ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - I. Příčiny a vznik války 1.část

Společnou válečnou výpravou z roku 1864. odňaly Rakousko a Prusko dánskému království dvě vévodství, Šlesvik a Holštýn, a držely je ve své správě. Avšak již v létě r. 1865. vznikly mezi Rakouskem a Pruskem ohledně správy obou labských vévodství vážné rozmíšky. Při schůzi pak obou panovníků, císaře Františka Josefa I. a krále Viléma I. v Gastýně docílena shoda v ten smysl, že se správa obou vévodství rozdělí, Rakousko že bude spravovati Holštýn a Prusko Šlesvik, o budoucnosti pak obou těchto nedílných zemí že rozhodnuto bude svým časem definitivně jenom ve shodě a dorozumění obou mocí.

Z těchto fakt vznikla válka roku 1866.

Avšak válka rakousko-pruská s válkou v Německu nesmí se považovati za pouhý, do obrovských rozměrů vzrostlý rozvoj šlesvicko- holštýnské zápletky, za prostý, dříve nepředvídaný následek zabrání obou shora jmenovaných polabských vévodství. Válka, kteráž politické a státoprávní poměry v Německu naprosto zvrátila, svým vlivem celou Evropu osáhla a celé evropské politice nové směry vykázala, měla zajisté hlubší kořeny a vyplynula z jiných zdrojů hybné síly, z jiných, mocnějších živlů politického života. Šlesvik a Holštýn staly se jenom rukojetí, formální záminkou, zevnějším podnětem.

Válka roku 1866. byla výsledkem dlouhého, několik desítiletí trvavšího procesu, ve kterémž stará kabinetní politika za své brala; hynula a nová národní politika se rodila. Tento přechodný process rokem 1866. dospěl. Války první francouzské republiky proti koalici evropských mocí byly jeho začátkem, válka prusko-rakouská pak stala se jeho dovršením. Staroslavnému království Českému, na jehož půdě již tolikeré světové děje se odehrály, bylo určeno, aby stalo se jevištěm první velké novodobé války, jež měla ráz národní.

Německá říše starého složení, pověstný »bund« německý, tato nestvůra čiré reakce, ocítila se šestým desítiletím tohoto věku v plouživé nezhojitelné krisi, ze kteréž nebylo smírného východu. Dva největší účastníci »spolku«, staří sokové, Rakousko a Prusko, řevnili na sebe vždy více a více a zápolili tiše o vrchní moc v Německu. Dosud mělo hegemonii Rakousko, avšak čím více dozrával a k platnosti docházel princip národnosti, tím obtížnějším stávalo se Rakousku jeho nepřirozené, nepříslušné a dávno již přežilé postavení v německém spolku, a přirozený dědic této hegemonie, Prusko, puzeno bylo živelní silou ducha času, aby starý řád zvrátilo, dávného soupeře vytlačilo a samo vedení německých států se zmocnilo.

Tento tichý a všelijak tlumený zápas o hegemonii v Německu stával se vždy napjatějším, a poněvadž Rakousko od svého prvenství ustoupiti nechtělo a Prusko od svého úsilí po hegemonii upustiti nesmělo, nebylo lze spor odkliditi žádnými chabými kompromissy a musilo se pomýšleti na rozhodnutí radikální. Základní čili fundamentální otázka: »Má býti na dále vůdcem německých států Rakousko nebo Prusko?« musila býti rozřešena, aby odklizeny býti mohly spory pobočné.

Zejména pro Prusko bylo nezbytnou potřebou, aby ihned tato hlavní otázka k rozhodnutí byla dohnána, neboť teprve jejím šťastným rozřešením mohlo Prusko nabyti potřebné síly ku provádění dalších úkolů svého národního programu.

Tento obnovený, rozhodný zápas o hegemonii v Německu zahájen byl roku 1862. povoláním Ottona Bismarcka v čelo pruské vlady. Bismarck měl hotový program a právě ku provádení tohoto programu byl králem Vilémem povolán. Sotva že byl v úřad nastoupil, rozhodl se Bismarck, že polovičatému a nehotovému postavení Pruska v německém spolku konec učiní a že zápas o hegemonii rozhodne válkou proti Rakousku a německým partikularistům. Že velký spor ten žádnou jenom diplomatickou výpravou se nevyřídí, bylo mu nade všechno jasno. Na místo politiky »mravních výbojů«, kterouž král Vilém dosud sledoval, nastoupila politika »krve a železa«, kteréž byla válka posledním a jediným prostředkem rozhodnutí.

Prusko převzalo takto iniciativu a zároveň také offensivu, Rakousko pak odkázáno bylo okolnostmi na defensivu, na zápas obranný. V této defensivě mělo Rakousko až do vypovědění války setrvati. Prusko, usilujíc o rozhodnutí, z něhož jedna nebo druhá strana vzejíti musila značně sesílena, netěšilo se žádné zvláštní přízni evropských velmocí, neboť těmto bylo výhodno, když Rakousko a Prusko svou řevnivostí navzájem se vázaly, a proto byla diplomacie ostatních států proti urychlenému řešení a zejména proti válce. Těm bylo jasno, že kdo z této války jakožto vítěz vyjde, takové moci a váhy nabude, že politickou situaci celé pevniny na delší dobu ovládne. Bismarck se tedy žádné podpory diplomacie nadíti nemohl. Doma pak mělo Prusko poměry tak rozhárané, že bylo nesmírně těžko získati si souhlas většiny národa a učiniti válku s Rakouskem populární. To musilo Bismarckovi usnadniti Rakousko samo a ono také učinilo to tím, že z politické deffensivy, na kterou přirozeně bylo odkázáno, později vystoupilo a takto vlastenecký ruch v Prusku roznítilo.

Bismarck byl tedy odhodlán spůsobiti válku, avšak kdo násilně válku dělá, uvaluje na sebe odium kazimíra a odsuzuje se v nejednom ohledu do nevýhody, zejména když válku spůsobuje křiklavým porušením práva. Toho chtěl se Bismarck vyvarovati. On neměl, jak se říká, záminky k válce a proto vytknul si za nejbližší úkol, že si podnět k ní sám utvoří a to spůsobem takovým, aby formální právo příliš křiklavě porušeno nebylo a odpůrci z toho žádná výhoda nevzešla. Aby se to stalo, musila se z povšechné, hlavní a fundamentální otázky učiniti otázka zvláštní, podrobná čili specialní.

A to se také Bismarckovi skvěle podařilo tím, že dovedl rakouské státníky přemluviti ke společné válečné výpravě šlesvicko-holštýnské. V této válce měly obě strany stejné účastenství, ale výhoda v ní vzešla jenom Prusku. Šlesvicko-holštýnská výprava vrátila Prusku v německých záležitostech volnost ruky a rozvoj šlesvicko-holštýnské záležitosti od vídeňského míru uvedl konečně takřka sám sebou na politické dějiště nároky Pruska na hegemonii v Německu.

Gastýnská konvence byla poslední úmluvou a přátelskou shodou mezi Rakouskem a Pruskem jakožto spojenci. Avšak ona byla také diplomatickým vítězstvím Pruska, neboť ustanovení, že o budoucnosti obou nedílných zemí rozhodnouti se může jenom v dorozumění obou mocí, čelilo přímo proti rakouské politice ve Šlesviku a Holštýnsku, kteráž po formální stránce rozhodnutí zůstaviti chtěla šlesvicko-holštýnským stavům. Diplomatické vítězství Pruska rozhořčilo veřejné mínění v Rakousku a přimělo Rakousko k tím pevnějšímu a neústupnějšímu jednání — navzdor gastýnské úmluvě. Za takových okolností bylo každému zjevno, že smírné rozřešení sporných věcí gastýnskou konvencí spíše ztíženo bylo než usnadněno. Stav, jejž osudná tato úmluva spůsobila, choval v sobě celou řadu zárodků k novým konfliktům, neboť byl nad míru spletitý, odporoval všem státoprávním pojmům a poskytoval Prusku možnost, aby — kdykoli by se mu zlíbilo — za rozhodnutí mečem žádalo.

