ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - III. Stav soupeřů před válkou

Rakousko i Prusko měly na přípravu k válce času dosti. Diplomatický boj zahájen koncem ledna a za vlastní začátek válečných příprav lze považovati královský rozkaz ze dne 15. února, kterýmž bylo 40.000 mužů pruské zemské obrany ke dni 15. května, tedy dříve, než obyčejné — »ke cvičenim« — do zbraně, povoláno. V Rakousku zahájeny válečné přípravy svoláním »maršálské rady« ke dni 7. března a komandováním vojska do Čech, jež začalo dnem 15. března.

Rakousko seznalo záhy, přesně a určitě, že Prusko všemi prostředky diplomatického umění usiluje o rozhodnutí brannou mocí, a objasnilo vzhledem k tomu svým spojencům v německém spolku záměr svůj dokonale »zcela důvěrnou« notou ze dne 16. března, ve kteréž celý diplomatický program jeho byl vyložen.

Rakousko jednalo — nehledíme-li na cíl jeho politiky — zcela správně: nechtíc Prusku v Německu ustoupit, nechtělo mu zůstaviti volnost, aby si politickou situaci dle vlastní potřeby upravilo. Rakousko hledělo si zabezpečiti účinnou pomoc a proto objevilo svým přátelům, na něž spolehalo, v čas svoje záměry a vyzvalo je ku zbrojení. Když tedy situace takto v čas byla objasněna, mohlo se očekávat, že německé státy, jež s Rakouskem jíti chtěly ve vlastním interessu co možná silně se vyzbrojí, a že Rakousko potom bude mnohem silnější než Prusko. Ale v tom ohledu zklamalo se Rakousko a s ním všechen politický svět tak dokonale, že všechny jejich plány a kalkulace naprosto selhaly a ve světle rozprouděných událostí jako naivní plody dětské fantasie se objevily. Výzbroj německých, Prusku nepřátelských států propadla posměchu a ukázala v potupném světle celou tu úžasnou hnilobu, ve kteréž se »bund« německý již nalézal. Prusko jenom do něho koplo, a on se rozsypal. »Armády«, jež němečtí přátelé Rakouska proti Prusku vypravili, nesvedly pranic a nestojí tedy ani za zmínku.

Rakousko zůstalo v boji proti Prusku a Italii vlastně samo na sebe odkázáno, neboť výpomoc saského sboru nebyla s to na celkovém poměru nic změniti. Avšak proto přece nebylo slabším svého odpůrce. Síla válečných stran odhaduje a měří se z pravidla dle počtu obyvatelstva jejich zemí. Roku 1866 čítalo Rakousko asi 35 millionů duší. Oproti Italii, kdež mělo Rakousko závidění hodnou strategickou posici v proslulém pevnostním čtverci, nebylo žádným spůsobem potřebí více zaměstnati a upoutati, než jednu třetinu branné síly, tedy ve hrubém, základním počtu 12 millionů obyvatelstva. Na Prusko zbývalo tedy Rakousku 23 millionů obyvatelstva a Prusko čítalo tehda jenom 19 millionů lidí!

Nebyl tedy poměr síly pro Rakousko nikterak nepříznivý. Hůře bylo s financemi. Ty byly tehda v Rakousku ve stavu velice žalostném a proto soudilo se dlouho v Evropě, že se Rakousko války neodváží. Nelze sice popříti, že jest k válce potřebí peněz, mnoho peněz, avšak neméně pravdou jest, že nedostatek peněz ještě nikdy výbuchu války nezábránil, když jiné okolnosti k ní hnaly. Když o válku jde, nezáleží na tom, aby aktiva ve státní bilanci byla větší než passiva, tu jde jen o hotovosť, o možnosť sehnati dostatečné množství peněz vůbec a v tom ohledu byli rakouští státníci skoro bez starosti. Otázkou: »Co bude potom?« nic si hlavu nelámali, spekulujíce nepochybně na velikou válečnou náhradu a značné zvýšení úvěru následkem vítězné války. Kromě toho utěšovali se poukazováním na »nevyčerpatelné prameny« některých bohatých zemí rakouských, o nichž se ve Vídni soudilo, že ještě mnohem více unesou, než jim dosud bylo naloženo.

