ARMÁDY A HISTORIE

Britisch Freikorps / British Free Corps

St. Georgs Legion / Legion of St. George
Britisches Freikorps / British Free Corps

British Free Corps byl zformován v lednu 1944 ze skupiny dobrovolníků z Británie a zemí Commonwealthu pod německou kontrolou, známých jako Legion of St. George. Formování tohoto legionu bylo v lednu 1943 navrženo Johnem Amerym, synem Leopolda Stennet Ameryho, státního sekretáře pro Indii ve válečném kabinetu Winstona Churchilla, který však při hledání dobrovolníků pro jednotku selhal. Himmler se o tento koncept zajímal a nakonec bylo několik dobrovolníků nalezeno, ale jen asi 30 (včetně 3 Kanaďanů, 3 Australanů, 3 Jihoafričanů (Douglas Mardon, Lourens Viljoen a Pieter Labuschagne) a Novozélanďana). Technicky měla být tato formace částí Waffen-SS, ale formálně byla akceptována do Waffen-SS pod názvem British Free Corps. Po začlenění do Waffen-SS dostal BFC německé uniformy, číslo jednotky a insignie. Insignie včetně štítu Union Jack byly nošeny na levém rukávu, Lion of St. George límcový odznak a rukávový pásek British Free Corps.

Tyto insignie byly používány hlavně z propagandistických důvodů. Prvním velitelem BFK byl SS-Hauptsturmführer Johannes Roggenfeld, veterán z 5. SS Panzergrenadier Division Wiking. Před válkou žil v USA a mluvil anglicky. Další anglicky mluvící SS-Hauptsturmührer Röpke se staral o administrativu BFC. V září 1944 byl BFC přesunut do Drážďan do kasáren ženijní školy SS. Zde začal jeho bojový výcvik.

V říjnu 1944 byl BFC určen k přidělení k III. SS Panzer Korps po ukončení výcviku. V únoru 1945 výcvik skončil a začaly přípravy k bojovému nasazení pod III. SS Panzer Korps. Krátce poté Spojenci bombardovali Drážďany a tisíce Němců bylo zabito. Aby se předešlo nenávistným výpadům místního obyvatelstva, byl BFC přesunut do Štětínu k 11. SS Panzergrenadier Division Nordland. Zde byla jednotka konečně začleněna do III. SS Germanische Panzerkorps. 22.3.1945 byla 11. SS Nordland odeslána na frontu na Odru a přeskupena u Schwedt-Angermünde. BFC byl začleněn do 11. SS Panzer Aufklärungs Abteilung, kterému velel SS-Sturmbannführer Rudolf Saalbach. Polovina Britů byla přidělena k 1. Kompanie Aufklärungs Abteilung v Schönbergu, Braniborsko, severně od Berlína a druhá nedaleko Angermünde k nově vytvořené 3. Kompanie - Schwedenzug (švédská četa), které velel Švéd SS-Hauptsturmführer Hans-Gosta Pehrsson. S příchodem poslední bitvy na Odře 16.4.1945 byla Nordland povolána do akce. V poslední chvíli, před rozkazem OKW k přesunu do Berlína, rozhodl velitel divize SS-Gruppenführer Ziegler ponechat Brity v Angermünde. Není známo, zda byli členové BFC přesunuti s Nordland do Berlína, některé prameny tvrdí že ano, jiné že ne. Podobně jako Volkssturm Battalions a jednotky HJ přidělené OKW k Panzerkorpsu pro poslední obranu v dubnu 1945 – velitel Korpsu Steiner nevěřil, že BFC má velkou bojovou hodnotu a nechtěl riskovat jeho zničení v Berlíně. Poslal je západně do Templinu v Mecklenbursku, kde byly na druhé straně Labe britské jednotky. Protože byl BFC spojen s SS-Nordland na Odře koncem března 1945, předpokládá se, že vstoupil do Berlína a bojoval proti Rusům. Skutečností je, že neexistují žádné důkazy o boji Angličanů v uniformách SS proti Rusům, ale to ještě neznamená, že by to nemohlo být možné.

