ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - VIII. Bitva u Králové Hradce 2.část

Boj na Bystřici

(Od 7 a půl hod. ranní do 2. hod. odpolední.)

Za prudkého deště rozbřeskl se den 3. července. Prodlením dopoledne déšť sice ochabl, avšak i když nepršelo, pokrývala zemi dosti hustá, všeliký rozhled do dálky mařicí mlha. V pruské armádě považovali to za dobré znamení vzpomínajíce, že generál Bliicher v den bitvy u Waterloo déšť uvítal slovy:

»Náš spojenec od Kotzbachu!« Teprv k večeru, když už bylo po bitvě, oblaka se roztrhala.

Pruské vojsko za tmy a největšího lijáku postupovalo. Nikdo nepochyboval, že se strhne toho dne boj krvavý, ale nikdo netušil, do jakého boje kráčí. Bylo stejně odůvodněno soudit, že svede Benedek jenom bitku předních vojů, aby si zabezpečil odchod za Labe, jako že dojde na řádnou bitvu. Že to svedena bude bitva rozhodující, bitva v celé válce poslední, nepředvídal určitě ani sám Moltke, jakož se vidí z listu jeho korunnímu princi zaslaného. Avšak že by to rozhodující bitva býti mohla, on zajisté uznával, jakož vidno jest z celé osnovy jeho plánu.

Již o 4. hodině ranní byly divise prince Bedřicha Karla na vykázaných sobě stanovištích: divise generála Franseckého u Cerekvic, divise Hornova u Milovic, divise Herwarthova u Bříšťan, divise Werderova u Pšanek, divise Mansteinova a Tumplingova u Hořic.

O 6. hodině obdržel princ Bedřich Karel zprávu, že Labská armáda s 36 prapory mezi 7. a 9. hodinou k Nechanicům dorazí. Na to nařídil princ, aby střed jeho vojska od Milovic na Bystřici postoupil.

V první řadě postupující vojska 1. armády měla se k boji sformovati za výšinami u Dubu, Mžan a Suché, naproti vesnicím Mokrovousům, Dohaličkám, Dohalicím a Sadové. Tyto výšiny spadají u Dubu mírné k Sadové, dosti blízko u potoka; v postupné čáře 2. sboru, mezi Mžany a Suchou, ustupují však nazpět, tak že pata jejich sklonu od potoka na 2 — 3000 kroků je vzdálena, kdežto mírné a nízké výšiny na protější straně po celé čáře až k samému téměř potoku sahají.

Zvolna a namáhavě vystupovaly do široké fronty rozvinuté kolonny prince Bedřicha Karla na plochou výšinu, na níž se prostírá vesnice Dub. A s velikými obtížemi následovalo za nimi dělostřelectvo po měkké, mazlavé půdě, do níž se mocně zatížená' kola hluboce bořila. Za hřebenem výšiny, jenž pruské vojsko oku nepřítele zastíral, učiněna zastávka. Odtud bylo viděti celé území od Mokrovous až skoro k Benátkám. Přímo u nohou rozkládala se malá, z dřevěných domků sestávající vesnička Sadová;[2] za ní prostírala se k vrcholu zvolna stoupající výšina Lípy; batterie, kteréž ji shora věnčily, bylo dalekohledem z části jasně viděti.

Princ Bedřich Karel chtěl učiniti pokus, není-li lze provésti přechod přes Bystřici ještě pouhým rychlým pochodem, a vrhl dolů k Sadové jízdu a jízdné dělostřelectvo. Ale v tu chvíli, když čtvrtý hulánský pluk pruský od Mžan na pravo odbočil, aby mezi hrbolatými svahy k Bystřici pronikl, byl uvítán palbou rakouské brigády Procházkovy, od Dohalic a Sadové. Pruská jedna batterie, za níž po chvíli ještě dvě přibyly, vyjela na výšinu pod Mžany a mírná kanonáda zahájila bitvu.

O půl osmé hodině ranní padla první rána toho velkého, památného dne, pro Prusy tak dlouhého, svízelného a přece slavného.

Mnozí vytýkali princi Bedřichu Karlovi, že zahájil boj příliš brzy vzhledem k době, kdy korunní princ na bojiště mohl dorazit. Avšak naproti tomu namítlo se právem, že princ Bedřich Karel nevěděl, že podněcuje zápas s celou rakouskou armádou. Mohlo se také soudit, že Benedek jenom s menšími silami na severní straně Labe stojí a že by unikla dobrá příležitost, tyto síly porazit a rozprášit, kdyby se jim času dopřálo, aby se ústupem vyhnuly hrozícímu obklíčení, o kterémž se vojevůdce obhlídkami snadno mohl dovědět.

