ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky/VIII. Bitva u Králové Hradce 1.část

Všechny tři pruské armády, jejichž strategická fronta se na počátku války prostírala velikým obloukem od Nisy až k Drážďanům, byly dne 1. července po sotva osmidenním boji od sebe již jenom tak vzdáleny, že celá jejich strategická fronta dva krátké denní pochody obnášela. Od Smidar, kdež bylo shromaždiště armády Labské, přes Hořice, kdež hlavní massa armády prince Bedřicha Karla stála, a přes Labe ke Chrustníkovu Hradišti není dále, než pět zeměpisných mil.

Ježto tím časem celá rakouská armáda ke Králové Hradci ustoupila, nebylo na pruské straně obavy, že by na některé křídlo této strategické fronty útok nějaký se podnikl a pruské armády byly s to při každé větší akci v popředí jejich fronty společně jednati. Velká výhoda centrálního postavení oproti rozděleným vojům nepřítele byla Benedekovi úplně vyrvána. Vojska stála proti sobě v uzavřených massách na přirozené operační čáře, a před frontou každého z nich prostírala se cesta k nepřátelskému hlavnímu městu. Úkolem bylo tu i tam, otevříti si tuto cestu rozbitím válečných sil, jež před ní stály, a pro obě strany nastával rozhodující zápas.

Válečná historie zná málo příkladů, kdež by se bylo tak rychle dospělo k nejbližšímu cíli novodobého válečnictví, k rozhodující bitvě mezi oběma hlavními silami, jako v tomto velikém zápase mezi Rakouskem a Pruskem.

Benedek pozbyl boji posledních dnů nejenom výhody svého strategického postavení, on šel do rozhodující bitvy s armádou valně seslabenou, s armádou, která již o taktické převaze svého odpůrce byla přesvědčena. Avšak dosud byla to armáda tak silná, že se jí možnost úspěchu nemohla upírati. Mnoho pluků, jež dosud v ohni byly a velmi statečně, ač nešťastně bojovaly, planulo touhou, aby utrpěné porážky odčinilo a Benedek mohl směle očekávati, že se vojsko toto do boje vrhne s neobyčejným ohněm. Benedekovo pak jméno nebylo ještě v očích armády pozbylo dřívějšího lesku. Poklesky dosavadního vedení války znalo jenom několik nejvyšších důstojníků. Vojsko bylo plno důvěry, že první bitva, jež osobním vedením vrchního velitele svedena bude, skvělým vítězstvím skončí. Převahu střelné zbraně pruské doufala rakouská armáda, že překoná svým četným a veskrze výtečným dělostřelectvem, kteréž dosud větších výsledků docilovalo, než artilerie pruská. Také nebyla ještě ochabla důvěra v rakouskou jízdu, ačkoli několik pluků dosud jenom nezdar vykazovalo; velké massy jízdy nebyly dosud do boje uvedeny i očekávalo se, že teprve ve hlavní bitvě síla a účinnost proslulé rakouské kavalerie se osvědčí.

Kromě toho spolehalo se na rakouské straně na výhodu obranného boje. Offensiva jest dle tvrzení stratégů a odvěké zkušenosti výhodou pro začátek války, ježto ducha armády povznáší a nepříteli spůsob boje předpisuje, avšak proto přece považuje se defensiva obecně za »silnější formu« boje. Benedek, jakožto obhájce, měl dosud výhodnější postavení, než Prusové. On volil si sám bojiště, on mohl beze škody a nebezpečí dle libosti dále ustoupit a on měl také dosti času, aby si bojiště připravil a zejmena pro obranu opevnil.

Benedek zvolil si bojiště tak, jako by byl za pravdepodobné, ne-li za jisté považoval, že mu nastane zápas jenom s princem Bedřichem Karlem a Herwarthem. On věděl sice, že armáda korunního prince již na Labi stanula a Labské armádě ruku podala, avšak on nevěřil, že by společně do jedni bitvy se spustily, dokud ještě mezi nimi řeka byla.

Na den 2. července, ke 12. hodině polední povolal si Benedek do hlavního stanu všechny sborové velitele a jim přidělené generály, všechny divisionáře od jízdy a náčelníky generálních štábů, jakož i velitele armádní dělostřelecké reservy a muničního parku armády.

Vzhledem k obtížnému postavení, ve kterémž se armáda nalezala, očekávali do hlavního stanu povolaní generálové od vrchního velitele důležitých sdělení ohledně dalších operací. Avšak Benedek mluvil s nimi jenom o věcech vnitřní služby; žádal především, aby se zachovávala kázeň a aby se oživila pokleslá důvěra vojska; dále pak připomínal nutnost, aby se nesváděly žádné zbytečné bitky, vyzýval podřízené sobě velitele, aby činili jenom jasné a přesné disposice a odporučoval horlivé provádění bezpečnostní služby daleko sahajícími obhlídkami. Tolikéž tázal se vrchní velitel přítomných, není-li v postaveních, jež dle předpisu zaujímají, nedostatek vody, tak že by snad tu a tam se odporučovala změna posice. Na tuto otázku dána všeobecně odpověď záporná.

