ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - VIII. Bitva u Králové Hradce 4.část

Krise a rozhodnutí

O půl dvanácté hodině obdržel vrchní velitel rakouské armády, polní zbrojmistr Benedek od velitele z Josefova telegrafickou zprávu, že se blíží armáda korunního prince pruského a že dle všeho udeřiti chce na pravé křídlo vojsk rakouských.

Následkem tohoto telegramu nařízeno 4. a 2. sboru, aby původně jim vykázaná postavení zaujaly a výšiny mezi Chlumem, Nedělištěm a Sendražicemi tak obsadily, aby pravé křídlo armády o Labe se opřelo, druhý sbor pak aby »obranný hák« utvořil a takto oba sbory čelem se postavily proti armádě korunního prince, jež od severovýchodu rychle se blížila. Zároveň obdržela druhá divise lehké jízdy rozkaz, aby u Sendražic se rozestavila a odtud ústup obou sborů kryla.

Velitetel 4. armádního sboru, podmaršálek Mollinary, kterýž přesvědčen byl, že by další útok na dosavadní levé křídlo nepřátelského vojska ještě měl skvělý výsledek, odejel ihned po ¾ 12 hod. k Benedekovi a činil proti vydanému rozkazu důtklivé námitky žádaje za jeho odvolání. Ale Benedek setrval na svém a nařídil znovu, aby 4. sbor předepsané sobě postavení mezi Chlumem a Nedělištěm zaujal.

Než se Mollinary ku svému sboru navrátil, začal již 2. sbor prováděti došlý ho o 12. hodině rozkaz k ústupu, jejž zahájila brigáda Saffranova. Ku krytí tohoto ústupu komandovány, jak již dotčeno bylo, brigáda Thomova — do posice mezi Máslovědy a Sendražicemi — a brigáda Hendriquezova na výšiny u Sendražic.

Avšak ústup obou sborů do původně určených posic nemohl již proveden býti, ainž by severní bok jejich se ocítil ve velkém nebezpečí, zejména severní bok druhého sboru, jenž na krajním pravém křídle pochod na Neděliště a k Labi měl přovésti. Pět batterií se 40 děly vyjelo na výšiny u Hořiněvsi a záhy hlásala jejich hřímavá palba, že se části armády korunního prince objevily v dostřelu.

V tu chvíli nastal na bojišti obrat.

Představme si ještě jednou stav bitvy mezi 12. a 1. hodinou. Ve středu postup Prusů na Lípu úplně zaražen a princ Bedřich Karel nucen vésti do boje poslední svoji zálohu pěchoty, obě divise 3. armádního sboru. Rakouské vojsko jest tu ve zcela rozhodné výhodě a každou chvíli musí se očekávat, že Benedek reservy předvede, aby střed svého odpůrce rozrazil. Na pravém křídle Prusův začíná pozvolný postup proti mocné a přesilou obsazené posici u Probluzi a Přimu, na levém pak křídle podlehá již již divise Franseckého prudkému příboji rakouské přesily a zhoubné palbě přemocného rakouského dělostřelectva. Celé snad asi 350 taženými děly obsazené jádro rakouské posice od Přimu přes Lípu a Chlum až ke Trotině jest dosud v bezpečném držení obhájců. Jenom posice předního vojska na Bystřici jsou ztraceny nebo v šanc vydány. Za bojujícími řadami čeká netknutá, ještě záloha dvou armádních sborů; také velká čásť dělostřelecké zálohy je dosud netknuta. Začíná se cítit jediný teprv nedostatek: spotřeba střeliva ve středu byla tak veliká, že bude těžko tu ztrátu nahraditi.

Benedek, zvěděv k polednímu o blížícím se vojsku pruského korunního prince, považoval utvoření »obranného háku« proti němu za dostatečné a operoval zatím dále, jako by armády korunního prince ani nebylo. Pruští stratégové diví se ve svých kritikách rakouských bojů z r. 1866, že Benedek po celou válku s jakousi zrovna chorobnou, idiosynkratickou zatvrzelostí armádu korunního prince ignoroval čili přezíral. Objevilo se to již v rozestavení u Olomouce a ještě více po vykonaném bokovém pochodu v okolí Josefova. Toto nedbání či podceňování korunního prince pruského zavinilo porážky jednotlivých sborů v průsmycích na levém břehu labském, objevilo se opětně v disposicích pro rozložení vojska před Králové Hradcem a přivodilo posléz katastrofu v rozhodující bitvě. Vždy a všude převládá v Benedekových disposicích idea, že stačí jenom poraziti prince Bedřicha Karla, aby celkový výsledek byl zabezpečen.

