ARMÁDY A HISTORIE

Fallúdža 04 – US námořní pěchota proti Republikánským gardám?

Jedno přísloví říká Dej pozor na to, co chceš, mohl bys toho dosáhnout  - Washington v Iráku dosáhl, čeho chtěl – rychlého vojenského vítězství, aby se mj. mohl dostat do centra rozhodování v OPEC/Organizace zemí vyvážejících ropu, aby zde posílil disciplinu cen ropy a postavení dolaru, kterou vážně svojí nedisciplinovaností/nezávislým rozhodováním narušovala Saúdská Arábie. Předvedl se i arabský svět – opět neblaze, jeho slogany o panarabské jednotě byly jen vzdušnými zámky .

V roce 04 před US volbami, kdy Bush II stále hlouběji zapadal do iráckého bahna ( náklady na okupaci Iráku byly odhadovány na 60 mld ročně, s tím, že je příjmy z ropy dlouho nepokryjí ) , aniž by porazil islámský integrismus či arabskou dekadenci, CIA vypracovala analýzu bezpečnostní situace v Iráku, která byla pro Washington zneklidňující – kdyby se Američané do sunnitské gerily pustili s větší silou, na stranu sunnitů by se proti Nevěřícím postavili i šíité, kteří byli zklamáni, že Američané „nedemokraticky“ anulovali výsledky místních voleb, a prohlásili je opět za zrádce – pouze Kurdové, od roku 91 s vlastní vládou, Washingtonu upřímně žehnali, a dokonce zmírnili i své nároky, aby Washington neuvrhli do rozpaků.

Z pádu laického baasistického režimu se neradovali Iráčané vlažní ve víře, protože věděli, že ztratili ochranu před svými fanatickými souvěrci, kteří je zastrašováním strhávali do frakčního boje, či protiamerické gerily, z důvodu, aby se neprobudili pod nadvládou většinového  šíitského kléru .

V létě 03 vražedné atentáty, které vyživoval chaos a zhroucení sociální infrastruktury, začaly 7.8.03 atentátem proti jordánskému velvyslanectví, u kterého explodovalo nákladní auto s výbušninami, 14 mrtvých, stovky zraněných ( v 6/03 byli obyvateli v Basře zlynčováni 4 UK vojáci, muslimy rozzuřilo, že jim do bytů vstupovali se služebními psy, o kterých mollové káží, že jsou „nečistými“ zvířaty, třebaže mnohé muslimy intelektuálně převyšují) …

19.8.03 následoval útok proti sídlu OSN, 22 mrtvých, včetně zvláštního zmocněnce pro Irák Sergia Vieira de Mello, jenž si představoval, že irácká pobočka OSN bude fungovat nezávisle na US správě  ( OSN tak v Bagdádu řešila dilema typu „ Jak být Židem v propalestinské organizaci“ / „ nekolaborovat“ s US ) …

29.8.03 byl při explozi bomby v Nadžafu zavražděn prominentní šíitský ajatolláh Mohamed Bakr Hakím, 27.10.03 explodovala 4 auta naložená výbušninami v Bagdádu, + sanitka u budovy Mezinárodního Červeného kříže, který US v Iráku rovněž nechtěly, 35 mrtvých, 230 zraněných .

Z íránského exilu přicestovalý Velký ajatolláh Mohamad Bakr Hakím neměl šanci – když po svém kázání v mešitě, obklopen stovkou svých věrných, nasedl do svého vozidla značky Land Cruiser, vybuchl automobil značky VW, zaparkovaný vedle něho, z druhé strany byla zaparkovaná Toyota jeho ochranky.

Exploze na místě zabila 82 lidí, včetně několika kojenců. Ředitel márnice uvedl, že z těla ajatolláha Hakíma nic nezbylo.

Třebaže politické riziko takovéto bezbožnosti ( zabít tolik souvěrců u mešity) je neúměrné vysoké, za autora atentátu je považován šíitský patologický extrémista Muktada Sadr, který 24.8.03 spáchal atentát již na umírněného strýce Velkého ajatolláha Mohameda Sajída Hakíma  -  oba ajatolláhové vyzývali  šíity k trpělivosti s tím, že ozbrojený boj proti Američanům by k ničemu nevedl, nicméně důvěru Američanů neměl pro své napojení na Teherán, a zejména pro své ozbrojené milice Badr/zhruba 10.000 mužů .

Ačkoliv Írán oficiálně na tři dny uzavřel své hranice s Irákem, aby příliv íránských šíitů  nezkomplikoval při pohřbu Hakíma bezpečnostní situaci, přesto se přes íránské hranice dostaly tisíce jeho íránských stoupenců, kteří se pohřbu 31.8.03 zúčastnily.

1.9.03 TV al-Džazíra odvysílala audionahrávku člověka, který tvrdil, že je Saddám Husajn, a jenž prohlásil, že s atentátem proti Velkému ajatolláhu nemá nic společného, bylo to již 4. poselství Saddáma od 4.7.03, které CIA kvalifikovala jako autentické …

Zatímco Muktada Sadr z atentátu obvinil baasistické  agenty tajné Saddámovy policie Muchabaratu, Ahmad Chalábí z něj obvinil „ islámistické teroristy“.

Paul Bremer komicky slíbil, že „ Američané udělají vše, aby pachatele atentátu přivedli před soud“ , k tomuto viz zde Irák – šíité mezi quietismem, chomejnismem, Sistáním a Sadrem …

3.9.03 se Polsko/PL oficiálně ujalo velení nad svojí zónou ve středu a na jihu Iráku o celkové rozloze 80.000 km2 se třemi milióny obyvatel, ve které ručilo za bezpečnost a pořádek ( PL jednotka měla 9.200 mužů pod velením gen. Andrzeje Tyszkiewického, PL armáda do PL divize poskytla jednu třetinu mužů, zbývající jednotky pocházely z 20 zemí, takže je možno si představit, jaká byla vzájemná součinnost např. mezi PL a salvádorským/filipínským  vojákem), velitelství PL divize sídlilo v ruinách Babylónu, asi100 kmod Bagdádu.

Jak funguje US „zvýšená“ ostraha ( asi jako ruská v 10/02 v Dubrovce) :

26.10.03 se stal již podruhé (poprvé v září ) cílem vražedného atentátu 14 patrový bagdádský hotel Rašíd ,v němž Američané měli svůj generální štáb, a v němž  tentokrát za přísných bezpečnostních opatření přebýval muž číslo dvě Pentagonu,  a „ mozek“  US intervence proti Saddámovi, Paul Wolfowitz .

