ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - X. Praha za války 2.část

Příjezd prvních raněných vojínů ze severovýchodních Čech

Dne 27. června byla Praha svědkem divadla neobyčejného a také neobyčejně dojemného.

Udatné syny, jež byla nedávno ještě provázela žehnáním na cestu osudnou, bujaré ty junáky, kteří před týdnem, ba před několika dny ještě s veselou tváří a hlučným zpěvem brali se na bojiště, spatřila teď zbrocené krví, utrmácené parným bojem, zraněné zbrojí ciziny.

O polednách přibyl vlak »Boleslavan« s prvními obětmi boje svedeného v noci na uplynulý den v Podolí u Turnova, do pražského nádraží. Přivezl v 10 vagonech 152 raněných, mezi nimiž bylo 7 důstojníků. Dříve ještě, než vlak ten přijel, shromáždilo se na nádraží, na baštách a na mostě nad nádražím, na tisíce lidí na pouhou pověsť, že u Turnova trvá boj a že přivezeni budou odtamtud ranění. Když pak se očekávaný vlak přiblížil, propuklo obecenstvo v dlouho trvající volání »slávy« a každý chvátal, aby uzřel přivezené tváří v tvář. Ranění náleželi pěším plukům krále pruského, barona Martinia a 18. praporu myslivců. Většinou byli lehce raněni, majíce sečné rány na rukou a hlavách.

Ranění měli rány obvázány pouze lehkými, patrně na kvap přiloženými obvazy. Proto také bylo první péčí výboru pomocného, jakmile ranění z vagonů sesazeni byli, aby dle možnosti a nutnosti nové obvazy se jim přiložily a rány vymyly. S největší péčí vyzdvihováni jsou na to nebozí na připravené již povozy, fiakry, drožky a omnibusy, jichž na počet 20 společenstvo fiakristův a drožkářův ochotně bylo dostavilo. Zároveň podávány raněným k občerstvení likéry, víno, pomeranče a t. p., což trpící bojovníci vděčně a s patrným potěšením přijímali. Však nejdojemnější divadlo rozvinulo se teprve na ulicích, jimiž ranění zvolna byli vezeni do nemocnice při kasárnách Karlových. Kudy ubíral se žalostný ten průvod, stály nepřetržité řady lidstva, hlava vedle hlavy, a nebylo snad tváře, na kterouž by zjev ten, nebyl vtiskl posvátnou runu vroucího soucitu. Nejedno oko mužské ze zakalilo, nejedna prsa ulevila si hlubokým povzdechem. Ženy hlasitě štkaly. Kde možná bylo, rozmlouval lid s raněnými, těše je a klada jim otázky, jevící nejupřímnější soustrasť. Ranění snášeli bolesti své s obdivuhodnou zmužilostí. Mnohému řinula se krev z rány a chudák nutil se k úsměvu.

