ARMÁDY A HISTORIE

"Stínoví" zabijáci ze zvláštních jednotek

Zvláštní jednotky mohou plnit nejrozličnější mise : zpravodajské, infiltrační, exfiltrační, protipovstalecké( partyzáni  byli v roce 49 postaveni na roveň kombatantům, v případě zajetí, splňují-li jistá kritéria, pro ně platí statut válečného zajatce) , osvobození rukojmích, protiteroristické, či mohou být nasazeny do akcí proti pirátům … Mohou však být pověřeni i delikátnějšími misemi, ve kterých se vedou války, aniž by se vyhlašovaly ( low-intensity warfare, jednotky nikoliv protiteroristické/anti-terrorism , ale counter- t. , předsunuté protipovstalecké) .

 Vytváření falešných gerilových a teroristických organizací, tj. polovojenských milic, složených převážně z příslušníků tajných služeb a z bývalých gerilových bojovníků, kteří se vzdali či byli zajati , a jako „konvertovaní“ vráceni do boje (pod slibem amnestie, vysokého platu/prémie za hlavu, u Selous Scouts byla prémie za hlavu rebela 1.000 dolarů , či hnáni osobní pomstou vůči určitému vůdci) , dále z disidentů hlavního gerilového proudu ( účelem je roztříštit gerilové hnutí, zasévat vzájemnou nedůvěru mezi gerilové vůdce jejich únosy, vraždami, rozhádat je politicky protipropagandou, či etnicky, např. tím, že pseudopovstalci zaútočí na tu či onu skupinu , např. v Rhodesii pod identitou ZANLA/Z. African National Liberation Army útočili proti ZPRA/Zimbabwean Peoples Revolutionary Army, a naopak) …

Viz R.Faligot Britain´s Military Strategy in Ireland: The Kitson Experiment/Low Intensity Operations, kdy gen. Sir Frank Edward Kitson, šéf britských výsadkářů v Belfastu v letech 70-72, zakládal prostřednictvím SAS pseudogangy jak loajalistů, tak republikánů, které v psychologické válce terorizovaly obyvatelstvo, aby zdiskreditovaly IRA, a infiltrací měly IRA rozštěpit na levici a pravici …

 „Konvertovaní“ byli důležití pro validifikaci pseudopovstalců, přiváděli je do skupiny/vesnice/městské čtvrti, navedli je na kontaktní osoby , takže bylo nutné zabezpečovat neustálý příliv čerstvých konvertovaných, aby tajné služby měly aktuální informace o bezpečnostních opatřeních a heslech pravých povstalců (časem si praví povstalci a místní lidé vytvoří vlastní složité protivalidifikační procedury)  …

 Během validifikace si pseudogerilová skupina, která si osvojila návyky pravých povstalců, „opatřuje“ důvěryhodnost jak u místního obyvatelstva, tak u pravých povstalců,  přičemž doktrína  „protigerilové subverze “  umožňuje během validifikace zabíjení nejen civilistů ( cílem GIA bylo bojovat proti islámistické FIS, proto musela začít  vyvražděním umírněného křídla AIS, a vyvražděním venkovanů, kteří FIS volili ) , ale i vládních jednotek, a naopak, vládní jednotky je vlákají do pasti, a zdecimují je ( většinou konvertované politicky naivní negramotné jedince ) , či v městské gerile jsou obětˇmi policejních razií, ze kterých dokáže utéci jen pár jedinců , pro které tím validifikace úspěšně skončila, a začal proces „ identifikace nepřítele“ , tj. zjištˇování, kdo všechno k povstalcům patří  …

Pseudogerilové organizace jsou vedeny vůdcem s elitním vojenským výcvikem ( Šamil Basajev viz Dubrovka či Maschadov,hon na prezidenta , také legendární Abderrezak El Para, viz Alžírsko, Falešní a autentičtí bin Ládinové, aj. po 03 v Iráku  ) v rámci hesla „ it takes a network to fight a network „ …

 Zdánlivě vzájemně neslučitelné propovstalecké a protipovstalecké aktivity patří k jejich identitě a k jejich modu operandi …

Jejich uznání za „takové“  obstarávají někteří novináři, kteří s tajnými službami spolupracují …( viz Seymour Hersh a jeho článek v The New Yorker ze 17.5.05, jde o prominentního novináře, některým jeho informacím o válce v Bosně, o zajetí El Para, či al-Qajdě  US tajné služby však až moc tleskaly) .

Z dlouhodobého hlediska může být tato taktika protipovstaleckého boje  pro daného diktátora spíše škodlivá než užitečná , jak na domácí tak mezinárodní scéně, na legitimitě vládě rozhodně nepřidá …

Jednotky profesionálních zabijáků se po několika letech natolik opojí svojí absolutní mocí nad životy ĺidí, že jsou  ze strany tajných služeb již nekontrolovatelné, pouštějí ze zřetele politický cíl, a jejich bezuzdný teror vůči civilistům se stává samoúčelným , čímž hněv obyvatelstva obracejí  proti vládnoucí politické klice  …

Navíc, žádný úspěch netrvá věčně, protivník trojského koně uvnitř svého zázemí nejen prokoukne, ale jeho taktiky použije v boji proti němu, tak dopadla francouzská Force K v Alžírsku , viz dále, jejíž taktiku zneškodnili pluk. FLN Si Mhamed a Berber z Kabýlie Omar Oussedik (pozdější Bouteflikův velvyslanec, mj. v MOW) , kterého Francouzi propustili z pevnosti Blida v roce 51.

 V US zahraniční komanda ze spřáteleného světa v tomto elitním  „protiteroristickém“ boji cvičí ve Fort Bragg ,Severní Karolína, JFK Special Warfare Centre .

Pseudogerilové jednotky US armáda provozovala na Filipínách, Indonésii, Malajsii, v arabských a jihoamerických státech (Guatemala, Kolumbie, Salvador).

 Mezi protiteroristické diskreditační taktiky boje patří rozvrácení jejich vlastního zázemí stejnými gerilovými/ revolučními praktikami, bombovými útoky, cílenými či masovými vraždami a únosy, braní rukojmích, znásilňování, vypalování vesnic, konfiskace majetku a dobytka …

Základním pravidlem je, že pro vyhlazení „nepřátelských“ civilistů , kteří podporují povstalce, je nutno terorizovat celou komunitu civilistů bez rozdílu,tj. i  civilisty, kteří by se mohli stát potenciálními politickými oponenty daného režimu, anebo oponentům režimu situaci svojí pasivitou ulehčují … Do tohoto základního pravidla patří i teze, že jakmile v jisté skupině může být nepřítel, bytˇjeden jediný, kterého nelze identifikovat, je nutno pro jistotu vyhladit celou skupinu …

Patří sem zasévání nedůvěry mezi civilisty, kteří partyzány logisticky podporují, a zasévání nedůvěry mezi povstalce tím, že jejich nejhorlivější zastánce či jejich kontaktní osoby psedopovstalci obviní ze spolupráce s policií, a zlynčují je . Vzájemná nedůvěra se zasévala tak, že jakmile povstalci vesnici opustili, byli napadeni armádou/policií, takže se domnívali, že vládní jednotky informovala daná vesnice, a zmasakrovali ji ( a naopak, aby vesničané povstalcům neposkytovali zázemí, zmasakrovala je armáda/policie)  … .