Atentátníci k přísně střeženému hotelu bez problémů přijeli s kamiónem táhnoucím něco, co se podobalo generátoru, což je v Iráku běžná věc, ale z kterého se vyklubaly tzv. Stalinovy varhany (katˇuše) , raketomety, ze kterého na hotel ze vzdálenosti 500 m odpálili 40 raket o ráži 68mm až85 mm v rozmezí třech až pěti minut spouštěných časovaným detonátorem – třebaže byl hotel obklíčen US armádou, útočníci před zraky US vojáků utekli.

Hotel zasáhlo celkem 29 raket, ostatní selhaly a zůstaly v nábojnicích.

12.11.03 při explozi bomby v Nasiríji bylo zabito 19 italských četníků a 9 iráckých civilistů , Berlusconi však prohlásil, že vojáky nestáhne.

27.12.03 při atentátech proti budovám veřejných institucí zemřelo 19 civilistů

18.1.04 při výbuchu trhavinami napěchovaného vozidla u vchodu do budovy US velitelství v Bagdádu zemřelo 25 iráckých civilistů, žádný Američan, 112 raněných

1.2.04 byly spáchané 2 sebevražedné útoky proti sídlům dvou hlavních kurdských politických stran v kurdistánském Irbílu na severu země, 105 mrtvých, 150 zraněných.

Iráčany tyto atentáty , kdy kolem nich stále něco vybuchovalo a všechno bylo v plamenech, vyváděly z míry, na atentáty takového rozsahu nebyli ani zvyklí, ani kvalifikovaní, aby je prováděli …

Na podzim se staly již denodenní záležitostí, zejména proti policejním stanicím a proti spojeneckým základnám, a diplomatickým úřadům Jordánska a Turecka/TR, či proti hotelu, v němž sídlila  irácká vládní rada.

9.6.04 byla minometným útokem povražděna  skupina tří Slováků, dvou Poláků a jednoho Lotyše u města Suvajrá,150 km od slovenské základny v Hille.

Atentáty byly pečlivě organizovány ( průjezdy městy byly  „ geniálně“ naplánovány, že je žádná hlídka nezastavila ), útočníci používali  SU rakety SAM7, kterými byla vyzbrojena Saddámova armáda, a které všechny do jedné  po US březnové intervenci zmizely neznámo kam.

Atentáty proti ropovodům na severu Iráku kolem Mosulu a Kirkúku znemožnily export ropy do TR – následné  US trestné výpady proti sabotérům a teroristům na severu Iráku  měly za následek důrazné protesty Ankary, protože jejich obětˇmi byli i turečtí obyvatelé severu Iráku s úzkými vazbami na TR, především obyvatelé města Tall-Afar u syrských hranic,v němž žije početná TR menšina. Tehdejší TR ministr zahraničí Abdulláh Gül dokonce Washingtonu hrozil zastavením veškeré spolupráce  ohledně Iráku, bude-li mít TR menšina nějaké oběti na životech.

Mocenského vakua využily stovky ozbrojených milic ( milice měl každý místní šéf politický či kmenový, každý obchodní mafián), které se vynořily z ilegality, takže civilisté přestali zasklívat okna …

K těmto milicím pro větší frakční boje byly importovány milice, které působily v zahraničním exilu, např. Mošen Džibori si jako každý exulant s sebou ze Sýrie přivezl nejen vlastní stranu/Vlasteneckou, ale i své milice, stejně jako s US armádou přišly do Iráku Irácké osvobozenecké síly …

V praxi je možné všechno, dokonce spojení islámu s „demokracií“ , jak předvedl , ministr ropy a energetiky v prozatímní irácké vládě : pašování ropy ve velkém byl problém irácké ekonomiky číslo jedna – ministr tedy dostal vzácný nápad : sekulárnímu zákonu neuškodí trochu islámského duchovna , a proto jako oddaný muslim poprosil o pomoc Velkého ajatolláha Sistáního, jenž vyhlásil fatwu prohlašující krádež ropy za hrubé porušení islámských zákonů …

Jakmile však do něčeho připustíte islám, již nikdy to nemůžete změnit, protože riskujete, že kdokoliv se poté pokusí tento koncept změnit, bude obviněn z kacířství, a nad hlavou mu bude doživotně viset fatwa.

To platí především o „ umírněných“ muslimech. kteří prohlašují, že nechtějí být  politiky, ale jen poradci v oblasti justice a školství - v terénu to pak vypadá tak, že nelze ani trošku sladit ústavně zaručené „duchovní poradenství „ s existujícími normami občanského a trestního práva – tj. absolutně nelze sladit rozpor mezi ústavně přijatými zákony a ústavně zaručenými náboženskými aspiracemi …

Výnosnými únosy se zabývala islámistická  militantní skupina Ansar al-Sunna ze severu Iráku ,která se např. pokusila zavraždit jako nepřítele islámu guvernéra Dohuka.

Na únosy se specializovala i bizarní skupina Tajná islámská armáda aneb Brigády hrůzy, které mj.  unesli dva Australany a několik ubožáků z jihovýchodní Asie. Australany chtěla skupina zabít v případě, že by Austrálie nestáhla z Iráku svých 850 vojáků – totéž hodlala udělat se dvěma humanitárními italskými pracovnicemi (Simona Torretta a Simona Pari) - italský ministr zahraničí Franco Frattini kvůli jejich záchraně podnikl cestu po státech Zálivu , a vystoupil v katarské  satelitní TV al-Džazíra .

Také francouzské tajné služby vyvinuly nezměrné úsilí , aby zachránily dva francouzské unesené novináře, jejichž únosci požadovali odvolání zákona o zákazu nošení ostentativních náboženských symbolů na veřejných lycejích .

Filipíny se podvolily hrozbě únosců, že dekapitují filipínského šoféra, a stáhly své jednotky z Iráku o měsíc dřív.