Zavedení dualismu do zabraných vévodství, to jest správní rozdělení Šlesviku a Holštýnska, nezměnilo mnoho na poměru, jakýž byl mezi Rakouskem a Pruskem před gastýnskou úmluvou. Prusko nezměnilo svého očividného záměru, obě Dánsku urvaná vévodství ke svým državám připojiti, a Rakousko nevzdalo se snahy, tomu dle možnosti brániti a překážeti. Přemýšlejíce o tom, jak by pruské zálusky na polabská vévodství nejlépe zmařili, uznali rozhodující tehda státníci rakouští za dobré, podporovati nároky vévody z Augustenburgu na Šlesvik a Holštýn a dali rakouskému místodržitelovi v Holštýnsku pokynutí, aby aspirace tohoto nápadníka pod rukou, opatrně, ale vydatně podporoval.

Byla-li tato podpora opravdovou aneb toliko líčenou, nechceme tuto rozhodovati. Připomíná se v tom ohledu, že Rakousko r. 1850. Prusko donutilo, aby zbraněmi již dobyté země Šlesvik a Holštýn Dánsku zase vrátilo a že ponavrhlo vypovědění Augustenburga ze země zrovna v době, kdy na toto jméno všechny naděje obou zemí se poutaly. Možno tedy, že nemělo Rakousko v úmyslu, dopomoci vévodovi z Augustenburgu skutečně na trůn šlesvicko-holštýnský, ale jednalo, jako by tomu chtělo, a na tom bylo dosti.

Prusko snažilo se podlomiti rakouskou politiku tím, že se postavilo »na stanovisko protirevoluční« — jak se v úřední mluvě říká — soudíc, že se konservativní Rakousko na tomto poli nedá předstihnouti, Rakousko přistoupilo sice při frankfurtském sjezdě r. 1865. na pruské stanovisko, leč jenom dočasné a částečně. Bismarck však setrval pevně na zaujatém směru předvídaje, že Rakousko vůči této taktice bude musit buď docela ustoupit anebo roztržku spůsobit. A události daly mu za pravdu.

Většina německých panovníků a také velká čásť německého národa přály si, aby Šlesvik a Holštýn, jakožto samostatný malý stát odevzdány byly vévodovi Augustenburgskému, kterýž měl na ně stará práva dědičná, ale Prusko, pomýšlejíc na zabrání obou těch zemí, kladlo vévodovi podmínky, kterých on přijati nemohl a také nepřijal. Však proto přece jeho kandidatura s politického jeviště nezmizela, neboť obyvatelstvo obou vévodství, majíc velkou většinou k pruskému poddanství silný odpor, užívalo všech zákonných prostředků, aby agitace pro samostatnost a vévodu Augustenburgského po celé zemi v živém proudu se udržela. Rakouský místodržitel, podmaršálek Gablenz, podporoval ve smyslu vídeňské politiky ono hnutí, avšak byl vzhledem ku gastýnské konvenci nucen jednati opatrně a tvářiti se, jako by mu ty agitace byly nepříjemny. Pruskou vládu tím arci nikterak nezmýlil.

Již počátkem ledna 1866. zaplavován Gablenz peticemi za neodkladné svolání zemského zastupitelstva. Dne 11. ledna vydal Gablenz reskript, ve kterémž prohlásil, že nebude s to přijímati petic, jež se na různých stranách země podepisují, poněvadž petice tyto na ten čas žádné naděje na úspěch nemají a on, místodržitel, snahám těm vydatné podpory dopřáti s to není. Na to odbývalo se dne 13. ledna v Kielu shromáždění předních mužů Holštýnska a konána porada, co by státi a učiniti se mělo, aby stavovské shromáždění svoláno býti musilo. Usnesení nestalo se žádné, ale přítomní členové stavů převzali další vedení agitace.

Na jejich podnět svoláno pak ke dni 23. ledna do AItony veliké shromáždění důvěrníkův celé země, ve kterémž schválena býti měla petice veškerého obyvatelstva, »aby oběma vévodstvím, jako každému jinému státu, dopřáno bylo po právu mu patřícího zastoupení v zemských stavech, kdež by přání a vůle obyvatelstva v každý čas docházely zákonného výrazu.«

Rakouský místodržitel měl nyní volbu: buď zachrániti sobě a Rakousku docílenou již popularitu a povoliti shromáždění, anebo vyhověti »konservativním zájmům« a zakázati meeting, o němž se předvídati musilo, že vystoupí proti gastýnské úmluvě a zejména proti Prusku. Na pruské naléhání rozhodl se Gablenz pro zákaz a policie altonská zakázala dne 22. ledna zamýšlené shromáždění delegátů; avšak přes noc zvítězilo jiné přesvědčení a dne 23. ledna zákaz odvolán, když byli pořadatelé slíbili, že sjezdu žádných resoluc nepředloží.

Shromáždění se tedy odbývalo a súčastnilo se v něm asi 4000 zástupců lidu ze všech okresů obou vévodství. Resoluce sice žádné se nepřijaly, ale všichni řečníci žádali důrazně za svolání šlesvicko-holštýnského stavovského sněmu a celé shromáždění požadavek ten bouřlivě podporovalo. Na konec pak provoláno třikráte bouřlivé »Hoch! — »oprávněnému a milovanému panovníkovi, vévodovi Bedřichovi z Augustenburgu«. Celé shromáždění mělo jinak průběh zcela klidný a zvýšilo do bezměrna popularitu Rakouska.

Prusko bylo jím svrchovaně podrážděno a Bismarck, rozmlouvaje následujícího dne s francouzským vyslancem prohodil na vyslancovu otázku, co že by Prusko učinilo, kdyby Rakousko holštýnské stavy svolalo: »Já svolal bych pak německý parlament!«

Již před altonskou velkou demonstrací, dne 20. ledna, zaslal Bismarck do Vídně notu, ve kteréž si na Prusku nepřátelské smýšlení holštýnské — pod rakouskou aegidou stojící — zemské vlády trpce stěžoval a na srozuměnou dal, že by další trvání onoho stavu poměr mezi oběma dvory zkaliti musilo. Když pak ihned na to altonská demonstrace se udála, zaslal Bismarck dne 26. ledna rakouské vládě do Vídně druhou notu, ve kteréž celý spůsob a systém rakouské správy v Holštýnsku bezohledné kritice podrobil a přerušením dosavadní alliance pohrozil, jestli Rakousko při tomto spůsobu vlády v Holštýnsku setrvá.

Tuto notu sluší považovati za východiště onoho specielního, zvláštního sporu či konfliktu, z něhož nutnost války měla vzejíti; tato nota byla nepochybným důkazem, že byl řídící pruský státník pevně odhodlán, přivoditi rozhodnutí mocí brannou. Stilisace některých vět zachovávala sice ještě možnost smírného rozřešení, ale neobyčejně ostrý ton mluvy oproti Rakousku vylučoval všelikou toho pravděpodobnost. Na nějaký společný boj »proti revoluci« v obou vévodstvích Bismarck už dávno nepomýšlel a z jeho, už před gastýnskou úmluvou v Italii zahájeného jednání bylo patrno, že si hledá spojence pro příští válku s Rakouskem a také, kde si jej hledá.

