ARMÁDY A HISTORIE

600. divizion Kononov

Kononov se narodil 2.4.1900 na stanici Novo-Nikolajevskaja v Taganrodském okruhu v oblasti Donského vojska v rodině esaula N.G. Kononova, kterého pověsili bolševici v roce 1918. Kromě otce ztratil Kononov během sovětských represí během občanské války staršího bratra a mnoho dalších příbuzných, další dva bratři byli čekisty zatčeni a zastřeleni v letech 1934-37. Oblast Donu s bílými Kononov neopustil a během čistek v letech 1921-22 musel skrývat svůj původ. V březnu 1922 změnil rok narození na 1906 a sehnal potvrzení o proletářském původu a vstoupil do služby v Rudé armádě. Nevelká postava a mladistvý vzhled mu umožnili vydávat se za 16-letého. Byl zařazen do 79. pluku 14. jezdecké divize, kde na sebe obrátil pozornost výborným přístupem k službě. Na podzim 1923 úspěšně dokončil divizní školu a v září 1924 byl převelen do jezdeckého oddělení elitní vojenské školy VCIK, kde byl za úspěchy v září 1926 jmenován velitelem třídy kurzantů. V září 1927 se mladý velitel vrátil do SVKO a obdržel velení čety v 27. Bykadorovském pluku, který byl součástí 5. stavropolské jezdecké divize M.F. Blinova. Byla jednou z nejlepších divizí okruhu a sehrála rozhodující roli v krvavých bojích s povstalci na severním Kavkaze v letech 1930-32. Kononov rychle pochopil, že účast v komunistické straně a oddanost této straně je zárukou rychlé kariéry. V roce 1929 se stal členem VKP(b). V 27. pluku sloužil Kononov na různých postech do ledna 1932: velitel jezdecké čety, velitel čety v plukovní škole, zástupce velitele eskadrony. Se svými kavaléristy, z nichž mnozí skrývali kozácké přesvědčení, viděl, jak v noci z 5. na 6.2.1930 představitelé OGPU na severním Kavkaze provedli zatýkání 1.717 lidí. Štáb SKVO potvrdil, že k 1.3.1930 bylo v Severokavkazském kraji zatčeno 26.261 lidí, většinou kozáků. Kononov věděl o masových represích a o povstáních v únoru 1930 ve vesnicích a stanicích Baraškovskoje,Veselo Vozněsenskoje, Konstantinovka, Novyj Jegorlik, Novo Manyčskoje. Od 20.3. do 12.6.1930 se 27. pluk zúčastnil potlačení protikolchozního rolnického povstání u Kursku. Z blízkých spolusloužících Ivana Nikitiče se potlačení povstání zúčastnil velitel čety G.A. Pšeničnyj, v letech 1937-38 přeživší věznění NKVD, kter se v roce 1943 objevil v řadách aktivních účastníků Vlasovova hnutí. Tehdy, v letech 1930-33 se u kononova prohloubilo vnitřní nepřátelství k režimu. Mnoho z velitelů Rudé armády, kteří sloužili v letech 1929-34 na Donu, Kubáni a Těreku a padli do německého zajetí, v letech 1943-44 vstoupili do Vlasovova hnutí (plukovníci A.F. Banjušin, K.S. Vlasov, I.D. Denisov, S.T. Kojda, major G.A. Pšeničnyj, atd.). Když vstoupil do strany, přijal Kononov pravidla, dle nichž fungoval systém. V lednu 1932 se stal politrukem 30. saratovského jezdeckého pluku a v letech 1933-34 byl tajemníkem plukovní stranické organizace. V červenci 1934 se stal pomocníkem náčelníka štábu 28. tamaňského jezdeckého pluku. V letech 1936-37 plnil povinnosti náčelníka štábu. Ještě v březnu 1936 se kononov stal posluchačem Frunzeho vojenské akademie, kterou dokončil v roce 1938. Poté byl povýšen do hodnosti major. Akademické vzdělání dávalo předpoklad ke štábním pozicím, proto se stal Kononov v září 1938 náčelníkem I (operačního) oddělení štábu 2. kezdeckého sboru v Kyjevském vojenském okruhu a zúčastnil se sovětsko-finské války v roce 1939. Později vzpomínal, že už tehdy chtěl přejít na finskou stranu a v čele dobrovolnického oddílu začít bojovat proti sovětské vlasti. Nakonec Kononov k Finům nepřešel, naopak se osvědčil v bezvýchodné situaci, když sloužil u 8. armády. V čele 436. pluku 155. divize, postupující na Ilomantsi severně od Ladožského jezera, odrazil útoky pěti finských praporů IV. Armádního sboru v oblasti řeky Koitajokki. Za bojové zásluhy byl vyznamenán řádem Rudé hvězdy.