Bývalý major US námořnictva, Lawrence Robert Bailey*1946 (za vietnamské války 12 let v laoském zajetí 61-73), od vypuknutí občanské války v Salvadoru v roce 80 US žoldák ve skupině 40 US žoldáků (v roce 79 padl Somoza v Nikaraguy)  , které si najali salvadorští milionáři, žijící na Miami, k ochraně svých plantáží v Salvadoru před povstalci, prohlásil :

“ Občanská válka v Salvadoru 1980-92/94 se neodehrála tak, jak ji pokrývala US média. Armáda nebojovala s komunistickými povstalci, jak média tvrdila, ale s civilisty, kteří je podporovali.

Je to jednoduchá a účinná  taktika : plošným vražděním a terorizováním  bezbranných civilistů armáda rozdrtí povstání, aniž by musela bojovat s ozbrojenými povstalci … Nejde o porušování lidských práv, jak v ojedinělých případech kauzy prezentovala média , jde o promyšlenou vojenskou koncepci, základní taktiku boje  „ .

Oficiálně měly US v Salvadoru  od roku 80 jen voj. poradce, kteří cvičili salvadorské voj. piloty, ale podle různých tiskových zpráv je očividné , že tito poradci doprovázeli své „studenty“ i do bojových akcí , na 20 Američanů bylo zabito na průzkumných misích ve vrtulnících/letounech, a desítky jiných zabitých Američanů byly tiskem předkládány jako „žoldnéři“ …

Tiskové zprávy a zpráva CBS News hovoří o „US poradcích bojujících bok po boku vládních jednotek „ …

V roce 84 bývalý salvadorský prez., křestˇanský demokrat Duarte, poskytl rozhovor časopisu Playboy, ve kterém uvedl, že „ salvadorská armáda bez instrukcí US voj, poradců nesmí hnout ani prstem .

Američané rozhodují o všem – co potřebujeme, co nepotřebujeme, jaké budou  ve válce s povstalci naše priority , kde zaútočíme, a kde ne … „  ( již v roce 69 Duarte prohlásil :“  Cílem Američanů je, aby latinskoamerické země, bez ohledu na to, co je pro ně příznivější,  činily v mez. politice jen rozhodnutí, která jsou prospěšná Washingtonu  „) .

V roce 87 za dvojky Bush Senior/Reagan během vyšetřování kauzy Iran-Contra vyšlo najevo, že CIA v Salvadoru „provozovala“  armádní pseudopovstalecké jednotky, kterými  infiltrovala povstalce, a domluvila s nimi následný letecký útok … V 9/88 proběhla US tiskem zprávička, že US voj. poradci v Salvadoru  se dostali pod palbu povstaleckých jednotek  a „ v sebeobraně“ „ ji opětovali …

Salvadorská armáda/policie v letech 80-92 zatýkala i batolata, osud 700 zatčených/odvlečených dětí, doposud pohřešovaných, salvadorská vláda nevyjasnila, třebaže jí to doporučil Meziamerický soudní dvůr pro lidská práva ve svém rozhodnutí z roku 05, ve kterém požaduje vytvoření národní vyšetřovací komise a sestavení databáze DNA + seznamu pohřešovaných , protože tím, že jejich osud nevyšetřila, porušila jejich lidská práva ( zní to absurdně)  …

Francouzské jednotky, speciálně vycvičené pro likvidaci povstalců, zejména Cizinecká legie, a výsadkové pluky RPIMA (2.REP a 9.RPC v Toulouse) , jakož i jisté jednotky námořní pěchoty, Francie k tomuto účelu rozmístˇuje na podporu spřátelených režimů a junt ve svých bývalých koloniích .

Francouzské jednotky cvičí v protipovstaleckém boji jednotky zdejších diktátorů, ale výcvik probíhá i na francouzském území v základnách těchto speciálních jednotek …

Francouzští letci a výsadkáři od Dien Bien Phu  se z indočínské džungle (46-54) přesunuli v roce 54 do Alžírska, kde se situace vyhrotila v den kapitulace Německa, kdy 8.5.45  alžírští nacionalisté z Lidové strany Alžírska/PPA Messali Hadže  „oslavovali“ vítězství spojenců  bitkami s francouzskými četníky , které vyústily v útoky proti francouzským osadníkům na venkově (pieds noirs) , 103 jich posekali mačetami, a stovky z nich zranili …

Po pěti dnech chaosu francouzská policie a armáda zjednaly pořádek, ale neodpustily si následné represálie, v nichž zejména jednotky složené ze Senegalců na oplátku zmasakrovaly v hromadných popravách   civilisty v muslimských vesnicích (mechtas), které poté rozbombardovaly francouzské letouny, zatímco ve zdejších vodách kotvící francouzský křižník Duguay-Troui ostřeloval Kerrata.

Na těchto masakrech, třebaže drtivá většina vesničanů se útoků proti francouzským osadníkům neúčastnila,  se podílely i milice francouzských kolonů, které lynčovaly uvězněné, a na potkání stříleli všechny muslimy, kteří podle rozkazu armády nenosili na paži bílou pásku …

Celkem bylo povražděno podle oficiálních francouzských pramenů z té doby asi 1.100 muslimů, historici udávají 4.000 jen ve městě Sétif, kde nacionalisté vyšli do ulic a požadovali nezávislost , egyptské rádio v té době  uvedlo 45.000 muslimů.

Prezident Bouteflika tyto masakry, které měly za následek vytvoření vojenské OS, v roce 04 nazval genocidou, což PAR, jakož i francouzští historici,  obratem ostentativně popřeli .

Nejvyšším francouzským politikem, jenž se za masakry z roku 45 omluvil, byl v 2/05 francouzský velvyslanec v Alžíru Hubert Colin de Verdiere.

Francis Lacoste a jeho pravá ruka, válečný zločinec Maurice Papon, stáli v letech 54-55 v čele francouzského protektorátu v Maroku, kde vládli eskadrami smrti, jejichž obětˇmi byli i evropští liberálové, zde žijící …

Franc. koloniální policie byla vojensko-politickou mafií prominentních koloniálních úředníků, za jejíž fasádou probíhalo vraždění a mučení jejích odpůrců .

Premiér Mendes France se jako jediný pokusil začlenit koloniální policii do francouzské metropolitní policie, a její zkorumpované šéfy vyměnit,ale nedopadl dobře : jeho plánovaná policejní reforma přivodila v 2/55 jeho pád , a koloniální bossové,kteří na špinavou práci najímali i evropská extrémistická pravicová komanda, mu vyhrožovali smrtí  ...

V 9/54  premiér Mendes France zřídil vyšetřovací komisi, která potvrdila brutální podmínky v marockých a alžírských vězeních a koncentračních táborech, ale Lacoste prohlásil, že je zpráva lživá …

Proto se do Maroka a Alžírska vypravil samotný šéf  kontrarozvědky /DST Roger Wybot, aby ještě jednou přešetřil závěry zprávy. Byl zde však zastrašován, a nebylo mu umožněno  „vyšetřit“ vůbec nic .