Záměr Benedekův — praví Blankenburg —, proraziti střed prince Bedřicha Karla, byl by při výhodném pro rakouské vojsko stavu věcí o polednách oprávněn býval, kdyby se nebyl tím časem valně přiblížil princ korunní. Soudil-li Benedek, že se korunní princ jenom s nevelikou silou přiblíží, měl každým spůsobem také tuto zadržeti daleko od hlavního bojiště a to nikoli pouhou obranou, nýbrž útočným postupem, kterýž by zároveň byl vykonal službu obhlídky. Kdyby byl Benedek druhý sbor — místo do »obranného háku« — vši silou poslal za Hořiněves a Benátky, ba kdyby byl ještě za ním posunul čásť reservy, bylo by pravé křídlo zabezpečeno bývalo, ať by již boj ve středu příznivé dopadl anebo s úspěchem se minul. Objevil-li se korunní princ příliš mocným, mohl se boj přerušit, aniž spůsobena porážka. Druhý sbor mohl pak podstatně přispěti k tomu, aby se bej protáhl a ostatní armádě ústup za Labe zabezpečil.

O 12 ¼ hodině vzplanula Lípa mocným požárem a na celé čáře rozpoutala se zase děsná dělostřelba. Neméně než tisíc děl houkalo s obou stran a metalo do nepřátelských táborů spousty zkázonosných granátů. Rakouští kyrysníci v bílých kabátcích seděli jako sochy na svých koních, nedbajíce granátů, jež do řad jejich táhlé díry dělaly aneb před jejich frontou třaskavé vybuchovaly.

V tu chvíli přijely v divém chvatu, za hlučného práskání bičů a divého pokřiku tři z reservy povolané batterie a řítily se s jízdným mužstvem svým šumně kolem Benedekova štábu.

Benedek obrátil se na koni a pravil: »Nikdo nedostane již ani jediné batterie; hnedle budu jich všech potřebovat!« ... Z mraků, jež nad kopcem visely, spustil se jemný déšť a nad první bitevní čarou usadily se obrovské oblaky dýmu.

Několik minut po 1. hodině odklusal Benedek se svým štábem, aby stav věcí na pravém křídle ohledal. Jakmile vlající zelené chocholy štábu se objevily, spustily hudební sbory císařskou hymnu a vojsko jásalo vstříc svému veliteli. Všechny tváře zářily radostí, myslivci házeli klobouky do vzduchu, všechno bylo plno bezpečné naděje na vítězství. Avšak Benedek kynul nadšenému brannému liduj aby zarazil ty vítězoslavné demonstrace křiče opět a opět z plna hrdla: »Ještě ne! Počkejte do zítřka, děti!« Obhlídka vykonána, neshledáno nic zvláštního a štáb vrátil se na své místo. Všechno bylo v růžové náladě: jízda byla skoro ještě nedotknuta a u zadního voje čekala silná dělostřelecká reserva, kteráž — jak se zdálo — úplně stačila, aby všechny překážky překonala, tak že již nic nezbývalo, než s kavalerií do předu vrhnouti, střed pruský prolomit a znaveného nepřítele rozprášit.

Byla asi hodina s poledne, když v pruském středu reservy do boje byly povolány. Prapory 5. a 6. divise odložily — jako pruské vojsko v této válce vždy činilo, když přímo na nepřítele se vrhalo — přilby a tornistry a kráčelo s jásotem kolem krále Viléma, jenž nedaleko Bystřice na koni sedě postup boje sledoval. Jak byle asi při tom králi? O korunním princi nebylo ještě v pruském středu ani potuchy. Co všechno nemohlo se státi! Nebyl u Josefova, kdež dle domnění pruských velitelů ještě jeden rakouský armádní sbor na čekané meškal, korunní princ úspěšně napaden a v postupu zadržen? Mezi Hořiněvsí, kamž byl tím časem korunní princ už dorazil, a Dubem (královým stanovištěm) jest — vzdušnou čarou přes hory a doly — dobrá míle; vidět a slyšet nebylo tedy od vojska korunního prince ničehož; generálu Franseckému pak, který již před polednem k přednímu voji korunního prince o posilu si poslal, ani nenapadlo, že by v okolí krále ničehož nevěděli o tom, co levému křídlu již zjevno bylo. Také mezi Benátkami a Sadovou je téměř půl míle cesty.

