ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - X. Praha za války 5.část

Až jednou Letná bude vypravena ve vší své půvabnosti a stráně její se stanou nejmilejší vycházkou Pražanů, nebude toto návrší jen pouhou ozdobou Prahy, ale bude zároveň pomníkem obce, která tam v nejtrudnější době usušila nejedná slzu a nejeden život vyrvala z pokraje propasti zoufalé.«

Dne 17. července vydána tato

»Vyhláška.

Uvádí se tímto vůbec ve známost, že J. V. král pruský ráčil jmenovati Jeho Exc. gen. pěchoty Vogla z Falkensteinu nejvyšším vladařem zemským království českého.

I očekává vláda zemská, že političtí a správní úřadové setrvají v úřadě a pokud se týče, že se na svá místa navrátí, jinak by se zastupitelstvem městským a představenstvy okresními, jakož se zřízenci zákonními bezprostředně řízení se dělo.

Zároveň se očekává, že jedenkaždý bezvýminečně poslušen bude nařízení královské pruské vlády a zřízenců od ní uznaných neb ustanovených.

Každé provinění proti tomu buď si činem aneb opomenutím potrestáno bude bez ohledu co nejpřísněji.

Dáno v Praze na Hradčanech, dne 16. července 1866. Královská pruská nejvyšší vláda zemská království Českého. V zastoupení: Hr. Schiehen, rytmistr a pobočník. von Lattre, setník v gen. štábu. Barretzki, vojenský intendant.«

Pruské rekvisice v Praze dosáhly v posledních dnech již značné míry: čítajíc spolu i zaopatřování vojska pruského v kasárnách vymáhaly tyto rekvisice na obci pražské průměrně denní sumu 20.000 zl. r. č. Prodlením téhodne musila obec pražská odvésti pruskému vojsku mimo obyčejnou denní stravu ještě tyto věci: 31 centů chleba, l cent soli, 3 a půl centu rýže, 60 lib. kávy, 76 láhví vína, 450 loket sukna, 600 košil, 700 prostěradel, 700 ručníků, 40 pokrývek pro nemocné, 250 pásek, 28 desek pro zlámaniny, 50 obvazků na průtrž, léky všeho druhu pro polní nemocnici v Přelouči, množství sklenic a j. potřeb špitálních, dále 8 kusů hovězích koží, 200 k. telecích koží, 4 kusy koží na podešvy, několik kozí na bubny, 3000 kusů hřebíků do podešvů, 13.000 kusů hřebíků do podpatků, 800 větších, 24 tuctů malých knoflíků, pak kladiva, kleště, železa, 600 podkov, 8000 hřebíků do podkov, 80 map král. Českého, Moravy, Horních a Dolních Rakous, jakož i království Uherského. Mimo to musil se dostaviti jistý počet krejčů a obuvníků k službám vojska pruského, a také fiakrů a drožek užíváno zhusta na účet obce pražské. Dne 15. a 16. července sháněno od pruského vojska v Praze a nejbližším okolí velké množství přípřeží. Avšak jen s velkým namáháním bylo lze potřebný počet potahů zaopatřiti, ježto ze 400 přípřežných vozů vyslaných za rakouskou severní armádou dosud velmi málo do Prahy se navrátilo. Za takovýchto okolností užito i drožek ku dopravě vojska pruského.

Vrchní dozorce vojenských nemocnic pražských c. k. plukovník p. Rozborský nařídil všem velitelům nemocnic těchto, aby nedovolovali více obecenstvu podělovati nemocné potravou. Nařízení to bylo prý nutné, »poněvadž obecenstvo pražské ve své vlastenecké a lidumilovné horlivosti nezřídka podělovalo raněné vojíny potravou, která se s povahou nemoci jejich nesnášela, tak že následkem toho, ovšem prý proti vůli dárcův, stav nemoci se zhoršil.« Správa nemocnic prý poskytuje sama nemocným potravy takové a v množství takovém, jak toho nemoc jejich vymáhá. Nebrání se však nijak obecenstvu, aby i příště laskavě samo udělovalo raněným vojínům limonádu, šťávu malinovou, víno, pivo a cigara; lékaři však sami ustanoví, komu z nemocných a mnoho-li se má z občerstvení těchto dáti.

Téhož dne vydány ještě tyto vyhlášky:

»Provolání. V nemocnicích pro raněné vojíny, zřízených na bojištích českých, nedostává se lékařských sil. Kdož by z pánů civilních lékařů tam odebrati se chtěl, žádá se co nejsnažněji, aby se u dekanátu medicínské fakulty přihlásil, kdež se mu oznámí, jakého platu obdrží. Z pražského výboru pomocného pro raněné, vojíny, dne 17. července 1866. Purkmistr: Bělský.«

Pruská vyhláška. Král. pruský velitel 12. divise pěších p. Proudzynski vydal tuto vyhlášku: »V okolí Hradce Králové opovážilo se 10 rolníků a pacholků na král. pruské vojsko úkladně stříleti, při čemž jsou lapeni a nyní soudem vojenským v Pardubicích souzeni. Při této příležitosti varuji obyvatelstvo, aby se nespouštělo svého dosavadního chování, i oznamuji tímto, že každý občan se zbraní v ruce postižený na hrdle trestán bude a že za každého královského pruského raněného neb zabitého vojína místu tomu nejbližší statek se zapálí. Bylo-li z některého místa na král. pruské vojsko střeleno a nelze-li pachatele vypátrati, jsou veškeři osadníci ze skutku toho odpovědni a dle okolností bude ta osada vypálena.«

Prodlením téhož dne byl veškerým obcím okresu Karlínského rozeslán tento pamětihodný cirkulář:

»Vyšších rozkazů uposlechnuv chtěl jsem sídlo c. k. okresního úřadu karlínského prozatímně do Jílového přeložiti. Jelikož však mezitím c. k. pošta pruským velitelstvím zastavena byla a pro obce i jednotlivé osoby veliké obtíže, ba i nemožnost z toho by povstala, úřadní spisy a žádosti do Jílového zasílati, tak jsem se prozatím zase do Karlína vrátil, abych obcím a obyvatelstvu vůbec radou i skutkem v tomto truchlivém a těžkém čase nápomocen býti mohl. Což pp. představeným obcí v známosť uvádím. Od c. k. okresního úřadu. v Karlině, dne 17. července 1866. Müller m. p.«

Dnem 18. července začaly s přivolením pruského velitelstva jezditi železniční vlaky, jež dosud jenom mezi Prahou a Pardubicemi jezdily, až do Brna. Ranním vlakem dopravovaly se od řečeného dne psaní a časopisy na všechny poštovní úřady podél státní dráhy. Psaní pro tento směr přijímala se do 6. hodiny večer. Rovněž zřízeno s přivolením pruského velitelství poštovní spojení se severními Čechy. Jízdní poštou, kteráž vždy o 4. hodině odpolední do Liberce dojížděla, dopravovaly se psaní a noviny do poštovních míst mezi Mladou Boleslavi, Českou Lípou, Rumburkem atd.

