ARMÁDY A HISTORIE

Verstärktes Infanterie Regiment 369 (kroatisches)

V den německé invaze do SSSR 22.6.1941 uspořádal Poglavnik Ante Pavelič setkání vojenských a civilních vůdců Chorvatska k jednání, jak nejlépe podpořit německé válečné úsilí. Všichni se vyslovili pro německý útok, viděli útok jako bitvu mezi pokrokovými silami Evropy a komunistickými silami na Východě. Všichni žádali, aby se Chorvatsko zúčastnilo invaze spolu s Němci. Nakonec byl kontaktován představitel německé armády v Chorvatsku Edmund Glaise von Horstenau. Von Horstenau navrhnul, aby Pavelič připravil dopis Adolfu Hitlerovi a nabídl mu službu chorvatských jednotek na východní frontě. Pavelič připravil tento dopis následující den, 23.6.1941. V tomto dopisu vysvětlil Pavelič Hitlerovi přání chorvatského lidu vstoupit do bitvy "všech národů milujících svobodu proti komunismu". Pavelič nabídl pozemní, námořní a letecké síly, "jak to bude možné" k boji po boku německé armády. Hitler odpověděl na Paveličův dopis 1.7.1941, akceptoval chorvatskou nabídku a děkoval jim za jejich službu. Hitler byl mínění, že pozemní síly mohou být odeslány okamžitě, kdežto letecké a námořní potřebují nějaký čas k přípravě a výcviku. 2.7.1941 Pavelič přikázal, že mají být shromažďováni dobrovolníci všech hodností pro službu na Východě. Pozemní kontingent chorvatských jednotek byl formován jako první. Chorvati počítali, že shromáždí 3.900 dobrovolníků pro jednotku velikosti pluku, ale 15.7.1941 bylo přihlášeno již 9.000 mužů! Proto byl zpřísněna kritéria pro výběr. Když byl konečně 16.7.1941 Regiment zorganizován, dostal název Verstarken Kroatischen Infanterie-Regiment 369.

Regiment měl 3.895 důstojníků, poddůstojníků a mužů. Jako část Wehrmacht nosili vojáci německé uniformy a užívali německé hodnosti. Chorvatský ramenový štít se skládal z 24 červených a bílých kostek a nápisem Hrvatska a byl nošen na levé paži a levé straně helmy. Regiment se skládal ze štábu pluku, 3 pěších praporů a dělostřelecké roty. Každý pěší prapor měl štáb, 3 pěší rotu, kulometnou rotu, protitankovou rotu, podpůrnou rotu a dělostřeleckou baterii. Regiment byl nazván "posílený", protože přidělené dělostřelectvo nebylo normálně součástí pěších jednotek této velikosti. Velitelem Regimentu se stal plukovník Ivan Markulj. Byl zorganizován i výcvikový prapor pro tento Regiment. Měl základnu ve Stokerau v Rakousku. Jeho hlavní funkcí bylo doplňovat Regiment bojující na frontě. Regiment byl přesunut do Dollersheimu v Německu, kde byl vyzbrojen a vojáci složili přísahu Führerovi, Poglavnikovi, Německu a Chorvatsku. Následovaly tři týdny výcviku, po kterých byl Regiment poslán přes Maďarsko do Dongeny v Besarábii. Odtud pochodoval Regiment 750 km Ukrajinou na frontu. Pochod trval 35 dnů s jediným dnem odpočinku. Poté dosáhl Budniskaje na Ukrajině a Regiment dostal týden na odpočinek. Během pochodu bylo odesláno 187 vojáků zpět do Chorvatska pro zdravotní potíže a dva vojáci byli popraveni pro opuštění strážní pozice. V Budniskaje byla k Regimentu přidělena skupina zkušených německých poddůstojníků k dokončení výcviku a aklimatizaci na frontě. 