Součást německých Waffen-SS - British Free Corps (zkráceně BFC), byl nápadem Johna Ameryho. Amery, jehož otec byl poslancem konzervativní strany v britském parlamentu, žil v jeho stínu a tak se snažil prokázat své schopnosti. V roce 1936 vstoupil ve Španělsku do nacionalistických jednotek a získal Medaili cti, když sloužil u italských jednotek jako bojový důstojník. Amery byl fanatický antikomunista a proto akceptoval německý nacistický režim. Po svém nasazení ve Španělsku odcestoval do vichystické Francie. Měl neshody s vládou ve Vichy a chtěl odejít. Byl to německý komisař pro příměří Graf Ceschi, který nabídl Amerymu příchod do Německa a politickou práci. Ceschi nebyl schopen dostat Ameryho z Francie, ale v září 1942 se to podařilo Hauptmannovi Werneru Plackovi a v říjnu odjel s Amerym do Berlína k rozhovorům s Německo-anglickým výborem. V této době podal Amery návrh, aby Němci zformovali britský protibolševický legion. Tak moc byly jeho návrhy zajímavé, že sám Adolf Hitler pozval Ameryho do Německa jako hosta Říše a Hitler měl vysoké mínění o nápadu postavit britskou jednotku pro boj s komunismem. Nápad upadal, dokud se Amery nesetkal se dvěma francouzskými přáteli, členy LVF (Legion des Volontaires Francais) v lednu 1943. Tito dva muži mluvili o špatné situaci na východní frontě, ale že tam bojují jen Němci a měli by požádat o podporu LVF. Amery oživil svůj a získávat tak další členy jednotky z britských válečných zajatců. Také navrhoval, že by takové jednotky měly být vytvořeny pro získávání rekrutů z dalších národů. Zdá se, že Němci o tomto uvažovali již před Amerym a byl vydán rozkaz, že "Führer souhlasí s vytvořením anglického legionu...jedinými členy měli být bývalí příslušníci anglické fašistické strany nebo podobných organizací – kvalita, ne kvantita." Jak uvidíme, toto bylo velmi těžké dodržet. Po schválení napsal Amery dva články vysílané německým rádiem a navrhovaná jednotka měla být nazývána The British Legion of St. George. Ameryho první náborová cesta vedla do zajateckého tábora St. Denis u Paříže. Bylo shromážděno 40 až 50 vojáků z různých zemí britského Commonwealthu. Amery je oslovil a předal jim náborový materiál. Výsledkem bylo selhání. Jeho pokračující úsilí v St. Denis konečně přineslo nějaké úspěchy. Přišli profesor Logio (starý akademik), Maurice Tanner, Oswald Job a Kenneth Berry (17-letý námořník z SS Cymbeline, která byla potopena). Logio byl propuštěn, zatímco Job byl odveden německou zpravodajskou službou, vycvičen jako vyzvědač, chycen při pokusu dostat se do Anglie a pověšen v březnu 1944. Tak získal Amery jen dva muže, z nichž jen Berry se nakonec připojil k BFC. Ameryho spojení na BFC skončilo v říjnu 1943, kdy se Waffen-SS rozhodly, že již nepotřebují Ameryho služby a přejmenovaly jednotku na British Free Corps.

