ARMÁDY A HISTORIE

Katarské nákupy: Plyn, zbraně a geopolitické soupeření

Dva letouny Mirage 2000 Kataru

Arabské státy v lednu 2021 oznámily ukončení diplomatického konfliktu, který vypukl v červnu 2017 a točil se okolo maličkého, ovšem velice ambiciózního Kataru. Ten se stal terčem mnoha obvinění a požadavků ze strany dalších arabských zemí, ale odmítl se podvolit a konflikt trval, až náhle skončil bez nějakých viditelných změn v katarské politice. Stále proto trvají diskuse o tom, co za vznikem této zvláštní krize opravdu stálo.

Když Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Egypt dne 5. června 2017 přerušily své diplomatické styky s Katarem a uvalily na něj sankce, pro většinu světové veřejnosti šlo o překvapivý, takřka šokující krok. Odborníci na oblast Středního Východu ale tolik překvapení nebyli, protože celý spor ve skutečnosti doutnal už delší dobu a tyto razantní kroky znamenaly v podstatě jen jeho kulminaci. Prognózy expertů se však výrazně lišily, protože někteří čekali, že Katar zřejmě nebude mít na výběr a bude se muset podřídit nátlaku, zatímco jiní (kteří měli pravdu) tvrdili, že konflikt postupně spíš „vyhasne“ a k žádným dalším radikálním krokům již nikdo nesáhne, protože nikdo prostě nechce ztratit tvář. Spekulovalo se sice o vojenské invazi do Kataru či o stavbě průplavu, který by jej odřízl od Saúdské Arábie a změnil by jej v ostrov, ale žádný z těchto avantgardních plánů se nerealizoval.

Vzestup díky zemnímu plynu

Katar dlouho představoval britský protektorát a samostatnost vyhlásil v roce 1971, avšak mezi monarchiemi Perského zálivu tvoří výjimku, jelikož vlastní jen malé zásoby ropy. Jeho pozice v organizacích OPEC a GCC (Gulf Cooperation Council) proto byla vždy slabá, ale situace se začala dramaticky proměňovat v 90. letech díky zemnímu plynu, neboť toho má Katar zásoby naopak vskutku gigantické. Stal se tudíž největším dodavatelem zkapalněného zemního plynu na světě a z pozice někdejšího „chudého příbuzného“ zahájil velký ekonomický a posléze také politický vzestup. Dle přepočtu hrubého domácího produktu na hlavu se stal i nejbohatší zemí světa, tehdejší emír Hamád bin Chalífa al-Sání se však od mnoha jiných arabských vládců lišil tím, že tyto finance nevyužíval zdaleka jen pro luxus, ale též pro užitečné investice do rozvoje země.

Hamád bin Chalífa al-Sání

V tomto přístupu pokračuje i jeho nástupce a současný emír Tamím bin Hamád Chalífa al-Sání, jenž (podobně jako jeho otec) klade důraz na obratnou diplomacii a prezentaci Kataru jako moderní a vyspělé země. Mezi zajisté nejvýraznější výsledky se řadí úspěšná kandidatura na pořádání mistrovství světa ve fotbale v roce 2022, ale Katar si vybudoval silnou pozici i na mezinárodní politické scéně, neboť praktikuje „diplomacii všech azimutů“ a udržuje vztahy se širokým spektrem států a nestátních subjektů. Katarští emíři si tak vytvořili např. dobré vazby na Rusko a Írán (což souvisí se společnými zájmy v sektoru plynu) a udržují styky i s různými islamistickými skupinami. Nejednou tak zprostředkovali mj. urovnání sporů mezi státy OPEC a Kremlem nebo zákulisní rozhovory s teroristy o propuštění rukojmích. Dauhá hostilo rovněž rozhovory mezi USA a Tálibánem o míru a stažení z Afghánistánu, ale největší příležitost pro uskutečnění ambicí Kataru nabídlo tzv. arabské jaro.

