ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - II. Praha před válkou

Z přehledu diplomatických kroků, politických skutků a vojenských opatření jest patrno, že byla válka mezi Pruskem a Rakouskem od samého začátku hádek o správu zabraných Zalabských vévodství, ve kterémžto sporu již také obsažena byla choulostivá otázka o konečném těch zemí osudě, ba více ještě: válka o hegemonii v Německu, věcí naprosto neodvratnou a tu i tam pevně usnesenou. Tak aspoň zdá se, ba jest docela zjevno politikovi a historikovi, jenž v aktech onoho roku se probírá; avšak neúřadní kruhy v Rakousku a zejména širší, byť i politisující obecenstvo nemělo dlouho ani tušení, že válečné události rychlým krokem a nezdolnou silou se blíží, že mír je vážně ohrožen, ba již docela zardousen. Všechna téměř veřejnost v Rakousku byla zaujata vnitřními otázkami, hlavně jednáním sněmův uherského a českého, a v Čechách zejména věnovala se předehře prusko-rakouského rozvodu jenom nepatrná pozornost. Všechno podceňovalo Prusko a nikomu nechtělo ani napadnouti, že by z prusko-rakouské řevnivosti v německém spolku a dokonce již z diplomatické hádky o správu Holštýnska mohla vzniknouti velká válka. Bismarckova nota ze dne 26. ledna a rakouská odpověď na ni neučinily v Praze žádného zvláštního dojmu, hlavně asi proto, že celé znění těchto not teprve později na veřejnost se dostalo.

»Národní Listy« pojednaly sice dne 11. února v úvodním článku o poměru mezi Pruskem a Rakouskem, upozorňovaly na odhodlanost Bismarckovy politiky, dovozovaly, že by válka s Rakouskem v Prusku velmi populární byla, líčily neblahé následky, jež by válka Rakousku za neurovnaných poměrů politických a finančních spůsobiti mohla, zrazovaly důtklivě od války k vůli Šlesviku-Holštýnu a radily, aby Rakousko spíše Holštýn docela odstoupilo a takto škodám se vyhnulo, jež by mu spůsobiti mohly odložení ústavního díla a germanofilská válka s Pruskem. »Ten okamžik železa a krve« — pravilo se na konci článku — »ta rozhodná válka Pruska s Rakouskem o panství a rozhodnutí otázky německé, musí ovšem jednou jistě přijíti, ale zdá se nám býti pro Rakousko veleprospěšno, když ještě tak hned nepřijde.« — Potom nemluvilo se opět celý měsíc o možné válce s Pruskem, až zase dne 11. března »Národ. Listy« přinesly článek nadepsaný »Řinčení šavlemi«: Ve článku tom líčil se dále napjatý poměr mezi Rakouskem a Pruskem, zaznamenávala se pověst, že Prusko s Italií spolek uzavřelo a uváděly se hrozby pruské; avšak »Národní Listy« byly ještě přesvědčeny, že »z toho mračna nebude déšť« a že se všechny hrozby berlínských vládních listů osvědčí jakožto »plané demonstrace a strašáky na slepo«. A to čtyři dni po svolání »maršálské rady« do Vídně a za jejího zasedání! Tak pevná byla důvěra v mírumilovnost Rakouska a nepříznivé poměry pro Prusko. Připomenutí však zasluhuje, že den před tím Bismarckův hlavní list »Norddeutsche Allgemeine Zeitung« v úvodním, míru přejícím článku, i všelikou »možnost války prusko-rakouské za vzdálenou a absurdní« prohlásil, a že všechno politisující obecenstvo tou dobou ve všemohoucnost císaře Napoleona věřilo a tudíž důvěrně očekávalo, že navržený jím kongres se sestoupí a válce zabrání.

Veřejnost v Čechách byla všecka zaujata epochálním zápasem uherského sněmu o uznání a provedení uherského státního práva, nad míru poutavým a často bouřlivým jednáním českého sněmu, ve kterémž se zápolilo o opravu volebního řádu, o provedení rovnoprávnosti na pražské universitě, o novém politickém rozdělení (okresů) v království Českém a jiných věcech velmi důležitých, dále krvavými bouřemi cvokařův Hořovicích a Hostomicích, protižidovskými bouřemi v Sušici, Žatci a jiných městech a obcích venkovských, prohlášením stanného práva s náhlými soudy v Čechách, rozkládáním vojska po Čechách »na potlačení venkovských, hlavně protižidovských bouří« atd., tak že pokrok a proměny diplomatického souboje mezi Rakouskem a Pruskem jenom nepatrného povšimnutí docházely. Teprve dnem 21. března začaly se ve zvláštní rubrice »Národ. Listů« pravidelně zaznamenávati »pověsti o válce« a dne 31. března vykládaly »Národní Listy«, že se nebezpečí války přiostřilo, že se válka již možnou jeví, a vyzývala Rakousko, aby v národech svých mocně roznítilo nadšení pro obranu vlasti a říše uspokojením jejich spravedlivých požadavků.