Na konec projevil polní zbrojmistr úmysl, že dopřeje armádě v posicích, jež byla nyní zaujala, několik dní klidu. Generalmajor baron Edelsheim namítl na to, že »armáda očekávaného klidu sotva asi užije a že bude snad již dnes večer, aneb jistě zítra ráno napadena.« Ale této námitky si polní zbrojmistr hrubě nepovšiml a rozkázal opětně vysílání obhlídek do dálky co možná největší. Sboroví velitelové — praví zpráva rakouského generálního štábu — opustili hlavní stan, aniž zvěděli, zdali a jakým spůsobem se vrchní velitel ještě před Labem nepříteli k bitvě chce postavit.

Avšak Benedek se tím časem již rozhodl a telegrafoval o 3. a půl hodině odpolední Jeho Veličenstvu císaři: »Armáda zůstane zítra ve svém rozestavení u Králové Hradce; jednodenní odpočinek a hojné zásobení neminuly se s účinkem. Doufám, že nebude již potřebí dalšího ústupu.«

Pro případ nepřátelského útoku od severu obdržel již dne 1. července večer náčelník ženijního sboru rozkaz, aby mezi Nedělištěm a Lipou několik opevnení zřídil. Do rána dne 3. července bylo zřízeno mezi výšinami Chlumu a Neděliště 5 batterií a na jižni výšině u Lípy dvě batterie. Kromě toho byly les na východní straně Lípy zásekami a čtyři batterie mysliveckými zákopy na obranu opevněny. Ráno pak dne 3. července začala se opevňovat západní průčelí vesnice Lípy a západní kraj Chlumu, jakož i vesnice Dolní Přím a Probluz, jakož i západní a jižní okraj lesa u Břízy.

Bylo tedy učiněno lecos, z čehož souditi se dalo, že je vrchní velitel pro případ nouze odhodlán svésti bitvu na území před Labem. Avšak do pozdního večera dne 2. července neučiněna žádná disposice, kteráž by byla sborové velitele do vlastních záměrů polního zbrojmistra zasvětila a jim možnost poskytla, aby sami také pro případ bitvy potřebná opatření učinili.

Tomuto hlavnímu požadavku armády, kteráž aby vítěznému a nyní již shromážděnému nepříteli s úspěchem postaviti se mohla — nic již neměla zanedbat a žádné chyby se dopustit, ani co se týče volby postavení, ani co se týče směru útočného pohybu, bylo nedostatečným spůsobem vyhověno, i když už se všech stran docházející zprávy ani nejmenší pochybnosti nezůstavovaly, že nepřítel na příští den útok chystá.

Od 11. hodiny dopolední do večera docházely vrchního velitele z různých stran telegrafické i psané zprávy o povážlivých pohybech nepřátelského vojska. Jakkoli zprávy tyto neúplné byly — bylo z nich přece vidno aspoň, že nepřátelská přední vojska již u samého postavení císařské armády se nalézají a vrchní velitelství, chtčlo-li nepřátelského útoku vyčkati, mělo pomýšleti na disposice pro bitvu. Hned z prvního pohledu na rozestavení rakouských armád bylo vidno, jak nutně potřebí bylo bitevních disposici. Avšak teprv o 11. hodině noční byla ve hlavním stanu všeobecná bitevní disposice ustanovena a dne 3. července o 2. hodině ranní jízdnými kurýry zaslána všem sborovým velitelům, divisionářům jízdy, jakož armádní dělostřelecké reservě.

Vizme nyní povahu terrénu, na němž svedena byla jedna z nejvelikolepéjších a svými následky nejúčinnějších bitev, jež válečné dějiny znají.

Zvolíme-li za východiště a hledisko Hradec Králové, vidíme, kterak do Sadové vedoucí silnice ze zavodňovacího území kolem pevnosti zvolna vzhůru stoupá až k místu, kde cesta ve tři se rozvětvuje vysílajíc na levo okresní silnici na Břízu, na pravo pak takovoutéž silnici ke Světům. Zde zdvihá se na levo od hlavní (sadovské) silnice silný pás vyvýšeného terrénu, kterýž na sever a na západ až k údolí Bystřice sahá a svými vrcholy celý oblouk vyplňuje, jejž tento potok u Nechanic tvoří. Silnice od Břízy do Nechanic vedoucí jde přes tuto vyvýšeninu a dostupuje asi uprostřed mezi oběma těmito místy, u vesnic Probluze a Přimu své největší výše. Tyto výšiny, kteréž se svými vesnicemi a lesy v bitvě vynikající úkol měly, vynikají asi na 200 stop nad údolí Bystřice. Ony ovládají všechno širé okolí.

