ARMÁDY A HISTORIE

Raketová válka v Zálivu: Střely Patriot proti iráckým Scudům

Vypouštěcí zařízení systému MIM-104 Patriot pro čtyři střely

Válka v Perském zálivu v roce 1991 byla v řadě ohledů přelomová. Mj. šlo o vůbec první konflikt, v němž byla aktivně použita protiraketová obrana, když známé americké střely Patriot zasahovaly proti iráckým balistickým raketám.

Protiraketová obrana se řadí mezi nejvíce diskutovaná vojenská témata současnosti. Ačkoli se tato idea objevila takřka současně s příchodem balistických raket, skutečně zásadní pozornost získala až s nástupem mezikontinentálních zbraní s atomovými hlavicemi. V důsledku toho se však poněkud zanedbala obrana proti raketám krátkého dosahu, na což hodně trpce poukázala válka v Perském zálivu v roce 1991. Nasazení protivzdušných obranných střel Patriot, jakkoli mohlo být kontroverzní, nakonec splnilo svou roli, protože naděje, jež Saddám Husajn vkládal do svého obávaného arzenálu raket řady Scud, se nenaplnily.

Všudypřítomná raketa Scud

Balistická raketa 9K72 neboli R-17 Elbrus, v kódu NATO označovaná SS-1 Scud-B, je zajisté nejznámější a nejrozšířenější balistickou střelou krátkého doletu. Její vývoj začal v roce 1958, a to se záměrem vytvořit nástupce zbraně R-11 Zemlja (alias 8A61 či Scud-A) s doletem max. 270 km (a při použití atomové hlavice jen 150 km). První zkušební vypuštění střely R-17 bylo provedeno roku 1961 a o tři roky později se zbraň dostala do řadové služby. Přestože je někdy označována za kopii či evoluci nacistické „odvetné zbraně“ V2, je nutno jasně konstatovat, že takové tvrzení je dosti zjednodušující a zavádějící. Rakety série Scud sice spadají do podobné kategorie a v některých ohledech se německými řešeními inspirovaly, avšak celkově vzato jde nepochybně zejména o dílo sovětského konstruktéra Viktora Petroviče Makejeva. Střela R-17 patří mezi jednostupňové rakety na tekuté palivo; její motor Isajev RD-21 spaluje asymetrický dimetylhydrazin, okysličovadlem je kyselina dusičná. Raketa má inerciální navádění, které by teoreticky mělo zajistit kruhovou odchylku do 500 m, v praxi však bývaly výsledky podstatně horší, takže s konvenční hlavicí o váze necelé tuny byla raketa rozumně použitelná vlastně jen proti plošným cílům. Vedle toho může přepravovat i hlavici jadernou (ekvivalent nastavitelný od 5 do 70 kilotun) nebo chemickou. Nejprve se pro odpálení používal pásový podvozek, jenž vycházel z tanku IS-2 (stejně tomu bylo u R-11), později se však přešlo na známý osmikolový podvozek automobilu MAZ-543M alias 9P117 Uragan. Maximální dosah rakety R-17 činí asi 300 km, podle čehož se exportní verze někdy označuje též R-300. A o export skutečně nebyla nouze, protože kromě zemí Varšavské smlouvy (včetně Československa) byla střela vyvezena do mnoha států třetího světa, z nichž některé vyráběly (popř. i pořád vyrábějí) i vlastní kopie a deriváty Scudu. Jednou z arabských zemí, která v 70. letech odebrala stovky raket R-17E alias R-300 (údajně více než 800 exemplářů) byl Irák.

Balistická raketa R-17 alias Scud-B získaná americkou armádou

Husajnův strategický arzenál

Irácká armáda dostala možnost k uplatnění svého raketového arzenálu už za několik let, neboť v roce 1980 vypukla desetiletá krvavá válka s Íránem. Irácké Scudy byly odpalovány jak proti vojenským, tak proti civilním cílům. Írán si to samozřejmě nenechal líbit a získal kopie Scudů od Libye a Severní Koreje, takže v rámci irácko-íránské války probíhaly i „války měst“, jak se tehdy říkalo sériím vzájemných leteckých a raketových útoků na městské aglomerace. Jakkoli mohly vypadat působivě, na výsledek vleklé války výraznější efekt neměly. Saddáma Husajna navíc mimořádně trápila skutečnost, že Teherán ležel mimo dolet iráckých střel, kdežto Íránci dokázali zasahovat irácké hlavní město Bagdád, které leželo blíže k hranici. Sovětský svaz ale opakovaně odmítal Husajnovy žádosti o dodávku raket delšího dosahu, a tak se Irák (s pomocí zahraničních expertů) pustil do vylepšování R-17. Nešlo o příliš sofistikovaný postup; Iráčané ze součástek Scudů (popř. přímo z rozřezaných existujících střel) vytvářeli jakési prodloužené „skládačky“ s většími palivovými nádržemi, díky čemuž se výrazně zvětšil dosah, byť za cenu zmenšení bojové hlavice. Vznikla tak raketa Al-Hussein, která dokázala dopravit zátěž 280 kg na vzdálenost okolo 630 km, a ještě výkonnější Al-Abbas s dostřelem až 900 km, ale s hlavicí o váze jen 225 kg.

