ARMÁDY A HISTORIE

Libanon, historie občanské války I.

Po bitvě u Halabu 1516 byla Sýrie připojena k turecké říši ( Egypt 1517, poté, kromě Maroka, i celý Maghrib / Alžírsko, Libye, Tunisko - avšak maghribské státy byly k TR připojeny jen formálně – odváděly jen tribut, ale vládly si samy …

Ekonomický rozvoj Sýrie byl spoután parazitujícím feudalismem jak tureckých špiček, tak místních zkorumpovaných feudálů, ke kterému se od počátku 19.stol. přidal ještě parazitismus režimu kapitulací ( kapitulační smlouvy - právo exteritoriality, osvobození od daní apod.), kdy Západ svým dováženým strojově vyráběným zbožím likvidoval domácí řemeslnou výrobu.

K Sýrii v té době patřil Libanon a celá Palestina (tj.dnešní Izrael a Jordánsko - Saúdská Arábie vznikla uměle až 1932, Jordánsko, historicky Zajordánsko, až 1946 - v obou případech šlo o dílo Britů, taktéž Kuvajt je britským dílem – historicky byl součástí irácké provincie Basra ) …

Sýrie, Brána Asie, byla důležitá strategická křižovatka, a jako taková byla dobývána od počátku 19.stol. Egyptem, Francouzi, Brity. Nejvíce si dala záležet Francie, která v Sýrii upevňovala svůj vliv prostřednictvím katolických institucí, a výstavbou železnic a přístavů.

Se vznikem domácí buržoazie se rodil arabský nacionalismus, který se plně projevil po pádu TR sultána Abdalhamída II za mladoturecké revoluce 1908-1909.

Arabské buržoazní kruhy tvořily tajné politické spolky, které se 1913 sešly v Paříži na prvním arabském kongresu – konzervativci požadovali alespoň dualistický stát s TR, radikálové (mladoArabové (Fatát) a  radikální důstojníci) úplnou nezávislost všech Arabů.

Za 1.sv.v. byla Sýrie bitevním polem a diplomatickým kolbištěm.

Britové jako vždy hráli dvojakou hru – v MacMahonově korespondenci slíbili Arabům nezávislost, ale ve válečných tajných smlouvách, zvláště ve smlouvě Sykesově-Picotově z 1916, se s Francouzi dohodli o rozdělení Sýrie (to samé Britové později provedli Palestincům a Izraelcům, když oběma naslibovali nesplnitelné )– Britové si vzali Palestinu, Francie dnešní Sýrii a Libanon.

Syřané vyhlásili Francouzům válku ( a v 3/1920 vyhlásili v Damašku nezávislé království v čele s hášimitským emírem Fajsalem ), a současně zorganizovali protibritské povstání v Iráku, takže Britové svoji dvojakou hru museli opustit, a na konferenci v San Remu ( 4/1920) formálně uznali „koloniální práva „ Francouzů, jejichž armáda poté zahájila pochod na Damašek, a  v 7/1920 porazila Syřany v bitvě u Majsalunského průsmyku.

Sýrie s Libanonem se stala francouzskou kolonií ve formě mandátu Společnosti národů, britskou se stala Palestina (dnešní Izrael a Jordánsko) .

Všechna moc v Sýrii byla soustředěna v rukou generálního guvernéra, mandátní civilní a vojenské správy, a katolických misí …

1925 Francouzi pod záminkou ochrany zdejších křestˇanských maronitů, kteří se vždy od Damašku separovali, definitivně od Sýrie oddělili Libanon ( kdo ovládá Libanon/ Levant, ovládá Sýrii ) - oddělením Libanonu Sýrie přišla o své tradiční přístavyBejrút a Libanon, a navíc vytvořením Turecké republiky přišla o přístav Alexandretta /nyní Iskenderun, který je významnou základnou NATO …

Následovalo velké syrské povstání, po kterém Francouzi umožnili volby do syrského parlamentu, ale zorganizovali je tak, aby vyhráli umírnění profrancouzští kolaboranti nad nacionalistickým Národním blokem.