Na hrdě vyzývavou Bismarckovu depeši odpověděl rakouský ministr zahraničních záležitostí notou ze dne 7. února, odmítaje pruskou kritiku rakouské správy v Holštýnsku a prohlašuje, že rakouská vláda nemá příčiny dosavadní systém v holštýnské správě měniti. Tato nota hraběte Mensdorffa byla odpírající a vyhýbavá, místy trochu sentimentální, ale celkem rozhodná a pevná. Bismarck seznal z ní každým způsobem, že Rakousko pruskému tlaku povoliti nehodlá. Formální a právnická obrana Gablenzova stanoviska k altonské demonstraci a vůbec k agitaci pro vévodu Augustenburgského byla nešťastna a nepřesvědčila nikoho, jiný pak odstavec noty ze dne 7. února stal se, ovšem zase jenom po formální stránce, zrovna osudným. Hrabě Mensdorff napsal tu: »Prosto vší zodpovědnosti za to, že cíl konečného rozřešení otázky obou vévodství dosud není dosažen, zaručuje se Rakousko J. V. králi Pruskému přec ještě za to, že nedopustí ničeho, čímž by se předbíhalo vymíněnému dorozumění se obou mocí.« To byl slib, že se dodrží gastýnská úmluva a když pak později Rakousko o své toliko ujmě holštýnské stavy svolalo, prohlásilo to Prusko s jakýmsi právem za porušení slibu jestě dne 7. února daného a za roztržení gastýnské konvence.

Obrněná mluva obou not mohla se považovati za předběžné opovězení války a byla zajisté oběma soupeřům dokonalým vyjasněním stavu. Na skutečnou a zjevnou roztržku sic ještě nedošlo, avšak události braly se vždy určitěji soustředivým směrem k bodu, z něhož vzejíti musil výbuch.

Prusku záleželo od počátku konfliktu na tom, aby z Holštýnska nějaké projevy pro politiku jeho docházely, a výsledkem této snahy bylo asi, že dostal Bismarck dne 23. ledna, v den altonského shromáždění od devatenácti členů holštýnského rytířstva adressu, ve kteréž podpisatelé prohlásili, že »blaho a spásu své vlasti jenom v jejím sloučení s pruskou monarchií spatřují a v moudrost Jeho Veličenstva krále všechnu naději skládají, že vhodné k tomu kroky zvolí, jakož i že zemím, jež co nejdříve pod jeho žezlem sloučeny budou, jejich zvláštní zřízení, pokud se s blahem celku srovnati dají, zachována budou.«

Holštýnská zemská vláda, jež celkem vždy pokyny rakouského místodržitele se řídila, protestovala proti petici devatenácti členův rytířstva a vyhradila si, že zavede proti odesýlatelům adressy trestní řízení.

Netřeba teprve dokládati, že tímto intermezzem napjetí mezi Rakouskem a Pruskem o další stupeň se zvýšilo. Ale nedosti na tom: od pruských soudů stíhaný (pruský) redaktor May uchýlil se z Berlína do Altony a byl tam jakožto rozhlášený odpůrce pruské vlády a mučedník svého přesvědčení demonstrativně uvítán. Komorní soud berlínský požádal rakouského místodržitele za vydání redaktora Maye, ale generál Gablenz to rozhodně odepřel, odkázav žadatele na příslušný soud v Altoně. Bismarck obrátil se za tou příčinou na vládu vídeňskou, avšak tato, uznávajíc Gablenzovo rozhodnutí za správné, odmítla i všeliké diplomatické jednání o věci té s Pruskem. Tento postup sesílil valně popularitu rakouské vlády v obsazených vévodstvích, ale podráždil vládní kruhy pruské, ač nikoli asi řídícího státníka pruského, jemuž bylo vše vítáno, co smírné rozřešení sporu stěžovalo a pro násilné rozhodnutí nový důvod podávalo. Od altonského shromáždění rozproudila se po obou zemích mocná agitace a heslem bylo tu i tam: svolání stavů. Ve Šlesviku, jejž Prusko pod mocí mělo, nemohl arci ruch takové síly nabyti jako v Holštýnsku, ale proto přece podali dne 27. ledna členové bývalého šlesvického stavovského shromáždění pruskému guvernérovi generálu Manteufflovi petici o svolání šlesvických stavů, ku kteréž petici arci Manteuffel odmítavě odpověděl. — Dne 31. ledna podalo pak 31 členů bývalého holštýnského stavovského shromáždění rakouskému místodržitelovi petici o svolání holštýnských stavů. Petice tato byla vzhledem k místodržitelovu reskriptu ze dne 11. ledna odevzdána nikoli přímo jemu, nýbrž zemské vládě, která ji však nepřijala.

Jak pevně a klidně Prusko za svým cílem kráčelo, vidno mimo jiné z fakt, že již dne 15. ledna, tedy týden po odeslání rakouské důrazné odpovědi, povoláno bylo královským kabinetním rozkazem 40.000 mužů pruské zemské obrany ke dni 15. května, tedy dříve než obyčejně »ku cvičením« do zbraně a že dne 29. ledna pruský vyslanec ve Florencii odevzdal italskému králi Viktoru. Emanuelovi odznaky nejvyššího řádu pruského, řádu černého orla, kterýmž okázalým vyznamenáním Prusko diplomatickému světu jaksi na srozuměnou dalo, že s Italií o allianci proti Rakousku aspoň vyjednávati začalo a dobrou naději na úspěch má.

V Šlesviku, kdež agitace pro Augustenburga a svolání stavů stále rostla, zahájilo Prusko pravou hrůzovládu vydáním trestního dekretu ze dne 11. března, ve kterémž král Vilém stanovil, že každý, kdož by »jiné zeměpanské autoritě v obou vévodstvích aneb aspoň v jednom z nich násilně platnost zjednati chtěl,« káznicí od 5 do 10 let potrestán býti má. Ale tento »káznicový dekret«, jak,jej veřejné míněni v Německu nazvalo, minul se potud s účinkem, že smýšlení obyvatelstva šlesvického nikterak nezměnil, ba je spíše ještě více proti Prusku popudil. Na lid v obsazených vévodstvích nebylo již žádné spekulace, žádné naděje, na mravní výboj nebylo již ani nejmenšího pomyšlení a Prusko chystalo se tedy klidné a pevné k provedení krvavého násilí.

Řídící státník rakouský byl asi o tom spolehlivě zpraven a poučen, ale proto přece učinil ještě jeden — zajisté beznadějný — pokus o smírné urovnání notou ze dne 7. února, ve kteréž mimo jiné pravil:

»Ačkoli pohnutkou k válce proti Dánsku nebyly nároky Pruska, nýbrž práva německého spolku a práva obou vévodství, uznal přece císař, náš nejmilostivější pán, že jest přiměřeno váze obou německých velmocí, aby nové politické útvary, jež by z války vzejíti měly, závislými učiněny byly na svobodném dohodnutí mezi dvory vídeňským a berlínským. Nikdy neodporoval císař František Josef myšlénce, že takováto shoda státnímu interessu Pruska spravedlivé uspokojení poskytnouti musí. Z nepochybných důkazů vysvítá přání Jeho Veličenstva, aby konečné rozřešení každým jen možným ústupkem usnadněno bylo.«

To byla zcela zřejmá nabídka na čásť Dánsku odňatého území, ale Prusko nechtělo onu čásť, nýbrž obě vévodstvíi celá a kromě toho ještě hegemonii nad německými státy a kdož ví, co ještě... proto nedalo na rakouskou notu ze dne 7. února vůbec odpovědi.

