ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - VI. Operace korunního prince pruského 3.část

Tím časem přibylo také pět praporů brigády Kneblovy a obsadilo okolní výšiny a lesnaté vrcholy.

Na pruské straně byl útočný postup následkem mylných zpráv, jež husaři přinesli, zaražen; avšak omyl se záhy poznal, o půl desáté hodině dal velitel první divise, generál Hiller von Gaertringen rozkaz, aby přední voj a kmen jeho vojska na Střítež útočně postoupily. Mimo křoviny, jež rakouským vojskem byly obsazeny, byla cesta zcela nekryta a děsné palbě rakouských děl otevřena; to byla pro nepřítele půda horká a pruské setniny zařídily se dle toho: v nejprudším letu přeběhly otevřený terrén k nejbližšímu lesíku, aby z jeho ochranného houští rakouské vojsko vypudily. Strhl se ostrý zápas a za půl hodiny byly lesní parcely v moci pruské. Odtud střílely pak pruské setniny bez ustání na rakouské vojsko u Stříteže, kteréž arci také pilně odpovídalo; konečně o 11. hodině dorazila na bojiště hlavní massa pruské divise a rozvinula se ihned k útoku na výšinu a vesnici. V tu chvíli přijel ke Gablenzovi od Brusnice jízdný pionýrský důstojník se zprávou, že tam není žádného rakouského vojska, ale ovšem vojsko pruské. Než tedy Gablenz oproti útočnému postupu gardového sboru rozestavení své změniti mohl, byl na pravém boku již na polo zaskočen. Zbaven naděje na očekávanou a svrchovaně nutnou posilu a vida, že má také přerušené spojení s Josefovem, s Benedekem a jeho velkou armádou, rozhodl se rychle, že boj zarazí a na západ, přes Staré Buky do Pilníkova a odtud k Labi ustoupí. Jiného ústupu, než na západ, po obsazení Brusnice pruským vojskem již nebylo. Brigády obdržely rychle příslušné rozkazy. Generálu Wimpffenovi, kterýž byl tou dobou k Humburkům dorazil, nařízeno, aby nechaje Střítež stranou přímo ke Starým Bukům postoupil, kamž také generál se svým vojskem bez překážky dorazil. Generál Knebl však, jenom na svoje vlastní síly odkázaný, překvapen byl, dříve než vojsko svoje k odchodu shromážditi mohl, prudkým útokem Hillerovy divise, kteráž jej, spůsobivši mu veliké ztráty, za krátko ze Stříteže vypudila. Plukovník Mondel byl u Nového Rokytníku jenom malými pruskými oddíly znepokojován a hájil se ve svém postavení až do 1. hodiny, aby kryl ústup vozotajstva; když pak byly zásobní povozy a batterie v bezpečí odejely, hnul se také Mondel a odešel v klidu ke Starým Bukům.

Generál Hiller nebyl s to ustupujícího nepřítele stíhat, ježto bylo vojsko jeho štrapácemi minulého dne ještě přes příliš unaveno.

Nejkrutější osud stihl brigádu Grivičičovu. Tato brigáda tábořila, když boj u Stříteže se rozpoutal, ještě na výšinách (Katzauerbergu) u Trutnova. Rozkaz k odchodu do Radči, kterýž o 7 3/4 hod. vydán byl, došel jí teprv o 9 ½ hodině. Plukovník Grivičič dal se ihned na pochod se svou, ztrátami minulého dne na 5000 mužů seschlou pěchotou, bez dělostřelectva a jízdy a dorazil o 11. hodině do Starého Rokytníku, tedy zrovna ve chvíli, když se byl Gablenz již pro všeobecný ústup rozhodl.

Gablenz rozhodnuv se pro ústup, zaslal Grivičičově brigádě rozkaz, je-li snad v nějaký boj utkána, aby tento ihned přerušila a nebude-li jinak možno, třebas přes Trutnov nazpět ustoupila, pak co možná nejdříve k armádnímu sboru přirazila a za všech okolností přes Pilníkov do Nových Zámků za Labe odešla. Avšak posel s tímto rozkazem byl od Prusů lapen a Grivičič nevěda nic o Gablenzpvě ústupu na Pilníkov, jednal dále dle prvního ranního rozkazu, osamotil se tím a dostal se do postavení naprosto zoufalého. On ocítil se bez opory a spojení uprostřed nepřátelských sborů a nebyl již s to uniknouti záhubě.

S Grivičičovou brigádou zároveň postupovala pruská druhá gardová divise pod generálem Plonským, z části jakožto reserva za Hitlerovou divisí od Úpice na Brusnici a spozorovala, že táhne z okolí Trutnova ke Starému Rokytníku vojsko. Ježto vzdálenost dosti značná byla, soudilo se, že jest to přední voj (pruského) sboru Boninova, avšak poněvadž se to jistě nevědělo, vypravil Plonský druhý prapor granátnického pluku císaře Františka do Rubínovic.

Grivičičova brigáda, kteráž nic zlého netušíc klidně na Radči se brala, narazila na jižní straně Rubínovic na tento granátnický prapor, když byl právě na návrší vystoupil, Grivičič nařídil ihned svému přednímu voji (třetímu praporu pluku Alexandrova), aby se na jižním kraji rokliny, jež se tudy k Rubínovicům vine, k boji rozestavil; ale sotva že byl 3. prapor přikázaná sobě místa zaujal, rozehnal se pruský prapor (velením podplukovníka Gaudyho, bratra básníka téhož jména) přes kamenný kříž útočně na okraj rokliny. Podplukovník Gaudy hnal se v čele útočící kolonny, vrazil do prvního dvorce u rokliny, zastřelil tam z revolveru dva rakouské vojáky, ale byl ihned na to bodákem probodnut a s koně sražen. Na to strhla se strašná řež: vojáci obou stran vraždili se navzájem bodáky a rozbíjeli si hlavy pažbami.