Časným zahájením boje vzrostl třem armádním sborům prince Bedřicha Karla obrovský úkol: držeti se řadu hodin proti celé rakouské armádě. Jenom oba na Benedekově krajním křídle stojící sbory, sbor saský a osmý (mezi Probluzí, Horním Přímem a Charbuzicemi, naproti Nechanicům) mohly být zaměstnány a drženy Labskou armádou Herwartha z Bittenteldu (jež kolem Nechanic byla seřaděna), všechno ostatní rakouské vojsko mohlo se vrhnouti na prince. Proti jeho třem sborům stály v první řadě na jihozápadě od kralovéhradecké silnice sbor desátý a severovýchodně od tohoto třetí sbor rakouský. Záhy vstoupily do akce také sbory pravého rakouského křídla, jež dle Benedekovy disposice prozatím do bitevního šiku pojaty nebyly, sbor čtvrtý a druhý a za těmito čtyřmi sbory stály první a šestý sbor pohotovu s celou záložní jízdou. Tato ohromná massa branného lidu mohla čtyři až pět hodin operovati proti třem sborům prince Bedřicha Karla. Kdyby se bylo jednalo, jak stratégové říkají, s napoleonskou obratností, nemohlo Benedeka minouti alespoň částečné vítězství. Pět hodin — toť v rozvinuté bitvě dlouhá doba, ve kteréž se už dá něco provésti! Princ Bedřich Karel byl by měl snažší úkol, kdyby se byl nalezal v obraně; avšak útočiti na dvakrát tak silného nepřítele s potřebným důrazem, aby tento silnější nepřítel pozbyl odvahy, vrhnouti se vší silou a prudkostí na slabšího útočníka, jest úkol velmi těžký a vyžaduje nesmírných obětí na krvi a životech.

Vizme nyní operace armády prince Bedřicha Karla.

Generallieutenant Fransecký, vojevůdce velmi rázný a odvážný, poslán byl se svou divisí na nejkrajnější levé křídlo. Postup jeho čelil na Benátky, odkudž operovati měl proti Čistovsi a Máslovědům. Když generálovi tento úkol byl přidělen, netušil asi nikdo v pruském táboře, jaká kolossalní moc této jediné divisi zde vstříc se postaví. Z Benedekových disposicí je známo, že u Chlumu, asi tři čtvrti hodiny za Čistovsi, celé pravé křídlo třetího armádního sboru rakouského stálo a že se k tomuto ještě řadily sbor čtvrtý a dále sbor druhý; z průběhu celé bitvy jest také známo, že musily uplynouti hodiny, než příchodem armády korunního prince rovnováha zde byla zjednána. Avšak boj odvětvené divise generála Franseckého dlužno zvlášť vylíčiti jakožto oddělený článek operace první pruské armády.

Princ Bedřich Karel operoval tedy sám a přímo jenom pěti divisemi pěchoty, kterážto moc, jak už víme, za vrchem u Dubu seřaděna byla, když dělostřelectvo dole u Bystřice boj zahajovalo.

Ještě před osmou hodinou, na krátce po zahájení dělostřelecké palby, přijel k Dubu král Vilém a v jeho družině nalezali se: vévoda Koburský, ministr války Roon, Moltke a Bismarck, tento v uniformě majora od těžké zeměbranské jízdy. Král Vilém sestoupiv s kočáru vsedl na koně a uvázal se v úřad vrchního velitele. Rozumí se, že jenom pro forma, neboť skutečným velitelem byl Moltke.

Dělostřelectvo předního voje pruského bylo záhy sesíleno, batterie za batterií hnala se ku předu do ohně, avšak čím více se pruská dělostřelba množila a sílila, tím více objevovalo se na všech stranách děl rakouských. Od každé křižovatky, z každé vesnice, z každého křoviska v rozsáhlém pruhu od Mokrovous až k Benátkám blýskaly se plameny dělových jícnů a svištěly vzduchem granáty, praskající s příšerným třeskotem a metající svoje zvonivé střepy mezi děla, dělostřelce, povozy a koně. Kde granát se rozletěl, byla z pravidla spousta: tu padali lidé, tu zničeno dělo a všude vzryta hluboko půda a stříkala kolem blátivá hlína. Granáty rakouských děl lítaly i přes ochranný vrch u Dubu a dopadaly zhoubně do seřaděných na oné straně kolon pruského vojska. Tomuto dělostřeleckému zápasu na čáře mezi Mokrovousy a Sadovou přizvukovala kanonáda batterií generála Franseckého proti Benátkám.