Žádná odpověď bývá často nejsrozumitelnější odpovědí, a správa rakouské politiky, aby na jevo dala, že odpovědi té náležitě porozuměla, svolala ku dni 7. března do Vídně »maršálskou radu«, po jejímž ukončení (dne 13. března) ve »vojenských konferencích« se pokračovalo. Zcela nepochybnou známkou pak, že Rakousko již vážně na válku se chystá, byl uherskému zemskému velitelství dne 15. března zaslaný rozkaz, aby značnou čásť pešť-budínské posádky do Čech odeslalo, a podobný, také jiným velitelstvům daný povel. Téhož dne rozhlásilo se již po Rakousku, že je polní zbrojmistr Benedek ustanoven za vrchního velitele armády, jež pro případ války v Čechách (proti Prusku) operovati bude.

Soustřeďování vojska v Čechách zahájeno pod záminkou protižidovských výtržností v některých městech českého království, což byla arci záminka až ku podivu naivní. V Prusku a vůbec v cizině se jí také prostě — vysmáli. Tyto okázalé válečné přípravy neměly na první pohled žádného smyslu, neboť nějakého vpádu pruského vojska nebylo se co báti, ježto Prusko dosud nikterak nezbrojilo a — konečně při výtečné organisaci své armády ani zbrojiti nemusilo, na útočný pak postup proti Prusku byly ty rakouské přípravy až přes příliš skrovné. Výhodu měl z ní toliko Bismarck, jenž důvodně a s jakousi pravděpodobností tvrditi mohl, že je Prusko Rakouskem ohroženo. Časopisectvo jím komandované žalovalo také prudce na rakouské zbrojení a přepínalo věc do nesmírna; také rakouský tisk žaloval na pruské válečné přípravy, ale s nepatrným úspěchem, ježto se v Prusku (od vydání kabinetního rozkazu ze dne 15. ledna) v tom směru buď opravdu nic nedělo aneb aspoň tak opatrně, že nikde téměř nebylo ničeho znamenati.

Rakouská vláda zaslala ihned po ukončení maršálské rady, dne 15. března rakouským vyslancům u některých německých dvorů »zcela důvěrnou« depeši, ve kteréž se předem již ohlašuje, nedopadne-li uspokojivě dotaz, jenž na Prusko vznesen bude ohledné jeho válečných záměrů, že se Rakousko dovolá zakročení německého spolku vzhledem ke článku 11. spolkové ústavy. Zároveň zůstavilo Rakousko touto notou spolkovým vládám, aby uvážily, pokud by se pro případ, že by mír spolkový Pruskem ohrožen byl, ve smyslu článku 19. vídeňské závěrečné akty na mobilisování spolkového vojska pomýšleti mělo.

Dne 17. pak téhož měsíce učinil rakouský vyslanec v Berlíně, hrabě Karolyi, Bismarckovi (»zcela důvěrnou« notou ohlášený) dotaz, zamýšlí-li berlínský dvůr opravdu gastýnskou úmluvu násilně roztrhnouti a spolkovou ústavou zaručený mír mezi německými spolkovými státy porušiti. Bismarck odpověděl arci »že nikoli,« ale toto »nikoli« nebylo prosto oklik a neznělo docela rozhodně. Avšak rakouská vláda telegrafovala přece ihned dvorům německým, že obdržela od pruské vlády odpověď poněkud uspokojivou a že tedy od zamýšleného zakročení u spolku prozatím upouští.

Prusko bylo zatím jinde zaměstnáno pilnou přípravou k válce a koncem března (26. nebo 27.) stala se skutkem prusko-italská allianční smlouva, kteráž od obou mocnářů asi v polovici dubna podepsána byla, ale teprv později v obecnou známost vešla. Touto smlouvou zavázala se Italie, propukne-li mezi Rakouskem a Pruskem do tří měsíců válka, že ona také Rakousku válku opoví, ať si již nepřátelství zahájí Rakousko nebo Prusko. Prusko však zavázalo se toliko (ústně), kdyby Rakousko jenom na Italii útočně udeřilo, že této ku pomoci přispěje. Pro případ společné války proti Rakousku zavázaly se oba státy, že jeden bez druhého mír neuzavrou a vytkly za cíl války: »pro Italii získání království benátského, pro Prusko pak získání přiměřeného rakouského území.« Jaké území by to bylo, ve smlouvě nikterak se neoznačilo, ale nebylo nesnadno toho se domysliti. Jako na výsměch vší politické morálce položena v čelo této válečné smlouvy slova: »Pour assurer la paix de l' Europe — Na zabezpečení evropského míru!«

Dalším průpravným úkolem Bismarckovým bylo, spůsobiti změnu ve vnitřním stavu království pruského sama. Vláda pruská měla tehda proti sobě celou poslaneckou sněmovnu (až na několik konservativců) a od této zaryté opposice proti vnitřní politice Bismarckově nebylo se nikterak lze nadíti, že by podporovala nějaký důrazný krok v politice zahraniční, neboť při podniku, na nějž se nyní Bismarck chystal, nemohl spolehati ani na souhlas feudálů. A opposice poslanecké sněmovny opírala se o zjevně hlásané mínění nejširších vrstev pruského lidu. Vláda odhodlala se tedy k malému státnímu násilí: ještě než rozpočet na plynoucí rok ústavním způsobem vyřízen byl, uzavřela dne 23. února sněm, jehož zasedání teprv dne 15. ledna bylo zahájeno. Obyvatelstvo, jemuž válečný záměr vlády dosud byl tajemstvím, reptalo mocně na porušeni ústavy, avšak pozornost jeho byla záhy jinam obrácena.

Bismarck chtěl válce stůj co stůj. Avšak z Mensdorffovy noty ze dne 7. února vycítil, že je Rakousko ve šlesvicko-holštýnské záležitosti k dalekosáhlým ústupkům odhodláno a že by tedy z tohoto konfliktu podnět k válce vyvoditi nemohl, aniž by na se popudil hněv ostatních velmocí. Proto musil šlesvicko-holštýnskou zápletku rozšířiti na pole, kde Rakousko — dle tehdejšího svého stanoviska — ustoupiti nemohlo: otázka, kdo v obou vévodstvích panovati má, musila se umělým převodem proměniti v otázku, kdo na dále míti má hegemonii nad německými státy. Touto transformací měl býti — návratem k vlastní, veliké sporné věci — uzavřen kruh diplomatické Bismarckovy výpravy. Dříve hledán a nalezen zvláštní, drobný předmět sporu a když tento službu svou byl vykonal, ale na odůvodnění velké války nedostatečným se objevil, vržena do arény celá, velká, původní věc sporná.

Poukazuje na hrozivé zbrojení Rakouska a spojeného s ním Saska zaslal Bismarck pojednou, mimo všechno nadání, dne 24. března, německým spolkovým, vládám okružní depeši, ve kteréž se pomocí německého spolku co takového zříkal, ale za to jednotlivé státy vyzýval, aby prohlásily, zdali a do jaké míry by Prusko na jejich pomoc spolehati mohlo pro případ válečné srážky s Rakouskem. Zároveň pak připomenul velmi rozhodným způsobem potřebu, aby německý spolek byl zreformován.

