ARMÁDY A HISTORIE

Ruské lodě v amerických přístavech: Zachránil car v občanské válce Unii?

V roce 1863 možná chybělo jen málo, aby se americká občanská válka proměnila na světovou válku, v níž by bojovala i Velká Británie a Rusko.

Přístavy New York a San Francisco se na podzim 1863 dočkaly skutečně neobvyklé návštěvy. Připluly totiž válečné lodě carského Ruska, jež tam zůstaly až do jara příštího roku. Nejednalo se však jen o zdvořilostní návštěvu. Nezapomínejme, že na americkém kontinentu zuřila válka Severu proti Jihu. A právě v té době hrozila její eskalace do války takříkajíc světové, neboť se do ní mohli na straně Konfederace zapojit i Britové, možná také Francouzi. Spolupráce Unie a Ruska představovala odpověď na tuto hrozbu, a kdyby tehdy události kráčely jen trochu jinak, mohl v roce 1863 propuknout obrovský globální konflikt.

Londýn se připravoval k intervenci

Téma námořnictva se v popisu americké občanské války někdy opomíjí, ačkoli ve skutečnosti hrály lodě vysoce důležitou roli. Blokáda konfederačních přístavů zásadně přispěla k vítězství Severu a mezi její vrcholy patřila bitva u Hampton Roads, při které se poprvé v historii utkaly obrněné lodě, slavné USS Monitor a CSS Virginia (původně Merrimack). Působivý je i příběh konfederačního „lovce“ CSS Alabama nebo nasazení ponorky CSS Hunley. A byly to válečné lodě, které hned dvakrát málem způsobily dramatickou změnu povahy celého konfliktu, neboť se do něj mohla zapojit i Velká Británie. První (a známější) případ se odehrál v listopadu 1861 a je znám jako „aféra Trent“. Tak se jmenovala britská obchodní loď, na jejíž palubě cestovali dva jižanští diplomaté. Osádka lodi USS San Jacinto ovšem britskou loď zastavila, prohledala a oba Jižany zatknula. Britové to (a koneckonců oprávněně) považovali za zcela ilegální krok, obrovskou urážku a takřka důvod k válce. O tu se prý nejvíc zasazoval tehdejší britský ministr zahraničí John Russell, který měl na své straně i většinu britských aristokratů, pro něž byla již sama existence USA čímsi nepatřičným. Dokonce i královna Viktorie tíhnula k tomu, aby byli ti drzí Yankeeové potrestáni. Její manžel princ Albert ji od vyhlášení války sice odradil, avšak jelikož v prosinci 1861 zemřel, britské ozbrojené síly během roku 1862 prováděly řadu kroků, jež znamenaly přinejmenším pohrůžku intervencí, ne-li přímo přípravu zásahu, který by určitě znamenal zásadní změnu válečné situace. Např. byly výrazně posíleny stavy vojáků v Kanadě, kam přibylo několik tisíc skvěle vycvičených mužů. Probíhal i výcvik kanadské milice, od níž se očekávalo, že může zajistit nejméně 100 000 vojáků.

Dva špičkové obrněnce pro Jižany

Vláda USA si toho pochopitelně byla vědoma. Ministr zahraničí William H. Seward hrozil, že pokud Britové do občanské války zasáhnou, tak „svět zahalí plameny“. Byla to velmi podivná poznámka, jejíž skutečný smysl vyšel najevo až později, a to v souvislosti s druhým případem možného zapojení Británie do konfliktu. Jak známo, Britové po většinu války podporovali Jih, za čímž stály jak určité ideové sympatie, tak ryze pragmatické důvody, protože britské textilní továrny zpracovávaly hlavně jižanskou bavlnu. Z mocenského hlediska navíc Londýnu zajisté vyhovovalo oslabení USA (resp. průmyslového Severu) jako budoucího konkurenta. Proto byl přístav Liverpool označován i za „domovský přístav flotily Konfederace“, protože Britové pro námořnictvo Jihu postavili řadu plavidel (včetně legendární Alabamy). Vrcholem byl kontrakt na dvě špičkové válečné lodě, jež měly nést jména CSS Mississippi a CSS North Carolina, ale v zájmu utajení se stavěly pro fiktivní francouzskou firmu, jež je posléze měla (údajně) prodat Egyptu pod jmény El Tousson a El Monassir. Plavidla, na kterých horečně pracovaly loděnice Laird, byla ve své době snad nejlepšími válečnými loděmi na světě, zajisté lepšími než to, čím se mohlo pochlubit samotné britské námořnictvo. Pohon zajišťovala kombinace parních strojů a plachet, trup chránil až 4,5 palce (114 mm) silný ocelový pancíř a arzenál tvořily dvě otočné věže, každá se dvěma 9palcovými (228mm) děly se závěrovým nabíjením. Kromě toho se pod čarou ponoru nalézal kloun (anglicky „ram“) pro útok taranem, a proto byly obě tyto skutečně špičkové lodě společně označovány jako „Laird rams“.