Odpůldne hrnulo se opět rozechvěné obyvatelstvo pražské k státnímu nádraží a obsazovalo v hustých davech všechny ulice, jimiž ubírati se měly povozy s raněnými a chorými vojíny. Zvláště před nádražím řadila se hlava vedle hlavy, a přece nebylo značného na takové množství hluku. Uvnitř nádraží byli se někteří členové pomocného komitétu sešli, aby přispěli první pomocí. Měli zde nosiče pohotově, aby pomohli tíže raněným. Hojnosť červeného a bílého vína byla již do skleněných nádob nalita, množství pomerančů nahromaděno, obvazadla připravena a lékaři ochotně se dostavili pro případ, že by jich pomoci snad hned v nádraží bylo potřebí. Na vnitřním prostranství k nádražním skladům stál povoz vedle povozu, drožky, fiakry, soukromé povozy a omnibusy; některé z poslednějších byly uvnitř prozatímními lůžky a elastickými poduškami opatřeny. Nosidla rozmanitého druhu byla po rukou. Po půl páté vjížděl pomalu vlak. První vagony byli veskrz naplněny raněnými, vagony poslední ale jinými chorými z boleslavských nemocnic. Uvítání bylo srdečné, dojemné. Ihned přikročeno k stěhování přivezených, mezi čímž podávány okny a dveřmi občerstvení, cigara, víno a t. d. Dojemný obraz se rozvinul, když vagon po vagonu otvírán byl. Lehčeji ranění seděli ovšem prostě na sedadlech, těžším však bylo pohodlně ustláno na podlaze. Mezi těmito bylo zvláště několik těžce raněných důstojníků vyšších i nižších; každému z nich bylo upraveno na podlaze coupé první anebo druhé třídy; sluhové jejich ošetřovali je po cestě. Málo bylo raněných, kteří by nebyli přijali nabízeného občerstvení; většina ihned dychtivě kouřila. Mnozí vystupovali beze vší pomoci, jiným přistavovala se sedadla, pomáháno jim opatrně, někteří konečně musili býti šetrně vyzdviženi a přímo na nosidla dáni, při čemž ochotně se všech stran pomáháno. Většina také měla ještě celý vojenský svůj šat i zbroj a jen někteří byli vysvlečeni až na prádlo. Zkrvácené prádlo a obvazadla naznačovaly skoro vesměs blesury na levé straně těla, zvláště levé ruky byly zbodány nebo posekány. Těžce ranění, jichž bledé tváře hlásaly kruté utrpení, kráčeli klidně nebo shlíželi pokojně s nosidel. Ostatní se usmívali a vyprávěli každý o své příhodě. Když konečně první vozy se z nádraží hnuly, rozložilo se před nádražím hluboké ticho. Každý napínal zrak, nespatří-li některého známého a němě pozdravovali všichni do vnitř vozů; když však myslivci čeští přijížděli, zaburácelo hromové »Sláva!« a jakmile se některé kalpaky husarské ukázaly, voláno i opakováno »Eljen a Magyar!« Dva neb tři vojíni musili se přímo na nosidlech do nemocnice dopraviti, jednoho vyzdvihli již na cestě z vozu a vložili na nosidla. Avšak vozy nemohly hustými davy lidu dosti volně projeti; skoro před každým hostincem stáli lidé se džbánky a sklenicemi a podávali dary do vozů. Dobrý rozmar raněných působil konejšivě na obecenstvo; dámy, jichž všude bylo víc než mužských, snažily se usmívati, ale stíraly při tom po tvářích kanoucí slzy. Výjevy tyto zajisté nemálo přispěly k tomu, že zvýšena byla ještě ochota pražské ženské pleti, aby pro raněné sešlo se všelikých příspěvků co nejhojněji.

Celkem přivezeno tímto vlakem 130 mužův různého druhu, ponejvíce ovšem 18. praporu polních myslivců, pěších pluků Ramingova a Martiniova a husarského pluku cara Mikuláše, vesměs to z brigády Poschachrovy a bývalé brigády Condrecourta. Dle vlastního výroku přibylých poraněných vojínův sveden byl boj ten, v němž přivezení se súčastnili, na obou březích Jizery hlavně u Podolí, kdež oblíbený v Praze 18. prapor polních myslivců skorem úplné byl potřen.

Druhým tímto transportem dopraveno již více těžce raněných a mimo mužstvo též mnoho (asi 20) důstojníkův vyšších a nižších. Ranění tito odvezeni dílem do vojenské nemocnice na Karlově náměstí, dílem k milosrdným bratřím. Lehce ranění ještě toho dne odvezeni dále, aby ve zdejších nemocnicích bylo dostatečné místo pro těžce raněné, kteří asi ještě přiveženi budou.

Jevily-li se při prvních dvou transportech sem přivežených v bitvě u Podolí poraněných vojínů účastenství a soustrast obyvatelstva pražského všech tříd spůsobem až tklivým, vyburcovala zpráva, že třetí transport o deváté hodině večer přibude, skoro všechno obyvatelstvo pražské, tak že v tu dobu ulice k nádraží a nemocnici vedoucí tisíci a tisíci lidu byly nabity. S vlakem přijelo 75 poraněných, mezi nimiž bylo mnoho důstojníků; vojínové tito náleželi k 18., 29. a 32. praporu polních myslivců, k pěším plukům Martiniovu č. 30.ř Ramingovu č. 72. a pluku krále pruského č. 34., dále k plukům husarským č. 2. ruského velkého knížete Mikuláše a k pluku č. 9. Frant. kníž. Liechtensteina. Mimo naznačené vojíny přibylo též velké množství prchajících rodin. Tentokráte přivezeno mnoho těžce raněných, tak že nosítek velmi hojné se musilo užívati. Jako dříve byli poranení také nyní častováni vínem, pivem a doutnjky, jež podávali členové pomocného komitétu. Navzdor pozdní době (byloť již půl jedenácté) setrvalo obecenstvo plným počtem na ulicích a pozdravovalo raněné hlučným voláním »Sláva« a »Na zdar«. Nevšední působnost osvědčili členové sboru pomocného všude, kdekoliv třeba bylo, sami osobně pomáhajíce, a sami také raněné z vagonů až do povozů ochotně přenášejíce.