Horší hospodářský stav Rakouska proti Prusku byl tedy zvážen lehkou myslí a jakousi hazardní důvěrou, že žadným spůsobem nebude zle. Na válečné čáky pak nemohl míti žádného vlivu, ježto se z dějin ví, že druhdy i při nejbídnějším finančním stavu nejskvělejší válečné činy se konají.

Rozhodnou strategickou výhodu mělo Rakousko v povaze terénu: železné dráhy, vedoucí nejbohatšími zeměmi od severu na jih monarchie, poskytovaly možnosť, aby po opovědění války Rakousko na jednom bojišti jenom demonstrovalo nebo v obraně se drželo a na druhém pak bojišti s převahou sil operovalo. Mělo tedy Rakousko, jak stratégové říkají, výhodu »vnitřní linie«, kdežto italskému a pruskému vojsku nikterak nebylo lze se sjednotit.

Prusko nemělo uzavřeného komplexu zemí. Východ říše byl od západu oddělen cizími (byť i německými) državami, a to državami států, kteréž se při hlasování dne 14, června ve spolkovém shromáždění k Rakousku přidaly, zejmena Kurhessensko a Hanoversko a právě těmito zeměmi šly železné dráhy, kterýmiž jedině udržovati se mohlo spojení mezi oběma velkými polovicemi pruské říše. Bylo tedy Prusko co do strategické polohy a povahy terénu v nevýhodě. Ale proto přece bylo silnější než Rakousko a tuto přesilu zjednávala a propůjčovala mu lepší organisace a výzbroj jeho vojska.

Vedlo by nás příliš daleko, kdybychom skutečnosť této převahy blíže chtěli dovozovat a líčit. Bylo by to také zbytečné, neboť nic nedošlo účinkem války r. 1866 tak obecného uznání jako právě tato okolnost.

Co se jakosti rakouského vojska týče, říkalo se ve Vídni, že armáda proti Prusku vypravená jest ta nejlepší armáda, jakou kdy Rakousko mělo. Možná! Opatřena byla aspoň vším a nedostatky objevily se jenom u těch sborů, které teprve přímo před výbuchem války byly vybaveny, jako zejména vozotajstvo a ambulance.

Avšak organisace rakouské armády osvědčila se nedostatečnou již tím, že rakouská armáda nebyla operací schopna ani tehda ještě, když státníci rakouští výbuch války již byli přivodili. Za ošklivý účinek této okolnosti byli ovšem zodpovědní řídící státníci rakouští, neboť ti měli v moci, výbuch války dle potřeby a libosti protáhnouti. Avšak na jejich omluvu bylo zase tvrzeno, že neměli správné či pravdivé informace o stavu, organisaci a pohotovosti rakouské armády a že byli v této příčině ukájeni, jako všechna veřejnost, nejrůžovějším optimismem.

Vojsko rakouské se roku 1866 nadmíru velebilo a z kompetentních kruhů bylo tvrzeno, že některé novoty, jež v něm zavedeny byly, vojsko rakouské na roveň postavily nejlepším armádám světa.

Ale byl to sebeklam. To nebylo již vojsko, jaké kdysi Rakousko mívalo. Politický duch jeho byl arci lepší než roku 1848. a 1849. a za nespolehlivé považovali se už jenom Italové, kteří tvořili asi jednu dvanáctinu armády, ale proto přece armáda z roku 1866 úkolu svému nestačila.