Adams pohrozil vyhlášením války

Jako americký velvyslanec v Londýně tehdy působil Charles Francis Adams, jenž byl vnukem druhého prezidenta Johna Adamse a synem šestého prezidenta Johna Quincyho Adamse. Bylo by však velice nespravedlivé si myslet, že svůj post získal jen kvůli rodinným konexím, neboť se jednalo nejen o kvalitního diplomata, ale navíc o schopného špiona. Záhy ve Velké Británii řídil výkonnou síť agentů, kteří se rekrutovali zejména ze sympatizantů Severu, protože britští dělníci v naprosté většině podporovali Unii. Adams tedy záhy zjistil, jak to s onou dvojicí lodí opravdu je, a průběžně informoval britskou vládu, jež vytrvale předstírala, že o ničem neví, ač ji Adamsovy zprávy znovu a znovu usvědčovaly o opaku. Krize kulminovala v září 1863, kdy byly obě lodě už téměř připraveny k vyplutí. Kdyby se opravdu dostaly do služeb Jihu, mohly by ještě hodně zamíchat kartami, a proto byl Washington absolutně odhodlán tomu zabránit, a to i za cenu konfrontace s Velkou Británií. 5. září 1863 obdržel ministr Russell od velvyslance Adamse dopis, který popisoval situaci z pohledu USA a obsahoval jasnou výhrůžku, že pokud lodě opustí Liverpool, bude to znamenat válku. („It would be superfluous in me to point out to your Lordship that this is war.“) Britská vláda se rozhodla konat, avšak jinak, než by se patrně (vzhledem k jejím předchozím činům) dalo čekat. Obě lodě totiž byly v říjnu 1863 zabaveny a v roce 1865 vstoupily do britské flotily, kde potom sloužily pod jmény HMS Scorpion a HMS Wivern. O jejich tehdy špičkové úrovni (a tedy i o oprávněnosti obav Unie) svědčí mj. fakt, že druhá z nich opustila řady Royal Navy až v roce 1922!

Důvody proměny britského postoje

Proč ale tak ochladlo předchozí odhodlání Britů intervenovat do občanské války? Motivů byla celá řada. Především na podzim 1863 již byla situace na americkém bojišti výrazně odlišná od přelomu let 1861 a 1862. V době „aféry Trent“ mohla Konfederace dosti realisticky myslet na vítězství či jakousi remízu, ale v roce 1863 utrpěla těžké porážky u Vicksburgu a Gettysburgu a všem bylo zřejmé, že Unie má prostě navrch. V Londýně tedy převládl pragmatismus, navíc Britové začínali mít v té době také starosti na evropském kontinentu, kde se blížilo sjednocení Německa a jeho konflikt s Francií, tedy vlastně válka dvou států, které Británie považovala za své spojence. Skutečné britské kapacity pro intervenci v Severní Americe navíc ve skutečnosti nebyly tak velké, jak se mohlo jevit. Většina vojáků v Kanadě se totiž musela starat zejména o udržování pořádku, jelikož v Kanadě panovala nespokojenost s nadvládou Londýna a pořád se ozývali ti, kdo litovali, že se Kanada nepřipojila k nezávislým USA. Panovaly proto obavy, že by Britové v případné válce mohli Kanadu úplně ztratit. Británie sice měla největší loďstvo na světě, to však rychle zastarávalo, neboť moderní obrněné lodě mělo jenom dvě (HMS Warrior a HMS Black Prince), zatímco USA právě rozjížděly sériovou stavbu lodí po vzoru Monitoru, tedy obrněnců s otáčivými věžemi. Během roku 1862 mohla britská intervence ještě znamenat skutečný zvrat ve prospěch Jihu, zatímco na podzim 1863 mohl být výsledkem britský debakl. O pomoc pro Jižany uvažoval rovněž francouzský císař Napoleon III., jenž tehdy intervenoval v Mexiku a doufal v další oslabení USA. Obě evropské mocnosti se ale nakonec stáhly, neboť se nechtěly ocitnout uprostřed světové války s Ruskem.