Od té doby pojednával už veřejný tisk v Čechách pilněji o rostoucí prusko-rakouské zápletce, uznával politický stav za stále povážlivější, až konečně dne 1. dubna »Národní Listy« válku za neodvratnou již uznaly, prusko-italskou allianci jakožto nepochybné faktum konstatovaly a dne 4. dubna stálou rubriku »Přípravy k válce« otevřely. Týmž volným postupem rostl a dospel i v ostatních pražských politických listech soud o možnosti, pravděpodobnosti a neodvratnosti prusko-rakouské války, až tato před zrakoma všech' myslících lidí stanula jako železná skutečnost.

Válečný ruch a neklid od nynějška zvolna, ale ustavičně stoupal. Časopisy začaly přinášeti zprávy o pruských důstojnících špehounech, kteří tu a tam v civilním obleku přes hranice přecházeli a všeho druhu výzvědy konali. Prvním vojenským výzvědou, jejž na české půdě jali, byl hrabě Waldersee, tehda podplukovník u královské pruské gardy, později generál a náčelník pruského generálního štábu, nyní jedna z nejznámějších vojenských a politických pruských osobností. Hrabě Waldersee přibyl dne 3. dubna do Prahy a obrátil záhy na se pozornost tím, že se pilně vyptával na zdejší vojenské poměry, na sílu posádek v pevnostech atd. Cestoval na tři průvodní listy s různými jmény a při zatčení — dne 7. dubna — nalezeno u něho hojně zápisek o rozložení vojska, o síle posádek a podobných, nepříteli užitečných věcech. Potom se zprávy o chytání a zatýkání špehounů ustavičně množily a rozumí se samo sebou, že bylo do Prahy hlášeno také mnoho falešných, komicky provedených zatčení.

Krom toho dopisováno do pražských listů z pohraničních krajů hojně o různých válečných pověstech, planých poplaších a veselých událostech, jež působil tu a tam u německého lidu předčasný strach před nepřítelem. V nitru země tou dobou ještě žádného válečného prostrachu nebylo a v samé Praze neovládla ještě blížící se válka veřejnou pozornost. Vlastenecké obyvatelstvo sbíralo s nevyrušenou horlivostí dárky pro velký bazar ve prospěch Národního divadla, kterýž dne 14. května zahájen býti měl, průmyslnictvo bylo zaujato přípravami pro světovu výstavu v Paříži, a jako komické intermezzo ve vážné vojenské činohře zahájeno dnem 15. dubna veřejně verbování vojenských dobrovolníků do Mexika. Verbování to rozvrženo na léta 1866.—1870; na rok 1866 svolávaly se dva tisíce dobrovolníků a vyplaceno závdavků čili »peněz na ruku« pěšákovi 25 zl., jezdci 30 a každému technickému vojákovi — dělostřelci nebo pionýrovi 35 zl. Odvod měl býti skončen do konce dubna, aby odvedeni již počátkem května do Mexika mohli býti dopraveni. Do sboru rakouských dobrovolníků v Mexiku najímali se zdraví »zachovalí« muži, kteří své vojenské povinnosti v Rakousku již vyhověli, aneb od ní sproštěni byli.

Toto verbování dobrovolníků pro armádu císaře Maxmiliana dělo se za silného návalu dobrodružného lidu i zvědavců všeho druhu a poskytovalo obyvatelstvu Prahy bohatý material pro smích a krvavý sarkasmus. Ježto se kromě mladších vysloužilců nabízeli také dobrodruzi a veselí ptáci hrubšího kalibru, sehrávaly se ustavičně více nebo méně rozmarné a často velmi drastické výjevy.

Jinak zaměstnávala veřejnost vynikající měrou otázka rakouských financí, kteréž byly touto dobou ve stavu velmi bídném, projekt nového vydávání ničím nekrytých státovek s nuceným oběhem, veliká nouze o drobné peníze a stále rostoucí ažio na stříbrné peníze, i drobné! Aby nesnesitelně trapné nouzi o drobné odpomoženo bylo, učiněno dnem 12. května při pražské c. k. hlavní zemské pokladně opatření, že se mohly den co den tam vyměňovati bankovky a státovky (zlatky a pětky) až do jednoho sta zlatých za drobné peníze. Tou dobou objevil se mezi lidem zvláštní druh hyén, kteréž ze všeobecné kalamity nestoudným spůsobem těžily v ten spůsob, že skupovaly od mlékařek, zelinářů a vůbec drobných prodavačů stříbrné šestáky (desetníky) roztrušujíce všelijaké smyšlenky, aby lid těchto peněz spíše se zhošťoval. Úřady nebyly s to, tento špinavý druh ažiotáže samy potlačiti a úřadní list musil se dovolávati pomoci obecenstva, aby toto špekulanty udávalo a zatýkati dávalo. Spekulace záležela v tom: skupováním stříbrných drobných kurs šestáků do výše vyšroubovat, potom na státovky proměněné zlatky a pětky za bezcenné prohlašovat a je pak za nahromaděné a nepřirozeně zdražené šestáky výhradně vyměňovat. Tato podvodná manipulace zvýšila nouzi o drobné tou měrou, že obchodníci kupujícímu obecenstvu místo drobných dávati musili soukromné, papírové poukázky s vlastnoručními podpisy a že pražská obchodní komora za nutné uznala, odporučiti vládě rychlé ražení drobných peněz z niklu. Avšak vláda na tento návrh nepřistoupila a nařídivši výměnu bankovek za drobné u zemské pokladny začala spekulační stahování šestáků potlačovati postupem trestním.