Téhož dne oznámily noviny, že se c. k. policie pražská po namáhavém pochodu přes jižní Čechy šťastně dostala do Vídně, kdež 300 mužů vřaděno bylo mezi c. k. policejní strážníky vídeňské.

Po dosazení generálního guvernéra pro království české provedeny velké změny v pražské posádce. Skoro všechny dosavadní pluky zemské obrany vystřídány novými a místním velitelem jmenován za odcházejícího podplukovníka Ranische plukovník Genée. Armádní intendant Barretzki zůstal.

Tomuto přednesl purkmistr dr. Bělský důtklivou stížnost, že obec pražská pod tíží naložených jí břemen klesá a nikterak už s to není zásobovati armádu v celé zemi. Intendant žádal však, aby. obec ještě na nějaký čas všecky síly napjala, že se jí dostane značného ulehčení, jakmile guvernér Vogel z Falkensteina do Prahy zavítá. V tu chvíli nemá prý městské velitelství žádných peněz a nemůže si nic samo opatřovati. Proto jest prý intendantura nucena žádati obec pražskou, aby jí na řádný dluhopis půjčila 10.000 tolarů. Purkmistr odpověděl, že není žádných hotových peněz v obecní pokladně, aby si tedy městské velitelství na řád obce peníze pořídilo jinde.

Na opětné nalehání purkmistra dra. Bělského prohlásil městský velitel, že jest ochoten dáti veřejnou vyhláškou záruku, že se peněžní ústavy beze strachu do Prahy vrátit mohou, ježto jim ani nejmenší nebezpečí nehrozí a plná ochrana se zabezpečuje.

Af prý purkmistr, jenž místní poměry lépe zná, listinu tu sám sepíše a pak ku podpisu předloží. Následkem toho vydáno následujícího dne toto provolání:

»Ježto od král. pruské vlády správa království Českého byla převzata a úřadové, kteří odešli, vládou zemskou vyzváni byli, aby se navrátili a své práce úřadní zase konati začali, podána jest možnost, aby se stav pravidelný do země této zase přivedl. Vláda zemská jsouc ochotna, tržebnímu i živnostenskému obchodu popřáti všeliké zákonem dovolené ochrany, žádá sobě, aby překážky, pro které průmysl a obchod znova oživiti nemůže, co nejdříve byly odstraněny. Z té příčiny vyzývají se všechny ústavy peněžní i úvěrní, i všichni úřadníci závodů průmyslových, kteří se z města vzdálili, aby se ihned do něho zase navrátili, aby jak ve vlastním prospěchu, tak i v prospěchu průmyslu, kterýž jest na mizině, mohli zase pracovati. Poněvadž bezpečnost osoby i majetnosti výslovně se pojišťuje, nadějeme se, že ústavy, jichž se dotýče, podle tohoto vyzvání zajisté se zachovají, vědouce, že na nich samých nejvíce záleží, má-li se platně k tomu přispěti, aby se veřejné důvěry zase nabylo a rány, které nynější okolnosti obchodu již zasadily, aby skutečně se umírnily. Královská pruská vláda v království Českém. V zastoupení: Hrabě Schieben, von Lattre, Barretzki, rytmistr a pobočník. setník v generálním štábu. vojenský intendant«

Hlavní stráže v Praze, totiž tehdejší stráže před staroměstskou radnicí, před generalním velitelstvím na Malé Straně, před hradem Hradčanským, pak stráže u zbrojnice, u komisse monturní, u kasáren ve Slepé bráně atd. byly opět veskrze obsazeny ozbrojenými měšťany.

Dne 19. července skonfiskovali Prusové všechny erární zásoby v kasárnách ve Slepé bráně a na vyšehradské citadelle. O těchto, jakož i některých dříve již zabraných skladech dověděli prý se Prusové udavačstvím, na kteréž noviny tehda silně žalovaly.

Téhož dne hemžila se Praha zase pruskými uniformami všeho druhu. Šly tudy směrem k Vídni pluky Mülbova reservního sboru ze Saska. Generallieutenant Mülbe, dosud guvernér v Sasku, přijel ranním vlakem do Prahy a ubytoval se v paláci knížete Fürstenberga. Mimo řadovou pěchotu přišli také huláni, train s pontony, spížová kolonna o 200 vozích a velký transport dobytka.

Ježto se stále opakovaly případy samovolných rekvisic a tu i tam také případy samovolného ubytování v domech soukromých, pruští vojáci dále na ulicích chytali a zabírali koně a vozy, purkmistrovi pak znovu uloženo bylo, aby obec dodávala furáž pro všechno v okolních místech rozložené vojsko pruské, odebral se dr. Bělský k pruskému veliteli, aby si na tyto nepřístojnosti důrazně postěžoval. Teprv nyní dověděl se, že má Praha už zase nového velitele, že plukovník Genée město opustil a na jeho místo dosazen jest plukovník Wittenhorst-Sonnenfeld. Avšak tento nový velitel nebyl se ještě v úřad uvázal, a ježto generálního guvernéra Vogla z Falkensteina dosud v Praze nebylo, odkázán purkmistr na generallieutenanta Mülba. Tento vyslechl stížnosti, dal pánům Bělskému a Hulešovi za pravdu a slíbil, že dá věc vyšetřiti a vinníky potrestati.

Co pak se furáže týče, prohlásili pánové, kteří právě správu země v moci měli, že odevzdají obci zabavené erární zásoby rakouské, aby z nich potřebu okolních obcí hradila. General Mulbe slíbil, že požádá guvernéra Falkensteina, aby posádku pražskou zmenšil. Aby přepjatým požadavkům konečné přítrž byla učiněna ohlášeno pruskému městskému velitelství, že bude obec pražská nadále jenom tolik dodávati, seč síly její stačí, bude-li však více žádáno, že zastaví vůbec všechny dodávky. Však proto přece bylo obci ještě téhož dne uloženo rekvisic za 20.000 zlatých.

