ARMÁDY A HISTORIE

Helmuth Becker

SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS

12.8.1902, Alt Ruppin
28.2.1952, SSSR, popraven

NSDAP-Nr: 1.592.593
SS-Nr: 113.174

SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS: 1.10.1944

Velitel 3. SS Totenkopf: 21.6.1944 – 8.5.1945

1939 Železný kříž II. třídy: 24.5.1940
1939 Železný kříž I. třídy: 22.6.1940
Rytířský kříž: 7.9. 1943, SS-Standartenführer, velitel SS-Panzer Grenadier Regiment 6 Theodor Eicke / 3. SS-Panzer Division Totenkopf
Dubové listy: 21.9.1944 (595.)
Německý kříž ve zlatě: 26.9.1942, SS-Standartenführer
1939 Odznak za zranění černý
1939 Odznak za zranění stříbrný
SS čestný prsten
SS čestný meč
Děmjanský štít
Medaile za východní frontu
Pamětní medaile 1.10.1938
Pamětní medaile 13.3.1938

Hellmuth Becker se narodil 12.81902 v Alt-Ruppinu, Mark Brandenburg jako syn malířského mistra a navštěvoval do 16 reálku v Neuruppinu. Poté začal s učením na radnici v Alt-Ruppinu. 1.8.1920 vstoupil do Infanterie-Regiment 5 v Neuruppinu a přišel k 16. Kompanie v Greifswaldu a poté 5. Kompanie v Angermünde. V roce 1928 byl povýšen do hodnosti Stabsfeldwebel ve štábu Artillerie-Regiment 2, 2. Division ve Štětínu, kde složil maturitu. S koncem služby byl 1.8.1932 vyřazen z aktivní služby. Později vstoupil ve Štětínu do Schutzstaffel a setkal se zde s Wilhelmem Bittrichem a Hermannem Prießem. 1.10. přišli Bittrich a Becker jako vojenští instruktoři do Greifswaldu a poté jako Untersturmführer a adjutant do Hamburgu, kde byl ustaven I. Bataillon, SS-Standarte Germania. V roce 1935 byl Becker převelen k SS-Totenkopfverband Oberbayern jako velitel Rekrutenausbildungs-Kompanie, vedoucí pro výcvik poddůstojníků (Leiter für Unterführer-Lehrgänge) a byl zodpovědny za dopravu v jednotce. Při rozšíření na 1. SS-Totenkopfstandarte Oberbayern se Becker stal velitelem I. Sturmbannu a 9.11.1936 byl povýšen do hodnosti Sturmbannführer a 30.1.1938 Obersturmbannführer. Při nasazení v Rakousku a Sudetech byla Beckerova jednotka podřízena Heer jako I. SS-Bataillon dem Sudetendeutschen Freikorps a nasazena na českém území. Se začátkem války byla Totenkopfstandarte Oberbayern reorganizována jako SS-Totenkopfinfanterie-Regiment 1 v nové motorizované Totenkopf-Division, během tažení na Západě získal oba stupně Železného kříže a v květnu 1940 byl povýšen do hodnosti Standartenführer. Během tažení v Rusku byl v Děmjanském kotli velitelem jedné smíšené Kampfgruppe. Za toto velení získal 26.9.1942 Německý kříž ve zlatě. S přestavbou divize na Panzer Division na podzim 1942 se Becker stal velitelem SS-Panzergrenadier-Regiment 6, který nesl po smrti Theodora Eickeho jeho jméno. Za velení a řešení bojových situací během roku 1943 na východní frontě obdržel Becker 7.9.1943 Rytířský kříž. Krátce poté předal velení Karlu Ullrichovi a převzal velení SS-Panzergrenadier-Regiment 36, 16. SS-Panzergrenadier-Division v Itálii. Tam byl povýšen do hodnosti Oberführer. Na žádost Hermanna Prieße, který přišel k XIII. SS-Armeekorps, byl Becker pověřen velením 3. SS-Panzer Division. Po této personální změně byla divize přesunuta z Rumunska k Heeresgruppe Mitte, kde v oblasti Grodna v boji proti tankovým a jízdním jednotkám nepřítele ustavila ve spolupráci s 5. Panzer Division frontovou linii. Potom spolu s 5. SS-Panzer Division Wiking pod velením Hannese Mühlenkampa, v rámci IV. SS-Armeekorps Herberta Gilleho, obsadil na severním křídle Radzymin. Za tento úspěch a další operace byl Oberführer Hellmuth Becker 21.9.1944 vyznamenán Dubovými listy a současně povýšen do hodnosti SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS. V dalších týdnech bojovala divize východně od Varšavy a poté východně od Modlinu. O Vánocích byly 3. a 5. SS-Panzer Division bleskově přesunuty do Maďarska, aby prolomily obklíčení Budapešti. To se nepodařilo, přestože byly nasazeny elitní divize Waffen-SS. Becker se svojí divizí se zachránil ústupem přes Stuhlweißenburg. Divize se přesunula přes Dunaj k Vídni. Krátce před kapitulací dostala rozkaz ustoupit na západ k Američanům. Odpovědné velitelství US Army však kapitulaci divize odmítlo. Proto se Becker pokusil dojednat kapitulaci se Sověty. Z tohoto jednání se již nevrátil, protože byl Sověty zajat. V zajetí se stal zase vzorem pro své vojáky a tak byl brzy v očích svých strážců nepohodlný. Byl odsouzen na třikrát 25 let nucených prací a koncem 28. února 1953 byl zastřelen za sabotáž.