Výměna bankovek za stříbrné šestáky při c. k. hlavní zemské pokladně děla se za ohromného návalu lidstva. V prvních dnech mohl si každý vyměniti za šestáky až i sto zlatek. Toho však použili spekulanti a sorganisovali pravou válečnou výpravu na zemskou pokladnu. Postavili se »u Montagů« a vysílali odtud bez přestání své běhouny ke kase s bankovkami pro stříbrné šestáky. Tím způsobem vzrůstal počet stříbrachtivých čekatelů měrou takovou, že se musilo povolati oddělení policejních strážníků, aby je před kasou zadržovalo. Když pak úřad zvěděl o zvláštní manipulaci spekulantů, ustanoveno, že se na dále budou vyměňovati stříbrné šestáky pouze za 5 zlatých. Za vyšší bankovky dávaly se pak peníze měděné. Zároveň zapovědělo se ministerským nařízením vyvážení drobných stříbrných peněz přes zemské hranice v království Českém a nařízeno všem zemským pokladnám, aby obecenstvu vyměňovaly zlatky, pětky a vyšší bankovky za drobné peníze měděné a stříbrné. Za tím účelem dala vláda raziti dostatečné množství měděných peněz a vyhlásila, že dá v případě velké potřeby do oběhu zbylou ve státní pokladně zásobu papírových desetníků obnosem asi dvou millionů zlatých.

Mezi tím, co tyto potíže se odklízely, vyzváno obecenstvo, aby se zařídilo na ubytování vojska v soukromých domech a majitelům domů nařízeno, aby se na to bez meškání zařídili, ježto prý kasárny a erární budovy nebudou s to pojati všechno vojsko, jež přibude a zde delší nebo kratší dobu se pozdrží. Zároveň poučeno obecenstvo, čeho vojsko v soukromém ubytování má a nemá právo žádati.

Zatím proskakovaly už na různých stranách znepokojivé slechy. Nejprve rozhlásilo se, že konají už na pražském místodržitelství pilné přípravy, aby se celý náměstnický úřad v případě potřeby přestěhovati mohl — jak se tehdá říkalo — do Budějovic. Potom zvěstovalo se novinám, že byly za příčinou hrozícího nebezpečí války do Vídně odvezeny všechny klenoty kostela Loretánského, jakož i klenoty císaře Ferdinanda a kostelní paramenty z císařské kaple na hradě pražském. Zároveň oznámeno, že jsou královské klenoty a vůbec poklady chrámu svatovítského již do beden uloženy, aby po výbuchu války na bezpečnější místo zavezeny byly a že magistrát pražský nařídil, aby veškery klenoty a vzácnější paramenty kostelů pražských uschovány byly na místa bezpečná.

Tyto na pravdě spočívající zprávy spůsobily tak asi první značnější rozechvění, ve kterémž tu a tam již víry docházely i pověsti naprosto plané, jako na př. že Prusové již do Saska vtrhli, že svedeny už ostré šarvátky atd.

Každým dnem mizely pochybnosti, že válka propukne a noviny byly nuceny zaznamenávati zprávy o válečném poplachu na různých místech krajů, kteréž se obecně považovaly za jeviště válečných dějství pro případ, že by se Prusům podařilo vniknouti do vnitř země. Obyvatelstvu Králové Hradce, Josefova a Terezína nařízeno, aby se na tři měsíce potravinami zásobilo, aneb na dané ohlášení vystěhovalo a následkem toho začaly se četné rodiny z těchto měst strojiti na odjezd a ceny potravin úžasně tam stoupaly. Obyvatelstva v okolí Mladé Boleslavi zmocnil se velký postrach. Mnozí lidé, obávajíce se obecného drancování, spěchali, aby si uložené úspory z mladoboleslavské spořitelny vyzdvihli a časopisy měly co činit, aby postrach ten zažehnaly.

Kdežto tu a tam předčasný postrach vznikal, zmocňovala se jiných kruhů válečná dychtivost. Sokolstvo pražské nabídlo se, že utvoří ze sebe dobrovolnickou legii na obranu vlasti a požádalo místodržitelova náměstka, aby mu vymohl dovolení cvičiti se po vojensku ve zbraních. Hrabě Lažanský odpověděl, že vláda toto loyalní osvědčení s radostí na vědomí béře, že ale dosud není na čase zřizovati dobrovolnické sbory, poněvadž válka ještě vypovězena není a diplomatické jednání dosud trvá. Dříve ještě, než se deputace Sokolstva na místodržitelství odebrala, otázán byl srbský vlastenec z r. 1848. a tehda poslanec na uherském sněmu, generál Stratimirovič, zdali by nebyl ochoten převzíti velení nad válečným sborem sokolským. Generál Stratimirovič dojel v té příčině do Vídně, aby si osobně na nejvyšším místě vyžádal dovolení. Jak známo, bylo nabídnutí Sokolstva zamítnuto, jako vůbec všechny podobné projekty vlasteneckých spolků v Praze i po venkově.