Ježto dovoz potravin z venkova stále jen malý byl, stoupala každým dnem drahota. Mírka bramborů stoupla na příklad ve třech dnech ze 24 na 40 krejcarů.

Když purkmistr dne 19. z radnice vystoupil, obklopilo ho několik set dělníků, žádajících za chléb a práci. Dr. Bělský slíbil, že dle možnosti pomoci jim zjedná.

Dne 20. července oznamovaly »Národní Listy« v denních zprávách: »Jelikož královský pruský auditoriát ustanovil, že české časopisy v Praze nebudou smět dále vycházeti, nebude-li pruskému velitelství jmenován osobně zodpovědný tlumočník, byl panem purkmistrem drem. Bělským pro toto místo navržen a (pruským velitelstvím) potvrzen spisovatel p. Jos. Barák, kterýž se v toto místo již uvázal.« — Josef Barák stal se takto pod titulem tlumočníka plnoprávným censorem všeho českého tisku a prokázal v této době činnosti časopisectvu a vůbec českému písemnictví v době pruské okupace služby velmi cenné a vzácné.

Jmenovaného dne ohlásil purkmistr generallieutenantovi Erichovi, že se čásť c. k. místodržitelství do Prahy vrátí, aby dodávky pro král. vojsko pruské řídilo, což guvernér s velikým uspokojením na vědomí vzal a ihned také pro vracející se c. k. úřadníky potřebné průvodní listy vyhotovil.

Dne 22. července uveřejnil Jan Neruda pro osvěžení čtenářstva ve feuilletonu »Národních Listů« črtu, kteráž tlumočíc náladu vzdělancův té doby zasluhuje, aby do zpráv tohoto oddílu byla pojata. Črta byla nadepsána »Zábřesky oddechu« a zněla takto:

»Kdo by, chtěl říci z Pražanů, že žije nyní po celý asi měsíc klidně zde, nemusel by býti ani člověkem, nýbrž dlaždičkou, a ani ta nemůže něco podobného říci po dlouhou již dobu, neboť nikdy netisklo tolik kol, tolik kroků neumytou její hlavu jako nyní. Po našem mozku valí se události a myšlénky sem a valí se zase tam a nebylo dne, v němž by nebylo alespoň několik okamžiků horečného rozechvění. Ještě nikdy nekráčela historie tak rychlým krokem ku předu jako nyní, historie, učitelka lidstva, naučila se něčemu nyní od lidí a řídí se parou a mlunem. Rozpěněna, okřídlena valí se řeka událostí ku předu, její proud je let a každý příliš bystrý proud porve toho příliš mnoho se břehů i ze dna, než aby byl jasný a čistý, než abychom mohji do něho zříti jako do řeky nenáhle proudící. A k tomu zahnal nás proud dějin ještě také do chob.otku, kde se točíme jen jako by kolem vlastní své osy; jsme zde v Praze ve víru, točíme se vždy několik dní na jednom místě, až závrať z toho, až hlava bolí. Ben Akiba neměl pravdu, že »vše zde bylo jednou již«, a také ten druhý filosof neměl pravdu, který dí: »Nač na časy sobě stěžovat, jak sobě je kdo udělá, tak je má!« Takový filosof myslí skutečně, že něco řek', historie se mu ale vysměje. My bychom sobě věru byli ty časy učinili jinak, my bychom sotva byli buntovní válku svedli — či že bychom byli věru trochu také sami vinni? O torrt nyní trudno rozumovati.

Potřebujeme trochu ticha, trochu oddechu. Třeba bychom se ani nesměli vyšinouti zcela z hluku nás zevšad obklopujícího, nu vždyť i »v práci nepřetržené lze trochu si odpočinouti!«

Řiďme kroky místo přeživou nyní ulici Ostruhovou dolů — výše na Hradčany a již přicházíme k ostrovu lidu. Před hradem ovšem strmí tu děla a rozkládá se obraz, jakého od r. 1848. nebylo; ale ta děla zadívala se na panorama, jemuž ve světě není rovno, a jsou něma obdivem, »Berlín je sice větší, třikrát větší než Praha, není ale ani z polovice tak krásný!« praví pruský dělostřelec o dělo se opírající; udeřil při tom o svého mosazného svěřence a kov zamručel hluboce jako v spokojeném souhlasu.

Hluk města zaléhá sem jen ze vzdálí a vše zde nahoře má ráz nezrušitelného klidu! Stráže ve hradu stojící chovají se tiše a vejdeme-li do dvorů hradních, je tu tentýž poetický mír jako jindy, a dlouhé řády prázdných oken hledí i nyní chladné a lhostejně na osamělého chodce. Avšak zde ještě přece nelze se vyšinouti zcela z myšlének dřívějších. Abys byl zcela tichým, nesmíš vůbec mysliti, musíš jenom sníti. Noha pošinuje se mimovolně dál, stojíme již na ohrazeném prostranství před velebným chrámem. Zde jest vše zcela tak, jak bylo kdy dříve. Z kulaté kapličky uprostřed »hřbitova« kmitají se mhouravá světélka, s věže padají zvukové známky času, před kostelními dveřmi choulí se chudičké babičky, trpělivé jak ten ovetšelý kámen vedle, čekající mlčky, až je ovlhne milosť. Květno- nedělní kazatelna je jak ten oltář vedle a jak ty polospláknuté fresky nahoře, vše vyvětralé, chudé, sestárlé; jsme skoro povděčni, že není změny, že je nám tu náhle volno jako za dětských časů. Jen tam nahoře v těch gothických obloucích, v těch kamenných růžích a štíhlých jako lilie prutech bělá se čerstvý pískovec na znamení, že naše pieta zde potomkům zachovává poesii otcův. Je přece jen rozdíl mezi dřívějškem a nynějškem! Válka se rozzuřila po českých krajích, Praha obsazena cizím vojskem a za hradčanským domem, jenž válkami a bouřemi vnitřními tolik trpíval, pracují a tesají dělníci klidně v stavební své huti, jako by ani nebylo události ve světě, jež by mohla snad více zastaviti dílo humanity.