Zdokonalené irácké balistické rakety Al-Hussein a Al-Abbas

Kromě toho Iráčané zkonstruovali nová mobilní odpalovací zařízení, a sice sofistikovanější typ Al-Waleed a jednodušší Al-Nidal; navíc byly vytvořeny pevné odpalovací rampy na leteckých základnách. Právě na tento arzenál Saddám Husajn spoléhal, když se proti Iráku po invazi do Kuvajtu vytvořila široká mezinárodní koalice. Husajn určitě věděl, že nemá šanci porazit tuto gigantickou početní a technologickou převahu v přímém střetnutí, ale doufal v rozbití této koalice, v čemž měly pomoci právě balistické rakety. Spojenecké velení o těchto zbraních pochopitelně vědělo a zařadilo je ne první místa v seznamu cílů letecké ofenzívy, ale většina úderů zasáhla jen dovedně vyrobené makety. Irácké raketové jednotky se rozptýlily do pouště a 18. ledna 1991 zahájily raketové útoky.

Irácké odpalovací zařízení Al-Waleed pro balistické rakety řady Scud

Na scénu přichází Patriot

Část raket mířila na vojenské základny v arabských zemích, a to v Saúdské Arábii a Bahrajnu, kde se nacházely koaliční vojenské jednotky, a zbytek směřoval na Izrael. Jestliže cílem útoků na arabské státy bylo způsobení vojenských ztrát (a případně vzbuzení odporu k válce), pak za raketovými údery na Izrael stála mnohem důmyslnější kalkulace. Saddám Husajn očekával, že izraelská odveta způsobí rozklad koalice, resp. odchod arabských zemí z ní. Chybělo jen málo k naplnění tohoto předpokladu, protože židovský stát po dopadu prvních raket opravdu zahájil přípravy k odvetným náletům na Irák. Zabránilo tomu pouze enormní diplomatické úsilí USA, které bylo podpořeno i konkrétními vojenskými kroky. Koaliční síly okamžitě spustily „lov na Scudy“. Americké a britské speciální jednotky pronikaly do Iráku, hledaly odpalovací zařízení pro střely a buď je ničily svými zbraněmi, nebo na ně naváděly letecké útoky. Více než třetina leteckých operací na počátku vzdušné kampaně měla za cíl právě ničení Scudů, ovšem tím, co mělo zdaleka největší publicitu i strategický význam, bylo rozmístění protivzdušných systémů MIM-104 Patriot. Jedná se o raketový komplet, jehož vývoj začal již koncem 60. let, ale kvůli různým problémům se dostal do služby až roku 1984. Výrobek zbrojovky Raytheon byl určen primárně k ničení nepřátelských letadel na dálku až 70 km, ačkoliv se plánovalo, že by zřejmě mohl ničit i taktické balistické rakety. Patriot vypouští střely na pevné palivo z čtyřnásobných odpalovacích zařízení, kromě nichž obsahuje také naváděcí radar AN/MPQ-53. Po první verzi MIM-104A přišla zdokonalená MIM-104B, potom další modernizace PAC (Patriot Advanced Capability) a na konci 80. let úprava MIM-104C neboli PAC-2. U zdokonalených variant bylo již více zohledněno nasazení proti nepřátelským balistickým raketám. Právě systémy PAC-1 a PAC-2 se tedy urychleně přesunuly do Saúdské Arábie a Izraele, aby zabezpečily obranu proti nebezpečným raketovým útokům irácké armády.

