ARMÁDY A HISTORIE

Bitva u Crécy-en-Ponthineu, její příčiny a průběh bojových akcí

Střetnutí Francouzů a Angličanů u Crécy-en-Ponthineu je označována za první významnější a otevřené bojové střetnutí mezi Anglií a Francií v období stoleté války, jež trvala v letech 1337 až 1453. Tímto střetem 26. srpna roku 1346 vrcholí střet expanzivní politiky jak Francie, tak i Anglie.

K vyhrocení vzájemné krize přispěla obilní krize z roku 1315, kdy velká nadprodukce snižuje výnosy z cen obilí a postará se tak o sociální a politické bouře.

V Anglii vládne mezi lety 1307 až 1327 král Eduard II., za jeho vlády dochází k četným povstáním a vzpourám, sám Eduard II. se stane obětí spiknutí a je na příkaz královny Isabelly zavražděn. Po něm následující král Eduard III. vládne v letech 1327 až 1377 a zaslouží se o upevnění královské moci, když potlačí všechna povstání, zkonsoliduje svou moc a nechá vyhnat svoji matku Isabellu. Milence královny Isabelly, který zavraždil Eduardova otce nechává král dokonce popravit.

Eduard III.

Ve Francii má plnou a pevnou moc nad státem král Ludvík IX. Svatý, který vládne mezi lety 1226 až 1270. Po Ludvíkovi nastoupivší Filip III. Smělý vládne mezi lety 1270 a 1285, ale jeho vláda není zdaleka hodna jeho jména. Vrchol francouzské moci nastává s vládou Filipa IV. Sličného v letech 1285 až 1314. Byl to onen suverénní a bezskrupulózní král, který vedl spor s papežem Bonifácem VIII. a s templáři. V obou sporech byl navýsost úspěšný, papeže Bonifáce nechal unést, dokonce jej nechal i zpolíčkovat a takovou pohanu papež Bonifác nepřežil a zemřel. Stejně tak sporem s templářským řádem a následnou exekucí velmistra Jacquese de Molaye si pomůže Filip k pohádkovému majetku. Francouzské království však za několik let stihne pohroma, když v roce 1328 smrtí Karla IV. Sličného vymírají ve Francii Kapetovci. O Karlu Sličném se sluší zmínit, že byl tím králem, který na svém dvoře vychoval budoucího českého krále Karla IV., stejně tak, jako že jeho druhou manželkou byla sestra Jana Lucemburského. K moci ve Francii se tak v roce 1328 dostává Filip VI. s dynastie Valois.

Filip VI. Francouzský

Vzájemné spory se projevují už v roce 1328, kdy si Eduard III. činá nárok na francouský trůn. Francouzi si zase nárokují oblast ve Flandrech, kam také vypravují své jednotky. Odpor ve Flandrech je dobrou záminkou pro Eduarda III., aby mohl podnikat akce proti Francouzům a otevřeně podporuje flanderská města. Dne 12. července 1346 se vyloďuje u Saint-Vaast-la-Houge v Normandii na 12 000 vojáků anglického vojska. V čele vojska je sám král Eduard III. a jeho sym Eduard z Walesu zvaný Černý princ. Bez většího odporu procházejí Angličané krajinou, až dorážejí k přístavu Caen, který je dobyt 26. července po urputných bojích s městskou posádkou. Angličané jsou si vědomi, že Francouzi mohou svolat mnohem větší vojsko a proto kličkují a manévrují před hlavními francouzkými silami. Francouzi svolávají vojsko a čekají na své spojence, mezi které patř na čelní pozici i české vojsko Jana Lucemburského. Zbytek července se nese v duchu drobných potyček a snah Francouzů zpomalit anglické síly na pochodu. O větší akci se Francouzi pokusí neúspěšně 18. srpna u městečka Gravilliers, ale jsou poraženi a stejně dopadne i další pokus o obranu u městečka Pont-Rémy na Sommě 22. srpna. Nakonec proti sobě stojí obě armády v bojovém pořádku dne 26. srpna 1346 ráno u městečka Crécy-en-Ponthieu. Byla sobota.

Anglických vojáků bylo podle dobových záznamů snad až osmkrát méně, což vedlo Eduarda k volbě defenzivního postavení vojska.V zádech Angličanů byl les, který měl v případě pronásledování eliminovat pronásledování prchajících Angličanů francouzskou jízdou. Eduard přikázal, aby vojsko bojovalo jako pěší. Měl k tomu dobré důvody – disponoval vynikajícími lučištníky, divokými válečníky z Walesu a rytíři a kopiníky anglické šlechty. Francouzi byli připraveni vést mohutný koordinovaný útok, ale přecenili morálku svých vojsk. Vojáci, kteří byli povoláni do této bity byli spíše bojechtiví než disciplinovaní a byli si jisti vítězstvím nad menším počtem Angličanů. Ve vojsku byly i družiny obou českých Lucemburků se svojí šlechtou, ve které tvořila většinu šlechta z jiných zemí než z Čech. Předvoj francouzských vojsk tvořily síly rytířů, které měly být podporovány střelbou janovských střelců z kuší. Záhy byli zasypáni krupobitím anglických šípů, které pobíjely Francouze jako králíky. Začal se šířit zmatek a předvoj začal couvat zpět. Útočící a prchající vojáci se promíchávali a bojový pořádek vystřídala nefalšovaná histerie. V těchto tlačenicích působily anglické šípy obzvláště děsivé ztráty. Na prchající vojáky se navíc vrhali divocí Welšané, kteří pobíjeli svými tesáky kohokoliv, kdo jim stál v cestě. Anglický nápor stále sílil a Filip VI. dokázal zpět k boji přimět jen malou část vojska. Na úplném kraji levého křídla Angličanů se vyvíjela situace jinak, když se Francouzi probili až ke korouhvi prince z Walesu, který tomuto uskupení velel. Brzy však byl zahájen protiútok a všichni Francouzi v tomto průlomu byli pobiti. Sám král Filip VI. ztratil ve skrumáži koně a byl nucen spasit se útěkem v blízkém hradě La Broye. Houfné pobíjení dezorientovaných a otřesených Francouzů trvalo až do soumraku téhož dne.

Kromě bratra a synovce francouzského krále v bitvě padl výkvět francouzského rytířstva. Celkem zde zahynulo 7 příslušníků vysoké šlechty, 83 korouhevních pánů a přes 1 000 nižších šlechticů. Padl i Jan Lucemburský, který už jako slepý muž, který před tím zajistil, že jeho syn Karel bude římským císařem, netoužil po ničem jiném, než po hrdinské smrti věrné jeho životu rytíře. A tak zde padl spolu se svými věrnými přáteli Jindřichem Münchem, Jindřichem z Rožmberka, Janem z Lichtenburka a Jindřicha z Kleingenburka. Janův syn Karel byl v první fázi bitvy raněn do paže šípem a ustoupil z bitvy. Anglické ztráty byly malé, zato na druhé straně padlo kromě šlechty ještě 30 000 mužů. Angličané totiž zásadně nebrali zajatce.

Jan Lucemburský