Vcházíme do vnitř. Jaký to osvěžující chlad, jak volně rozložený klid! Jakoby anděl míru ovanul tě náhle perutí svou! Střed kostela je sice temnější než jindy a zbedněné ve výši lešení šíří stín kryptový a nedovoluje myšlénce rozepnouti se bujně jako jindy, vždyť ale vítá tě každá postranní loď sama co velebný chrám. Palné červencové slunce odráží se malomocně o žulový chlad, polední zář láme se v drobném skle vysokých oken nebo rozpaluje pestré malby skelné a vrhá duhové pruhy na kostkovou dlažuu, na níž, ozve-li se vůbec krtík, ozývá se jen dušené a ostýchavě. Velebný dojem — zde věru jest místo odpočinku!

Svatováclavská kaple vítá leskem svých drahokamů, nevkročíme však do její jindy nám tak milé temnoty, jestiť nad černým klenutím jejím tmavější ještě kobka a v kobce té dřímala do nedávna posvátná koruna českých zemí; a koruna ta se uschovala mimo vlastní zemi svou, do níž patří jako patří šperk do vlasů nevěstiných. Přijdeme sem zase, jindy, později, až šperk zase bude na skvělém čele naší vlastí.

Před námi klečí v stolici cizí vojín. Modlí se z drobné knížečky, chvilkami spíná ruce, nejspíše žádá za šťastný návrat k svým. I sťastnému plavci je nejvolněji, když kotvy zůpouští v přístavě domácím! Snad že se v mysli dívá oknem v domácí svůj kruh —- —.

Jako jindy dřímá tu pomník vedle pomníku. Přísné tváře shlížejí s chladného mramoru, mdle leskne se kamenné brnění dávných bohatýrů i zbraň jejich, kteráž v obraně vlasti bývala nezlomna. Tváře i nápisy mluví charakterem, jehož již ani přečísti nedovedeme. Nad bílou hrobkou dávných českých králů volné se snáší hravý prach, tisíceré myšlénky — avšak vždyť my chceme býti zcela tiši a nesmíme tedy vůbec mysliti, smíme jenom sníti, a o snech vypravovati se nesluší, když jsou to sny, které může každý jiný také míti!

Žhavý proud myšlének je však již pouhou upomínkou dějinnou zase rozpoután, musíme nevolně opět dál, z dómu ven! Zde naproti smějí se na nás stavební krásy Vladislavského dvoru, tam němě, zasmušile hledí na nás svatojiřský chrám, krypta mrtvých, hrob živých. Rychlým krokem chvátáme kolem nádherného paláce pánův z Růže, kolem bídné chudé »zlaté« uličky Rudolfovy, míjíme vchody lobkovické k Bílé věži a k Daliborce, a jsme již zase na jiném prostranství před hradem. Zde netrčí žádné délo, ba ani človíčka zde mimo několik hrajících si dětí. Velké rozkošné zahrady, v nichž letní štěbetání ptáčat vábí oko tvé; panorama budovního démantu Slovanstva rozkládá se tu ještě rozkošněji: avšak zároveň zaléhá sem již bouřněji hluk řeky a velkoměstského života. A také v nás již probuzen ten dřívější proud myšlénkový, ten úpal přemocných, časových dojmů. Ouvoz kolem vinice Karla IV. jest jen krátký, sešli jsme již k Brusce a k vojenským zdejším budovám, v nichž plno života a ruchu. Jsme opět plně v pražské situaci, skoro že rádi unikáme poesii, ana skutečnost odmítá všechen sen, zamyká srdce a napíná myšlénku. Jsou doby, v nichž poesie nemá přístupu, a tu se choulí jako sensitivní květina při náhlém dotknutí a vyčkává klidu i jistoty úplné. Bude nám opět vítána, ano i potřebna! Nyní však i utíkáme před ní a místo hodin se u ní doprošovati — ubíráme jí sami každou minutu. My za to nemůžeme, že není oddechu!«

Dne 21. července vydalo pruské gubernium tuto vyhlášku:

»Uvádí se tímto v obecnou známost, že rekvisice, buďtež jakékoliv, v Praze i po celém království Českém od nynějška jenom s povolením podepsané zemské vlády ukládány býti smějí. Pročež musí každá rekvisice býti vládě zemské oznámena, kteráž řádnou cestou zařídí, čehož dle okolností zapotřebí uzná. Každé provinění proti tomuto nařízení trestáno bude dle zákonů vojenských. V Praze, dne 21. července 1866. Král. pruská vláda zemská království Českého. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

Městská zaopatřovací komise nebyla už v tu dobu, přes všechno napjetí sil, s to vyhovovati stále rostoucím a vždy rozmanitějším požadavkům pruským. Obrácen tedy zřetel na obchodní a živnostenskou komoru pražskou, kteráž dosud válečnými břemeny nejméně byla dotknuta, a tato se skutečně také uvolila, že bude městské zaopatřovací komisi při shánění pruských rekvisic všemožně nápomocna.

Téhož dne přinesly pražské listy zprávu, že na rozkaz místodržitele, hraběte Lažanského, plzeňský purkmistr vydal provolání, žádající, aby všichni c. k. úřadníci, kteří z měst pruským vojskem obsazených se rozprchli, nyní u c. k. místodržitelskéko předsednictví v Plzni se ohlásili, aby známo učiněno bylo, kde se zdržují. To bylo předehrou k rozkazu, aby se všichni úřadníci na svá místa vrátili.

Dne 22. července zaslala zemská vláda pruská »Národním Listům« rozkaz, aby od nynějška denně předkládaly s povinným výtiskem českým zároveň i německý překlad celého čísla. Následkem tohoto rozkazu, jehož dodržení naprosto nemožno bylo, jevilo se další vycházení »Národních Listů« vážné ohroženým a časopis ten byl by se musil neodvratně sám zastaviti, kdyby byla zemská vláda pruská na své vůli setrvala. Avšak ona dala se poučiti a spokojila se překlady jenom úvodních článků.

Dne 23. července oznámil purkmistr dr. Bělský obyvatelstvu měst pražských provedenou organisaci obecní policie touto vyhláškou:

»Ježto nová obecní stráž tak dalece zřízena jest, že denní i noční hlídky v příčině bezpečnosti osob i majetku konati bude, očekávám od obyvatelstva pražského, kteréž v této pohnuté době svůj cit pro právo, jakož i šetrnost k pořádku zákonnému v hojné míře osvědčilo, že tuto stráž obecní v namahavé službě její i dále bude podporovati a v čas potřeby též pomocí svou jí přispěje.«

Zároveň ohlásil purkmistr nárožním plakátem:

»Jakož královská pruská vláda zemská rozkázala, mají všechny hospody v Praze o 10. hod. večer býti zavřeny. Což tímto se vůbec oznamuje.«

Rozkaz tento se sice obecně četl, ale nikde ho nedbali.

