ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - IV. Válka začala

V noci ze dne 15. na 16. den měsíce června vtrhla pruská vojska skoro v tutéž hodinu do Saska, Hanoverska a Kurhessenska a stala se v několika málo dnech pány těchto zemí.

Dne 19. června bylo celé Sasko v pruské moci a vrchní velitelství pruské armády učinilo ihned potřebné disposice ku vtržení do severo-východních Čech.

Tři armády pruské byly určeny, aby vtrhly do Čech:

a) první armáda pod velitelstvím prince Bedřicha Pruského, 93.000 mužů, rozložená v Lužici a obsahující druhý, třetí a čtvrtý sbor armádní;

b) labská armáda pod velitelstvím generála Herwartha z Bittenfeldu, sestávající ze tří divisí počtem 46.000 mužů, rozložená kolem Torgova;

c) druhá armáda pod velitelstvím korunního prince Pruského, pozůstávající z gardy, prvního, pátého a šestého sboru silou 115.000 mužů. Stanoviskem jejím bylo Slezsko.

Kromě toho pozorovaly dva létací sbory čítající 9000 mužů, slezskou hranici proti Moravě a vyzbrojen v Berlíně první reservní sbor 24.000 mužů z mobilní zemské obrany. Tento reservní sbor však nesetkal se po celou dobu s nepřítelem obstarávaje toliko službu posádkovou. Jakožto bojující polní armádu vypravilo tudíž Prusko proti Rakousku 263.000 mužů, tedy skoro zrovna tolik, jako odpůrce (238.000 Rakousko a 23.000 Sasko).

Prvním úkolem labské armády generála Herwartha z Bittenfeldu bylo co nejrychlejší obsazení Saska; to vykonavši měla labská armáda společně s první armádou (prince Bedřicha Karla) proniknouti od severu průsmyky hor Lužických a Rudohoří do Čech. Tři dni později měla pak z východní strany do Čech vtrhnouti druhá armáda (korunního prince) průsmyky hor Krkonošských. Všechny tři armády měly dále operovati tak, aby se kdesi u Jičína sešly a spojily.

General Moltke pravil ve svých instrukcích: »Dle všech zpráv, jež máme, jest naprosto pravdě nepodobno, že by Rakušané již v několika dnech velké massy svých bojovných sil na severu Čech sjednotiti s to byli. Postoupíme-li rychle ku předu, můžeme snad nepřátelské síly rozptýlené zastati, je pak s výhodou číselné převahy napadnouti a potom jiným směrem se obrátiti, abychom opět zde zvítězili. Nikdy však nesmíme spustiti se zřetele, že můžeme dosíci rozhodujícího výsledku jenom srážením všech sil bojovných«.

Rakouská armáda a její rozložení

V polovici měsíce června stála c. k. severní armáda rakouská, 6 armádních sborů, 4 devise jízdy a 166 baterií dělostřelecké reservy, armáda to, jež proti prusům měla operovati téměř plným počtem na Moravě a ve Slezsku. Co ještě scházelo, brzy se dostavilo.

Celá severní armáda čítala:

203 prapory (mimo vojsko technické a štábní), 155 eskadron jízdy (mimo jízdu štábní) a 736 děl — kombattantů čili bojovného lidu celkem 192.089 mužů pěchoty, 22.832 mužů jízdy a 23.288 mužů dělostřelectva a technického vojska. Hlavní stan na Moravě a ve Slezsku rozložených vojsk byl v Olomouci. V Čechách nalézali se pod velitelstvím generála jízdy hraběte Clam-Gallasa jeden armádní sbor (první) a jedna (první) clevise lehké jízdy. Armádní sbor Clamův byl rozložen po těchto městech: Praha, Mladá Boleslav, Josefov a Teplice; lehká jízda pak konala službu u Turnova a pohraničných horských průsmyků. Sborový stan byl v Praze.

Královský saský armádní sbor, kterýž ihned po vypuknutí války do Čech přijíti měl a na nějž se tedy bezpečně spoléhalo, čítal 20 praporů, 16 eskadron a 58 děl, celkem bojovných mužů 18.841 pěchoty, 2574 jezdců a 2044 dělostřelců s technickým vojskem.