V noci na den 29. června dopraven čtvrtý transport raněných z bojiště u Podolí do Prahy. Ačkoli šlo již na 2. hodinu s půlnoci, bylo přece před nádražím a na všech k vojenské nemocnici vedoucích ulicích velké množství lidu, kterýž jako dříve, raněné nad míru vroucně vítal. Transport těchto skoro vesměs těžce raněných — bylo jich 74 — byl nad míru dojemný.

Vůbec osvědčovalo obyvatelstvo pražské raněným vojínům vzácnou, nelíčeně upřímnou soustrast a přízeň. Do vojenské nemocnice dostavovaly se již časně z rána dámy, přinášející pro raněné čisté prádlo, obvazadla, krmě, víno, doutníky a rozličné pochoutky a množství cituplných dárkyň rostlo každou hodinu, tak že správě nemocnice i ošetřovatelům raněných z toho až vzrůstala potíž. Mimo to dostavoval se od osmé hodiny ranní velký počet panských ekypáží a soukromých povozů, v nichž jednotliví ranění, den před tím ve vojenské nemocnici umístění, rozváženi na žádosť soukromníků do jejich bytů k ošetřování a léčení. Velký nával byl i těch, kdož v trapné nejistotě o osudu svých milých doptávali se, zdali také ten či onen nebyl mezi raněnými přivezen. Po celý den bývalo Karlovo náměstí oživeno lidmi toužícími spatřiti raněné.

Transporty raněných každým dnem rostly a s nimi stoupala také soustrasť všeho lidu a veřejná i soukromá dobročinnost.

Praha bez úřadů

Od prvních nezdarů na bojišti obmezovány každým dnem doprava po železných drahách i služba poštovní a obě přestávaly docela vzhledem k městům a krajům, jež pruským vojskem byly obsazeny. Vůbec vázly příkrým úpadkem obchodní ruch i vozba a tíseň z toho plynoucí přiměla ministerstvo spravedlnosti — na žádost pražské komory obchodní a živnostenské — že povolilo (prozatím jenom krátké) příročí čili moratorium práva směnečného, kteréž později ovšem bylo prodlouženo.

Ačkoli se z bojiště stále trousily jenom zprávy příznivé, bylo obecenstvo pražské velmi znepokojeno jednáním c. k. státních úřadů správních, finančních a soudních, kteréž činily kvapné přípravy na — odchod. Dne 28. června nařízeno příslušným státním úřadům, aby pokladny uvedly do stavu, kterýž by možným činil, aby ve chvíli nebezpečí ihned mohly býti odvezeny.

K obecnému znepokojení přispělo také nařízení, aby veškery erární zásoby obilí, potravin, tabáku a cigar z Prahy byly odveženy, čímž se také dnem 1. července započalo. Časopisy protestovaly proti odvážení tabáku a cigar namítajíce, kterak že bude lze krýti potřebu tabáku a cigar zejmena pro případ, že by Prusové do Prahy vtrhli, a žádaly zároveň, aby přísně zakázán byl všeliký vývoz soukromých zásob obilí, mouky a všech ostatních druhů spíže.

Zároveň s uvedenými rozkazy nařízeno politickým, policejním a finančním úřadům v Praze, aby všechny důležité spisy do beden uložily a vůbec na odjezd se uchystaly, tak že dnem 2. července obecní zastupitelstvo celou správu města převzalo.

Ode dne 29. června začala se Praha plniti rodinami, prchajícími z okolí mladoboleslavského, novobenáteckého, jičínského, z Náchodska a jiných severovýchodních krajin Čech. Obyvatelstvo vyštvané od klidných krbů prchalo v zoufalém zmatku před kvapící hrůzou bez cíle a naděje, vydáno pouhé náhodě. Mnozí z ubohých nezachránili si v divém zmatku nic, než holé životy. Každý vlak přivážel do Prahy nové oběti války a Praha poskytovala všem láskyplné pohostinství.

