ARMÁDY A HISTORIE

Bitva u Vídně 1683

Na přání čtenáře píšu o jedné z hlavních bitev mezi křesťany a muslimy, které se zůčastnili i Češi.

Pokud se podíváme na násilnou stranu vztahu mezi křesťany a muslimy, je tento definován několika klasickými bitvami dějinného významu. U Tours a Poitiers 732, o Cařihrad 1453, u Vídně 1683.

Bitva u Vídně je významná v tom, že znamenala definitivní ukončení Turecké expanze do křesťanské Evropy. Bylo to opravdu bitva dějinného významu, která ovlivnila osud světa. A na tomto zlomovém okamžiku dějin se podíleli i Češi.

14.7.1683 přitáhla armáda 250 000  Turků s 300 děly k Vídni a oblehla ji. Ve městě se bránilo 16 000 rakouských vojáků. Situace tedy vpravdě Thermopylská. Turci obléhali, bombardovali město a kopali zákopy, s kterých pronikali výpady proti opevnění. Obránci palbou a pak bojem muže proti muži v průrvách mezi zdemolovanými hradbami nebo v podzemních štolách odolávali turecké přesile. Taková byla tehdy obléhací taktika. Za krytí dělostřelectva se  prokopával k obleženému městu a to zákopy i v podzemí. Obléhaný se pak snažil svými děly ničit tyto ženijní stavby nebo prováděl protiútoky, či kopal proti štoly. Když se štoly setkaly, došlo k boji muže proti muži v úzkých prostorách, kde byla početní převaha k ničemu, ale Turci mohli neustále nasazovat čerstvé síly, zatímco obránci byli stále vyčerpanější. Turci se podkopali až pod hradby města, které podminovali a vyhodili do nich průrvy, do kterých nasadili své elitní Janičáry. Ti pronikli do ulic města, kde byli s posledním vypětím sil vytlačeni zpět do výchozích pozic. V bojích Evropanů mezi sebou většinou v tuto chvíli bitva končila a obléhaní podepisovali kapitulaci, protože existovalo pravidlo, že město, které se bránilo po proražení hradeb, bylo srovnáno se zemí. Jenže Vídeňané se to rozhodli riskovat, protože vyhlídka na tureckou okupaci se jim nejevila o mnoho nadějnější.

Turci však stále neměli dost a bylo jasné, že město musí být vyproštěno. Byla proto shromážděna křesťanská armáda pod vedením polského krále Jana Sobieského. S Turky bojovalo dělostřelectvo i pěchota, ale do dějin se zapsal útok polských okřídlených husarů.

V pluku, který náležel přímo veliteli města hraběti von Starhenberg bojovali vojáci z Moravy.

Na dotaz čtenáře odpovídám, že armáda Jana III. Sobieského čítala asi 75 000 mužů. Polská vojska tvořila asi 1/3. Zbylé 2/3 byly němečtí a rakouští spojenci. Nikdy jsem neslyšel ani nečetl o tom, že by Sobieski verboval nějak extra vojáky pro svou armádu na východě. Pravděpodobnější je, že polská armáda té doby byla odrazem polského státu té doby. Musíme si uvědomit, že Polsko tehdy mělo jiné hranice, než má dnes. Polsko byla východoevropská velmoc, rozkládající se v oblastech dnešního Polska, Ukrajiny, Běloruska a pobaltských zemí. Je tedy jasné, že polská armáda odrážela realitu tehdejšího Polska. Obyvatele tohoto prostoru však byli považování za Poláky. K "odpolštění" této oblasti došlo až po dělení Polska a pak po sovětské okupaci. Naproti tomu tehdejší Polsko nezahrnovalo Slezsko, které je dnes jeho součástí.

Sobieského útok u Vídně je součástí polských národních dějin. Polské jezdectvo, které se zde proslavilo, bylo tvořeno polskými šlechtici. Rolníci, kteří se považovali za Ukrajince (tehdy se říkalo spíš Kijevané) byli součástí pěchoty.

K tomu ještě dodávám, že Poláci si připomínají bitvy vítězné - Grunwald 1415, Vídeň 1688, Varšava 1920 nebo Monte Cassino 1944, kdežto my Češi si připomínáme vojenské a politické prohry  - Lipany 1434, Bílá Hora 1618, Sudety 1938, ČSSR 1968... a přitom jde jen o úhel pohledu na dějiny...