ARMÁDY A HISTORIE

Opposing Forces: Američané s rudou hvězdou

„Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Takové bylo jistě motto americké armády, když zřizovala proslulé Národní výcvikové středisko v Kalifornii. Simulované bitvy, které tam bojové jednotky podstupují, totiž mají ke skutečnosti velmi, velmi blízko.

Národní výcvikové středisko (NTC) v kalifornském Fort Irwinu bylo aktivováno 16. října 1980. Jeho úkolem je poskytovat maximálně realistický výcvik pro bojové jednotky americké armády a připravovat je na skutečnou válku. To by samo o sobě nebylo nic převratného, ale právě míra věrohodnosti výcviku je v NTC výjimečná.

Fort Irwin je základnou pro tzv. Opposing Forces (OPFOR), elitní obrněné síly, jejichž úkolem je imitovat jednotky nepřítele. Jsou tedy organizovány, vycvičeny a vybaveny po vzoru států bývalého komunistického bloku. Řadové bojové jednotky („modří“) se v NTC pravidelně střídají a účastní se bitev proti OPFOR („červení“).

Střelbu simulují lasery

Při vojenských cvičeních je tradičně největším problémem vyhodnocování zásahů a ztrát a na základě toho i určování „vítězů“. Právě tento aspekt je jedním z unikátů NTC, neboť tam se tyto obtíže prostě nemohou vyskytnout. Jednotky „červených“ i „modrých“ jsou totiž zapojeny do systému MILES (Multiple Integrated Laser Engagement System).

MILES lze stručně popsat jako soustavu vysílačů a přijímačů slabého laserového signálu, který slouží jako náhrada skutečné munice. Každá zbraň, puškou M16 počínaje a tankovým dělem konče, je opatřena vysílačem; každému typu zbraně přísluší určitá frekvence. Stejně tak všechny jednotky, od pěšáků po vrtulníky, nesou malé přijímače pro zaznamenání zásahu.

Je ovšem zřejmé, že ne každou zbraň lze věrohodně simulovat laserovým paprskem; to se týká zejména dělostřelectva a řízených střel. Jejich „palba“ proto funguje jako speciálně modulované rádiové signály předávané mezi oběma bojujícími jednotkami.

Nad celou strukturou bdí špičkové počítače a tým rozhodčích. MILES je samozřejmě schopen rozeznávat různé druhy zásahů, od lehkého poškození po totální zničení. Na základě toho je pak určena úroveň vyřazení jednotky z boje. Může být znehybněna či zpomalena, případně mohou být vypojeny její vlastní laserové vysílače.

Aby byl výcvik co nejvíce realistický, jsou vozidla účastnící se výcviku doplněna řadou různých efektových zařízení. O záblesk, hluk a dým výstřelů se starají malé patrony umístěné poblíž ústí hlavní. V případě „zničení“ vozidla jsou spuštěny dýmovnice a výkonné oranžové majáky, což představuje požár.

Hlavním typem je Sheridan

Jednotky OPFOR však vzbuzují velký zájem především svým vzhledem. Vesměs se jedná o americkou bojovou techniku, která je vizuálně upravena tak, aby se podobala technice ruské výroby (tyto úpravy se nazývají VISMOD). Mnohé z těchto přestaveb jsou skutečně špičkově provedené a uvádí se, že v případě války by mohla být vozidla OPFOR nasazena jako prostředek pro oklamání nepřítele při diverzních akcích.
Nejpočetnějším typem jednotek OPFOR je lehký tank M551 Sheridan. Původně byl určen pro výsadkové jednotky a byl tak také nasazen ve Vietnamu, Panamě a Perském zálivu, ale postupně se ukázalo, že jeho nedostatky převažují nad výhodami. Byl nespolehlivý, snadno zranitelný a jeho 152mm kanon (jakkoli byl účinný) měl neúnosně velký zákluz.

Naopak k výhodám Sheridanu patří velice malé rozměry, nízká hmotnost (pod 16 tun) a vysoká rychlost (přes 70 km/h). Právě proto byl zvolen jako platforma pro VISMOD, neboť ruské tanky byly tradičně menší a lehčí než západní. Úpravy VISMOD měly samozřejmě za následek nárůst hmotnosti, ale to vzhledem k přebytku výkonu motoru Sheridanu nebylo příliš podstatné.

Během 80. let bylo okolo 330 Sheridanů přestavěno tak, aby imitovaly tanky T 72, bojová vozidla pěchoty BMP 1 a BMP 2, 122mm samohybná děla 2S1 Gvozdika, 85mm výsadková děla ASU 85 a samohybné protiletadlové kanony ZSU 23 4 Šilka. Později byla část „T¬ 72“ a „ZSU 23 4“ změněna na tanky T 80 a kombinované protiletadlové prostředky 2S6 Tunguska.

Sheridany rovněž zohledňují skutečnost, že některé typy ruských vozidel mohou být dále modernizovány či modifikovány pro speciální úkoly. Např. VISMOD T 72 existují i ve verzi T 72M1 s výkonnějším kanonem, k dispozici jsou také tanky s buldozerovou radlicí, mostní, vyprošťovací a ženijní tanky apod. Vždy jde však pouze o úpravy vzhledové, nikoli skutečně funkční.

Hummer v roli BRDM 2

Tanky Sheridan však postupně stárnou a přestávají vyhovovat všem požadavkům. Proto jsou pomalu nahrazovány novějšími typy. V roli T 72 a T 80 se stále častěji objevují odlehčené a různě modifikované tanky M1A1 Abrams, pro které se používá název Krasnovian Variant Tank nebo OST (OPFOR Surrogate Tank). Jako ZSU 23 4 vystupují rovněž vozidla na bázi starších samohybných houfnic M109.