Avšak záhy propukl také v Praze poplach a v jeho zápětí ukvapené prchání na venek. Již byly ze soukromých zpráv časopisů známy nezdary rakouského vojska u Trutnova, Skalice a Jičína a zamlklost úřadního telegrafu podněcovala všeho druhu poplašné pověsti, Den 1. června byl pro Prahu jedním z nejtrapnějších. Děsné slechy kolovaly městem a docházely všude téměř víry. Ve všem lidu bylo rozčilení, jako by Prusové již již táhli ku branám pražským a valná čásť obyvatelstva, nedbajíc hlasů střízlivých, stěhovala se, namnoze i s nábytkem z města. Všemi ulicemi vedoucími k nádraží na Smíchově rachotil v neděli dne 1. července celé odpůldne nepřetržitý proud vozů s pražskými uprchlíky. Mezi povozy soukromé vpletlo se také mnoho povozů přípřežních s náklady vojenskými a úřadními, tak že vůz za vozem se valil v nekonečném řetězu.

V propuklém takto poplachu a zmatku nebylo namnoze možná dostati vozu; avšak lidé, kteří byli hlavu potratili, musili míti vůz za každou cenu. A tak platili mnozí za jízdu do Berouna 50, do Benešova 40, do Plzně 100 zlatých. Ba tvrdilo se, že leckterý bohatší slaboch jen za dopravu do Berouna zaplatil sto zlatých a ještě více.

O tomto, lze říci směšném útěku bojácných lidí, jejž časopisy všelikými domluvami po dva dni nebyly s to zarazit, pravil Jan Neruda dne 3. července ve feuilletonu »Nár. Listů«: »Skoro bychom se styděli za potomky předků svých vidouce předvčerejší a včerejší útěk z Prahy, útěk tak přenáhlený, tak nerozmyslný. Přesvědčili jsme se však k radosti své, že vlastní měšťanstvo naše nenáleží k těm, kteří hlavu ztratili a domov svůj opouštějí, aby i domov ten i samy sebe vydali jen svízelům tím jistějším. Kdo sama sebe opouští, jest opuštěn, — ale měšťanstvo naše neopustilo sebe, není tedy také opuštěno; jeho obecní výbor drží správu v pevných rukou, život pražský půjde v kolejích stále pevných, byť i výminečných, Praha zůstane důstojnou Prahou, byť se jí dostalo i návštěv nejneobvyklejších a nejcizejších. Důstojné chování našeho města musí i na cizincích vymoci úctu, v níž je už zahrnuta všemožná ochrana, jaké se městu vůbec může dostati... Konečně je snad i dobře, že se Praha jaksi vyčistila, že ti z občanstva, kteří měli skutečný strach, vybrali se na bezpečný jih, a kdo z navštěvovatelů počasných vůbec v Praze nemají působiště, že odešli jinam. Zůstávají ti, kterým je na životě v Praze záleženo a ti Praze prospějí, ať si již návštěvu pruskou obdržíme nebo jen po nějaký čas očekávati budeme. Strach se z Prahy vystěhoval, dobrá mysl má místo, aby se vestěhovala. Také již již všude potkáváme dobrou tu mysl, na ulicích, v rodinách, na radnici. Jako by náhle vše bylo zmoudřelo.«

Počítalo se, že jenom dne 1. července 13.000 osob Prahu opustilo. Tento poplach rozdmychala silně okolnost, že téhož dne skoro všechny c. k. úřady uzavřeny byly a všichni vyšší úřadníci na rozkaz z Vídně Prahu kvapně opustili. Zejména spůsobil v neděli veliké rozčilení s velikou okázalostí prováděný odchod c. k. policie. Před budovou policejního ředitelství stála řada selských povozů, na které s velikým rachocením a povykem nakládány těžké bedny s úřadními akty a příslušnostmi všeho druhu, kdežto strážní mužstvo z větší části již bylo za branou.