První prapory pruské reservy zmizely za Sadovou a Dohalicemi v lese. Úspěchu nějakého ani ony docíliti s to nebyly. Jakmile rakouské vojsko, kteréž bylo opětně do lesa vniklo, až na jeho protější okraj zatlačeno bylo, spustili strašné batterie nahoře u Lípy zase zkázonosnou palbu; Prusové nemohli se v lese žádným spůsobem udržet, ale ještě méně bylo jim lze proniknouti po táhlém holém svahu, po němž dělové kule všemi směry volně lítaly, vzhůru k nepříteli. Prapor za praporem hnal se do ohně, hekatomby mužů padaly, ale marně: objevilo se zcela jasně, že ani reservy území toho uhájiti nedovedou, že pruský střed na zad couvá a že mu hrozí nebezpečí, že bude prolomen. V okolí krále Viléma projeveno mínění, že by se měla pěchota z boje odvolat. »A co pak?« namítl na to král.

S levé strany hrozilo zaskočení rakouským vojskem, jestli se Fransecký ve svých posicích neudrží, pravé pak křídlo pod Herwarthem nemělo ještě žádného úspěchu. Zároveň s 3. armádním sborem bylo do ohně posláno všechno dělostřelectvo, jež nutné se nemusilo držeti v poslední záloze, aby po případě pruským vojům ústup krylo. Pruské batterie činily, co jen mohly, avšak výhodně umístěných dělových mass rakouských umlčeti s to nebyly. Vrchní velitelství pruské smiřovalo se již s myšlenkou ústupu: jízda prvního sboru byla svolána, aby po případě přijati mohla couvající pěchotu.

Bylo-li těžko rozhodnouti se pro odvolání pěchoty nazpět za Bystřici, jevilo se zrovna tak nesnadným úmysl ten provésti, neboť rozplameněné vojsko pruské řítilo se přese všechny rány a odrazy stále ku předu i nezdálo se tedy radným tento bojovný zápal prudce ochladiti. Ale okolnosti naléhaly a rozhodnutí mělo se přese všechnu bojovnost vojska přece státi.

Pruští velitelově rozhlíželi se toužebně, plni nepokoje, po levém obzoru, zdali se někde neukáže známka, že korunní princ se blíží. Vyjasnilo se na chvíli a tu spatřili, že několik děl rakouských u Lípy se otočilo a na levé křidlo Prusů pálí. To trhlo jimi a vzbudilo jiskru naděje. Generál Rhetz odejel na levé křídlo, aby vykonal obhlídku po předním voji korunního prince. Kanonáda. houkala s obou stran dále, ale po korunním princi ani slechu. Pruských generálů zmocňovalo se valné rozčilení. Pěchota odvolána z boje a také jízda stažena dohromady, aby buď ku stíhání císařského vojska pohotově byla aneb ústup pruských kolon kryla. Tu však, byly již asi 2 hodiny, vrátil se náčelník generálního štábu prince Bedřicha Karla z obhlídky na levém křídle a přinesl radostnou zvěsť, že je korunní princ už v boji zaměstnán. Ihned změnil se celý stav věcí v čele obou armád. Palba rakouských děl ochabla, ježto se valná část jich NA jinou stranu obrátiti musila a v pruských řadách rozlehlo se nové, nadějné volání: »Ku předu! Ku předu!« Nedotknuté dosud prapory záložního vojska mohly se nyní plnou silou do boje vrhnouti, les Holá u Sadové dobyt prudkým útokem a za krátko spatřily ku předu útočící pruské prapory tam nahoře před sebou, na výšině u Lípy, kolonny korunního prince. To stalo se krátce po 3. hodině.