Dvojka Lacoste-Papon to přehnala, když nechala 11.6.55  „ před očima Wybota“  zavraždit prominentního liberála, průmyslníka a politika Jacques Lemaigre-Dubreuil, což v Paříži vyvolalo velké pobouření, a marocký guvernér Lacoste byl 19.6.55 s definitivní platností odvolán, a Papon zůstal bez práce , ne však na dlouho : za premiéra Guy Molleta PAR 16.3.56 odhlasovala zákon o mimořádných pravomocech pro Alžírsko, kdy se Paponova zkušenost s brutalitou hodila. Proto byl jmenován prefektem horské oblasti kolem Konstantine, epicentra alžírského povstání  …

V roce 54 ve Velké Kabýlii (zdroj sezónních berberských dělníků pro francouzské kolony, současně  byli Berberové odjakživa odbojní vůči ústřední vládě v Alžíru)  působila nacionalistická MTLD/Mouvement pour le Triomphe des Libertés Démocratiques, vedená dvěma povstalci, Krim Belkacem a Ouamranem, na jejichž hlavy byla od roku 47, kdy vstoupil v platnost nový statut Alžírska (Alžířané se stali francouzskými občany)  vypsána odměna  ( Speciální organizace/OS v rámci MLTD vylupovala francouzské banky)  …

Počátkem roku 54 francouzští četníci při jedné razii objevili kufr dokumentů o MTLD, mezi nimi výzvu Krim Belkaceho k zahájení boje, takže francouzská správa na jaře 54  pozatýkala desítky funkcionářů MTLD, navíc stoupenci Messaliho Hadže z MTLD , messalisté, vedení FLN (centralisté)  nedůvěřovali ( radikálové z OS založili na jaře 54 Revoluční výbor CRUA, který byl v 10/54 přejmenován na FLN) , Kabýlie se tak neúčastnila  pověstné schůzky „22“ (vůdců) …

Mezitím Sid Ali Bounab/Amar Arab (ALN jej popravila v roce 59)  přeběhl k Francouzům a slíbil, že dostanou hlavy Krim Belkaceho a Ouamraneho, které však varoval Ben Boulaid , vůdce povstalců z Aures, čímž se tito pánové navzájem sblížili , a Kabýlie se k povstání  připojila .…

Povstání bylo překvapivě vyhlášeno v noci z 31.10. na 1.11.54, letáky + pozvali novináře do kavárny Jeanne d´Arc v Belcourt, prohlášení nemělo signatáře, proto se jeho autor Ali Zaamoun jako chytrá horákyně podepsal „ sekretariát“ .

Tábor kolonů byl překvapen, ale reagoval rychle : vedení povstalců v Alžíru bylo dekapitováno do 48 hodin, Bitat se svými muži zůstal v Alžíru izolován, Didouche prchl do Konstantine, jen vedení FLN v oblasti Aures se drželo .

V 3/55 po zatčení Bitata  převzal štáb FLN v Alžíru Abane, jenž se po 5 letech vrátil z francouzského vězení , Oumrane se stal šéfem pozdější wiláji IV …

Právě Abane se snažil o celonárodní koordinaci povstaleckých aktivit, a jeho úsilí vyvrcholilo v 8/56 přijetím tzv. ústavy Ifri na kongresu FLN v Soumman, přesto ještě v roce 60 neexistovala ani koordinace mezi jednotlivými wilájami  …

Proti povstalcům (Alžírsko mělo osm miliónů obyvatel) stály mnohonásobně  početně vyšší vycvičené francouzské jednotky o síle 753.000 mužů /200.000 pomocných jednotek (viz list El Watan z 1.11.04) , povstalcům chyběly dodávky zbraní, Abane marně urgoval zahraniční štáb FLN , aby zbraně poslal : Francouzi hlídali cesty k marockým a tuniským hranicím , přesto šéfovi wiláji III nezbylo nic jiného, než do Tuniska  ke štábu FLN vyslat ze své bašty v Akfadou vlastní delegaci , která byla francouzskými jednotkami zdecimována před  městem Annaba.

Povstalcům však od roku 60 nahrávala demoralizace ve francouzském táboře , který cítil, že vyhlášení nezávislosti je jen otázkou času.

Francouzské tajné služby využívaly ke špinavé válce  jednotky profesionálních zabijáků z řad místních obyvatel  i v Indočíně, a to GMI/Groupement Mixte d´Intervention (původně GCMA/Groupement de CommandosMixtes Aéroportés), složené z místních lidí a řízené francouzskými agenty, operovaly v týlu jednotek Viet Minh ,které infiltrovaly .

Pseudopovstaleckou Force K = Kobus ( v roce 41 Britové vytvořili stejnojmennou námořní jednotku  umístěnou na Maltě, která ničila německé konvoje) vytvořila francouzská tajná služba DST v Alžírsku koncem roku 56 (něco jiného byla Force K =Kabylia z operace Oiseau Bleu/56, jejíž cílem bylo vyzbrojit proti povstalcům místní domobranu o síle několika tisíc mužů, a současně se v rámci této operace SDECE snažila vytvořit v Kabýlii profrancouzskou „třetí sílu“ , ale neuspěla pro nedostatek politické vůle ze strany místního berberského obyvatelstva  … ) .

Francouzké tajné služby se snažily vytvářet  proti FLN  tzv. politické výbory spásy , zahrnující i muslimy, v letech 58-60 se aplikoval  „plán Challe“  vrchního velitele francouzské armády v Alžírsku gen. Maurice Challe, kdy se zakládala  úderná protipovstalecká komanda muslimské domobrany, které ve své wiláje potlačovaly povstalecké aktivity pod osobním dohledem generála, jenž svůj polní štáb zřídil na náhorních plošinách v oblasti Akfadou  ….

Wilája III v roce 60 v důsledku tohoto plánu ztratila 2/3 svých mužů, a musela změnit způsob boje : začala opět oživovat terorismus ve městech , kam vysílala malé skupinky fidájínů . Obnovením městské gerily byl pověřen mladší bratr Belkaceho, Rabah Krim.

Těsně před vyhlášením nezávislosti wiláju III postihla další tragédie, když se její povstalecké oddíly střetly s oddíly, které sem přicházely z východu, a byla tak potvrzena teorie, že  revoluce v závěrečné fázi požírá vlastní děti …

Force K dekorativně vedl Kobus, vlastním jménem Belhadž Djillali Abdelkader, jenž poté co si odseděl tři roky ve francouzském vězení za své členství v protifrancouzské Organisation Secrete/Spéciale/OS,kterou Francouzi rozdrtili v roce 48,  se stal informátorem Francouzů (její aktivisty z voj. pevnosti Blida propustili v roce 51) .

De facto však Force K vedl kpt. Conille, šéf jednotek SAS ze střediskové vesnice Lamartine kmene Boualem , jenž spolupracoval s  kpt. Pierre Hentica , šéfem smíšeného výsadkového komanda GCMA, jenž byl místopředsedou alž. Národního shromáždění  Beni Boudouanem pověřen velením jednotky složené ze 300 harkis/harkiů, profrancouzských muslimů  z jeho rodné vesnice  Lamartine  (Hentica, po letech v protinacistickém odboji, zatčení a útěku z nacistického vězení do UK, opět vysazeného do Francie, a  nacisty dopadeného podruhé  v 2/44, deportovaného do Dachau, skončil  jako výsadkář na pět let v Indočíně,  poté v Alžírsku) .