Dne 1. července večer uzavřeno české divadlo na neurčitou dobu. Řiditel Thomé oznámil prostě hercům, zpěvákům a hudebníkům, že jsou od toho dne všech závazků sproštěni, to jest, že se jim na dále nebudou vypláceti žádné gáže. Herci vyslali na to ze středu svého deputaci, sestávající z pp. Švandy, Maýra a Šamberka k zemskému výboru, aby proti takovému opatření protestovala a na smlouvu se odvolala, dle kteréž ředitel v mimořádných případech za každý večer, kdy se nehraje, dostávati měl ze zemské pokladny na prospěch herectva dvě stě zlatých. Vyjednávání se zemským výborem skončilo tím, že povolil zemský výbor hercům na čas, co se nebude hráti, zálohu 2000 zlatých, kteráž také (ale teprve dne 7. července) dle poměru gáží mezi ně byla rozdělena.

Dne 2. července odpoledne nalepena na nároží pražských ulic tato

»Vyhláška. Podle slibu svého, že obyvatelstvu vždy pravdu sdělím o nynějších válečných událostech, pokud mi ve známost vejdou, oznamuji, že obavy před nepřátelským obsazením Prahy až posud se nezvětšily, poněvadž nepřítel pouze město Mladou Boleslav asi jednou brigádou obsadil a včera odpoledne o čtvrté hodině škadrona husarů a slabé pikety pěchoty do Nových Benátek vtrhly.

Od té doby až dosud nevešlo více v známost, že by se nepřátelské vojsko ku předu pohybovalo. C. k. severní armáda dokončila své soustředění a hledí zmužile vstříc novým bojům, které nyní následovati budou.

Poněvadž Jeho c. k. apošt. Veličenství hned z počátku nynějšího nebezpečí válečného naříditi ráčil, že král. město Praha a město Vyšehrad, byť i pevnostmi byla, přece za otevřená města považovány býti mají, a tudíž v případu tom, kdyby jim nepřítel hrozil, od c. k. vojska opustiti a veškeré válečné zásoby odtud odvézti se mají, aby snad nebyly vydány v šanc osudu města dobytého, zejména však střelbě, tož musí c. k. vojsko se všemi válečnými zásobami již nyní město opustiti.

Obyvatelstvo nechť spatřuje v tom o jednu jistotu více, kterak se o město pečuje, pročež kojím se nadějí, že obyvatelé města Prahy se nebudou poddávati bezdůvodným obavám a že osvědčené vlastenecké chování se, pokoj a mírnost zachovají.

O zachování pořádku a pokoje jest po odtažení c k. vojska pečováno, jelikož měšťanské sbory potřebnou službu strážní zastávati budou.

Konečné oznamuji, že včera roznášená pověsť, jako by c. k. místodržitelství již úřadní činnost svou bylo zastavilo, nepodstatná jest.

Z c. k. místodržitelského presidia v Praze, dne 9. červce. 1866. Správce místodržitelstvi: Antonín hrabě Lažanský«.

Ve večerní schůzi městské rady (téhož dne) oznámil purkmistr dr. Václav Bělský, že mu od správce místodržitelství, hraběte Lažanského, odevzdána byla všechna správa místní policie do té doby, až činnost opět nastoupí c. k. policejní ředitelství. Následkem toho obrátila městská rada zřetel svůj především k tomu, jakým spůsobem by nejsnáze bylo lze vyhověti požadavkům veřejné bezpečnosti v městech pražských. Především usneseno tedy, aby obecní stráž rozmnožena byla na 200 mužů. Zřízení sboru tohoto svěřeno zvláštnímu výboru, jejž sestaviti, měl pan purkmistr. Dále usnešeno, aby do té doby, než stráž zřízena bude, službu veřejné bezpečnosti konaly ozbrojené sbory měšťanské, sesílené voliči, jež purkmistr k tomu ustanoví a povolá. Prvního dne konaly hlídky sami městští radové a obecní starší ve spolku s členy ozbrojených sborů, pro další pak dni přihlásil se dobrovolně velký počet mladých lidí i starších pánů z pražského občanstva. Jakožto odznak měli službu konající občané na rameni bílou stuhu.

Volná čásť hasičův a obecních strážníků konsignována pro případ potřeby na radnici.

Ježto byly tím časem všechny c. k. úřady Prahu opustily, donášely se spousty úřadních klíčů na radnici, kdež potom beze všeho označení na centových hromadách ležely.

Městské rady pražská, karlínská a smíchovská prohlásily se za permanentní a konaly denně řadu schůzí. Všude přešla veškera správa a veřejná služba na úřad obecní. Brány městské zůstaly z usnešení městské rady pražské stále otevřeny.