Dokud císařské armádní velitelství vědělo, že je většina pruského vojska rozložena mezi Torgovem a Waldenburkem, mělo v úmyslu poslati celou na Moravě shromážděnou armádu do Čech. Za tím účelem vykonány dne 9. června některé přípravné práce pro těsnější soustředění u Olomouce. »Avšak — praví zpráva generálního štábu rakouského — tyto záměry začaly se teprve prováděti, když byla pruská armáda své operace zahájila obsazením Saska...« Proč se k tomu nepřikročilo dříve, úřadní zpráva nepovídá.

Dne 8. června vykázána 1. armádnímu sboru (Clam-Gallasovu) za shromaždiště krajina kolem Mladé Boleslavi jakožto nejpříhodnější místo pro přijetí Sasíků; oba armádní sbory měly pak společně přiraziti k armádě.

Hrabě Clam-Gallas soustředil po vpádu pruského vojska do Saska a po zahájeném ústupu saského armádního sboru svůj armádní sbor na Jizeře a v naznačeném mu rozložení u Mladé Boleslavi.

Tato posice nebyla na tuhý odpor rozpočtena, nýbrž měla se opustiti, jakmile saský armádní sbor za 1. sborem se shromáždí a spořádá. Vykonav svůj okamžitý úkol: zabezpečení pochodu a transportu saského vojska měl 1. armádní sbor, nesetkav se ani s nepřítelem, ku hlavní armádě se navrátit.

Avšak situace byla změněna večer dne 21. došlým rozkazem vrchního velitele, aby rakoský 1. sbor a saské vojsko prozatím mezi Mladou Boleslavi a Mnichovým Hradištěm setrvaly.

Polní zbrojmistr Benedek zpraven byl dne 15. června ministrem zahraničných záležitostí o pruské sommaci na saskou vládu, jakož i že saská vláda záporné odpoví, a vyzván zároveň, aby vyslal vojsko v Čechách rozložené ku přijetí a podpoře královského vojska saského.

Den na to, dne 16. června o 9 ½ hodině ranní zaslal Jeho Veličenství císař Benedekovi do Olomouce tento telegram: »Události v Německu činí nutně žádoucím, aby operace byly zahájeny. Ježto však vojenské důležitosti rozhodují, zůstavuji Vám, abyste určil, kdy pochod zahájen býti má a očekávám telegrafickou zprávu jak Jste se rozhodl.«

Na to ohlásil Benedek o 1 ½ hod. s poledne telegraficky:

»Rozkaz ku koncentraci již vydán; do 20. t. m. bude proveden. Disposice učiněny takové, aby byla armáda z nového shromaždiště v 11 dnech na boj připravena, u Josefova, zůstane-li pruská hlavní moc u Zhořelce a Landshutu; do 4 dnů pak u Olomouce, zůstane-li hlavní moc nepřítele ve Slezsku, čemuž nejnovější zprávy nasvědčují. Vojsko v Čechách rozložené má pro oba případy rozkaz, aby ku hlavní armádě přirazilo.«

Téhož dne o polednách vydal Benedek rozkazy, aby se většina sborů na blízku svých dosavadních štábních míst soustředila, některé pak z nich aby se málo na sever posunuly. Dle těchto rozkazů měla se hlavní armáda do 24. června rozložiti na železnici a silnici mezi Svitavou a Brnem, u Svitavy, u Brna, na železnici mezi Českou Třebovou a Napajedly, u Landškrounu, Jablonného, Žamberka, Kyš- perka, Ústí nad Orlicí, u Mohelnice, Sumberka, Zábřehu, Přerova a Lipníku, u Ostravy a Nového Jičína. Druhá divise lehké jízdy měla zůstati na svém dosavadním místě ve Slezsku a za ní na Moravě tři reservní divise jízdy s jednou brigádou u Šternberka a druhou u Římařova.

Avšak dne 17. rozhodl se Benedek — obdržev z Vídně zprávu, že se hlavní síla pruského vojska vždy ještě nalézá blíže k Labi a že byly zpozorované pohyby pruských sborů směrem k Nise pouhými demonstracemi na oklamání odpůrce — pro postup do Čech a rozlohu mezi Josefovem a Miletí nem, a vydal téhož dne příslušné rozkazy.

Většina hlavní armády hnula se do Čech teprve v dnech 20., 21. a 22, června a to třemi proudy. Vojsku nepovoleny zásadně žádné odpočinky; ono mělo vykonati 7 až 11 denních pochodů nepřetržitě, po silnicích namnoze — zejmena v horách — nehrubě valných. Avšak celkem neobnášely denní pochody mnohem více než tři míle. Železnice zůstaly vyhrazeny vojsku technickému a dovozu zásob.

