ARMÁDY A HISTORIE

Indické ozbrojené síly

Indie představuje z hlediska vojenské politiky velice zajímavý případ, a to z několika důvodů. Má rozsáhlé zkušenosti s regionálními válkami, jelikož od získání samostatnosti vedla celkem pět konvenčních válečných konfliktů. Třikrát bojovala s Pákistánem o oblast Kašmíru (to bylo v letech 1947-1949, 1965-1966 a 1999) a jednou kvůli bývalému Východnímu Pákistánu, což je nynější Bangladéš (1971-1972), a navíc válčila i s Čínou (1959). Druhá příčina úzce souvisí s neobvyklou „mnohostrannou“ zahraniční politikou Indie, která se nikdy neorientovala pouze na jednu či dvě mocnosti a snažila se o dobré vycházení s co nejvíce partnery. Výsledkem pak je, že skladba techniky jejích ozbrojených sil je skutečně výjimečně pestrá. Indie jako dřívější „korunní klenot“ britského koloniálního impéria si zachovala dobré vztahy s Velkou Británií, jejíž technika tvořila základ výbavy armády nezávislé Indie. Záhy se však přidala francouzská výzbroj a od počátku 60. let se Indie stala také nejlepším zahraničním zákazníkem sovětských zbrojovek. Indie totiž udržovala kvalitní vojenské a ekonomické styky se SSSR, ale rezolutně se vzpírala jakémukoli politickému vměšování; navzdory socialisticky orientované ekonomice se nikdy nestala sovětským satelitem. Svého času však byla i nejlepším obchodním partnerem Československa ve třetím světě a odebírala i mnoho zbraní z ČSSR, ať se jednalo o originální výrobky (hlavně pásové transportéry OT-62 TOPAS a kolové OT-64 SKOT), nebo sovětskou techniku stavěnou v ČSSR licenčně (např. tanky T-34 či T-54/55). Po skončení studené války Indie zůstala největším odběratelem výzbroje z Ruska, pokračuje v nákupech ze zemí západní Evropy (což dokazuje i nedávné vítězství letounu Dassault Rafale ve výběrovém řízení na 126 stíhačů) a stále nakupuje i českou techniku (základ logistiky indické armády tvoří automobily zn. Tatra), ale navázala také nová spojenectví. Díky uzavření strategického partnerství s USA získává moderní americké zbraně a je největším odběratelem techniky z Izraele. Dále je nutno poznamenat, že bez ohledu na zemi původu Indie vždy žádala i velké technologické transfery, tedy možnost licenční výroby. Díky licenční produkci obrovského spektra zbraní od pistolí po ponorky tak získala technologickou základnu pro vývoj vlastní techniky, jež nyní představuje stále významnější podíl výzbroje. Indie se zapojuje i do mezinárodních vývojových programů, ponejvíce s Ruskem, s nímž vyvinula protilodní střelu BrahMos a se kterým teď pracuje např. na bojovém letounu páté generace PAK FA.

Indické ozbrojené síly v současnosti celkem čítají zhruba 1,3 milionu vojáků v aktivní službě, z nichž cca 1,1 milionu patří k pozemní armádě. Jejich standardní zbraň reprezentuje 5,56mm útočná puška INSAS, která vyšla z principu Kalašnikov a od níž je odvozen též lehký kulomet INSAS LMG. Vedle toho ale Indové vlastní i řadu dalších pušek, mj. sovětské AK-47 a AKM (a jejich různé varianty z NDR, Bulharska či Rumunska), československé SA vz. 58, izraelské Tavor a americké M4. Indická armáda má přes 4000 tanků, mezi nimiž je tisícovka moderních ruských T-90S a dále sovětské typy T-72M1, T-55 a domácí vozidla Arjun. Sovětská technika převládá i mezi dalšími obrněnci (bojová vozidla pěchoty BMP-1 a 2) a dělostřelectvem, které vlastní přes 4700 těžkých děl a raketometů. Z techniky západního původu si zasluhují zmínku např. švédské houfnice FH-77. Indie vlastní i široké spektrum protitankových řízených raket a kompletů protivzdušné obrany, opět zejména sovětských, jako jsou 23mm samohybné kanony ZSU-23-4 Šilka či raketové systémy Strela, Osa, Kvadrat a Pečora. Skutečně pestrou výbavou se může pochlubit indické letectvo. Vedle sovětských či ruských letounů Su-30MKI, MiG-21, 27 a 29 disponuje i francouzskými stíhačkami Mirage 2000 a britsko-francouzskými útočnými letadly Jaguar, zavádí do služby domácí lehký bojový letoun Tejas a provozuje i řadu různých podpůrných letadel z Ruska, Evropy a USA. Mezi vrtulníky převažují ruské stroje zn. Mil, ale Indie si hodlá objednat i špičkové americké stroje AH-64 Apache Longbow a sama produkuje několik typů menších víceúčelových helikoptér.

Vlajkovou lodí indického námořnictva je původně britská letadlová loď Vikrant, na níž slouží letouny Sea Harrier, brzy však má nastoupit ex-sovětský nosič Vikramaditya (vybavený stroji MiG-29K) a menší nosiče domácí výroby. V provozu jsou také více než čtyři desítky velkých hladinových bojových lodí včetně špičkových torpédoborců a fregat s řízenými střelami. Indie má čtrnáct konvenčních ponorek, pronajala si od Ruska útočnou jadernou ponorku a zahájila i testy první domácí nukleární ponorky, jež ponese balistické střely. Tím se zároveň dostáváme k nejkontroverznější složce indického arzenálu, a sice k jaderným zbraním. Indie nepodepsala Smlouvu o nešíření nukleárních zbraní a podle expertních odhadů vlastní více než sto hlavic o různé síle. Primárními nosiči jsou balistické rakety řad Prithvi a Agni, z nichž ty první spadají mezi zbraně krátkého doletu (mají max. dosah mezi 150 a 350 km), kdežto ty druhé pokrývají střední pásmo; pro nejvýkonnější ve výzbroji zařazenou verzi Agni-III se uvádí dolet nejméně 3500 km. Ve vývoji jsou další varianty s mezikontinentálním dostřelem (snad až 10 000 km) a rakety pro ponorky. Navíc Indie vlastní či vyvíjí také několik typů střel s plochou dráhou letu. Mezi mnoha úspěchy indického raketového programu je dále nezbytné uvést domácí soustavu protiraketové obrany IBMDP, která při několika zkouškách prokázala svou reálnou funkčnost, a v neposlední řadě kosmické nosné rakety série SLV. Je ostatně příznačné, že snaha vyvíjet a vyrábět domácí techniku se neomezuje jen na některé oblasti, ale že se Indie skutečně pokouší působit v celém spektru zbrojního a aerokosmického průmyslu. Zatím k tomu potřebuje silnou zahraniční asistenci, avšak cílevědomě pracuje na tom, aby si postupně vydobyla samostatnost a stala se respektovanou zbrojní velmocí, jejíž průmysl bude zásobovat domácí ozbrojené síly a současně bude sbírat i úspěchy na světovém trhu.

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 5/2012