9.10.1941 byl 369. Regiment přidělen k 100. Jäger-Division. 13.10. se Regiment zúčastnil první bitvy východně od Dněpru. Odtud jeho tažení pokračovalo přes Petrusani, Kremenčug, Poltavu, Saroki, Balti, Pervomajsk, Kirovograd, Petropavlovsk, Taranovku, Grisin, Stalino, Vasiljevku, Alexandrovku, Ivanovku a Garbatovo. Šokem pro Chorvaty během těchto bojů byl velký počet lehce kapitulujících sovětských vojáků. Tisíce jich kapitulovali před Chorvaty. Bylo jich nakonec tolik, že Regiment musel některé zajatce propustit! Mnoho sovětských zajatců, hlavně Rusové a Ukrajinci, raději kapitulovali Chorvatům jako Slovanům. Po roce existence, v 7.1942, postupoval Regiment na severovýchod a podél řeky Don. Těžké ztráty měl 25. – 27.7. v bitvě u kolchozu "Proljet Kultura" u města Selivanova. 46 Chorvatů bylo zabito a 176 zraněno. Většina v boji muže proti muži. U kolchozu byl vybudován chorvatský vojenský hřbitov a vojáci zde byli pochováni. 26.8.1942 přišli první posily z výcvikového praporu ze Stokerau a Regiment byl poslán do Glaskova k odpočinku a doplnění. Mezi koncem 8. a 9.1942 se Regiment zúčastnil výcviku a služby v týlu. 22.9.1942 se stal velitelem plukovník Viktor Pavičič, do té doby velitel Chorvatské vojenské akademie. 24.9.1942 navštívil Ante Pavelič Regiment k vyznamenání nejlepších vojáků jednotky a setkal se s velitelem 6. Armee generálem von Paulusem. 26.9.1942 dostal Regiment rozkaz k přesunu. Pochodoval přes Gomcar do Gumniku. Po 14 hodinách dosáhl Regiment předměstí Stalingradu. Ve 23:30 byl 1. Battalion zasazen na frontě ve Stalingradu. Příští ráno byly i zbývající části Regimentu nasazeny na frontu ve Stalingradu. 369. Regiment se stal jedinou neněmeckou jednotkou ve Stalingradu. To bylo velkou ctí, nasazení v tak tvrdé bitvě a potvrzením úspěchů. Někteří dokonce mluvili o přejmenování 100. Jäger-Division na 100. německo-chorvatskou Jager Division! Nikdo v té chvíli netušil, že ulice Stalingradu budou konečným místem pro Regiment. Regiment se zúčastnil některých nejtvrdších bitev ve Stalingradu. Typický den bojů o Stalingrad pro Regiment popsal velitel čety 3. roty poručík Bucar:
"...Když jsme dosáhli Stalingrad, byl v ruinách a v plamenech. Hledali jsme úkryt ve sklepích a bunkrech, když nás začalo ostřelovat nepřátelské dělostřelectvo, kaťuše a letectvo. Naštěstí jsem neztratil žádného muže, ale 2. četa měla mrtvého a 5 raněných a 3. četa 13 mrtvých a raněných. V 6:00 německé Stuky bombardovaly oblast před námi a byl rozkázán útok v severní části města. Úkolem mé čety bylo ve spolupráci s Němci vyčistit nákladové nádraží a poté po železničním náspu dosáhnou řeky Volhy. Noc uběhla pod stálým ostřelováním. Neztratil jsem žádné vojáky, ale naše dopravní jednotka byla zle zasažena a ztratila 10 mužů, 40 koní a kamión s municí..."