To byly disposice, jak sama správa generálního štábu uznává, chybné; mělo se odraziti dříve, také se mělo několik brigád železnicí rychle dopraviti k východním průsmykům českým, aby tyto obsazeny, zahrazeny a všemi prostředky neschůdnými učiněny byly a takto nepříteli vstup do země na nějakou dobu se zabránil. Avšak proto přece dorazila hlavní armáda na svá místa nikoli sice v pravý čas, ale ještě dosti záhy, aby učiněnou chybu odčiniti mohla.

Odchod hlavní armády do Čech byl do 24. června proveden.

Dle disposicí, jež polní zbrojmistr Benedek dne 20. června večer učinil, měla 1. reservní divise jízdy zůstati u Skalice a Dolan, hlavní pak síla armády měla se rozložiti v posici Josefov — Žírec — Miletín — Hořice od pravého křídla k levému; levé křídlo mělo se do 28. června rozepnouti až k Hořicím.

Měly pak vykázaná sobě stanoviska zaujati: dne 25. června 10. sbor armádní, dne 26. června dva sbory, (10. a 4.) dne 27. června tři sbory (10., 4. a 3.) dne 28. června pět sborů (dřívější, pak 6. a 8., tento v reservě u Hořinčvsi), Dne 29. června měl doraziti zbytek armády a doplniti celé rozestavení na východ, na levém břehu labském. Z toho vyplynulo takovéto rozestavení:

Na pravém břehu (západním) labském v oblouku, jehož spojovací body tvoří Josefov — Žírec — Králové dvůr — Miletín — Hořice v čele 4 armádní sbory, v záloze l armádní sbor v Hořiněvsi a na levém křídle u Milovic druhá reservní divise jízdy; na levém pak (východním) břehu: divise reservní jízdy u Dolan a Skalice, druhý armádní sbor u Plesu, druhá divise lehké jízdy u Jasené a třetí divise reservní jízdy u Smiřic.

Dělostřelecká armádní reserva a park se střelivem stály u Králové Hradce, technické vojsko nedaleko Josefova, hlavní stan pak byl v Josefovské pevnosti.

Na opevnění a obranu česko-slezských hraničních průsmyků nebyla učiněna žádná opatření a bylo nařízeno jenom pozorování jich lehkou jízdou, tak že armáda pruského korunního prince při průchodu těmito průsmyky na žádný vážný odpor naraziti nemohla.

Ohledně svého útočného plánu dopsal polní zbrojmistr Benedek dne 20. června podmaršálkovi Crennevillovi: »Až dosáhnu rozestavení u Josefova, hodlám po nezbytně nutné přestávce několika dní zahájiti útočný postup. Směr však, kterýmž tento postup bráti se bude, v tu chvíli blíže udati s to nejsem, neboť závisí na okolnostech a zejména na místě, kde nepřítel v tu dobu nalézati se bude.«

Ohledně sboru, kterýž se na Jizeře shromažďoval, stanovila disposice ze dne 20. června:

»Vojska rozložená u Mladé Boleslavi a Mnichova Hradiště zůstanou tam prozatím, tolikéž setrvá na svém místě 1. divise lehké jízdy. Všechno ostatní, k 1. armádnímu sboru patřící vojsko, jakož i královské saské vojsko shromáždí se ve jmenované posici. Budou-li tato vojska přesilou k ústupu donucena, zahájí zpátečný pochod směrem k místům dříve označeným.«

Na bližší pak dotaz korunního prince saského ze dne 21. června nařídil Benedek v listě, který do Mladé Boleslavi došel dne 24. června mezi 1. a 2. hod. odpolední, ohledně vojsk, jež na Jizeře se shromažďovala:

»Vojska tato mají za úkol, aby se opřela nepřátelskému útoku, kterýž by přišel asi od Liberce nebo Jablonného. Při plnění tohoto úkolu budou buď podporována oddíly vojska od hlavního voje anebo, kdyby značnou přesilou napadena byla, ustoupl k hlavní armádě. — Královský saský armádní sbor tvoří reservu c. k. vojsk u Mladé Boleslavi a Mnichova Hradiště rozložených a přiblíží se za tím účelem blíže k jejich rozloze a to, je-li nutně potřebí, ihned, jinak teprve po přiměřeném odpočinku a zařízeném zásobování vojska.«