Zatímco US oznámily, že na severu v saddámovském Tikrítu zatkly 19.7.04  velitele Saddámových Republikánských gard gen. Sufiána Mahera Hasana Tikritiho, velitele obrany Bagdádu v 3/03, byli téhož dne v Kirkúku uneseni dva synové zdejších významných politiků, zástupce velitele Národní gardy pluk. Jásima Chalída, a Kurda Abdala Karíma Borzončiho, šéfa Svazu místních podnikatelů …

Protože se postupem času spojenecké základny přeměnily v nedobytné pevnosti, staly se terčem nejrůznějších pistolníků a teroristických frakcí, zejména před volbami, kasárna národních gard a policejní stanice ( vedle mešit),  první útok proti policejnímu komisařství se odehrál v létě 03 ve Fallúdže .

10.2.04 ve městě Iskandaríja,45 km na jih od Bagdádu, explodoval automobil s výbušninami před zdejší policejní stanicí, 55 mrtvých uchazečů o policejní práci, nezaměstnaní, kteří čekali ve frontě, aby si podali přihlášky, 70 těžce zraněných, z policejní stanice se stal prach a popel, okolní budovy do základů vyhořely, rovněž 15 kolem zaparkovaných aut.

O 24 hodin později, 11.2.04, vybuchl automobil před náborovým střediskem rekrutů irácké armády, 38 mrtvých.

V Mosulu byl týž den zastřelen před svým domem policejní šéf, 23.2.04 exploze automobilu před policejním komisařstvím v Kirkúku zabila 13 lidí, 51 zraněných.

12.9.04 bylo při přestřelce s útočníky na policejní stanici ve městě Bakuba zastřeleno 12 policistů, ale navzdory tomu, že se povolání policisty stalo nejnebezpečnějším zaměstnáním v Iráku, uchazečů o policejní práci přibývalo ( zejména o jisté platy ve výši 200 euro/měs. + 2 krabičky „ služebních“ cigaret denně zdarma , samozřejmě  že nestresující se úředníci ve svých klimatizovaných kancelářích na ministerstvu vnitra vydělávali daleko více ) …

Atentáty proti dlouhým frontám uchazečů o policejní práci u policejních středisek, marně chráněných betonovou zdí a pytlemi s pískem, byly na denním pořádku, např. 14.9.04 v rušné bagdádské ulici Haifa, plné obchůdků a kavárniček, výbuch automobilu před policejní stanicí napěchovaného výbušninami zapálil desítky kolem zaparkovaných aut, a srovnal se zemí několik obchodů a kaváren, 47 mrtvých, 114 zraněných …

Den předtím zahynulo v této ulici 13 osob při přestřelce mezi US vojáky a rebely.

K oběma akcím se přihlásil „ Zarkáví“ ( viz zde Zarkáví, další falešný bin Ládin)  .

Atentátníci byli vždy velmi dobře informováni o dění na policejní stanici, zejména o pohybech vyšších policejních důstojníků, které systematicky likvidovali, třebaže tito během služebních jízd povinně několikrát za jízdy měnili trasu.

Není divu, že byli dobře informovaní, když při výběru adeptů na práci policisty neexistovala vůbec žádná kritéria pro to, aby nebyli přijati, policistou se mohl stát kdokoliv, bandita i rebel, byl-li dostatečně chytrý .

Policistům se tak nedalo věřit, protože nikdo nevěděl nic o jejich minulosti .

Uchazeči nemuseli nic umět, nemuseli být ani fyzicky zdatní, procházeli jen „kancelářským“ výcvikem v Jordánsku …

Stará auta se jim pravidelně rozpadávala uprostřed honičky za „teroristy“ , neměli dost zbraní, a již vůbec ne munici, a kdyby jí měli , postříleli by se mezi sebou, protože málokdo z nich uměl střílet ( pokud byli zmrzačeni či zastřeleni během akce, žádné odškodnění nedostali , ani jejich rodiny)  …

Během osmi měsíců po pádu Saddáma bylo zavražděno 604 iráckých policistů a stejný počet policejních informátorů .

Jeden irácký policejní důstojník, který byl policistou 30 let, uvedl :“ Nikdo nás nevybavil tak, abychom mohli účinně chránit jak sebe, tak občany, takže se ptám, k čemu vlastně sloužím ?“

Že se bezpečnostní situace Američanům vymkla z rukou ( anebo se Američané v jistých momentech dívali jinam) , viděl každý zejména, když byl 17.5.04 zavražděn od 7/03 šéf Irácké národní rady Ezzedine Salim, islámský učenec, jenž napsal přes 50 knih,  a jeden z vůdců šíitské islámské strany Dawa,  při vstupu do hlavního sídla Američanů v Iráku, do kterého najel sebevražedník s nákladem výbušnin …

Irácká policie ve městech jen bezradně přihlížela vydírání místních občanů radikálními islámisty, např. ve Fallúdži,60 kmod Bagdádu všichni obchodníci s hudbou přestali prodávat nahrávky se zpěvačkami, protože jim islámisté vyhrožovali smrtí .

Stejným způsobem donutili majitele restaurací, aby přepážkami oddělili muže od žen.

Islamizace nastala zejména od 12/03, kdy Prozatimní vládní rada pod předsednictvím ajatolláha Abdala Azíze Hakíma, škrtnutím pera zrušila laický Rodinný zákoník z roku 59, jeden z nejpokrokovějších v arabském světě , který ženy zrovnoprávnil s muži , třebaže Bremer mohl jakýkoliv zákon vetovat.

Záhadná Irácká islámská rada vydala 14.9.04 prohlášení (iaminiraq.tripod.com) , ve kterém obvinila Francii ze zločinů proti islámu , mj. že zabránila alžírským islámistům v roce 92, aby se zmocnili vlády, a kvalifikovala ji jako ultranepřítele muslimů, který muslimy utiskuje na veřejných republikánských lycejích,ve francouzských vězeních, které jsou plné muslimů z městských předměstí,  v západoafrických státech, podporuje sionismus, protože v roce 81  Paříž/PAR poskytla Tel Avivu citlivé informace, které jeho bombardéry navedly  na  irácký jaderný reaktor Osirak I, který PAR Saddámovi vybudovala, dále ji obvinila z 12letého poškozování zájmů  iráckého lidu, když se připojila k sankcím OSN, a když se v 3/03 nepřipojila k anglosaské invazi do Iráku, hájila si jen svoje vlastní zájmy, a nedělala tím laskavost iráckému lidu, jak tedˇ tvrdí …

V komuniké se dále prohlašovalo, že její ozbrojené křídlo Islámská armáda nebojuje proti profesionálům z řad humanitárních pracovníků, kteří přišli do Iráku  pomáhat, a nedělají ze sebe křestˇanské misionáře, či jinak nesabotují islámskou linii .