Armáda korunního prince dorazila asi o půl 12. hodiny několika po různu postupujícími proudy do linie Vřeštov—Jeřičky— Chotěborky—Velichovky. Od Chotěborek poznal korunní princ z dýmu a duněni země, že zuří bitva na celé frontě první armády a ježto byla tím časem došla také nalehavá prosba 7. divise pruské o pomoc, nařídil sborům svým, aby nejrychlejším pochodem na bojiště pospíšily.

Cíle svého dostihly nejdříve gardová divise Hillerova, jejíž poslední stanoviště nejblíže u místa srážky se bylo nalézalo a sbor generála Mutia, kterýž byl na pochodu k Josefovu obdržel zprávu o zmčněném rozkazu pro den 3. července.

Gardová divise Hillerova brala se celá na Hořiněves, od Mutiova pak (6.) sboru překročila divise generála Zastrowa nad Račicemi Trotinu, kdežto divise Prondzyňského podél levého břehu Trotiny, tedy na krajním levém křídle nedaleko Labe ku předu se brala. Dělostřelectvo divise Hillerova i Zastrowa zahájily současně palbu na čtyřicet děl, jež byl rakouský 2. sbor rozestavil na výšině u Hořiněvsi. Avšak rakouská děla hájila svých posic až do té chvíle, kdy Hořiněves a Račice pruským vojskem dobyty byly [o 1. hodině] a následkem toho obě křídla dělostřelecké posice na výšině ohrožena byla. Tu nezbylo nic než couvnouti k Nedělišťům.

Tím časem, co obě jmenované pruské Jivise v pochodu pokračovaly, při čemž první gardová divise stále na zřeteli měla lípu na výšině u Hořiněvsi, kteráž jí byla cílem a znamením, provedl 2. armádní sbor obrat novým rozestavením mezi Máslovědy, Sendražicemi a Nedělištěmi. Části 3. a 4. rakouského sboru zápasily ještě se zbytky divise Franseckého u Čistovsi jakož i v lese a kolem lesa Máslověd; prostora pak mezi Máslovědy, Čistovsi a Chlumem byla rakouského vojska téměř docela prosta. Prapory druhého a čtvrtého rakouského sboru byly se v zápasech s divisí Franseckého o lesík u Hořiněvsi silně promíchaly a po odchodu 2. sboru do nového postavení přestala všechna spojitost v obsazení terrénu.

Hillerova (I.) gardová divise pruská dostihnuvši výšiny u Hořiněvsi, zůstavila Máslovědy na pravo a postoupila na jih širokou mezerou, kteráž byla právě vznikla v rakouském seřadění bitevním. Ona dotekla se při tom skoro levého křídla 2. rakouského sboru v jeho novém postavení, ale nedošla u něho povšimnutí. Čásť 4. sboru, která ještě proti ní stála, rychle ustoupila. Tomuto nevysvětlitelnému a nikoli slavnému jednání řečených oddílův přičítají Prusové velkou čásť viny za katastrofu, jež nyní nadešla.

Třetí rakouský sbor byl na levo a v předu výšiny Chlumské silně zaměstnán, ale západní svah této výšiny, na němž se ohražená vesnice téhož jména nalézá, nebyl žádným vojskem kryt. A na tuto vesnici zamířila nyní 1. pruská gardová divise svůj útok. Ba levé křídlo její proniklo (skoro čtvrt míli cesty) dále přes úpatí svahu až k vesnici Rozběřicům na velké silnici, kdež na blízku rakouská hlavní reserva stála a provedlo zde vítězný útok.

Že oddělené pruské divise až k oněm místům pronikly, řadí se mezi nejvzácnější a nejpodivnější událostí dějin válečných. »Ani smělost pruského vedení, — praví Blankenburg — ani nedostatek obezřelosti rakouských generálů na pravém křídie bitevního šiku, ani špatné chování se jednotlivých praporů, ani povětrnost, kteráž — jak Benedek na omluvu uvedl — rozhled do dálky stěžovala (pověstná »mlha u Chlumu«) nedostačují k vysvětlení toho frappantního zjevu. Hlavní důvod dlužno hledati v umíněnosti vrchního velitele rakouského, kterýž přese všechny dosavadní zkušenosti věřiti nechtěl, že by ho armáda korunního prince vážně ohrožovala, a proto také i nejnutnějších opatření bezpečnosti opomenul. O půl 2. hodině odejel Benedek koňmo ku krajnímu pravému křídlu, vzal na vědomí nové postavení 2. sboru a vrátil se zase na výšinu u Lípy, odkudž bitvu dále řídil. Zdá se, že na této objíždce pruské první gardové divise ani nespozoroval, neboť opatření, jež shledal, uznal za dostatečná. A ona jimi nebyla.«

