ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - XI. Konec války

Od Králové Hradce k Dunaji

Rakouská armáda opustila králové-hradecké bojiště ve stavu rozpoutaném a svrchovaně zbedovaném. Praesenční stav četných pluků sklesl dne 4. července na čtvrtinu pravidelné síly. Z tisíců a tisíců, kteréž v řadách scházely, uvázla menší část v rukou nepřítele nebo zůstala na bojišti, většila sestávala z rozptýlených a marodérů.

Polní zbrojmistr Benedek nepoužil opatření, jež válečné umění vojevůdcům odporučuje, aby účinky ztracené bitvy na nejmenší míru byly uvedeny. On zůstavil nepoužitu výhodu, že mezi ním a nepřítelem velká řeka se vinula, na kteréž nepřítel silnými zadními voji zadržán býti mohl, aby ustupující hlavní síla vojska času získala k sebrání a seřadění se. Bez zastávky téměř spěchal ostrými pochody dále směrem k Olomouci, do opevněného tábora.

Ústup do opevněného tábora u Olomouce nenastoupen jenom proto, aby hlavní síla poražené armády brzy za ochranné náspy se dostala, on měl nepochybné také účel strategický. Jeť známo, že měl Benedek tento směr hned zpočátku na zřeteli. Nuže, co as přimělo jej k tomu, aby nyní do svého východiště se vrátil a nepříteli cestu na Vídeň volnou učinil? Nejspíše myšlenka, že se Prusové neodváží na Vídeň postoupiti, ježto by pak značná rakouská armáda jejich levý bok a týl ohrožovala.

Avšak aby tato původní strategická myšlenka i nyní ještě držeti a prováděti se mohla, bylo potřebí Prusy na Dunaji delší dobu zadržeti, Benedek určil k tomu Gablenzův 10. armádní sbor, kterýž za rozhodující bitvy proti druhému pruskému sboru u Mokrovous a Dohaliček stál, kdež pěchota málo byla zaměstnána. Tomuto sboru vykázána silnice přes Brno, a Gablenz získal tu následkem pruské váhavosti po bitvě takovou výhodu, že mohl u Letovic, 12 mil na jihu od Pardubic, zcela klidně svoje pěší vojsko po dráze odpraviti, ačkoliv je k odvezení 20.000 mužů aspoň dvou, ne-li tří dnů potřebí. Větší čásť jezdectva, totiž lehká jízda a tři reservní jízdné divise odeslány přímo na Vídeň po silnicích vedoucích přes Jihlavu a Brno.

Hlavní síla armády postupujíc ve dvou kolonnách, z nichž jedna šla přes Českou Třebovou a druhá přes Svitavu, dorazila, oddíl za oddílem ve dnech 10., 11. a 12. července k ohraženému táboru u Olomouce. Urazila tedy za 8 až 9 dní celou, skoro 20 mil dlouhou cestu od Králové Hradce k novému stanovišti, což je velmi značný výkon již proto, že vozatajstvo a vůbec bagáž odkázány byly z části na špatné cesty horské. Na tomto pochodu nebyla rakouská armáda od nepřítele nikterak znepokojována. Jakmile vojsko pohromadě bylo, odeslal Benedek ihned 3. armádní sbor a saskou pěchotu po železnici do Vídně, tak že v ohraženém táboře, pod jeho přímým velitelstvím zůstalo jenom pět armádních sborův pěchoty a jízdní divise Taxisova.

Větší čásť pruské armády měla dne 4. července odpočinek. Pohřbívali se mrtví, konány bohoslužby a sbírány po bojišti trofeje.

Na jižní straně Lípy rozložený jízdní sbor Hartmannův postoupil odpoledne k Pardubicům, aniž na nepřítele narazil. Teprve z tohoto pohybu seznali Prusové, v jakém rozvratu rakouská vojska bojiště opustila.

Prodlením dne přibyl Gablenz jakožto Benedekův posel a zmocněnec, aby ujednal klid zbraní. Král Vilém přijal ho sice velmi vlídně, ale žádosti jeho nevyhověl.

Ještě večer v den bitvy dostalo se pruské armádě v Čechách vítané posily příchodem povolaných sem ze Saska čtyř pluků gardové zemské obrany od Mülbova záložního sboru. Celá tato divise poslána ihned na Prahu, kamž dne 8. bez nejmenší překážky dorazila.

Dne 5. července daly se pruské sbory zvolna na pochod. Ježto velitelové pruští o Benedekově ústupu žádných zpráv neměli, brala se celá pruská armáda nejprve na jih směrem k Labi a to: Labská armáda na Chlumec, princ Bedřich Karel na Přelouč a korunní princ na Pardubice. Od armády korunního prince zůstaven (6.) sbor Mutiův na pozorování Josefova a Králové Hradce. Labe překročily hlavní voje teprv dne 6., ba Labská armáda dokonce teprve dne 7. července. Byla tedy pruská vojska daleko za rakouskými, jež byla už dne 4. řeku za sebou zůstavila.

Od označených míst přechodu poslány pak: armáda korunního prince na Moravskou Třebovou, tedy směrem na Olomouc, armáda prince Bedřicha Karla na Brno a Herwarthova armáda na Jihlavu. Obě tyto armády braly se tedy po silnicích k Vídni vedoucích, kdežto jim korunní princ levý bok kryl.

Tato přímo na hlavní cíl měřící disposice byla smělá, ba odvážná, neboť armády šly dalako od sebe, tak že by se byly stěží mohly podporovati; kdyby se bylo Benedekovi podařilo, korunního prince prudkým útokem zaraziti — korunní princ měl jenom tři armádní sbory po ruce — byly by se zadní spojovací čáry obou ostatních armád ocítily ve velkém nebezpečí, a na zadních spojovacích čarách závisí často existence armády, zejmena v zemi nepřátelské!

Avšak vzhledem na stav, v jakémž rakouské vojsko bojiště opustilo a ke zkušenostem, jichž Prusové o Benedekově vůdcovském nadání dosud nabyli, uznal Moltke za nejlepší, aby se šlo přímo na Dunaj a oproti Benedekovi aby se voje pruské omezily na pouhou obranu. Rakouská armáda nebyla už Prusům žádným rovnocenným soupeřem a politický operační cíl, říšské hlavní město, postoupil do první řady. Vojenský posunut do pozadí.