To nebyla již armáda vojáků z povolání, kteří kapitulaci za kapitulací sloužíce, jiného úkolu neznali a znáti nechtěli, dokud jen ke službě byli způsobilí, většina vojska — pěchota — měla již zkrácenou praeseční dobu v čase míru a výcvik tou dobou získaný nestál na výši časových požadavků již proto, že se tehda v Rakousku vojsko doplňovalo jenom z nejnižších společenských vrstev a z mladého lidu, který ve studiích a intelligenčních zaměstnáních nikterak neprospíval. Všechna vlastní intelligence byla od vojska osvobozena a vůbec hledělo se při odvodech ještě k tomu, aby společnost zbavena byla živlů nesolidních, nedbalých a ničemných. Armáda považovala se po této stránce ještě za jakýsi polepšující ústav, za ústav, ve kterémž se nezřízení a i neschopní mladí lidé cepovati měli aspoň na dobré vojáky. Vzdělaného lidu bylo tehdy ve vojště rakouském velmi málo a zejména důstojnictvo vyznamenávalo se úžasnou nevzdělaností, spářenou s nadutostí, jakéž právě toliko ignorance schopna bývá.

Staré veteránství a jeho ctihodný, do jisté míry také silný duch byly ty tam, ale nový duch »národního« vojska nebyl ještě do rakouské armády zavítal.

Dalším nedostatkem byla střelná zbraň pěchoty. Rakouská pěchota z roku 1866. měla ještě pušky na perkussi (kapsle, zápalky) zařízené, do kterýchž se patrona dosti zdlouhavě z předu nabíjela. Tato puška nemohla ovšem vítězně konkunovati s pruskými jehlovkami, kteréž byly tou dobou nejlepší střelnou zbraní v Evropě, avšak dle soudu pruských i cizích stratégů se váha tohoto rozdílu po válce příliš přeceňovala. Mnohem více škodila prý po Francouzích převzatá taktika bezohledného, stálého prudkého útočení, kterýmž vítězství se měla dobývati.

Jízda rakouská byla však ještě starého zrna a jádra. Ona byla miláčkem vojenské správy, její chloubou a zřítelnicí oka. Na jízdu se při praesenční době nespořilo, jako u pěchoty, u ní byla ještě pravidlem plná osmiletá doba služební (rozuměj praesenční). Na české bojiště brala se tedy samá stará, vyškolená jízda, kterouž jenom několik nově utvořených pluků provázelo.

Největší síla rakouského vojska spočívala však v dělostřelectvu.

To bylo v každém ohledu výtečné. Bylo také hojné a mělo lepší děla (tažená), než dělostřelectvo pruské, jež dosud pracovalo děly hladkými. V rakouském dělostřelectvu byly ještě starý dobrý duch a stará solidnost.

Snad nejslabší stránkou rakouské armády z roku 1866. bylo důstojnictvo. Nad tímto pronesli pruští stratégové po válce nejkrutější ortel. Statečné bylo a věrné, o tom není sporu, ale jemu scházely: mravní převaha nad mužstvem a vojensky-vědecké, ne-li vůbec všeliké vzdělání. O postupu v důstojnickém sboru nerozhodovaly ani talent, ani vědomosti, ani doba služby: kdo z vynikajícího, zejména šlechtického rodu byl a větším jměním se honosil, postupoval jako v operetě. Mladí, vzdělaní a nadaní muži nedávali se k vojsku — leda když ve svém občanském povolání nemožnými se učinili — a vojsko neumělo zabloudilých tam talentů nikterak využitkovati nebo vzdělávati. Aristokracie rodu a peněz měla všude přednost — od majora nahoru obsazovala se všechna místa skoro jenom šlechtici — a tento protekční systém kazil ducha důstojnických sborů, byl stálým pramenem nespokojenosti a podlamoval celému stavu křídla. Ale navzdor tomu všemu šlo všechno vojsko do Čech s velikým sebevědomím a pevnou nadějí ve velké vítězství. Snilo o »veselé procházce na Berlín« a přeceňovalo se nesmírně. To přešlo také do lidu a tak vznikl posměšný humbug, že »čepicemi a mokrými hadry Prusy z Čech vytlučeme, jestli sem vtrhnou.« Když však pruské armády svou skutečně veselou procházku Holštýnskem, Hanoverskem a t. d. vykonaly, v Čechách pak stratégický postup jaksi váznouti začal a nemožnost útočného postupu na Prusko obecně se nahledla, nastala ve vyšším i nižším důstojnictvu silná reakce, kteráž před nepřítelem vzrůstala a vážnosti vůdců i podřízených na újmu byla. Ani ve vyšších kruzích nebylo vzájemné důvěry a důvěrnosti, každý nosil jenom škrabošku a hleděl se vyzouti z odpovědnosti.