Francouzi v Sýrii podle politiky Rozděl a panuj zřidili pět miniaturních států (Damašek, Halab, zemi Alávitů, drúzský horský Džabal na jihu a Libanon, zemi cedrů) a podporovali náboženské a nacionální konflikty mezi muslimy a křestˇany, sunnity a šíity, Araby a Kurdy, Drúzy a maronity apod.

Britové a Francouzi zpřetrhali tradiční obchodní spojení Sýrie s Palestinou , Irákem a Tureckem, takže syrské hospodářství upadlo do hluboké stagnace.

1925 vypuklo dvouleté syrské povstání, které zahájil nejmocnější syrský feudál sultán Atraš .

Francouzi povstání potlačili leteckým bombardováním Damašku a Hamy, poté co jejich vojáci ( + Cizinecká legie),  a spojenci ( libanonští křestˇané, Arménci a Čerkesové ) předváděli v terénu spíše vyvraždˇování rolníků než vojenské výsledky.

Francouzi sice potvrdili oddělení Libanonu, ale v důsledku tohoto povstání uznali územní integritu ostatní Sýrie, učinili některá opatření pro zlepšení ekonomické situace, a také v politické sféře začali čistě koloniální formy vládnutí nahrazovat  zastřenějšími metodami, třebaže daleko váhavěji než Britové …

1935 po napadení Habeše (Etiopie) Mussolinim a protibritském povstání Arabů na území Palestiny Syřané donutili Francii, aby zrušila mandátní smlouvu, a podepsala s Damaškem spojeneckou smlouvu, hned poté ve volbách zvítězili nacionalisté.

Avšak s růstem vlivu nacistického Německa v Teheránu a v Damašku Francouzi nakonec novou smlouvu neratifikovali, a 1939 v Damašku obnovili mandátní správu.

Po okupaci Francie v 6/40 Němci zaplavili Sýrii.

Používání syrských letištˇ Němci v době protibritského povstání pronacistických iráckých plukovníků  tzv.„ zlatého čtverce „ v době úspěšného tažení Rommelova Afrika-Korpsu v 4/41 poskytlo záminku k britskému červnovému vpádu do Sýrie.

Po urputných bojích Britové a de Gaullovy oddíly Svobodné Francie vyhnali Němce ze Sýrie, v níž byla obnovena francouzská správa ( ne vichystického režimu, ale de Gaullových jednotek) pod britskou vojenskou ochranou …

Britové však v Sýrii podporovali protifrancouzský odboj, takže v 9/41 musel de Gaulle formálně vyhlásit nezávislost Sýrie.

Po skončení války se de Gaulle vojenským zásahem ( bombardováním Damašku v 5/45 ) pokusil mandátní režim obnovit, ale britský vojenský zásah mu v tom zabránil.

Britové vtrhli do Sýrie, a vynutili si tzv. Churchillovým ultimátem na de Gaullovi návrat ke statu quo ( CHDG to Britům vrátil vetováním jejich vstupu do EHS, kdy byli přijati až po jeho smrti, tři nepodařené atentáty na de Gaulla ) …

Britové a Francouzi poté celý rok vyjednávali o kompromisu (o rozdělení Sýrie mezi sebou) , ale na mezinárodní politické scéně se již nepřehlédnutelně usadil Stalin, který ve 30.letech rozhodil po BV sítˇ z  agentů placených Kominternou, jenž kompromisu zabránil – 1946 britská a francouzská vojska musela odejít ze Sýrie, a nezávislost Sýrie byla zajištěna.

Odtržení Libanonu učinilo ze Sýrie chudou parlamentní republiku, ovládanou 50 bohatými rodinami obchodníků.

Situace v poválečné Sýrii se vyznačovala krajní politickou nestabilitou – jen v roce 49 zažila Sýrie tři státní převraty (profrancouzský, probritský a ,proamerický), jak se francouzské, britské a US tajné služby snažily zajistit si v ní vliv .

Posledním předbaasistickým politikem byla šedá eminence proamerický pluk.  Šíšaklí, náčelník genštábu, jenž 1952 rozpustil parlament a všechny politické strany ( v Egyptě tohoto roku levicový Násir svrhl se svými tzv. svobodnými důstojníky krále Farúka, a Sýrie se díky mladým pronásirovským důstojníkům, kteří neváhali spolupracovat s KS, zřetelně posunula doleva ), založil totalitní Hnutí arabského osvobození, a 1953 se plebiscitem nechal zvolit prezidentem.