Prostřední, od Břízy do Sadové vedoucí silnice stoupá od bodu rozvětvení po vlnitých hrbolech přes východní pokračování oněch vyvýšenin. Asi na hodinu cesty před Sadovou vystupuje na pravé straně silnice přímo u ní osamělý, ostře ohraničený, lesem porostlý vrch, kterýž výšinu u Probluze ještě o 90 stop převyšuje. Jest to proslulý od té doby Chlum. Vesnice Chlum prostírá se na východním svahu tohoto vrchu, asi tisíc kroků od sadovské silnice.

Vlnitá vysočina, kteráž je společným základem obou u Probluze a Chlumu vzhůru strmících, na obou stranách silnice šikmo proti sobě stojících vrchů, sklání se od bodu, kde silnice Chlum minula, zvolna dolů k Sadové. Blíže Chlumu jde však silnice u vesnice Lípy ještě přes táhlý hřbet vrchu, kterýž je asi tak vysoký, jako vrchol u Probluze. Tento hřbet (u Lípy) stal se pro bitvu tím hlavně důležitým, že hřeben jeho toliko 3000 kroků od mostů (přes Bystřici) u Sadové a Dohalic vzdálen jest a tudíž při nosnosti těžkých děl výtečnou obrannou posici pro ony přechody tvořil. Svah výšiny od Lípy dolů k Bystřici je celkem holý a tudíž výtečným polem pro dělovou palbu. Jenom nedaleko jeho úpatí pokrývá jej na levé (jihozápadní) straně silnice neveliký, ostře ohraničený les Holá, kterýž potom, v zápase o výšinu velkou měl úlohu. Ve starších zprávách o Královéhradecké bitvě nazývá se tento les Sadovským čili Dohalickým. Na pravé straně silnice od Lípy k Sadové vine se dosti široká roklina, za níž půda zase ostře vzhůru stoupá a v lesnaté výšině u Máslověd asi 300 stop nad hladinou Bystřice dostupuje. Severovýchodním směrem od Máslovědské výšiny prostírá se táhlá výšina Hořiněvská, kteráž na pravo dosti příkře k Trotině spadá a jako mohutná bašta tu čásť fronty vyplňuje, kdež tato proudem živé vody není chráněna. Kdyby se této výšiny náležitě bylo využilo, byla by scházející překážka ve frontě hojně nahrazena bývala. Avšak to se nestalo, poněvadž Benedek do svých disposic nezahrnul ihned celé bojiště s krajní frontou od Nechanic podél Bystřice přes Sadovou až k výšině u Hořinévsi.

Dle bitevních disposic, jež velitelům sboru na úsvitě dne 3. července byly dodány, měly tři armádní sbory do první řady postoupiti a postavení zaujati:

Saský sbor na levém křídle na výšinách u Popovic a Třesovic, na severovýchodní straně od Nechanic na Bystřici. (Avšak ve skutečnosti zaujal saský sbor hlavní postavení, jak prospéšno bylo, na výšinách u Probluze k Přimu a posunul jenom asi jednu brigádu k Bystřici, zejmena k Nechanicům).

Gablenzův sbor (10.) v centru, mezi pravým křídlem saského sboru až k výšinám u Lípy; sbor arcivévody Arnošta (3) na pravém křídle, na výšinách u Lípy a Chlumu.

Reserva byla přidělena prvotně jenom levému křídlu, kteréž se obávati musilo bokového útoku generála Herwartha. K tomu zvolen sbor arcivévody Leopolda (8.) a předepsáno mu seřadění za armádním sborem saským.

»Neuvedená tuto vojska — pravil dále Benedekův rozkaz — nechť jsou, dokud útok na naše levé křídlo obmezen zůstane, jenom stále pohotově. Kdyby však nepřátelský útok větších rozměrů nabyl a také na náš střed aneb na pravé křídlo se rozšířil, nastoupí celá armáda do bitevních šiků.«

Zasáhnutí pruského korunního prince do bitvy nepovažoval tedy Benedek dosud za pravdě podobné; on opatřoval se jenom pro případ, že by útok širších rozměrů nabyl. Pro tento případ měl (4.) sbor Festetičův prodloužiti pravé křídlo třetího sboru a rozestaviti se na výšinách mezi Chlumem a Nedělištěm, druhý pak sbor měl zaujati postavení mezi Nedělištěm a Trotinou. To bylo značné, velmi daleké prodloužení pravého křídla a výšiny u Hořiněvsi a Máslověd zůstaly při celé disposici nepovšimnuty.