Oblíbeným terčem útoků  ( i ze strany soukromých šíitských milic) byli i šíité, poprvé v souvislosti s vraždou ajatolláha Hakima v Nadžafu z 29.8.03, kdy při explozi zemřelo 83 lidí, 150 zraněných.

2.3. 04  atentáty v Karbale a v Bagdádu , když šíité poprvé bez zábran slavili veřejně významný šíitský svátek Ašura ( 10.den lunárního měsíce muharramu, kdy v roce 680 n.l. zemřel šíity nejuctívanější světec Husajn, vnuk Proroka Mohameda a syn Alího, zakladatele šíismu, při bojích o dědictví po Mohamedovi, kdy se při průvodech ti nejbigotnější řezají meči či žiletkami po hlavě, a prosí Husajna o odpuštění, že jej nechali zemřít)

V době, kdy mauzoleum imáma od úsvitu přijímá tisíce poutníků, kterým v náručí spí malé děti, vybuchovaly podél procesí důmyslně instalované bomby, a souběžně se na poutníky snesla sprška minometných granátů a pancéřových střel, výbuchy byly dokonale zkoordinované prostřednictvím mobilních telefonů, zahynulo kolem 200 lidí, 600 bylo zraněno.

Ve stejný den v Bagdádu v šíitské čtvrti Kazimíja se role masových vrahů ujali 4 sebevražedníci, 3 své dílo dokonali, čtvrtého se v šíitském mauzoleu imáma Músy Kázema podařilo včas zastavit, stejně jako 4 další sebevražedníky v Basře.

Šíité byli v této době nespokojeni s návrhem nové irácké ústavy, konkrétně nesouhlasili s kurdským právem veta pro přijetí nové ústavy a s okrajovou rolí šaríji, extrémista Muktada Sadr prohlásil o návrhu ústavy, že se rovná Balfourově deklaraci, která zaprodala Palestinu, dnes tento návrh, podle Sadra, zaprodal šíity.

Vynervovaní byli především umírnění muslimové, a to ze všech frakcí.

Jeden sunnita vyprávěl:“ Včera nám zastřelili souseda. 30 let jsem s ním v pohodě vycházeli, byl vlažný muslim, ale od pádu Saddáma jen celý den nadával na sunnity, jací jsou to kriminálníci, a na sunnitskou baasistickou gerilu .

Celý rok se mu nikdo z našeho okolí neodvážil zkřivit vlásek na hlavě ze strachu z represálií vůči našim rodinám či našemu kmeni – a poté přijde nějaký psychopat, a zastřelí ho „  …

V 3/04 byl stejný způsobem , neznámým střelcem zastřelen kulkou do hlavy sunnitský imám Ali Obeidi.

Jediné, co obě komunity drželo, aby se do sebe nepustily, byla teorie cizích sil – nevinné irácké civilisty zabíjejí zahraniční extrémisté (což byla pravda u sebevražednických atentátů)  a US armáda …

Prostí Iráčané se neobtěžovali přemýšlením, nevěřili, že atentáty páchali i někteří z nich, šíité i sunnité ( jakmilo bylo vystřeleno z pancéřové pěstě, šlo o baasistu s vojenským výcvikem) , a to i bratrovražednicky , aby vyřadili konkurenta svého šéfa .

Všechny atentáty Iráčané sváděli na zahraniční síly a US armádu, takže když spojenečtí vojáci po atentátu přijeli, aby ošetřili zraněné, kolem stojící Iráčané na ně plivali, spílali jim, a házeli po nich kamením .

Iráčané byli přesvědčeni, že většinu pečlivě koordinovaných atentátů páchají sami Američané, aby dostali Irák do občanské války, která však nejvíce vyhovovala Teheránu ...

Po atentátu v Iskanderíji místní svědkové přesvědčovali zahraniční novináře, že US stíhačka vystřelila na policejní stanici raketu, nikdo osobně stíhačku neviděl, ale všichni znali někoho, kdo ji viděl, a vynervovaně na novináře křičeli :“ Udělali to Američané, každý den po 6 měsíců docházeli ráno na policejní stanici, ale v den atentátu poprvé nepřišli „  - že by ?

US armáda nemohla dělat vůbec nic, jednak je obtížné zachytit fanatického kamikaze, a jednak jim to zakázali samotní šíitští duchovní – Američané se vůbec nesměli plést do zajištění bezpečnosti v obou posvátných šíitských městech, Nadžafu a Karbale , ani do zajištˇování bezpečnosti mešit a jejich okolí kdekoliv v Iráku  - proto si orgán vedoucích představitelů  šíitského duchovenstva Hawza v Nadžafu, a obecně všechna irácká náboženskopolitická hnutí vytvořily vlastní soukromé milice ( avšak, když došlo k atentátu, kterému jejich soukromé milice nezabránily, nechtěly převzít žádnou odpovědnost,a házely ji na US armádu)  …

Pentagon tvrdil, že ohledně atentátů v Nadžafu a Karbale  „ US tajné služby v Iráku  „samozřejmě“  obdržely informace, že se na šíitské svátky plánují velké atentáty, a že tyto informace sdělily irácké prozatimní radě, US velení však nemohlo dělat nic jiného, než čekat, až bude šíitskými duchovními požádáno o pomoc „  …

Šíité, vyjma několika extrémistů, nakonec s Američany spolupracovali, jádro protiamerického odboje netvořila CIA vybájená al-Qajda, ani její CIA vymyšlený Zarkáví, ale sunnitská gerila, v níž se bizarně spojili wahhábité s bývalými baasisty, expříslušníky armády a policie, odbornou vojenskou rutinu viděli odborníci i za sebevražednými útoky, přičemž většina útočných sebevražedníků byla naverbována v zemích EU, nikoliv na BV …

CIA označila Zarkávího za organizátora všech atentátů , a to poté, co , stejně jako v Afghánistánu s UBL, US tajné služby „náhodně“ v 1/04   objevily 17stránkový stylisticky dokonalý dopis psaný negramotným Zarkávím, který se v něm prohlásil za hlavu protiamerického odboje, a popisoval v něm všechny atentáty, které spáchal, a které ještě hodlá spáchat  - ve skutečnosti šlo jen o výňatek z cédéčka, které 15.1.04 Kurdové zkonfiskovali jednomu šéfovi proíránské teroristické buňky, Hasanu Gulovi, když přecházel hranice do Íránu.

