukrajina začala formovat kapacity pro zahraniční expediční operace, přestože je zřejmé, že i nadále jde především o vševojskovou armádu pro teritoriální obranu. Případná „projekce síly“ za hranice se omezuje spíše na lehké jednotky v podobě výsadkářů a námořní pěchoty, a proto je angažmá v jiných než mírových či humanitárních misích nepravděpodobné. Ukrajina dosud nasadila svoje síly např. v Bosně, Kosovu, Libérii, Afghánistánu či v Iráku. V roce 2004 došlo k jejich prvnímu „ostrému“ boji, když se střetnuly s rebely z irácké Mahdího armády ve městě Kut. Značný význam pro mezinárodní operace mají ukrajinské letecké kapacity, které zahrnují obří transportní letouny An-124 Ruslan nebo vojenské vrtulníky, jež představují často i hlavní vzdušnou sílu Modrých přileb OSN v Africe. Kromě schopnosti zahraničního angažmá ovšem ukrajinské ozbrojené síly potřebují celkovou modernizaci a zvýšení efektivity. K tomu by měl přispět i zcela nový organizační model, inspirovaný reformou v Rusku a založený na brigádní, nikoli divizní struktuře. Samostatně akceschopné brigády by měly mít především vyšší stupeň připravenosti a flexibility. Další naprosto principiální reformu představuje přechod od armády branců k armádě založené jenom na profesionálech a dobrovolné službě; v říjnu 2013 tak byly zrušeny povinné odvody, ale je velmi diskutabilní, zda se v současné situaci podaří naplnit cíl, aby v roce 2015 byla armáda již jen profesionální a dobrovolná. Ukrajinci mají stále i výrazné rezervy, pokud jde o vojenské vzdělávání a výcvik, ačkoli nárůst počtu vojáků se zkušenostmi ze zahraničí a jejich rotace na velitelských postech ukazuje na pozitivní posun. Kromě toho by byly třeba velké změny ve strategii a doktríně, která dosud až příliš odráží „sovětské dědictví“ a málo zohledňuje hrozby typické pro 21. století.

Rozvoj zbrojního průmyslu

Samostatnou kapitolu samozřejmě představuje otázka vojenské techniky. Z tohoto hlediska se Ukrajina po získání samostatnosti těšila poměrně dobré „startovní pozici“, protože se na jejím území nacházela skoro třetina sovětského zbrojního průmyslu. Výroba zbraní tehdy tvořila asi 50 až 60 % celého ukrajinského průmyslového sektoru ekonomiky a dávala práci zhruba 40 % obyvatelstva země. Naneštěstí však tento potenciál velice rychle zastaral a Ukrajina, ačkoliv jí v žebříčcích exportu zbraní patřily občas docela vysoké příčky, vyvážela především starou, de facto z ex-sovětských zásob pocházející techniku. Nezřídka zásobovala zbraněmi i nejrůznější problematické režimy třetího světa, někdy i v rozporu s embargy. Teprve na přelomu století se začala situace měnit, když některé ukrajinské značky začaly opět získávat pozice. Jako příklad lze zmínit Charkovskou konstrukční kancelář strojírenství nesoucí jméno A. A. Morozova, jež se zabývá výrobou a modernizacemi pásových i kolových bojových vozidel. Na základě tanku T-80 vyvinula nový tank T-84 Oplot, který byl již exportován do Thajska; nabízí rovněž celou řadu modernizačních programů pro různé jiné sovětské obrněnce, mj. pro tanky T-64, které by měly být prodány do Demokratické republiky Kongo. Další důležitou ukrajinskou zbrojovkou je Charkovský tankový opravárenský závod č. 115, jenž vyrábí mj. různé pěchotní a podpůrné obrněnce na bázi T-64. Nejvýznamnější firmou v oboru letectví je zajisté značka Antonov, jež nabízí široké spektrum dopravních letounů a připravuje i restartování produkce obřích letounů An-124 Ruslan. Dále je třeba zmínit společnost Motor Sič, která se řadí mezi největší výrobce leteckých motorů na světě. Ukrajinské podniky také uskutečňují servis i opravy ex-sovětských letounů a vrtulníků pro nejrůznější země (jako kuriozitu lze dodat, že aktuální krize způsobila, že v Oděse zůstává 12 chorvatských stíhaček MiG-21, jež tam byly odeslány na údržbu a nyní se kvůli omezením letového provozu nemůžou vrátit). Ukrajinci mají k dispozici též loděnice, jež stavěly velká plavidla pro sovětské námořnictvo (včetně letadlových lodí), avšak dnes plní především zakázky zahraničních odběratelů (např. Číny).