Ameryho náborové metody byly shledány jako špatné, ale dále bylo rozhodnuto pokusit se získat muže pro BFC v zajateckých táborech. Vzhledem k těžkým podmínkám v zajateckých táborech v Německu a okupovaných zemích bylo rozhodnuto zformovat "prázdninový tábor" pro pravděpodobné rekruty ze zajateckých táborů. Byly ustaveny dva tyto tábory, Sonder Abteilung 999 a 517, oba pod dozorem tábora Stalag IIId v Berlíně. Tyto tábory navštívil Arnold Hillen-Ziegfeld z English Committee. Byly použity anglicky mluvící stráže, vybrané německými důstojníky rozvědky, které je používali jako pramen zpráv. Ale byl potřebný nějaký Angličan a tak byl vybrán poddůstojník dělostřelectva John Henry Owen Brown. Brown byl zajímavý charakter. Byl členem British Union of Fascists (BUF), ale také devótní křesťan. Jeho schopnost hrát na obě strany mu sloužila dobře. Byl zajat u Dunkirku v květnu 1940 a skončil v táboře Blechhammer. S ohledem na svoji hodnost dělal předáka a také začal sloužit Němcům jako konfident. Ve skutečnosti používal Brown svoji pozici pro organizaci černého trhu, zásobování svých lidí a uplácení stráží. Později se Brown spojil s MI9 britské tajné služby a pracoval jako "vyzvědač samouk", jak se definoval. Tak byl vybrán jako velitel tábora 517. V té době další Angličan, Thomas Cooper (který používal jméno Bottcher), přijel do tábora. Cooper, který nemohl vstoupit v Anglii do veřejné služby, protože jeho matka byla Němka, vstoupil do British Union (zkrácený název BUF) a opustil Anglii po slibu, že může pracovat v Reichsarbeitsdienst (RAD). Pak se ukázalo, že to není možné a vstoupil do Waffen-SS (kde na rozdíl od armády brali britské státní příslušníky). Sloužil ve SS Leibstandarte Adolf Hitler (LAH), prodělal základní výcvik a poté dělostřelecký výcvik. Brzy poté byl převelen do pěšího výcvikového praporu SS "Totenkopf". Trénoval opět pěchotní taktiku, byl převelen do pozice kulometčík u 5. Totenkopf Regiment a povýšen na poddůstojníka, zde zůstal do února 1941, kdy byl převelen do Wachbattaillon Oranienburg u Krakova. Během této doby se Cooper zúčastnil (dle poválečných zpráv členů BFC) zločinů proti ruským a polským válečným zajatcům a civilistům včetně Židů. V lednu 1943 byl Cooper přesunut k SS-Polizei-Division a jako řidič nákladního auta. Jednotka byla umístěna u Leningradu u Šablinova, kde nahradila španělskou Modrou divizi. 13.2.1943 Rusové zaútočili a prolomili linie SS-Polizei. Cooper byl zraněn do nohy střepinou, evakuován a vyznamenán Odznakem za zranění ve stříbře a stal se tak jediným dekorovaným Angličanem. Během rekonvalescence dostal Cooper příkaz připojit se k projektu. Brown, který byl zkušený a prohnaný muž, poznal okamžitě skutečný důvod pro tábor a došel k názoru, že je ve velmi dobré pozici, kdy může zabránit výstavbě jednotky a získávat informace. Brown získal důvěru svých německých nadřízených a obklopil se spolehlivými vězni a když přišla první skupina 200 zajatců do tábora, měl již vše pod kontrolou.

Brown a jeho muži se snažili co nejlépe postarat o vězně, zatímco Cooper a další muži, pracující pro nacisty zpracovávali dav a hledali ex-BUF členy. To mělo však za následek pohoršení a mnozí zajatci chtěli být posláni zpět. Pro znepokojení rozhodl nejstarší britský zajatec, generálmajor Fortune, vyslat do tábora někoho, kdo by zjistil situaci. Byl vybrán Brigadier Leonard Parrington a poslán do tábora. Pronesl řeč, prohlédl zařízení a potvrdil, že není třeba mít obavy. Nezjistil skutečnou pravdu. Brown nemyslel, že by bylo bezpečné informovat Parringtona o skutečném účelu tábora. Návštěva zklidnila situaci, ale když byli zajatci posíláni zpět do svých táborů, zůstal zde jediný rekrut, Alfred Vivian Minchin, námořník z lodi SS Empire Ranger potopené u Norska německými bombardéry. Mezitím se Brown dozvěděl o celém projektu od Carla Brittena. Britten byl dohnán do BFC Cooperem a Leonardem Courlanderem. Brown nebyl schopen přesvědčit Brittena, aby opustil BFC, ale poslal MI9 vyčerpávající informace. Nálet na Berlín poškodil část tábora před příchodem druhé skupiny. Bylo rozhodnuto přesunout zajatce do zabrané kavárny v okrsku Pankown, pod dohledem Wilhelma "Bob" Rosslera, německého armádního tlumočníka. Před přesunem získal BFC dva členy, Francis George MacLardy z Royal Army Medical Corps (zajat v Belgii) a Edwin Barnard Martin z Canadian Essex Scottish Regiment (zajat v Dieppe v roce 1942). Tak měl BFC sedm členů. Přesuny zajatců do tábora pokračovaly po jeho opravě do prosince 1944, kdy byly zastaveny. Důvodem byl neúspěch náboru, o který se ve skutečnosti postaral ve své nebezpečné hře Brown, který odrazoval zajatce od vstupu a byl za to po válce vyznamenán Distinguished Conduct Medal.