Oligarchii získal celním oddělením od Libanonu, odkud do Sýrie proudilo levné západní zboží, a vybudováním vývozního přístavu Lázikíja, a rolníky lživým příslibem, že jim rozdělí státní půdu .

1954 proti jeho diktatuře povstala posádka v Halabu, a zbytek armády, prolezlý  levicovou baasistickou ideologií, v čele s baasistickým generálem Atásím ( prezident z roku 36) , se k ní bleskurychle připojil.

Šíšaklí musel utéci ze země, armáda obnovila parlament a politické strany, a vypsala volby.

Oligarchům ze severu se podařilo dostat do prezidentského křesla pravicového Kuwatlího (1954-1958 ), prezidenta z roku 43, jenž se marně snažil zákulisními intrikami eliminovat vliv levice, která nedovolila vládě připojit se na naléhání Británie k  Bagdádskému paktu (Jordán., Írán, Pákist., TR ),  zatímco ultrapravicoví stoupenci Šišaklího se snažili o rozpoutání občanské války .

1956 zavraždili vůdce levicových důstojníků baasistu plukovníka Adnana Malikího, ale postupu baasistů nezabránili .

V doplˇnovacích volbách do parlamentu v roce 57  baasisté v koalici s velmi aktivní KS dosáhli zásadního vítězství proti  Národnímu bloku (Národní strana statkářů, Lidová strana boháčů ze severu, Muslimské bratrstvo) - velvyslanectví US (CIA) se pokusilo zorganizovat státní převrat, ale jeho odhalení jen utvrdilo vývoj doleva .

Z armády museli odejít pravicoví důstojníci, a naopak do popředí se dostal pronásirovský pluk. Sarrádž, zatímco náčelníkem gen. štábu se stal komunista Bizrí, kteří okamžitě, podobně jako Egypt, nakoupili zbraně  v socialistickém bloku, které začaly do Sýrie masově  proudit …

Aby se syrská vláda nemusela obracet se žádostí o půjčku na Světovou banku, raději podepsala Smlouvu o hospodářské spolupráci s Moskvou, US označily Sýrii za obětˇkomunistické agrese, a na základě Eisenhowerovy doktríny plánovaly, že TR vtrhne do Damašku, a zjedná v něm pořádek.

Moskva však soustředila na tureckých hranicích 55 divizí , takže Ankara se k ničemu neodvážila.

Nacionálně Socialistická strana arabské obrody BAAS byla založena 1940 skupinou syrských intelektuálů, kteří z marxismu převzali protiimperialistický boj a radikální sociální reformy, ale odmítli třídní boj a internacionalismus jako Arabům cizí …

První sjezd strany se konal 1947, a mimo jiné tvrdil, že Arabové jsou jedním národem, a tudíž se musí všichni spojit do jednoho státu …

Odbočky této strany byly založeny v Libanonu, v Iráku, Jordánsku, Egyptě a jinde.

Tyto strany spolupracovaly se stranami komunistickými, uctívaly pokořitele Západu Gamála Násira (znárodnění Suezského průplavu a bank 1956 , odmítnutí Eisenhowerovy doktríny, a odchod Izraele ze Sinaje 1957 ), a prosazovaly sjednocení Arabů kolem Egypta ( hojily si komplex z toho, že 1948 arabské armády utrpěly drtivou porážku od  „mladého a nezkušeného „ Izraele) …

Egyptská vojska se vylodila v Sýrii na přání syrské vlády po nezdařeném puči v režii CIA 1957.

Násir a Kuwatlí na přání baasistického vojenského režimu v 2/58 vyhlásili federaci SAR (federace Egypt,Sýrie,Jemen) .

Nadšení pro Násira brzy opadlo : baasisté pochopili, že Násir nejenže nechce předat Sýrii pod vládu baasistů, ale zakázáním všech politických stran (včetně KS)  se radikálně snažil omezit jejich vliv vůbec ( i v Egyptě povolil jedinou politickou stranu – tu svoji : Arabský socialistický svaz) ...