Arzenál pozemní armády

Základ organizace ukrajinských pozemních sil představují tři sbory (jižní Šestý, osmý Severní a západní Třináctý), pod něž náleží dvě tankové brigády, osm brigád mechanizované pěchoty, tři výsadkové brigády, tři brigády těžkého dělostřelectva, jedna brigáda s balistickými střelami a celkově 22 samostatných pluků (včetně dvou speciálních a dvou vrtulníkových). Ukrajina se může pochlubit zdánlivě opravdu impozantními počty techniky, avšak je třeba si uvědomit, že mnoho vozidel je uloženo ve skladech, značná část není bojeschopná a jejich velká většina je i dosti zastaralá. Tak např. z celkových 2900 tanků můžeme za skutečně moderní označit jenom zhruba stovku vozidel T-84 Oplot a T-64BM Bulat, poměrně efektivní sílu představuje rovněž více než stovka tanků T-80UD, ovšem kromě nich již slouží jen zastaralá vozidla T-72, T-64 a T-55; odhady celkového počtu bojeschopných tanků se pohybují kolem 700. Obdobně je tomu s bojovými vozidly pěchoty či obrněnými transportéry; Ukrajina vlastní tisíce vozidel BMP-1, BMP-2, BMD-1, BMD-2, BTR-60, BTR-70, BTR-80 a BTR-D, ale většina se zřejmě nachází ve skladech. Společně s nimi tam čekají čtyři kusy moderních obrněnců BMP-3, protože by se patrně nevyplatilo provozovat tak malý počet. Kuriozitou mezi vozidly je dvanáct automobilů HMMWV, které Ukrajině darovaly USA. Dělostřeleckou podporu vojska zajišťují samohybné houfnice 2S1 Gvozdik, 2S3 Akacija, 2S5 Giacint-S, 2S7 Pion a 2S19 Msta-S (dohromady cca 1200 kusů), dále přibližně tisícovka tažených děl a několik stovek dělostřeleckých raketometů Grad, Uragan a Smerč a také různých těžkých minometů. Brigáda balistických raket má okolo dvou stovek střel Luna-M (kód FROG), Točka a Elbrus (čili Scud-B), ačkoliv i u nich je velká otázka, nakolik jsou opravdu funkční. Protivzdušná obrana vojsk provozuje asi 400 mobilních systémů S-300V, Krug, Buk, Osa a Strela-10, podobný počet kanonových systémů (vedle těch statických i samohybné ZSU-23-4 Šilka) a hybridní systémy Tunguska. Zajímavým prvkem je pasivní sledovací systém ukrajinské výroby Kolčuga. Do struktury pozemních vojsk náleží též bitevní vrtulníky Mi-24 a střední transportní Mi-8.

Na ukrajinských křídlech

Ukrajinské letectvo se po získání samostatnosti mohlo chlubit asi tisícovkou bojových letadel, ale svých dálkových bombardérů Tu¬-22M, Tu-95 a Tu-160 se (za finanční pomoc od Západu) vzdalo a zůstává silou na taktické úrovni. Na konci roku 2013 tak disponovalo inventářem, ve kterém figurovaly zhruba dvě stovky ex-sovětských bojových letounů, a to asi čtyřicet stíhačů Su-27, asi dvojnásobný počet stíhaček MiG-29, něco přes čtyřicet bitevníků Su-25 a konečně i necelých šedesát taktických bombardérů Su-24M. Odhaduje se ovšem, že reálně schopna boje by mohla být jen zhruba polovina všech těchto strojů. Faktem však je, že část letounů MiG-29 a Su-25 prodělala modernizaci, hlavně co se týče přístrojového vybavení, po které se označují jako MiG-29MU1 a Su-25M1. Na tato letadla (společně se Su-27) se navíc aplikuje atraktivní „digitální“ kamuflážní nátěr. V zájmu aktuálnosti se dá doplnit, že letecká základna Belbek na Krymu přešla 3. března 2014 na stranu krymské autonomní vlády, čímž vzdušné síly Ukrajiny fakticky pozbyly asi 40 letounů MiG-29 (byť údajně jen malá část je bojeschopná). Jestliže se přesuneme k dalším typům letadel, musíme uvést cvičné L-39 Albatros; také ty už prodělávají modernizaci, po které se nazývají L-39U. Transportní letectvo zahrnuje kromě mnoha letounů značky Antonov také stroje Il-76, avšak pro vojenskou přepravu se běžně užívají i obří letadla An-124, provozovaná firmami Volga-Dněpr či Antonov Airlines. Na používání těchto letounů jsou koneckonců životně závislé také mnohé země NATO a EU. Ukrajinské letectvo používá i jistý počet pomocných a víceúčelových helikoptér. Do podřízenosti vzdušných sil patří rovněž protivzdušná obrana státu s komplexy S-300PS, S-200V Angara, S-125 Pečora či S-75 Dvina, kterých by mělo „papírově“ existovat asi 800 postavení. Opět však existují vážně pochybnosti o tom, kolik z nich je doopravdy plně funkčních.