Poručík Heux se staral o běžnou koordinaci akcí mezi Force K (špinavá válka, ve které hlavní úlohu sehráli „konvertovaní“ povstalci = fellaghas, či fellouzes, jak je nazývali Francouzi, + zločinci obecné kriminality ) , francouzskými jednotkami, a polovojenskými milicemi harkis z řad profrancouzských dobrovolníků ( harka bylo středisko, v nichž se harkis rekrutovali), kteří byli s Francouzi od samého počátku, mnohdy již v x-té generaci …

Francouzské tajné služby, pod vedením experta  na psychologické válčení polyglota a guvernéra Jacques Soustelle , provozovaly i „ širší experiment á la Force K “, a to  Alžírské národní hnutí/Movement National Algérien, které stálo v opozici vůči FLN, a kterému navenek okázale velel gen. Muhammad Bellounis, jenž  byl jen loutkou SDECE (francouzské CIA),  a francouzského generála Georges Parlange, jenž šéfoval francouzským SAS/Sections  Administratives Specialisées . Francouzi se nakonec všehoschopného Bellounise zbavili , jeho zavražděné tělo bylo nalezeno v příkopu v 7/58 (46let) .

Důstojníci SAS z Affaires Indigenes du Maroc dokonale ovládali berberštinu a několik arabských dialektů , myšlení ,způsoby a tradice místních obyvatel, někteří z nich byli  po vypuknutí povstání v Alžírsku v roce 54 převeleni z Maroka do Alžírska pod správu Affaires Algériennes.

Georges Parlange jako první francouzský důstojník spojil politické civilní pravomoce s vojenskými. Dekret o tom, že si v Alžírsku může dělat , co chce , mu vystavil předseda Rady  Edgar Faure, ministr vnitra Maurice Bourges-Maunoury, a  válečný hrdina generál Koenig.

V rámci svých mimořádných pravomocí se od konce roku 54 proslavil násilnými deportacemi venkovského obyvatelstva do vojenských lágrů (centres de regroupements, Francouzi tyto sběrné tábory cynicky nazývali „ střediska osvěty „ /centres de rayonnement …  děti v nich byly oddělené od matek,), aby vyhladověl povstalce , připravil je o  nové rekruty a o zpravodajské informace (na druhé straně, vesničané, kteří odmítli s povstalci spolupracovat, byli povstalci pro výstrahu veřejně popraveni ) …

Expert na tyto „sběrné“ tábory byl válečný zločinec Maurice Papon, jenž za nacistů deportoval Židy, se kterým Parlange v Alžírsku spolupracoval , ale  regroupements prováděla franc. armáda již v Indočíně podle hesla Mao Ce-tunga, že „povstalcům se mezi místním obyvatelstvem  daří jako rybkám ve vodě, proto je třeba rybník vylít, aby ryby lekly …“ .

Řešení bylo „jednoduché „ : povstalecké zóny byly vyhlášeny zakázaným vojenským pásmem, a obyvatelstvo muselo do několika hodin tuto zónu opustit. Otrhaní vesničané se poté s dobytkem, který se jim podařilo zachránit, plahočili do okolních hor, kde  se živili tím, co les dal , protože o dobytek je povstalci brzy připravili, anebo hladověli za ostnatým drátem …

O jejich další osud se francouzští legionáři a výsadkáři již nezajímali …

Brzy se obyvatelstvu toto neoznamovalo, nákladní automobily vesnici/mechta  obklíčily, a obyvatelstvo odvezly neznámo kam . Letectvo ji poté rozbombardovalo, nebo ji francouzští koloni vypálili …

Směšování povstalců a venkovského obyvatelstva do „ jedné bandy „ usnadnilo francouzským komandům práci, mohli jejich vesnice ničit na potkání, do hlášení stačilo napsat, že jeden vesničan měl v kapse granát, nikdo takovou zprávu neověřoval …

Celkem bylo vystěhovaných kolem 1.625 000 lidí ( viz Michel Cornaton :Les camps de regroupement de la guerre d´Algérie ).

V roce 59 francouzské stíhačky F47 rozbombardovaly oblast Oranu, vězně z řad povstalců  franc.jednotky , z nedostatku jiných „ ubikací“ ,  zahrabávaly na Sahaře do děr, které si sami museli vyhloubit, přičemž nad hlavami jim rozhodily ostnatý drát.

V té době bylo Alžírsko rozdělené na Alžír ( generální gouvernement), a tři departementy (Alžír, Oran, Konstantine ) , buňka SAS byla v každé prefektuře a podprefektuře , šéfoval jí kapitán/ nebo poručík, zahrnovala jednoho poddůstojníka, a civilní zaměstnance ( sekretář, účetní, zdravotník, spojař, šofér jejich džípu, měly však i nákladní auto , většinou i několik koní, tlumočník , pokud byl třeba ).

( SAS hrály i kladné role : od roku 58 realizovaly program „1000 vesnic“, v nichž, spolu s armádou, zajišt´ovaly bezpečnost, organizaci voleb, stavbu silnic, vodovodů, elektrifikaci, bezplatnou základní zdravotní péči pro chudé vojenskými lékaři, osvětu pro ženy a mládež …) .

SAS si platily ochranku – místní moghaznis, kterým šéfoval maghzen.

Poté, co PAR podepsala v 3/62 dohodu o příměří s nacionalisty, byly buňky SAS, roztroušené v terénu, odvolány do ústředí ( v 6/62 rozpuštěny) , moghaznis, harkis a příslušníci domobrany museli odevzdat zbraně .

Navzdory nařízení pařížských politiků se někteří jednotlivci ze SAS snažili svoje moghaznis či harkis  dostat do Francie, ale byla to jen kapka v moři.

Jiní příslušníci SAS je ubezpečili, že se jim  podle dohod, nic nestane, někteří jim uvěřili a neutekli ani do hor – jak skončili desetitisíce z nich ( přesné číslo je mediální tabu pro obě strany) , viz dále.

Parlangova SAS provozovala i 600člennou pseudogerilovou jednotku „ Colonel Si Cherif“  , a  od konce  roku 57  „ modré „/bleus  kapitána Paul-Alain Légera  …

La bleuite,“modrý mor“ , infiltrace a intoxikace, zpravodajská a dezinformační válka kpt. Légera (a jeho nadřízeného pluk. Godarda, prominentního účastníka protinacistického odboje ) .

Léger, jenž  se v 11 /40  jako 19letý student zúčastnil demonstrací proti německým okupantům, vzápětí prchl do Alžírska , kde byl po US-britském vylodění v 11/42 poslán do důstojnické školy, v Británii se připojil k jednotkám CHDG.

V rámci významné SAS mise Bois d´Anjou  byl výsadkem vysazen v okupované Francii v 7/44, poté se zúčastnil mise SAS „ Amherst „ v německém týlu v Nizozemí. V  roce 46 a 47 (Nam-Dinh)  se účastnil dvou  výsadkových misí v Indočíně, kde organizoval pseudogerilové jednotky, což koncem roku 57 učinil i v Alžírsku ( viz Albin Michel Aux carrefours de la guerre,1989).