Pruská vláda království Českého vydala téhož dne tyto dvě vyhlášky:

1. Dává se tímto vůbec věděti, že podepsaná vláda zemská toho sobě žádá, aby ku prospěchu a pro větší oživení obchodu pošty zase pravidelné jezdily i clo se odvádělo, pokud toliko řádní úřadové k tomuto podají potřebné bezpečenství. Pokud místodržitelství neb jeho zástupce se nevrátí, náležité bezpečenství pojistiti se nemůže. Lepší blahobyt zemský záleží nyní především na tom, aby řádní úřadové království Českého zase v působení své vstoupili. V Praze, dne 22. července 1866. Král. pruská nejvyšší vláda zemská v Čechách. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

2. »Poněvadž již několikráte se přihodilo, že důstojníci a vojenští úřadníci o své újmě se vkládali ve vozbu po železnici, a osoby i při zastávkách i při vlacích ustanovené nutili, aby vlak s někým neb s něčím jel, což při veliké důležitosti toho, aby vozba po železnici pořádně se dála, dokonce trpěti se nemůže, a z té příčiny vidí se mi zapotřebí, všem takovým osobám, které se službou při železnici ničeho činiti nemají, co nejpřísněji zakázati, aby ve vozbu po železnici nikterak se nevměšovaly. Kdo by se přes tento zákaz čeho takového dopustil, byl by soudem vojenským potrestán. Všeliké žádosti, ježto se týkají vozby po železnici, podávati se mají královskému linijnímu komisařství v Praze, v paláci Nosticově. Král. pruská nejvyšší vláda zemská v Čechách. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

Dne 23. července přibyl z Plzně do Prahy c. k. dvorní rada Henniger, kterýž se do 10. července s gremiem českého místodržitelství zdržoval v Budějovicích, jakožto zástupce místodržitelství se zvláštním plnomocenstvím od hraběte Lažanského. Soudilo se obecně, že jeho příchodem obnovena bude administrativní činnost c. k. místodržitelství, což také pruská zemská vláda očekávala. Ale pan dvorní rada, byv představen generalovi Erichovi prohlásil, že jest toliko zmocněn působiti ku spravedlivějšímu rozdělení kontribucí v krajích od pruského vojska obsazených, krajů neobsazených že se jeho plná moc netýká. Na to odpověděl generalmajor, že považuje celé Čechy za obsazeny a že za takových okolností páně radovy pomoci nepotřebuje, ježto prý si Prusové v krajinách obsazených pomoci zjednají sami. Proti tomu namítl dvorní rada Henniger, že přece kraje: plzeňský, budějovický atd. obsazeny nejsou. »Když vám na tom záleží, mohu se i těchto krajů pomocí několika vojáků zmocniti«, odpověděl generál, a vskutku byl také vydán rozkaz, aby oddíl pruského vojska — 3000 mužů — vtrhl do Plzně. Místodržitelství uchýlilo se do Klatov a později zase do Budějovic.

Dne 26. července vypravila se do Vídně deputace obce pražské (pp. dr. Brauner a Baccher), aby na rozhodujících místech projevila žádost za rozšíření působnosti českého místodržitelství na celou zem (a ne jenom na kraje neobsazené pruským vojskem), aby se rekvisice pruské mohly spravedlivě rozvrhovati na celé Čechy a ne pouze na Prahu, kteráž by takového břemene dlouho již snášeti nemohla. Deputace byla dne 28. od státního ministra hraběte Richarda Belcrediho přijata v audienci, o jejímž výsledku do Prahy zaslala tuto zprávu:

»Uzavřené příměří a bezpečná naděje v mír změnily poněkud předmět, pro kterýž byla deputace vypravena. Státní ministr slíbil, že žádostem deputace bude vyhověno.

Dne 2. srpna zahájí úřady správní jakož i úvěrní a peněžní ústavy opět svou činnost. Stravování pruských posádek bude určitě vyměřeno. Všeliké mimořádné rekvisice budou zamezeny. Stát převezme veškery dodávky pro vojsko pruské. Obci pražské dána bude náhrada za vše, co dosud vydala za vojsko pruské.«

Dne 28. července vydala pruská zemská vláda vyhlášku, ve kteréž známo činila, že byl ustanoven za komisaře civilní správy v Čechách zemský rada Steinmann, a že tento také již úřadní činnost zahájil. Úřadové a obyvatelstvo království českého vyzváni touto vyhláškou, »aby své návrhy k zemské vládě, pokud se netýkají pouze vojenských opatření, na příště předkládali jmenovanému civilnímu komisaři.« Úřadům pak zvlášť připomenuto, aby jeho rekvisic a nařízení bez odporu byli poslušní.

Téhož dne večer vydáno toto prohlášení:

»Dnes ráno učinil velitel pevnosti Terezínské výpad a přerušil železniční spojení mezi Kralupy a Turnovem. Po tomto trapném porušení klidu zbraní zakročí se proti němu patřičným spůsobem. V Praze na Hradčanech, dne 28. července 1860. Král. pruská vláda zemská král. českého. V zastoupení: Erich, general-lieutenant.«

O výpadu tom z Terezína přinesly »Národní Listy« tuto vlastní zprávu:

»Od 24. června neviděl Mělník žádného rakouského vojáka a v nynějších okolnostech byl by se spíše nadál pruské posádky než příchodu vojska rakouského. Proto také bylo prvním domněním obyvatelstva mělnického, když včera po půl noci na náměstí se objevilo vojsko, že jsou to Prusové. — Ale domnělí Prusové brzy poznáni byli jakožto rakouští husaři a čtvrtý prapor pluku Benedekova, za nimiž přijela tři děla s patřičnými povozy. Z vypravování důstojníků dověděli jsme se, že v pátek až do 12. h. polední čekal velitel pevnosti na depeše z Vídně, zdali klid zbraní jest prodloužen; když pak depeše žádná nepřišla, dán rozkaz k výpadu. O 2. hodině odpolední vytáhlo asi 1200 mužů z pevnosti a táhlo na Stětí a na Mělník k dráze turnovsko-kralupské. Cílem výpadu bylo porouchati dráhu a rozbořiti železniční most přes Labe. A skutečně docíleno sboření jednoho pilíře mostu u Neratovic a vytrhání kolejí od mostu až za klomínské nádraží.