Zpráva rakouského generálního štábu praví na vysvětlení shora dotčené podivuhodné události: »Pruské 1. gardové divisi bylo usouzeno, aby odvážným postupem nejvíce přispěla ku zmatku, jehož jevištěm se ke 2. hodině stala krajina u Chlumu. Tato divise zmocnila se překvapujícím způsobem míst Rozběřic a Chlumu, kteráž uprostřed rakouského rozestavení se nalezala a dala tím také podnět ku zostřenému postupu ostatních divisí II. pruské armády až k samým ústupovým liniím císařského vojska. Leckterá okolnost usnadnila pruské divisi tento podnik. Když s výšin u Hořiněvsi k Máslovědům postupovala, byla většina batterií rakouského 4. sboru ještě na pochodu do zadních posic a nebyla tudíž s to nepřátelskému postupu činiti obtíže(?). Také ztečení výšiny u Máslověd dalo se snadno provésti, ježto výšina nebyla hájena. (Proč?) Na severním svahu ležící místo Máslovědy samo bylo jenom 1 praporem vojska (2. praporem Steiningerovým) obsazeno; tento prapor byv značnými massami zaskočen, nebyl přese všechnu statečnou obranu již s to klásti podstatný odpor a musil, odraziv v čele dva útoky, nazpět se uchýliti. Nepřátelské divisi podařilo se tedy bez obtíže, že se v prohlubině na severozápadní straně u Máslověd, sotva 2000 kroků od nejbližší rakouské dělostřelecké posice, ukryla a zformovala.

Také v dalším prostoru až ke Chlumu podporovaly některé okolnosti krytý postup pruské divise. Byl, jak již řečeno, den pošmourný a vyhlídka byla následkem toho obmezená. K tomu družilo se ještě, že stálo obilí na polích zvýší muže a že tedy kolonny, jež se do něho vrhly, zrakům unikaly. Podél vine se, jak z plánu vidno, od Chlumu a Máslověd několik prohlubin, úvozů a úpadů směrem k Nedělišti. V těchto, dělové palbě nepřístupných prohlubinách, našly postupující pruské kolonny záštitu a příležitosť vždy dále se posouvati. Jest faktum, že bylo s výšin mezi Chlumem a Nedělištěm vidět jen nečetné massy pruské pěchoty směrem k Máslovědům v době, kdy už celá 1. gardová divise pruská se všemi svými 12 prapory plným proudem na rakouskou posici postupovala. I když se tu a tam nějaký nepřátelský oddíl blýšténím pušek vyzradil, ztratil se brzy opět v chránící hlubině.«

Zůstavujme čtenářstvu, aby posoudilo, je-li toto vysvětlení dostatečným aneb vůbec nějakým vysvětlením. —

Hillerova (I.) gardová divise pruská vykonala nejslavnější kus práce v celé bitvě: ona přivodila rozhodnutí. Strašná, hrůzně vražedná palba rakouských děl uvítala její vzhůru se hrnoucí prapory, ale nic nebylo s to ji zadržet: po krátkém a nevýslovně krvavém boji byly Chlum a Rozběřice v jejích rukou.

U nohou smělých útočníků prostíralo se celé rakouské postavení bitevní. Dobytým Chlumem bylo samo srdce rakouské posice přímo ohroženo, obsazením pak Rozběřic byla hlavní posice Benedekova v týle napadena. Nyní šlo o to, se udržet. Nastal neskonale krutý zápas a obstoupeným od nepřátel dvanácti praporům Hillerovy divise přispěl za celou jeho dobu ku pomoci jenom přední voj 2. divise sboru gardového, kterýž byl jádro sboru daleko předešel, a později ještě reservní dělostřelectvo téhož sboru.

Na krátce před 3. hodinou obdržel Benedek u Lípy zprávu o tom, co se bylo prodlením půl hodiny přímo za jeho pravým ramenem událo. Zvěsť tato překvapila ho tak, že pln nedůvěry v její pravdivost, koně obrátil a sám na Chlum odejel. Avšak hlučná pušková palba, kteráž ho zde uvítala a několik důstojníků z jeho družiny skolila, přesvědčila ho.