Mezi postupem hlavní armády k Josefovu došly Benedeka zprávy, kteréž mu ohledně záměru a pohybů armády korunního prince pruského úplnou již jistotu podávaly. Zpráva generálního štábu praví: »Velitelství armády znalo již (dne 25.) zcela přesně počet nepřátelských sborů, kteréž se ode dne 20. v Horním Slezsku směrem na západ pohybovaly, a lze těžko vysvětliti, proč znalosti věcí těch dle všeho tak malou váhu přikládalo.

Nechalo ještě dne 26. armádu ve směru, kterýž jí dne 20. předepsán byl. Armádní velitelství soudilo asi, že z Horního Slezska postupující pruská armáda tak brzy hranice nepřekročí a že císařská armáda dosti času míti bude, aby přikázaná sobě, pochodovou disposicí ze dne (20. června) postavení mezi Josefovem, Králové Dvorem a Hořicemi zaujala.

Při důsledném provedení a jakémsi zrychlení mohla skutečné císařská vojska do 29. a 30. června dotčené posice plným počtem zaujati a - když by ještě první a saský sbor zavčas nazpět byly povolány, — za dosti příznivých podmínek bitvu svésti. Dva nebo tři sbory, kryty pevnostmi Josefovem a Králové Hradcem a opřeny o silnou posici na Labi od Jaroměře ke Králové Dvoru byly by slezskou armádu (korunního prince) zadržely a 5 nebo 6 armádních sborů se 3 nebo 4 divisemi vždy mohlo se vrhnouti na armádu prince Bedřicha Karla. Avšak disposice, jež později byly učiněny, nemohly provedení tohoto plánu zajistiti.«

Již od 21. května byly v pohraničných místech zřízeny na pruské straně všude strážnice pro pruské pikety a hlídky, jež — na samé hranici — od toho dne ustavičně na stráži stály, a města na pruském pomezí dostávala silné posádky. Také do českých měst pomezních přicházely tou dobou již válečně vypravené oddíly rakouského vojska a pruské pikety měly nařízeno pozorovati bedlivě každý pohyb rakouského vojska a zjišťovati dle možnosti jeho postavení. Za dne nebyla tato jejich pozorovací činnost nikterak nápadna, avšak v noci obracela na se tím více pozornost všech, kdož vozmo nebo pěšky pomezím se brali, neboť Prusové vypalovali všude v nestejných přestávkách rakety a osvětlovali si takto dosti široký pás naší země.

Malá nedorozumění, jež se tu a tam mezi rakouskými a pruskými předními strážemi přiházela, neměla valné důležitosti a nedocházela také dále v zemi zvláštní pozornosti jakožto příběhy, kteréž se při rozložení byť i sebe menších oddílů vojska na obou hranicích samy sebou rozumějí, ale obyvatelstvo pomezního pásu trpělo jimi dosti citelně a odlevovalo si častými stesky v pražských politických listech. Válečný stav na hranici trval již několik neděl před zahájením vlastních operací.

Dne 22. června obdržely všechny tři pruské armády rozkaz, aby dle známých jim už instrukcí hranice české překročily a směrem k Jičínu operovaly.

Formálně válka opověděna nebyla. Opovědění považovala pruská vláda za zbytečné, odvolávajíc se na císařský manifest rakouský t ve kterémž Prusko jakožto nepřítel označeno bylo a válka za neodvratnou se prohlásila. Avšak proto přece bylo dne 21. června ráno s pruské strany na několika místech rakouským předním strážím písemně ohlášeno, že Prusko následkem usnesení německého spolku ve Frankfurtě (aby se Sasku, Hanoversku a Virtembersku spolková pomoc poskytla) válečný stav již za skutečně propuklý považuje a vojsku tedy rozkaz dalo, aby dle toho jednalo.