Vrchní velitel severní armády rakouské, polní zbrojmistr Benedek, čítal sice již 62 roky, avšak byl tělesně i duševně zcela svěží. Byl muž, — který — jak se říká — od píky sloužil, byl osvědčený vojín, který již r. 1849 vedením svého pluku si získal jméno vůdce nad míru smělého a při tom chladnokrevného, a kterýž si toto svoje renomée ještě zvýšil vedením celého armádního sboru r. 1859 u Solferina. Jeho zvolení uvítáno bylo v širších kruzích s uspokojením, jakožto známka pokroku k lepšímu, že nebyl v čelo hlavní armády povolán žádný domácí ani přistěhovalý šlechtic, žádný favorit, nýbrž muž z lidu, voják od tornistru.

Lepšího vojevůdce rakouská armáda snad neměla. Ale proto přece Benedek oproti Moltkovi za vrchního velitele nestačil. Aby svému soupeři se vyrovnal, k tomu scházely mu některé nutné vlastnosti. Především: Benedek neměl tolik mravní převahy, aby se mu byly musily podříditi všechny politické, správní a dvorní vlivy, jakož aby byl dovedl zmařiti důsledky starého aristokratického hospodářství ve vojště. On nebyl dále tak genialním stratégem, aby byl mohl postrádati rady duchaplných pomocníků, a takových se mu nedostalo.

Benedekovi měla se odevzdati v čas armáda úplná a dokonale hotová, armáda, kteráž by mu nebyla dělala již žádných organisačních obtíží. To pak bylo opomenuto a již tím byl podlomen mocný impetus a naturalistický rozmach tohoto smělého vojáka. Kromě toho měla se mu dáti úplná volnost ve volbě sborových velitelů... nikdo nechce zajisté sborové velitele severní armády z r. 1866 podezřívat, ale již při mobilisaci vojska vrtělo se ve vojště i v lidu hlavami nad obsazením sborových velitelstev, neboť nebylo tu ani zevně žádoucího souladu, ani poměru. V čele armády stál povýšenec z lidu, pod ním pak byli pánové z vysoké aristokracie, arcivévodové, ba i osobní nepřítel Benedekův — jak se i tiskem obecně tvrdilo — Ramming.^[1]

Také při volbě generálního štábu měla státní moc jednat s větší obezřelostí než se skutečně stalo. Benedekovi zůstavena volba náčelníka generálního štábu, aby měl v tom ohledu sám plnou zodpovědnost.

Na Benedekův návrh jmenován již r. 1865. podmaršálek Henikstein náčelníkem generálního ubytovacího štábu. Henikstein byl židovského původu a rodina jeho teprv od r. 1784. šlechtickou. Proto byl aristokratům trnem v oku. Ale Benedek měl v něm zalíbení. On byl tehda velícím generálem v Benátkách a potřeboval ve Vídni opory proti aristokratům. Že pak si téhož Heniksteina udělal náčelníkem generálního štábu, jest pochopitelno. Henikstein byl muž duchaplný, diplomaticky obratný, ale hodil se méně ku řízení válečných operací velké armády. On si toho byl asi vědom, proto uvázal se sice v úřad, ale nikoli v jeho agendu. On staral se hlavně o podávání zpráv nahoru a na venek — tisk prý ho více zaměstnával, než válčení.