Velitel Gaudy byl mrtev, většina pruských důstojníků padla a celá čtvrtina mužstva pokryla svými těly krví zbrocenou půdu. Tu teprve rozbytý prapor pruský ustoupil. Prusové nazývají tento malý kout bojiště Thermopylami celé války.

Po ústupu třetího pruského granátnického pluku přikvapil na místo první prapor téhož pluku, avšak nebyl šťastnější a musil také se značnou ztrátou nazpět se uchýlit.

Plukovník Grivičič přešel nyni do offensivy: pronikl s myslivci a třetím praporem Alexandrovým útočně ke kamennému kříži, stekl výšinu a zajal asi třicet granátníků. Pluk Ajroldiho, jenž také na výšinu útočil, urval Prusům prapor. Grivičič domnívaje se, že má před sebou přední voj od Úpice postupujícího nepřítele, chtěl zaujatou posici držeti; za tím účelem pak a zejména aby zaujal výhodnější postavení ku hlavní masse Gablenzova sboru, o jehož osudu mu dosud nic známo nebylo a jejž tedy u Brusnice předpokládal, chtěl pravé svoje křídlo ku předu pošinouti; avšak sotva že byl tento postup zahájen, přikvačil na brigádu nový útok s pravého boku a z týlu. General Plonský byl totiž mezitím obdržel od velitele sboru, prince Virtemberského, rozkaz, aby na pravo odbočil a přes Nový Rokytník, na Trutnov postoupil. Na této silnici postupuje ocítil se Plonský (po Mondlově odchodu) v boku a záhy na to i v týlu beznadějně od ostatního rakouského vojska odtrženého Grivičiče.

Teď teprve znamenal a domyslil se Grivičič, že Gablenzův sbor, k němuž náležel, u Stříteže napaden byl a nejspíše na Pilníkov se vyhnul; rozhodl se tedy rychle, že také v tu stranu odejde, avšak pravidelný ústup provésti nebylo již možná. Unavené Grivičičovo vojsko, kteréž již 24 hodin bez potravy bylo, bojovalo celé tři hodiny s velkou bravurou, když ale nepřítel tak neočekávaně v týle a v pravém boku se mu objevil, nastal na pravém křídle, (v témž pluku, který již den před tím strašnou útrapu měl) velký zmatek. Nějakou chvíli střílely jednotlivé oddíly tohoto pluku samy na sebe; nedorozumění toto sice brigádník rychle odklidil, ale pluk nebylo již lze na místě udržet. Levé křídlo ještě bojovalo, avšak musilo také býti odvoláno. Když plukovník Grivičič praporům tohoto křídla rozkaz k ústupu dával — zrovna ve 3 hodiny odpoledne — byl sám kulí s koně sražen a musil býti odnešen. Tu teprv nastal dokonalý rozklad brigády. Raněný brigádník napomínal sice lid svůj, aby se nerozbíhal, nýbrž pohromadě držel, ale nadarmo. I odevzdal tedy velení neporaněnému plukovníkovi baronu Gamerrovi od pluku Ajroldiova, avšak v utíkající brigádě nebylo již žádného pořádku. Lid její rozutíkal se různými směry dílem na Trutnov, dílem na Humburky, dílem na Nový Rokytník; rozptýlené pak oddíly tyto padly z velké části do rukou hlavnímu voji druhé pruské gardové divise, kteráž se od Studence k Trutnovu spustila a tím rakouskému vojsku ústup zarazila. Z celé brigády protlouklo se jenom asi 2000 mužů přes Pilníkov do Nových Zámků.

Dělostřelecká batterie číslo 2/III. brigády Grivičičovy, kteráž byla ráno od Wimpffenovy brigády ku svojí vlastní odešla, nezastala již tuto, odešla nazpět přes Trutnov a Volanov na Pilníkov a spojila se pozdě večer s troskami Grivičičovy armády u Nových Zámků.

Tyto boje, jež skončily úplným nezdarem sboru Gablenzova, nazývají Prusové »bitkou u Zárova,« ale jenom asi na památku bitvy u Žárova z r. 1745.; rakouský generální štáb nazval ji správněji »bitkou u Nového Rokytníku a Rubinovic.«

Rakouské vojsko ztratilo: zabitých 16 důstojníků a 191 mužů; pohřešených 1 důstojníka a 392 mužů; raněných 21 důstojníků a 290 mužů, zajatých pak 85 důstojníků (z nichž 18 bylo zajato raněných) a 2823 mužů. Celková ztráta — pro další válku — obnášela tedy 3819 mužů. Prusové udávají, že ztratili celkem 28 důstojníků a 685 mužů.

Svým skvělým vítězstvím u Nového Rokytníku a Rubínovic otevřely pruské gardy znovu trutnovský průsmyk prvnímu pruskému sboru. Ještě téhož večera obnoveno z Trutnova spojení s Boninem a jezdeckou divisí a následujícího dne odebraly se gardy bez průtahu dále na Labe. Bonin obdržel rozkaz, aby dne 29. června ráno přes Trutnov na Pilníkov postoupil. Korunní princ Pruský odebral se ještě v noci sám do Trutnova, aby na provedení svého rozkazu dohledí. O Boninově neúspěchu dověděl se vrchní velitel druhé pruské armády teprv večer dne 28. června, ačkoli byl jen několik mil vzdálen a na cestách žádného nebezpečí nebylo.