Operační plán generála Moltka, kterýž byl jakožto náčelník generálního štábu pruského vlastním ředitelem válečných operací, totiž označený již plán: vtrhnouti současně Rudohořím, Lužickým pohořím a průsrnyky hor Krkonošských do Čech, srazit tyto tři armády kdesi u Jičína a postoupiti potom plnou, sevřenou mocí směrem k Vídni, tanul asi genialnímu stratégovi v hlavních rysech hned z počátku na mysli, avšak on se však vyvíjel a měnil a ustálil se — dle tvrzení německých odborníků — teprve, když byl Benedck dne 17. června své postavení u Olomouce opustil a tak zvaný bokový pochod na západ zahájil, aby svoji armádu u Josefova znovu strategicky rozložil a od tohoto na přímé cestě do Berlína se nalezajícího bodu potom přes Drážďany nebo Zhořelec útočně postoupil.

Až do toho dne musili Prusové souditi aneb aspoň za možné považovati, že Benedek třebas jenom s částí své armády do Slezska vtrhnouti a zem tuto obsaditi chce a proto vyslán korunní princ pruský s druhou armádou původně na obranu Slezska. V domnění, že Rakousko na okupaci Slezska pomýšlí, utvrdilo Prusy nápadné faktum, že v druhé polovici května, když se bylo v Rakousku ku vlastní válečné formaci přikročilo, hlavní shromaždiště vojsk z Čech přeloženo bylo k Olomouci, kterouž Benedek nyní učinil středem vojenského rozložení. Zda-li rakouská vojenská správa obsazení pruského Slezska na mysli měla anebo skutečně snad sama odtud vpád hlavního pruského voje očekávala, zůstalo hádankou, ale její opatření měla každým spůsobem ten účinek, že původní plán Moltkův si zviklal. Teprve když Benedek dne 17. června Olomouc opustil, viděl Moltke jasně, co dříve bezpečně předpokládal, že totiž chce Benedek dle nejprostšího plánu na přímou cestu mezi Vídní a Berlínem se postavit a při útočném postupu na této cestě hlavní bitvu svésti. Tento plán uznávají stratégové za nejsprávnější, avšak soudí, že neměl asi Benedek v pravý čas dosti volné ruce anebo že tu dva různé plány se křížily a o vítězství spolu zápolily, až — se Benedek opozdil.

Na pochod od Olomouce k Josefovu bylo při tehdejším stavu komunikačních prostředků potřebí desíti dní, ale tolika času Moltke Benedekovi nedopřál. Dne 19. června večer obdržel korunní princ pruský rozkaz, aby toliko jeden armádní sbor u Nisy zůstavil, s ostatními pak v ten spůsob na pochod se dal, aby připraveny byly začíti s první armádou útočné operace. Leč pruský plán nemohl býti konečně skombinován a pevně ustálen, dokud nebylo jisto, že Benedek do Slezska vtrhnouti už nechce a proto dán teprve dne 22. června, kdy už o Benedekově pochodu na Josefov pochybnosti býti nemohlo, všem třem pruským armádám telegrafický rozkaz, aby do Čech vtrhly a na Jičín operovaly.

O tomto Moltkově plánu, kterýž tak skvěle se osvědčil, tvrdí stratégové — i němečtí — že byl velmi smělý, ba až nebezpečně odvážný. On postavil se totiž na odpor starému pravidlu, že musí vojevůdce své síly pohromadě držeti a že nesmí poskytnouti nepříteli možnost, aby celou shrnutou mocí rozptýlené jeho armády porážel. Moltke neměl z počátku dosti volnosti, aby své šiky dle vlastního uznání rozestavil. Politické poměry, zejmena dlouho trvavší ohledy na Sasko jakož i zdánlivá potřeba hájiti Slezska, vytvořily mu situaci, ze kteréž se vymknouti nemohl, a tím stalo se, že zvolena za východiště operací místa tak daleko od sebe rozložená, jako jsou Drážďany, Zhořelec a Nisa.

O tom, že se armádám generála Herwartha z Bittenfeldu a prince Bedřicha Karla podaří překročiti hranice a sestoupiti dolů do české kotliny, neměli Prusové žádné pochybnosti. Avšak armáda korunního prince byla ohrožena. Kdyby se byl Bencdek hlavní silou své armády na vcházející armádu korunního prince vrhl, měl dle číselných poměrů i dle povahy terénu bezpečnou naději na vítězství. Aby toto nebezpečí co možná zmenšil, použil Moltke jediného prostředku, jejž po ruce měl: on nařídil hlavní armádě (armádám prince Bedřicha Karla a generála Herwartha), aby o tři dni dříve do Čech vtrhla a takto možnost spůsobila, aby se korunnímu princi ku pomoci přispělo. Avšak na vzdor tomu mohla korunního prince snadno stihnouti pohroma, jak z dalšího líčení vysvitne.