Vlastním ředitelem operací byl generál-major Krismanič, muž intelligentní, uhlazených forem, ale bez ostrého vojenského rozhledu a schopnosti krátkého, decisního rozhodování. On byl dosud brigádním generálem ve 3. sboru a Benedekovi cizí. Však proto přece měl pak samojediný vliv na vrchního velitele.

Henikstein a Krismanič nezůstali přes celou válku v úřadech — v den rozhodující bitvy byli odvoláni a náčelníkem generálního štábu jmenován generál-major Baumgarten od generálního ubytovacího štábu. To byl zase návrat ke starým tradicím: Baumgarten byl méně schopný než Krismanič, ale dvořan a tím udělal karieru. Ostatně přišel už tak pozdě, že neměl už hrubě co pokazit.

Politický stav obou říší před válkou byl neuspokojivý. V Rakousku byly ústavní boje v plném plápolu: ministerstvo Richarda Belcrediho zastavivši Schmerlingovu oktroyovanou (únorovou) ústavu pracovalo zatím se zemskými sněmy a hledalo formuli k upokojení neněmeckých národů a srovnání jejich oprávněných požadavků s ideou státu rakouského, jak ji konservativní šlechta česko-moravská tehda rozuměla. Neněmečtí národové zemí, jež dosud k německému spolku náležely, očekávali důvěrně zdravého, přirozeným poměrům i historickým právům slušně hovícího rozvoje věcí státních a snažili se získati pro snahy své domácí odpůrce na zemskýcn sněmích Ale v Uhrách dostupoval boj o uznání státního práva uherského a obnovení zákonů z roku 1848. prudce svého vrcholu a otřásal samými základy řiše. Však proto přece považovalo se i uherské vojsko všude za spolehlivé.

V Prusku měl Bismarck, jak na jiném místě již vzpomenuto, proti sobě rozhodnou většinu poslanecké sněmovny, kteráž mu dělala jak se říká, oposici ze zásady čili ve všem všudy. Tato většina sledovala s netajeným hněvem rozvinování pruského praporu nikou Bismarckovou. Sněmovna poslanců nepovolila Bismarckově vládě na armádu ani haléře, ale Bismarck pomohl si prostými královskými dekrety a staršími úsporami. Když Prusko již zcela zjevně zbrojiti začalo, prohlásily všechny čtyři volební okresy berlínské, že je válka, již Prusko podniknouti chce, nespravedlivá a nemravná, Prusko že nemá žádného práva na Šlesvik a Holštýnsko a jenom vévodstvím samým a příštímu parlamentu německému že přísluší o osudu jich rozhodnouti.

Také na venkově vál tento oposiční vítr. Shromáždění lidu v Královci prohlásilo dne 9. května právo sebeurčení obyvatelstva šlesvicko-holštýnského, zamítlo pruské nároky na obě vévodství a tolikéž i Bismarckem ohlášený německý parlament (že Bismarck na zavedení všeobecného hlasovacího práva pomyšlí, nebylo tehda ještě známo). Sjednocení svého nesmí prý se Německo domáhati cestou Bismarckovou, nýbrž toliko cestou svobody. Proto jest prý třeba, aby lidová strana i na dále Bismarcka potírala. V témž smyslu zaslala dne 24. května králi Vilémovi města Královec, Štětin, Kolín nad Rýnem, Kolberg a Magdeburg důrazné adressy žádajíce za změnu soustavy i vlády. Takto burácela a bouřila kolem vlády, ana pilně na válku se strojila, obecná nespokojenost a nedůvěra.