Velitel 2. Battalionu, kapitán Ivan Coric, popisuje boje o Stalingrad takto:
"...Během noci 26. - 27.9. ruská letadla létala extrémně nízko a bombardovala oblast, kde byl můj prapor. Protože jsme to čekali, ukryli jsme se v příkopech podél cest. V 6:00 27.9. jsme byli ostřelováni a přeskupil jsem své muže v příkopech. Zůstali jsme v záloze do 13:00, kdy nám velitel Regimentu rozkázal přesun na pozice německého 227. Regimentu. Požadoval jsem, aby byl tento přesun odložen po setmění, protože Sověti ostřelovali oblast těžkým dělostřelectvem, kaťušemi a já se obával těžkých ztrát při přesunu otevřeným prostorem mezi domy. Velitel můj požadavek odmítl a ve 14:00 začal 10 km přesun pod těžkou palbou. Pohybovali jsme se ve skupinkách po 3-4 mužích, v čele se mnou a mým adjutantem. Po několika stech metrech nás zasáhla dělostřelecká palba a moji muži začali umírat, jeden po druhém. Velitel roty Tomas byl zraněn. Po polovině cesta k 227. jsme byli zastaveni a já a můj adjutant jsme se měli hlásit u velitele 227. Regiment. Uspořádal jsem své muže v příkopech v oblasti. Velitel 227. Regiment, Oberstleutnant Mohr, přikázal mému praporu posílit jeho Regiment a přesun mého štábu do blízkosti jeho štábu. Po obdržení rozkazu a návratu k mým mužům se setmělo. Přesunuli jsme se na pozice 227., postupujíce příkopy. Pod svitem měsíce nás sovětské bombardéry snadno odhalily a bombardovali fosforovými bombami. Mnoho z mých mužů bylo spáleno. Byl to strašný pohled. Nemocní a zranění se rozeběhli k nám a zachraňovali své hořící kamarády. Můj Battalion, nyní přidělen k 227. Regiment, postupoval velmi obtížně, dům od domu. Během noci na 28.9.1942, jsem opustil své muže kvůli zranění hlavy po leteckém bombardování. Můj adjutant poručík Tomislav Jelic byl při této explozi také zraněn. Později jsem slyšel, že moji muži pokračovali v hrdinském boji, dokud poslední muž 2. Battalionu nepadl."
13.10. byl 369. Regiment snížen na jeden battalion a 2 samostatné roty, skládající se z 983 mužů včetně posil ze Stokerau. Tento den postoupil Regiment o 800 metrů v severním sektoru Stalingradu.
16.10.1942 dekoroval Generaloberst Sanne chorvatského poddůstojníka Dragutina Podobnika EK I za extrémní hrdinství při dobytí továrny Rudý říjen 30.9. Plukovník Pavicic dostal EK I za excelentní vedení Regimentu. Během zbývajících dnů v 10.1942 bojoval Regiment v tvrdých bojích a jeho ztráty narůstaly. Továrna Rudý říjen byla centrem bojů v těchto dnech. Sovětské protiútoky neustávaly a chorvatští a němečtí vojáci dokonce stříleli na ruské civilisty v hlavním pásmu obrany. 31.10.1942 byl stráven obranou budovy č. 10 v továrně. 3.11.1942 měl 369. Regiment následující jednotky: pěší rotu s 98 muži a 8 lehkými kulomety, těžkou kulometnou rotu s 73 muži a 1 těžkým kulometem, protitankovou rotu s 20 muži a 6 kanóny – dost mužů na obsluhu dvou! Celkový počet chorvatských vojáků byl 191. Z nich byli 4 důstojníci. Tento počet nezahrnoval dělostřelecké baterie, které sloužily u německých jednotek. 4.11. přijel doplňovací prapor ze Stokerau, ale i s těmito muži to byl jen posílený battalion! 6.11. byly zbytky jednotky přiděleny k německému 212. Infanterie Regiment. Pokračovaly boje kolem továrny Rudý říjen. 21.11.1942 začal sovětský útok na křídla 6. Armee. 25.11.1942 byla linie Regimentu tak slabá, že sovětští rozvědčíci mohli pronikat do německého týlu. Každý muž, včetně nemocných a lehce zraněných, byl na frontě. Koncem 11.1942 bojovalo 5 důstojníků, 9 poddůstojníků a 110 vojáků. Jídlo se skládalo ze 120 gramů koňského masa s trochou chleba. Jak přicházel prosinec, byli zbývající chorvatští vojáci zmrzlý a hladový, měli málo munice a zbraní. Velitel plukovník Pavicic, žil nyní ve vlastním světě představ, kdy vydával rozkazy vojákům a jednotkám, které neexistovaly. 17.12. zamrzla Volha a Sověti otevřeli další frontu na jejich straně města.