Touž dobou došlo měšťanských sborů pražských vyzvání, aby pro případ války pohotové byly zastávati služby vojenské, na kteréžto vyzvání zástupcové sborů projevem největší ochoty odpověděli.

Vlastenecká odhodlanost některých vrstev obyvatelstva učinila již tehdá dojem dobromyslné naivnosti. Tak na příklad konalo rolnictvo obcí na úpatí Krkonošských hor rozložených pilné přípravy, »aby nezvané hosty z Pruska jak náleží uvítalo«. Nejenom že všechnu obyčejnou zbraň, pokud ji sehnati lze bylo, přichystali a dostatečným nábojem se opatřili, oni proměnili též různé nástroje a nářadí hospodářské na zbroj válečnou, dělali ze srpů a háků k tahání střech při ohni — kopí, nasazovali na rovno kosy, pobíjeli cepy železem a hřeby atd. Kosy a cepy na — pruské jehlovky!

Dne 15. května bylo obyvatelstvo pražské velice pobouřeno impertinentním (v pražských listech na ukázku otištěným) dopisem, jejž dostala pruská »Kolnische Zeitung« od svého zvláště do Prahy vyslaného dopisovatele. Člověk ten nadělav si trochu úšklebků na svolávané právě dovolence a reservníky rakouské, vypravoval v posledním dopise, jakými prý prostředky se podněcuje fanatismus vojska proti Prusům: »Rozšiřují se mezi polskými a českými pluky zvláštní nové tištěné písničky, jimiž se vojáci vyzývají, aby šli na Prušáky, kteří chtějí potupiti Matku Boží, a aby všecky německé psy bez milosrdenství pobili.« — To podkládal ten výtečník rakouskému vojenskému náčelnictvu ! -— »Bůh budiž milostiv našemu Německu« — volal pak patheticky —"jestli tyto divoké, surové, rozeštvané slovanské massy, jež Rakousko proti nám vede, skutečně k nám vtrhnou!...« Tomu se čtenáři pražských listů, jež korrespodenci »Kolnische Zeitungu« v překladu otiskly, jenom smáli; líčení politických a společenských poměrů je již rozzlobilo, avšak do nejvyššího rozhorlení uvedl je závěrečný odstavec dopisu, ve kterémž se pravilo: »Přijdou-li pruští plukové do Prahy, budou čeští mužové ovšem mračně zatínat pěsti v kapsách, avšak hezké, ohnivé Češky uvítají je měkkými náručemi, předpokládajíce totiž, že Prusové přinesou tvrdé, lesklé stříbro, aby si zakoupili jejich lásku. Mužové jsou prostopášní, líní, pouštějí se do podvodných, nesolidních podniků a jsou stálými navštěvovateli hospod; paní naproti tomu jsou marnotratné parádnice, špatné ženy a matky a čím dále tím více náchylny k prostituci, aby si zaopatřily peníze na svoje rozkošnictví a parádnictví. Za hrstku dukátů lze si zakoupiti přízeň paní i vznešeného postavení«... Vůbec dostupoval ton mluvy pruských listů vrcholu podrážděnosti a vzbuzoval zde přiměřenou ozvěnu.

Za stálých příprav válečných sběhly se rychle za sebou tyto události. Dnem 15. května zahájeno najímání dobrovolníků pro rakouskou armádu. Dne 17. přijal sbor obecních starších v mimořádné schůzi adressu oddanosti k Jeho Veličenstvu císaři. Dne 18. najata pro 15 vyšších důstojníků generálního štábu severní armády v hotelu »U modré hvězdy« řada pokojů. Dne 19. dán na veřejnost první Benedekův armádní rozkaz ze dne 12. května. Dne 22. opustil císař Ferdinand Prahu, ubíraje se přes Bavorsko do Inšpruku. Téhož dne nařízeno asi 90 berním úřadům v severních Čechách, blíže hranic prusko-rakouských, aby všechna deposita a všechny peníze, jež pohotově mají, odeslaly ústřední pokladně do Prahy. Následujícího dne nařízeno všem pražským státním pokladnám, aby všechny hotové peníze bez prodlení odesílaly do Vídně. Dnem 23. května začalo následkem vojenských transportů na sever nepravidelné expedování a docházení pošt a dne 24. odvezeny tajně z Prahy do Vídně česká koruna s korunovačními insigniemi.