V roce 56 byl SDECE odvolen pro misi Suez, poté zůstal v Alžírsku, v 5/61 po  nezdařeném puči generálů byl krátce uvězněn  …

„Konvertovaným“ agentům Légera se přezdívalo „modří“ , protože  nosili modré pracovní montérky , jaké nosili automechanici (modrý virus či blue plot/bleuite)   …

Léger(alias Grazziani) ze své kanceláře v Alžíru hned na samém počátku zlikvidoval vojenskou sítˇ ALN v okolí Alžíru , údajně proto, že měl neskonalé štěstí : jednou se jeden jeho agent vrátil z hor od povstalců s dopisem, ve kterém stálo :“ Nositel tohoto listu je zmocněn voj. velitelem wiláji III zastupovat wilaju III ve svobodné zóně Alžíru „ … Od toho okamžiku, spolu se zatčením hlavního šéfa povstalců oblasti kolem Alžíru , se politicko-voj. vedení povstalců v okolí Alžíru ujaly franc. tajné služby : o atentátech proti Francouzům v okolí Alžíru nyní rozhodoval kpt. Léger, takže Alžír a jeho okolí se staly poklidnou zónou, kde jen tu a tam neškodně shořelo nějaké auto … Až po šesti měsících se se vedení FLN začalo poptávat, proč „spolubratři v Alžíru a jeho okolí nevyvíjí žádnou činnost “ ....Mezitím Leger původní sítě budˇinfiltroval, nebo je zničil a nahradil zcela novými , falešnými …

Zatčené povstalce Leger budˇ konvertoval (často pod hrozbami sankcí vůči jejich rodině, či je uplatil), anebo je prostřednictvím spoluvězňů dezinformoval, že jejich šéf je zrádce, a umožnil jim útěk, aby tuto informaci šířili,  také jim dokazoval, jak je povstalecké hnutí infiltrováno nejen francouzskými tajnými službami, ale i bezbožnými komunisty, citoval jména agentů, dokládal, jak rozhlasové stanice vysílají falešné zprávy svým  bojujícím „ spolubratrům“ , takže když se tento jedinec vrátil zpět do hor, z přesvědčení zde šířil poplašné zprávy „modrého viru“ , a zaséval nedůvěru …

Tyto dezinformace  byly potvrzovány mrtvolami povstalců  rozsetými podél silnic, které u sebe měly nejrůznější indicie potvrzující práci pro franc. tajné služby, zejména papírky se jmény „spolupracovníků“ ...

Cílem Légera  ve wiláji III bylo zničit vojensky úspěšného  pluk. Amirouche Ait Hamoud , velitele  ALN/Armée de Libération  Nationale (voj. křídlo FLN)   ve vojenské oblasti /wilája III v Kabýlii (Alžírsko bylo rozdělené na 5 voj. oblastí) : Léger svoji dezinformační kampaní dohnal zaslepeného plukovníka Amirouche k paranoidním plošným čistkám ve vlastním táboře (přes 3.000 obětí) , zejména mezi důstojníky, které „mudžáhedíny“ morálně rozložily , aniž by musel být nasazen jediný francouzský voják   …

Amirouche , a další velitelé  ( př. kpt. Khatib Youcef,alias budoucí pluk. Si Hassan za wiláju IV,) ,  „vyšetřování komplotu“ zahájili 30.7.58 ve štábu Amirouche v Akfadou, kdy jeho hlavní mučitel, jenž  bezpečnostní komisi  pro všechny wiláji předsedal, jistý kpt. Ahcene Mahiouz, jenž původně sloužil Gestapu (viz zpráva advokáta Hocine Zahouane  z alžírské Ligy na obranu lidských práv, a levičáka Bašír Hádž Ali, psal i do pražského časopisu Otázky míru a socialismu ) , umučil k smrti 600 FLN povstalců, kteří při svém mučení museli zpívat vlastenecké písně, a vůbec netušili, čím se provinili ... ( Někteří důstojníci z FLN později ve svém pokročilém věku přiznali, že když viděli zohavená těla svých umučených spoludruhů z bývalého koloniálního 3. regimentu výsadkářů,  chtěli se okamžitě připojit k nepříteli a přihlásit se na první franc. vojenské posádce … ) .

Mučení ,které kpt. převzal z know-how Gestapa ( trhání nehtů, vrážení obrovských jehel za nehty, polití benzínem a zapálení pohlavních orgánů) mj. prováděl speciálním „grilem“ nad ohništěm , který mučeného opékal – ti, co nezemřeli hned, se s těžkými popáleninami přiznali k čemukoliv, a uváděli další jména … Poté byli „ z milosti“ zastřeleni.

Pluk. Amirouche tyto popravy vlastních lidí komentoval slovy :“ Věřím, že 20% z nich je nevinných, ale i kdybychom zabili dvě třetiny všech Alžíranů , jedna třetina by mohla žít ve svobodném státě, a takový výsledek by byl nádherný … „ .

Splnilo se mu alespoň jedno  : mučení  „svobodný“ alžírský stát od svých nacistických instruktorů převzal do svých „demokratických“  institucí …

První obětí pluk. Amirouche byl jeho věrný poručík Khalid, politický komisař  zóny 3, bývalý student, kterého za zrádce označil jeden  „ modrý “ , jenž Francouzům „utekl“ z vězení , ale první „ zatčenou „ byla mladá dívka z Alžíru Roza, která při mučení přiznala, že byla poslána kpt. Legerem z Alžíru, aby kontaktovala  jisté Amirouchovy důstojníky …

Pluk. Amirouche  se nakonec rozhodl odjet s voj. velitelem wiláji I, Ahmedem Ben Abderrazak Hamouda ( alias plukovník ElHaoues) , do Tunisu k prozatimní alžírské vládě, a požádat ji o další příděl zbraní, ale nejdříve  vyslal  svého emisara do wiláji II, jejíž šéf pluk. Ali Kafi informoval Lakhdara Bentobbala o příjezdu plukovníků Amirouche a Haouese , a Bentobbala o jejich příjezdu informoval  Krima Belkacem a Abdelhafída  Boussofa …

Kdo z nich  pluk. Amirouche zradil, je dodnes záhadou, nicméně francouzské jednotky je sledovaly, a u Džebel Thameur oba plukovníky, i s jejich ochrankou pod velením  Amora Drisse, 29.3.59 zabily.

Légere „modrý mor“ poté úspěšně přenesl do dalších wilájí, IV  (2.000 umučených)  a V (kolem 500 umučených) , k čemuž posloužil Amirouche svým „pastýřským“ listem velitelům těchto wilájí ze 3.8.58, ve kterém jim oznamoval, že jejich sítě byly infiltrovány, a aby se tudíž zrádců zbavili …

V listu uváděl, že zrádce je třeba hledat především mezi intelektuály, vysokoškoláky, studenty, lékaři, učitely , lidmi, kteří přišli z Alžíru a hovoří několika jazyky, a zejména mezi vzdělanými ženami  … Doporučoval zatknout všechny povstalce, kteří se k povstání připojili za poslední tři měsíce, a všechny vojáky, kteří dezertovali z franc. armády …

Ve wiláje IV  byl cílem Legera Omar Oussedik.