Oskar Lange, který velel táborům, přišel na další nápad, jak získávat rekruty. Prázdninové tábory jen pobavily zajatce. Langův nápad byl zpracovat čerstvé, ještě zmatené zajatce. Nový tábor pro ně byl ustaven v Luckenwalde. Tábor vedl Hauptmann Hellmerich z německé rozvědky a hlavním vyšetřovatelem byl Feldwebel Scharper. Scharperova taktika byla hrozbami a zastrašováním přimět vězně ke vstupu do BFC. První skupina vězňů přijela do Luckenwalde z italské fronty. Případ vojína John Eric Wilsona z No.3 Commando ilustruje techniku použitou v táboře. Po příjezdu byl svlečen z uniformy, opit a poté dostal přikrývku. Byl umístěn v cele jen s přikrývkou, dostal 250 gramů chleba a pintu zelné polévky, vyprázdnit se mohl jen do vědra. Po dvou dnech k němu přišel "Američan", ve skutečnosti Scharper. Wilsona se zeptal na hodnost, jméno, číslo a datum narozenin (Wilson lhal o své hodnosti, říkal že je štábní seržant) a poté ho vrátil do cely. Nakonec mu po několika dnech nabídli buď připojení k BFC nebo samovazbu a Wilson si samozřejmě vybral BFC. Zpočátku byla tato metoda úspěšná a do BFC vstoupilo v krátkosti dalších 14 mužů, včetně vojáků ze slavných jednotek jako Argyll and Sutherland Highlanders a Long Range Desert Group. Ale to vše skončilo, když tito muži, kterým bylo řečeno, že je čeká tisícová armáda, přišli do levné kavárny, kde byla jen hrstka mužů kvůli svobodě nebo profašistických. V té době se Edwin Martin pokusil využít neshod ke zrušení BFC, ale to nemělo žádný účinek. Dva muži uprchli z kavárny zpět do tábora 517, kde se přihlásili Brownovi, který to nahlásil Cooperovi. Cooper poté promluvil k mužům v kavárně a kdo nechtěl zůstat, mohl odejít (aby pravda o BFC nepronikla do zajateckých táborů, byli tito muži izolováni ve speciálním táboře a v prosinci 1943 měl BFC jen 8 mužů.

Přes minimální velikost jednotky, pokračovaly Waffen-SS v práci na BFC. Prvním krokem bylo přidělení důstojníka. Pro povahu BFC, kandidát musel být spolehlivý, umět dobře anglicky, být dobrý vůdce a excelentní administrátor. Tuto práci dostal SS-Hauptsturmführer Hans Werner Röpke. Velmi vzdělaný muž, uměl Röpke velmi dobře anglicky z doby, kdy byl před válkou jako student v Anglii. Na počátku své vojenské kariéry byl vojínem v Reichswehr, poté v Allgemeine-SS, než vstoupil jako důstojník Flaku do SS-Wiking Division. Stal se velitelem BFC v listopadu 1943. Röpke prvním krokem bylo určit cíle a principy BFC. Prvním byla změna názvu z The Legion of St. George na méně religiózní British Legion, ale to bylo odmítnuto, protože stejný název používali v Británii veteráni 1. světové války. Alfred Minchin navrhl British Free Corps poté, co četl o Freikorps Danmark v anglické verzi časopisu Signal. Tak byl přijat (ačkoliv byl někdy v korespondenci používán název Britisches Freikorps) oficiálně British Free Corps. Poté Röpke přešel k účelu jednotky. Všichni příslušníci BFC mu řekli, že chtějí bojovat proti Rusům (jak uvidíme, spíše říkali Němcům, co chtěli slyšet) a tak byl vydán rozkaz, že BFC musí vytvořit nejméně jednu pěší četu o 30 mužích. Příslušníci BFC také nesměli bojovat proti Britům a silám Britského Commonwealthu a nesměli být využiti pro rozvědku. BFC měl být do příchodu britských důstojníků k jednotce, pod velením Němců. Dále členové BFC neměli německé tetování krevní skupiny a nepřísahali věrnost Hitlerovi a nepodléhali německému vojenskému soudnictví. Nakonec bylo rozhodnuto vybavit jednotky uniformami SS s odpovídajícími insigniemi. Roepke vydal rozkaz k přesunu do St. Michaeli Kloster v Hildesheimu a výrobě 800 sad insignií BFC u SS oděvního oddělení. Oficiálně byl BFC založen 1.1.1944. V únoru 1944 se BFC přesunul do Hildesheimu a Klosteru, kde byl předělaný klášter, nyní SS nordické studijní centrum a také baráky pro zahraniční pracovníky pro SS.