Odpověď německých států dopadla velmi nepříznivě; ani jediná vláda nevyhověla zcela pruskému přání. Hanoveránsko a Kurhessensko daly odpovědi vyhýbavé, většina pak ostatních vlád odkázala Prusko na spolkové shromáždění odvolávajíc se zejmena na 11. článek spolkové akty, kterýž stanovil, že se má, když mezi členy nepřátelství propuklo, svolati spolkové shromáždění, toto pak že má všeliké svépomoci členův zabrániti a především o přesné zachování jejich držav se zasaditi. Tyto odpovědi byly v Berlíně známy již ráno dne 27. března a následujícího dne vydán královský rozkaz, aby pruská armáda na válečnou míru byla uvedena. Tímto rozkazem nařízena arci jenom hotovost částečná, ale to na povšechném stavu mnoho neměnilo, ježto vše ostatní, co ihned nařízeno nebylo, při pokročilé organisaci pruské armády v několika dnech provésti se dalo. Téhož dne povolán v Italii k praporům celý dříve odstavený soubor nováčkův a zahájeny vůbec velké přípravy válečné.

Pruská okružní depeše ze dne 24. března poskytla Rakousku příležitost, aby obnovilo diplomatické jednání, kteréž s pruské strany dovedně přerušeno bylo naprostým nedbáním rakouské noty ze dne 7. února. Prusko bylo tím časem získalo značnou mravní výhodu tím, že se mohlo prohlašovati za stranu ohroženou a Rakousku šlo nyní o to, aby je této výhody zbavilo. Proto zaslal hrabě Mensdorff dne 31. března do Berlína depeši, ve kteréž proti domněnce, že by Rakousko na Prusko útočně udeřiti chtělo, rozhodne protestuje a prohlašuje, že jest Rakousko pevně odhodláno, neporušiti 11. článku spolkové ústavy. Vykonaná již vojenská opatření odůvodňoval Mensdorff protižidovskými bouřemi v Čechách.

Na tuto depeši zaslal Bismarck pruskému vyslanci do Vídně dne 6. dubna notu, ve kteréž znovu připomenul, že Rakousko s válečnými přípravami začalo a že jeho zbrojení protižidovskými výtržnostmi v Čechách nikterak odůvodniti se nedá již proto, že by bylo pro ten účel příliš veliké a pak že se rakouské vojsko rozkládá na hranicích, kde židovstvo nikdy nebylo ohroženo. Kromě toho budí prý podezření, že se rakouské zbrojení do přísného tajemství halí, kterážto okolnost ve spolku s faktem, že je rakouská vláda menšími činí, než skutečně jsou, dojem působí, že jsou přece jen určena k útoku na Prusko. Avšak ujišťuje-li rakouská vláda, že na Prusko udeřiti nechce, jest prý Bismarck s to podobně se zaručiti, že také Prusko na žádný útok nepomýšlí. Tímto slovem zavázalo se Prusko, že setrvá oproti Rakousku v defensivě, v prosté obraně; avšak závazek takovýto nemá ve válečných zápletkách žádné ceny, poněvadž platí vždy jenom, dokud se nezmění poměry. Ale ty se ovšem měnívají a měniti musí. Kromě toho: slib, že ta či ona strana na soupeře neudeří, nemá ve strategii žádného smyslu, neboť hrozí-li odněkud skutečně útok, bývá začasté jedinou nadějnou obranou — také útok, ale zrychlený, aby se útok útokem předešel a útočný záměr odpůrcův neškodným učinil.

Na uvedenou právě pruskou notu odpověděl hrabě Mensdorff dne 7. dubna novou depeší, ve kteréž — snaže se zbaviti Prusko mravní výhody, že ohroženým se jeví — prohlásil: poněvadž tedy není důvodu k dalšímu zbrojení (ježto žádná strana druhou napadnouti nechce), očekává rakouská vláda zvěsť, že v Prusku dne 28. března vydaný mobilisační rozkaz bude odvolán. Bismarck odvětil: Prusko čekalo čtrnácte dní (po rozkazu v Rakousku vydaném, aby se vojsko z Uher a odjinud do Čech posýlalo), než se k částečným opatřením odhodlalo a může tedy nařízené rozmnožení vojska odvolati jenom pak, když odpadne příčina, jež nutným je učinila. Na rakouské vládě jest tedy, aby začátek učinila a dřívější stav obnovila, chce-li, aby s obou stran daná ujištění také ve skutcích se zobrazila.

Tato odpověď dána teprv dne 15. dubna, tedy po uplynutí celého téhodne. Vůbec je z dat střídajících se depeší vidno, že Rakousko s jakýmsi nervosním chvatem jednalo, kdežto Bismarck s vypočítavou klidností a chladně kalkulující rozvahou postupoval. Bismarck sledoval vší silou velký svůj plán v Německu a vyhýbal se všelikému chvatu v kontroverse s Rakouskem. Mezi tím, co rakouské noty na vědomí bral a na ně zvolna odpovídal, pokračoval energicky na dráze dne 24. března v německé otázce nastoupené a podal již dne 9. dubna německému spolku návrh na svolání německého parlamentu na základě přímých, všeobecných voleb lidových a uvedl tím v úžas celou Evropu. Všeho na světě bylo by se veřejné mínění evropské od »junkera« Bismarcka spíše nadálo, než toho. Bismarck žádal a ponavrhl tu, aby osud Německa svěřen byl k rozhodnutí lidovému sněmu, učinil tím demokracii veliký ústupek a zasadil těžkou ránu partikularismu německých dynastií. Proti Rakousku jakožto dosavadní hlavě nemeckého spolku vynesen tu trumf, jejž přetrumfnouti lze bylo jenom vítěznou válkou.

V úvodě ku svému návrhu odvolal se Bismarck na faktum, že Rakousko r. 1863. při sjezdu německých panovníků ve Frankfurtě prohlásilo, že ani ono samo ani Prusko »s jakousi důvěrou o německý spolek v jeho nynějším stavu opírati se nemohou« a že za pouhé přání považovalo naději, »že by setlelé stěny spolku příští bouři ještě přestály, kterážto naděje však budově žádoucí pevnosti dodati s to není.« V dalším pak odůvodňování návrhu pravil Bismarck:

»SpoIková ústava předpokládá vůbec — a to jest jejím základem — že Rakousko a Prusko ve své politice svorny jsou a jednotně vystupují; že pak spolková zřízení dosud trvati a držeti se mohla, sluší děkovati ustavičné povolnosti Pruska proti Rakousku. Avšak vážného sporu a napjetí mezi Rakouskem a Pruskem spolkové poměry nesnesou a zrovna nynější napjatý stav mezi oběma ruší celý základ spolkové ústavy, bez něhož na její plné provedení není lze pomysliti.«

Vyčerpav pak celou soustavu důvodů, zformuloval Bismarck svůj návrh takto:

»Slavné spolkové shromáždění račiž se usnésti: Ke dni, který teprv se určí, budiž svoláno shromáždění, vzešlé ze přímých voleb a všeobecného hlasovacího práva celého národa, aby vyslechlo a v úvahu vzalo předlohy německých vlád o reformě spolkové ústavy; v době pak do jeho svolání buďtež tyto předlohy dorozuměním se vlád mezi sebou sestaveny.«

Již v této listině žádal Bismarck, aby doba svolání lidového sněmu pevně byla určena a nalehal na to ještě zvláštní depeší, ale ovšem marně.

Německé státy nebyly na žádnou toho druhu politickou akci rozpoloženy. Jim nebyl předně Bismarckův demokratický, nejširší vrstvy národa za rozhodčího povolávající návrh nikterak po chuti a kromě toho bylo všem jasno, že ani na slabý pokus toho spůsobu není pomyšlení, dokud spor o prvenství mezi Rakouskem a Pruskem válkou nebude rozhodnut.