Ve vedení pruských vojsk procitla zase dřívější energie, zejména když bylo dne 9. července vojsko korunního prince u Svitavy zachytilo důležitou část rakouských vojenských dopisů ode dne 3. července až do dne řečeného.

Tato zachycená korrespondence poučila Prusy zcela autenticky a přesně o rakouských vojenských disposicích a Prusové nabyli tím pro svoje disposice základ bezpečný a pevný.

Politická a diplomatická akce té doby

Již před bitvou u Králového Hradce pojali ve Vídni myšlenku, ukončiti rychle válku v Italii, kdež bylo rakouské vojsko u Custozy skvělého vítězství dobylo, odvolati operující tam vojsko a spojiti je s armádou severní.

Aby jižní armáda tímto spůsobem uvolniti se mohla, usneseno ve Vídni, že se poražené Italii postoupí království Benátské, ale nikoli přímo, nýbrž prostřednictvím Francie. Jakmile došly depeše o královéhradecké porážce, ukončeno rychle vyjednávání v té příčině a již dne 5. července přinesl úřadní hlasatel pařížský, »Moniteur«, tuto sensační zprávu:

»Stala se důležitá událost. Jeho Veličenstvo císař rakouský, obhájiv v Italii čest svých zbraní, připojil se k mínění císařem Napoleonem v listu ze dne 11. června ministrovi zahraničných záležitostí projeveném, postupuje císaři Francouzův Benátsko a přijímá jeho prostřednictví, aby mezi válčícími mír zjednán byl. Císař Napoleon nemeškal vyzvání toho uposlechnouti, a obrátil se ihned na krále pruského a italského, aby zprostředkoval příměří.«

V Paříži propukl nesmírný jásot a následujícího dne večer byla sekvanská residence na oslavu této události velkolepě osvětlena.

Francouzští politikové domnívali se, že dosaženo již, po čem se přes padesáte let ve Francii toužilo: že obnoveno rozhodující postavení Francie nad Evropou, že se stal císař Francouzů rozhodčím soudcem mezi mocnostmi.

Postoupení Benátska po vítězných bojích v Italii bylo událostí svrchovaně překvapující. Benátsko, za jehož udržení tolik rakouské krve bylo prolito, na němž ohromným nákladem zřízen byl slavný pevnostní čtverec, na jehož pomezí roku 1859. vítězný postup třetího Napoleona se zarazil, Benátsko, pro něž byl Radecký tolik vítězných bitev svedl, darováno výbojci někdejšího rakouského Lombardska, aby dále vydáno bylo poraženému nepříteli. Něco takového se snad nikdy ještě nestalo. To byl bezpříkladný triumf napoleonské kabinetní politiky.

Diplomacie vrhla se vítěznému vojevůdci do rozpřažených ramen; avšak rozmach byl příliš mocný, aby byl rázem mohl býti zaražen.

Císař Napoleon ponavrhl králi Vilémovi a králi Viktoru Emanuelovi příměří k vyjednávání o podmínkách míru.

Prusku přišel návrh ten velmi nevhod. Avšak odmítnouti jej zhola zkrátka, nebylo tak snadno, ježto měl Napoleon výhodné postavem prostředníka od jedné z válčících stran dožádaného a ježto návrh na příměří žádnou praejudici neobsahoval, nic nepředurčoval. Šlo tedy o to, aby se vyjednávání o příměří uměle protáhlo, až by Prusko vykořistilo celý dosah svého velikého vítězství, až by Vídeň v jeho moci se ocítila. Průtahu bylo lze dosíci dvěma prostředky: odvoláním se Pruska na jeho spojenecký poměr v Italii, bez kteréž prý nic jednostranně uzavírati nesmí a potom výhradou, že se musí dříve seznati zamýšlené podmínky míru, než příměří povoleno býti může. Prusko přijalo tedy Napoleonovo prostřednictví jenom v zásadě a vyhradilo si, že oznámí svým vyslancem v Paříži, za jakých podmínek by příměří mnohlo přijati.

Zcela podobně odpověděla Italie a prokázala tím Prusku neocenitelnou službu, mnohem větší, než mu dříve byla učinila tím, že část rakouské armády vypověděním války na jihu zaměstnala. V depeši italského ministra zahraničných záležitostí Visconta Venosty, odeslané italskému vyslanci v Paříži dne 5. července, tedy ihned jak došel krále Viktora Emanuela list císaře Napoleona, pravilo se do slova:

»Jeho Veličenstvo král odpověděl, vzdávaje císaři díky za účastenství, jež věci italské osvědčuje, že si vyhrazuje potázati se se svojí vládou a seznati ohledně tohoto vysoce důležitého návrhu mínění svého spojence, krále pruského. Co se týče příměří aneb zastavení nepřátelských operací, nesmí se královská vláda zpronevěřiti dvojí povinnosti: oproti Prusku, kteréž nám dosud neohlásilo, že návrh přijímá a právo má očekávati, že ve vojenských operacích pokračujeme, a dále oproti Rakousku podrobenému, do správních hranic benátského království nepojatému italskému obyvatelstvu, jehož osvobození musí býti předmětem všeho našeho snažení.«

Byl-li svět postoupením Benátska s rakouské strany svrchovaně překvapen, úžasl nad — řekněme smělostí Italie, kteráž, zcela rozhodně poražena a dalšího vydatného válčení neschopna, darovaným Benátskem uspokojiti se nechtěla a vítězi předepisovala, že musí dostati ještě Terst a vlaské Tyrolsko. Doufala-li Italie opravdu, že žádaného rozšíření ještě dosáhne, není povědomo, ale jisto je, že byl rozšířením požadavku na všechna rakouská území s italským obyvatelstvem diplomacii na stůl položen nový punkt a předmět vyjednávání, kterýž Prusku poskytl výhodu, že mohlo ve válečných operacích pokračovati, aniž bylo povinno, za rozšířený požadavek Italie se zavazovati.

Císař Napoleon, kterýž Prusku nemohl a nesměl dopřáti triumfu, aby vítězně vešlo do Vídně a kterýž po tak velkolepém osvědčení císaře Františka Josefa povinen byl zjednati Rakousku prozatím čestné příměří, byl těmito odpověďmi zajisté do rozpaků uveden. Francouzský velevyslanec v Berlíně, pan Benedetti, namáhal se všemožně, aby Bismarckovu zástupci dokázal, že Italie nemá důvodu příměří odpírati, ježto postoupením Benátska dosáhla účelu, pro kterýž byla válku zahájila a dne 9. června snažil se Napoleon průtahu konec učiniti tím, že dal Benedettovi rozkaz, aby se odebral do hlavního stanu krále Viléma. Ale to všechno bylo nadarmo.