Jednou z nejvážnějších starostí obecních zastupitelstev pražského i předměstských bylo, postarati se nouzi trpícímu lidu o výživu. V tom ohledu přijata všude zásada, že se má lidu především opatřovati práce, ale vedle toho usnešeno ovšem také poskytovati chléb a jiné potraviny ne-li zdarma, aspoň za nejnižší možnou cenu. A takž prodával se chudině až do příchodu Prusů bochník chleba za 8 krejcarů. — Odchodem c. k. úřadů a pokladen ocítili se na holičkách všichni na Prahu upoutaní invalidi a pensisté; městská rada vyzvala tedy »Spolek pro podporování domácích chudých«, aby osoby ty proti dodatečné náhradě podporoval, kteréžto žádosti také plnou měrou bylo vyhověno.

Ježto bylo c. k. poštovní řiditelství, jako ostatní úřady, všechno úřadování zastavilo, neměly pražské noviny poštovních známek novinářských a musily platiti porto hotovými. Také přestalo dnem 3. července kolkování papíru pro noviny a listy vyšly dne 4. července s poznámkou nad velkou hlavicí: »Kolek zaznamenán k pozdější náhradě«, ale již 5. na mistě kolku s notou: »Nekolkováno následkem rozhodnutí ministerstva financí ze dne 4. července čís. 31.280.« Dnem 9. července zmizela i tato poznámka.

Dne 3. července oznamoval úřadní list »Pr. Zeitung: »Ježto okamžité nebezpečí v pádu nepřátelského vojska do Prahy se umenšilo, uznal p. správce místodržitelství za dobré, povolati do Prahy nazpět c. k. místodržitelské úřadníky, kteří pro případ nepřátelského obsazení Prahy do Plzně byli odešli.«

Od půl noci na den 4. července zuřila nad Prahou veliká bouře, kterouž ustrašený lid považoval za předzvěsť ohromujících událostí. Smýšlení bylo pessimistické, ale na takové zvěsti, jaké přišly, nebyl přece nikdo připraven. Cestující, kteří z okolí Pardubic přijeli, vypravovali sice, že byla dne 3. července v okolí Kr. Hradce ostrá řež jakási a »Politik« přinesla telegram, že byla den před tím svedena velká bitva u Nechanic, Sadové a Lípy, že bitva ta ráno o 7. hodině začala a že rakouské vojsko odpoledne ustoupilo ke Králové Hradci, ale to nebyla ještě zpráva o ztracené rozhodující bitvě, o děsné Královéhradecké porážce. Ta došla teprve později.

Jako hromové rány dopadaly telegrafické zprávy tohoto dne do myslí a srdcí všeho lidu. Následkův královéhradecké katastrofy nedovedl sice nikdo ještě změřiti, ale přece bylo všem už jasno, že je celý strategický Benedekův plán zmařen, že jest severovýchodní bojiště pro severní armádu ztraceno a že je Praha nepříteli v šanc vydána.

Zděšení, trapný cit nejistoty a hněv vířily ve všech hrudích a propukaly tu v elegický nářek, tu ve hněvné zlořečení, tu v krvavý sarkastický posměch. Nepřítel, kterýmž ještě před několika dny bylo povrhováno, z něhož si zejména vojenské kruhy úsměšky tropily, zaplavoval nyní zem a postupoval jakožto hrdý, jásající vítěz železnými kolonnami na Prahu a Vídeň, kdežto hrdá do nedávna armáda, ta »nejlepší, jaké kdy Rakousko mělo«, rozbita a rozházena, zdemoralisována a do úpadu znavena všemi cestami k Moravě prchala. A opět nastal hromadný útěk z Prahy; co nestatečného a bojácného ještě — na domluvu novin bylo zůstalo, nyní se vyklidilo. Avšak exodus ten nebyl již ani z daleka tak veliký, jako dne 1. července. Všude, na ulicích, ve veřejných místnostech i v domácnostech mluvilo se jenom o ztracených bitvách a dělaly se nejrůznější kombinace o tom, co dále díti se bude. Někteří považovali už všechno za ztracené, jiní však chytali se posledních paprsků naděje a doufali ještě ve příznivý obrat. Ale těchto bylo jen poskrovnu.

Zaznamenati dlužno, že byl tou dobou v Praze navzdor odchodu policie a všech úřadů nejvzornější pořádek. Praha mohla býti a byla také hrda na svoje obyvatelstvo, kteréž dokázalo, že se i v nejkritičtějších dobách dovede se vzácnou zralostí ovládati samo.