Loďstvo pro Černé moře

Když Ukrajina prohlásila nezávislost, podle všeho asi předpokládala, že získá celou sovětskou Černomořskou flotilu, jež operovala zejména ze Sevastopolu na Krymu. Ovšem drtivá většina námořníků odmítla přísahat věrnost Ukrajině a přikláněla se k Rusku. Následovaly rozhovory, které trvaly až do roku 1997 a v nichž se oba státy dohodly na rozdělení flotily. Rusko získalo právo i nadále užívat Sevastopol jako základnu pro své lodě, a to minimálně do roku 2017. Co se týče samotného nového loďstva Ukrajiny, to obdrželo v naprosté většině staré lodě, u nichž byla bojeschopnost skutečně sporná. Teoreticky sice mělo k dispozici dokonce jeden raketový křižník třídy Projekt 1164 Atlant jménem Ukrajina, ten však nikdy nebyl ani dostavěn a dosud není jasné, co s ním bude (plánovalo se jeho odprodání Rusku, což je pochopitelně v současné situaci silně problematická vyhlídka). Největším a vlajkovým plavidlem je tak fregata Getman Sagajdačnij, jež spadá do třídy Projekt 1135.1 Nerej (Krivak-III). Zapojila se do proti-pirátské operace NATO a Evropské unie, jelikož je prakticky jediným ukrajinským plavidlem, které se dá použít i na volném oceánu. Jediná ukrajinská ponorka Zaporižžija (Projekt 641 Foxtrot) má za sebou generální opravu a plavební testy; patrně je funkční, avšak jde o beznadějně zastaralé plavidlo. Vedle fregaty můžeme za nejhodnotnější lodě pokládat dvě raketové korvety Projekt 1241.1T Molnija (kód NATO Tarantul-II) s protilodními střelami Termit. První (Pridniprovja) aktivně slouží, kdežto druhá (Kremenčuk) je v záloze. Stejný typ raket má dvojice raketových člunů Projekt 206MR se jmény Priluki a Kachovka. Ukrajina provozuje též hlídkovou korvetu Chmelnickij a tři protiponorkové korvety, které nesou jména Luck, Vinnicja a Ternopil. Zbylá plavidla ukrajinského námořnictva zahrnují dvě obojživelné výsadkové lodě, pětici minolovek a různé podpůrné lodě. Vzdušné síly námořnictva mají protiponorkové stroje Be-12, přepravní letouny a námořní vrtulníky Ka-25, Ka-27 a Mi-14. Ukrajinská Pobřežní stráž užívá něco přes dvacet pobřežních lodí a několik letounů a helikoptér.

Otázka nukleární výzbroje

Ukrajina se zpravidla uvádí v seznamu zemí, které v minulosti vlastnily jaderné zbraně, avšak dnes již mezi atomové mocnosti nepatří. Ale toto tvrzení je (stejně jako v případě Běloruska a Kazachstánu) hodně diskutabilní, jelikož lze celkem jistě říci, že Ukrajina jadernými zbraněmi ve skutečnosti vlastně nikdy nedisponovala. Po rozpadu Sovětského svazu sice na jejím území zůstal velký počet hlavic (objevují se čísla od 1800 do 2500), avšak ukrajinská vláda nad nimi prakticky neměla kontrolu. Zbraně strategické (čili mezikontinentální balistické rakety a střely s plochou dráhou letu) byly vázány na spouštěcí procesy v Moskvě, takže jejich použití by pro Ukrajince bylo zhola nemožné. Taktické zbraně byly pod kontrolou sil, jež zachovaly loajalitu Rusku, a proto by se jich Ukrajina mohla (čistě teoreticky) zmocnit jedině s použitím síly. To, že se mj. ukrajinský prezident Kravčuk někdy choval, jako kdyby jaderné hlavice byly „jeho“, byla pouze forma nátlaku na Západ (a nutno dodat, že úspěšná) s cílem získat finanční pomoc. Ukrajina každopádně nedlouho po svém osamostatnění odmítla atomové zbraně a v roce 1994 podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Odvoz strategických hlavic do Ruska skončil v červnu 1996, o tři roky později Ukrajina zlikvidovala také své dálkové bombardéry. Faktem ovšem je, že ukrajinští nacionalisté dlouhodobě volají po nukleárním znovuvyzbrojení země a že po nedávných událostech tyto požadavky zesílily. Země by údajně mohla mít schopnosti na zhotovení nukleární zbraně během 3 až 6 měsíců. V dané chaotické situaci se nezdá jako příliš pravděpodobné, že by nová ukrajinská vláda (jejíž skutečná moc zejména nad východem státu je velmi diskutabilní) chtěla podobný úkol realizovat, ale už samotné takové prohlášení leccos vypovídá o závažnosti celé ukrajinské krize. Zároveň však není třeba zdůrazňovat, že k jejímu uklidnění či vyřešení asi příliš pozitivně nepřispěje.