Tři velké válečné kolonny pruské postupovaly s plnou energií za svými cíly a již dne 9. července zaslal francouzský velevyslanec ve Vídni, vévoda z Gramontu, do Paříže tento telegram:

»Prusové stojí v okolí Jihlavy. Armáda generála Benedeka, kteráž se v Olomouci reformuje, není s to, jak se zdá, aby jejich postup zadržela. Nebude-li příměří uzavřeno, mohou býti Prusové za několik dní ve Vídni.« — A již následujícího dne nucen byl vévoda rozšířiti svoji zprávu těmito zvěstmi: »Z Vídně 10. července. Pane ministře! Okolnosti jsou takové, a vtrhnutí Prusů do Vídně jeví se tak blízkým, že k úplnému vyjednávání času se nedostává. V této chvíli drží se rakouská vláda jenom nejnutnějšího, aby zachránila říši od hmotného i mravního zla, jehož následky by byly nedohledny. Od dvou dní odváží se hotovost národní banky. Nakládá se na parníky, kteréž ji po Dunaji odvážejí do Komárna. Zkrátka konají se všechny přípravy na vyklizení hlavního města.«

Tím časem oznámily Prusko a Italie podmínky, za kterých by ochotny byly příměří povoliti. Prusko žádalo, aby dříve podepsány byly základní podmínky míru a učinilo tím požadavek, jehož splnění delší doby vyžadovalo. Než by definitivní praeliminarie míru sestaveny a podepsány byly, bylo by pruské vojsko již dávno ve Vídni. Napoleon, kterýž na válku připraven nebyl a také asi válečně vystoupiti nechtěl, musil Bismarcka všemi oklikami následovati.

Začalo se tedy ihned jednati o podmínkách míru. Prusko nechtělo se vytasiti se svými podmínkami a prohlásilo zatím jenom za hlavní svůj požadavek, aby Rakousko z Německého spolku vystoupilo. Ačkoli tím povalen byl celý Napoleonův program a také účel, pro kterýž si Rakousko jeho prostřednictví bylo vyžádalo, uznal císař Francouzů, že se tak rozhodné ku předu postupujícímu vítězi povoliti musí. Jemu šlo již jen o to, aby Prusové na vídeňském hradě nevztyčili svůj černo-bílý prapor. Dne 14. července oznámil tedy Napoleon telegraficky vévodovi z Gramontu, že Rakousko z Německého spolku vystupuje. Depeše doložila, že »vůči tomu všechny další požadavky, jež Prusko asi ještě učiní, podřízené důležitosti jsou«. Na konci pak tohoto telegramu připomenul ministr zahraničných záležitostí Drouin de Lhuys: »Císař soudí, že by pokračování v boji bylo úplnou zkázou Rakouska.«

Francie tedy, jak vidno, naléhala nyní sama ve Vídni na přijetí podmínky, kterouž na prospech Pruska definitivně vyřízena býti měla sporná otázka, jež po staletí k řešení dospívala a příčinou této války se stala. Šlesvik-Holštýn a všechno, co k výbuchu války přímo přispělo, ustoupilo do pozadí. Královéhradecká bitva nabývala tím teprve své plné dějinné váhy.

Francouzský velevyslanec naléhal v pruském stanu na uzavření míru, ale jemu odpovídalo se, že bez Italie míru uzavříti nelze a že musí Francie dříve příměti Rakousko ku přijetí předchozích, hlavních podmínek míru.

Tyto však nebyly ještě sestaveny a Prusové blížili se vždy víc a více k Vídni. Aby věc urychlil, chopil se Napoleon díla sám a předložil dne 14. Prusku i Rakousku tyto základní podmínky míru:

1. Celistvost rakouské říše, kromě Benátska, se zaručuje.

2. Rakousko uznává rozpuštění německého spolku a nenamítá nic proti nové organisaci Německa, z něhož samo bude vyloučeno.

3. Prusko utvoří severoněmecký spolek, kterýž obsáhne všechny státy na severní straně Mohanu. Ono bude míti vrchní velení nad brannými silami tohoto spolku.

4. Německým státům na jižní straně Mohanu zůstavuje se, aby utvořily ze sebe jihoněmecký spolek s mezinárodní nezávislostí. Národní svazky mezi oběma spolky ujednají se svobodným dohodnutím.

5. Labská vévodství připojí se k Prusku, vyjma severní okresy šlesvické, jejichž obyvatelstvo svobodným hlasováním se prohlásí ohledně opětného připojení k Dánsku.

6. Rakousko a jeho spojenci zaplatí Prusku čásť válečných útrat.«

Avšak zformulováním a předložením těchto podmínek nebylo ještě příměří docíleno. Pruská vojska postupovala dále.

Nové operace válečné

Dne 10. července dorazil veliký hlavní stan krále Viléma, kterýž za armádou prince Bedřicha Karla se bral, do Svitavy. Tam přijel za ním general Gablenz, aby jménem polního zbrojmistra Benedeka o příměří vyjednával. Jakožto záruku nabízel vyklizení pevností Josefova a Terezína. Avšak i tyto návrhy byly zamítnuty a pruské armády postupovaly dále k Vídni.

Dne 13. července vjel král Vilém do Brna, kteréž den před tím předním vojem prince Bedřicha Karla bylo obsazeno. Zde povolen hlavní síle první armády krátký odpočinek.

Dne 16. července dorazil přední voj prince Bedřicha Karla do Břeclavy, kdež byla již den před tím jeho ku předu posunutá jízda obsadila železnici vedoucí z Olomouce do Vídně. Tím bylo spojení mezi Olomoucí a Vídní přerušeno. Cesta od Pardubic do Břeclavy obnáší 25 mil a tuto cestu urazila armáda prince Bedřicha Karla za 10 — 11 dní, což je výkon zajisté značný. Do Vídně měla tato armáda už jenom 10 mil. Ale ještě více přiblížila se hlavnímu městu říše armáda Herwartha z Bittenfeldu, jejíž přední voj dne 16. července obsadil městečko Hollabrunn 6 mil od Vídně vzdálené, kdežto na severozápad odbočná divise Etzlova Kremži obsadila, kdež byli Rakušané most přes Dunaj sbořili.

