ARMÁDY A HISTORIE

Max Simon

SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen SS

6.1.1899, Breslau
1.2.1961, Dortmund

NSDAP-Nr: 1.359.576
SS-Nr.: 83.086

SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS: 20.4.1944)

Velitel SS-Totenkopf-Standarten 1
Velitel 3. SS Totenkopf: 15.5.1943 – 3.10.1943
Velitel 16. SS Reichsführer SS: 3.10.1943 – 24.10.1944
Velitel XIII. SS Armee Korps: 10.1944 – 5.1945

Rytířský kříž: 20.10.1941, SS-Oberführer, velitel SS-Totenkopf-Infanterie-Regiment 1, SS-Totenkopf-Division
Dubové listy: 28.10.1944 (Nr. 639), SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS, velitel, 16. SS-Panzer-Grenadier-Division Reichführer-SS
Německý kříž ve zlatě: 9.10.1944, SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS, velitel, 16. SS-Panzer-Grenadier-Division Reichführer-SS
Wehrmachtsbericht: 21.7.1944
Železný kříž I. třídy: 2.10.1939
1939 Spona k Železnému kříži II. třídy: 13.09.1939
1914 Železný kříž II. třídy
Odznak za zranění 1918 černý
Útočný odznak pěchoty bronzový
Čestný kříž
Zemský řád
SS čestný meč
SS čestný prsten

Max Simon se narodil 6.1.1899 v Breslau ve Slezsku a v roce 1917 vstoupil do pruské armády k Leib-Kürassier-Regiment Großer Kurfürst v Breslau. Jako vojín se zúčastnil bojů v Makedonii a na západní frontě a obdržel Železný kříž II. třídy. Po skončení války se v roce 1919 připojil k Freikorpsu ve Slezsku a zde bojoval proti Polákům. Nakonec byl převzat do Reichswehru k Kavallerie-Regiment 16, odkud byl v roce 1929 propuštěn jako Unterfeldwebel. 1.5.1933 vstoupil jako SS-Anwärter k 47. SS-Standarte v Geře. Tam byl zařazen k Totenkopfverband Sachsen a 9.11.1934 povýšen na SS-Untersturmführera. Na jaře 1935 byl Simon zařazen k 1. SS-Totenkopfstandarte Oberbayern. V roce 1938 byl povýšen do hodnosti SS-Standartenführer. 13.3.1938 byly přiděleny 2 Sturmbanne z 1. SS-Totenkopfstandarte k Heer a strážily dálnici München-Salzburg a zúčastnily se pochodu do Rakouska. Při obsazení Sudet byly I. a II. Sturmbann nasazeny s Sudetendeutschen Arbeitsdienst. Během pochodu došlo ke krátké přestřelce s českými vojáky. Později defilovaly Sturmbanne před Adolfem Hitlerem. Poté byl III. Sturmbann ustaven jako 4. SS-Totenkopfstandarte Ostmark. V roce 1938 byla Standarte vybavena pro mobilní válku a použita při obsazení Čech (2 Sturmbanne). Protože dle ministerstva vnitra směly být postaveny jen 2 Sturmbanne, 3. byl ustaven "na černo". Inspekteur der Totenkopfverbände, Theodor Eicke, sháněl chybějící prostředky u průmyslníků.

S vypuknutím války se Hundertschafte změnily na Kompanie a Sturmbanne na Bataillony. S ustavením SS-Totenkopf Division byla v říjnu 1939 1. SS-Totenkopf Standarte Oberbayern převzata do divize jako SS-Totenkopf-Infanterie Regiment 1 a v roce 1943 přejmneován na SS-Panzergrenadier Regiment 5. Během tažení na Západě velel Max Simon pluku a u Le Catillon dosáhl úspěchu, když při postupu divize zajistil 1.200 zajatců. Později bojoval u kanálu La Basse a pochodoval až do Lyonu, odkud pluk postupoval přes Orleans, Tours a Bordeaux až ke španělským hranicím. Na počátku války v Rusku zaútočil pluk 2.7.1941 na Kraslavu a obsadil předmostí, prolomil Stalinovu linii u Sebeše a pochodoval na Opočku, kde byl Max Simon zraněn. V bojích u Mžagy převzal opět velení pluku. V následujících týdnech bojoval pluk jižně od Ilmeňského jezera a ukořistil velké množství zajatců a výzbroje. Následovalo zajištění cesty Děmjansk-Lužno a s tím spojené těžké obranné boje. 1.9.1941 byl povýšen do hodnosti SS-Oberführer a za úspěchy pluku na postupu divize obdržel 20.10.1941 Rytířský kříž. Během bojů v kotli u Děmjansku držel pluk východní hranici kotle. 1.12.1942 byl jmenován SS-Brigadeführerem a převzal v roce 1943 nově ustavenou 16. SS-Panzer-Grenadier-Division Reichsführer SS. Sturmbrigade Reichsführer SS a mnoho vojáků jeho starého pluku tvořilo základ nové divize. Výstavba probíhala v Laibachu a potom v Maďarsku. V červenci 1944 byla divize poslána do střední Itálie jižně od Arna. Během následujících bojů proti britským jednotkám na ligurském pobřeží prokázala divize vedená Maxem Simonem vysoké bojové umění a byla rozhodujícím elementem v Etruských Apeninách. Mimoto bojovala divize úspěšně v týlu proti parytzánům.

Jako 639. voják Wehrmacht obdržel SS-Gruppenführer Max Simon 28.10.1944 Dubové listy, krátce předtím 25.10.1944 Německý kříž ve zlatě. 16.11.1944 převzal SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Max Simon jako velící generál XIII. SS-Armeekorps od SS-Gruppenführera Hermanna Prieße. XIII.SS-Armeekorps byl do konce války podřízen 1. Armee a bojoval proti Američanům v Lotrinsku. Od prosince 1944 bránil Západní val. Poté, co se protivník dostal přes Moselu do týlu XIII. Armeekorps, ustoupil do Sárska a Rheinpfalze a zúčastnil se obranných bojů. Aby se nedostal do obklíčení, musel ustoupit přes Rýn u Germersheimu a zničil mosty přes řeku. 1.4.1945 bojoval sbor mezi Mainem a Jagstem proti americké 4. tankové divizi. Během dubna se zúčastnil tvrdých bojů na linii Tauber-Aisch, ve Würzburgu a Nürnbergu. Držel dlouho dobu Crailsheim a opět osvobodil již obsazené město Neumarkt. Poté ustoupil na jih a bojoval u Dunaje a Mnichova. Na rozkaz Maxe Simona nebyly zničeny mosty přes Isaru, protože v tom neviděl žádný užitek. 1.5.1945 stál sbor na Innu a 4.5. v obranných pozicích v předhůří Alp. Zde kapituloval XIII. SS-Armeekorps pod SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Maxem Simonem, oslaben, ale nezlomen, americkým jednotkám. Po válce byl Max Simon odsouzen britským válečným soudem v Padově k smrti, že byli při bojích proti partyzánům ve střední Itálii povražděni také civilisté (masakr u Marzabotta - 1.800 mrtvých). Simon byl později odsouzen k doživotí a propuštěn v roce 1954 z vězení Werl. Krátce po propuštění byl zadržen německou justicí. Jako velitel XIII. SS-Armeekorps měl odsoudit k smrti tři občany Brettheimu za defétismus. Ti měli odzbrojit protitankovou skupinu HJ, která chtěla bojovat proti Američanům. Simon byl soudem v Ansbachu osvobozen, který jeho tehdejší rozhodnutí schválil. Max Simon zemřel 1.2.1961 v Lünenu.