Pod princem Esterházym zastřelen kůň a hrabě Grune smrtelně raněn. Klíč rakouského postavení byl v rukou nepřítele.

Avšak tím, co Benedek uviděl, nebylo neštěstí ještě vyčerpáno. Za malou chvíli přišla zpráva o ztrátě Rozběřic a ihned na to zvěsť o ztrátě Probluzi. Benedek pospíšil ku svému reservnímu 1. a 6. sboru, jež měly ztracených posic nazpět dobyti. Kule pršely do jeho družiny a když se přiblížil ke dvorci, v němž úkryt nalézti doufal, pozdravila ho odtud prudká palba Prusů, kteří se byli ve dvorci již zahnízdili. Zde byl arcivévoda Vilém raněn na hlavě.

Šestý sbor byl již v ohni s nepřítelem o Rozběřice, kterýchž stůj co stůj bylo potřebí nazpět dobyti. Vesnice uzavírá tu silnici skoro úplně. Od 1. sboru vyslal Benedek jednu brigádu na Probluz a jednu na Chlum; obě ostatní brigády pak posunul k Lípě, aby v čele vyplnily mezeru, jež byla vznikla tím, že byly části 3. sboru již vyslány proti pravému boku pruské (1.) gardové divise. Všechno jen poněkud volné záložní dělostřelectvo hnáno do ohně. S rakouské strany tvrdilo se, že Benedek ještě v tuto dobu jako Napoleon v poslední hodině bitvy u Waterloo, na proražení nepřátelského středu pomýšlel, avšak tomu pruští stratégové nevěří tvrdíce, že musil vzhledem na situaci ústupové čáry pravým křídlem energický odpor činit, aby levému křídlu odchod možným učinil.

Hillerova divise ocítila se nyní následkem zoufalého útoku rakouských reserv v položení velmi choulostivém a stav její stával se co chvíli kritičtějším. Již byly Rozběřice opět v rukou rakouského vojska a útok zoufale bojujících rakouských mass ustavičně mohutněl; tu však, v okamžiku největší nouze, objevily se na výšině u Chlumu čtyři batterie reservního dělostřelectva gardového a zahájily vražednou palbu na hustě sražené rakouské davy. Ani jeden výstřel neminul se s cílem. Za reservním dělostřelectvem přišel přední voj 2. gardové divise (dva prapory pěchoty a jeden prapor střelců) provázený jednou batterií děl. Tyto tři prapory obrátily se na pravé křídlo divise a dobyly útokem lesíku mezi Chlumem a Lípou rozloženého, kamž bylo krátce před tím vniklo couvající vojsko rakouské. Tím byla posice Prusů na Chlumu značně sesílena a nabyla ještě větší pevnosti příchodem dvou batterií (1.) armádního sboru Boninova.

Byly čtyři hodiny.

Zápas o výšinu zuřil s neochabující prudkostí dále. Benedek chtěl se opět Chlumu zmocnit stůj co stůj a velitelové sborů opakovali tedy útok za útokem a snad byli by přese všechny vlastní pochybnosti úspěchu docílili, kdyby nebyly přišly nové pruské posily. Přes Benátky a Čistoves postupuje objevil se přední voj 1. Armádního sboru a za ním přikvapilo 8 praporů hlavního voje sboru. O půl páté byl už generál Hiller s to dáti svým prudkým bojem rozházeným praporům rozkaz, aby se srazily a seřadily; avšak jemu nebylo již dopřáno, aby svou proslavenou divisi opět seřaděnu uviděl; rakouský granát srazil jej v tu chvíli, když skvělý svůj úkol mohl prohlásiti za dokončený.

Sotva že byly prapory 1. armádního sboru pruského výšinu Chlumskou obsadily, musily odrážeti poslední útok rakouského vojska. Tento byl po krátkém zuřivém boji skutečně odražen a vítězně pronikli Prusové podruhé k Rozběřicím. Přední voj 2. gardové divise dobyl nad míru prudkým útokem o půl páté hodině Lípy, bodu to, s něhož tolik hodin zkáza chrlena byla do řad prince Bedřicha Karla.