Tajné odvezení koruny a korunovačních insignií vzbudilo ve veřejnosti různé domněnky a námitky, jež Dr. František Brauner rozptýliti se pokusil veřejnosti daným prohlášením:

»Císařským rozhodnutím ze dne 11. května t. r. schváleno, aby korunní klenoty české za příčinou hrozícího nebezpečí války odvezeny byly do Vídně, aby tam v c. k. pokladní komoře uloženy, avšak nikoli na odiv vystaveny byly (tedy co depositum). Následkem toho vyzval Jeho Excellence státní ministr zemský výbor království Českého, aby dorozuměv se s c. k. místodržitelstvím českým, postaral se o převezení korunních těch klenotů do Vídně a sice spůsobem méně zřejmým. Povinnost tu složil na mne výbor zemský praesidialním dekretem ze dne 20. května čís. 55., kdežto c. k. místodržitelství ustanovilo k tomu účelu jakožto komisaře c. k. místodržitelského radu p. Hlávku. — Dne 22. května byly za přítomnosti Jeho Excellence nejvyššího maršálka zemského, ředitele českého místodržitelství, jakož i všech, jimž svěřeny klíče ku korunnímu archivu, české korunní klenoty ohledány, určitě poznamenány a nám vydány, když byl Jeho Excellence nejvyšší zemský maršálek jménem zastupitelstva českého ohradil se, že toto zatímné opatření, spůsobené toliko nynějšími okolnostmi, nikterak není na újmu právům království Českého na tyto korunní klenoty, kteréžto ohrazení c. k. ředitel místodržitelství jménem vlády přijal. Opatřivše po té vydané nám klenoty praesidialní pečetí zemského výboru, jakož i c. k. místodržitelství, vezli jsme je téhož ještě dne po železnici do Vídně, kdež nás v noci ze dne 23. května již očekávala zvláště k tomu konci vyslaná dvorní komisse, aby klenoty přímo na stvrzení dvojnásob vyhotoveného sepsání převzala a v c. k. klenotní komoře uložila. — Když jsem dne 24. května, jsa spolučlenem deputace pražského obecního zastupitelstva, měl slyšení u Jeho Veličenstva, pronesl jsem se, že právě vykonal jsem jakožto vyslanec českého zemského výboru úkol svůj, odevzdav české korunní klenoty k zatímnému uložení do c. k. klenotní komory, načež Jeho Veličenstvo ráčil odpověděti, že toto opatření bohdá nebude na dlouho trvati. — I cítil jsem se pohnuta ubezpečiti Jeho Veličenstvo, že Čechy toužebně očekávají chvíle, až bude se moci užiti českých korunních klenotů k posvátnému obřadu historickému. Toť pravý sběh věcí, jehož tajiti nemám již příčiny.«

Dne 14. června objevilo se na nárožích ulic v Praze provolání místopředsedy jakožto správce či ředitele českého místodržitelství, Antonína hraběte Lažanského, ve kterémž se obyvatelstvo království Českého vyzývalo, aby zasílalo pro raněné vojíny ve válce, jež nastává, cupaninu, obvazy, roušky, povijadla a věci tomu podobné: To bylo jaksi prvním úřadním ohlášením války již neodvratně jisté, a proto vydala obec Pražská již následujícího dne vyhlášku, že chce najati c. k. vojsku na dobu zákonního trvání vojenské služby jistý počet dobrovolníků, kterýmž vyplatí každému 50 zl. na ruku. Podmínkou nájmu bylo, aby hlásící se byli příslušníky obce Pražské, aby nenáleželi ku žádné ze tříd, jež ku odvodu na ten rok byly povolány, a aby byli nejméně 15 a nejvýše 30 let staří. Najímání začalo za obrovského návalu lidu ještě téhož dne a bylo záhy ukončeno.

Dnem 15. června začala v Praze úřadovati polní pošta čís. 7. prvního rakouského sboru armádního. Poštovní výpravna byla umístěna v domě zemského finančního řiditelství v Penízkové ulici ve velkém dvoře; vlající nad domem prapor a schránka na psaní označovaly místo té vojenské pošty. Téhož dne přivezeny do Prahy drážďanským vlakem na devíti vagonech klenoty a poklady královské rodiny saské, aby dopraveny byly dále do Bavorska. Váha přivezeného stříbra udána na 600 centů a váha klenotů na 200 centů. Že nevšední tato doprava po celý den na státní nádraží veliké množství diváků vábila, netřeba ani dokládati. Zároveň přivezeny ze Saska ohromné zásoby mouky a sucharů. Po dvě noci a dne 17. po celý den dopravovány úžasné náklady obilí, mouky, sucharů a jiných potrav do Prahy a odtud na kvap do Lince. Zároveň s dopravou potravin ze Sas přibylo dne 16. ráno do Prahy první malé oddělení saského vojska. Dne 18. pak uveřejněn v čele všech novin pražských a nalepen obvyklým spůsobem na nároží ulic manifest Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa k rakouským národum. Tím ukončena doba válečných příprav a zahájena doba válečná.

Doba války, doba mocného rozruchu!

