ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - Doslov: Politické následky této války

Rakousko-italská válka z roku 1859 byla posledním výbuchem dokonávající periody přechodné, ale zároveň již také předehrou nové doby převratu, již plnou energií zahájil a v proud uvedl rok 1866. Že tento proud nejdříve a v první řadě Rakouska se dotekl, bylo zcela přirazeno, neboť zde, v Rakousku, žil nejdéle duch pověstné svaté alliance a povaliv svobodné hnutí let 1848. a 1849., držel tuhou vládu svých tradic doma i — pokud mohl — v tak zvaném evropském koncertu, až do své první veliké porážky na bojišti u Solferina.

Avšak solferinskou katastrofou duch ten v Rakousku ještě nebyl zcela poražen. Pádem oním otřesen, zviklán a seslaben, učinil doma duchu nové doby jisté, toliko zpola upřímné ústupky, zůstávaje na venek, čím dosud býval.

Tím časem dělal vždy větší a větší mravní výboje duch nové doby, nové politiky, jejímiž hesly byly: národnost, národní státy, národní politika. Tato hesla stala se vládním programem v nejsilnějším a nejpokročilejším státě německém, v Prusku, v době, kdy v Rakousku ještě neobmezeně vládl a vládu dále držeti chtěl princip politiky kabinetní.

Prostěji řečeno: v Prusku vznikla idea, utvořiti velkou národní říši z četných německých států, sdružených chabě v netvorném, přežilém a duchaprázdném německém spolku, ovládaném v hlavě i v údech shnilými tradicemi doby dávno již překonané, a ve světle této idey objevila se celá nesmyslnost, zvrácenost a bezprávnost hegemonie státu, jehož hlavními pilíři a spoluživiteli jsou Slované a Maďaři, státu, kterýž by jenom úplným zkarrikováním své idey za stát německý vydávati se mohl a jemuž tedy ve spolku německých států nepříslušelo nejenom vedení, nýbrž vůbec ani žádné místo. Jakmile se tedy v Prusku idea nového organického sjednocení států opravdu německých vládním programem stala, pocítěna tam naprostá nesnesitelnost rakouské hegemonie jakož i nezbytná potřeba a nutnost, zlomiti tuto hegemonii, dosaditi na její místo vedení pruské a vyhostiti Rakousko docela ze spolku německých států. Tento rozmach idey národnostní v Prusku a odboj zahraničné politiky rakouské proti němu spůsobily válku z r. 1866.

Válka z r. 1866 stala se takto, jakožto válka podnícená novou, svět zvolna uchvacující ideou národnostní, matkou proměn a převratů, jejichž svědky jsme dosud byli a kteréž se ještě — tu dychtivě, tam se strachem — očekávají.

Prvními následky jejími byly v oblastech německého národa; zrušení některých států, jež myšlénce velkého, moderně postupujícího Německa nejzarytější odpor činily a tudíž po Rakousku hlavní překážkou pruské politiky byly; za druhé utvoření severoněmeckého spolku, jejž Prusko zcela ve svém smyslu ovládlo a zpracovalo, jakož i spolku jihoněmeckých států, kterýž, zbaven vlivu a tlaku rakouského, přirozeným věci vývojem myšlenkovému proudu severu podlehnouti musil, kterýžto proud po epochálních úspěších pruské politiky a pruských zbraní neodolatelné síly a přitažlivosti nabyl.

V Rakousku objevil se účinek války z roku 1866 hlavně tím, že starý duch »německého císařství« Maďary z obvodu svého vlivu a své propagandy propustil, aby z ostatních, tak zvaných předlitavských zemí navzdor konstituční vládní formě, udělal stát aspoň zevně německý, kterýž by starým tradicím a mocně plápolající touze po odvetě a obnovení hegemonie v Německu aspoň zdánlivé jakési oprávněnosti dodával. Tento účel dualismu v Rakousku spůsobil tedy, že ústavní řády v Předlitavsku zůstaly zakrnělými, skomolenými, bezobsažnými, neboť při opravdové ústavnosti nebyl by možným žádný »německý nátěr« Rakouska a všeliká spekulace na opětnou nějakou akci v Německu navždy by musila propadnouti.