Považujeme-Ii vrchol Chlumu za střed Benedekova bitevního rozestavení, připadají na levé křídlo čtyři sbory (saský, 8., 10., a 3.), na pravé křídlo pak, kteréž tutéž prostorovou rozlohu má, jenom dva sbory, čtvrtý a druhý. Proti oněm čtyřem sborům levého křídla mohli Prusové do ohně vyvésti čtyři a půl sboru, proti oběma pak sborům pravého křídla čtyři armádní sbory. Již z toho je vidět, že Benedek na pruského korunního prince stále nepočítal a jenom na objevení se jednotlivých částí jeho armády se připravoval předpokládaje, že se tyto oddíly snadno odraziti dají. Avšak zcela zřejmým stalo se to hned na počátku bitvy, také když Benedek oba sbory pravého křídla až na jedinou brigádu k centru povolal a proti princi Bedřichu Karlovi postavil.

Své hlavní reseivě přikázal Benedek pro druhý všeobecný útok posici před Všestary a Rosnicí, tedy nedaleko bodu, kde sadovská silnice s nechanickou se křižuje. Reservu tuto tvořily (1.) sbor Clam Gallasův a (6.) sbor Rammingův, armádní dělostřelecká reserva a tři divise těžké jízdy. Dvě divise lehké jízdy přičteny v disposici také ke hlavní reservě, avšak byly napřed již odkázány na posice za křídly bitevní čáry, jedna ke Probluzi a druhá k Nedělišti.

Při této všeobecné disposici pomýšlel Benedek až nápadně na možnost, či lépe řečeno, na nutnost ústupu. »Kdyby armáda nucena byla ustoupiti,« — nařizoval vrchní velitel ku konci disposice — »povede se ústup po silnici přes Holice k Vysokému Mýtu, aniž by se vojsko doteklo pevnosti. Druhý a čtvrtý sbor nechť zřídí, jakmile rozkaz k ústupu dostanou, pontonové mosty přes Labe a sice: druhý sbor zřídí dva mosty mezi Lochenicemi a Předměřicemi a čtvrtý sbor také dva mosty u Plácky.«

Označená tuto čára ústupu nalezala se za pravým křídlem, z čehož zase vysvítá, že Benedek na pravé straně žádného valného útisku (od vojska pruského korunního prince) neočekával. Jinak byl by pro ústup také do kalkulace pojal silnice vedoucí na jih k Pardubicům. Velké dílo rakouského generálního štábu o válce z r. 1866. pronáší se takto o Benedekově všeobecné disposici ze dne 2. července:

»Tato disposice hověla zprvu málo okolnostem. Vydávati se v šanc rozsáhlému, obnímajícímu útoku silnějšího nepřítele, jest vůbec pochybenou taktikou. Správně vedené armády vymykají se těžkostem takovéto situace buď tím, že rozlehlou nepřátelskou frontu v jejím středu napadnou a rozrazí — anebo, že rychlým bokovým manévrem z objetí se vymknou, na některé nepřátelské křídlo útočně udeří a odtud nepřítele rozbaliti se pokusí, anebo posléz tím, že na ústup se dají a ustupují, až se do lepšího strategického poměru dostanou.

Nebyla-li císařská armáda následkem dřívějších nehod s to, pokusiti se o proražení nepřátelské fronty, a nebylo-li také z jiné příčiny možno, přeložiti rychle vlastní armádu na některé nepřátelské křídlo, k př. v tomto případě na linii Nový Bydžov-Nechanice, aby odtud bez prodlení na pravé křídlo nepřítele útočně udeřila, a byla-li císařská armáda spíše na ústup odkázána, pak měla se vůbec raději odvésti za Labe.

Za Labem mezi Josefovem a Králové Hradcem, kryta oběma těmito pevnostmi, pak řekami Úpou a Orlicí, byla by armáda sice velmi silnou obranou posici nalezla, ale tato posice byla by právě svou silou nepřítele donutila, aby ji obešel, a nebyla by tudíž dobře volenou.

Skoro totéž platí o tak zvané posici u Nového Hradce mezi Labem, Orlicí a potokem Loučnou, ze kteréžto posice armáda také prostým manévrem vytlačena býti mohla.

Ale zcela jinak byly by se věci vytvořily u Pardubic. Tam nebyla by se císařská armáda nalezala v nebezpečí, že bude obklíčena, nýbrž byla by měla možnost, v říčním úhlu, jejž tam Labe tvoří ostrým obratem na západ, zápasiti výhodně s nepřítelem při jeho přechodu přes Labe, kterýž by se byl státi musil asi v krajině mezi Přeloučí a Labskou Týnící. V této krajině nalezala se také skladiště pro zásobování armády. Pro případ pak dalšího ústupu byla by měla armáda volbu ustoupiti buď k Vídni nebo k Olomouci. Krajina u Pardubic byla také územím, přes kteréž nepřátelská armáda postupovati musila, dílem aby silné posice na hořejším Labi obešla, dílem aby se dostala na nejkratší cestu k Vídni, do boku a týlu císařské armády.