Po příkladu Bavorska začaly tou dobou válečně se hotoviti Virtembersko a Sasko, tak že v ten čas, kdy Bismarck na svolání parlamentu nalehal, již dvě třetiny středních států německých na válku se chystaly — buď proti Rakousku nebo proti Prusku.

Válka považovala se v Německu již skoro za neodvratnou. Neboť jisté bylo, že se Prusko ani rakouskými přípravami ani nepřízní německých států nedá zastrašiti a neméně jisté bylo, že Rakousko, když největší státy užšího Německa při něm jsou, Prusku prvenství dobrovolně nepostoupí.

Tu však překvapilo Rakousko dne 18. dubna svět návrhem, že odvolá všechny své dosavadní válečné přípravy, když pruský král dekret na rozmnožení vojska odvolá a uvedením vojska na míru pokoje dřívější stav obnoví.

Tento návrh spůsobil jásot mezi přátely míru v Evropě. Mír zdál se býti zachráněn a kursy na bursách vesele stoupaly. Mensdorffův návrh na odzbrojení považoval se skoro všude za opravdový a ihned sestavena pro mínění to řada důvodů. Rakousko má prý na osudu Šlesviku a Holštýnska zájem jenom negativní a ten nestojí za velkou válku. Dále ví Rakousko, že by musilo bojovati nejenom proti Prusku, nýbrž také proti Italii. Kromě toho: Bismarckův návrh na svolání německého lidového parlamentu byl všude chladně přijat a Rakousko vystihlo, že se tomuto opravnímu návrhu ostří ulomiti dá rychlým zabočením na dráhu míru. Rakousko ví také, že ostatní velmoci s jeho politikou hrubě nesympathisují a že se z ciziny žádné pomoci nadíti nemůže a konečně: jeho finance jsou tak rozhárané, že při pohledu na zbědovaný stav říšské pokladny hraběte Mensdorffa asi všechna bojovnost přechází... Tak a podobně argumentovalo se všude a všechno věřilo v mírumilovný obrat rakouské politiky — jenom pruská vláda v něj nevěřila.

Bismarck odpověděl již dne 21. dubna do Vídně, že bude Prusko tou měrou své vojsko na míru pokoje uváděti, jakou Rakousko samo bude odzbrojovati, že však při tom předpokládá, že také ostatní státy německé válečné přípravy zastaví. Návrh na vzájemné odzbrojení byl tedy učiněn a s výhradou i přijat, ale ani ta ani ona strana nechtěla, ba snad ani nemohla ho provésti. Věci byly již příliš daleko dospěly, aby návrat k míru byl ještě možným.

Místo odzbrojování zahájeny dne 21. dubna ve Vídni nové vojenské porady, ve kterých usneseno bylo, že se má armáda v Italii sesíliti a na válečnou míru uvésti. Arcivévoda Albrecht ustanoven za vrchního velitele v Italii, Benedekovi pak (kterýž byl dosud zemským velitelem v Benátkách) svěřen těžší úkol vedení severní armády.

Rakouský velevyslanec v Berlíně, hrabě Karolyi, obdržel dne 23. dubna rozkaz, aby na zamezení dalšího nedorozumění pruské vládě vojenská opatření proti Italii ohlásil. Ale v Berlíně neuvěřili, že by věc tak prostou byla. Oni soudili, že chce Rakousko buď skutečně útočnou válku proti Prusku podniknouti aneb aspoň docíliti, aby svou politiku opříti mohlo o větší válečnou hotovost než Prusko. Berlínská vláda nechtěla a nemohla také věřiti, že by Rakousko zbrojilo jenom proti Italii, neboť o tom se žádný politik v celé Evropě neklamal, že Italie sama na Rakousko neudeří. Prusko pak, jakožto spojenec a důvěrník Italie, vědělo ovšem velmi dobře, co Italie zamýšlí nebo nezamýšlí.

Když tedy ústní výklad hraběte Karolyiho s účinkem se minul, zaslal hrabě Mensdorff do Berlína novou, dne 26. dubna datovanou notu, ve kteréž rakouský ministr známo činil, že císař nařídil, aby vojska na sesílení posádek v Čechách a na Moravě vyslaná do vnitř z říše se vrátila, aby se jich jiným směrem mohlo použiti. To nebude prý jistě Prusku na závadu, aby odpovědělo odvoláním svých vojsk od českých hranic a snížením armády. Co ostatních spolkových států se týče, neděje prý se tam žádné vážné zbrojení a Prusko má prý ostatně v moci, aby všechny obavy německých vlád rozptýlilo.

Ve Vídni cítili, že návrhem na současné vzájemné odzbrojení Prusku novou výhodu zjednali a proto, nechtíce odzbrojiti, připojili k dotčené právě notě druhou notu, kterouž trvající konflikt zpáčiti chtěli na jeho východiště, na Šlesvik a Holštýn. Na tom poli mělo Rakousko jakési formální právo, tam mělo přízeň nerozhodnutých dosud středních států a sympathie německé demokracie, tam doufalo, že udusí v zárodku úspěch, jehož docílilo Prusko svým demokratickým opravním návrhem.

Druhá tato depeše ze dne 26. dubna navrhuje Prusku, aby obě vévodství bez prodlení odevzdána byla dědičnému princi z Augustenburgu. Jakožto odškodněni nabízí Prusku některé territorialní ústupky, upravení cest, připojení obou vévodství k německému celnímu spolku atd. To všechno mělo býti provedeno v mezích dosavadního spolkového práva, tedy rozhodnutím spolkového shromáždění dle souhlasného návrhu Rakouska a Pruska. Pro případ však, že by Prusko tento poslední návrh zamítlo, hrozí Rakousko, že odevzdá celou záležitost spolku k rozhodnutí, a že svolá holštýnské stavy, aby v té příčině přání země pronesly.

Tímto prohlášením vyvleklo se Rakousko — dle pruského názoru — najednou ze tří smluv: z tajné smlouvy, uzavřené před válkou v lednu 1863., z vídeňského míru a z gastýnské konvence, dle kterýchžto smluv otázka souverenity vyřízena býti měla jenom shodou obou velmocí. Ale přes to zaujímalo Rakousko v otázce šlesvicko-holštýnské sympathické stanovisko a kromě Pruska mu porušení těch podivných smluv nikdo ve zlé nevykládal.

Prusko odpovědělo nejprv jen na první z uvedených tuto depeší a to notou ze dne 30. dubna, ve kteréž Bismarck — a to bylo jádrem listiny — proklásil: »Královské vládě není možno kráčeti vstříc nejbližší budoucnosti, ve kteréž jí nastává důležité a vážné jednání s vládou císařskou jinak, něž když do stavu válečné hotovosti obou uvedena bude rovnováha.«

Rakousko odpovědělo dne 4. května, že vzhledem k tomuto prohlášení císařská vláda vyjednávání o současné odzbrojení považuje za vyčerpané. Avšak opětovalo při tom ujištění, že nezamýšlí útočně vystoupiti ani proti Prusku ani proti Italii. Ohledně jeho hotovosti oproti Italii, kteréž prý také v zájmu Německa jest potřebí, že nepřísluší žádné cizí moci právo kontroly.