První a Labská armáda přiblížily se už takou měrou k Dunaji, že mohlo se přikročiti ku provedení přechodu. Méně prostý strategický pohyb provedla armáda korunního prince.

Avšak dříve než o tom pojednáme, nahledneme do rakouského tábora.

Benedek svého plánu již neprovedl. On přestal býti pánem situace. Všechno neštěstí, jež severní armádu stihlo, svalováno na neho a on stal se i ve vládním tisku předmětem krutého posměchu. Nepřekvapilo tedy nikoho, když úřadní list vídeňský zprávu přinesl, že byl jmenován vrchním velitelem severní armády arcivévoda Albrecht, vítěz od Custozzy, dosud vrchní velitel rakouského vojska v Italii. Benedek zůstal prozatím jakožto podřízený v jeho službách.*)^[1]

Diplomatický obrat, jejž bylo Rakousko s Francií (ohledně Benátska) provedlo, vzbudil ve Vídni opět jakousi sebedůvěru, jejímž výrazem byl (uvedený již) císařský manifest ze dne 10. července. Avšak ještě rozhodněji znělo provolání arcivévody Albrechta, ve kterémž se mimo jiné pravilo:

»Mocnější, než kdy dříve, sbírá se armáda bojovných, v udatenství a vytrvalosti osvědčených válečníků, kteří s vědomím dobytého již vítězství a plni touhy, aby pomstili nezasloužené neštěstí, příležitost hledají, aby nepřítelově zpupnosti učinili konec!«

Tyto projevy znovu ožilé důvěry přiměly Prusko k novému napjetí sil a k největší opatrnosti v diplomatickém jednání.

Dne 12. července zaslal arcivévoda Albrecht do Olomouce rozkaz, aby všech tam shromádéných pět armádních sborů k Vídni na pochod se dalo. Benedek činil proti tomu námitky. Nejkratší cesta k Vídni, silnice přes Brno a Mikulov byla přemocí nepřítele již zatarasená a rychlé spojení s armádou na jižní straně Dunaje nebylo tedy již možné. Snad bylo by lépe bývalo, kdyby nebyl Benedek svoje vojsko rozdělil, nýbrž s celou armádou za Dunajem se rozložil, avšak jeho nynější postavení u Olomouce poskytovalo té výhody, že také Prusy k trvalému dělení vojsk nutilo a tím smělé útočné operace na Vídeň aspoň do délky protahovalo. Více se na rakouské straně již ničeho docíliti nedalo. Avšak Benedekovy námitky nedošly uznání a dne 13. července stihl od arcivévody rozkaz, aby »nařízený pochod bez prodlení byl zahájen.«

Ježto přímá cesta z Olomouce na Vídeň již zastavena byla, odkázána olomoucká armáda na čáru přes Prešpurk vedoucí. Jak dlouho však na tuto linii spolehnutí bylo, záviselo jednak na rychlosti pohybů prince Bedřicha Karla, jednak na operacích korunního prince, o nichž hnedle řeč bude. Poněvadž dle lidského domyslu mnoho času ku provedení pochodu nezbývalo, mohlo se jenom z nepatrné části ku transportu rakouského vojska použiti železnice, neboť na vypravení pěti armádních sborů po jediné trati bylo by potřebí bývalo několika neděl.

Kolonny musiiy tedy jíti pěšky. Benedek anebo jeho náčelník generálního štábu používal hlavně cest na západním břehu řeky Moravy a nepovšiml si tedy či nedbal okolnosti, že mohla řeka Morava postupujícím kolonám krýti bok. Takž musil se dáti dne 14. července 4. sbor se saskou jízdou a hned za ním 2. sbor na pochod po silnici přes Tovačov, Kroměřiž a Hodonín (tedy na pravé straně Moravy) a jenom velké jejich vozatajstvo odkázáno na protější stranu řeky, na silnici přes Přerov vedoucí.

Následujícího dne měl touž cestou (přes Tovačov) následovati 8. sbor, kdežto prvnímu sboru čára přes Přerov a 6. sboru dál na východ cesta přes Hranice vykázána byla. Ale provedení těchto disposic, kteréž poměrům už nikterak nehověly, bylo účelnými pohyby pruských vojů bez velikého namáhání zmařeno. Na armádu korunního prince se s obdivuhodnou důsledností ani tentokráte nedbalo.

Tři armádní sbory korunního prince měly dne 15. července zaujati postavení v okolí Prostějova; v této posici měly tvořiti: 1. sbor pravé křídlo, 5. sbor střed a gardový sbor křídlo levé. Ještě nedorazily kolonny na vykázaná sobě místa, když tu dne 14. července od předního voje došla zpráva, že odešly od Olomouce na jih značné síly nepřátelského vojska. Byly to 4. a 2. sbor rakouský. Následkem toho nařídil korunní princ, aby jenom 1. a 5. sbor předepsaná sobě postavem zaujaly; gardový pak sbor a (11.) divise Zastrowa od 6. sboru obdržely rozkaz, aby následujícího dne odešly do okolí Boskovic (na poloviční cestě mezi Svitavou a Brnem), to jest, aby vešly do poměru reservy k armádě prince Bedřicha Karla.

Dále bylo pro den 15. července stanoveno, aby jízdný sbor Hartmannův přes řeku Moravu na Přerov postoupil a tamější uzel železnic rozrušil. Dle této disposice musil tedy Hartmann proseknouti čáru, po kteréž velké rakouské kolonny na pravém břehu Moravy ku Vídni ustupovaly, a musil se sraziti s oddíly, jež po levém břehu týmž směrem se braly. K uvolnění a zabezpečení pochodu, jenž Hartmannovu sboru uložen byl, měla tuto jízdu provázeti jedna brigáda (l.) sboru Boninova.

Na základě tohoto ustanovení vydán ještě večer dne 14. kyrysnickému pluku rozkaz, aby neprodleně vykonal obhlídku směrem k Tovačovu. Pluk narazil již za soumraku, večer kolem 9. hodiny před Kralicemi na 2 setniny rakouského vojska, jež tvořily přední voj ustupujícího tudy 4. rakouského armádního sboru.