15.8.1940 se Kononov oficiálně stal velitelem 436. pluku 155. střelecké divize, dislokované v oblasti Baranoviči v Západním speciálním vojenském okruhu. Velitelem divize byl generálmajor P.A. Alexandrov, který oceňoval velitelské schopnosti Kononova. Jeho pluk uvítal válku v plné bojové pohotovosti. Organizačně spadala 155. divize pod 67. střelecký sbor 10. armády generálmajora K.D. Golubjeva. 10. armáda Západního frontu se 22.6.1941 nacházela v Bialystockém výklenku, obklopena na křídlech nepřítelem. 28.6. se již 10. armáda nacházela v kotli západně od Minska, poté se částečně probojovala k vlastním silám do oblasti Nalibokskoj, kde opět upadla do obklíčení. Zde přestala armáda na počátku července 1941 existovat. Kononov je veden jako nezvěstný od 31.7.1941, o jeho přechodu k Němcům existují různé verze. On sám v dopise historikovi B.N. Nikolajevskému v roce 1948 popsal svůj přechod následovně: 22.8.1941 jsem se svým plukem dobrovolně přešel na stranu Němců a domluvil se s nimi, že pomůžou při organizaci antikomunistických sil z občanů Sovětského svazu". Dle sovětské verze Kononov "zradil pluk, bránící Smolensk, Němcům" nebo "rozmístil pluk do krajně nevýhodného postavení". Kononov svým činem na Němce silně zapůsobil a byl převezen do štábu 4. Armee, kde 6.9.1941 při výslechu u Abwehru projevil přání zformovat dobrovolnický kozácký pluk a zúčastnit se s ním bojů. Kononovův nápad zaujal velitel týlové oblasti Armee Gruppe Mitte generála M. von Schenckendorfa, který chtěl ve spolupráci s místním obyvatelstvem pořádek v jemu svěřené oblasti. Již v srpnu 1941 začalo ve Veliži u Vitebska z iniciativy náčelníka štábu 9. Armee plukovníka K. Wekmanna formování ruského dobrovolnického oddílu z vojenských zajatců a přeběhlíků v čele s rotmistrem Zaustinským. 10.9.1941 obdržel Schenckendorf souhlas k vytvoření k vytvoření donského kozáckého pluku v čele s Kononovem pro boj s partyzány v týlu východní fronty. V září 1941 začal nabírat dobrovolníky ze zajateckých táborů 313 (Vitebsk), 341 (Mogilev), 127 (Orša), 220 (Gomel), 240 (Smolensk) a dalších. 28.10.1941 kozácká dobrovolnická jednotka pod číslem 102 v čele s Kononovem dovršila formování v Mogilevu, na počest toho byl vydán pamětní odznak. V roce 1946 na dotaz v UNKVD v Novosibirské oblasti zajatý major Abwehru G.A. Rittberg uvedl, že 9.11.1941 byla pod velením Kononova eskadrona (200 mužů), reformovaná v srpnu 1942 na 600. samostatný kozácký divizion s 6 eskadronami. Kononov i Pozdňjakov v dopisech z roku 1948 Nikolajevskému potvrdili na podzim 1941 vytvoření 102. donského kozáckého pluku (1.799 až 3.000 mužů), přejmenovaného později  na 600. kozácký prapor (divizion). Není jasné, proč kononovci v pozdějších rozhovorech nazývali divizion plukem. Pokud by to tak bylo, měl v srpnu 1942 Kononov značné velitelské pravomoci. Dle zápisů z deníku Schenckendorfa se 102. kozácký prapor skládal ze 2 jezdeckých eskadron, dělostřelecké čety a čety protitankových zbraní s 1.043 muži. Počátku roku 1942 se kononovci zúčastnili v sestavě 88. Infanterie Division v boji proti partyzánům a obklíčeným výsadkářům obklíčeného sboru generálmajora P.A. Bělova u Vjazmy, Polocku a Velikije Luki. V zimě 1942 přišel na frontu ke 102. praporu z důstojnického tábora vojenských zajatců jugoslávské armády VI-C se skupinou ruských důstojníků A.N. Pugovočnikov – plukovník osobní gardy Hulánského pluku, který se stal v hodnosti majora Kononovým zástupcem. Od jara 1942 se kozácký prapor úspěšně zapojil do boje s partyzány kolem Mogileva. Kozáci zničili lesní partyzánské základny. V odpověď zabíjeli partyzáni pomocníky kononovců a také zajaté kozáky. Kononov se prakticky zúčastnil nové občanské války bez pravidel, která se rozvinula na okupovaných územích mezi partyzány a východními dobrovolníky, o čemž svědčí Schenkendorfův deník: "4.9.1942 102. kozácký prapor obsadil a zničil pět partyzánských táborů. Protivník měl velké ztráty, bylo ukořistěno mnoho výzbroje. V boji byla rozbita partyzánská banda, která 22.8. napadla autokolonu na cestě Vitebsk – Bešenkoviči. 