Náchod-Skalice

Jak již pověděno bylo, obdržela druhá čili slezská armáda pruská, jejímž velitelem byl korunní princ Bedřich, dne 22. června rozkaz, aby do Čech vtrhla. Tou dobou byla její hlavní síla ještě hluboko na jih posunuta, v postavení za Nisou, kamž vypravena byla, aby chráněna řekou a pevností, odraziti mohla Benedekův útok (od Olomouce) na Slezsko, kterýžto útok se tehda v Prusku s jakousi pravděpodobností očekával. Obdržev rozkaz ze dne 22. června nařídil korunní princ, aby šestý (slezský) armádní sbor, jehož velitelem byl generál Mutius, na oklamání nepřítele provedl zdánlivý útočný postup na rakouské Slezsko a aby se teprv po několika dnech k ostatním do Čech jdoucím oddílům připojil.

Od posic II. armády vedly do Čech dvě hlavní silnice: jedna jižní z Kladska přes Dušníky, Levín a Náchodský průsmyk do Skalice, druhá pak severní, od Břehu přes Waldenburg, Libov a Schönberg na Trutnov. První cestou měl postupovati generál Steinmetz s pátým armádním sborem a jednou brigádou šestého sboru, za kterouž později ostatní brigády téhož sboru měly přijíti; druhou cestou měl do Čech vtrhnouti generál Bonin s prvním (východopruským) armádním sborem, za nímž následovati měla jezdecká divise Hartmannova. Vzdálenost obou těchto cest obnášela na slezské straně šest až sedm mil; skoro uprostřed mezi nimi nalezal se málo užívaný přechod od Broumava do Úpice, kteréžto místo dvě míle od Trutnova a skoro toliktéž od Skalice vzdáleno jest; tato cesta byla vykázána gardovému sboru, aby týž na pravo i na levo pomoc poskytnouti mohl.

Gardový sbor překročil českou hranici dne 26. června dopoledne u Janovic a Tauschendorfu; 1. divise jeho dorazila předním vojem do Weckelsdorfu (Teplice), 2. divise pak předním vojem do Police, odkudž po krátké šarvátce stojící tam dvě čety Maxových hulánů a Windischgraetzových dragounů zahnala.

Hlavní armáda rakouská, postupujíc dle disposicí ze dne 20. června, zaujala večer dne 26. června tato postavení: 1. reservní divise jízdy: brigáda Schindlöckrova u Dolan a brigáda prince Solmse u Skalice, s předními hlídkami v Polici, Kostelci, Náchodě, Novém Městě a Dobrušce; 10. armádní sbor (Gablenzův) u Jaroměře a Žírce, brigáda Mondlova u Brusnice a Kyjů; 4. armádní sbor v okolí Lanžova, na východní straně Miletína; 6. armádní sbor u Králové Hradce, na pravém břehu Labe; 8. armádní sbor u Týniště; 2. armádní sbor a 2. divise lehké jízdy okolo Žamberka; 3. reservní divise jízdy u Ústí nad Orlicí; 2. reservní divise jízdy u Vysokého Mýta a Cerekvice; armádní dělostřelecká reserva u Litomyšle; armádní park se střelivem u Svratky a Krucemburku; technické vojsko u Josefova. Hlavní stan odejel ráno z České Třebové po železnici do Josefova.

Generalmajor princ Solms obdržev o 1. hodině s poledne zprávu, že Prusové Polici a Stárkov obsadili, odeslal plukovníka hraběte Wurmbranda, kterýž dosud s 1 ½ škadronou Maxových hulánů u Náchoda stál, do Hronova a vypravil na jeho místo plukovníka hraběte Thuna se dvěma škadronami kyrysníků. Hrabě Thun převzal o 4. hodině odpolední také velení nad oddílem Khevenhullerovým a jeho dvěma děly, jež stála několik set kroků od pohraničného mostu za Náchodem u pruského Slaného (Schlaneye).

Již o 5. hodině přiblížily se pruské patroly k mostu. Strhla se ostrá přestřelka, obě rakouská děla vystřelila a pruské kanony odpověděly. Na to ustoupila rakouská přední hlídka do Náchoda. Když pak o 7. hodině větší oddíly nepřátelského vojska k Náchodu pronikly, ustoupil hrabě Thun nejprve do Starého Města a o 9. hod. do Vysokova, kdež nepřítelem nepozorován, státi zůstal.

Náchod byl obsazen polovinou praporu myslivců a třemi polovičními prapory řadové pěchoty pruské.

Následkem toho ustoupil také plukovník hrabě Wurmbrand o 9. hodině večer z Hronova, kamž byly tím časem přibyly ještě dvě škadrony hessenských kyrysníků s podplukovníkem Waynerem do Kostelce. Tím spůsobem shromáždilo se tam 6 škadron a oddělení Krievenhúllerovy pěchoty; avšak nejistota situace a ohledy na terrén přiměly všechno toto vojsko, aby o 21 2 hod. v noci dále ustoupilo až na vysočinu u Žernov.

Vrchní velitelství rakouské armády dostávalo po celý den od předních hlídek dosti podrobné a určité zprávy o pohybech nepřátelských vojsk na hranici. Z těchto zpráv zvěděl Benedek do večera téhož dne zcela určitě, že druhá pruská armáda s třemi, od sebe oddělenými kolonnami do Čech postupuje. Císařská armáda byla pak s to — jak sám generální štáb ve svém díle doznává — této polovici pruského vojska co nejrozhodněji na odpor se postaviti.

Avšak Benedek nechtěl armádě korunního prince ihned vydatnou silou se postaviti, nýbrž trval stále na původním svém plánu, že nechá armádu rozvinouti se v postavení mezi Jaroměří a Miletínem, poslal v tom smyslu 3. a 8. armádní sbor přes Labe a posunul — aby tento postup k rozvoji kryt byl — po jednom sboru do Turnova a Skalice, proti kolonnám pruskéh o korunní ho prince. Desátý armádní sbor obdržel rozkaz, aby dne 27. ráno o 8. hodině k Trutnovu odrazil a tam postavení zaujal, šestému pak sboru nařízeno, aby o 3. hodině od Opočna ke Skalici odešel, tam postavení zaujal a přední voj k Náchodu pošinul.