Roztržka v sunnitském islámu

Katar se velice významně angažoval v konfliktu v Libyi, který vedl k pádu Kaddáfího režimu. Nad válčící severoafrickou zemí operovaly katarské stíhačky Mirage 2000 a následně dorazily také emírovy speciální jednotky. Obrovskou úlohu v „arabském jaru“ sehrála též kontroverzní televize al-Džazíra, která sídlí v Dauhá a kterou sledují miliony (nejen) arabských diváků, což pak přispělo k destabilizaci či pádu několika režimů. Právě to ovšem začalo nejprve pozvolna, ale poté stále silněji budit nespokojenost dalších arabských zemí, jimž ambice či kroky Kataru nevyhovovaly. Projevilo se to mj. právě v Libyi, kde se povstalci nejdříve těšili podpoře téměř všech muslimských států, ale následně došlo k rozkolu a vytvořilo se dosud existující schéma, v němž na jedné straně figuruje islamistická Vláda národní shody (GNA), zatímco na druhé je sekulární Libyjská národní armáda (LNA) maršála Haftára.

Většina arabských monarchií stojí za maršálem, ale Katar podporuje GNA, která se těší i pomoci Ankary. Právě Turecko se stalo i jedním z hlavních emírových spojenců, což ukázalo i vybudování turecké vojenské základny v Kataru, kde působí kolem 300 tureckých vojáků. To vše je projevem roztržky, která existuje mezi sunnitskými muslimskými státy, protože většina (v čele s Emiráty a Egyptem) podporuje spíše sekulární síly, kdežto Turecko a Katar jsou hlavními sponzory populistického islamismu s vazbami na Muslimské bratrstvo. Ve specifické pozici se nachází Saúdská Arábie, která hájí velmi konzervativní wahhábistické pojetí islámu, které se ovšem výrazně odlišuje i od postojů Muslimského bratrstva, takže Rijád zastává na mezinárodní scéně pozice hodně podobné jako Emiráty a Egypt, a tudíž stojí proti Kataru a Turecku.

Krize, blokáda a požadavky

Předchozí řádky ale současně napovídají, že teologické spory v rámci sunnitského islámu jsou mnohdy spíše jen zástěrkou pro mocenský boj ambiciózních států, režimů a politiků. Značnou roli hrají i otázky těžby a prodeje fosilních paliv, protože už řadu let se hovoří o tom, že Katar by mohl iniciovat cosi jako „plynový OPEC“, ve kterém by spolupracoval zejména s Ruskem, možná i s Íránem, což by pro většinu sunnitských monarchií znamenalo potenciální problémy, jelikož by to mohlo poškodit jejich export plynu. Spory, jež dlouho probíhaly v kuloárech, tak zřejmě v červnu 2017 gradovaly natolik, že se několik arabských zemí rozhodlo přerušit svoje diplomatické styky s Dauhá a vyhlásit sankce, které prakticky znamenaly blokádu, neboť byla přerušena většina dopravních spojení s Katarem.

K oněm krokům se pak přidaly i další státy a Katar obdržel rozsáhlý seznam požadavků, které měl splnit. Např. se požadovalo, aby ukončil sponzorování islamistických skupin, omezil všechny styky s Íránem, přerušil vojenské vztahy s Tureckem či ukončil vysílání televize al-Džazíra. Zřejmě nikdo nečekal, že katarský emír na všechny požadavky přistoupí, ale soudilo se, že tak začíná klasické „bazarové smlouvání“, jež je pro arabský svět typické a v němž jde zejména o to, aby si obě strany zachovaly tvář. V této chvíli ale Katar demonstroval, že se těší silné diplomatické pozici, protože využil svoje vztahy s Tureckem a Íránem, jejichž letouny zajistily zásobování Dauhá i navzdory blokádě. Západní státy pak v konfliktu vesměs zachovaly neutralitu a apelovaly na diplomatické vyřešení sporu, ale nadále prodávaly Kataru zbraně. To se pochopitelně týkalo i USA, protože na tomto místě je potřeba připomenout velmi důležitou skutečnost, že právě v Kataru sídlí americké vojenské velitelství CENTCOM včetně zhruba 10 000 vojáků.