Rakouské setniny utvořily čtverce. Hartmannovi kyrysníci (kteří, jako vůbec většina Hartmannova vojska, dosud jenom málo příležitosti měli se vyznamenati a ke pluku náleželi, jenž přes 50 let již nepřítele neviděl) udeřili na každý rakouský čtverec dvěma škadronami, rozrazili oba, ale setkali se pak s nejstatečnějším bodákovým odbojem a byli po krátkém zápasu donuceni k ústupu.

Rakouské setniny měly jenom 3 raněné a pohřešily 1 muže; obrněný pluk pruský ztratil 2 mrtvé důstojníky a 2 raněné, kromě těch pak 15 mužů a 18 koní.

Tento útok pruských kyrysníků mohl Benedeka poučiti, že další postup rakouského vojska na západní straně řeky Moravy bez boje už možným není. Ale navzdor tomu dal se následujícího dne ráno 8. rakouský sbor dále na pochod k Tovačovu.

Pruská brigáda, kteráž dle uvedených disposicí Hartmannův sbor ke Přerovu měla doprovoditi, sesílena za tím účelem jednou batterií dělostřelectva. Velitelem brigády byl generál Molotki. Vedena generálem Boninem dorazila (postupujíc z Prostějova do Tovačova) již dopoledne 15. července k říčce Blatné, jež pod Tovačovem do Moravy se vlévá. Zde narazila na dvě rakouské setniny, jež byly křídlem předního voje 8. rakouského, na Tovačov postupujícího sboru.

V čele předního voje klusající pluk hulánů jel dále, nestaraje se o to, co za ním se děje; avšak pěchota předního voje rozvinula se na západní straně olomoucké silnice k bitce. Její levé křídlo obsadilo lesík na západní straně Tovačova. Tři brigádě přidané batterie zaujaly postavení na vyvýšeném území na pravé či severní straně od pěchoty.

Přední voj pruské (Molotkovy) brigády přešel přes Blatnou dílem po mostě, dílem přebředl ji na mělkých místech.

Začala ostrá přestřelka mezi batteriemi obou stran. Za tohoto dělostřeleckého zápasu přešly ještě tři pruské prapory Blatnou, udeřily na levé křídlo rakouské a vyrvaly mu po tuhém boji lesík. Tím časem přešel říčku druhý oddíl Molotkovy brigády a jedna čásť jeho postoupivši do předu obsadila Tovačov.

Rakouské vojsko pokusilo se ještě, dobyti nazpět lesíka, ale marně; Rothkirchova brigáda dala se pak na ústup.

Tím časem dorazila k Blatné také Hartmannova těžká jízda. Hartmannův pobočník Rosenberg, kterýž byl na vlastní pěsť k rakouské posici popojel, ohlásil veliteli, že děla na nepřítelově pravém křídle nijak chráněna nejsou a že by se tedy dala úspěšně napadnouti. Rychle zřízen přechod přes říčku a Rosenbergem vedeny, vrhly se tři škadrony kyrysníků na rakouské batterie a zmocnily se 18 děl, 7 vozíků se střelivem a více než 150 koní.

Molotkova pěchota postoupila v před a obsadila ještě dvě mezi Blatnou a Moravou rozložené vesnice. Tato srážka nazývá se bitkou u Tovačova. Ona byla pro Prusy velmi úspěšná, neboť mimo uvedenou kořisť odvedli Prusové ještě 600 rakouských zajatců. Celá pruská ztráta obnášela 240 mužů, mrtvých a raněných, kdežto s rakouské strany ztráta udána na 104 zabité, 429 raněných a 853 pohřešené.

Rakouské vojsko dalo se na ústup nejprve směrem k Olomouci; jenom k Tovačovu zatlačené oddíly uchýlily se východním směrem nazpět k Moravě. Hlavní síla 8. rakouského sboru, na niž Rothkirch při ústupu narazil a k níž se připojil, obrátila se na východ, přešla u Dubu přes Moravu a postoupila pak na Přerov. Molotki nestíhal ustupující vojsko rakouské, nýbrž přestal dle obdrženého rozkazu na tom, že pošinul dále od Tovačova dva prapory jezdecké divise, aby držely volnou cestu přes Moravu a její přítoky.

V tutéž dobu byla také Hartmannova jízda, z Tovačova za Moravu vypravena a obojí vojsko, ano i Molotkovy dále pošinuté dva prapory, překročivši Moravu postupovalo dále a zaujalo teprve na druhé straně říčky Bečvy, kteráž zde cestu na Přerov protíná, postavení u vesnice Troubků. Sem přibyla o 2. hodině odpolední.

Z obhlídek bylo již známo, že postupují z Olomouce na Přerov silné rakouské kolonny (1. armádní sbor).

Hartmann měl k ustanovenému stanovišti svému ještě skoro míli cesty a musil při tom ještě jednou překročiti Bečvu. Avšak on znal již vhodný k tomu brod. Ku krytí tohoto přechodu posadil setninu pěchoty na vozy a připojil ji k jízdě, jež k dalšímu postupu byla určena. Tato sestávala jenom z osmi škadron, z nichž čtyři byly od zemské obrany; kromě toho připojena ještě jedna batterie. Hartmann sám převzal vedení.

Když byli jeho jezdci na severu od Přerova železnici překročili, objevily se na silnici kolonny vozů a oddíly pěchoty. Pruská batterie zahájila ihned palbu a pět v předu rozvinutých škadron zahájilo útok na jednotlivé oddíly rakouské pěchoty. Obranné čtverce a chumáče byly záhy rozraženy a smělým nájezdem dále ku předu spůsoben v rakouském vojiště děsný poplach. Náhoda tomu chtěla, že velitel 1. rakouského sboru, hrabě Gondrecourt, na tu právě dobu u sebe shromáždil všechny svoje štábní důstojníky, aby jim dal instrukce; prapory a pluky byly tedy z počátku téměř beze všech vůdců, což poplach ještě zvýšilo. Ale tím časem přicházely nové oddíly rakouského vojska a přesila zjednala si posléz platnost: Hartmann musil dáti troubiti k ústupu. Ještě nebyl ústup zahájen, když rakouský pluk Hallerových husarů na daleko proniknuvší pruské zeměbranecké husary útočně udeřil. S unavenými již koni postavili se pruští husaři na odpor, avšak byli poraženi a utrpěli značné ztráty 5 důstojníkův, 42 jezdcův a přes 50 koní. Jejich vůdce byl zajat.

Prchající jezdci byli přijati od škadron husarského pluku řadového.