Požadavek, držeti vojsko pohromadě, má vlastně smysl jenom pro bitvu. Držeti armády při postupu těsné pohromadě, jest při obrovské velikosti novodobých vojsk holou nemožností. Jest tudíž pravidlem, aby vojska rovnoběžnými cestami postupovala, ale jenom v takových vzdálenostech od sebe, aby se navzájem ještě mohla podporovati. Soustředivý pak postup, jakýž Moltke svým armádám uložil, je smělý, odvážný, ale může na bojišti docíliti nejskvělejších výsledků, neboť sejdou-li se armády — dříve daleko od sebe vzdálené — šťastné k bitvě, mají tu nezměrnou výhodu, že mohou podniknouti obsáhlý, bok i ústup nepříteli ohrožující útok. Východiska křídelních armád pruských byla od sebe vzdálena třicet zeměpisných mil, — to bylo při postupu velkým nebezpečím — ale armády pruské měly štěstí....

Dvěma okolnostmi: že krajina u Josefova ku strategickému rozložení rakouské hlavní armády zvolena byla a že touž dobou již pruské armády z Lužice a Kladska útočným postupem do Čech vtrhly, bylo bojiště přeloženo do severo-východních Čech, tedy do krajiny, kteráž útvarem své půdy pro obranu výhodně se hodila. Útočník byl odkázán na neveliký počet veskrze obtížných horských průchodů a když jimi prošel, vstoupil do vlnité, všelijak prorvané, vrchy a lesy hojně poseté vysočiny, která všudy poskytuje výtečná stanoviska obranná.

Kdyby byl Benedek — tvrdí stratégové — svoje strategické rozložení mezi Labem a Jizerou, opřev pravé křídlo o Josefov, dosti brzy provedl, mohl plnou měrou vykořistit výhody středového čili centrálního postavení oproti svým daleko od sebe vzdálenými kolonnami postupujícím nepřátelům. Byl by se mohl vší silou a tedy s rozhodující přemoci vrhnouti na tu neb onu do Čech vtrhnuvší armádu a poslati na druhou jenom menší počet vojska, aby ji na tak dlouho zamestnávalo a zadrželo, až by ona první armáda přesilou byla poražena.

Tím však, že Benedek své postavení u Josefova příliš pozdě zaujal, bylo valně zmenšeno nebezpečí pruského soustředivého postupu. Benedek neměl již aspoň svobodné volby, kam by se s hlavní silou svého vojska obrátil. On byl již odkázán jenom na armádu korunního prince. Než i v této nucené poloze bylo ještě možno skvěle zvítězit. Na Jizeře stáli generál Clam-Gallas s pěti brigádami a Sasíci, tedy malá armáda asi 60.000 mužů, kteráž zcela dostatečna byla, aby daleko mocnější vojska generála Herwartha a prince Bedřicha Karla na nějaký čas zadržela. Tím časem mohl pak Benedek značnou přesilou napadnouti do Čech sestupující voje korunního prince. On se hnul od Olomouce o tři dni dříve, než korunní princ od Nisy a tím byl rozdíl vzdálenosti vyrovnán; ty pak sbory rakouské, které u Josefova nestály, byly těm místům, kde korunní princ hranici překročil, ještě tak blízky, jako kdyby se bylo rozložení v pravý čas provedlo.

Benedek mohl tedy, ba měl se na korunního prince pruského vrhnouti a byl by ho nepochybně porazil. Potom stačily malé oddíly vojska, aby poraženou armádu do hor zatlačily. Benedek mohl s hlavní mocí ke Clam-Gallasovi přiraziti a opět s valnou přesilou princi Bedřichu Karlovi a Herwarthovi z Bittenfeldu se postaviti. Pak nalezal se na přímé cestě k Berlínu a mohl své druhé vítězství žádoucím směrem sledovat. Ale Benedek tuto prostou strategickou myšlénku odmítl. On chtěl se korunnímu princi jen tak zatímně ubránit a ihned vítězný postup na sever zahájit. Nebezpečí, jež na sever postupující armádě vzniknouti mohlo z objevení se korunního prince v jejím pravém boku nebo v týlu, Benedek podceňoval a to bylo pro Prusy nezměrným ziskem.

Vydáno v roce 1896