Spojení s rakouskými zeměmi bylo velmi obmezené. Depeše do Vídně a z Vídně do Prahy chodily přes Budějovice, poštovní pak spojení mezi Prahou a Vídní obstarávaly rychlíky (poštovní vozy) jezdící přes Jihlavu. Západní dráha jezdila však dne 4. července ještě zcela pravidelně.

Že vůči hrozící invasi pruského vojska všechny obchody uvázly, rozumí se samo sebou.

Úvěrní ústavy, jakož byly eskomptní banka, filialka úvěrního ústavu a filialka národní banky, byly zavřeny a na státním nádraží konány přípravy k odvežení vagonového parku a všeho nářadí do Vídně. Na Koňském trhu (nynějším Václavském náměstí) stály řady povozů, jež určeny byly k tomu, aby erární zásoby do bezpečí odvezly.

Velikou nevoli spůsobilo, že nejvyšší zemský maršálek hrabě Rothkirch Panthen všechny přísedící zemského výboru propustil a sám také z Prahy se vzdálil. To bylo bezdůvodné, nestatečné a zvrácené.

C. k. místodržitelství uveřejnilo dne 4. července tyto dva telegramy z bojiště:

»Státní ministr panu správci místodržitelství v Praze.

Pevnostní velitelství v Králové Hradci oznamuje Jeho Exc. panu prvnímu generálnímu pobočníkovi Jeho Vel. císaře pána dne 3. července 1866. o 10. hod. 10 minut večer:

Výsledek bitvy mezi Králové Hradcem a Josefovem svedené byl až do dvou hodin odpoledne rakouským zbraním příznivý, po této době počala nás nepřátelská křídla obklopovati a zatlačovati.

Státní ministr správci místodržitelství v Praze číslo exh. 3896 st. m.:

»Dle oznámení polního zbrojmistra Benedeka Jeho Veličenství ze dne 4. července v Mýtě Vysokém o třetí hodině z rána: Po skvělém boji celé armády u Králové Hradce, kterýž po více hodin trval, podařilo se nepříteli, podporovanému nepříznivým počasím armádu obejíti se strany i ze zadu a musel vzdor všemu namáhání ústup nastoupen býti.«

Téhož dne došla do Prahy telegrafická zpráva, že byli generálové hrabě Clam-Gallas, baron Henigstein a rytíř Krismanič z bojiště do Vídně odvoláni a že budou před vojenský soud pohnáni. Rozumí se, že zvěsť tato nové rozčilení v městě spůsobila.

Nárožní vyhláškou dne 4. července vydanou oznámil purkmistr občanstvu, že z nařízení c. k. místodržitelství ze dne 2. července obce Pražská převzala vedení všech záležitostí, jež dosud příslušely c. k. policejnímu ředitelství a že jsou již učiněna všechna opatření pro bezpečnost osoby i majetku. Touže vyhláškou vyzval purkmistr obyvatelstvo hlavního města co nejdůtklivěji, aby nových orgánů bezpečnosti ve všem poslušno bylo a jim k udržení veřejného pokoje všude bylo nápomocno.

V čelo městského policejního řiditelství postavil se purkmistr dr. Václav Bělský. Do městské stráže bezpečnosti přijati všichni bývalí policisté a tajní, kteří nepouživše povolené sobě »dovolené« obci se přihlásili. Na okresních komisariatech úřadovali městští úřadníci. Stráž, vykonávanou dosud c. k. policejními strážníky, zastávaly ozbrojené měšťanstvo a sbor hasičský. Na každé policejní strážnici byli městští hasiči a dva civilní strážníci.

Dne 6. července oznamovaly »Nár. Listy« v čele denních zpráv: Poněvadž poštovní spojení nyní tou měrou jest přerušeno, že nás již po dva dni nedocházejí listy ani cizozemské ani tuzemské, jsme nuceni, vydávati »Národní Listy« po několik dní toliko o půl archu.« Podobné prohlášení učinila i »Politik«. — Redakce týdně vycházejících časopisů oznámily, že následkem přerušsného skoro na všechny strany poštovního spojení vydávání listů svých na ten čas zastavují.