Ustavní rozbroj v Prusku trval již několik let, ale vláda provedla prodlením času navzdor všemu odporu poslanecké sněmovny reorganisaci pruské armády. Tato reorganisace odstranila zejména všechny nedostatky, jež se byly prodlením doby zahnízdily v soustavě zemské obrany, ona byla celkem i ve všech podrobnostech nejdříve důkladně promyšlena a potom co nejpečlivěji provedena, tak že mělo Prusko přese všechnu nepřízeň politického stavu armádu v každém ohledu výbornou. To nestalo se ostatnímu světu známým teprve z pruských vítězství, to vědělo se všude, kde otevřený zrak měli, již dříve a zejména v Anglii uznávána a velebena výtečnost pruského vojska i jeho zřízení spůsobem na mnoze až dithyrambickým.

V Prusku důvěřovali sice staré statečnosti a dokonalé organisaci svého vojska, ale nadšení pro válku nebylo nikde žádného. Rozpoložení myslí a smýšlení bylo v Prusku tak zvláštní, že v dějinách války snad nemá sobě rovného. Vláda shromáždila si za posledních let válečný poklad, z něhož náklad na zbrojení uhrazovala, ježto jí poslanecká sněmovna žádných peněz nepovolila, ona provedla zcela potichu reorganisaci vojska a tím dle obecného soudu znalců pravý div válečnického umění, ale uznání nedostávalo se jí za to žádného. Naopak naléháno ustavičně na krále, aby ji propustil a brojeno proti ní — z důvodu vnitřní politiky — na celé čáře. O nějakém válečném zápalu nebylo nikde ani potuchy a tolikéž scházel všeliký hněv na Rakousko a střední státy německé. Zeměbranci pruští šli neradi k praporům, ale šli a konali pak svoji povinnost.

Pruská armáda, jež proti Sasku a Rakousku vypravena byla, čítala sice zrovna tolik kombattantů, jako severní armáda rakouská, ale měla kromě toho v pozadí reservní sbor mobilní zemské obrany a tedy převahu. Krom toho měla, jak již vzpomenuto, pruská pěchota mnohem lepší a výhodnější střelnou zbraň, proslulé svého času jehlovky.

Širším kruhům nebude asi známo, že byla jehlovka v té úpravě, jak jsme ji roku 1866. zde v Čechách seznali, u pruské pěchoty zavedena již za krále Bedřicha Viléma IV. na podzim roku 1840. A rakouští válečníci trvali stále na starých puškách se zápalkami a zdlouhavým nabíjením od předu! Pruský generální štáb byl od časů Gneisenaua a Grolmanna vždycky výtečný a události dosvědčily, že se ani před rokem 1866. nezhoršil. Jak obezřele si pruský generální štáb vedl již dříve, dávno před výbuchem války — na kterouž se v Prusku již léta pomýšlelo — vidno z fakta, kteréž se zjistilo prodlením války. Dávno před válkou cestovali po Čechách němečtí fotografové, kteří v menších městech lidi za malý peníz fotografovali a při tom také snímky krajin činili, aby prý si domů přinesli pěkné krajinové obrázky na památku. Když pak po Královéhradecké bitvě okupační vojsko po Čechách se rozložilo, poznáni tu a tam v důstojnících generálního štábu — někdejší němečtí fotografové! Domnělí fotografové, štábní důstojníci pruští, zkoumali znalecky terrén a dělali si mapky i fotografické snímky.

Vrchní velení nad pruskou armádou převzal král Vilém sám, avšak jeho hlavní komando bylo jenom titulární aneb chceme-li, formální. Nadaným vojevůdcům, jako Velký kurfurst nebo Bedřich Velký král Vilém nebyl, on odebral se v čelo svého vojska na bojiště jenom, aby zachránil »mravní kázeň«, kterouž se Prusko ode dávna vyznačovalo. Kromě toho byl Vilém zkrz na zkrz voják, chtěl býti při vítězstvích své armády a v jiné hodnosti, než jako vrchní velitel, dle pruských názorů přítomen býti nesměl. Ale jeho přítomnost vrchnímu řediteli operací, Moltkovi nikterak nevadila.