Vojsko jsouc dlouhým pochodem nad míru unaveno, odpočinulo si v Mělníce a občerstvilo se. Asi o 2. hod. po půl noci vytáhlo dále. Děla postavena byla na vrchu v Zábořských vinicích, aby opanovala silnici Pražsko-Mělnickou. Husaři, pěchota a pionéři ubírali se dále, rozdělivše se již na Mělníce na několik oddílů. V Byšicích dorazili nejdříve na místo. Obklopili městys a jmenovité zámek knížete Jiřího Lobkovice, v němž bylo několik Prusů s důstojníkem ubytováno. Na to vlámali se vojáci pluku Benedekova do zámku a zajali všechny tam ubytované Prusy, dva zastřelivše, dva poranivše. Tolikéž zajata byla posádka v červeném mlýně, v Třebošnicích, v Bíškovicích, na Klomínském nádraží a v blízké bažantnici. Ve mlýně však přihodilo se neštěstí. Mládek strachem vlezl do komína, byl však zpozorován vojskem a považován za Prusa; když na volání se neozval, střeleno do komínu a po třetí ráně spadl ubohý mládek na dvou místech těžce raněn dolů. S té strany od Byšic přivedeno asi 106 zajatých s 3 důstojníky ráno o půl osmé hod. na Mělník. Za dvě hodiny na to vrátilo se vojsko z výpravy za Štěpánským přívozeni a přivedeno zase 45 zajatých s 2 důstojníky. Mnoho-li padlo Prusů, není lze s jistotou udati. Mimo 2 zastřelené v Byšicích padli 2 v nádraží klomínském a u Libiše v lese jeden nebo dva. Celkem tedy 5—6 mrtvých a 4 ranění se strany pruské, se strany rakouské byli 3 ranění. Všichni ranění byli dopraveni do mělnické nemocnice, kdež ihned rány jejich byly pečlivě obvázány tamějšími lékaři. Dosud zemřeli z nich jeden vojín od pluku Benedekova a jeden Prus. Oba jsou pochováni na zdejším katolickém hřbitově. Obecenstvo osvědčilo při pohřbu obou upřímné účastenství. Pruští důstojnici nemálo se divili, že byli přepadeni, ježto prý dostali zprávu o prodlouženém klidu zbraní, o čemž však terezínská posádka nic nevěděla. Se zajatými zacházelo se velmi vlídně. Obyvatelé mělničtí na rychlo připravili oběd pro všechny rakouské i pruské vojíny; pivo a víno roznášeno po městě a rozdáváno po domech. Asi o 3. hod. odpolední odtáhlo vojsko k Terezínu a v Mělníku zůstali na památku tak bouřlivého dne ranění.«

Vrchní důstojníci pruští, kteří v Praze v hotelu »u černého koně« bydlili, mluvili při obědě, že bude za terezínský výpad Praze uložena válečná daň 2,000.000 zlatých. Městská rada zvěděvši o tom skrze obecního staršího, který při oné rozmluvě důstojníkův přítomen byl, vypravila ke generálu Erichovi v té příčině deputaci. Správce zemské vlády odpověděl deputaci, že se na uložení podobné daně nepomýšlí, že však intendance následkem poboření železničního mostu u Neratovic není s to armádu potřebnými potravinami zásobovati a tudíž nucena jest tuto starost obci pražské uložiti. Na námitky deputace, že obec již vyčerpána jest a pruskou armádu dále zásobovati nikterak nemůže, odkázal generál zástupce městské rady na armádního intendanta Barretzkého. Tento žádal vzhledem k přerušené dopravě na dráze turnovsko - kralupské, aby obec dodávala denně 10.000 ctů ovsa, 4000 centů mouky, 600 centů rýže, 150 centů kávy, 150 centů cukru a 10.000 pytlů. Když pak deputace co nejrozhodněji prohlásila, že obec žádným spusobem tomuto požadavku vyhověti nemůže a odhodlána jest svému osudu se oddati, žádal intendant zápůjčku 100.000 zl. a spokojil se posléze zápůjčkou 30.000 zlatých na úpis a závazek, že obnos ten do 14 dní bude navrácen.

Dne 29. července dostalo se obyvatelstvu hlavního města radostného překvapení. Na nároží nalepena totiž vyhláška tohoto znění:

»Dle zprávy, kteráž mne včera večer došla z hlavního stanu Jeho Veličenstva krále, byly v Mikulově stanovené předchozí podmínky míru Jeho Veličenstvem císařem rakouským schváleny. Dnem 2. srpna nastává čtyřnedělní příměří. V Praze na Hradčanech, 29. července 1866. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

Téhož dne prohlášen byl v Čechách ve všech od Prusů neobsazených krajích stav obležení.

Pruský vladař v král. Českém, generál Vogel z Falkensteina přijel v noci na den 31. července do Prahy a usídlil se královském hradě na Hradčanech. — Večer před tím přijel do Prahy pruský ministr války Roona ubytoval se na Hradčanech.

Dne 3. srpna odpoledne přijel do Prahy pruský král Vilém.

K příchodu jeho vyzdobena stkvěle uvítací síň v nádraží řásnými draperiemi, v jichž středu rozpínal mohutná křídla pruský orel; rovněž bylo sloupení v nádraží ověnčeno svitky bujné zeleni a vnitř i zevně nádraží jakož i s erární pekárny i prašné brány a s hostince »u modré hvězdy« vlály četné prapory černobílé. Krále očekávali veškeři hodnostářové král. pruské vlády zemské, kdežto obec pražská zastoupena byla purkmistrem panem drem. Bělským, O čtvrt na čtyři dorazil zvláštní vlak vezoucí královské hosty do nádraží. Po úřadním uvítání se strany pruských hodnostářů vojenských představil civilní komisař pruské vlády Steinman purkmistra pražského, kterýž krále pruského takto oslovil: »Mám za povinnost Vaše Veličenstvo v lůně města Prahy co nejuctivěji uvítati. Dovoluji si zároveň projeviti, kterak obyvatelstvo Pražské je šťastno domněním, že mír mezi Vaším Veličenstvem a naším nejmilostivějším císařem a pánem takřka za pojištěný považovati se může a že válečné svízele chýlí se ku konci.« — Na to odpověděl král pruský asi těmito slovy: »Lituji rovněž velice krutých strastí války, však já války nevyhledával. Prozřetelnost rozhodla ve prospěch můj. Očekávám nyní pevné, že po uzavření míru nastanou opět přátelské poměry mezi Pruskem a Rakouskem. Jak jsem právě zvěděl, přičinila se Praha, seč byla o zaopatření vojska mého, což mne těší a opravňuje k naději, že se tak díti bude i na dále.« —

Po té opustil král provázen korunním princem Bedřichem Vilémem a princem Karlem, dále generalem Moltkem a četným vyššim důstojnictvem uvítací síň, aby vsedl do dvorního pavozu. Jakmile se objevil před nádražím, provolalo mu zde množství čekajícího vojska pruského bouřlivé »Hoch!« — Král vsedl do kočáru s korunním princem a jel přímo k hostinci »u modré hvěždy«, kdež sestoupil. Cestou děkuje pozdravujícímu jej vojsku stále se usmíval Král byl oděn polním šatem vojenským tmavé barvy, hlavu jeho pokrývala prostá placatá čepice, již nosí vojsko pruské.