Oba tyto sbory posunuvše své přední voje až k ústím průsmyků, měly nepřítele energicky odrazili, ale ne dále ho stíhati, než by potřebí bylo ku krytí hlavní armády proti útoku se strany.

Benedek nedělal si dosud mnoho z nepřítele odtud se blížícího, ačkoli ze zpráv svých podřízených velitelů již věděl, že byl korunní princ ze dvou na čtyři armádní sbory sesílen; tím bezpečněji doufal, že velkou přesilou porazí prince Bedřicha Karla, jemuž se žádné takové posily nebylo dostalo, a chtěl tedy na zatímně jenom odražení či zadržení korunního prince vynaložiti co možná nejmenší čásť své celkové síly. Že Benedek dva sbory pěchoty za dostatečné považoval, aby postup celé armády korunního prince byl zaražen, svědčí — dle soudu skoro všech vojenských spisovatelů — jednak o lehkovážném přeceňování výhod, jež horský terrén na obou přechodech poskytuje, jednak o tom, že neměl o velkolepých disposicích korunního prince ani nejmenšího tušení.

Menšina může arci s úspěchem vzdorovati i značné přesile, když se bojuje v průsmycích anebo u jejich východů; neboť v horských soutěskách nemůže se přesila náležitě přivésti ku platnosti a obranu konající menšina nemusí z průsmyku propouštěti více nepřátelského vojska, než vlastní silou poraziti dovede. Propouští a poráží se tedy přesilou vždy jenom čásť nepřátelského vojska, kdežto zadní části tohoto k nečinnosti jsou odsouzeny.

Kdyby byl chtěl Benedek použiti výhod boje v průsmycích, byl by musil k tomu v čas učiniti přípravy, to jest zříditi polní opevnění a postarati se, aby tato v čas byla obsazena. Chtěl-li však nepřítele z průsmyků propustit a jemu dopřáti, aby se před nimi rozvinul, měl proti němu vrhnouti značnou přesilu. Na výhody horského terrénu lze spolehati jenom tehda, když se tento terrén dobře zná a když se v čas učinila opatření obranná. Ale to se nestalo. Upickým průsmykem vedoucí cesta zůstala docela nepovšimnuta, tak že gardový sbor již dne 27. června na pravo i na levo s to byl poskytnouti pomoc. Obratným využitím času i prostoru na straně pruské a zejména rychlým, neočekávaně brzkým objevením se armády korunního prince u tří východních bran země České byl Benedek připraven o větší část výhod, jež pohraniční horský terrén na té straně poskytuje.

Gablenz byl na Trutnov vyslán již pozdě; také není povaha tamějšího terrénu tak výhodná, aby jediný sbor dovedl odvrátili nebezpečí ze dvou stran hrozící. Avšak podmaršálek baron Ramming (6. sbor) dostal Benedekův rozkaz dosti brzy, a mohl oproti pruskému generálu Steinmetzovi při východu z Náchodské soutěsky využiti všech výhod terrénu.

Dne 27. června hned na úsvitě hnul se generál Steinmetz s dalšími pěti prapory od Dušník, aby co nejdříve výšinu nad Náchodem minul a před městem se rozpoloživ prostor získal pro postupující v zadu hlavní massu sboru.

Náchod rozkládá se v úzkém a hlubokém údolí řeky Metuje, kteráž jihozápadním směrem k Labi pospíchá; od města jde silnice do Skalice západním směrem přes vesnice Vysoko v a Kleny Na pravé straně těchto vesnic prostírá se lesnatá hornatina, po levé pak směrem na jih k Novému Městu n. M. prostírá se veliká, táhlá vysočina, silnici příkrým srázem vroubící, tu a tam lesem porostlá a vodou pokrytá. Přes tuto vysočinu vine se od Nového Města přicházejíc, pěkná silnice, kteráž za vesnicí Vrchovinami na dvé se rozvětvuje, tak že jedna větev přímo na Náchod se táhne, druhá pak, severozápadně běžíc, mezi vesnicemi Vysokovem a Kleny do náchodsko-skalické silnice vbíhá.

Generál Ramming, jenž byl o 1 ½ hodině s půlnoci Benedekův rozkaz obdržel, »aby dne 27. června na Skalici postoupil a přední voj k Náchodu pošinul,« minul již v prvních ranních hodinách se svým sborem Nové Město nad Metují, odkudž je do Ná- choda již jenom pět čtvrtí míle. Přední voj Rammingova sboru byl již za Vrchovinami, když došla sborového velitele zvěsť, že Prusové u Náchoda přes hranici přešli a město obsadili.

Nyní měl se Ramming, chtěl-li využiti výhod boje průsmykového, vrhnouti ihned se značnými silami na pravo, aby co nejkratší cestou dorazil k Prusům z náchodského průsmyku vystupujícím. Terrén k tomu byl docela příhodný, ježto na pravo ležící silnice přes výšinu u Václavic přímo vedly do levého boku z nejtěsnější části průsmyku vycházejících pruských kolon. Avšak Ramming držel se slovného znění rozkazů, odeslal na ochranu svého pravého boku jenom slabé oddíly vojska k Náchodu, sám pak odebral se ke Skalici, aby tam hlavní massu svého sboru sformoval. Avšak i ony slabé na pravo odeslané oddíly spůsobily Prusům v nejchoulostivější době jejich postupu takovou zastávku, že Ramming, sformovav své brigády u Skalice, přece ještě dosti výhodně operovati mohl proti Prusům, kteříž byli tím časem až k Vysokovu pronikli.