Palba byla s obou stran velmi energická a zhoubná; rakouská dělostřelba měla sice stále převahu, ale proto přece byl boj do desíti hodin zcela nerozhodnut na obou křídlech i ve středu. Teprve k desáté hodině podařilo se svrchovanému úsilí pruské dělostřelby, zatlačiti rakouské batterie výše po svahu k Lípě a Chlumu. Nyní teprv mohla pruská pěchota postoupiti k Bystřici, aby si vynutila přechody. Úkol tento uložil princ třem do první linie postaveným divisím. Osmá (Hornova) divise obdržela rozkaz, aby postoupila na levé straně silnice k Sadové, obě pak divise druhého sboru, třetí a čtvrtá, komandovány na vesnice Dohalice, Dohaličky a Mokrovousy. Obě divise třetího armádního sboru zůstaly v reservě a byly už jedinou oporou v rukou vrchního velitele. Snad nikdy nebyla svedena útočná bitva podobného objemu s tak nepatrnými reservami. Kombinace tohoto úkolu byla velkolepá a neobyčejně smělá.

Říčka Bystřice, jakkoli nepatrná, byla následkem prudkých lijáků silně rozvodněna a působila nepřátelskému vojsku citelnou překážku. Až ku břehu říčky dostaly se pruské prapory bez značné ztráty, ale odtud musily si každý krok ku předu zakupovati ohromným napjetím sil a krvavými obětmi.

Rakouské vojsko, jež most u Sadové i vesnici obsazeny mělo, pálilo prudce do útočících řad pruských. Cesty byly úzké, každý domek při nich byl střelci obsazen, a takž mohli Prusové postupovati jenom velmi zvolna. Palba obranců porážela celé řady útočníků. Prusové stříleli ze svých odpažnic mnohem rychleji, než vojsko rakouské, avšak jim vadily kouř, stromy a domy, kdežto rakouští myslivci ze svých úkrytů jen na slepo stříleti potřebovali v tu stranu, kudy útočník se blížil, aby v jeho řadách kruté spousty působili.

Ale navzdor tomu všemu zlepšovali si Prusové ponenáhlu svoje postavení a drali se, byť i pomalu, na smrt bojujíce a těly svých soudruhů půdu pokrývajíce, stále ku předu. Při tomto útoku měla vynikající úkol také pruská dělostřelba. Zůstavujíc pojednou bez povšimnutí palbu děl rakouských, začala chrliti své granáty do vesnic, rakouskou pěchotou silně obsazených a působila zde úžasné spustošení. Vesnice Mokrovousy a Dohalice vzplanuly ohněm granátů a hoříce rychle v ohromném kouři staly se děsným stanovištěm pro obhájce, do nichž krom toho nepřestávaly dopadat příšerně praskající střely. Do tohoto strašného víru ohně, kouře a kulí začala arci také houkat a vražedné projektily chrlit dělostřelba rakouská, avšak pruská útočící pěchota měla tím časem krytější postavení za domy a v sadech, do nichž byla po úmorném zápasu pronikla. Za hodinu pak byly vesnice na Bystřici v rukou pruského vojska.

Když vesnice dobyty a obsazeny byly, nastal úkol, proniknouti jimi dále směrem k Lípě a Chlumu. Na pravém křídle, kde třetí divise pruská bojovala, nebylo to prostě možno. Před Dohaličkami a Mokrovousy spadá totiž docela holý a prázdný, do dvou oblouků vykrojený svah výšiny, kteráž na hoře děsně hrozivou korunou tažených děl rakouských byla věnčena.

Hnáti vojsko tudy, po volné ploše, proti výše položeným chrlícím dělům rakouským, bylo by bývalo zrovna šílenstvím; proto zůstalo vojsko třetí divise státi, aby jenom postavení svého uhájilo.