Na druhou rakouskou depeši ze dne 26. dubna Bismarck vůbec odpověděti nechtěl, jak vidno bylo z inspirovaného jím článku v pruském »Staats-Anzeigeru«, ve kterémž se (několik dní po dodání oné rakouské depeše) pravilo, že by beztoho pruský protinávrh na zcela jiném základě učiněn a podán býti mustl než rakouský, kterýž prý vídeňského míru a gastýnské konvence nikterak nedbá. Avšak vysoce postavené osobnosti z přísně konservativního tábora v Prusku, kterýmž se demokratický opravní návrh Bismarckův nikterak nelíbil a kteréž následkem toho o Bismarckovo svržení usilovaly, přiměly krále Viléma, že uložil Bismarckovi odeslání »zcela důvěrné depeše« ze dne 7. května, ve kteréž Prusko vzhledem k rakouské (druhé) notě ze dne 26. dubna ochotu projevilo, dohodnouti se s Rakouskem ohledné postoupení jeho práv na polabská vévodství za přiměřenou náhradu. Přijetím tohoto (králem Bismarckovi vnuceného) návrhu byl by povalen býval celý veliký Bismarckův plán a Bismarck sám byl by nepochybně — jsa takřka již u cíle — musil odstoupiti. (Bismarck sám konstatoval v okružní notě ze dne 4. června, rozeslané zahraničním mocem, že »ono důvěrné sdělení Rakousku bylo učiněno nikoli na radu pruských ministrů, nýbrž na nátlak třetích osobností, kterýž (prý) na mírumilovnost a konservativní smysl krále Viléma spekulovaly«.)

Bismarckova celá politika visel a nyní ve vzduchu. Avšak Rakousko, nedůvěřujíc mírumilovnosti pruského krále a vázáno vysoce pokročilým napjetím, hlavně mezi ním a Italií, nechopilo se rukojeti, z Berlína mu podané a Bismarck měl diplomaticky vyhráno. Důvěrného nabídnutí ze dne 7. května, k jehož odeslání králem donucen byl, dovolával se pak jakožto skvělého důkazu pruské smířlivosti a dobré vůle.

Tím časem, ježto na nějaký úspěch jakýchkoli diplomatických kroků ani tu ani tam nebyla téměř žádná už naděje, učiněny poslední vážné kroky ve válečných přípravách. Dne 4. května nařízena v Prusku královským dekretem mobilisace větší části pruské armády a dekretem ze dne 8. května povolán do pole zbytek, tak že týmž dnem celá pruská armáda byla mobilisována.

Rakouský pak císař nařídil dne 6. května, aby celá rakouská armáda na válečnou míru uvedena byla a severní armáda aby se na české a slezské hranici soustředila. Jižní armáda pod arcivévodou Albrechtem vypravena proti Italii.

Mobilisační tyto rozkazy byly vlastně už jenom formálními akty,--ježto se jimi pouze potvrzovalo a dovršovalo, co dříve již bylo nařízeno.

Dne 12. května převzal polní zbroj mistr Benedek vrchní velení nad severní amádou a vydal svůj první denní rozkaz. Tento rozkaz, jejž za vlastní opovězení války v Rakousku považovati dlužno, zněl takto:

»Ve hlavním stanu ve Vídni dne 12. května 1866. Jeho Veličenstvo náš nejmilostivější císař a vojevůdce ráčil nejvyšším rozkazem naříditi, bych převzal velitelství severní armády, kteráž do pole bude vypravena. Můj hlavní stan bude ode dne 15. t. m. prozatím ve Vídni zřízen a týmž dnem vstoupí pp. c. k. generálové, vojsko, branže, jakož i ústavy k armádě patřící pod moje velitelství.

Osvědčiv se jakožto věrný a oddaný vojín, dovedu každého císařského rozkazu s radostí uposlechnouti. Avšak můj radostný cit pro povinnost prodchnut jest tentokráte vědomím, že každý jednotlivý člen armády pod mým velením spojené proniknut jest největší odhodlaností k odražení nepřítele a k boji s ním, kterýž se odvažuje nespravedlivě a svévolně našemu dědičnému císaři a pánu, jeho nejjasnějšímu panovnickému rodu a jeho říši, naší drahé vlasti hroziti.

Vojsko bude v brzku shromážděno, ve všem uspořádáno, vším opatřeno, krásné, statečné a udatné, neseno a povzneseno nejlepším duchem pořádku a kázně, cti a věrnosti, udatnosti a neobmezené odanosti.

Oko císařovo a jeho šlechetné srdce sledovati budou všude vojsko, obětavost a nadšení všech národů rakouskych budou nás provázeti, účastenství, očekávání a naděje našich krajanů a vašich milých budou s námi i tehdy, kdyby dojíti mělo na rozhodnutí pro svaté právo císaře a vlasti.

C. k. vojsko zvítězí v každém boji s nadšením a starorakouskou neustupností ve věrnosti a cti, dovede zemříti věrně a čestné pro císaře a vlasť. Vojínové! K tomu přináším Vám své celé vřelé vojenské srdce, přináším Vám svou želenou vůli, svou svrchovanou důvěru ve Vás, svou nejponíženější důvěru v našeho všemohoucího Pána Boha a důvěru v své staré válečné štěstí.

Jménem Páně Vás tedy pozdravuji, vojínové, jež vůle a rozkaz císaře svěřily mému vedení a opatrování, pozdravuji Vás v pevném, přesvědčení, že naší spravedlivé věci, naší věrnosti a udatnosti, naší vytrvalosti a neustupnosti Boží požehnání nebude scházeti.

Benedek P.-Z.-M.«

Tento dle nadpisu dne 12. května vydaný armádní rozkaz uveřejněn byl teprv dne 18. května. Vydání a uveřejnění tohoto armádního rozkazu považovalo se v diplomatickém světě vším právem za formální zahájení války a žádný jen poněkud soudný politik neoddával se již marné naději, že by krvavé rozřešení sporu ještě nějakým spůsobem se dalo zažehnati. Z něho, jakož i ze všeho jednání pruské vlády bylo nade všechnu pochybnost jasno, že jest o válce na obou stranách již pevně rozhodnuto a že válka tu a tam již dříve uznána byla za jediný možný spůsob rozřešení zápletky.

Nad míru charakteristickou byla okolnost, že pruský král tou dobou blahosklonně odpovídal na adressy těch pruských měst, kteráž válečně rozpoložena byla a válku odporučovala, kdežto na adressy o zachování míru prosící vůbec žádná odpověď se nedávala. Válečné přípravy byly by se vždy ještě snad mohly považovati za pouhý nátlak na odpůrce aneb za pouhá opatření bezpečnosti, avšak němé odmítání adress za mír se přimlouvajících v Prusku a okázalé vydání prvního Benedekova armádního rozkazu v Rakousku byly přímým oboustranným doznáním, že válka jest věcí pevně již rozhodnutou.

Ale navzdor tomu zahájeno a vedeno ještě čtyři neděle beznadějné diplomatické jednání, kteréž jiného účinku nemělo a míti nemohlo, než že se stranám zjednala potřebná lhůta k dovršení válečných příprav.

Dne 19. května podalo devět německých států spolkovému shromáždění návrh, aby všechny spolkové státy současně odzbrojily v den, jejž by spolkové shromáždění k tomu určilo. Tento návrh byl dne 24. května od spolkového shromáždění jednohlasně přijat a Rakousko a Prusko prohlásily, že sdělí ve příští schůzi podmínky, za jakých ochotny jsou odzbrojiti.