Hlavní účel Hartmannovy výpravy: zničiti železnici a telegraf, nebyl dosažen a také jako ohlídka měla výprava nedostatečný výsledek, neboť o síle a záměrech nepřítele málo se skrze ni zvědělo.

Avšak postrach, jejž byl nájezd zeměbraneckých husarů pruských v řadách rakouské pěchoty spůsobil, měl za následek, že Benedek ve své vojsko všeliké důvěry pozbyl, již dne 16. července od postupu podél řeky Moravy upustil a na pochod přes Karpaty se vydal.

Překročiv hřeben Malých Karpat, sestoupil u Trenčína do údolí Váhu a dorazil, postupuje v něm na jih, dne 21. července do Nového Města. Teprve dne 26. července dorazil Benedek do Prešpurku.

Oba rakouské sbory, jež dne 14. července po pravém břehu Moravy na jih odrazily (sbor 4. a 2.), byly také na druhý břeh odeslány a daly se dne 17. července z okolí Uherského Hradiště na pochod přes jižní čásť Karpat do údolí Váhu.

Na pokyn z Vídně obdržel 2. sbor (Thunův) rozkaz, aby co nejrychleji a možno-li přímo na Prešpurk se obrátil. Císařský křídelní pobočník, kterýž k Benedekovi cestoval, připravil Thuna již dne 17. července na tento rozkaz, a Thun opatřil si rekvisicí tisíc selských vozů, na nichž pak již dne 20. července jednu brigádu do Prešpurku odpravil. Zbytek sboru bral se za brigádou dílem po železnici, dílem pěšky a dne 22. července byl celý sbor na místě. To byl výkon znamenitý a Thun prokázal svou rázností a prozíravostí Rakousku službu velmi cennou.

Benedekovy disposice ohledně pochodu vojska od Olomouce k Vídni byly od strategů za špatné prohlášeny a na jejich vysvětlení uvádělo se jenom, že Benedek vojsku již nedůvěřoval.

Odchodem rakouské hlavní armády pozbyla Olomouc své důležitosti a Prusové zůstavili před pevností jenom Boninův sbor, kdežto Steinmetzův sbor a Hartmannova jízda, jako dříve již sbor gardový a Zastrowa divise, za reservou prince Bedřicha Karla odešly.

Dne 19. července spojila se druhá armáda pruská v okolí Mikulova a Břeclavy s první armádou. Také větší čásť Boninova sboru byla záhy k hlavní armádě povolána. Jenom jedna divise pěchoty zůstala před Olomoucí, aby ve spolku s oddílem vojska, jež z Horního Slezska povoláno bylo, pevnost pozorovala.

Věci dospívaly a hnaly se ku konečnému, rozhodujícímu boji na Dunaji.

Čím úsilovněji pracovala francouzská diplomacie v Paříži, ve Vídni, ve Florencii a ve hlavním stanu krále Viléma o uzavření příměří, tím horlivěji snažilo se vrchní velitelství pruské, aby každého dne vojensky zužitkovalo. Pruské (tři) armády, kteréž po překročení moravské hranice na rozbíhajících se cestách postupovaly, byly si dne 18. července už tak blízky, že mohly zahájiti společnou operaci proti Dunaji.

Labská armáda Herwarthova stála dne 16. července u Znojma. Zde obdržela téhož dne rozkaz, aby se na jihozápad obrátila a co nejdříve k železné dráze mezi Olomoucí a Vídní doraziti se vynasnažila. V pruském hlavním stanu předpokládali totiž, že Benedek, kterýž byl 3. sbor rakouský a Sasíky v čas do Vídně vypravil, touže cestou ještě další vojsko odešle, a chtěli jeho dopravu po železnici zmařiti. O příbězích, jež se udály u Olomouce a Břeclavy, neměli ve hlavním stanu pruském ještě žádného vědomí.

Herwarth dorazil již dne 17. července ku Poisdorfu, kterýž je toliko 7 1/2 míle vzdálen od Vídně. Vojáci jeho urazili za 24 hod. v krutém parnu 7—9 mil cesty. Zde došel Herwartha vzhledem ku změněným okolnostem vydaný rozkaz, aby další postup dosavadním směrem zarazil.

Touže dobou stihl, od severu přicházeje, k Poisdorfu svým pravým křídlem princ Bedřich Karel. Tím byl Herwarth donucen pošinouti své hustě sražené kolonny nazpět směrem západním; jenom levé křídlo Labské armády zůstalo u Poisdorfu.

Princ Bedřich Karel poslal dne 16. července (8.) divisí Hornovu na pravý břeh Moravy. Ona překročila u Hodonína řeku a postupovala pak na jih ve stejné výši se (7.) divisí Franseckého, jež na protějším břehu týmž směrem se brala. Tyto dvě divise 4. armádního sboru tedy tvořily levé křídlo první armády; třetí armádní sbor tvořil křídlo pravé a druhý sbor střed. Na pravo k tomuto seřadění postavila se armáda Herwarthova mezi Poisdorfem a Lávou s daleko ke Kremži pošinutou divisí Etzlovou. Za touto linií postupovaly kolonny korunního prince. Byla tedy celá armáda pruská znovu seřaděna v útočném postupu a dorazila takto do 20. července tak daleko k Dunaji, že přední vojska její hladinu Dunaje a věže měst Vídně a Prešpurku spatřila. Večer bavili se pruští vojáci tu a tam pohledem na osvětlené řady domův.

Armáda i její vůdcové toužili už sice po míru, ale nepřáli si ho dříve, než vejdou vítězoslavně do hlavního města Habsburské říše. Bismarkovi pak záleželo na tom, aby obsazením Vídně stav byl utvořen, o nějž by se všecko diplomatické umění císaře Napoleona musilo rozbiti. Ještě dva tři dni volnosti a bylo by rozhodnuto bývalo.

Pruská armáda stála navzdor krvavým bitvám, navzdor velké rozloze obsazeného nepřátelského území, jež velkého rozptýlení sil vyžadovala, navzdor četným obětem, jež porubala cholera a přese všechnu potřebu vojska na střežení a provázení zajatců, transportů spíže atd. před Vídní v téže síle, v jakéž byla do Čech vtrhla: 664.000 mužů bylo ve zbrani a z těch stálo na Dunaji mužů 240.000. Obdivuhodný organisatorský talent ministra války Roona spůsobil, že všechny ztráty postupně nahrazovány byly nově vytvořeným vojskem, jež ihned po nutném výcviku do Čech bylo posláno.