Leger do jeho sítě nasadil pseudobojovníka, jenž v síti začal  šířit informaci, že Oussedikův přítel je zrádce , takže začaly čistky na základě  přiznání  vynucených při výsleších mučením ( Oussedik byl nicméně  zavraždění ušetřen, protože byl povýšen a povolán do Tunisu)  …

 GPRA/Gouvernement Provisoire de la République Algérienne, sídlící v Tunisu, povolala voj. šéfy wilájí do Tunisu, aby zjednala pořádek, protože tito, místo aby zabíjeli Francouze, tři roky vraždili vlastní lidi  …

Modré spiknutí mělo vynikající výsledky i z toho důvodu, že francouzská správa aplikovala plán gen. Challe „cukroví a biče“ , zlikvidovat povstání a zlepšovat životní podmínky …

Navzdory projevu CHDG ze 9/59 o právu Alžířanů na sebeurčení , SDECE se pokusila vytvořit v Alžírsku profrancouzskou „třetí sílu“  ještě v roce 60, když vytvořila FAAD/ Front Algérien d´Action Démocratique, politickou stranu bojující za „nezávislost“ Alžírska  v rámci Hexagonu (francouzský šestiúhelník, samostatný „kontinent“ na evropském kontinentu), podporovanou vlastním vojenským křídlem v čele s Amarem Badri z MNA , zatímco FAAD formálně vedli  další bývalí šéfové MNA/Mouvement National Algérien, Belhadi, Khellifah a Laid, rivalové FLN …  De facto  FAAD  v Alžíru provozovali francouzský pluk. Mercier a pluk. Peltier, a z PAR pluk. Marceau a pluk. Roussillat  …

Na obou stranách (a jako všude ve světě, Bosna ,Čečna)  profesionální důstojníci ke špinavé válce využívali nejen přeběhlíky, ale zejména politicky naivní negramotné jedince, vězně, pachatele obecné kriminality, podsvětí, a žoldáky …

O vymývání mozků (indoktrinaci) jak zabijáků z Force K, tak místních obyvatel se starali politruci.

Nad táborem Force K vlála alžírská vlajka, politruci mezi obyvatelstvem šířili protifrancouzskou propagandu, a příslušníci Force K nosili stejné insignie jako ALN /Armée de Libération Nationale …

Současně zasévali nenávist proti „ komunistické“  FLN, proti které „všichni opravdoví nacionalisté musí bojovat, aby nejprve zemi vyčistili od rudé lepry  … „ .

( Ve jménu které, aby byli věrohodnější, znásilňovali místní ženy, unášeli, mučili a vraždili, kradli vesničanům dobytek a úrodu, vymáhali jménem FLN poplatky za ochranu  …) .

Kromě mučírny měl tábor i moderní tiskárnu pro letáky .

Ve své zóně vždy úspěšně zlikvidovali všechny přívržence FLN.

Jejich taktika  byla  po několika letech prohlédnuta, a použita proti nim. Je ale ironické, že právě velitel FLN Azzeddine, který zničil Force K , se v 90.letech stal velitelem protiislámistických milic alžírské vojenské zpravodajské služby DRS, spolupracující s francouzskou vojenskou rozvědkou …

Ani  „lidová“ promoskevská FLN,  pro kterou se harkis rovnal kolaborant určený k podříznutí, což byl ostatně každý, kdo s FLN nespolupracoval, nebyla méně brutální : po svém vítězství v 8/62 s harkis z Lamartine naložila následovně  : harkis , kteří se vzdali (někteří prozíravě prchli do hor, stejně však  všichni skončili s podřezaným hrdlem)  byli shromážděni ve vesnici Lamartine, a poté za neustálého kamenování a mlácení holemi, museli pochodovat po vesnici za 40 stupňového vedra bez kapky vody, dokud na týrání nezemřeli (umírali až po několika dnech, jeden umíral osm dní) …

Pro důstojníky z řad harkis lidová armáda vybrala „speciální“  smrt : seržant Chadžib, jenž po boku Francouzů bojoval proti nacistům v Africe, v Itálii a ve Francii, byl nahý zaživa vhozen do ohně, a pokaždé, když se z něho vyplazil, znovu a znovu … Desátníka Mansi zaživa rozřezali nožem, a jeho údy hodili psům, které jej před ním sežrali. Poté jej, ještě živého, zahrabali pod hromadu hnoje, a protože ráno ještě sténal, „ místo aby již vykrvácel“ , byl vyhrabán, a bylo mu podříznuto hrdlo.

Ženy byly znásilněny, chlapci od 10-12 let popraveni : zatýkání a popravy 10-12 letých chlapců byly běžné ve všech muslimských zemích ( i v Čečně + v Bosně) . Je to tradiční muslimský zvyk, aby se zabránilo vendettě …

V 1/61 poté, co CHDG uspořádal referendum, ve kterém se Francouzi vyslovili pro nezávislost Alžírska , byla založena ultrapravicová Organizace tajné armády/OAS s heslem l ´Algérie est francaise et le restera /a tak to zůstane (Raoul Salan – když mu CHDG dal milost z trestu smrti, se rozbrečel, že nemusí umřít, Pierre Lagaillarde, Jean-Jacques Susini aj.)

OAS prováděla bombové atentáty jak v Alžírsku, tak v Hexagonu, snažila se zavraždit CHDG , a vedla paralelní protipovstalecké akce vedle franc. armády a franc, koloniální policie.

Evianské dohody z 3/62 však  nezávislost pro Alžírsko zpečetily  .

Po vítězství islámistů ve volbách vojenský převrat v Alžírsku v 1/92 provedlo tvrdé jádro generálů, bývalých francouzských důstojníků, s kontakty na franc. voj. tajné služby („vyhlazovací“ frakce kolem šéfa voj. zpravodajských služeb Mohameda Lamari,Mohameda Mediene,Abdelahamida Djouadi,Mohameda Touati,Khaleda Nezzara , Smaina Lamari a Larbi Belhaira) . Generálové pak po vzoru Force K vytvořili pseudoislámistickou teroristickou organizaci GIA, viz Alžírsko, fikce terorismu.

V roce 94 jim francouzská armáda vyslala na pomoc 50 voj. poradců , a v létě 95 1.500 členů elitních výsadkových praporů  (nemluvě již o námořní pěchotě a Cizinecké legii )  …

Poskytla také speciální protipovstalecké vrtulníky vybavené pro noční vidění , a na základně Le Luc u Toulon pro ně vycvičila i alžírské piloty .

V rámci „boje proti terorismu“ své alžírské kolegy vycvičily i francouzské protiteroristické jednotky (GIGN/Groupe d´Intervention de la Gendarmerie Nationale + GIPN/Groupe d´Intervention de la Police Nationale  + policejní zásahové jednotky RAID/Recherche,Assistance,Intervention, Dissuasion,  vytvořené v roce 85).

V 7/95  francouzská armáda vyslala na oběžnou dráhu špionážní družici Helios 1A , údajně  ze své 700 km výšky s rozlišovací schopností předmětů o velikosti jednoho metru ( v 12/99 Helios 1B), zaměřující se na oblast Maghribu .

Kolem alžírských břehů „lovila“  radiovou komunikaci (zejm. alžírské vlády a armády) francouzská špionážní lod´Berry. Také francouzské špionážní letouny denně dodávají francouzské DRM/Direction du Renseignement Militaire (asi 2.000  hlavních agentů)  a DGSE nejčerstvější informace .

Podle listu The Observer své „poradenské“ služby alžírským generálům poskytovala i soukromá jihoafrická společnost Executive Outcomes , dodávající žoldnéře …

Britové takové jednotky používali v 50.letech v Malajsii a v Keňi ( viz Mau-Mau Rebellion  v Keňi , vedené proti britským osadníkům převážně kmenem Kikujů  : když se jej Britům nepodařilo rozdrtit voj. operacemi, vytvořili  (Kitson) psedogerilové týmy ze „spřátelených“  Kikujů , kteří pravé rebely infiltrovaly, a postupně všechny vlákaly do pastí )  …

V Rhodesii (72-3/80), kde černoští nacionalisté ze ZANLA/ZANU a ZIPRA/ZAPU bojovali proti menšinové bělošské vládě Iana Smithe,  Britové takovou jednotku provozovali pod názvem The Selous (Frederick S. byl britský badatel)  Scouts Regiment, alias vojáci z buše , či hnědé barety (J.I. Cilliers: Counter-Insurgency in Rhodesia) .