Vizme nyní, jak se věci měly na straně pruské.

Korunní princ, kterýž měl v noci na den 27. června svůj hlavní stan nedaleko gardového sboru, tedy v středu své strategické fronty, odebral se časně ráno od Náchoda, věda a znaje, že se zde rozřešiti má důležitý úkol: ochrániti postup ostatních pruských kolon na Jičín proti bokovému útoku z jihu. Také bylo zde nebezpečí největší: korunní princ byl od vlastní hlavní armády co nejvíce vzdálen a stál za to co nejblíže hlavní armádě rakouské.

Přední voj Steinmetzova sboru prošed Náchodem chtěl právě zaujati postavení na vrších jihovýchodně od města, když se tu zrovna naproti objevily Rammingem do pruského boku vyslané oddíly. Pruské po ruce stojící vojsko, dvě škadrony a jedna batterie, nebyly z počátku s to nepřítele zadržeti, avšak záhy objevila se ještě pěchota předního voje na výšině a donutila slabého nepřítele k ústupu. Teď získány byly čas i místo k rozvinutí větších sil.

Kdyby byl Ramming místo několika jenom praporů od Vrchovin přímo na Náchod vyslal větší síly vojska, byli by Prusové úplně nazpět do průsmyku zatlačeni bývali a »proniknouti do kraje bylo by se stalo téměř nemožností,« jak úřadní zpráva pruská hlásala. Avšak ztráta času, jíž rakouskému vojsku spůsobily okliky, připravila Ramminga o hlavní výhody, jichž poskytuje obranci boj u průsmyků.

Ramming prohledl později pravý stav věcí a komandoval zadní části svých kolon ku předu.

V dalším průběhu boje objevovaly se v levém boku Prusů vždy silnější nepřátelské oddíly. Generálu Hartwekovi, jenž přední brigádu Rammingova sboru vedl, přispěl ku pomoci plukovník Jonák se svojí brigádou a udeřil ihned na nepřítele; za ním přikvapila brigáda Roscnzweigova a přikročila v tutéž dobu k útoku. Ramming sám byl již dříve, než obě tyto brigády, na místě, schválil úmysl sesíleného útoku a komandoval vojsko na všechna pruským generálem Lowenfeldem obsazená místa kolem Vysokova. Pruské poloprapory vzdorovaly s železnou tuhostí a útočící rakouské vojsko trpělo jejich palbou nesmírně; avšak proto přece byl k 11. hodině pruský pás na několika místech prolomen i rostlo nebezpečí, že budou Prusové na celé čáře zatlačeni. Tu však objevila se na bojišti první polovice hlavního sboru pruského, jezdecká brigáda generála Wnucka s jízdnou dělostřeleckou batterií; mezi ní a císařskými kyrysníky prince Solmse strhla se prudká seč, kteráž záhy vítězstvím Prusů skončila. Avšak tento jezdecký boj nebyl s to zaraziti postup rakouské pěchoty; Lowenfeldovy poloprapory byly zvolna zatlačeny až na zadní okraj vysočiny, zachytily se se zoufalou energii této posice, chrlily spousty kulí do svých tísnitelů a podnikaly chvilkami i útočné výpady, kdežto rakouské vojsko, kteréž od 3 hodin z rána na pochodu a od 10. hodiny v ohni stálo, k poledni již vůčihledě ochabovalo. Tou dobou přikvapily také první pluky desáté divise pruské, kteréž byly obtížným horským pochodem náchodský průsmyk minuly, pronikly na vysočinu a zasáhly bez průtahu do boje. Rakouská jízda (kyrysníci s děly) pokusila se, aby pravý bok Prusů obemknula a vystoupila za tím účelem na výšinu na severní straně za Vysokovem, avšak byla záhy od nepřítele vítězné odražena. Lówenfeld mohl si oddychnouti: úkol jeho byl po tříhodinném, tuhém a zuřivém boji docílen. Všechno úsilí rakouského vojska, vyrvati nepříteli vysočinu u Vysokova, bylo zmařeno, Prusové odrazivše všechny poslední útoky Rammingových oddílů zůstali pány situace a slavili rozhodné vítězství. O 3. hodině proniklo již pruské vojsko přes Vysokov, o hodinu později začalo rakouské vojsko na celé čáře ke Skalici ustupovat.

Generálu Steinmetzovi podařilo se teprve pozdě dostati na bojiště reservní dělostřelectvo, avšak i tomuto připadl potom značný podíl na boji a vítězství. Na obou stranách bylo jezdectvo silně zaměstnáno a konalo namnoze pravé divy udatenství. Také pěchota rakouská vzbudila obdiv nepřátelských vojevůdců, ale musila podlehnouti, jednak pro nepřízeň okolností, jednak pro svoje nedostatečné ozbrojení. Pruské jehlovky osvědčovaly všude velikou převahu nad starým" rakouskými puškami s nabíjením od předu.

S pruské strany bylo v boji 22 praporů; avšak reserva pitého sboru procházela teprve Náchodem, když u Vysokova boj již dávno byl rozhodnut. To jakož i velké umdlení také pruského vojska bylo asi příčinou, že nebyl ani pokus učiněn, rakouské vojsko ke Skalici pronásledovati.

Ztráta rakouského vojska v boji u Vysokova obnášela: mrtvých 105 důstojníků a 1001 mužů; pohřešovaných 1091 mužů, raněných 85 důstojníků a 1093 mužů; zajatých bylo 42 důstojníků (z nichž 37 raněných) a 1325 mužů; celkem tedy 232 důstojníků a 5487 mužů. Krom toho 432 koní, 8 děl,. 17 povozů, 1 prapor a 1 standartu, Prusové ztratili mrtvých, raněných a pohrešovaných 62 důstojníků, 1060 mužů a 222 koní.