Nepřátelská palba dělová působila sice v jeho řadách značné ztráty, avšak nic výhodnějšího nebylo na ten čas lze učinit. Za nějakou chvíli přibylo reservní dělostřelectvo druhého sboru, jež ku pomoci bylo přivoláno, a zahájilo boj s rakouskými batteriemi tam nahoře na svahu, avšak nezmohlo jich. Pruské vojsko bylo tedy na této části bojiště k nečinnosti odsouzeno, ale s rakouské strany neučiněn ani pokus, aby odtud bylo vytlačeno. Hlavní síla Gablenzova sboru byla odeslána k silnici od Sadové k Lípě vedoucí, kdež se tou dobou před čárou Dohalice-Sadová strašný boj rozpoutal.

Divise Hornova (osmá) a čásť divise Herwarthovy, vystoupivše z vesnic nedávno dobytých, měly přea sebou les Holou, kterýž se prostírá na táhlém svahu, stoupajícím mírně vzhůru k Lípě a Chlumu. Lesík tento nemohl se zůstaviti stranou, poněvadž, byl rakouským vojskem obsazen; on musil být dobyt, aby se v útočném postupu mohlo pokračovat. Ale zápas o něj byl hrozný. Jižní okraj lesa byl silnými propletinami co možná neprostupným učiněn a krom toho střelci obsazen. Skrze průseky lítaly s hukotem a sykotem střely rakouských děl od Lípy. Avšak Hornovo vojsko odstranivši s velikým chvatem a úsilím, v dešti nepřátelských kulí, hlavní překážky, vniklo do lesa a tu rozpoutal se hrozný boj o každý téměř strom. Rakouští střelci hájili svých posic s obdivuhodnou tuhostí, ale Prusové chrlíce na ně z jehlovek mnohem hustší a stálejší déšť kulí, zatlačovali je nezdolným tlakem zkázonosného útoku zvolna dále a dále, až konečně celý lesík opanovali. Avšak sotva že byli poslední rakouští pěšáci z lesa vystoupili, zahoukala od Lípy mocná kanonáda a těžké střely tažených děl rakouských prolétaly, zkázu a spustošení nesouce, hustým stromovím lesa. Spřerážené kmeny a haluze řítily se s příšerným praskotem k zemi, srážely svým pádem jiné větvoví a mísily se s mechem, zemí a klestím, jež byly roztrhané šhrapnely a granáty s hromovým rachotem vzryly, surážely a do výše vmetaly. Střely i padající, jako od vzteklých blesků roztřískané dříví, trhaly a tloukly s touž skoro zuřivostí novou posádku té smrčiny. Ježto pruské batterie, jakož samo sebou se rozumí, skrze les stříleti nemohly, dostávalo se pruské pěchotě od levého křídla jenom slabé podpory. Rakouská dělostřelba v středu, kterouž Benedek brzy po zahájení boje devíti batteriemi ze záložní artillerie sesílil, konala ze svých výtečných, z části tarasově nad sebou se prostírajících posic pravé divy spustošení. Po delší ostré kanonádě udeřila rakouská pěchota na les, aby ho nazpět dobyla a podařilo se jí skutečně proniknouti až do středu lesa. Zde boj na chvíli ustal.

Bylo poledne a situace pruské armády stávala se povážlivou. Cenný úspěch, jehož armáda prince Bedřicha Karla docílila tím, že poměrně dosti snadno a bez velikých obětí tři divise za Bystřici posunula, uvedl pruskou pěchotu do situace nesmírně obtížné; ona měla nyní Bystřici v týlu a před sebou obrovské massy rakouského dělostřelectva u Lípy a Dlouhých dvorů. Ku předu nebylo ke postoupiti a držeti se v zaujatých posicích bylo velmi obtížno pro zhoubu chrlící palbu rakouského dělostřelectva, jež nad pruským tou dobou velikou mělo převahu. Trapné toto položení zostřovala ještě okolnost, že ani na straně Herwarthovy armády žádných úspěchů nebylo znamenat a — což se nejvíce vážilo — že o korunním princovi a jeho armádě dosud nebylo ani slechu. V tomto pro Prusy svrchovaně trapném položení uvažovala se již v řadách mužstva i mezi vůdci otázka, dá-li se tento kritický stav dlouho snésti? Ale tím časem — mezi dvanáctou a jednou hodinou připravoval se již také na bojišti obrat. Dříve však, než o jeho vylíčení se pokusíme, musíme obraz doplniti událostmi, jež se byly dosud sběhly na obou křídlech bitevní rozlohy.

Vydáno v roce 1896