Vřelé vztahy Alexandra II. a USA

Ano, s carským Ruskem! Právě tento dlouho opomíjený faktor nejspíš sehrál podle moderních výzkumů velice důležitou roli. Vzhledem ke druhé polovině 20. století a současné situaci se to může jevit jako podivné, ale USA a Rusko byly dlouholetými spojenci, mezi nimiž od zrození USA nedošlo k žádnému konfliktu, který by vůbec stál za řeč. Rusové jasně podporovali USA za války o nezávislost i ve válce v roce 1812 (a v té to dokonce byl diplomatický tlak z Ruska, co přimělo Brity k uzavření míru) a nejinak tomu bylo za občanské války. Dříve patrně šlo jen o čistě pragmatický proti-britský kalkul, ale v 60. letech 19. století přibyly i jiné faktory, mezi kterými se nedá podcenit osoba nového cara. Alexandr II., v ruské historii známý jako „Velký reformátor“, totiž v roce 1861 zrušil nevolnictví a pociťoval sympatie k Abrahamu Lincolnovi a plánům osvobození otroků. Už je dobře známo, že s Lincolnem a otrokářstvím bylo všechno trochu jinak, než se píše ve většině učebnic, také paralely mezi otrokáři a bojary (tzn. ruskými šlechtickými majiteli nevolníků) kulhají na obě nohy a navzdory úsilí Alexandra II. o reformy platilo, že absolutistické Rusko bylo takřka dokonalým protikladem americké republiky. Ale i přes to všechno se mezi těmito dvěma mocnostmi vytvořilo neformální, ovšem velice důležité spojenectví. Velvyslanci Londýna a Paříže na podzim 1862 sondovali v Sankt Petěrburgu, zda by se car připojil k „celoevropskému“ uznání Konfederace jako samostatného státu, dočkali se však nejenom chladného odmítnutí, ale dokonce i něčeho, co je přimělo ony plány přehodnotit a poté úplně zrušit. Car se totiž vyjádřil, že plně stojí za jednotnými USA a že případné uznání CSA by pro Rusko znamenalo důvod k vyhlášení války.

Rusové jsou tady! Bůh jim žehnej!

Vztahy mezi Ruskem na straně jedné a Velkou Británií a Francií na straně druhé byly opravdu chladné a napjaté. Uplynula jen krátká doba od krymské války (1853–1856), v níž se oba státy západní Evropy postavily za Osmanskou říši a porazily Rusko. Navíc roku 1863 začalo polské povstání proti ruské nadvládě, které se těšilo jen špatně skrývané podpoře Londýna a Paříže, a dokonce se rodily plány na přímý britsko-francouzský zásah proti Rusům na Baltu. Bylo proto jen logické, že se car postavil za americkou Unii, jež to samozřejmě uvítala. Navzdory onomu (velmi zavádějícímu) srovnání jižanských otroků a ruských mužiků sehrála přece jen větší roli klasická poučka, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Car Alexandr II. však nezůstal pouze u diplomatických proklamací, protože spojenectví s USA demonstroval i naprosto konkrétním činem, když vydal rozkazy lodím Baltské a Tichomořské flotily, aby se vydaly do amerických přístavů. Dne 24. září 1863 proto do New Yorku připlula šestice ruských lodí, v jejichž čele se plavila fregata Alexandr Něvskij. Této tzv. Atlantické eskadře velel admirál Lesovskij, kdežto do přístavu San Francisco dorazilo dne 12. října 1863 dalších šest ruských válečných plavidel, kterým velel admirál Popov. Americká veřejnost a tisk tehdy přivítaly ruské lodě s obrovským nadšením a ministr námořnictva Gideon Welles zvolal: „Bůh žehnej Rusům!“ Američany dost překvapila vzdělanost ruských důstojníků, kteří posléze na palubě Alexandra Něvského hostili prezidentovu manželku Mary Todd Lincolnovou, která připíjela na carovo zdraví. Mezi oněmi důstojníky byl také jistý Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, slavný hudební skladatel, jenž právě během plavby do USA napsal svůj Let čmeláka.