Jako předehra světoborného dějství ohlásily se v Praze letní události roku 1866. Po stu letech měla se země česká opět státi jevištěm války, jejíchž konců a následků nikdo nebyl s to dohlednouti. Týž nepřítel, který korunu českou a říši rakouskou oloupil o krásnou a bohatou zemi Slezskou, blížil se s velkou brannou mocí ku hranicím Českého království a všechen lid očekával s velkým napjetím začátku válečného dramatu. Velké rozechvění zmocnilo se všeho lidu, kterýž dosud běh politické zápletky a pozvolné přípravy k válce sledoval se vzácným a jinde snad nemožným klidem. Teď byl rozechvěn.

Však příčinou tohoto rozechvění nebyla příčina války: hegemonie rakouské říše nad německými státy a správa Dánsku odebraných vévodství, Šlesviku a Holštýnska, byly českému národu věcmi naprosto lhostejnými; jej vzrušovala jenom myšlénka, že hrůzami válečné lítice vlast naše zase bude spustošena, vydrancována a na krev vyssáta, jakož i z dějin čerpané vědomí, že válka na této klassické půdě rozpoutaná druhdy ani koncův nemůže nalézti. Jaké spousty přinese tato válka? Jak skončí? A jaké budou její následky?... Tyto a podobné otázky zaměstnávaly všechny vlastence a vzrušení jejich bylo tím mocnější, ježto se určitě proslýchalo, že Prusko pro případ svého vítězství království české v jeho dosavadním stavu ponechati nehodlá a tudíž na jevě bylo, že propuknuvší válka snadno také o osudu země české rozhodne.

Byla sice veliká, ba až přílišná důvěra ve vítězství zbraní rakouských, avšak ani ta největší důvěra není s to zaplašiti trapnou nejistotu a na srdci hlodající strach, když jde o věci tak veliké. Také nebyly ještě zapomenuty hrůzy bývalých válek, na půdě české svedených a možný vpád nepřátelských vojsk do země představovali si lidé většinou asi tak, jak líčí kronika a legenda vpády vojsk z minulých století. O zmírněném, humanitou a mezinárodními smlouvami zjemněném novodobém spůsobu válčení lid náš z blízké zkušenosti ničeho ještě nevěděl a sami pilní čtenářové novin a politických letopisů namnoze vážně pochybovali, že budou Prusové, dostanou-li se do Čech, mezinárodních smluv a příkazů novodobé humanity hrubě šetřiti.

Vpád nepřátelských vojsk provázela — v obraznosti převalné části obyvatelstva — nepřetržitá řada násilností všeho druhu: drancování, pálení měst a vesnic, lapání žen a dívek... Proto byla pravým štěstím veliká důvěra ve vítězství rakouských zbraní, jakož i naivnost, s kterouž se všude téměř podceňovaly síla pruské armády, účinnost její zlepšené střelné zbraně a působivost její novější taktiky. Nebý`ti této zrovna dětinský prostomyslné důvěry v převahu rakouské moci branné a ve »vítezství spravedlivé věci«, obyvatelstva Prahy a snad celé země byly by se zmocnily místo rozechvění, jímž namnoze mocně prošlehovaly plameny bojovné odvahy a vlasteneckého nadšení — čirý postrach, málomyslný poplach a úzkostné pomatení myslí.

Takto ale převedly ona naivní důvěra a ještě naivnější bojovnost některých vrstev obyvatelstva všechen lid český ještě dosti příznivě přes rozčilující a nervy jitřící dobu prvních válečných operací až k samému téměř rozhodnutí. Po krátké době silného válečného rozruchu, jejž naděje na vítězství rakouských zbraní do valné míry trpkosti zbavovalaj ba nezřídka i opojným činila, následovalo jen několik málo dní trapné, téměř zoufalé nejistoty a — bylo po naději i strachu.

Pražské příkopy bývaly tehda podvečer oživeny jako boulevardy největších měst světových. Studenstvo konalo před uzavřením škol poslední promenády, celé mraky důstojnictva procházejících tudy pluků loučily se na delší dobu, snad na vždy s velkoměstským životem a zvědavost lákala pod večer na pražské korso všechen elegantní svět ženský. Kde pak mnoho mladých dam promenuje, bývá vždy také spousta mužů, kteří ještě smysl pro ženskou krásu neztratili. K těmto vrstvám družily se pak ještě zástupy zvědavců, kteří na Příkopech spatřiti chtěli některé ze vznešených osobností saského dvora.

Bylyť tou dobou již v Praze z královské rodiny saské mimo panující královnu Amalii ještě korunní princezna Karolina, choť korunního prince Alberta, dále choť prince Bedřicha Augusta Jiří, princezna Marie Anna, infantka portugalská i algabarská se svými dětmi, princeznou Mathildou a princem Bedřichem Augustem. Kromě těchto královských paní a dívek meškali v Praze němečtí státníci: saský státní ministr Bedřich Ferdinand voň Beust (kterýž se později stal rakouským říšským kancléřem), všichni saští ministři, královský virtemberský jednatel při saském dveře baron Maxmilian Gise, dale mnoho diplomatického úřadnictva a také již značný počet saských důstojníků.