Al Udeid Air Base, Katar

Velké kontrakty vzdušných sil

Právě zákulisní snahy Američanů (zejména tehdejšího ministra zahraničí Rexe Tillersona) pak údajně zajistily, že Saúdská Arábie a Emiráty opustily záměr přimět Katar k poslušnosti silou. Podle některých zpráv totiž hodlaly vyslat do Kataru své vojenské jednotky, jež by se vyhnuly velitelství CENTCOM a došly by do Dauhá. Objevilo se i tvrzení, že s tímto plánem do určité míry souhlasil i Donald Trump a že ministr Tillerson přišel o své místo mj. proto, že chtěl této akci zabránit. K invazi, jež by mohla způsobit další destabilizaci regionu, každopádně nedošlo a do Kataru dále proudily západní zbraně včetně amerických. To se týkalo především letectva, neboť Katar se rozhodl ohromně navýšit jeho velikost. Dlouho provozoval pouze francouzské stíhačky Mirage 2000 v počtu 12 kusů, od roku 2011 však vybíral nový typ letadla.

Mirage 2000 Kataru

Hodnotily se typy F-35, F/A-18E/F, F-15E, Typhoon a Rafale s tím, že zvítězil poslední uvedený, a tudíž Dauhá v roce 2015 objednalo 24 strojů, a to 18 jednomístných Rafale EQ a šest dvoumístných Rafale DQ. To byl ale jen začátek, neboť Katar v září 2016 požádal USA o dodávky 72 strojů F-15QA Strike Eagle a o rok později objednal 24 letadel Eurofighter Typhoon. Krátce poté se objednávka stíhaček Rafale navýšila o dalších 12 letounů (polovina již byla dodána) s opcí na dalších 36 exemplářů. Jestliže se tato opce uplatní, bude to znamenat kontrakty na celkem 168 nových bojových letounů, což logicky budí otázky ohledně infrastruktury a personálu pro tuto techniku. Katar ale záhy oznámil budování další velké vojenské letecké základny a personální obsazení bude zřejmě řešit podobně jako další bohaté státy Zálivu, resp. angažováním cizinců, kteří už nyní fakticky tvoří velkou část katarských sil.

Rafale

Vrtulníky a raketové systémy

Na snímcích z vojenských přehlídek v Kataru lze totiž spatřit nejen Araby, ale zcela běžně též obličeje Pákistánců, Afričanů či mužů z Kavkazu nebo jihovýchodní Asie. Formálně vzato ale nejde o žoldnéře, protože Katar (podobně jako další bohaté monarchie, jež tuto praxi najímání cizinců uplatňují) těmto osobám poskytuje občanství. Nárůst počtů bojových letounů provází i kontrakty na další kategorie, protože Katar objednal též mj. 24 cvičných letadel Pilatus PC-21 a devět letadel BAE Hawk Mk 167 a zvýšil počet transportních strojů C-17A Globemaster III na osm. Aktuálně provozuje 24 bitevních helikoptér AH-64E Apache Guardian, shodný počet má ještě dorazit a navíc se uvádí, že emírovy znaky budou záhy nosit i turecké bitevníky T129 ATAK. Katar si objednal rovněž např. 28 dopravních vrtulníků NH90, čtveřici víceúčelových helikoptér AW169 a 16 cvičných vrtulníků Airbus Helicopters H125 Ecureuil (z nichž osm už bylo předáno).

PC-21 ve službách Kataru

Významnou posilu vzdušných sil představují i turecké bezpilotní bojové stroje Bayraktar TB2, kterých aktuálně slouží šest kusů, tento počet však zřejmě ještě vzroste. Katar posiluje rovněž protivzdušnou obranu, jež momentálně obsahuje především americké systémy MIM-104 Patriot ve variantách PAC-2 GEM-T a PAC-3. Kromě toho vede jednání o pořízení výkonnějších protiraketových kompletů THAAD, ale zůstává otázkou, jestli bude Washington ochoten tyto zbraně skutečně poskytnout. Také proto asi příliš nepřekvapuje, že Katar zahájil i jednání s Ruskem o systémech S-400 Triumf, ačkoli nelze vyloučit, že tím chce spíše tlačit na USA, aby mu prodaly komplexy THAAD. Současně ovšem nelze popřít, že se Katar skutečně snaží o diverzifikaci dodavatelů vojenské techniky, jelikož vedle USA a zemí západní Evropy nakupuje také od Turecka, Ukrajiny, Ruska a Číny.