Pardubice byly tedy bodem, ku kterémuž císařská armáda ustoupiti měla, aby se pro hlavní bitvu uvedla do poměru co možná výhodného.

Jak z uvedeného dříve telegramu na Jeho Veličenstvo císaře vidno, měl také Benedek plán odvésti armádu nazpět za Pardubice. Avšak on upustil zase brzy od něho a usnesl se, bude-li potřebí, že svede bitvu na území před Labem, mezi touto řekou a potokem Bystřicí, á cheval (kolmo) k silnici jičínsko-kralovéhradecké. Tím pak zůstavena armáda v nebezpečném postavení, že bude musit vésti na tři strany boj obranný.«

Generální štáb uznává — rovněž jako pruští strategové — že Benedeka k tomuto rozhodnutí přiměla takticky výhodná povaha terrénu, jehož vody, vrchy a lesy hojnost výtečných obranných posic poskytovaly, tak že při správném obsazení této krajiny zápas císařské armády nikterak nebyl beznadějným.

»Avšak« — praví dále dílo generálního štábu — »armáda nebyla rozložena a rozestavena tak, aby měla dobrá zápasiště a dosti volnosti ku svým pohybům. Disposice polního zbrojmistra zanedbala úplně důležitý bod u Nechanic, tolikéž ještě důležitější vstup k posici u Hořiněvsi, vzdala se všeliké tuhé obrany hlubokých punktů na celé čáře a shrnula armádu na nepoměrně malý prostor při silnici v pravouhelném na západ a na sever obráceném háku, na nejvnitřnější skupině výšin, tak že armáda již nejnepatrnějším úspěchem, jehož nepřítel na kterémkoli punktu své bitevní čáry docílil, ve všech částech svých co nejnebezpečněji dotknuta býti musila a pro případ nutného ústupu za nejtěžších okolností druhého břehu Labe dosíci mohla.

Slovem: armáda měla dle (Benedekovy) disposice zaujati postavení, kteréž jí vlastně jenom po vykonaném ústupu z bitvy poskytnouti s to bylo poslední obrannou posici. Disposice určila sice sborům linie, kteréž se obsaditi měly, avšak nedávala jim ani nejmenšího pokynu o cílech, ku kterýmž se prodlením bitvy pracovati mělo, z čehož pak vznikly nepřístojnosti všelikého druhu. Nemohlo se tudíž ani jinak státi, než že se bez potřeby opustila místa, kterýchž se co nejhouževnatěji měla hájiti a že na jiná místa zase s velkým napjetím sil se útočilo, ač toho nebylo potřebí. Nevčasné, anebo vůbec falešné užívání sil bylo toho následkem, jejž cítiti bylo zrovna v nejdůležitějších okamžicích bitvy. Nedostatečná tedy v každém ohledu disposice byla sama hlavní příčinou smutného pro císařské zbraně výsledku bitvy.«

Pruský král, kterýž dne 2. července do Jičína přibyl, hodlal hlavní síle svojí armády dne 3. a snad i 4. července dopřáti žádoucího odpočinku. Princ Bedřich Karel zavítal krátce po králi Vilémovi do Jičína, aby si vyžádal dalších rozkazů. Zahájena tedy vážná porada.