Federaci si navíc představoval jako pouhou egyptskou expanzi na trhy okolních států - Sýrie se stala pouhou egyptskou ekonomicky slabší provincií, takže v roce 1961 vojenský převrat pravicových armádních složek v Sýrii veškeré svazky s Egyptem zpřetrhal …

Krach tohoto politického  dobrodružství, jehož hlavními exponenty byli baasisté, způsobil mezi baasisty hlubokou ideologickou krizi, a strana se rozpadla do mnoha  národních frakcí a proudů, někteří baasisté založili vlastní politické strany ( jordánský předák BAAS byl proti syrským předákům BAAS, pronásirovci –unionisté proti separatistům apod) .

V Jordánsku po Husajnově převratu 1957 baasisté ztratili jakýkoliv vliv.

V Iráku strana BAAS provedla 1963 státní převrat, ale gen. tajemníkem irácké BAAS byl extrémně protikomunistický Alí Sádí, opřený o národní gardy mladých baasistů v armádě, kteří zmasakrovali jak stoupence pravicového premiéra Kásima, tak stoupence komunistů …

Povzbuzeni vývojem v Bagdádu, proiráčtí pravičáci ze strany BAAS se 1963  vojenským převratem zmocnili moci i v Damašku.

Na tomto převratu baasistické  pravice se podíleli i pronásirovci unionisté, ale když se baasistické režimy v roce 1963 nedohodly s Násirem na modu vivendi, odstranili z podílu na moci pronásirovce unionisty – Násir poté označil baasistické režimy za fašistické, a odmítl s nimi spolupracovat.

Předsedou Národní rady revolučního velení  a náčelníkem genštábu se stal gen. Amín Háfíz, jenž znárodnil banky, nerostné bohatství a některé průmyslové podniky.

Když se Moskvě podařilo, aby v Bagdádu převzali moc od krajních pravicových baasistických pravičáků umírnění baasisté kolem prezidenta Árifa, prudce se zhoršily vztahy mezi Damaškem a Bagdádem.

Událostí v Hamě, kde armáda v roce 64 zmasakrovala povstalce, využila Moskva,  a v roce 65 se jí konečně podařilo zbavit protikomunistické křídlo syrské BAAS vedené Aflakem, vlivu, když byl Aflak zbaven funkce gen. tajemníka strany Baas.

1966 poté Moskva sponzorovala státní převrat, který uskutečnila baasistická levice vedená  gen. Atásím, kterého prozatimní velení strany Baas jmenovalo prezidentem.

Jako všechny blízkovýchodní státy byla i Sýrie policejním státem s dobře fungující tajnou policií, třebaže si s Egyptem občas zahrála na demokratické volby.

Vůči Násirovi zůstala syrská BAAS již nedůvěřivá, což se se projevilo v nejednotě Arabů za červnové války s Izraelem v roce 67, kdy se Sýrie velmi neochotně připojila k egyptskému vojsku, které utrpělo drtivou porážku jako v roce 48 .

Izrael Sýrii potrestal tím, že jí po jóm kippúrské válce (v den židovského svátku Jom Kippúr v 10/73 ), kdy Egypt, kterému opět na nátlak Kremlu asistovala , napadl Izrael potřetí, odebral strategické Golanské výšiny, které 14.12.81 formálně anektoval ke svému území.

V roce 74 byl Háfiz Asád ochoten za navrácení Golanských výšin uzavřít pod patronátem US separátní mír s Izraelem.

Gen. Hafiz Asád, od roku 71 samozvaným prezidentem, byl ostře protisaddámovský, protiarafatovský a protimoskevský, jenž od počátku svého panování nahrával Washingtonu – Washington se však zdráhal riziko konfliktu s Moskvou podstoupit, protože v Damašku vládly dva stejně silné proudy protimoskevský a protiarafatovský (gen.Asád), a promoskevský a proarafatovský (gen. Šihábí), jenž stál v pozadí několika atentátů na Háfize Asáda, při posledním ze dne 13.11.83 vojenské komando Asáda v prezidentském paláci čtyřnásobně těžce postřelilo.