Po přesunu se nábor do BFC urychlil. Ze skupiny, která opustila BFC v prosinci, se tři muži vrátili. Byli přijati dva nový rekruti, včetně vojína Thomase Freemana ze 7. Commando Layforce. Freeman byl jediným členem BFC, který nebyl po válce potrestán, protože MI5 uvedl, že jediným jeho důvodem bylo uprchnout a sabotovat jednotku. V té době přikázal Roepke všem členům BFC přijmout falešná jména pro oficiální dokumenty. BFC také obdržel první SS polní uniformy, zatím bez insignií. Dalším úkolem bylo přidělit členům BFC práci, protože jejich většinu času strávili zahálkou. Zahálka byla šancí pro Freemana zničit BFC díky mužům, kteří nebyli fašisté nebo silní antikomunisté. Získával je na svou stranu, zvláště od doby, kdy byli hlavní pronacisté v BFC často mimo tábor, usiloval Freeman o rozpory v jednotce. Dostal se na náborovou cestu (které se stále konaly) a dokonce se stal poddůstojníkem BFC. Freemanovým záměrem při náborové cestě bylo získat muže pro své vlastní cíle. Získal tři muže, jeden se ale brzy vrátil do zajateckého tábora. V dubnu 1944 získal BFC své insignie, límcové výložky s třemi lvy, rukávový štít s Union Jack a rukávové pásky s nápisem British Free Corps gothickým písmem. Britten, který byl krejčím jednotky, strávil většinu dne našíváním insignií na uniformy. Ráno 20.4.1944 (Hitlerovy narozeniny), nastoupil BFC k přehlídce a Röpke ohlásil, že je nyní BFC plnohodnotný a připraven k plnému náboru. Proběhlo povyšování, Freeman se stal poddůstojníkem. Následovala přehlídka a členové BFC byli posláni do různých zajateckých táborů v Německu a Rakousku. Nápadem bylo poslat muže do táborů, kde byli dříve internováni. Ten byl však velmi špatný a vůbec nepomohl při náboru. Bylo získáno jen 6 nových členů. Během jednoho takového náboru, se Berry svěřil veliteli tábora o svém dilema a ten mu řekl, že by měl vyhledat švýcarské vyslanectví v Berlíně, což neudělal. Dva z těchto rekrutů, John Leister a Eric Pleasants, neválčili, byli zatčeni Němci při obsazení ostrovů v Kanálu, protože byli vojenského věku. Proč vstoupili do BFC? Měli plné zuby nízkých dávek jídla, života bez žen, nenáviděli táborový život a nechtěli se účastnit války. Nyní měl BFC 23 mužů. To dělalo starosti Freemanovi, protože pokud by měl 30, byl by BFC začleněn do divize SS-Wiking a poslán do boje. Freeman sepsal petici, kterou podepsal on a 14 dalších členů BFC (většinou nováčci) a požadovali návrat do zajateckých táborů. To uvedlo BFC do zmatku a Cooper a Röpke dostali Freemana a dalšího vzbouřence do trestního tábora, kde byli obviněni 20.6.1944 ze vzpoury. Freeman uprchnul v listopadu 1944, přešel ruské linie a byl repatriován v březnu 1945.