První ten výsledek pruského levého křídla byl mnohoslibný.

Úkol sám nebyl sice ještě vykonán, ale působivý začátek byl učiněn. Sbor gardový v centru překročil tou dobou pohraniční hory, a generál Steinmetz mohl se pro případ příliš mocného útoku spolehnouti na jeho podporu. Hůře ovšem měly se věci na pravém křídle, kdež (jak již víme) generál Bonin s prvním pruským sborem v Gablenzovi nalezl silnějšího odpůrce.

O 5. hodině odpol. zaslal Ramming Benedckovi tuto zprávu: »Byl jsem následkem obnovených, velikou přesilou provedených nepřátelských útoků nucen až ke Skalici ustoupiti. Všechno moje vojsko přišlo do boje, bilo se velmi statečně, ale utrpělo veliké ztráty a jest docela unaveno. Povinnosť káže mi, abych známo učinil, že bych bez podpory nebyl s to, zejtra ráno útoku odolati; prosím tedy, abych ještě dnes osmým sborem byl vystřídán. Jízda moje je tak vysílena, že není schopna žádného výkonu.«

Benedek vzav na vědomí Rammingovu zprávu o ztracené bitce u Vysokova, uznal, že Ramming byv ke Skalici poslán, úkol svůj — navzdor nepřátelskému postupu přes Náchod — správně provedl a soudil, že vojsko odpočinouc si přes noc, na zejtří opět akce schopno bude. Ale proto přece nařídil ještě večer dne 27. června dle Rammingova přání, aby osmý sbor (arcivévody Leopolda) do Skalice odešel a Ramminga vystřídal; sám pak chtěl ráno do Skalice odejeti a na učiněné disposice dohlednouti.

Pevnostnímu velitelství v Josefově nařízeno telegraficky, aby ihned vyslalo dva prapory posádkového vojska k 6. armádnímu sboru do Skalice, čtvrtému pak armádnímu sboru zaslán rozkaz, aby s třemi pohotově stojícími brigádami ihned odrazil a za osmým u Dolan stojícím armádním sborem táborem se rozložil, Rozkaz, jejž osmý armádní sbor obdržel, zněl takto: »Kdyby se zítra u Skalice boj strhl, rozvine se 8. sbor v první linii a 6. sbor bude tvořit zálohu; oba sbory nalézají se pod velením Jeho císařské Výsosti podmaršálka arcivévody Leopolda.«

Benedek posuzoval celou situaci příliš důvěřivě. Boninův ústup považoval za dokonalou porážku, kteráž sbor ten dalšího boje — aspoň na nějaký čas neschopným učinila a o generálu Mutiovi se slezským sborem předpokládal, že je ještě daleko od hranic. Soudil tedy pevně, že má na této straně řízení jenom se dvěma pruskými armádními sbory, s gardou a sborem Steinmetzovým, a že úplně postačí, když proti těmto stejnou sílu svého vojska operovati nechá, než sám s hlavní massou svojí armády prince Bedřicha Karla zničí.

Ačkoli tedy dle těchto večer učiněných disposic do rána dne 28. června šestý, osmý a čtvrtý armádní sbor u Skalice shromážděny byly, nechtěl přece Benedek celou tuto sílu válečného lidu na korunního prince vrhnouti. On trval na svém záměru, postoupiti s hlavní massou armády na Jizeru a nařídil dne 28. června o 9. hodině ranní: 4. armádnímu sboru, aby ještě dopoledne, jakmile vojsko pojí, šestý sbor v jeho posici u Skalice vystřídal, 6. pak sboru, aby se odebral do postavení u Lanžova a Doubravic, jež dosud 4. sbor zaujímal, 8. pak sboru do slova: »Nedojde-li do 2 hodin odpoledne k boji (u Skalice), odejde 8. sbor do posice u Zalaňova, kterouž 10. sbor opustil. O vykonání tohoto rozkazu podá se zpráva.«

Benedek přijel o 10 ½ hod. do Skalice, vyslechl Rammingovu zprávu o bojích minulého dne a pojednal s ním o výhodách i nedostatcích strategického postavení u Skalice. Tou dobou houkala již s pruské strany děla a na vrcholu tak zvaného Ovčáku severovýchodním směrem vidno bylo nepřátelské vojsko s dělostřelectvem; jednotlivé oddíly pruské objevily se u Dubenského dvora. Několik batterií 8. sboru začalo na objevivší se pruské vojsko a batterie střílet. Větších oddílů vojska viděti nebylo, neboť hlavní massa armády korunního prince stála u Vysokova.

Postup objevivších se pruských oddílů na Ovčák považoval Benedek za známku, že nepřátelský sbor nehodlá postoupiti přímo na Skalici, nýbrž že chce, aby novému boji s osamnělými svými silami se vyhnul, na pravo přes Zblové a Chvalkovice odejíti, aby se dostal do styku s gardovým od Broumova postupujícím sborem.

»Benedek nechtěl domnělý pohyb II. pruské armády k Labi nikterak rušiti a poněvadž se mu útok na Skalici nezdál pravdě podobným, zůstalo při rozdodnutí, že 8. a 'ti. sbor ještě téhož dne za Labe odejdou. Prohlásiv hlasitě, že zde (u Skalice) na žádný vážný boj dojíti nesmí — že má jiné plány a že při svém rozhodnutí věrně setrvá — nařídil Benedek, za pokračujícího houkání rakouských děl i pruských batterií na Ovčáku, generalmajorovi Krismaniči, aby potřebné k tomu rozkazy vydal.« Tak zaznamenáno do slova v úřadní zprávě rakouského generálního štábu.