9.9.1942 bylo během operace "Rys" obsazeno několik partyzánských táborů. 102. kozácký prapor zajal 34 zajatců a výzbroj. 22.10.1942 přišlo ze sboru blahopřání 600. kozáckému praporu. 29.10.1942 Bojová morálka kozáků výborná." V roce 1942 byl Kononov povýšen do hodnosti podplukovník a v listopadu a prosinci 1942 byla zahájena oficiální reorganizace 600. kozáckého praporu na divizion, který byl jindy nazýván pluk. V únoru 1943 zahrnoval 600. donský kozácký divizion Kononova štáb, 6 jezdeckých eskadron, 2 cyklistické eskadrony, eskadronu motocyklistů, dělostřelecký divizion, celkem 2.300 mužů. Poslední transport zajatců z táborů v Německu přibyl v březnu 1943, mnoho z nich nebyli kozáci. 15.4.1943 velká část 3. a 4. eskadrony a dělostřeleckého divizionu zabila německé styčné a kozácké důstojníky a přešla k partyzánům. To vyvolalo mnoho emocí ze strany "elitních" 1. a 2. eskadrony a také starých kononovců. Podle přiznání Kononova: "V mé jednotce nebyli jen kozáci, ale všechny národnosti včetně Řeků a Francouzů". Na rozdíl od generála P.N. Krasnova, přál so Kononov Němci podporované široké ruské antikomunistické hnutí, ve kterém by byli kozáci z Východních vojsk Wehrmacht.

Již v lednu 1943 navštívil 600. kozácký prapor v Mogilevu generálporučík А.А. Vlasov, jehož cesty v týlu Armee gruppe Mitte organizoval plukovník H. von Treskow. Kononov a Vlasov na sebe zapůsobili vzájemně dobře. Od tohoto setkání podporoval Kononov Vlasova v úsilí soustředit všechny východní dobrovolnické formace. Po řadě vlasteneckých projevů byly další cesty generála Vlasova zakázány 1.7.1943 polním maršálem Keitelem. Podle Kononova to byl ještě silnější úder, než nový přechod 16 kozáků v čele s emigrantem knížetem N. Gagarinem 18.6.1943 v Osipovičském rajonu Mogilevské oblasti. Kononovova jednotka byla přesunuta do Polska, kde se v Mlawě od dubna 1943 pod vedením plukovníka von Pannwitze formovala 1. kozácká jezdecká divize. Mnozí ruští důstojníci viděli ve formování větší kozácké jednotky dobré perspektivy. Ale Kononov byl rozčarován kádrovou politikou, všechny posty od velitele divizionu výše zaujímali němečtí důstojníci. Podle tradice a po intervenci Vlasova zůstal velitelem Kononov. Na základě 600. kozáckého divizionu byl v létě 1943 v Mlawě vytvořen 5. donský kozácký pluk, začleněný do 2. kavkazské brigády plukovníka Bosse. Velitelem pluku se stal Kononov. 29.9.1943 začal přesun divize do Jugoslávie,která se stala hlavním bitevním polem kozáků do konce války. Při manévrovací horské válce se stala kozácká divize s 15.000 muži tvrdým protivníkem Titových partyzánů. V květnu a červnu 1944 byl u divize bývalý velitel Donského sboru z roku 1920 generálporučík F.F. Abramov, který napsal náčelníkovi ROVS, kteým byl generálporučík A.P. Archangelský, že nejlepším plukem je 5. donský. V roce 1944 byl Kononov jmenován plukovníkem, k Řádu Rudé hvězdy přibyl Železný kříž II. a I. třídy, Rytířský kříž Chorvatské republiky a mnoho medailí. Kononovův pluk se zúčastnil bosenského pochodu II. kavkazské brigády (zima 1943-44) a bojů v oblasti Daruvar – Pakrac, východně od Záhřebu (srpen 1944). Kononovci zničili řadu partyzánských základen a projevili velkou iniciativu při krvavém útoku na Banja Luku (září 1944). Největšího úspěchu Kononov dosáhl v boji s jednotkami Rudé armády, s 57. armádou generálporučíka M.N. Šarochina. 