Rakousko mělo okrouhlým počtem zrovna tolik vojska, jako Prusko na Dunaji. U Vídně stály oba z Italie odvolané armádní sbory, 5. a 9., počtem asi 45.000 mužů. Od severní pak armády stály tam: rakouské sbory 3. a 10., sbor saský a čtyři divise jízdy, celkem asi 70.000 bojovníků. K tomu družilo se 15.000 mužů nově sformovaného vojska, tak že bylo u Vídně soustředěno celkem asi 130.000 mužů. Do Prešpurku dorazil do 22. července jen 2. sbor; sbory 1., 4., 6. a 28. jakož i Taxisova divise lehké jízdy byly ještě na pochodu. Po jich příchodu bylo by u Prešpurka shromážděno bývalo asi 110.000 vojínů. Úhrnná síla Rakušanů obnášela tedy zrovna jako pruské armády, 240.000 mužů. Dělostřelectva mělo Rakousko dosud ještě více, než Prusové.

Ježto na rakouské straně nový vrchní velitel se objevil, nebylo lze ohledně řídící intelligence provésti porovnání; ale za to byl zcela jistě duch vojska u Prusů lepší než na straně rakouské. Síly byly tedy rovné, ale převaha přece na straně pruské.

Svrchovaně chabé, ba nicotné vedení války se strany italské zkazilo Prusku závěrečný triumf, apotheosu války a snad ještě více. Po ztracené bitvě u Custozzy nedělalo italské vojsko vlastně pranic, ačkoli bylo Rakousko dva armádní sbory na sever odvolalo a ačkoli měla Italie ještě přes 200.000 mužů vojska. Co se od bitvy u Custozzy na italském bojišti dělo, nezasluhuje nikterak názvu války. Čtrnáct dní po bitvě ležela italská armáda naprosto nečinna, v táborech. Teprv dne 7. července, po pruském vítězství u Králové Hradce, když bylo Rakousko království Benátské Napoleonovi darovalo, chopila se italská armáda zase tak zvané »offensivy«, ale co podnikli italští strategové? Jedna divise obléhala od 15. do 18. července Borgoforte, osm divisí přešlo dne 8. červnce dolejší Pád u Feloniky a dostihlo dne 14. července Padovy. Tam čekaly nečinně do 19. července a postupovaly potom tak zvolňounka, že teprv dne 24. července jedna divise Pergina, (na západní straně Tridentu) a jedna divise do Videmu dorazila. Šest až sedm divisí »pozorovalo« celou tu dobu zbytečně pevnostní čtverec.

Za takovýchto okolností nebylo Prusko s to zmařiti úsilí francouzské diplomacie o uzavření klidu zbraní.

Francouzský velevyslanec u pruského dvora, pan Benedetti, odebral se dne 15. července z pruského hlavního stanu do Vídně, aby tam se svým kollegou. vévodou z Gramontu pojednal. Dle císařských instrukcí měl usilovati o uzavření klidu zbraní. Prusko projevilo Napoleonovi ochotu, že povolí třídenní klid zbraní za těchto dvou hlavních podmínek: 1. Rakouské vojsko opustí ihned území, kteréž se prostírá mezi řekou Dyjí a nynějšími posicemi vojska pruského. 2. Všechna pruská vojska, všechna rakouská vojska armády severní i armády jižní (v Italii), saské vojsko, všechno dělostřelectvo i vozatajstvo na všech stranách zůstanou na tom místě státi, kde se nalézati budou v den podepsání úmluvy.

Jádrem podmínek bylo ustanovení, že rakouská jižní armáda svůj pochod z Italie do Vídně zastaviti musí. Proti tomu činilo Rakousko námitku tvrdíc, že se klid zbraní Italie netýká a učinilo protinávrh: Mezi oběma vojsky protáhne se demarkační čára, ale za touto čarou mají obě strary úplnou volnost pohybů. Demarkační čarou budiž řeka Dyje od svého vzniku až k bodu, kterýž se nalézá dvě míle na západ od Břeclavy. — Dle tohoto návrhu byla by mohla jižní armáda rakouská zcela klidně k Vídni dále postupovati a krom toho bylo by mělo Rakousko zcela volné spojení mezi Olomoucí a Vídní. Klid zbraní nebyl by měl tedy dle rakouského návrhu jiného účelu, než aby Prusové na postupu zastaveni byli, ale rakouské armády aby pohodlně a bez překážky na Vídeň bráti se mohly. Prusové ovšem návrh ten rozhodně zamítli a prohlásili, že o žádném klidu zbraní ani příměří jednati nebudou, dokud nebudou smluveny praeliminarie čili předchozí podmínky míru.

Francouzský velcvyslanec Benedetti obdržel na to dne 16. července rozkaz, aby do hlavního stanu krále Viléma se odebral a tam na přijetí praeliminarií a neprodlené uzavření klidu zbraní naléhal. Prusko, jehož vojenské postavení dne 16. červce. značně se bylo zlepšilo 1. vítěznou bitkou u Tovačova; 2. obsazením železné dráhy, jež Olomouc s Vídní spojuje, u Břeclavy vojskem prince Bedřicha Karla a 3. vítězoslavným vjezdem generála Vogla z Falkensteinu do Frankfurtu nad Mohanem, rozšířilo své požadavky, žádajíc, aby mu nebylo bráněno zabrati některá území na severoněmecké půdě. Na tento požadavek Francie i Rakousko po nějakém zdráhání přistoupily a ujednáno dne 21. července, že od 12. hodiny násl. dne 22. července počínajíc zbraně na všech stranách, také v Italii, po pět dní maj í odpočívati. Za demarkační čáru ustanoven potok Russbach, kterýž Moravské pole od severozápadu na jihovýchod protéká a na západní straně Prešpurka do Dunaje vtéká.

Jak se u Prešpurka demarkační čára vinouti měla, stanoveno teprv ráno dne 22. července. To mělo za následek ještě jednu krvavou srážku. Princ Bedřich Karel chtě pruskou válečnou výpravu smělým útočným rozmachem skvěle zakončiti, nařídil ještě dne 21. července generálu Franseckému, aby se svými, na levém břehu Moravy stojícími pěšími divisemi 17. a 8. záhy z rána přes Lomač na Prešpurk prudce postoupil.