Bitva byla vyhrána!

Benedek dal sborům Gablenzově a arcivévody Arnošta, jež byly střed jeho posice chrabře bránily, rozkaz k ústupu, odeslav dříve jízdu, aby jim cestu volnou držela. Avšak 3. pruský sbor armádní postoupil ihned za nimi, batterie a lesy jehlovek spustily strašnou palbu do zad couvajícího rakouského vojska, a několik minut na to objevil se na Benedekově dříve tak pevné a hrozné posici i jezdecký sbor prince Bedřicha Karla maje v čele štěstím zářícího krále.

Jaký to obraz spatřilo bojiště Sadovské!

Korunní princ pruský a princ Bedřich Karel, jejichž vojska byla z tak vzdálených bodů vyšla, aby se zde a to proudem bitvy spojila, setkali se na výšině u Chlumu v tu chvíli, když se boj od Lípy dále na jih převalil. Bylo to pro ně radostné shledání. Ještě dále ku předu setkal se korunní princ se svým královským otcem. Se slzami v očích políbil šťastný vojevůdce ruku svého otce a krále, kterýž mu na prsa zavěsil malý křížek řádu »pro zásluhu«.

Ještě větší a dojemnější obraz osvítilo mraky proniknuvší večerní slunce: na jihu od Lípy, kdež se před zrakoma diváků rozevírá širý kraj k Probluzi a Hradci Králové, stahovaly se obrovským polokruhem hlavní massy pruského vojska: Porýňané a Vestfalové, Východní Prusové, Slezané, Pomořané, Brandenburci a jak se všechny ty kmeny jmenují, jež bylo bojovné Prusko pod svým žezlem shrnulo, počtem více než čtvrt millionu bojovníků — hrnuli se soustředivě, s vlajícími prapory a svítícími bodáky, za obrovského, jako příval moře burácejícího jásotu k místu, kde kolem šedého krále kruh vítězných generálů stanul a vojsku němými posuňky vroucí díky vzdával.

Tím časem houkala opodál ještě děla a křídla obrovské armády oddělila se, aby ustupujícího nepřítele stíhala.

Stíhání rakouského vojska nedá se přehledně vypsati. Jenom tedy několik črt z toho pohnutého obrazu. Jakmile byla výšina u Lípy dobyta, sjely pruské batterie dolů a metaly vražednou palbu na protější, rakouskými kolonnami naplněnou nížinu. Také rakouské dělostřelectvo postavilo se ještě jednou na výšině na západ od silnice a bránilo se ze všech sil. Avšak tu přikvapila pruská jízda a vrhla se na jednotlivé rakouské prapory. Mnohý útok byl odražen, ale mnohý také úspěchem odměněn. Ještě byl v couvajících rakouských praporech pořádek, ještě to byl ústup a nikoli útěk. Když však rakouské délostřelectvo pruskému návalu odolati již nemohlo a na Královéhradeckou silnici s obou stran spousty vojska valiti se začaly, proměnil se statečný ústup v čirý útěk a zděšený poplach.

Na jihozápaní straně velké silnice mezi Dlouhodvory a Střeseticemi udála se ještě (kolem 5. hodiny) velká srážka mezi jízdným sborem pruské první armády a rakouskou reservní jízdou divise generála Coudenhova. Vesnice Střesetice, jejíž poloha pro ústup rakouské armády zvláště výhodné posice poskytovala, byla rychle obsazena. Princ Bedřich Karel vyslal proti ní jízdní sbor a ocítil se takto, podivnou náhodou, v boji přímo s rakouským kyrysnickým plukem, kterýž jeho (princovo) jméno měl a jehož byl princ, jak se úřadně říká, majitelem. — Pruské jezdectvo, přetrpěvši strašnou palbu rakouských děl, vrhlo se zuřivě na těžkou kavalerii císařskou. Srážka tato poskytovala strašný, ale přece velkolepý živý obraz proměnlivé hrůzy bitevní. Byla to jezdecká řež, jakých jenom málo znají dějiny válečné. Pruská jízda dorážela s neodolatelnou prudkostí na svého nepřítele. V divém letu, jako vichrem štvané vlny vířily tu do sebe a mezi sebou blýskající se čepele palašů, ve větru se třepotající praporce, uniformy všeho druhu, čáky a přilby všelikého tvaru, blesky z karabin a pěnu soptící koně. Toto příšerně krásné divadlo bylo chvílemi, jako hustým závojem, zahaleno modrým dýmem, jejž od hřímajících dělových jícnů vánek větru přinášel, a když pak se dým rozptyloval, bylo mezi jeho oblaky viděti vztekle na sebe dorážející bojovníky, zahalované na krátké okamžiky sloupy prachu a padající na mnoze celými řadami pod ranami těžkých dělových kulí.