Válka prusko-rakouská byla v nejpokročilejší formě výrazem veliké změny ve spůsobu válčení a celém válečnictví evropském, kterážto změna francouzskou revolucí začala a válkou r. 1866. na českých nivách vybojovanou příkazem se stala pro nejbližší — snad celá staletí. Nad vojsky z povolání pronesen tu zničující soud a prohlášena zásada, aby napříště národové sami na bojištích své velké spory řešili.

Největším z dalších následků r. 1866 bylo povalení Francie r. 1870, zrušení obou německých spolků a znovuzřízení říše německé pod pruskou hegemonií čili obnovení německého císařství s dynastií Hohenzollerů, odtržení Elsas a Lotrinska od Francie a připojení jejich k německé říši.

Tato druhá vítězná válka pruská, kterouž beze všeho odporu nazvati lze dcerou války z r. 1866, spůscbila krom obnovení německého císařství řadu převratů, z nichž nejvelkolepějším byla ruskoturecká válka z roku 1877, neboť Prusko, kteréž vděčno bylo za přátelskou nestrannost Ruska při válce německo-francouzské, ovládnuvši docela Německo a osáhnuvši rozhodující vliv v evropském koncertu, zůstavilo Rusku, zajisté dle pevného závazku — volnou ruku k zahájení války na osvobození Bulharska. Této války pak, zajisté vnučky vojny z r. 1866 přímými následky byly: utvoření bulharského státu, rozšíření a prohlášení Srbska a Rumunska za samostatná království, rozhojnění ruské moci v Asii a obsazení Hercegoviny i Bosny říší rakousko-uherskou, kteroužto okkupaci již považovati lze za faktickou annexi, za dokonalé a trvalé připojení.

Uvedené tuto převraty pak spůsobily dalším působením utvoření troj spolku čili alliance Německa, Rakouska a Italie.

Německo, kteréž ruskou výpravu na Balkán s nepokrytou sympathií provázelo a tím ostatní na Rusko žárlivé velmoci od vmísení se na prospěch Turecka zadrželo, obrátilo pojednou, když vítězné ruské voje již do Cařihradu vtrhnouti chtěly, spůsobilo svoláni berlínského kongressu a připravilo zde Rusko pomocí Anglie a Rakouska o všechno ovoce drahé a svízelné války. Z toho jakož i z následujícího potom zabrání Bosny a Hercegoviny vojskem rakousko-uherským, proti čemuž od Rusů poražené a skoro všeho vojska zbavené Turecko ničeho podniknouti nemohlo, spůsobilo valné napjetí mezi Ruskem na jedné a Rakouskem a Německem na druhé straně, zároveň pak přirozené sblížení mezi Ruskem a Francií.

Napjetí mezi Rakouskem a Ruskem bylo sesíleno ještě zasáhnutím rakouského vlivu do Bulharska a Srbska. Z toho a zabrání Bosny a Hercegoviny vyvinula se konkurence Rakousko-Uherska s Ruskem o hegemonii na poloostrově Balkánském a myšlenka rakouské odvety v Německu ustoupila do hlubohého pozadí. —

Německo, majíc nyní na východě i západě mocné odpůrce, ba nepřátele, nabídlo Rakousku spolek a toto, vstoupivši na slovanském jihu v konkurrenci s Ruskem, přijalo nabídnutí ochotně, ačkoli byl již předem do spolku pojat také dosavadní úhlavní nepřítel Rakouska, ani Ruskem ani Francií nikde a ničím neohrožená Italie, spojenec Pruska z roku 1866. Tento trojspolek ovládá na ten čas evropskou situaci, a co z něho pojde, tuší a předvídá Evropa se steskem i úzkostí.

Vydáno v roce 1896