Přední voj hlavní kolonny Franseckého srazil se před 7. hodinou s oddílem rakouské jízdy, jež byla na obhlídku vyjela, a zatlačila ji nazpět, Dělostřelectvo spustilo nyní na obou stranách palbu a bitka byla ve frontě zahájena.

Tou dobou obdržel Fransecký zprávu, že nastoupí o 11. hod. klid. zbraní. Avšak navzdor tomu či snad právě proto chtěl Fransecký bitku, jež příznivý výsledek slibovala, do konce provésti a vojenské operace pruské dobytím Prešpurku brillantně ukončiti. Bitka rozvinula se plnou silou, ale nebyla už dobojována: o 11. hodině musila býti palba na obou stranách pro nastalý klid zbraní zastavena a takž zůstavena oběma stranám možnost, aby dokazovaly, že by byly válku svým vítězstvím ukončily. Což se také stalo. Bitka u Lomače, jež stála rakouské vojsko 58 zabitých, 244 raněných a 184 zajatých a pruské vojsko (dle jeho udání) 4 mrtvé a 66 zajatých, zůstala tedy na jednání o mír beze všeho účinku. To byl poslední boj v celé válce.

Hned po nastoupení klidu zbraní zahájeno v Mikulově na Moravě vyjednávání o předchozí hlavní a zásadní podmínky míru. Již dne 27. července byla mezi Rakouskem a Pruskem smlouva ohledně čtyřnedělního příměří uzavřena, avšak počátek příměří musil býti, k vůli dorozumění se s Italií, položen teprv na den 2. srpna. Do té doby byl prodloužen klid zbraní.

Zároveň se smlouvou o příměří byly od zástupcův Rakouska a Pruska podepsány prasliminarie míru a dne 23. srpna podepsána v Praze definitivní smlouva o míru, kteráž oproti praeliminárnim jenom nepatrné odchylky vykazuje a ve hlavních věcech stanoví:

Jeho Veličenství císař Rakouský svoluje ku spojení Lombardsko-benátského království s královstvím Italským beze vší jiné obtížné podmínky nežli je převzetí dluhů, o nichž uznáno bude, že na odstoupených územích po právu lpí.

Váleční zajatci propustí se ihned tu i tam na svobodu.

J. V. císař Rakouský uznává rozpuštění Německého spolku a svoluje k novému upravení Německa beze všeho účastenství rakouského císařství. Tolikéž slibuje J. V., že uzná užší spolkový poměr, kterýž J. V. král Pruský na severní straně Mohanu utvoří a jest srozuměn s tím, aby se na jižní straně Mohanu rozložené německé státy sestoupily ve spolek, jehož národní spojení se scveroněmeekým spolkem svobodnému dohodnuti těchto spolků se zůstavuje, a kterýž mezinárodně bude nezávislým.

J. V. císař Rakouský postupuje J. V. králi Pruskému všechna vídeňskou smlouvou ze dne 30. října 1864. nabytá práva na vévodství Holštýnské a Šlesvické s výhradou, že budou severní okresy Šlesvické Dánsku postoupeny, projeví-li jejich obyvatelstvo svobodným hlasováním takové přání.

Na přání, projevené J. V. císařem Rakouským prohlašuje král Pruský, že jest ochoten, při nastávajících territoriálních proměnách v Německu zůstaviti království Saské v jeho dosavadním objemu, ale vyhražuje si svobodné dohodnutí s J. V. králem Saským ohledně válečné náhrady a příštího postavení Saska v severoněmeckém spolku zvláštní smlouvou o míru. Za to slibuje J. V. císař Rakouský, že uzná nová zřízení, jež J. V. král pruský v severním spolku německém zavede, pojímaje v to i změny v územích.

Žádný příslušník obou vévodství Holštýnska a Šlesviku a žádný poddaný J. V. císaře Rakouského a J. V. krále Pruského nebude pro své politické chování za posledních událostí a války stíhán, znepokojován ani na svobodě a majetku zkracován.

J. V. císař Rakouský zavazuje se, že zaplatí J. V. králi Pruskému na uhrazení části válečných útrat 40 millionů pruských tolarův, po srážce pak 15 millionův tolarův, jež vévodství Holštýn a Šlesvik Rakousku dlužna jsou, a po další srážce 5 millionů tolarů za vydržování pruské armády v obsazených rakouských územích do uzavření míru, na hotovosti 20 millionů pruských tolarů.

Královským pruským vojskem obsazená rakouská území budou do tří neděl po výměně ratifikac smlouvy o míru vyklizena. Ratifikace této smlouvy mají být nejdéle do osmi dnů v Praze vyměněny.

Plnomocníky byli při konečném redigování této smlouvy: skutečný tajný rada Karel svobodný pán Werther za Prusko a skutečný tajný rada Adolf svobodný pán Brenner-Felsach za Rakousko.

Porovnáme-li smlouvu mezi Rakouskem a Pruskem uzavřenou s uvedenými dříve návrhy císaře Napoleona III., seznáme, jakých vymožeností Bismark v posledních dnech války svými umělými průtahy ve vyjednávání docílil; kromě Saska, za něž se Rakousko a Francie co nejdůtklivěji zasadily, bylo Rakouskem a mlčky také Francií Prusku přiznáno plné právo výboje v pokořeném severním Německu a následkem této stipulace bylo připojení Hannoverska, Kurhessenska, Nassavska a Frankfurtu nad Mohanem ke království pruskému, kteréž se tím stalo nejen skutečnou evropskou velmocí, nýbrž také nad míru silným krystalisačním jádrem v Nemecku, jehož přirozená, mocná přitažlivost byla bezpečnou zárukou že dojde záhy na úplné sjednocení německých států v obnovené velké říši.

Jak bylo pruské vedení války skvělé, tak byl pro Prusko velkolepý i její výsledek.

[1] Proti nešťastným generálům Benedekovi, Heniksteinovi, Krismaničovi a Clam-Gallasovi zakročeno s naprostou bezohledností. Se všemi zavedeno vyšetřování, ale proces žádného z nich nedospěl k rozsudku. Clam-Gallas hájil se nejenom před vojenským soudem, nýbrž také veřejným tiskem a docílil, že se mu vlastnoručním listem J. V. císaře dostalo zadostiučinění. On zůstal v úřadě i hodnosti. Benedek a jeho první důstojníci generálního štábu byli méně šťastni: vyšetřování s nimi zavedené mělo za následek, že byli dáni do výslužby.

Vydáno v roce 1896