Přihlášení
Spřátelené weby
ARMÁDY A HISTORIE
Kozácký stan a Skupina pochodového atamana
Poté, co byly jednotky soustředěné v oblasti Cherson odeslány do Polska k zformování 1. kozácké jezdecké divize, hlavním centrem soustředění kozáckých běženců ustupujících ze své země s německou armádou, se stal v Kirovogradě Štáb pochodového atamana Donského vojska S.V. Pavlova. V 7.1943 zde bylo asi 3.000 kozáků, ze kterých byly zformovány dva nové pluky – 8. a 9. Bylo plánováno otevřít důstojnickou školu a tankistickou školu, ale to se pro postup sovětských vojsk nepodařilo realizovat. Na podzim 1943 se pod velením Pavlova nacházelo už 18.000 kozáků, včetně žen a dětí a tak se toto seskupení nazývalo Kozácký stan. Německé velení přiznalo Pavlovovi titul Pochodového atamana všech kozáckých vojsk. Po nedlouhém přebývání v Podolí Kozácký stan v 3.1944 začal v souladu s postupem sovětských vojsk svoji cestu na západ do Sandomira a odtud byl po železnici převezen do Běloruska. Zde velení Wehrmachtu přidělilo kozákům 180.000 hektarů zemědělské půdy v okolí měst Baranoviči, Slonim, Novogrudok, Jelňa a Stolica. Na tomto místě byli běženci seskupeni dle příslušnosti k různým vojskům. Byla přijata široká reorganizace kozáckých vojenských jednotek, rozdělených do 10 pěších pluků o 1.200 mužích. 1. a 2. donský pluk byl soustředěn do 1. brigáda plukovníka Silkina, 3. donský, 4. svodno-kozácký, 5. a 6. kubáňský a 7. těrecký do 2. brigády plukovníka Vertepova, 8. donský, 9. kubánský a 10. těrecko-stavropolský do 3. brigády plukovníka Medynského (sestava brigád se v následujících měsících několikrát změnila). Každý pluk měl ve své sestavě 3 pěší prapory, minometnou a protitankovou baterii. Byly vyzbrojeny sovětskými trofejními zbraněmi, doplněnými německými. Hlavní úlohou kozáků byl boj s partyzány a ochrana týlových komunikací Armee Gruppe Mitte. 17.6.1944 byl při jedné protipartyzánské operaci zabit ataman Pavlov. Jeho nástupcem se stal vojskový staršina (dále plukovník a generálmajor) Т.I. Domanov. V 7.1944 s novou sovětskou ofenzívou byl Kozácký stan vytlačen z Běloruska a soustředěn v oblasti Jedunskaja Volja na severu Polska. Odtud nastal jeho přesun do severní Itálie, kde byla kozákům přidělena oblast v podhůří Alp s městy Tolmecco, Gemona a Ozoplo. Zde byl Kozácký stan podřízen Vyššímu veliteli SS a policie Adriatického pobřeží SS-Obergruppenführer O. Globocnikovi. Zde byly vojenské části Kozáckého stanu podrobeny reorganizaci a vytvořily Skupiny pochodového atamana o dvou divizích. 1. kozácká pěší divize (kozáci 19 až 40 let) soustřeďovala 1. a 2. donský, 3. kubáňský a 4. těrecko-stavropolský pluk, které byly začleněny do 1. donské a 2. svodné pěší brigády, štábní a dopravní rotu, jezdeckou eskadronu a eskadronu vojenské policie a tankový oddíl. 