26.12.1944 3. kubáňský pluk podplukovníka R. Lemana, 5. donský a 6. těrecký podplukovníka K. zu Salm-Horstmara porazily v tvrdém boji v oblasti Virovitica-Staryj Gradac-Pitomač 233. kremenčugsko-červenoznamenskou střeleckou divizi plukovníka T.I. Sidorenka. V boji, ve kterém Kononov velel plukům přímo v poli, byl rozbit 684. dělostřelecký pluk majora Š.K. Achmedžanova a 703. bělgradský krasnoznamenyj střelecký pluk podplukovníka M.D. Šumilina byl zničen. Na přelomu let 1944-45 začalo v rámci 1. kozácké divize v XV. kozáckém jezdeckém sboru  (v sestavě Waffen-SS) na základě 5. donského pluku formování Samostatné kozácké brigády pod velením Kononova. V březnu a dubnu 1945 se tat brigáda měla rozšířit na 3. kozáckou divizi, na konci války měla v sestavě 7. a 8. pluk a 9. jezdecký pluk a průzkumný prpaor, celkem 7.000 kozáků. Na jaře 1945 bojovali kozáci proti Titovým partyzánům a bulharským jednotkám v úzkém koridoru kolem řeky Drávy. Plukovník Kononov se již posledních bojů nezúčastnil, protože se zúčastnil budování sil VS KONR. Nehledě na nesouhlas velení Kozáckých vojsk generála Krasnova s podřízením kozáckých sborů VS KONR, většina kozáků s tím souhlasila. Kononov použil svoji autoritu u von Pannwitze, aby k podřízení došlo co nejdříve. 25.3.1945 se ve Virovitici konal sjezd kozáckých frontových bojovníků, který odsouhlasil podřízení A.A. Vlasovovi a likvidací GUKV jako již nepotřebného orgánu. V dubnu 1945 tak byly vlasovcům podřízené kozácké sbory v Jugoslávii a severní Itálii. Protože se reálné podřízení nepodařilo do kapitulace Německa provést, bylo více než 120.000 vlasovců roztroušeno po všech frontách, což předznamenalo jejich tragický osud v britském a americkém zajtí. 1.4.1945 byl Kononov povýšen do hodnosti generálmajora VS KONR. Podle řady náznaků měl být jmenován pochodovým atamanem všech kozáckých vojsk a velitelem XV. sboru. V dubnu 1945 se Kononov stal styčným důstojníkem kozáků u Vlasova. Velitelem Kononovské brigády se stal bývalý plukovník Rudé armády I.G. Borisov. Během dubna 1945 odjek Kononov do severní Itálie, kde se v Tolmeccu setkal s pochodovým atamanem Kozáckého stanu generálmajorem T.I. Domanovem. Rozhovory z 14. a 15.4. sehrály významnou roli v podřízení atamana VS KONR. Koncem dubna se Kononov naposled setkal s von Pannwitzem a obdržel od něho příkaz navštívit Vlasova, který se v té době nacházel v Čechách u 1. divize ROA. Setkali se v Kozojedech 5.5.1945 v době zásahu vlasovců pod vedením Buňačenka v Praze. Vlasov měl obavy o osud svých vojáků, kteří měli kapitulovat Spojencům bez jakýchkoliv záruk. Kononov opustil štáb mezi 8. a 10.5. Chtěl najít své kozáky v Rakousku, kam se probojovali z Chorvatska a Slovinska, kde se vzdali 6. tankové divizi 8. britské armády. Příslušníci Kononovské brigády byli násilně repatriováni do sovětské okupační zóny britskou 46. pěší divizí 28. a 30.5.1945 z tábora u Klagenfurtu. Velitel brigády Borisov spácha sebevraždu, uprchnout se podařilo jen několika kozákům. Kononov přešel do americké zóny. Představitelé sovětské repatriační komise a hlavního velení Smerš ho hledali v mnoha běženeckých táborech. Stejně jako plukovníka Pozdňjakova v sovětské okupační zóně, odsoudili Kononova k smrti zastřelením. Nakonec se stal jediným generálem Vlasovovy armády z bývalých důstojníků Rudé armády, kterému se podařilo uniknout násilné repatriaci. V letech 1946-48 se Kononov skrýval u Mnichova, neregistroval se v žádném táboře, kde bylo mnoho vlasovců. V únoru 1948 mu pomohl new-yorský historik B. Nikolajevskij odejít do Austrálie, kde se zapojil do antikomunistického hnutí. 15.9.1967 Kononov zahynul při automobilové nehodě.