C-17A Globemaster III

Pestrá škála exotické techniky

Kromě již zmíněných typů letecké techniky turecké výroby je třeba uvést skutečnost, že Katar údajně objednal stovku tureckých tanků Altay, jichž tak bude prvním zahraničním uživatelem. Ankara již poskytla také přes sedm stovek obrněných automobilů, konkrétně typy BMC Kirpi, BMC Amazon, Nurol Ejder Yalcin a NMS Yörük. Část obrněnců Yalcin navíc dostala věžové moduly Aselsan Serdar s ukrajinskými protitankovými řízenými střelami Skif, zatímco na část vozidel Yörük byly umístěny moduly s ruskými protiletadlovými raketami Igla-S. Od Moskvy byly podle některých zdrojů pořízeny i protitankové střely Kornet-E, ale naprosto nepochybné jsou dodávky nových útočných pušek AK-12, jež nyní patří do arzenálu katarských zvláštních jednotek a možná také emírovy gardy. Katarské ozbrojené síly jinak používají převážně pušky FN FNC, M16 a M4, ovšem dominantními služebními zbraněmi se v budoucnu zřejmě stanou italské pušky Beretta ARX160 a ARX200, jež má montovat či licenčně vyrábět katarská firma Barzan Holdings (údajně se plánuje produkce 30 000 kusů).

Nurol Ejder Yalcin

Dauhá ale uzavřelo také smlouvy s Čínou, což demonstrují zejména dodávky balistických raket BP-12A s doletem 280 km, kromě nichž Katar zakoupil též přenosné protiletadlové řízené rakety FN-6. Jako kuriozitu lze uvést, že katarská armáda provozuje i 122mm dělostřelecké raketomety Sakr, jak se nazývá egyptská kopie severokorejského systému BM-11. Katar však náleží též mezi dobré zákazníky Německa, neboť si objednal mj. 62 tanků Leopard 2A7+, 24 samohybných houfnic PzH 2000, šest podpůrných pásových obrněnců Wisent-2 či 32 průzkumných vozidel Fennek. Dauhá údajně projevuje zájem i o osmikolové obrněné transportéry KMW Boxer, ačkoli dříve se mluvilo o francouzském typu téže kategorie VBCI.

Leopard 2A7+ na výstavě

Konec sporu a faktický vítěz

Dobré vztahy s Německem prokazuje také skutečnost, že přehlídky konané v prosinci 2018 se zúčastnil i prototyp pásového obrněnce Rheinmetall Lynx KF41, který z jakéhosi důvodu nesl nátěr a emblémy katarské vojenské policie. Osádku obrněnce, jenž v Kataru údajně prodělával testy, tvořili Němci, a dokonce se objevily neoficiální zprávy, že celý projekt vozidla Lynx ve skutečnosti částečně zaplatily peníze z Kataru, jenž se má zařadit i mezi zákazníky. Jisté je, že byla navázána spolupráce mezi značkou Rheinmetall a již zmíněnou katarskou firmou Barzan Holdings, protože na přehlídce konané v roce 2020 se představily osmikolové pozemní roboty Mission Master, které vznikly coby produkt jejich spolupráce. Přestože je tedy Katar převážně jen importérem vojenské techniky, snaží se též o budování domácího zbrojního průmyslu, což zapadá do snahy emírů proměnit Katar v moderní vyspělý stát.

Ostatní země Zálivu jej zřejmě vnímají jako nežádoucí konkurenci, což výrazně přispělo k vypuknutí oné diplomatické krize, jež se tedy vlekla až do ledna 2021, kdy bylo oznámeno její vyřešení a podepsání dohod, které zajistily obnovení dopravy, resp. ukončení blokády. Není pochopitelně známo, jaká jednání se celou dobu odehrála v zákulisí, každopádně se však zatím nezdá, že by Katar splnil kterýkoliv ze seznamu požadavků z června 2017. Nadále udržuje diplomatické vztahy s různými aktéry a televize al-Džazíra stále vysílá. Stejně tak trvají úzké vojenské styky s Tureckem, jak dokazují zprávy z června, že na území Turecka bude dislokováno 250 katarských vojáků a 36 letounů a vrtulníků, a to kvůli společným cvičením a operacím. Faktickým vítězem celého sporu se tedy evidentně stal Katar, který dokázal obhájit a současně využít svou „diplomacii všech azimutů“ a potvrdit pozici hráče s velkým mezinárodním vlivem.

Lukáš Visingr
Publikace: ATM 8/2021