Historie libanonské občanské války 1975 –1995 :

Komunitarismus, vyhovující kolonizátorům, zakotvila ústava z 1943, která každého libanonského občana zaškatulkovala do konfesní přihrádky, na základě „konfesního  sčítání „ , které provedli již Francouzi v roce 1932.

Prezidentem musel být maronita, premiérem sunnita, a předsedou parlamentu a mluvčím vlády šíita.

Parlamentní křesla jsou pečlivě rozdělena mezi křestˇany a muslimy – maronité podle ústavy získali kontrolu nad armádou, ale museli za to uznat, že libanonský stát je stát arabský …

Zejména maronité nebyli s tímto řešením spokojeni, protože si představovali, že si vytvoří samostatný stát pod Libanonským pohořím a na pláních kolem Bejrútu, kde mají převahu, přičemž toto území chtěli rozšířit o úrodné údolí Bikáa a jih Libanonu – v takovém státě by však byli zastoupeni jen 51 %, asi se domnívali, že řízení takového státu svoji „kulturní převahou „ zvládnou.

Mezinárodní situace však byla proti nim – 1952 se chopil v Egyptě moci Gamál  Abdal Násir, jehož panarabismus  a  politika „ nezúčastněnosti „ znamenaly významnou křižovatku v arabské identitě, kdy v Arabech vyvolaly pocit panarabského národního ohrožení.

Francouzsko-britská mobilizace při Násirově znárodnění Suezského průplavu  (1956) byla posledním odporem, ke kterému se jako kolonizátoři zmohli - nenávist ke kolonizátorskému Západu posílila arabskou soudržnost, a oslabila maronity .

Bejrút pro svoji ekonomickou prosperitu, pluralitní společnost a svobodu  vyjadřování byl útočištěm pro četné intelektuály a politické disidenty ze sousedních diktátorsky spravovaných arabských zemí.

Stal se významným prostředníkem nejen mezi arabskými státy a ostatním světem, ale i mezi arabskými státy navzájem - stal se jejich  politickou šachovnicí.

Tato obchodní, politická a intelektuální svoboda Libanonu působila odjakživa velmi špatně především na všechny režimy v Damašku, které se nikdy nevzdaly snahy dění v Libanonu v pozadí ovlivňovat, aby zabránily vytvoření samostatného maronitského státu, který by poté vesele spolupracoval s Izraelem.

Do života Libanonu se Sýrie míchala různými způsoby – tranzit zboží, společné sdílení pohraničních horských říčních toků, regulace pohybu významných finančních částek, které v Libanonu exilovaná syrská oligarchie převáděla do Sýrie, či regulace statusu syrských sezónních dělníků v Libanonu .

Azylová tradice Libanonu mezitím pokračovala – Libanon přijal arménské uprchlíky, přijal kurdské uprchlíky, Bejrút se stal azylovým městem odrážejícím všechna blízkovýchodní humanitární dramata.

Proto po první arabsko-izraelské válce v roce 47 přijal i kolem 150.000 palestinských uprchlíků  - šlo o nenáročnou právně nechráněnou pracovní sílu pro místní podnikatele, ale problém s Palestinci byl v tom, že většina z nich žila v uprchlických táborech pod správou OSN, v nichž neplatila státní suverenita Libanonu …

Palestinci, z 80% muslimové, poté významně narušili křehkou národní úmluvu o politické stabilitě – maronité se postarali o to, aby Palestincům bylo omezeno právo pohybu po Libanonu a jejich politické aktivity, spočívající především  v přeměně uprchlických táborů ve vojenskovýcvikové …

Sociální nerovnosti v Libanonu mají rovněž dvojí povahu – konfesní a regionální : nejchudší je, jako všude na BV, šíitská komunita, nejbohatší je komunita ortodoxních Řeků.

Střední vrstvy v drtivé většině tvoří maronité.

Tak jako v jiných arabských zemích sociální sítě a ochrana pracovní síly neexistuje - aby bída mas nedosáhla politické proletarizace, rozdmýchávají se konfesní rozpory a svaté války …

V Libanonu tak jako v jiných arabských zemích nejde o stát v moderním smyslu – zemi a politickým stranám vládnou rodinné klany Šamúnů, Džámáílů, Džumblátů aj., takže do státní správy jsou dosazováni místní a regionální přívrženci té či které rodiny.