V roce 1994 byl jako simulátor různých verzí bojových vozidel pěchoty BMP 1 a BMP 2 vybrán typ OSV (OPFOR Surrogate Vehicle), což je upravený obrněný transportér M113A1. Kromě toho mají M113 v jednotkách OPFOR za úkol simulovat některé další typy ruské techniky, např. obrněné vozidlo GMZ pro pokládání min.

Druhým nejvýznamnějším vozidlem jednotek OPFOR je terénní automobil HMMWV (Hummer). Jeho úpravy VISMOD jsou zaměřeny především na imitace rozmanitých verzí obrněného automobilu BRDM 2. Kromě základního průzkumného modelu existuje verze s protitankovými střelami AT 5, verze ERP pro ženijní průzkum, RKh pro chemický, biologický a radiační průzkum a GSR s malým radiolokátorem.

Na podvozku HMMWV jsou také umístěny ty zbraňové systémy, které jsou simulovány pouze rádiovým vysíláním. Jedná se zejména o některá protiletadlová děla větších ráží a protiletadlové řízené střely s naváděním jak tepelným (IR SAM), rak radarovým (RF SAM).

Hummery dále slouží pro převážení kouřových generátorů (v ruské armádě se toto vozidlo nazývá TDA M), elektronických rušičů (R 330 a R 834) a jako tahače imitací protitankových kanonů MT 12 a 2A45M Sprut B ráže 100, resp. 125 mm. Místo lehkých terénních vozů nepřátelských armád (např. GAZ 69 nebo UAZ 469) se používají americké džípy M151.

Nechybějí ani vrtulníky

Leteckou podporu sovětských frontových jednotek zajišťovaly vrtulníky Mi 8/17 Hip a Mi 24 Hind. Ani jednotky OPFOR se bez ní neobejdou; v roli sovětských vrtulníků létají modifikované helikoptéry UH 1 Iroquois (dříve navíc ještě UH 19 Chickasaw), k jejichž trupům jsou připojeny malé nosníky pro „výzbroj“.

Kromě přestavěné americké techniky však jednotky OPFOR disponují i skutečnou ruskou technikou. Ještě před koncem studené války se Američanům občas podařilo získat ukořistěné zbraně (např. Izrael dodal celou řadu tanků a protiletadlových radarů) a po rozpadu SSSR byl zahájen regulérní program pořizování originální východní výzbroje. Údajně dokonce existuje plán na kompletní vybavení sil OPFOR ruskou technikou.

Některé typy jsou už zastoupeny tak hojně, že je skutečně lze používat při pravidelném výcviku. To se týká např. automobilů BRDM 2, obojživelných tanků PT 76, pásových obrněných transportérů MT LB, tažených děl MT 12 a již brzy zřejmě i bojových vozidel pěchoty řady BMP. Jednotky OPFOR dokonce vlastní i taktickou balistickou raketu 9K79 Točka (SS 21 Scarab), ovšem nikdo neví, k čemu může být dobrá. Největší problém zatím představuje získávání moderních tanků a řízených protiletadlových střel.

Americká armáda má také poměrně rozsáhlou sbírku sovětské letecké techniky. Obsahuje zejména různé vrtulníky, a to nejen Mi 8, Mi 17 a Mi 24, ale i celou řadu dalších, mj. Mi 2, Mi 14 a Ka 32. Ve vlastnictví armády USA je i několik letounů An 2 Colt. Velké popularitě se těší ruské bojové letouny, které získalo americké letectvo, ale ty už se nacházejí mimo rámec tohoto článku (budeme se jim věnovat v některém z příštích čísel ATM).

OPFOR patří ke špičce

Po nesporném úspěchu NTC bylo stejně organizované středisko zřízeno také v Německu, aby se snížily náklady na přepravu amerických jednotek z Evropy do Kalifornie. Toto zařízení využívají rovněž jednotky německého Bundeswehru. Třetí, nejmenší základna OPFOR se nachází v Arkansasu. Je zaměřena především na operace lehké pěchoty, výsadkových jednotek a sil zvláštního určení.

Jistě se nabízí otázka, jak si bojové jednotky vedou proti Opposing Forces. Pro mnohé to asi bude překvapení, ale už od počátku vyhrávaly síly OPFOR většinu bitev a postupem času se jim podařilo vylepšit pomyslné skóre na působivých 90 procent! Je to především proto, že bojují v dobře známém prostředí a že jsou za celou dobu svého fungování perfektně sladěné, takže mohou překonávat i technologické nedostatky své výzbroje.
Účelem výcviku v NTC ale samozřejmě není vyhrát, nýbrž vylepšit dovednosti jednotek a jejich velitelů. Pokud řadová jednotka proti OPFOR neuspěje, neznamená to, že selže i ve skutečném boji, nýbrž to, že nedokázala překonat absolutně špičkového protivníka. Na druhou stranu, vítězství v NTC zaručuje pravděpodobné vítězství na opravdovém bojišti.

Prvním velkým konfliktem, v němž se zkušenosti z výcviku v NTC projevily, byla válka v Perském zálivu v roce 1991. Američtí vojáci, kteří jí prošli, později konstatovali, že boje proti Opposing Forces byly nesrovnatelně obtížnější. Jednotky OPFOR bývají velice často hodnoceny jako jeden z nejlepších útvarů v americké armádě vůbec. Ostatně není divu, když jsou prakticky neustále v boji.

Lukáš Visingr

Prameny: ing. Miloš Soukup: Tanky (4. díl), Maurice Matloff: Dějiny americké armády, Jane’s Armour and Artillery, JED Military Equipment Directory, GlobalSecurity.org, WWW stránky americké armády (http://www.army.mil/)

Publikace: Armádní technický magazín 3/2004