Pruská armáda neměla již s nepřítelem přímého styku; soudilo se, že Benedek s hlavní silou svého vojska již na levém břehu Labe se nalézá a na pravém že již jenom slabé oddíly táboří. Aby se v této otázce více světla získalo, usneseno, že se na zejtří, na den 3. července provedou velké obhlídky; první armáda že bude reko- gnoskovat na pravém břehu Labe směrem ke Králové Hradci, druhá pak na levém břehu směrem k Josefovu. V tomto smyslu vydány také a rozeslány odpoledne rozkazy. Princ Bedřich Karel opustil mezt 3. a 4. hodinou odpolední Jičín a spěchal nazpět do Kamenice, kamž byl již svůj hlavní stan posunul. Sotva že do Kamenice dorazily přinesl mu důstojník generálního štábu, kterýž byl s malým oddílem jízdy mezi dnem na silnici k Sadové obhlídku vykonal, zprávu, že jsou na Bystřici shromážděny značné nepřátelské síly. Zvěsť tato došla potvrzení ještě jinými raporty, zejména obšírnou zprávou, již podal vůdce předního voje divise Franseckého, který až k Cerekvici byl posunut. Zpráva tato ujišťovala co nejurčitěji, že se před samou hlídkou tohoto předního voje veliký nepřátelský tábor nalézá. Ba zajatci jacísi vypověděli prý vůdci řečeného předního voje, že se celá rakouská armáda soustřeďuje mezi Labem, Bystřicí a Králové Hradcem. Tyto zprávy přiměly prince Bedřicha Karla a náčelníka jeho generálního štábu k rozhodnutím, kteráž se jim v pruských válečných análech právem přičítají za velikou zásluhu. Kroky, jež princ Bedřich Karel na ony zprávy učinil, svědčí, že měl princ správné a vyšší ponětí o povinnostech i právech generála, jemuž bylo na samostatném místě komando svěřeno. Dle rozkazů, jež byl v Jičíně obdržel, nemusil učiniti nic, než vzíti na vědomí, že zařízené obhlídky vykonány byly; avšak princ seznal, že se změnou hlavní disposice většího výsledku docíliti může, ba že se snad odklidí i možnost nezdaru. Na vlastní zodpovědnost rozhodl se tedy princ, že příštího dne celou svojí armádou na nepřítele udeří. I nařídil bez prodlení svým vlastním divisím, aby do vhodných posic na Bystřici postoupily; kromě toho pak zaslal generálu Herwarthovi, kterýž na jeho povel odkázán byl, pokynutí, aby se třemi divisemi Labské armády co nejdříve odrazil k Nechanicům, tedy směrem ke Králové Hradci. To oboje učinil princ na vlastní zodpovědnost. Avšak on učinil ještě více. Pojímaje situaci v celém objemu postaral se také, aby druhá armáda v jeho smyslu do akce zasáhla. Za tím účelem zaslal korunnímu princi tento pro válečnou historii památný list:

»V Kamenici, 2. července večer. Od Jeho Veličenstva krále zvěděl jsem, že Vaše královská výsost obdržela rozkaz provésti obhlídku směrem k Oupě a Metuji. Ježto však z vykonané dnes na naší straně obhlídky a ze zpráv předními strážemi podaných na jevo vyšlo, že u Sadové a Lípy, na silnici z Hořic ku Králové Hradci velmi značné nepřátelské síly shromážděny jsou a přední voj svůj k Dubu posunuly, — chci zítra dne 3. července na nepřítele udeřiti a jej dle daného mi příkazu na Labe zatlačiti.

Ježto však také od Josefova silnější nepřátelské massy na pravý břeh Labe přešly, vidím v tom jenom úmysl, aby síly tyto proti mému levém křídlu operovaly pro případ, že bych postoupil na Králové Hradec.

Takováto diverse donutila by mne, abych síly své rozdělil, čímž bych tedy žádoucího cíle: zničiti nepřátelské sbory, úplně nedosáhl.

Prosím tedy Vaši královskou vysost, aby zejtra, dne 3. července, s gardovým sborem aneb větší ještě silou na zabezpečení mého levého křídla postoupiti ráčila přes Králové Dvůr na pravém břehu Labe. K žádosti této jsem nucen tím více, ježto na včasný příchod sboru Boninova, pro jeho velkou vzdálenost, spoléhati nemohu a jinak předpokládám, že Vaše královská výsost při zítřejší obhlídce, již tam vykonati dá, na žádné velké nepřátelské síly nenarazí.

Dodávám ještě, že bude moje levé křídlo státi u Velké Jeřice a Cerekvice.

Bedřich, Karel.«

Svého náčelníka generálního štábu, generallieutenanta Voigts-Rhetze, vyslal na to princ do Jičína, do hlavního stanu králova, aby tam o stavu věcí zprávu podal a pro zařízená opatření nejvyšší schválení vyprosil. Voigts-Rhetz přijel o 11. hodině večer do Jičína a byl záhy od krále přijat. Sestoupila se válečná rada, ve kteréž Moltke, přisvědčiv vývodům generala Voigts-Rhetze, pro neprodlené svedení bitvy se prohlásil a od krále svolení k tomu vymohl.

Válečná rada, kteráž se o půl noci kolem stařičkého krále shromáždila, nabyla světodějného významu. Na usneseních, jež ona učiní, závisel osud Pruska a jeho koruny, záviselo příští uspořádání Německa, ba snad i rozhodnutí o válce a míru na dlouhou dobu pro celou Evropu. Kdyby se byla válečná rada ve svých výpočtech zmýlila, kdyby byla učinila mylné disposice, kdyby byla zdatnost několika denními pochody a boji unaveného vojska přecenila, jak veliké mohly z toho vzejíti následky! Žádné zodpovědné ministerstvo, žádné zastupitelstvo země, žádný vrtkavý projev veřejného mínění nepřejímá v takovýchto okamžicích ani čásť vyplývající obrovské zodpovědnosti. A ten, jenž slovem svým rozhodnouti měl, byl už sedmdesátiletý stařec! Na štěstí měl král Vilém dobrého stratéga po ruce, jemuž také plnou měrou důvěřoval. To usnadnilo mu rozhodnutí.