Avšak dva dni na to, 26. května přeložil Benedek hlavní stan severní armády z Vídně do Olomouce, a dne 27. května vydal Bismarck okružní depeši, ve kteréž znovu dokázati se snažil potřebu Pruskem navržené opravy německého spolku, jakož i skromnost pruských požadavků. Dne 28. května učinily (na podnět Francie) Anglie, Rusko a Francie zástupcům Rakouska, Pruska a Italie pozvání ku konferenci, na kteréž by spor smírně se vyřídil. Prusko ohlásilo dne 29. května a Rakousko dne 1. června, že pozvání ku konferenci přijímají, avšak Rakousko s výhradou, »že se při ní nebude jednati o žádné kombinaci, kterouž by se některému z pozvaných států dostati mělo nějakého rozšíření území aneb zvýšení moci.« Tato výhrada učinila konferenci zbytečnou a rovnala se tudíž prostému odmítnutí. Téhož dne vzneslo Rakousko rozhodnutí šlesvicko-holštýnké zápletky na německý spolek, jehož rozhodnutím »nejochotnější uznání« slibovalo a prohlásilo zároveň, že udělilo místodržiteli v Holštýně zvláštní plnou moc, aby svolal holštýnské stavy, ježto přání a právní přesvědčení země při rozhodování důležitým jsou činitelem. Dne 2. června svolal již rakouský místodržitel v Holštýnsku generál Gablenz stavovský sněm ke dni 11. června do Itzehoe. Dne 3. června zaslalo Prusko Rakousku depeši, kterouž proti svolání holštýnských stavů protestovalo a je za zrušení gastýnské smlouvy prohlásilo dokládajíc, že se následkem tohoto aktu obě vlády zase ocítily na půdě vídeňského smíru ze dne 30. října 1864. Oba kabinety mají prý tedy nadále všechna vládní práva zase vykonávati společně, pročež si Prusko hned také osobuje právo, položiti své vojsko do Holštýnska dovolujíc ovšem, aby zase Rakousko nějakou čásť svého vojska poslalo do Šlesvicka.

Následujícího na to (dne 4. června) rozeslal Bismarck velni o čem depeši, ve kteréž dovozuje, že se ve Vídni již pevně pro válku rozhodli a že rakouským státníkům jenom o to jde, aby k ní vhodnou záminku našli. Téhož dne oznámila telegrafická zpráva francouzské vlády francouzským vyslancům v Berlíně a ve Vídni, že Francie. Anglie a Rusko následkem rakouského kroku u německého spolku ze dne 1. června od zamýšlené smírné konference jakožto beznadějné upouštejí. Dne 5. června prohlásil pruský »Staats-Anzeiger«, že Rakousko svým podáním německému spolku ze dne 1. června nejenom gastýnskou smlouvu porušilo, nýbrž také tajnou úmluvu, uzavřenou v Berlíně dne 10. ledna 1864., jejíž 5. článek takto prý zněl: »Pro případ že by došlo ve Šlesvicku k nepřátelským, činům a že by tudíž platnosti pozbyly nynější mezi německými mocemi a Dánskem trvající ze smlouvy plynoucí poměry, vyhražují si dvory pruský a rakouský, že příští poměry obou vévodství jenom po vzájemné shodě upraví. K docílení takovéto shody zahájí, bude-li potřebí, přiměřené další úmluvy. Žádným spůsobem nerozhodnou ohledně práva posloupnosti v obou vévodstvích jinak, než ve společném dorozumění.«

Dne 6. června oznámil pruský místodržitel v Šlesvicku, generál Manteuffel, rakouskému místodržitelovi v Holštýnsku, generálu Gablenzovi, že následujícího dne se svým vojskem do Holštýnska vtrhne a to směrem na Bramstedt a Itzehoe, vyhýbaje se místům od rakouského vojska obsazeným, aby prý naprosto smírný ráz této okupace nijak nebyl porušen, ježto prý mu král nařídil, aby se vystříhal všech konfliktův. On prý doufá, že se Gablenz s ním o nových poměrech snadno dohodne; civilní vlády prý se nedotkne, trvaje na pevné naději, že panovníci smírnou shodou válku zamezí. Následujícího dne vtrhli Prusové skutečně s velkou přesilou do Holštýnska. Rakušané opustili Kiel a soustředili se protestujíce u Altony, kamž generál Gablenz sídlo náměstnictva byl přeložil.

Dne 9. června předložilo Prusko radě německého spolku své prohlášení proti rakouskému kroku ze dne 1. června a ihned na to podalo svou odpověď a svůj protest Rakousko. Téhož dne dodána pruské vládě depeše vlády rakouské, ve kteréž tato protestuje proti pruskému tvrzení, že Rakousko svoláním holštýnských stavů gastýnskou smlouvu porušilo a prohlašuje, že Prusko vtrhnutím do Holštýnska 11. článek německé spolkové listiny (ústavy) porušilo a tím případ přivodilo, na kterýž se vztahuje 19. článek závěrečné listiny vídeňské z r. 1820. Článkem 11. spolkové ústavy zakazovalo se členům německého spolku, aby své spory vyřizovaly násilím, článek pak 19. závěrečné listiny vídeňské stanovil, že má spolek prozatím učiniti opatření, kterýmž by se každému násilí s kterékoli strany zabránilo aneb přítrž učinila.

Dne 10. června rozeslalo Prusko německým vládám depeši s návrhem nové spolkové ústavy. Tato Pruskem navržená nová ústava pro německý spolek stanovila pruského krále za spolkového vrchního velitele severní armády, bavorského pak krále za spolkového vrchního velitele armády jižní. O císaři rakouském nečinila již zmínky. »Poměry německého spolku k německým územím rakouského císařství« — praví X. článek řečené ústavy — »upraví se po docílené shodě o něm zvláštními smlouvami s německým parlamentem, kterýž co nejdříve bude svolán«.

Téhož dne převzal pruský generál Manteuffel v Holšýnsku správu také tohoto vévodství, rozpustil dosavadní zemskou vládu a zamezil násilím zahájení stavovského sněmu v Itzehoe. Rakouský místodržitel prohlásil dne 11. června, že ustupuje moci. Téhož dne podalo Rakousko u německého spolku na Prusko žalobu pro násilnou svépomoc v Holštýnsku a učinilo návrh na mobilisaci celé spolkové armády — vyjma spolkový sbor pruský — dle XIX. článku závěrečný akty vídeňské. Téhož dne opustilo také rakouské vojsko spolkové pevnosti a Frankfurt. Následujícího dne vyklidilo rakouské vojsko Holštýnsko; v týž den odvolalo Rakousko svého vyslance z Berlína a vrátilo pruskému vyslanci ve Vídni jeho průvodní listy.

Dne 14. června přijalo spolkové shromáždění 9 hlasy proti 6 rakouský návrh ze dne 11. června na mobilisaci celé spolkové armády, avšak bez jeho důvodův a mimo odstavec čtvrý, dle něhož měl zvolen býti spolkový vrchní velitel. Pro rakouský návrh hlasovaly: Rakousko, Bavorsko, Virtembersko, Sasko, Hannoversko, Kurhessensko, velké vévodství Hessenské, Nassavsko a 16. kurie (Lichtenstein, Reusz a t. d.); proti němu se prohlásily: 12. kurie (velkovévodské a vévodské dvory saské) mimo Meiningen, 14. kurie (obojí Meklenbursko), 15. kurie (Oldenburg-Anhalt-Schwarzburg), 17. kurie (svobodná mčsta Hamburk, Frankfurt, Lubek, Brémy) a Badensko, kteréž hlasovalo pro odkázání návrhu zvláštnímu výboru. Pruský vyslanec v. Savigny, který nehlasoval, prohlásil toto usnesení za přímé zrušení německého spolku, položil na stůl pruský návrh na reformu spolku a opustil zasedací síň.

Následujícího dne dalo Prusko Sasku, Hannoversku a Kurhessensku krátkou lhůtu, aby se prohlásily za nestranné a když tato sommace zamítnuta byla, dán dne 16. června pruským vojům rozkaz, aby do jmenovaných států nepřátelsky vtrhly. Tím byly v Německu válečné operace zahájeny.

Vydáno v roce 1896