2. kozácká pěší divize (kozáci 40 až 52 let), která se skládala ze 3. svodné pěší brigády, která zahrnovala 5. svodno-kozácký a 6. donský pluk a 4. svodné pěší brigády, která zahrnovala 3. obranný pluk, 3 prapory staniční sebeobrany (Donský, Kubánský a Svodno-kozácký) a osobní oddíl plukovníka Grekova. Kromě toho byly v sestavě Skupiny tyto jednotky: 1. kozácký jezdecký pluk (6 eskadron: 1., 2. a 4. donská, 2. těrecko-donská, 6. kubáňská a 5. důstojnická), Аtamanský jezdecký pluk (5 eskadron), 1. kozácké junkerské učiliště (2 pěší roty, rota těžkých zbraní a dělostřelecká baterie), samostatné diviziony – důstojnický, vojenské policie a velitelský pěší a jako autoškolu maskovanou Speciální kozáckou výsadkovou a odstřelovačskou školu (Osobní skupina Ataman). K vojenským částem Kozáckého stanu patřila i oddělená skupina Savoia, která přišla z východní fronty s jednotkami italské 8. armády v roce 1943. Ve výzbroji Skupiny pochodového atamana bylo 900 různých kulometů (sovětské Maxim a Děgtarjev, německé MG-34 a Schwarzlose, české vz. 36, italské Breda a Fiat, francouzské Hotchkiss, anglické Vickers a Lewis a americké Colt), 95 minometů (sovětské a německé), 30 sovětských 45 mm protitankových kanónů, 4 polní děla 76,2 mm a 2 lehká obrněná auta ukořistěná partyzánům a nazvaná Donský kozák a Ataman Jermak. Ruční zbraně byly hlavně pušky sovětského původu a dále německé a italské automatické zbraně a pušky. Ve výzbroji kozáků bylo také velké množství Panzerfaust a anglických granátometů ukořistěných partyzánům. 27.4.1945 bylo v Kozáckém stanu 31.463 lidí, z toho 1.575 důstojníků, 592 představitelů, 16.485 poddůstojníků a vojáků, 6.304 nevhodných pro vojenskou službu, 4.222 žen, 2.452 dětí do 17 let. 1.430 kozáků bylo emigranty z Občanské války a ostatní byli sovětští občané. V posledních dnech války s přibližováním spojeneckých vojsk a aktivizací italských partyzánů byl Kozácký stan nucen opustit Itálii. 30.4. – 7.5.1945 překročil vysokohorské alpské průsmyky do Rakouska a rozložili se v údolí řeky Drávy mezi mměsty Linec a Oberdrauburg, kde kapitulovali před Angličany. Už po oficiální kapitulaci přišly z Chorvatska části 15. jezdeckého kozáckého sboru von Pannwitze, aby též kapitulovali před Angličany. Do měsíce se však na březích Drávy rozehrála tragédie Brity Sovětům vydaných desítek tisíců kozáků, Kalmyků a Kavkazanů, kteří byli zavlečeni do stalinských lágrů. Spolu s kozáky byli vydáni i jejich představitelé – generálové P.N. Krasnov, S.N. Krasnov, štáb kozáckých vojsk, A.G. Škuro, T.I. Domanov, a H. von Pannwitz a také představitel Kavkazanů sultán Kelc-Girej. Všichni byli odsouzeni na neveřejném soudním procesu v Moskvě 16.1.1947 k trestu smrti oběšením.
Junker 1. kozáckého junkerského učiliště 1944-1945. Kozák samostatné skupiny Savoia 1944-1945. Podesaul velitelského pěšího divizionu Pochodového atamana T.I. Domanova 1944-1945.
Vojskový staršina Donských kozáckých jednotek Skupiny pochodového atamana T.I. Domanov, podzim 1944-1945. Čepice atamana donských běženeckých stanic Kozáckého stanu plukovníka М.М. Rotova.
Rukávový pásek a znak Školy mladých kozáků.
Vyhledávání
Dnešní den v historii
21.listopadu 1916 zemřel rakousko-uherský panovník František Josef I.
21.listopadu 1276 – Přemysl Otakar II. uzavřel ve Vídni příměří s římským králem Rudolfem I. Habsburským.
21.listopadu 1347 – Karel IV. založil benediktinský klášter na Slovanech, zvaný též emauzský (v dnešním Novém městě pražském)