Mezi tím, co boj jízdy takto zuřil, vrhla se pěchota 49. pruského pluku do linie a utvořila čtverec. Rakouští kyrysníci rozehnali se, aby čtverec mocným nájezdem rozrazili. Avšak tu vyřítil se na ně déšť drobných kulí z jehlovek a prováděl příšernou spoustu: celé hromady jezdců a koní padaly, splašené koně bez jezdců lítali, zděšením řičíce, mezi řadami bojujících, jež každou chvíli řídly... Škadrony vrhaly se s řičivým třeskotem na sebe, odrážely se do divého úprku, řítily se zase v boj a přicházely opět do řeže palaší a vražedné palby kusů. Konečně rozhodla síla okolností: rakouská jízda, vykonavši pravé divy statečnosti, byla zdecimována, zatlačena a posléz na útěk zahnána. Prchajíc pak vrazila do vlastní ustupující pěchoty a povalujíc k zemi její mužstvo spůsobila v něm veliké zděšení. Porážka rakouského vojska byla dokonalá, hrdá Benedekova armáda byla rozbita.

Avšak pruské vrchní velitelství nedalo ji energicky stíhat. Šetřilo jí velkodušně, anebo si netroufalo? Někteří vojenští kritikové němečtí vytýkají Moltkovi jakožto chybu, že se neodhodlal k úplnému zničení poraženého odpůrce. V pruském hlavním stanu soudili asi, že toho účel války nevyžaduje, anebo že by nějaká nepředvídaná událost, čirá náhoda nějaká dosažené vítězství mohla zmenšit anebo oslabit. Krom toho bylo pruské vojsko nad míru unaveno, namnoze deranžováno i promíseno a poloha pevnosti Královéhradecké, jež rakouskému vojsku ústup za Labe kryla, neodporučovala rozhodného a důrazného stíhání.

O půl sedmé hodině tedy velitelství pruské boj zastavilo zůstavivivši toliko Labské armádě volné sledování nepřítele nějaký kus směrem k Pardubicům.

Však proto přece byly ztráty rakouského vojska v bitvě u Králové Hradce ohromné. Dle hlavní zprávy rakouského generálního štábu z r. 1868. ztratilo tam rakouské vojsko celkem 1313 důstojníků, 41.499 mužů, 6010 koní, 187 děl, 641 vozů a 21 vozů mostových.

Zabito bylo dle tohoto výkazu u Králové Hradce 330 rakouských důstojníků, 5328 mužů a 2743 koní; pohřešilo se (to jest zahynulo ponejvíce také) 43 důstojníků, 7367 mužů a 2149 koní; raněno bylo 431 důstojníků, 7143 mužů a 739 koní (kolik jich následkem poranění zemřelo, neudává se); zajato bylo raněných 307 důstojníků, 8984 mužů a 273 koní, zdravých 202 důstojníci, 12.677 mužů a 106 koní.

Ze saského armádního sboru bylo zabito 15 důstojníků a 120 mužů; raněno 40 důstojníků a 900 mužů, pohřešilo se 426 mužů. Tedy celková ztráta 55 důstojníků a 1446 mužů.

Pruské vojsko vykázalo tyto ztráty: Mrtvých 100 důstojníků a 1835 mužů; raněných 260 důstojníků a 6699 mužů; pohřešených 278 mužů. Úhrnem tedy 360 důstojníků a 8812 mužů. — Celkem lze říci, že zůstalo na bojišti Královehradeckém 12 až 15 tisíc mužů, důstojníků i prostých, rakouských i pruských.

[1] generalieutenanta Herwartha, nikoli vůdce Labské armády
[2]  Úřadně píše se Sadoví, avšak lid neříká a nepíše jinak, než Sadová.

Vydáno v roce 1896