Dne 18. června přinesl úřadní list zprávu, že přijede večer drážďanským vlakem asi tisíc raněných saských vojínů a lid valil se k šesté hodině Celetnou ulicí a Příkopy ke státnímu nádraží, aby je uvítal. Prusové byli toho dne do Drážďan vtrhli a do Čech ustupující saské vojsko posílalo napřed své nemocné. Než šestá hodina udeřila, stáli tisícové lidu ve státním nádraží, před nádražím na hradbách a na velikém kamenném mostě, kterýž se tehda přes státní nádraží pnul a hradby mezi Novou a Poříčskou branou spojoval. Když pak dlouhý vlak zvolna do nádraží vjížděl, uvítal lid saské vojíny máváním šátků a hlučným voláním »Na zdar!« Sasíci byli tím uvítáním radostně překvapeni. Nebylo okna ve vagonech, z něhož by nebylo vlálo několik bílých šátků na přátelský pozdrav Praze. Neméně vroucně byli Sasíci pozdraveni v nádraží samém, jež bylo přeplněno vybraným obecenstvem. Před nádražím pak stálo pohotově neobyčejné množství fiakrů, drožek, omnibusů a vojenských vozů pro nemocné, ve kterýchž nemocní saští hosté ihned rozvezeni byli do kasáren Hradčanských.

V Praze dostupoval vůbec tou dobou válečný ruch svého vrcholu. Aby se na ubytování stále procházejícího vojska a na zřízení nemocnic získaly co nejrychleji místnosti, zavřeny na místodržitelský rozkaz gymnasia i vyšší realky pražské a nařízeno, aby do 24 hodin všechny jejich místnosti byly vyklizeny. Tolikéž byly zavřeny ústav učitelský i školy městské a obsazeny ihned vojskem, vyvedeným z kasáren, jež se hodily na zřízení nemocnic, jako kasárny Hradčanské a Karlovy.

Avšak nejenom obecné a střední školy, jejichž žákovstvu vysvedčení buď hned vydána byla, aneb slíbeno, že je dostane poštou, uzavřeny také universita a technika a místnosti jejich zařízeny na ubytování vojska. Studující nižších i vyšších ústavů opouštěli šmahem Prahu a nezůstali ani všichni maturanti, ježto byly ústní maturitní zkoušky na začátek října odročeny pro abiturienty, kteří pro zkrácenou dobu přípravní ihned maturitě podrobiti se nemohli. Pomocný výbor pražský zahájil energickou činnost, sbíraje peníze, opatřuje na kvap materialie a věci pro léčení, ošetřování a posilňování raněného, nemocného a znaveného vojska potřebné, na nárožích ulic nalepovány plakáty s různými vlasteneckými provoláními, vyhláškami a příkazy, ulice hemžily se vojskem pěším a jízdním, vojenskými vozy, odváděným koňstvem, kočáry, potahy všeho druhu a ručními vozíky. Vše bylo přímo či nepřímo zaměstnáno válečnými věcmi. V koutech mezi domy, ve vratech a kde jen jaký útuleček byl, stáli lidé čtoucí noviny. Nikdy před tím nečtly se v Praze tak hojně a dychtivě politické listy.

Největší ruch a šum kypěl okolo nádraží, hlavní pošty, telegrafického úřadu a staroměstské radnice, ve které pomocný výbor ve dne i v noci pracoval. Sta a sta lidu očekávalo každý vlak doufajíce, že přijede nějaký pozoruhodný transport ze Saska, ne-li již transport rakouských raněných vojínů, na jichž přijetí se ve vojenských nemocnicích činily kvapné přípravy. Kromě zástupů zvědavého lidu a skupin živě rokujících obchodníků bylo na nádraží stále viděti také množství důstojníků a vojska čekajícího na odjezd vlaků. Ze škol na kasárny proměněných dívalo se všude vojsko, sám arcibiskupský seminář pojal 2500 vojínů a v Klementině ubytováno přes 4000 mužů mladého vojska, kteréž se na rozsáhlých dvorech někdejší jezovitské koleje pilné ve zbrani cvičilo. Také Karolinum bylo přeměněno na kasárny. Zvlaštní obraz poskytovala louka u invalidovny: zde stálo ustavičně pohotově na tisíc venkovských povozů a přípřeží čekajících na povel, aby se dostavily ke službám vojenským.

Dne 19. června přijel saský král Jan a byl na nádraží se všemi poctami uvítán, potom pak nesčíslnými zástupy lidu bouřlivě pozdravován od státního nádraží až k hotelu »U zlatého anděla« kdež královská rodina saská bydlela. Následujícího dne odejely královna, korunní princezna saská a princezna Marie s dítkami západní drahou do Rezna a král Jan zůstal v Praze samoten.