Gul v něm uváděl, že „ Američané jsou snadným cílem, protože jsou vidět, nechrání si záda, neznají terén, jejich zpravodajská činnost nestojí za nic, a absolutně nechápou myšlení svých protivníků „ …

„Obtížnějším nepřítelem ( pro Teherán) ,“ uvádí dále Gul, „ je sunnitská gerila“ …

CIA učinila ze Zarkávího druhého UBL s buňkami po celé Evropě ( všechny byly úspěšně pozatýkány, protože , podle CIA, byly udány  abú Zubajdou z „ al-Qajdy“ , jenž byl zatčen v Pákistánu), a dokonce tvrdila, že se příbuzní Zarkávího účastnili 9/11 …

Po „ objevení“ tohoto obsáhlého dopisu Washington zvýšil vypsanou odměnu na Zarkávího  z 5 na10 mil. dolarů , vyplatitelnou za jakoukoliv informaci, která povede k jeho zadržení …

Německá federální policie  se k CIA připojila, a prohlásila, že má audiokazetu od Zarkávího z 12/03, v níž Zarkáví na Alláhovi požaduje, aby zničil „ US království a všechny arabské vlády, které mu přisluhují“ …

Podle deníku Tagesspiegel audiokazeta patřila mezi soudní důkazy při procesu v Düsseldorfu proti členům islámistické extrémistické organizace Tawhid, kteří byli obviněni z toho, že v Německu plánovali útoky proti izraelským zájmům …

Stejně výbušná situace mezi většinovými sunnity ( z 97% muslimů v Pákistánu je 20% šíitů)  a menšinovými šíity panuje v Pákistánu ( právě na popud pákistánského extrémistického kléru byla v Afghánistánu počátkem 80.let sunnity vyvražděna šíitská menšina Hazarů ) , občanskou válku zadržuje jen armáda ( nejrozsáhlejším  útokem sunnitských extrémitů byl útok z 8.6.03, při kterém zahynulo 12 šíitských policejních kadetů, a vzápětí v 7/03 tři sebevražedníci  zahájili samopaly střelbu do davu, zastřelili 48 šíitů, 65 zranili) .

6.10.03 byl na oplátku zavražděn šéf extremistických sunnitů Azam Tárik, parlamentní poslanec .

2.3.04 v době výše zmíněného šíitského svátku došlo k atentátům proti poutníkům v pákistánské provincii Quetta (1.5 mil. obyvatel), kdy do procesí uprostřed města začali střílet tři sebevražedníci, jeden z nich se poté granáty vyhodil do povětří ( či jej vyhodil ten, co mu velel) , druhý byl zastřelen neznámo kým, a třetí byl zatčen …

Okamžitě vypukly nepokoje, šíité se vrhli na jednu sunnitskou mešitu a vypálili ji, taktéž několik sunnitských obchodů, zdemolovali i kanceláře místní  soukromé TV GEO - musela zakročit armáda, která zde vyhlásila výjimečný stav .

V Pákistánu mezikonfesní boje, které pravidelně rozdmýchávají extrémisté z obou stran,  neustaly ani po vyhlášení státu Pákistánu po odtržení od Indie .

Pákistán, po vzoru CIA, veškeré atentáty podsouvá „ zahraniční al-Qajdě“ , konkrétně její pákistánské odnoži Laškar Džangvi.

Gen. Pervez Mušarraf papírově všechny náboženské extrémistické organizace zakázal, ale tyto v praxi vesele podnikají dál.

Fallúdža ( operace Vigilant Resolve)

2 dny před obsazením Fallúdži sunnitská gerila, podle CIA,  napadla protitankovými střelami US konvoj převážející generála Johna Abizajda, šéfa velitelství US armády CENTCOM, jenž  pro svoji upřímnost a pravdivé líčení situace v Iráku nebyl ve Washingtonu oblíben ( viz The Washington Post z 16.3.06) , od té doby US vojáci z nedalekých kasáren nevystrčili hlavy …

Fallúdži, která leží uprostřed sunnitského konzervativního trojúhelníku,  se blíže neidentifikovatelné po zuby ozbrojené sunnitské milice ( podle CIA  „ všichni byli rodáci z Fallúdži“ ) přes odpor zdejších obyvatel zmocnily 14.2.04, kdy v mistrovském kousku obsadili zdejší policejní stanici, zabili 23 iráckých policistů  a 6 civilistů, a propustili 50 zdejších vězňů obecné kriminality ( hranice mezi islámistickými teroristy a pachateli obecné kriminality je lehce smazatelná, protože islámističtí extrémisté je využívají k opatřování si financí), nicméně desetičlenná skupinka vězňů se postavila na stranu policistů a z vězení odmítla odejít  ( milice nebojovaly jen proti US armádě, ale také proti svým politickým konkurentům ) …

Předtím než vtrhli na policejní komisařství obklíčili radnici a místní kasárna, aby vojáci nepřišli na pomoc policistům, a taktéž všechny důležité křižovatky, kdyby policejní stanici zamýšleli pomoci občané ( policejní stanici nepřišli na pomoc ani Američané z nedalekých kasáren, údajně proto, aby se situace „ ještě nezhoršila“ , třebaže jistou odvetnou akci podnikli – v noci zatkli místního starostu Rada Husajna Brišu) ...

Policisté neměli šanci, útočníci byli v přesile, a hlavně lépe vyzbrojeni, měli raketomety, granáty a automatické zbraně. Zatímco policisté měli jen revolvery, kalašnikovy, a žádnou munici ( každý měl jen jeden zásobník se 14 kulkami) …

31.3.04 byli 4 US občané „ civilisté“ pracující pro US společnost Blackwater, která pro Washington najímá a poskytuje výcvik žoldnéřům/“kontraktorům“ ,  zavražděni, a jejich spálená těla ( dav je nejprve kamenoval, a poté je zaživa upálil v jejich terénním vozidle) byla vláčená po městě, zohavená a přibitá na viditelném místě ke konstrukci mostu , video s lynčováním obletělo svět  …

V každém případě to byla pro US armádu ta nejlepší záminka, jak se konečně s veškerou vojenskou technikou pustit do sunnitského odboje s baštou ve Fallúdže …

Operace Vigilant Resolve s US námořní pěchotou ( lehká útočná eskadra 167) a se spojeneckými jednotkami začala 4/5.4.04 v provincii Anbar v reakci na vraždy ze 31.3.04 + vraždy 5 vojáků u Habbanía.