V BFC bylo viditelné napětí mezi jeho členy, které se zhoršovalo Cooperovou snahou vštěpit jim disciplínu a metody stylu SS, které byly Angličanům cizí. S Freemanovým odchodem se stal poddůstojníkem Wilson, což bylo způsobeno jeho lží při zajetí a tak měl malou zkušenost s vedením lidí a velkou chuť na ženy. V srpnu 1944 vstoupili do BFC 4 další rekruti. Tři z nich ne dobrovolně, ale byli přinuceni. Dva z nich navázali vztahy s místními ženami. Jedna otěhotněla a to byl čin trestaný smrtí a další vztah vyšetřovalo Gestapo. Výsledkem bylo další snížení morálky BFC. Další byly špatné výsledky při náboru a pohoršení lidí nad nošením štítu Union Jack. Dalším neúspěchem byl Lieutenant William Shearer, který vstoupil do BFC jako jediný důstojník. Ale Shearer byl schizofrenik, který byl nakonec poslán do léčebny a pak zpět do Anglie. Další ranou táboru BFC bylo úspěšné vylodění Spojenců ve Francii. S úspěšným vyloděním začali někteří muži BFC hledat cestu, jak z toho ven. Napětí v BFC, umocněné zatčením Toma Perkinse za krádež pistole, vyvrcholilo, když 8 mužů, včetně Pleasantse, odmítlo pracovat a byli posláni do trestných táborů SS. Tento incident vedl k vyšetřování poměrů v BFC a došlo se k závěru, že nábor musí být urychlen, jednotce dán bojový výcvik a poslána na frontu. Vivian Stranders, SS-Sturmbannführer, začal intrikovat proti Cooperovi a Roepkemu, aby získal monopol na nábor dobrovolníků a velení BFC. Stranders, původně britský občan, vstoupil do NSDAP v roce 1932, byl naturalizován a po vypuknutí války vstoupil do Waffen-SS jako expert na britské záležitosti. Mezitím však v jednotce vznikly další problémy. MacLardy opustil BFC a dobrovolně vstoupil do lékařské jednotky Waffen-SS. Dva další muži, jeden z nich Courlander, hledali usilovně cestu z BFC. Nabídli své služby jednotce válečných korespondentů Kurt Eggers, která operovala na západní frontě. Cílem těchto mužů bylo dezertovat, jen co to bude možné. Britten odpáral všem BFC insignie a nahradil je standardními znaky SS a dva muži odjeli do Bruselu k výcviku s vlámskou jednotkou Waffen-SS. Okamžitě jak tam dojeli, přešli k Britům a byli prvními dvěma muži z BFC, kteří se vrátili do Anglie. Problémy pokračovaly. Dva další získaní rekruti navázali kontakty s německými ženami a nový proviantní prodával věci ze skladu. Po těchto problémech šli velitelé baráků za Roepkem, aby byla jednotka přesunuta jinam. 11.10.1944 přijel BFC do Drážďan, kde začal jejich výcvik jako útočných ženistů v Ženijní škole Waffen-SS ve Wildermann Kaserne. Zde byli cvičeni jak čistit překážky, odstraňovat minová pole, užívat těžké zbraně, demolice a v dalších dovednostech bojových ženistů. SS-Obersturmbannfuhrer Hugo Eichhorn dostal nyní 13 mužů z BFC (nepočítaje 4 ze štábu). Byli vybaveni puškami, helmami, maskovacími uniformami a plynovými maskami a zúčastnili se kurzů ve střelbě z kulometu, plamenometu a používání výbušnin. Také dostali přidělenou strážní službu.