Téhož dne odpoledne nalepeno na nároží pražská toto ohlášení:

»Následkem vyššího rozkazu a ustupujíc nátlaku událostí překládá se sídlo politického zemského úřadu země České prozatím na krátkou dobu do Plzně. Z c. k. místodržitelského presidia. V Praze, v červenci 1866. Správce místodržitelství: Antonín hr. Lažanský.«

Obyvatelům města Prahy zanechal správce c. k. místodržitelství hr. Antonín Lažanský tento podivně stylisovaný list: »Nátlak událostí přistupuje k nám vždy blíže a já vykonávám svou povinnost a mně dané vyšší rozkazy, dle jakých se zachovati musím, an srdcem opravdu těžkým, byť i jen na krátký čas s Prahou se loučím a sídlo politické vlády zemské prozatím do Plzně překládám. Musí-li naše drahá vlast, kteráž je i vlastí mou. rozličných útrap zakoušeti, nastanou-li i hlavnímu městu zemskému hodiny těžkých zkoušek, tož jest muže důstojno, aby jim s železným čelem vstříc hleděl, s odhodlaností a pevným přesvědčením je snášel, že spravedlivá věc v nedlouhé době po spravedlnosti zvítězí a pro Prahu a její bodré obyvatelstvo hodiny úzkosti a starosti pominou.

Odvolávám se nikoli bez výsledku k vlastenectví a ku zdravému náhledu obyvatelstva, an je vřele prosím, aby hodiny zkušení snášelo s toutéž pokojnou, obětovnou myslí, a tímtéž pokojným se chováním, jakéž jsem již tak často v tak výborné míře při něm byl seznal a které mne v mém těžkém úřadě tak podstatně byly podporovaly Nastal pro mne okamžik největšího zapření sebe sama, an v obvyklé povinné věrnosti a oddanosti ve vyšší moc ze středu obyvatelstva Pražského se ubírám, jemu srdečné své díky za všechny důkazy důvěry vzdávaje.

Vládneť spravedlivý Bůh, nechť On Vás ochraňuje, moji drazí spoluobčané, brzo jistě se s ochranou Nejvyššího pokoj a mír opět navrátí. — V Praze, v měsíci červenci 1866.«

Jeho Eminence kardinál arcibiskup pražský vydal o válce pastýřský list, jehož podstatný obsah je soustředěn v těchto větách: »Vlast naše je v nebezpečí, co medle žádá od nás? Mysl statečná, nejmilejší! a důvěra toť nyní jest naší povinností. Statečnosť dím, neboť co by byla víra naše, kdyby nedovedla povznésti nás i nad ty nejkrutější bouře života? Statečnost, mysl křesťanská, Bohu oddaná, kteráž i v nejtěžším navštívení poznává a velebiti dovede nejvýš moudré řízení a dopuštění Otce nebeského a která ústy stísněného apoštola musí volati: »Odevšad trpíme soužení, ale nestýskáme si; jsme v nesnázích, ale nejsme opuštěni.« — Statečnost a důvěra, důvěra v milovaného zeměpána a neobmezená k němu oddanost. Spočíváť zajisté moc a síla panovníkova především v lásce, . v sjednocenosti jeho národů. A platí-li toto v každý čas, platí to zvláště v těžkých dobách obecného nebezpečí, které jej neodolatelně k tomu nutí, aby tasil meč, od Boha mu propůjčený ... Důvěra a pevná přesvědčenost o dobrém právu velevlasti naší rakouské, jež pokoje si žádala a války nehledala. Ne na nás, alebrž rušitelích míru spočívá celé břímě nejtěžší odpovědnosti jak před Bohem tak před lidmi. Avšak zasloužená pokuta stihla posud vždycky ty, kdož bezpráví sami nejprve začali, a posud osvědčila se v dějinách národů vždycky svatá pravda Božského slova: »SpravedInost zvyšuje národ, hřích pak bídné činí národy.« — Chovajíce pak sami v sobě statečnost a důvěru, máme i jiné povzbuzovati k velkoduchým citům a chrabrému smýšlení jakož i ku spanilým skutkům neunavné dobročinnosti. Utištěná vlast vyžaduje od nás společné naše a přímluvné modlidby, aby On, jenž bitvy řídí, žehnal zbrani služebníka svého, císaře a krále Františka Josefa a upoutal spravedlivé vítězství ku praporům mocnářství rakouského.«

Vydáno v roce 1896