Američané Fallúdžu (Vigilant Justice) spolu s iráckou policií ( někteří policisté dle některých svědků, uvádí zpráva globalsecurity.org,  povstalcům dodávali zbraně, taktéž sanitky Červeného kříže nejprve rozvezly munici, a následně sbíraly mrtvé) a s iráckou domobranou obklíčili tanky 9.4.04 poté, co ji 8.4.04 bombardovali z letounů F/A-18 Hornet z letadlové lodi USS George Washington/Perský záliv laserem naváděnými pumami GBU-12  - z města poté 9.4.04 dovolili odejít ženám, dětem a starým lidem, při několika příměřích propustili do města konvoje s humanitární pomocí.

Zdejším sunnitským jednotkám  podle CIA pomáhaly šíitské milice extrémisty Muktada Sadra, jenž se podle CIA ve Fallúdže po vraždě z 10.4.03 a z 29.8.03 , jejichž byl údajným autorem, v obklíčeném městě skrýval …

Je však zvláštní, že během bitvy o Fallúdžu skutečná sunnitská gerila 20.4.04 uskutečnila jednu ze svých největších akcí, když zaútočila na hlavní bagdádskou věznici Abú Ghraib, a při útoku zmasakrovala 22 iráckých vězňů, 100 jich zranila.

Na irácké straně v bitvě o Fallúdžu údajně zahynulo na 800 bojovníků z údajných 20.000 (CIA), na straně americké byly údajně „ desítky „ mrtvých vojáků, hned na samém počátku v 4/04 však US armáda ztratila 40 příslušníků námořní pěchoty, kterou přes den kryly F-15 a  bitevní vrtulníky Cobra, jejichž použití pro nebezpečí vzplanutí z pozemních požárů však bylo velmi omezené, přes noc AC-130., jen pár příslušníků námořní pěchoty mělo ACOG/Advanced Combat Optical Gunsight.

Američané shazovali na střechy pytle s pískem, za nimiž se ukryli snipeři z námořní pěchoty, kteří ve zdejší bitvě, jakmile se námořní pěchota dostala do statické bojové situace , převládli -  typický mariňácký sniper měl za den 31 zásahů .

Neměli však laserové indikátory na minometné granáty, a velkou nevýhodou byla velká hromada nepřesných map, kdy se každá jednotka námořní pěchoty (byly organizované o velikosti roty) byla nucena řídit jinou mapou .

US Psyops týmy pouštěly k psychickému ničení protivníka 24 hodin hudbu kapely Metallica.

Zatímco světová média Fallúdžu pod taktovkou Washingtonu falešně líčila jako „ extrémistický emirát s vládou šaríji“, zpravodajské zdroje tvrdily, že Fallúdžu ovládly Republikánské gardy ( globalsecurity. org uvádí, že šlo o profesionální jednotky, pravděpodobně Republikánských gard , jejichž příslušníci se při palbě uměli dokonale krýt, měli i protiletecké zbraně, gigantické množství RPG , IED + kulometů) , protože US vojenské velení nedodrželo své sliby vůči jejich šéfovi generálovi Sufian Maher Hassanovi, že o práci nepřijde , a bude hrát významnou úlohu i v postsaddámovském Iráku ( Sufian Maher Hassan nebyl na „ balíčku karet“ US hledaných Saddámových zločinců, a na seznamu nebyl ani ministr informací a propagandy, jenž do poslední chvíle popíral postup US armády, Mohamed Sajíd Sahaf, přezdívaný Komický Ali , po invazi CIA předložila podrobně rozpracovaný systém odměn pro irácké informátory, kteří by ji přivedli k hledaným prominentům Saddámova režimu, nicméně informaci, že je Saddám zahrabaný v noře u Tikrítu, kterou obdržela krátce po invazi, odmítla uvěřit)  …

O tom, že se CIA prostřednictvím vlastních polovojenských jednotek, jednotek SAS + MI6 , které převážely kufry se zlatými cihlami, dolary a švýcarskými franky , podařilo ještě před invazí uplatit ve zlatě většinu generálů Saddámových Republikánských gard, ale také šéfy irácké rozvědky a kontrarozvědky, a vysoké generály policie ,  napsal londýnský deník The Daily Express miliardáře Richarda Desmonda z 18.4.03 v článku „ Zlaté vítězství CIA“  ( stejnou metodu CIA použila v Afghánistánu  při operaci JawBreaker, kdy na její stranu „přeběhla“ většina zdejších válečných lordů)   …

Stejnou informaci o tom, že všichni výše zmínění vojenští a bezpečnostní Saddámovi prominenti uzavřeli s CIA tajnou dohodu, že se vzdají po 14 dnech intervence navzdory tomu, že  první náměstek premiéra Tárik Azíz ( irácký křestˇan) a  viceprezident Taha Jasín Ramadan chtěli bojovat do posledního muže, a o tajné dohodě s Američany nevěděli ( pochopili, až když se US jednotky jako po másle dostaly přes Karbalu do červené zóny Bagdádu ) , přinesl Le Monde a TV al-Džazíra, která informovala, že US velení v katarské Doze se během invaze chlubilo, že je v kontaktu s vysokými iráckými generály a některými ministry ( zpochybňovaly také roli Saddámova syna Kusaje, jenž byl „ vrchním“ velitelem  Republikánských gard, zatímco Udaj prvních 14 dnů invaze bojoval v čele fidájínů ) …

Gen. Sufian Maher Hassan 9.4.03  CIA +  US generálu Tommy Franksovi slíbil, že nařídí Republikánským gardám, aby se stáhly ze všech mostů přes Tigrid, a nechaly námořní pěchotu vpochodovat do středu Bagdádu, a příslušníkům šesti divizí Republikánských gard kolem Bagdádu nařídí, aby nebojovali, výměnou za jejich volný a „ bezpečný“  odchod z oblasti Bagdádu …

Po invazi byl oficiálně „ zajat“  19.7.04 v Tikrítu,  generála poté US vrtulník Apache odvezl z vojenské letecké základny al-Rašíd  na neznámé místo, kde byl pod US dohledem,   …