»Moltkův rozkaz« obsahující list na korunního prince, má sice datum »v Jičíně 2. července, večer o 11. hodině«, avšak pruské zprávy z té doby ujišťují souhlasně, že byl křídelní pobočník králův s ním do Králové Dvora odeslán teprve o 2. hodině s půlnoci. Z toho by asi plynulo, že Moltke, jakožto vlastní vrchní velitel, rozkazy pro korunního prince vyhotovil ihned, jakmile byl raport generála Voigts-Rheize vyslechl, a že byla půlnoční porada u krále už jenom formalní schůzí na vymožení králova souhlasu. Křídelní pobočník nevyčkal ani, až jezdecký oddíl, kterýž jej doprovoditi měl, koně si osedlá, a vydal se s jediným toliko koňákem na cestu čtyři míle dlouhou a nikoli docela bezpečnou. Druhý stejnopis Moltkova rozkazu vzal s sebou generál Voigts-Rhetz do Kamenice, aby jej odtud do Králové Dvora korunnímu princi odeslal. Oba stejnopisy došly správně na místo. Krom toho dostal křídelní pobočník zvláštní rozkaz pro 1. armádní sbor (Boninův), jehož přední stráže důstojník dle Moltkova výpočtu cestou musil minouti. Výsledek zamýšlené bitvy závisel na tom, zda-li korunní princ Moltkův rozkaz v čas dostane. A on jej v čas dostal.

Armáda prince Bedřicha Karla, kteráž tvořila střed celého pruského postupu, stála dne 2. července takto: čtvrtý armádní sbor tábořil u Hořic, třetí u Miletína, druhý sbor s reservní jízdou mezi Hořicemi a Kamenicí. Pro bitvu na den 3. července chystanou předepsána těmto sborům tato postavení:

V první linii budou armádní sbory 2. a 4. Druhý sbor rozestaví se na jižní straně silnice do Sadové vedoucí, nedaleko Milovice, a sice: třetí divise (Werderova) na levé straně a čtvrtá divise [Herwarthova][1] na pravé; čtvrtý armádní sbor s 8. divisí (Hornovou) u Milovic, se 7. pak divisí (Franseckého) dále odtud na levo, u Cerekvice, na severu od Benátek.

V reservě: 3. armádní sbor u Hořic, za ním pak resevní dělostřelectvo. Jezdecký sbor prince Albrechta na severu od Milovic. Po zaujatých posicích stály tedy oba v první řadě se nalézající sbory přímo proti Benedekově nejpřednější bitevní linii, již označují na mapě Mokrovousy a Benátky.

Armádu generála Herwartha, kteráž dne 2. července u Smidar stála, stihl dne 3. července již o 1. hodině s půlnoci rozkaz prince Bedřicha Karla, aby k Nechanicům postoupila. Ona měla tedy vpadnouti nepříteli do levého boku a týlu. Tento směr byl dobře volen jenom pro případ, že se princ Bedřich Karel na Bystřici trvale udrží. Kdyby, byl princ nazpět zatlačen býval, směrem severozápadním, byl by se Herwarth v této kritické chvíli nalezal velmi daleko od bojiště. Vojevůdce, kterýž by na svoje štěstí méně byl spoléhal, byl by asi Herwarthův sbor položil blíže k druhému armádnímu sboru, tedy asi k Milovicům nebo k Dubu. Avšak štěstí princovi přálo a takž osvědčila se i Herwarthovi daná direktiva výborně. Moltke očekával, jak vidno, z rozkazu korunnímu princi daného, že Benedek směrem na Sadovou útočně ku předu postoupí, a pro tento případ byla direktiva Herwarthovi daná (dle soudu samých pruských stratégů) příliš odvážnou; avšak místo Benedekovy offensivy vyvinul se pruský útok na celou velikou Benedekovu obrannou posici (o kteréž prý jičínská válečná rada ani tušení neměla) a pro tento, ovšem nepředvídaný případ, byl směr a cíl Herwarthovi vykázaný nad míru štastně zvolen. Náhodou!