Generál Krismanič, náčelník operační kanceláře, vydal o 11. hodině tento rozkaz: »Nestrhne-li se dnes do 2. hodiny odpolední u Skalice žádný boj, odejde 6. sbor od Třebešova do Lanžova; za ním půjde 8. sbor, kterýž u Zaloňova táborem se rozloží. 4. sbor rozestaví se v tutéž dobu ve svém dosavadním rayoně u Dolan s předními hlídkami proti nepříteli. 10. sbor odejde zítra ráno ze svého dosavadního postavení k Josefovu a postaví se vedle 4. sboru. Velení nad oběma těmito sbory převezme podmaršálek Gablenz.«

Ale sotva že byl tento rozkaz napsán, nařídil Benedek ústně arcivévodovi Leopoldovi, aby ihned s celým svým sborem odešel.

Na to vzdálil se vrchní velitel a nařídil zpáteční cestou do Josefova také 6. armádnímu sboru, aby se dal k Labi na pochod.

Ježto pak tou dobou houkání děl od Skalice zase prudčeji se ozývalo, pronesl podmaršálek Ramming vážné námitky proti poslednímu rozkazu vrchního velitele, ale uposlechl ho přece, když se na něm trvalo, a nařídil svému vojsku pochod k Lanžovu. Avšak záhy vrazily do postupujících kolon 6. sboru již úprkem nazpět se ženoucí povozy 8. armádního sboru a zadržely jejich pohyb.

Sotva že byl Benedek Skalici opustil, byl na ústup komandovaný osmý armádní sbor stržen do boje velmi vážného.

Dle disposic, jež s pruské strany učiněny byly, měl býti postup na Skalici proveden většinou pohotových sil frontálně a není pochybnosti — doznává zpráva rakouského generálního štábu — že by byl nepřátelský sbor ohromnou přesilou k náchodskému průsmyku nazpět vržen býval, kdyby byl vrchní velitel uposlechl rady svých generálů, zejména Ramminga. Tento navrhoval, aby 4. a 8. armádní sbor ihned na Steinmetza udeřily a 6. sbor aby při tom byl reservou; ježto však všechny tři u Skalice a kolem ní shromážděné sbory po 11. hodině zcela opáčné rozkazy obdržely, narazil Steinmetzův pět brigád čítající sbor místo na přesilu, jenom již na tři ustupující brigády osmého sboru.

Korunní princ přislíbil dne 27. června generálu Steinmetzovi, že mu následujícího dne pošle na pomoc druhou gardovou divisi, kdežto jiná že vejde ve styk s generálem Boninem. Avšak záhy po půlnoci přinesl z hlavního stanu princova vyslaný důstojník zprávu, že Bonin od Trutnova ustoupiti musil a že se o jeho nynějším stanovišti nic neví. Tak závažná a při tom kusá zvěsť byla by asi mnohého stratéga přiměla k opatrné zdrželivosti, avšak u korunního prince spůsobila ona účinek opáčný: velitel druhé pruské armády nařídil, aby se ihned s dvojnásobnou rychlostí a sesílanou energií ku předu postupovalo. Gardovému sboru zaslal rozkaz, aby co možná brzy a plnou silou na Gablenze udeřil, Steinmetzovi pak vzkázal, že následkem událostí u Trutnova není možná vypraviti k němu druhou divisi gardovou; jenom jediná jezdecká brigáda že zbyla na jeho posilu.

Ale Steinmetz byl velitelem asi téhož ducha jako korunní princ. Zvítěziv dne 27. června nebál se již srážky s nepřátelskou přesilou, neboť nebyl — pro případ nutného ústupu — odkázán už jenom na průsmyk náchodský, nýbrž mohl již použiti více než jedné silnice na sever ku spojení se s gardovým sborem. Jistým zdálo se mu, že by se každou chvílí průtahu cesta jeho nebezpečnější stala a nepříteli možnost poskytla, aby se novými vojsky sesílil. Byl tedy odhodlán, že hned ráno dne 28. června svůj sbor k útoku na Skalici vypraví.

Cesta od Vysokova do Skalice vede přes rozsáhlou, námi již dříve dotčenou vysočinu, kteráž se tu k řece Úpě sklání a docela otevřena jest. Rovnoběžně se silnicí vine se tudy od malého lázeňského místa Svatoňovic přicházející železná dráha, kteráž se blízko před Skalicí vysokým náspem a širým obloukem na jih vine a pak do nádraží na východní straně města zabočuje. Na severní straně silnice zdvihá se skupina vrchů; půda mezi nimi je roklemi a hlubokými úvaly všelijak prorvána; nedaleko Skalice prostírá se tam rozsáhlá, hustá doubrava, tak zvaná bažantnice.

Ježto silnice i vysočina palbě rokouských děl byly přístupny, vyslal Steinmetz generála Löwenfelda a Voigts-Rhetza s devíti prapory na sever do vrcholů, aby tam nejprve doubravu obsadili a pak na levo odbočivše na město postoupili. Dvě brigády pátého armádního sboru a došlá právě brigáda sboru šestého zůstaly zatím v posicích u Vysokova. Útok na Skalici nechtěl Steinmetz zahájiti dříve, než dojde slíbená od korunního prince gardová divise; když pak konečně o 11. hodině došla zpráva, že očekávaná divise nepřijde, rozhodl se rychle, že i s těmi silami, jež pohotovu má, na Skalici udeří a dal ihned rozkaz k postupu, asi v tutéž chvíli, kdy Benedek oběma svým u Skalice shromážděným sborům rozkaz k odchodu dal a Skalici opustil.