Král Vilém a ještě více hrabě Bismarck byli předmětem obecné zvědavosti. Každý chtěl seznati muže, jenž vydal heslo »Krví a železem« a na zemi českou uvalil tolikeré utrpení. Avšak pruský řídící ministr měl jiné starosti, než ukájeti zvědavost pražského lidu; mimo oběd u králova stolu konferoval stále s ministrem války a jednotlivými vojevůdci. Večer o 8. hodině jel na Hradčany ke generálnímu guvernérovi, ale vrátil se odtamtud brzy do hotelu. Následujícího dne o 7. hodině ranní král s korunním princem, Bismarckem, Moltkem a ostatní družinou za obvyklé parády odejel.

Příchodem krále Viléma přeložen hlavní stan pruské armády do Prahy. Vrchní velitelství převzal princ Bedřich Karel a řídil odtud dislokaci vojska a později jeho odchod. Princ bydlil se svým štábem z počátku v Clamově paláci, přesídlil se však později do Valdštýnského paláce a ještě později, když cholera vzmáhati se začala, do Kinského villy. Kancelářské místnosti vrchního velitelství druhé armády nalezaly se od počátku srpna y knížecím Colloredovském paláci na Starém městě.

Z rozhodnutí král. pruského velitelství zahájeno dnem 4. srpna opět po celé zemi pravidelné poštovní spojení vyjma na Budějovice, kdež správce českého místodržitelství se svým úřadem sídlil. Pošty dopravovaly už také listy s penězi, ovšem pod pruskou zárukou.

Pouliční život v Praze byl zase nad míru šumný. Hlavní město království českého podobalo se velikému otevřenému táboru. Vojska všeho druhu, zemská obrana, jízda, dělostřelectvo, polní pošta, zdravotní sbor a jiné přicházely a odcházely všemi směry a mezi nimi rachotily řady těžkých vozů s různými vojenskými potřebami v pytlích a bednách. Největší šum byl ve hlavních ulicích od státního nádraží ku řetězovému a kamennému mostu a na Malé Straně až k Radeckého náměstí. Odtud k Valdštýnskému náměstí, ke hlavnímu stanu prince Bedřicha Karla, bylo již klidněji. Náměstí samo bylo tiché, jako jindy, tak že se zvučně rozléhaly těžké kročeje obcházející stráže před princovým sídlem.

Na Marianských hradbách stálo deset parních pekáren; z jejich komínů valily se ustavičně oblaky dýmu, pekaři běhali sem tam nosíce dříví, horké pecny a různé potřeby pecnářské. Na rozích chlebového skladiště vlály černobílé prapory a u strážních budek stáli nepohnuté praští vojáci.

Císařské konírny v hradčanském zámku byly plny pruského kcňstva; s cimbuří hradu vlál nový na hromosvodu připevněný veliký černobílý prapor, jenž králi Vilémovi na počest byl vztyčen; na chodbách druhého poschodí běhali semo tamo adjutanti a ordonance, v nádvořích pak čekaly klidně řady fiakrů a drožek. Stráž na hradě obstarávalo pruské řadové vojsko. Z oken dívali se téměř všude pruští důstojníci různých druhů zbraní.

Na koňském trhu (nynějším Václavském náměstí) stály dlouhé řady povozů různého spůsobu, kterých bylo stále několik set pohromadě, mezi nimi kolonna se spíží, lehký polní lazaret, vozy markytánské a t. d. V dobách krmení poskytovalo toto náměstí obraz nad míru pestrý, ježto se koně u vozu krmily a napájely.

Že hostince, kavárny, německé divadlo a vůbec veřejné místnosti pruským vojskem stále se hemžily, nebylo by ani potřebí zvlášť teprve připomínati. Tolikéž rozumí se samo sebou, že se v těchto místnostech, zejména ve sprostších lokálech děly a opakovaly časté výtržnosti a rvačky.

Vůbec zavládl od počátku okupace v Praze život nejenom šumivý, nýbrž také lehkovážný, rozpustilý, nevázaný. V první době děly se prostopášnosti jenom skrytě, ale znenáhla stávalo se to hospodářství smělejším, bezohlednějším a vykvetlo posléze v čirou, veřejnou nestoudnost. Se všech stran a konců sjely se sem »dámy polosvěta«, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až do nejschátralejších fryn a hetér a plnily stále hlavní pražské ulice, náměstí a ostrovy. Obecní policie páčila počet jejich na dva tisíce, a mnoho-li jich zůstalo policii skryto! Nápadné obleky jejich hemžily se po všech promenádách a chodnících, pronikavá vůně ostrých parfumů plnila tu všude vzduch a rozpustilý smích jejich pronikal všelikým šumem. Důstojníci i prostí vojáci družili se k nim bez všelikého ostychu a promenujíce s nimi vedli si s nápadnou veselostí. »Dámy« pak byly tím smělejší, ježto je vojsko pruské před »mravokárnou« obecní policií bezohledně chránilo. Na hlavních ulicích, kde elegantnější svět a polosvět se stýkal, šetřeno přec aspoň jakýchsi forem a ohledů, ale jinde, kde prosté mužstvo se schátralými ženštinami se bavilo, bujela hnusná sprostota. Střediskem tohoto života byly ostrovy Žofinský a Střelecký, hlavně pak Žofín. Zde scházely se kokoty již z rána, zaujaly kde jaká sedadla a očekávaly příchodu pruských důstojníků. Celý den konala se tu přehlídka nebojovných amazon, večer pak prováděly se při skvělém osvětlení a hlučné hudbě orgie, jež vypisovati není dovoleno. Za takovýchto okolností rozumí se samo sebou, že mladé paní a dívky ze slušných rodin jinak, než v bezpečném průvodu na ulici odvážiti se nesměly a proto ponejvíce domácí vězení si ukládaly. Policie zakročovala, ale dlouho bez úspěchu. Několikráte schytala několik set hetér a vyváděla je z města; ale pruští vojáci obecní strážníky odehnali a zajaté Sabinky rozpustili. Velitelství pruské z počátku nic proti všemu nenamítalo a teprve, když se byly ve zdravotním stavu vojsko křiklavé účinky objevily, vydal guvernér rozkaz, že obecní vojsko nesmí policii při odvádění potulných děvčat překážeti.