Všechno však zkrachovalo, když přišlo Röpkeho odvolání. Stranders byl úspěšný ve vytlačení Röpkeho, nahradil ho SS-Obersturmführer dr. Walther Kuhlich, který byl vážně zraněn během služby u SS-Das Reich, takže nemohl bojovat na frontě. To přidalo další hřebík do rakve BFC. Freeman řekl po válce, že viděl seznam 1.100 Britů, kteří bojovali proti Sovětům. Proč měl teda BFC takové problémy s náborem dobrovolníků? Freeman prohlásil, že jádro BFC byli "pochybné typy" a proto neměl BFC žádný respekt. A v zajateckých táborech byli o BFC informováni. Cooper, který chtěl opustit BFC, se setkal v Berlíně s Wilsonem, který měl stejný požadavek a požádal o návrat do zajateckého tábora. O den později byl poslán do LAH, kde se stal vojenským policistou. Wilson, který prováděl nyní nábor, neměl žádnou opravdovou snahu o úspěch. V zimě 1944 až 1945 přišlo do BFC několik nových rekrutů a BFC se vrátil k výcviku, aby se předešlo odchodu vojáků, kteří BFC vytýkali, že se zde vede měkký život. Pleasants si dokonce v únoru 1945 vzal za ženu Kuhlichovu sekretářku. Dalším plánem bylo využít BFC pro propagandu. Snahou bylo vytvořit rozpory mezi Stalinem a spojeneckým velením, Winstonem Churchillem a Teddy Rooseveltem. Hlavní snahou operace "Königgratz", bylo evakuovat britské zajatce z táborů v Polsku před postupujícími Sověty. Morálka BFC šla mezitím rychle dolů, díky tomu, že Wilson byl neschopný velitel a Kuhlich byl stále v Berlíně. Stále přicházeli do BFC rekruti, koncem roku 1944, včetně dvou Jihoafričanů. Z těchto pěti byli tři opravdu antikomunisté, jeden z nich byl přesvědčen literaturou BFC, další dva chtěli vstoupit do SS-Totenkopf, než je Kuhlich přemluvil ke vstupu do BFC. V lednu 1945 měl BFC 27 mužů, tři scházeli do magické 30. Ale v té době již většina členů viděla vstup do BFC jako chybu a snažili se odejít. Hugh Cowie, Gordon Highlander ze Skotska byl středem několika skandálů, včetně odmítnutí přijetí 6 Maorů do BFC, protože BFC byla jednotka "white only". Když byl Wilson pryč, pokusil se Cowie pro sebe a pět dalších získat dokumenty, jet na východní frontu a přejít k Sovětům. Ve vlaku všichni odstranili své BFC insignie a konečným výsledkem bylo, že byli zatčení Gestapem. Po rozhovoru s Kuhlichem byli tři posláni do izolovaného tábora a tři se vrátili do BFC. Dalším úderem BFC bylo, když Spojenci 12.2.1945 bombardovali Drážďany, zabili 40.000 lidí a někteří příslušníci BFC toho chtěli využít k útěku, ale jeden to prozradil své přítelkyni, norské zdravotní sestře, která informovala Gestapo, které zatklo kompletní BFC, dva muži byli posláni do zajateckého tábora a nikdy se k BFC nevrátili. BFC byl poslán do Berlína do baráků ve škole na Schonhauser Allee, kde se měl znovu zformovat. Zde k nim přišel poslední "dobrovolník", Frank Axon, který byl zajat v Řecku v roce 1941. Měl na vybranou buď vstup do BFC nebo přísný trest po přestupku a tak si vybral BFC. S vyhlídkou na boj za ztracenou věc, hledali muži z BFC usilovně cestu pryč. Tři muži dostali britské uniformy od soucitného důstojníka, aby mohli uniknout. Další, který měl přítelkyni u Kurt Eggers Regiment, se pokusil dostat do této jednotky, kdežto Pleasants šel do "Mírového tábora", kde měl boxerské utkání s Maxem Schmelingem před německými důstojníky.

8.3.1945 nastoupili zbývající příslušníci BFC před Kuhlichem, který jim dal na výběr: boj na frontě nebo izolační tábor. Všichni si vybrali boj. Wilson, který se nehrnul do boje, se stal styčným pobočníkem mezi BFC a Kuhlichovou berlínskou kanceláří. Tak se stal velitelem jednotky Douglas Mardon, který zformoval zbytek, osm mužů (dva muže odmítl a Minchin měl svrab). Mardon přesunul jednotku do výcvikového tábora v Niemecku k absolvování protitankového výcviku. Zde muži z BFC absolvovali výcvik s Panzerfausty a střelby z útočné pušky StG44 (MP44). Jednotka se ztenčila na sedm mužů, když jeden kouřil aspirin dokud neonemocněl a nebyl schopen přesunu. Po rychlém výcviku měl BFC dva dny volny před přesunem na frontu. 15.3.1945 přijel náklaďák se zbytkem BFC ke štábu III. (Germanisches) SS-Panzer-Korps. Během jízdy odstranila většina vojáků své BFC insignie. Po příjezdu byl štáb šokován a BFC dostal ubytování v západní části Štětínu, dokud nebude rozhodnuto, co s nimi. Při čekání se dostali pod sovětskou minometnou a dělostřeleckou palbu, ale nikdo nebyl zraněn. Jednotka byla ale opět redukována, když jeden muž onemocněl a byl poslán do vojenské nemocnice. 22.3.1945 přišel rozkaz ze štábu, že se BFC má přesunout do štábu divize SS-Nordland v Angermünde. Odtud k diviznímu obrněnému průzkumnému praporu (11. SS-Panzer-Aufklärungs Abteilung), který byl v Grussowě. Velitelem byl SS-Sturmbannführer Rudolf Saalbach a když BFC přijel, krátce je uvítal a přidělil k 3. Kompanie, které velel švédský SS-Obersturmführer Hano-Gösta Perrson. Perrson vybavil BFC jedním polopásem Sd.Kfz. 251 a Schwimmwagenem a dal jim příkaz vykopat okop uvnitř perimetru roty. Divize Nordland byla držena v záloze, ale muži z BFC mohli ze svých pozic vidět Sověty. BFC zůstal v pozici měsíc, ale možnost napadení Rusy způsobila takové rozpory, že Mardon byl tlačen ke stažení jednotky.