Politické soupeření je soupeřením rodinných klanů, a naopak, pro daná rozhodnutí je nutno získat souhlas uvnitř své konfesní, regionální či rodinné komunity.

Nicméně v Libanonu jsou i dvě strany organizované na moderním občanském ,laickém a rovnostářském principu - drúzská Pokroková socialistická strana dnes Walída Džumbláta založená 1947, třebaže v arabském pojetí jde o feudální organizaci s marxistickým jazykem, a Falangistická strana založená 1936 Pierrem Džámáílem (strana Kataeb).

Džámáílem byla založena nikoliv na konfesním či ideologickém principu, ale na organizačním modelu evropských fašistických stran.

Velmi důležitým mužem poválečného Libanonu byl umírněný maronita aristokratického původu gen. Fujád Šehab /1902-1973/, vrchní velitel Libanonské armády od roku 45, jenž odmítl jak v roce 52 při povstání proti prezidentu Bašíru Choury (po něm se stal prezidentem Kamil Šamún), tak v roce 58, kdy se libanonští muslimové vzbouřili proti zfalšování výsledku voleb, nechat zasáhnout armádu …

Kamil Šamún tak musel požádat o potlačení vzpoury US námořní pěchotu, která se krátce vylodila v Bejrútu, ale po hrozbě libanonské armády, že zasáhne, se stáhla.

Tímto odmítnutím si gen. Šehab získal přízeň širokých vrstev, takže byl v roce 58 po svržení Šamúna zvolen prezidentem.

Fujád Šehab takticky spolupracoval se všemi náboženskými komunitami, tomuto delikátnímu manévrování se v Libanonu dodnes říká „ šehábismus“ ...

Když se situace v zemi stabilizovala, nabídl v roce 60 svoji rezignaci, ale vláda ji nepřijala.

1961 gen. Šehabem pečlivě vybudovaná vojenská zpravodajská služba odhalila pokus o státní převrat ze strany Sociálně nacionální syrské strany.

1964, když jeho mandát skončil, gen. Šehab odmítl změnit ústavu, aby mohl zůstat prezidentem na další období …

Na prezidentský úřad gen. Šehab podpořil Charlese Hélou /1913-2001/, který jej však velmi zklamal tím, jak lehkomyslně přistupoval k vojenským základnám Palestinců na území Libanonu, a jak protežoval vůdce tradičních feudálních rodinných klanů – proto 1970 odmítl žádost, aby znovu kandidoval na prezidentský úřad s tím, že „ nemůže budovat moderní stát s feudálními klany „ , a podpořil kandidaturu Eliase Sarkise /1924-1985/, jenž však o jeden hlas prohrál nad Sulejmánem Frangie, který rozpustil vojenskou zpravodajskou službu, což mělo pro Libanon tragické důsledky, protože do uvolněného zpravodajského vakua se  okamžitě vetřela rozvědka palestinská, syrská, egyptská a izraelská, které poté s Libanonem značně manipulovaly …

Sájíb Salám z významné sunnitské rodiny byl jako přívrženec Násira odpůrcem prozápadní politiky Kamila Šamúna, jenž přijetím Eisenhowerovy doktríny svázal Libanon s US.

1958 podpořil gen. Fujáda Šehába, ale poté jej obvinil, že využívá  Druhou vojenskou správu Libanonské armády( vojenskou rozvědku) jako politickou policii.

Sájíb Salám byl několikrát premiérem, naposledy v roce 70 pod Sulejmánem Frangie, ale podal demisi 1973, když Frangie odmítl zbavit funkce náčelníka genštábu poté, co byli v Bejrútu zavražděni tři palestinští představitelé izraelským komandem vedeným Ehudem Barakem.

Od roku 75 vyzýval k národní jednotě křestˇanů a muslimů, a podpořil mírovou smlouvu, kterou s Izraelem podepsal Amín Džámáíl, což mu vyneslo silnou nevraživost ze strany Háfize Asáda, takže musel do exilu do Ženevy, odkud se do Bejrútu vrátil až 94 po intervenci Ráfika Harirího u Háfize Asáda - Salám zemřel v Bejrútu v roce 2000 ve věku 95 let.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.