Odpálení protivzdušné rakety kompletu MIM-104 Patriot

Eliminace raketové hrozby

Zpočátku se uvádělo, že Patriot poprvé „naostro“ vypálil již 18. ledna 1991, ale ukázalo se, že se zřejmě jednalo pouze o chybu v počítačovém systému. Irák celkově odpálil kolem 91 raket, mezi nimiž byly původní R-17E i výkonnější Al-Hussein (nejsilnější verze Al-Abbas nejspíše nebyla nikdy použita v boji). Z toho cca 48 raket směřovalo na Saúdskou Arábii, 3 na Bahrajn a 40 na Izrael. Z těchto všech odpálených střel jich 34 (tedy více než třetina) dopadlo do moře nebo na neobydlené oblasti. Jen 13 raket dopadlo (zhruba) na zamýšlené cíle, navíc se zjistilo, že přesnost dopadu není do 500 m, jak se předpokládalo, ale spíše 1500 m, takže přesný zásah zamýšleného bodového cíle byl prakticky jen věcí obrovského štěstí. Největší ztráty způsobila jedna střela Al-Hussein, jež 25. února dopadla na americká kasárna v saúdském Dahranu, kde zabila 28 amerických vojáků a jednoho saúdského strážného, kromě toho bylo zraněno zhruba 110 vojáků a 70 civilistů. S výjimkou tohoto případu byly ztráty a následky útoků v arabských zemích minimální. Co se týče iráckých raket vypuštěných na Izrael, poněkud komický je fakt, že čtyři z nich dopadly na palestinský Západní břeh Jordánu, při čemž palestinský předák Jásir Arafat tehdy stál na straně Iráku. V přímém důsledku útoků raket zahynuli jenom dva Izraelci, avšak dvanáct dalších obyvatel zemřelo mj. na infarkty či kvůli udušení v plynových maskách (Izrael totiž nařizoval chemické poplachy v obavě, že irácké rakety ponesou i otravné náplně). Počet odpálených raket ale postupně klesal, jelikož „lov na Scudy“ v režii zvláštních jednotek a vzdušných sil (hlavně USA a Velké Británie) začal přinášet své ovoce. Pokud jde o systémy Patriot, uvádí se, že dokázaly sledovat a pokusily se zasáhnout asi čtyři desítky iráckých raket. Zpočátku se tvrdilo, že přibližně tolik jich i opravdu zasáhly (hovořilo se o celkové úspěšnosti systému mezi 70 a 90 %), avšak tato optimistická čísla se později stala terčem rozsáhlé kritiky a sama armáda je musela podrobit důkladné revizi.

Američtí vojáci zkoumají zbytky sestřelené irácké rakety

Kontroverze okolo výsledků

Jaké účinné tedy doopravdy bylo nasazení střel Patriot? Odpověď na tuto otázku není nikterak snadná, mj. proto, že na jeden Scud se standardně odpalovaly nejméně dva (spíše tři) Patrioty, takže samotné procento zásahů by bylo zavádějící. Velkým problémem byl paradoxně fakt, že rakety Al-Hussein byly kvůli způsobu své výroby velmi nekvalitními výrobky. Často se proto stávalo, že se raketa na vrcholu dráhy rozlomila na několik kusů, které pak pokračovaly v letu samostatně. Naváděcí zařízení Patriotu si poté automaticky vybíralo největší kus, což obvykle byla palivová nádrž, nikoli bojová hlavice. Navíc i v případě, že Patriot útočící raketu opravdu zasáhl a zničil, vzniklo množství střepin, jež po dopadu na zem samozřejmě způsobily ztráty a škody, přestože systém Patriot zapracoval sám o sobě perfektně. (Kritika této skutečnosti však ukazuje spíše na nepochopení elementárních fyzikálních zákonů, protože střepiny samozřejmě někam spadnout musí.) Každopádně ono nejasné hodnocení toho, co je to vlastně „úspěch“, se projevuje mj. tím, že se v různých pramenech pořád objevují velmi odlišné počty Scudů, které Patrioty zasáhly nebo zničily; lze narazit na čísla zhruba od deseti do třiceti. Jisté ovšem je, že systém Patriot prokázal reálnou funkčnost a stal se první zbraní, která v bojových podmínkách dokázala zasáhnout nepřátelskou balistickou raketu, ačkoli se během jeho vývoje původně ani nepočítalo, že by ničil střely s takovým doletem. Saddám Husajn nasazením svých Scudů sice dosáhl krátkodobého úspěchu tím, že vyvolal politickou nestabilitu v koalici a donutil koaliční letectva přesměrovat velkou část svých kapacit na „lov Scudů“, avšak dlouhodobý úspěch tím nezískal. Navzdory trvajícím debatám o účinnosti kompletů Patriot je zcela nesporné, že sama jejich přítomnost znamenala obrovskou morální a psychologickou vzpruhu, pomohla udržovat křehkou koalici a samozřejmě také zabránila vyšším ztrátám a škodám. Komplety Patriot tedy mají na zdaru Pouštní bouře svůj oprávněný podíl.

Hlavní zdroje:
Martin C. Arostegui: Neviditelní bojovníci
Alastair Finlan: The Gulf War 1991
Maurice Matloff: Dějiny americké armády
Tim Ripley: Desert Storm Special 1 – Land Power
Steven J. Zaloga: Scud Ballistic Missile and Launch Systems 1955-2005
IraqWatch.org, MissileThreat.com, Wikipedia.org

Fotografie: US Army, Raytheon

Publikace: Válka Revue 7/2013