25.12.1942 poručík Korobkin napsal:
"...Dnes 25.12.1942 kolem poledne, zaútočil nepřítel od budovy č. 4 k budově č. 2, kde je naše levé křídlo. Nepřátelé se probojovali do budovy č. 2. Naši obránci jsou pod stálou palbou z 'malého bílého domu' u budovy č. 2. Dělostřelba zničila náš těžký kulomet. Ve stejnou dobu zaútočil nepřítel na naše pravé křídlo. Navzdory křížové palbě a dělostřelecké podpoře byl tento útok odražen. Tento úspěch přišel díky hrdinství kaprála Ivana Vadlje. Večer jsme obdrželi zprávu od Oberstleutnanta Eichlera, gratulaci. V noci jsme podnikli protiútok na levém křídle. Ručními granáty jsme zničili nepřátelské vojáky a dobyli zpět pozice. Eichler, když se doslechl o tomto úspěchu, poslal zprávu, že granátníci 212. Regimentu jsou hrdí, že mohou bojovat po boku chorvatských vojáků. Poddůstojníci Ante Martinovic a Franjo Filcic byli zabiti během protiútoku, 12 mužů bylo zraněno."
10.1.1943 plukovník Pavicic ve zprávě 100. Jäger-Division píše:
"Musím říct, že od 27.9.1942, kdy jsme přijeli do Stalingradu, dodnes, měli moji muži jen 4 dny odpočinku. Poslední den, 30.12., byl nedostačující pro spánek po 3 dnech a nocích neustálých bojů o Rudý říjen, po kterých všichni spali jako mrtvý. Okamžitě po odpočinku jsme byli opět zasazeni do bitvy. Drželi jsme naše pozice do 9.1.1943, kdy jsme byli staženi na současnou pozici a jsme opět pod útokem."
16.1.1943 podnikli Sověti útok ze tří stran na chorvatské pozice. Byli zatlačeni o několik ulic zpět a skupina, kterou vedl poručík Fiember, byla obklíčena. Po těžkém boji jí došla munice a byla převálcována. Oberstleutnant Kuhlwein se pokusil zachránit Fiembera a jeho muže protiútokem, ale všichni muži včetně něj byli zabiti. Poručíci Zubcevski, Korobkin a Vadlja s několika vojáky pokračovali v bitvě proti Sovětům a brzy byli všichni tři zraněni. Německý velitel rozkázal stáhnout se za bojovou linii a připravovat opevnění Sovětské letecké akademie, která byla posledním opěrným bodem jednotky. Krátce poté obdržel plukovník Pavicic zprávu z 100. Jäger-Division, že bude nahrazen. Neměl již žádné muže, jen několik raněných. Podplukovník Mesic (velitel dělostřelecké baterie) ho měl nahradit a Pavicic měl odletět ze Stalingradu do Stokerau, kde byla formována divize pro boj s partyzány na Balkáně. 20.1.1943 měl plukovník Pavicic odletět ze Stalingradu. Je záhadou, co se mu stalo. Buď bylo jeho letadlo sestřeleno nebo cestoval bez příkazu velitelství a byl popraven v posledních šílených dnech kotle ve Stalingradu. Pravděpodobnější je první možnost, protože svědek seržant Ervin Juric viděl rozkaz pro Pavicice od generála Sanneho. 23.1.1943 odletělo 18 zraněných Chorvatů ze Stalingradu. Byli poslední, kdo opustili Stalingrad. Mezi nimi byl seržant Juric, který psal a ochraňoval Kriegstagbuch (válečný deník) 369. Regimentu, který byl vzpomínkou na tyto statečné muže. Jediným zápisem po 23.1.1943 je "2.2.1943, Stalingrad padl".
Podplukovník Mesic zůstal ve Stalingradu po 23.1.1943 s několika přeživšími z Regimentu. Většina padla v posledních bojích. Mesic a několik vojáků přežilo a vzdalo se Sovětům. Neměli žádné teplé oblečení ani jídlo a byli posláni do Moskvy. Zde byli umístěni na otevřeném poli, kde si vykopali ve sněhu díry, aby přežili. V roce 1945 byl Mesic poslán do Jugoslávie, kde byl zlikvidován komunisty. Zbytky 369., které byly evakuovány ze Stalingradu pro zranění nebo nemoci, byly poslány do Stockerau, kde zformovali jádro nové chorvatské jednotky, 369. Vrazja Division. Bylo zde asi 1.000 veteránů z Regimentu. Byli vyznamenáni čestným odznakem, "Odznakem chorvatského legionu - 1941".

1. Infanterie Bataillon
2. Infanterie Bataillon
3. Infanterie Bataillon
MG Kompanie
Panzerjäger Kompanie
3 x Artillerie Batterie