Mezitím se k jednotce vrátil Cooper. Po převelení k Panzer Korps, spálil Cooper své doklady SS, sehnal civilní oděv a jel ke štábu sboru umístěnému ve Steinhofflu na Odře. Dozvěděl se, ke svému překvapení, že 10 Angličanů je na frontě. Setkal se s velitelem sboru SS-Obergruppenführer Felixem Steinerem a Steiner mu dal rozkaz, aby s ním jel na frontu na inspekci BFC. Cooper při cestě informoval Steinera o BFC a řekl mu, že není moudré držet je na frontě, s čímž Steiner souhlasil, ale hlavně proto, že Steiner měl obavy, co by se mohlo stát po válce, kdyby takové lidi používal na frontě. Po inspekci BFC Steiner vydal rozkaz, že mají být použiti u lékařské služby. Cooper promluvil s Mardonem a poté odjeli do štábu SS-Brigadeführer Zieglera. Promluvili s Zieglerem o jednotce, poukázali na to,že mnozí byli k připojení donuceni a nemají velkou bojovou hodnotu, s čímž Ziegler souhlasil. Nakonec Steiner vydal rozkaz, že BFC má být stažen z fronty a muži použiti v týlu jako řidiči náklaďáků. Další den byl BFC stažen z fronty, ohlásil se na velitelství sboru, kde byli vybaveni cestovními příkazy a posláni do Templinu k transportní rotě Steinerova štábu. Přijeli tam 16.4.1945. Mezitím Wilson, který posílal mužům z BFC balíky Červeného kříže (protože BFC byli stále klasifikováni jako váleční zajatci), uprchnul do Berlína 9.4.1945. Cooper a čtyři muži jeli do Berlína pro balíky 17. a vrátili se 19.4., kdy se setkali s mužem v tankistické uniformě SS-Hauptsturmführer, který je slíbil odvézt. Tankistou byl Douglas Berneville-Claye, který byl propuštěn pro podvod a krádež. Byl kdysi propuštěn z RAF a skončil jako velitel SAS na Blízkém východě, kde byl svými kamarády označen jako "neužitečný" a "nebezpečný". Byl zajat v roce 1942 jednotkami DAK a umístěn v italském zajateckém táboře, odkud se pokusil čtyřikrát uprchnout. Pak byl poslán do Oflag 79 v Brunswicku, kde se stal německým informátorem. Od té chvíle, až do jeho objevení v Templinu v březnu 1945 o něm nejsou žádné záznamy. Po setkání s příslušníky BFC spustil tirádu o tom, že je synem hraběte, že byl kapitánem Coldstream Guards, že může vzít k BFC dvě obrněná auta a že nemusí mít strach z anglických úřadů, protože se Británie chystá vyhlásit Rusku válku. Cooper nazval Berneville-Claye lhářem a Berneville-Claye vzal jednoho muže s sebou a odjel (Berneville-Claye so poté vzal uniformu SAS a jeho řidič farmářský oblek). "Bob" Rossler zůstal u divize Nordland, když šla do bitvy o Berlín, kde bojovala s jednotkami Volkssturm, Hitlerjugend a dalšími do konce. BFC následoval Steinerův štáb do Neustrelitz. Řídili náklaďáky a asistovali při evakuaci civilistů z oblasti Neustrelitz a Reinershagen do 29.4.1945, kdy Steiner vydal svým jednotkám rozkaz k průlomu na západ a kapitulaci před Američany a Brity. Od této chvíle hledali muži BFC cestu na západ a jak se vyhnout zajetí Sověty. Ti kdo se vzdali nebo byli předáni Britům, byli souzeni s dalšími britskými zrádci. Amery byl pověšen, Cooper šel do vězení (propuštěn v roce 1953), Britten dostal 10 let (sníženo na dva měsíce ze zdravotních důvodů), Wilson dostal 10 let, Freeman 10 let a další příslušníci od 15 let k osvobození.