Generál Moltke byl hlava nad míru jasná. Zvláštností jeho talentu bylo, že uměl každý úkol zjednodušovat a hlavní věci od vedlejších přesně odlišovat. Proto dovedl Moltke vždycky ze zmatku věcí možných vyloupnouti to pravé, anebo, pokud to ve válce možno není, aspoň to, co právem za pravdě nejpodobnější považovati se musilo a na základě této volby činil disposice vždy prosté a pevné. Břitká soudnost a správné kombinování byly Moltkovou největší silou. Všechny tyto vlastnosti Moltkovy vrchní vojenská správa pruská znala a také cenila, avšak proto přece nebyla by se asi odhodlala, učiniti jej jediným, samostatným, nezávislým vrchním velitelem, neboť Moltke neměl žádných pratických zkušeností v komandování a vedení větších sborů vojenských. On byl velký theoretik jako Vilém praktický voják; tím pak, že král jeho disposice jakožto nejvyšší povely vyhlašoval, nabývala jeho rozhodnutí vzácné autority. Moltke určoval ostatně ve svých disposicích jenom cíle a hlavní direkce a zůstavoval vždy rozsáhlou volnost provádějícím sborovým velitelům.

Moltkovi bylo už více než sedmdesáte let, když poprvé velkou vojenskou funkci přebíral. Před tím byl sice několikrát účasten podřízených válečných operací, avšak úkol jeho při nich nebyl vynikající a také zkušeností při tom Moltke valných nenabyl. Co tedy ve válce r. 1866. vykonal, bylo výsledkem jenom jeho genialního nadání, břitké soudnosti a obsáhlých válečných historických studií.

Moltke neměl klassického vzdělání. Jeho vychování bylo docela realistické. Avšak Moltke měl velké linguistické nadání a osvojil si několik jazykův. Mluvil i psal vždy velmi stručně, jak se strategovi sluší; co pak promluvil nebo napsal, bylo přísně logické a nade všechnu pochybnost jasné.

Měla-li proti Rakousku operující pruská armáda v Moltkovi skvělého řídícího ducha, měl zase Moltke ve známých velitelích velkých sborů pruských duchaplné, zkušené a — šťastné vykonavatele svých disposic. Generálové: Herwarth z Bittenfeldu, vůdce labské armády, Voigts-Rhetz, náčelník generálního štábu armády prince Bedřicha Karla, generál Blumenthal, náčelník generálního štábu armády korunního prince a generál Steinmetz, samostatný vůdce sboru při této armádě, byli strategové a vůdcové vesměs výteční, důmyslní, vzdělaní a zkušení. Že pak také komandující princové zcela na svém místě byli, události skvěle dosvědčily.

Všichni tito strategové a vůdcové pruští se válkou z roku 1866. proslavili a nelze jim upříti uznání; avšak při oceňování jejich schopností nesmí se zapomínati na okolnost, že měli proti sobě odpůrce — celkem slabé a armádu co organisace se týkalo, zanedbanou. Tomu pak říká se vším právem — štěstí.

[1] Uřadní »Wiener Abendpost« ohlašujíc dne 4. července porážku celé rakouské severní armády u Král. Hradce prohlásila sice, že měl Benedek »v každém ohledu největší volnost«, a že »nebylo ani nejmenšího vlivu na vrchní velitele armády a na ustanovení podřízených velitelů . . .«, avšak tvrzení officiosních listů v Rakousku nedocházela již tehda nikde víry a vojsko i pověsti mezi lidem kolující tvrdily opak toho. Benedek sám sliboval, že ve svých zápiskách příčinu nezdaru objasní a celý svět vykládal si tuto vyhlášku jako vyvrácení toho, co byla prohlásila »Wiener Abendpost.« Škoda, že na uveřejnění Benedekových pamětí nedošlo!

Vydáno v roce 1896