US armáda nebyla schopná médiím předložit ani jednu fotografii se zničenými jednotkami Republikánských gard a jejich výzbroje . US gen. Vince Brooks prohlásil, že „ o žádné tajné dohodě neví, ale že US armáda věděla, že v Iráku je hodně vojenských frakcí, které  za Saddámův režim bojovat nechtěly „ …

Gen. Sufian Maher Hassan se cítil Američany podveden, když s ním tito v 4/03 přestali komunikovat, a nedodrželi slib, že Republikánské gardy nebudou rozpuštěny …

Když  v 5/03 Paul Bremer všechny baasistické jednotky rozpustil, gen. Hasan příslušníky Republikánských gard vyslal do boje proti US armádě, což US správa v Iráku brzy pochopila, ale nemohla profesionálně vedený odboj přiznat   „ vojensky poraženým“ Republikánským gardám, proto jej onálepkovala „ rebélií sunnitských náboženských fanatiků , ke kterým se přidali zneuctění „ baasisté“ „ …

Profesionálně vedené akce proti US armádě přiměli Washington zahájit  s  „ rebely“  tajná jednání , o kterých podle debka.com na US straně věděli pouze tři lidé (Robert Blackwill, diplomat v důchodu a hlavní irácký poradce US prezidenta, jenž dlouhá léta s Paulem Bremerem pracoval pro Henryho Kissingera, US velvyslanec v Iráku John Negroponte, a velitel US sil v Iráku gen. David Casey, od 6/04 velitel spojeneckých jednotek v Iráku , kdy nahradil gen. Ricarda Sancheze), na irácké straně o tajných jednáních věděli jen dva lidé, premiér exbaasista Ijád Alláví, a jeho náměstek pro bezpečnost Kurd Salih Barham …

Jednání, která byla zahájena v 1/04,  měla údajně příslušníky exRepublikánských gard přesvědčit, že  budou začleněni do nové irácké armády, současně se jednalo s náčelníky sunnitských kmenů o rozsahu jejich politické a ekonomické autonomie na jejich tribálních územích, a přes Allávího o částce peněz, kterou tito kmenoví šéfové od Washingtonu za svoji  „loajalitu“ očekávali  …

Proto US povolily sunnitským bankám ve Fallúdže, v Ramadi, Samaře a v Tikrítu, které vlastnily prominentní sunnitské baasistické klany, a které US vojenská správa uzavřela již první den invaze, aby znovu otevřely .

Dalším ústupkem US v rámci těchto tajných jednání bylo, že dovolily dcerám Saddáma, Raghadě a Raně, a jejich dětem, aby mohly z Ammánu odcestovat do Damašku ( jordánský král na přání CIA na ně uvalil 11 měsíční zákaz cestování ) .

Raghad a Rana pro svého otce organizovaly a financovaly „nezávislou“ právní obhajobu,a v Damašku čekaly na to, až jim Američané v rámci této tajné dohody umožní navštívit otce ve vězení ( měl jakékoliv soukromé návštěvy zakázané, mohli k němu jen iráčtí vládní představitelé) …

Alláví v této době dostal v rámci dohody souhlas, aby do irácké armády nabíral i příslušníky Saddámových bezpečnostních složek, kteří se mohli vrátit do svých bývalých hodností se stejným platem ještě navýšeným o 10-20% , ti , co se do nové irácké armády odmítnou zapojit, měli dostávat „ penzi“ ve výši 60 dolarů měsíčně , se kterou se měli spokojit i příslušníci Udajových speciálních jednotek , na které se povolení k návratu nevztahovalo …

Alláví prohlásil, že věří, že se zpět do uniformy vrátí 90% expříslušníků Saddámových bezpečnostních složek ( irácká armáda potřebovala důstojníky, a důstojníky za Saddáma se mohli stát jen sunnité)  …

Dalším bodem tajné dohody byla ujednání o návratu sunnitů do oblasti středního Iráku, kteří museli Kurdům vrátit nemovitosti, které Saddám sunnitům kolem ropných polí „ věnoval“, když sunnity do oblasti severních/kurdských ropných polí masívně stěhoval …

Počátkem 5/04  v důsledku ztráty části námořní pěchoty a předvolební horečce v US, US armáda obléhání města ukončila, a od Fallúdži, kterou předala na dobytí irácké armádě v čele s exbaasistickým generálem, ustoupila, což sunnitská gerila hodnotila jako své vítězství …

V 7/04 US armáda bojovala s profesionální sunnitskou gerilou u města Ramadi .

Když byl Bush zvolen podruhé, Američané se  k městu Fallúdža v 11/04  vrátili posíleni o novou výzbroj, a hlavně po volbách se zcela volnýma rukama – US armáda město ostřelovala dělostřelectvem a bombardovala ze vzduchu, humanitární organizace udávaly 6.000 mrtvých civilistů/ mužů.

US armáda podle názorů odborníků ve Fallúdži použila munici s ochuzeným či s obohaceným uranem - v letech po dobytí Fallúdži  zdejší lékaři oznamovali zvýšený výskyt rakoviny , malforaci mužských genitálií, a porody znetvořených dětí . Novinářka Angelika Fératová ve své studii informuje, že každá rodina ve Fallúdži má přinejmenším jedno znetvořené dítě …,

Nový premiér šíita Ijád Alláví, povoláním lékař, bývalý příslušník strany BAAS, jenž přešel v polovině 70.let do opozice proti Saddámovu režimu, který se ho pokusil v roce 78 v Londýně zavraždit, vedl v roce 04 hnutí Národní dohoda.

Ijád Alláví pochází z rodiny známých iráckých politiků , jeho dědeček vyjednával nezávislost Iráku ve 30.letech  a jeho strýc byl ministrem zdravotnictví v době monarchie, v současné době se projevuje jako diktátor sponzorovaný pro změnu Teheránem …

Nejprve byl ministrem obrany jeho bratranec Alí Alláví, později se stal „úřadujícím“ ministrem obrany i vnitra sám …

Australský deník Sydney Morning Herald uveřejnil 17.7.04 informaci, že irácký premiér Alláví 3 týdny poté, co byl jmenován premiérem ( 1.6.04) zastřelil vlastníma rukama  na dvoře jednoho policejního vyšetřovacího „protiteroristického“  střediska na bagdádském předměstí Amiríja šest údajných sunnitských rebelů-teroristů, popravě přihlíželo zhruba 30 osob.