Pruští důstojníci přijížděli na kolik mil z okolí do Prahy, aby se zde pobavili. Tehdejší pražské restaurace a vinárny při obchodech s delikatessami, které již vesměs zašly, a vůbec všechny restaurace vyššího druhu byly od rána do rána naplněny střídajícím se důstojnictvem, kteréž ve dne v noci při hořících svíčkách — k vůli zapalování doutníků — hodovalo, pilo a také zpívalo. Když bývalo panstvo v nejlepším, otevřelo okna a házelo ven na ulici drobné, stříbrné a měděné peníze, o kteréž se pak pouliční mládež na potěšení pánů důstojníků s velkým křikem tahala a rvala.

Stálý příliv pruského vojska měl za následek, Že se mužstvo i důstojnictvo vždy hojněji ubytovávati musilo v domech soukromých. Dne 9. srpna vydal generál Erich proklamaci, ve kteréž známo činil, že od nynějška vojenská správa všechno mužstvo sama stravuje a že tedy nikdo není povinen ubytovaným u něho vojákům něco podávati. Proto nařídil také, aby na ubytovacích lístcích vytištěna byla slova »bez stravování«. Avšak rozumí se samo sebou, že navzdor tomu vojáci, kde jen možná bylo, stravovati se dávali a že občanstvo, aby s nimi dobře vycházelo, ochotně jim, co mohlo dávalo.

Ohledně procházejícího vojska vydal guvernér generál Vogel z Falkensteina tuto vyhlášku:

»Často se ještě tu a tam přiházívá, že vojsko českou zemí táhnoucí nebo zde ubytované žádá stravování od svých ubytovatelů. Vidím tedy toho potřebu, abych uvedl u všeobecnou známost, že důstojníci nemohou vůbec v Čechách činiti nároku na stravování, že se musí uspokojiti povolenou jim náhradou peněžitou. Podle usnesení v Čechách učiněného není ani mužstvo oprávněno, aby žádalo stravování od svých ubytovatelů, naopak jest povinností jeho, aby bralo svou stravu z pruských skladů, které buď v místě samém anebo v okolí se nalézají. Výjimka od posledního toho pravidla připouští se pouze tehdá, když stravování ze skladů provésti se nedá; v případu takovém však musí na listu ubytovacím uvedena býti poznámka »se stravováním«. V Praze, dne 18. srpna 1866. Král. pruský generál pěchoty a vrchní guvernér pro král. České: Vogel z Falkensteina.«

Peněžní a úvěrní ústavy zahajovaly tou dobou jeden po druhém opět činnost svou a také c. k. úřady svolávajíce příslušníky své chystaly se k návratu do Prahy.

Koncem července propukla v Praze cholera a nabývala vždy větší prudkosti. Byla sem pruským vojskem zavlečena z krajin, kde bojiště se nalezala a kdež epidemie pruskému vojsku veliké ztráty působila. Tři pruští generálové, mezi nimi generál Mutius do polovice srpna cholerou zemřeli. Dne 16. srpna přibyly do Prahy oddíly 7. a 8. armádního sboru pruského a s nimi generallieutenant Herwarth z Bittenfeldu.

Téhož dne uviděla Praha neobyčejně skvělou kavalkádu. O polednách vjela totiž tehdejší Novou branou do města jezdecká brigáda pruského gardového armádního sboru v plné parádě a s hřímavou hudbou, majíc v čele svého velitele prince Augusta Wirtemberskcho. Brigádu tuto tvořily: garde du corps, jeden pluk gardových kyrysníků a 3. baterie gardového dělostřelectva.

Buď chtělo velitelství ukázati Praze toto brillantní, opravdu zářící jezdectvo pruské anebo gardové brigádě staroslavné hlavní město českého království, neboť kavalkáda vedena policejním strážníkem klusala zcela volným krokem od Nové brány přes Senovážné náměstí, Dlažební a Hybernskou ulicí, přes Příkopy, Ovocnou ulicí, Ferdinandskou třídou, po Nábřeží ke kamennému mostu, přes Křižovnické náměstí, Platnéřskou ulicí, přes náměstí Marianské a Leonhardské, přes Malé a Velké náměstí, Celetnou ulicí, přes Josefské náměstí a Poříčí do Karlina a Libně, kdež se brigáda ubytovala.

Dne 17. a 18. srpna oslaveny velkolepým, demonstrativnmí spůsobem narozeniny Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa, při čemž vojsko nahrazovaly ozbrojené sbory měšťanské a náčelníky úřadů generál Vogel z Falkensteina se svojí družinou. Generální guvernér království českého měl dne 18. po slavných bohoslužbách, v Týnském kostele vykonaných, před radnicí k důstojnictvu měšťanských sborů řeč, ve kteréž lichotivým spůsobem projevil plné svoje uznání za cenné služby, jež ozbrojené sbory veřejné bezpečnosti svým věrným a vytrvalým chováním prokázaly. Zároveň ozrtámil, že vydal rozkaz, aby na oslavu císařských narozenin sborům střelná zbraň nazpět byla vydána.

Další historie pruské okupace hlavního města nevykazuje žádných zajímavých ani důležitých událostí.

V noci ze dne 22. na den 23. srpna podepsána v hotelu »u modré hvězdy« rakousko-pruská smlouva o podmínkách míru a ujednán spůsob i postup odchodu pruského vojska z Čech a Moravy. Dne 18. září odešly z Prahy poslední oddíly pruského vojska. Okupace trvala 72 dní a stála obec pražskou na penězích 454.216 zlatých kromě škod na 17.313 zlatých odhadnutých a veřejných prací na ulevení bídy prováděných, jež 122.551 zlatých stály, ale za to Prahu značně povznesly.

Vydáno v roce 1896