Selous Scouts se původně nazývala tanková jednotka efemérní Středoafrické federace (Severní Rhodesie=Zimbabwe, Jižní Rhodesie= Zambie, Malawi).

Selous Scouts Regiment byl vytvořen po rozhovoru gen. Peter Walls, šéfa rhodeské armády, a kpt. Ron Reid Daly (*1926),narozeného v Rhodesii, kterého si generál k sobě pozval.

Gen. si stěžoval, jak válka v buši proti povstalcům, podporovaným ze zahraničí a ze sousedních nepřátelských zemí, probíhá  pro armádu neúspěšně, a že  jedinou účinnou metodou boje je  bojovat proti ohni ohněm . Rhodeská armáda již měla speciálně vycvičené černošské vojáky a policisty, kteří povstalce jak v Rhodesii, tak za jejími hranicemi, vystopovali, infiltrovali a zneškodnili, ale podle generála bylo zapotřebí ještě efektivnější jednotky .

Proto vyzval kapitána Rona Reid Daly, aby pro boj v buši vytvořil a vycvičil tajnou elitní subverzivní jednotku, ve které jako příslušník britské SAS Daly působil v 50.letech ve válce v Malajsii, což Daly pod vedením rhodeské Central Intelligence Organisation /CIO,  učinil.

Černoští Selous Scouts se postarali o to, aby buš již nepatřila povstalcům, aby se v ní necítili bezpečně …

Tato jednotka tudíž byla , na rozdíl od Rhodeské lehké pěchoty a  elitní výsadkové SAS , nejen etnicky smíšená, ale černoši z řad Smithovy armády či policie, mnohdy již ve čtvrté generaci, či zajatí povstalci, v ní z 90% převažovali , na osm černochů připadali dva běloši (zajatým povstalcům bylo dáno na vybranou , budˇ poprava či placené místo v regimentu Selous Scouts formou fingovaného útěku z vězení ) …

Jednotka Selous Scouts měla max. 1.500 mužů, ale byla v letech 73-80 odpovědná za 85 % zabitých povstalců ( v důsledku předaných zpravodajských informací) , včetně civilistů …

Proto také ve státech této oblasti Afriky patří informace o černošských komandech ze Selous Scouts k přísnému informačnímu tabu …

Nicméně bělošské i černošské civilisty masakrovaly i jednotky Nkoma a marxisty Mugabeho …

Selous Scouts byli vycvičeni, aby v buši na vlastní pěst přežili i několik měsíců – tvrdý profesionální výcvik, který byl ještě tvrdší než výcvik SAS,  dokázalo dokončit jen pár „ stresu nepodléhajících  “ dobrovolníků, většinou ve věku 25-30 let (obvykle prošlo jen 10% z přihlášených, třebaže všichni z nich byli profesionálové, kteří již prošli bojem, a ovládali minimálně jeden africký jazyk, což bylo podmínkou )   …

Na uvítanou je vysadili v buši 25km od základny s příhodným jménem Wafa Wafa/Wasara (v jazyce šona „ti,kteří zemřou,zemřou,ti,kteří zůstanou, zůstanou “ )   u jezera Kariba (v Zimbabwe) , která, na rozdíl od jejich představ o pohodlných kasárnách,  sestávala jen z pár slaměných chatrčí s dýmajícím ohněm uprostřed. Jídlo se nevydávalo, cílem bylo rekruty vyhladovět a rozeštvat je proti sobě …

Většinou již během prvních dvou dnů 50 lidí ze 60 odpadlo.

Selekce trvala 18 dní, ze 150 dobrovolníků výcvik v nejlepším případě dokončilo 10- 12 lidí .

Jídlo se nevydávalo prvních pět dní , poté byly na podnosu tlející krysy, hadi a opice v pokročilém stupni rozkladu zeleného vzhledu, a to v objemu jedné šestiny běžného vojenského přídělu ( stejně tak po dobu celého následného „kurzu“ , proto pojídali, co jim při výcviku přeběhlo přes cestu, kobylky, ještěrky, veverky, které z hladu ani nestahovaly z kůže  )   …

Během selekce nedostávali ani vodu – museli si posloužit jen tím, co poskytovala sama příroda – žlutý mokvavý sliz ze zdechlých zvířat  …

Od 4.00 do 7.00 běhali do úplného vyčerpání v buši, poté následovala výuka bojového umění, přičemž podstupovali velmi brutální simulace napadení, museli překonávat strach z výšek, učili se stopovat, vykřesávat oheň, chytat zvěř jen do  provazů, které si sami spletli z kůry stromů ...

Jakmile se zešeřilo, přešli na noční výcvik.

Jednou ze zkoušek bylo vysazení v buši, tehdy plné lvů, buvolů a slonů, s jednou puškou, 20 náboji, jednou sirkou, a syrovým vejcem.

Druhý den velitel zkontroloval, zda je vejce uvařené natvrdo …

18denní výcvik, který zahrnoval i přežití v bahně pod vodou, byl zakončen 100km vytrvalostním pochodem s 30kg batˇohem na zádech, přičemž poslední kilometry byly rychlostním během, musely být uběhnuté pod 2,5 hodin.

Ti, co 18denní výcvik přežili, dostali jeden týden volna, a poté absolvovali týdenní parašutistický výcvik a týdenní infiltrační výcvik ve skutečném povstaleckém táboře, k tomuto účelu provozovaném.

Až zde se dozvěděli, co je smyslem jejich výcviku …

Učili se mluvit a jednat jako povstalci, a přebírali jejich životní styl (neholili se, nevstávali v určitou hodinu, nekouřili …).

Dostali i lekce z bakteriologického a chemického válčení, kdy v povstaleckých oblastech pohazovali kartony cigaret, konzerv či ošacení původem ze zemí sovětského bloku , které byly napuštěny parathionem, organofosfátovým pesticidem, či kontaminovány thalliem …

V povstaleckých oblastech Selous Scouts trávili vodu, zejm. v blízkosti mosambických hranic (rhodeský režim poté mrtvé civilisty vydával za oběti malárie a cholery) , přičemž jed se přenášel i koupáním při kontaktu s pokožkou .

Používali plastické trhaviny instalované do rádií či a audiopřehrávačů, kterými potají nahradili zásoby v místních vesnických obchůdkách  ( exploze následovala až po několika  zapnutích/vypnutích, aby bylo jisté, že k ní dojde až v povstaleckém táboře ) …

K jejich výcviku podpluk. Daly později poznamenal:“ Během nehumánního výcviku jsme je přiváděli k samotným hranicím psychické snesitelnosti, a právě extrémní psychickou zátěž většina z nich nevydržela – je snadné vycvičit dokonale fyzicky zdatné elitní vojáky, ale nikdy nemůžete do vojáka „nabušit“ to, co sám nemá uvnitř … „ .