Úřad irackého premiéra tuto informaci samozřejmě popřel s tím, že premiér v těchto prostorách nikdy nebyl, ani nenosí zbraň …

Paul McGeough, jenž článek napsal, specialista na BV, píšící i pro US časopis Foreign Affairs,vydávaný všemocným výborem CFR/Council on Foreign Relations, po iráckém dementi uvedl, že dle jeho informátorů mělo těchto sedm sunnitských rebelů zastřelit kulkou do hlavy 12 iráckých policistů a 4 Američané, kteří byli členy premiérovy ochranky – avšak když  popravě přítomný irácký ministr vnitra Falláh Nakíb nechal rebely v poutech a se zavázanýma očima postavit čelem ke zdi, premiér náhle vytáhl pistoli, a začal chladnokrevně střílet, 6 jich střelil do hlavy, sedmého jen poranil do prsou, chtěl prý ukázat iráckým policistům, jakým způsobem mají s rebely zacházet …

List Sydney Morning Herald uvedl i tři jména popravených s tím, že pocházeli ze Samary, rodného města ministra vnitra, jehož honosný dům byl rebely napaden 19.6.04, při útoku zahynuli jeho 4 osobní strážci. Poprava se konala 20.6.04.

List dále uvedl, že velitel tohoto vyšetřovacího „ protiteroristického“ střediska gen. Raad Abdulláh zakázal všem svým podřízeným cokoliv o této popravě komukoliv říkat s tím, že jde o státní tajemství …

Ministr vnitra tyto informace rovněž dementoval, ale odmítl upřesnit, zda ve Středisku onoho dne byl, zatímco odpovědní US činitelé v Iráku redakci pohrdavě sdělili, že kdyby měli vyvracet všechny „ báchorky“ , nedělali by nic jiného ( 20.7.04 však Alláví povolil šíitskému teroristovi Muktadu Sadrovi znovu vydávat jeho nenávist šířící plátek al-Hawza Natika, jehož vydávání v 3/04 zakázal Paul Bremer, po zvolení Obamy si Alláví dva roky hrál na nezávislého, v roce 010 přeběhl k Teheránu)  …

Vzápětí „Zarkáví“ z mysteriózní skupiny Tawhid wal Džihád vypsal na své webové stránce na hlavu Allávího odměnu ve výši 285.000 dolarů …

Od diskreditace Ahmada Chalábího ( oficiálně zpronevěřil fondy CIA, ale  jeho největším hříchem v očích CIA byla jeho tajná spolupráce s Teheránem ) byl  Ijád Alláví preferovaným mužem CIA číslo jedna, protože jako dlouholetý spolupracovník CIA je také odborníkem na bezpečnostní otázky ( právě on propašoval na počátku 90.let ze severního Iráku do Bagdádu agenty sabotéry s bombami, kteří měli svrhnout Saddáma, výsledek akce byl ale tristní) …

Jako spolupracovník CIA Ijád Alláví usiloval o to, aby se islámská šíitská strana Dawa z náboženské přeměnila na nacionální, což se mu podařilo – když se však situace v Iráku Američanům vymkla z rukou, a vliv Teheránu v roce 06 převážil, zběhl nejen od Američanů, ale i od iráckého duchovního vedení v Nadžafu do náruče ajatolláhů z Kommu …

Jeho jmenování  vyvolalo zmatek v sídle OSN v NYC – nicméně zvláštní zmocněnec OSN pro Irák Lachdar Brahímí nakonec prohlásil, že s ním bude spolupracovat …

Jako bezpečnostní expert CIA se Alláví od samého počátku stavěl proti rozhodnutí Paula Bremera, jenž na radu Ahmada Chalábího rozpustil armádu, zpravodajskou službu, policii, pohraniční stráž, a vyhnal všechny baasisty ze státního aparátu …

Alláví, jako starý baasista se po svém jmenování ze strany CIA do funkce premiéra naopak snažil dostat staré příslušníky zpravodajských služeb zpět do služby (lákal je na vysoký plat), protože podle něho jenom oni byli schopni rozbít sunnitské gerilové hnutí …

Jmenování baasisty Allávího do funkce premiéra zaskočilo ty, kteří počítali, že do této funkce bude jmenován bývalý Saddámův jaderný vědec (vystudoval v UK a v Kanadě)  Husajn Šahristání *1942, šíita, jenž byl Saddámovými pochopy v roce 80 uvězněn a mučen v ústřední věznici Abú Ghraib, v níž strávil 11 let ( za dramatických podmínek utekl z tohoto „zařízení“  za války v Zálivu v roce 91 a emigroval do Kanady), protože podle Saddáma  sabotoval irácký jaderný program ( mj. Šahristání záměrně vyvolával konflikty s vedením MAAE)  …

Washington stále tvrdí, že musí dobýt BV, aby se teroristické organizace nezmocnily zbraní hromadného ničení, ve skutečnosti jsou však pro svět nebezpečné jen jaderné zbraně.

Washington záměrně směšuje zbraně hromadného ničení, a zbraně biologické a chemické, zbraně biologické a chemické jde však obtížně použit a efektivně využít, třebaže se snadněji vyrábějí a snadněji schovávají …

Je hračkou obvinit kteroukoliv zemi, která provozuje základní chemický a biofarmaceutický průmysl z jejich výroby, Washington by se měl zamyslit sám nad sebou, protože v celé řadě  mezinárodních smluv si spolu s Kremlem udělily vzájemné povolení použít jaderné zbraně jako první v rámci preventivního „ obranného“ úderu …

Emisar OSN pro Irák Lachdar Brahímí však uvedl, že Šahristání funkci předsedy vlády nechce …

Šahristání na adresu Američanů prohlásil, že spáchali všechny chyby, kterých se měli vyvarovat – hlavně se nechali příliš ovlivnit vojenskými analytiky, místo aby si dali více práce se zjištˇováním toho, jak asi bude reagovat ulice.

Na počátku intervence nezablokovali cesty do velkých měst, kam Saddám stačil vyslat své „specialisty“, aby v nich organizovali baasistickou/sunnitskou gerilu, a hlavně se jim v těchto městech nepodařilo rozlišit obyčejné Iráčany od tvrdého jádra baasistů …

Šahristání byl v letech 06-010 ministrem energetiky, poté se stal vicepremiérem, letos v lednu 012 byl na oficiální návštěvě v Praze.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.