Korunní princ dostal list prince Bedřicha Karla teprv o 2. hodině s půlnoci. Ihned vyhotoveny dle něho rozkazy pro druhou armádu; avšak než ještě odeslány byly, přijel křídelní pobočník králův s Moltkovým rozkazem, kterýž obhlídku na den 3. července nařízenou odvolával a místo ní neprodlený pochod všech sborů do zamýšlené bitvy nařizoval. Tento Moltkův (v Jičíně, 2. července večer o 11. hodině datovaný) list pravil úvodem: »Dle zpráv první armády došlých postoupil nepřítel silou tří sborů, které však ještě dále sesíliti se mohou až k segmentu Bystřice u Sadové a dlužno tam očekávati srážku s první armádou.«

Dále oznamoval list korunnímu princi, jaká postavení divisím prince Bedřicha Karla vykázána jsou, ale jinak zněl rozkaz povšechně jenom v ten smysl, »aby neprodleně učiněna byla potřebná opatření, aby všemi silami na podporu první armády postoupiti se mohlo proti pravému boku očekávaného nepřátelského útoku, na nějž žádoucno jest co nejdříve udeřiti.« Z tohoto listu vidí se rozdíl mezi spůsobem, jakýmž rozkazy vydávali Benedek a Moltke. V pruském hlavním stanu předpokládali srážku s postupující armádou Benedekovou a očekávali tudíž, že korunní princ do boje zasáhne spíše na pravém (západním), než na levém břehu Bystřice. Průběh bitvy ukázal pak, jaké neblahé následky by z toho byly mohly vzejíti, kdyby se byly korunnímu princi po Benedekovském spůsobu ruce svázaly vyznačením určitého bodu jakožto nezměnitelného cíle pochodu. Moltkův list došel korunního prince o 4. hodině ranní.

Tou dobou tábořila princova vojska takto:

První armádní sbor asi na míli cesty pod Králové Dvorem, u Horní Brusnice na Labi, maje přední voj posunutý míli cesty na. jih až skoro k Miletínu.

Gardový sbor tábořil s první divisí (Hillerovou) u Králové Dvora, druhou pak divisí (Plonského) půl míle cesty na zad u Kocbeře. Přední voj sboru byl posunut půl míle na jih na pravém břehu Labe.

Pátý sbor stál ještě u Chrustníkova Hradiště. Hartmannův jezdecký sbor u Vřešťova na Labi, třetinu míle nad Brusnicí.

Šťastná náhoda tomu chtěla, že korunní princ minulého dne svůj dříve daný rozkaz, aby 6. sbor vykonal obhlídku k Josefovu, v ten smysl změnil, aby se postupovalo na břehu pravém. Velitel 6. sboru general Mutius byl již od Hradiště odrazil, když disposice pro bitvu ze dne 3. července do stanu korunního prince došla, což mělo za příznivý následek, že jeho sbor, když změněný rozkaz došel, směr pochodu jenom nepatrně změniti potřeboval, aby v čas na bojiště se dostavil.

Korunní princ učinil na základě rozkazu, z hlavního stanu došlého, tyto disposice:

V první řadě nechť postupují tři sbory: na pravém křídle sbor Boninův (1.), v středu sbor gardový, na levém křídle sbor Mutiův (6.), a za těmi v jakési vzdálenosti, jakožto reserva, sbor Steinmetzův (5.), kterýž dosud nejvíce v bojích byl zaměstnán.

První a gardový sbor dostaly direktivu na Vřešťov. Osamělý strom na výšině u Hořiněvsi označen pro další pochod jakožto cíl cesty. Šestý sbor komandován na vesnici Velichovky mezi Labem a Trotinou. Pátý sbor měl následovat v mezeře (mezi sbory gardovým a šestým), Hartmannův pak sbor jezdecký s prvním sborem armádním.

Až k výšině Hořiněveské, jakožto k nejbližšímu bodu rakouského bitevního rozložení, měla nejblíže stojící vojska korunního prince průměrně 1 a půl míle cesty, nejvzdálenější pak druhá gardová divise celé 3 míle. Dvě míle jsou již dosti značným denním pochodem pro celou armádu, zejména musí-li se jít cestami deštěm rozmoklými aneb dokonce nejkratším směrem přes širá pole vysokým obilím. Nebylo tedy lze očekávat, že by korunní princ ještě dopoledne na bojiště dorazil; některé pak části jeho armády, kteréž teprv přes Labe přejíti musily, zejména 5. sbor a 2. gardová divise, mohly na místo dojíti teprv několik hodin po ostatních.

Do poledne mohlo na místo doraziti sotva více, než sbor gardový a přední voje sborů ostatních; na 1. a 5. sbor nebylo před odpůldnem žádného spolehnutí. Avšak do 12 hodin v poledne mohl se pruský střed, ať už sám útočil anebo útočně napaden byl, dostati do situace velmi kritické.

Armáda prince Bedřicha Karla ocítila se skutečně také, když záhy z rána samotna na rakouskou posici útočně postupovala, v nebezpečí, že docela se ubije, a sbory korunního prince přišly následkem velkých vzdáleností, jež uraziti musily na špatných, rozmočených cestách, tak osaměle a částečně i tak pozdě k bitevní čáře, že jenom příhody všeho druhu, na něž dříve nebylo pomyšleni, pruské armádě mimo nadání dopomohly k velikému vítězství.

Vydáno v roce 1896