Král Jan, kterýž jako linguista ve vědeckém svetě chvalnému jménu se těšil a také českému jazyku od našeho krajana, drážďanského gymnasijního professora p. Hraběty se naučil, čítal tehda již 65 let a těšil se v Praze zcela neobyčejné přízni lidu; procházel se co den ulicemi pražskými, provázen toliko pobočníkem svým, prohlížel si starožitnosti našeho královského města a byl všude předmětem srdečných ovací. Navštěvoval co den kostel svatojakubský, potom udílel audience, pracoval se svými ministry a po obědě, k němuž obyčejně také několik vojenských a civilních hodnostů zdejších pozváno bylo, konal procházky městem a návštěvy, tu nemocným vojínům saským, tu chovancům dělostřelecké a kadetní školy saské, ubytovaným v hostinci »U modré hvězdy« a. t. d. Vůbec byl král Jan jedním z nejzajímavějších pražských zjevů té doby.

Den 21. června byl zase pro Prahu dnem neobyčejného vzrušení. Téhož dne totiž plnily se již z rána ulice a náměstí pražská saským vojskem, přibylým minulé noci z Lovosic do Prahy vedením majora Rohrschaita. Cizí hosté prohlíželi si zvědavě Prahu a Praha prohlížela si neméně zvědavě cizí hosty. Pěchota saská nezdála se Pražanům dosti martialní, ale za to líbila se jim tím více statná, skoro hřmotná saská jízda v bleděmodrých uniformách s bílými ozdobami.

Pražané chovali se k saskému vojsku s nelíčenou upřímností a vybranou pozorností. Každý činil Sasíkům s největší ochotou, co jen jim na očích viděl. Po tři dni přicházelo pak nové vojsko saské a bylo již v nádraží, po ulicích a kde se jen objevilo, hlučně pozdravováno a pivem, kávou, doutníky, máslem, chlebem, houskami, uzeninou a t. d. častováno, jako se dříve a stále ještě dělo vojsku rakouskému.

Tou dobou skládali se po celý týden do beden poklady chrámu svatovítského a hrob sv. Jana Nepomuckého, aby v čas nebezpečí dopraveny býti mohly na bezpečnější místa. Stříbrný hrob sv. Jana byl až na skleněnou truhlu úplně rozebrán a do beden uložen. Dne 20. června pak o 7. hodině večerní byly tělesné ostatky sv. Jana ve skleněné truhle přeneseny prozatím do kaple svatováclavské, kdež zůstati měly, dokud by nenadešlo nejvyšší nebezpečí vpádu Prusů do Prahy. Přenesení ostatků do kaple svatováclavské dělo se za obřadů, jež vykonal kardinál-arcibiskup kníže Schwarzenberg za assistence četného duchovenstva a kanovníků svatovítské kapitoly. Po modlitbách, litaniích a žalmech vyzdvihli páni kanovníci tělo sv. Jana a při záři četných pochodní nesli je do jmenované již kaple, kdež je složili na oltář svatého Václava.

Takto byla Praha na počátek a jakýkoli průběh války opatřena. Avšak zatím rostl neklid ve všem lidu a stav věcí stával se nesnesitelným. Den ke dni cítila Praha blížící se světodějnou bouři. Praha nevstávala již a nelehala s myslí pokojnou. Od té chvíle co první pruská stráž — snad jenom náhodou — překročila české hranice, rostlo napjetí, rostlo rozechvění ve všech vrstvách obyvatelstva. Dlouho již nebyly ulice matičky Prahy tak oživeny, jako v tyto dni trapné nejistoty. Kdo nemusil, nepracoval, nýbrž obcházeje rozmnožoval obecný ruch a stupňoval všeobecnou nedočkavosť. Praha neměla ani chvilky klidu, ani dost malého oddechu. Sotva že poněkud minul ruch spůsobený stěhováním se saského dvora, saského vojska a četných zámožných rodin saských Prahou, přišly nové dojmy, nové sensace. Dne 25. června ráno byla všechna nároží pražských ulic obklopena hustými davy lidu, čtoucího místodržitelské zprávy o vítězné bitvě u Custozzy v Italii. Ráno zvěstováno pouze, že »po parném boji voje naše dobyly vítězství« a teprv o polednách nalepeny podrobnější zprávy o rakouském vítězství. Po celý den nebylo lze k nárožním plakátům se protlačiti. Nemenší shon byl odpoledne všude, kde se vydávaly zvláštní přílohy novin, obsahující kromě zpráv z italského bojiště také telegramy o postupování Prusů na české půdě. Téhož odpůldne roznesla se městem rychlostí blesku pověsť, že kdesi nad Mnichovým Hradištěm svedena byla bitva, ve kteréž prý zajato 10.000 pruských vojáků. Pověsť ta byla arci naprosto planá, ale našla mnoho věřících. Když pak později na to vezen ulicemi transport ochuravělých vojínů rakouských a saských, myslil lid, že jsou to již ranění a hrnul se velkým davem na vozy. Nebyli to ještě v bitvách ranění, ale Praha nemusila již dlouho na ně čekati.

Vydáno v roce 1896