Arcivévoda Leopold rozestavil ráno svá vojska u Skalice tak, že tvořily brigáda Fragnernova na severní straně města levé křídlo, Kreyssernova pak brigáda za nádražím střed a brigáda Schulzova na jižní straně města křídlo pravé. Na pravo a na levo od nádraží postavena dělostřelecká reserva, připravená, že zaplaví svým zhoubným ohněm vysočinu a sousední les dubový. Když byl Benedek odchod nařídil, odeslal arcivévoda nejdříve šestý sbor k Dolanům a dále, nařídil osmému sboru, aby za oním následoval a chtěl pak odchod svého vlastního vojska zahájiti brigádou Schulzovou, na jižním konci rozlohy, avšak nedal jestě brigádním velitelům zprávu o Benedekově rozkazu.

Tím časem, asi o půl dvanácté hodině zahájen útok pruského předního voje na doubravu, do kteréž byl rakouský generál Fragnern posunul prapor Josefovské posádky, přibyvší dle Benedekova včerejšího rozkazu na jeho sesílení. Malý tento oddíl, ačkoli se tří stran nepřátelskými bataillony napaden, hájil svého postavení s tak hrdinským odporem, že generál Fragnern za dobré uznal, poslati mu na pomoc nejprve prapor myslivců a pak, bouřným postupem myslivců rozohněn, neotázav se svého představeného, sám celou brigádu do ohně uvedl.

Avšak po krátkém, prudkém postupu byl v čele a s obou stran obklopen tak prudkým ohněm pruských praporů, že v několika minutách on sám padl, velká čásť jeho důstojnictva a dlouhé řady jeho mužstva povaleny byly a ostatek kvapným útěkem do Skalice se uchýlil.

Prusové, hrnouce se za prchajícím vojskem rakouským, chystali se překročiti železniční násep před samým jeho posledním obloukem; to zpozoroval plukovník Wöber od brigády Kreyssernovy a vrhl se také bez všelikého zmocnění útočníkům vstříc s celým svým plukem. Nastal krutý, krvavý zápas o železniční násep, do něhož se pak vmísil, také jenom o své vůli, sám plukovník Kreyssern s dalšími dvěma prapory svojí brigády. Hned při prvním nárazu padl tento statečný důstojník, a jeho vojsko stihl týž osud, jako prve brigádu Fragnernovu: ztrativši skoro třetinu svého mužstva vrátilo se ono v dosti slušném pořádku do Skalice.

Tím nastala, asi v 1 hodinu s poledne, přestávka ve vražedném, neobyčejně prudce vzniknuvším boji, neboť Prusové musili dříve, než na Skalici samu udeřili, vyčkati až přibude od Vysokova desátá divise vedením generála Kirchbacha. Tato divise postoupila po silnici až ke Klenům, avšak byla potom palbou rakouských děl (dělostřelecké reservy) donucena také na sever odbočiti a rozvinula nyní za Löwenfeldovými oddíly svoje kolonny k poslednímu útoku.

Celý dosavadní boj vyvinul se proti záměrům sborového velitele. Arcivévoda Leopold snažil se nyní, ve příhodnou chvíli, když rakouskými děly v dáli držené nepřátelské kolonny se seřaďovaly, boj zaraziti a vojsko dle Benedekova přání od nepřítele odvésti, což se také po velikém úsilí podařilo.

Než Kirchbachova divise ke Skalici se přivalila, byla hlavní massa rakouského vojska již z města a na ústupu. Ústup rakouského vojska ze Skalice počal asi o 1. hodině, trval celou hodinu a nebyl nepřítelem nikterak rušen. Ve městě a na nádraží zůstalo jenom pět praporů, ku kterýmž se pak ještě připojily rozptýlené trosky Fragnernovy brigády. Toto vojsko postavilo se, aby ústup své brigády krylo, znovu útočícímu nepříteli.

Aby tento poslední odpor povalil, vedl o druhé hodině generál Wittich svůj pluk ve vzorných řadách a za víření bubnů k nádraží.

Několik dříve zde bojovavších oddílů přidružilo se k němu a za hlučného pokřiku hnal všechen tento lid útokem na východní frontu nádraží. Rakouské vojsko bránilo se s obdivuhodnou tuhostí, tak že budova za budovou, každá zvláštním bouřným útokem musila býti dobývána. Přes hodinu trval tento zoufalý, příšerný zápas, tak že teprve po 3. hodině nádraží v pruské moci se ocítilo. Avšak i potom ještě bojovalo se dále v ulicích a nízkých domcích se stále roztoucím roztrpčením, až konečně — zase po hodině — ustavičně se množící pruská přesila trosky rakouských praporů k ústupu donutila.

Na další stíhání nedostávalo se odpůrci sil; také byl by mu již u Dolan svěží nepřítel konec učinil. A takž mohl 6. armádní sbor rakouský dosti klidně doraziti v noci do Lanžova, kdežto 8. sbor jen málo znepokojen také v noci do Zaloňova, na oné straně Labe dorazil.

Touže dobou, co u Skalice zuřivě bojováno, dobyl gardový sbor značného, nám již známého úspěchu nad Gablenzem.

Pruský 5. sbor srovnal se na východní straně Skalice a rozložil se táborem po obou stranách silnice. Generál Steinmetz rozbil svůj hlavní stan ve Skalici. Přední stráže postaveny na pravém břehu Úpy u Zájezdu, na levém pak břehu mezi Říkovem a Jesenicemi. K zabezpečení proti Novému Městu zůstaveny jeden prapor pěchoty a dvě škadrony jízdy ve Klenech, odkudž silné patruly až za Nové Město pronikly. Gardová brigáda odebrala se po skončeném boji nazpět do Kostelce.

V bojích u Skalice ztratilo rakouské vojsko: mrtvých 63 důstojníků a 819 mužů; pohřešovaných 6 důstojníků a 979 mužů; ranených 56 důstojníků a 825 mužů; zajatých 80 důstojníků (z těch 65 raněných) a 2749 mužů (z těch 1462 raněných).

Vydáno v roce 1896