Úspěšné zakončení „kurzu „ nestačili ani oslavit, protože do dalšího týdne byli vysazeni , max. po dvou, po třech, na území povstalců …

V zónách, kde tajné služby měly své infiltrované informátory, nesměla armáda ani policie po určitou dobu operovat (ve zmrazených zónách/frozen areas směli operovat jen na hlavních silnicích)  , aniž tyto útvary věděly proč …

7.2.77 Selous Scouts dostali rozkaz povraždit evropské misionáře v katolické misii Musami v St. Paul, kteří otevřeně kritizovali protipovstalecké represe  (stejně tak katolická církev, která v 10/76 uvedla rhodeskou vládu do velkých rozpaků svojí publikací Civil War in Rhodesia) , a otevřeně spolupracovali se ZANLA. Selous Scouts misionáře  postříleli v převlečení za povstalce ze ZANLA (je však doložené, že jediná jednotka ZANLA  v okolí byla v té době 25 km od misie) , což rhodeské vládě poskytlo skvělou příležitost pro dlouhou litanii na téma „krvelační zabijáci ze ZANLA „ …

Na Selous Scouts ukazuje nejen balistická identifikace vystřílených nábojnic (chyba,které se komando dopustilo, že použilo střelné zbraně) , a  současná vražda pěti vesničanů –informátorů ,kteří žili v blízkosti misie, ale i to , že zóna kolem misie byla pár dní před masakrem tajnými službami prohlášena ze „zmrazenou“, kam armáda a policie nesměly

23.6.78 Selous Scouts dostali rozkaz  na misii Elim Pentecostal stejným způsobem vyvraždit spící britské misionáře, včetně jejich dětí …

Šest ozbrojenců těžkými holemi ubilo, a mačetami , sekerami a noži na kousky rozsekalo s rukama za zády svázané misionáře . Ženy byly před umlácením znásilněné. Po vykonané zkáze komando  uprostřed temné noci bez stopy zmizelo v okolním lese … ( Selous Scouts při takových akcích nesměli používat střelné zbraně, aby je balistika při policejním vyšetřování neprozradila) .

Rhodéská vláda doufala, že těmito masakry na svoji stranu  (ve prospěch  interních jednání s povstalci na nějakém podílu na moci) získá světové veřejné mínění …

Vládnoucí bělošská menšina  se v roce 78 ještě pokusila odvrátit svůj konec tím, že nastrčila do funkce premiéra černošského biskupa Abela Muzorewa, a jméno země změnila na Zimbabwe-Rhodesie, ale povstalcům a jejich zahraničním dodavatelům zbraní, především Moskvě, to nestačilo …

Bělošská vláda byla finančně na dně, proto souhlasila zasednout s povstalci k jednacímu stolu v Londýně, kde s nimi dojednala příměří a  „svobodné“ volby.

Navzdory přítomnosti britských vojáků jako mez. pozorovatelů, v nich však k hrůze bělochů a mnohých černochů zvítězili marxisté Roberta Mugabeho, což dokazuje, že nejlépe umějí "svobodné" volby zorganizovat Rusové ...

V té době již podpluk. Ron Reid Daly popuzoval nejen úřady ( monopolem jeho regimentu byl ilegální obchod se slonovinou, přičemž zvířata decimovali přímo v národním parku) , ale především armádní velitele, kteří nejen zpochybňovali smysl jeho jednotky  „ špinavých trhanů “ , ale nařkli jej i z pašování zbraní.

Když v 1/79 Reid Daly objevil ve své kanceláři odposlouchávací zařízení, a byl poté, co slovně napadl generála Johna Hickmana, postaven před voj. soud , musel v 4/79 na svoji funkci rezignovat .

Od té doby podpluk. Daly vedl právní bitvu za své očištění, a to i po vyhlášení nového státu Zimbabwe, až do roku 82, kdy se přestěhoval do JAR, kde žije dodnes (nejprve pracoval pro armádu, poté si založil soukromou bezpečnostní firmu Security Services Transkei Pty Ltd) .

V polovině 2/80 Selous Scouts, kteří nesouhlasili, že vláda zasedla za jednací stůl s povstalci, zinscenovali sérii bombových útoků v Salisbury/Harare, krátce poté, co premiér, černošský biskup Muzerewa, obvinil ZANLA , že chtějí zavřít kostely a udělat z nich školy a kasárna … Vzápětí nato explodovaly dva kostely, o dva dny později v dalším kostele  policie našla amatérskou bombu s dopisem „od ZANLA“, že příště je na řadě anglikánská katedrála v Salisbury , stopu na ZANLA měly přivést i  projektily ručního protitankového granátometu RPG-7, …

Po rozpuštění regimentu Selous Scouts  v 3/80  ( v 4/80 se marxista Robert Mugabe stal premiérem) se většina jeho profesionálních zabijáků přesunula do zpravodajských komand jihoafrické armády /Recce komanda, tvořená z Namibijců Angolanů, později i z Mosambičanů , v níž však nevydrželi ani rok kvůli nízkému platu, a jazykové bariéře : v rhodeské armádě byla afrikánština raritou, v jihoafrické armádě byla podmínkou, navíc na toho, kdo mluvil anglicky, se dívali s despektem  … Proto bývali členové Selous Scouts přešli do obranných sil bantustanu Transkei ( právě v tomto bantustanu jihoafrické tajné služby provozovaly pseudogerilové jednotky proti  ANC) …

Z těch, co zůstali, byl v 4/80 vytvořen 4.výsadkový prapor, v 12/80 rozpuštěn, nicméně vzešel z něho dnešní zimbabwský 1. výsadkový prapor. Pokud jde o rhodeskou armádu jako celek, neutekla do JAR, jak někteří autoři naznačují, ale stala se páteří ozbrojených sil Mugabeho …

Jednotky stejného druhu byly používány v Turecku , kdy Ankara na radu US vojenských a CIA poradců v roce 59 vytvořila na ministerstvu obrany „oddělení pro zvláštní operace“/Özel Harp Dairesi, ve kterém US protigeriloví experti řídili akce nejen protigerilových jednotek, ale i  kurdské pseudogerilové organizace …

Pseudogerilové jednotky, převážně z „konvertovaných“  zajatých rebelů, byly využívány portugalskými tajnými službami v občanské válce v Mosambiku a v Angole (74-90, W. Minter :Apartheid´s Contras , např. Commandos Africanos, velel jim portugalský důstojník Spinola, či zpravodajská komanda Flechas/Šípy ) , v Nikaraguy  (R.Pardo-Maurer: The Contras, 1980-89,a special kind of politics, také Low-Intensity Warfare, High Intensity Death) , v Salvadoru ( A.J.Bacevich : American Military Policy in Small Wars) , viz G. Burke US admits Role in Chiapas Conflict  …

Zajatí povstalci byli psychologicky zpracováváni např. slušným zacházením, zranění byli ostentativně ošetřeni ještě před vlastními vojáky , anebo jejich důstojnost byla nejprve podupána brutálním zacházením, a teprve poté jim byli přiřazované běžné vězeňské povinnosti, a když při nich spolupracovali, zpracovávali je dále, když nespolupracovali, byli popraveni.

Patří sem i španělské GAL/Protiteroristické osvobozenecké jednotky Felipa Gonzalese (španělská GIA) v boji proti  baskické ETA/Euskadi Ta Askatasuna/Skupina za baskickou vlast a svobodu  (viz Le Monde z 22.8.95 ) ...

Převzato z blogu autorky na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.