Tajemné obálky ruských admirálů

Noviny také (pochopitelně s dobovou decentností) přinášely zprávy o tom, jak ruští námořnici vymetali hostince a nevěstince. Naopak s obrovskou úctou se psalo o šestici Rusů, kteří patřili do posádky lodi Bogatyr, která kotvila v přístavu San Francisco. Ve městě totiž propukl požár a námořníci se obětavě podíleli na hašení, při čemž oněch šest zahynulo. Byli pak pohřbeni na nedalekém americkém vojenském hřbitově Mare Island, kde stále mají své náhrobky, o něž se (bez ohledu na turbulence politiky a stížnosti hlupáků) stará ruský konzulát. Některé lodě také křižovaly okolo amerického pobřeží a vykonaly i návštěvy jiných amerických přístavů, dokud v dubnu 1864 nedostaly rozkaz, aby se vrátily zpět do vlasti. Nabízí se ovšem otázka, jaký byl skutečný smysl celé této (nepochybně velmi nákladné) operace. Opravdu šlo jen o symbolické potvrzení spojenectví a zdvižený prst vůči Londýnu a Paříži? Zdá se, že v tom bylo i něco víc. Admirálové Lesovskij a Popov potvrdili, že v Rusku obdrželi zapečetěné obálky, jež měly být otevřeny v případě propuknutí bojů mezi USA a některou evropskou velmocí. Popov dokonce uvedl, že měl výslovně nařízeno bránit San Francisco, pokud by se stalo cílem útoku nějakého plavidla Konfederace. Rozhodně nešlo o planý poplach, jelikož jižanská loď CSS Shenandoah se někdy pohybovala v nebezpečné blízkosti města, kdežto všechny lodě US Navy se nalézaly u východního pobřeží, a proto ruská Tichomořská eskadra vlastně suplovala americké loďstvo u pobřeží západního. Co obsahovaly ony zapečetěné obálky, sice jistě nevíme, ale z některých dokumentů, jež byly nedávno nalezeny v ruských archivech, zřejmě nepřímo vyplývá, že šlo o rozkazy, aby Rusové na nic nečekali a rovnou stříleli na Brity.

Řádně spletené konflikty mocností

Existuje samozřejmě mnoho odborníků, kteří důležitost americko-ruského spojenectví snižují, resp. označují ho jen za diplomatickou hru bez faktického dopadu na válečnou situaci. Jelikož stále přesně neznáme (a patrně nikdy znát nebudeme) obsah oněch obálek, lze uvažovat také o možnosti, že v nich byly naopak rozkazy odplout a nezaplétat se do konfliktu, přestože mnoho nepřímých důkazů svědčí o tom, že car Alexandr II. byl tehdy opravdu připravený jít do války proti Velké Británii (a)nebo Francii. Svou roli v tom nejspíše hrála i zmíněná situace v Polsku a plány Londýna a Paříže na přímý zásah ve prospěch Poláků, jelikož v tom případě by patrně došlo nejprve k útoku na ruské lodě na Baltu. Ze strany cara tedy mohlo jít o důvtipný manévr s hned dvojím přínosem, tzn. jednak dostat plavidla do (relativního) bezpečí bez hrozby, že se stanou cílem překvapivého útoku, a jednak nepřímo podpořit Unii coby protiváhu tomu, jak se ve prospěch Konfederace angažovali Britové. Vysoce zajímavým aspektem ale je, že podobný kalkul mohl existovat i u lodí Tichomořské flotily, protože Rusové už cítili strach z rostoucích ambicí Japonska. To v té době patřilo mezi důležité partnery Londýna, provádělo modernizaci svých ozbrojených sil a se vzrůstající chutí hledělo na ruský Dálný Východ. Konflikt, jehož se tehdy Rusové báli, nakonec vypukl až v roce 1904, ale nelze vyloučit, že pokud by se Rusko a Velká Británie dostaly v 60. letech 19. století do konfliktu, zapojili by se na straně Británie též Japonci. Nepochybné je, že v roce 1863 mohla propuknout fakticky „nultá“ světová válka a že současný svět by v takovém případě vypadal úplně jinak.

Pozoruhodný scénář světové války

Mezi českými fanoušky alternativní historie je poměrně dobře známa trilogie Hvězdy a pruhy, v níž se do občanské války zapojí Velká Británie, a to po „aféře Trent“. V českém jazyce však zatím nevyšla jiná trilogie, která si před časem získala v anglosaském světě velikou pozornost. Na rozdíl od spíše románových Hvězd a pruhů, jež napsal autor sci-fi Harry Harrison, se jedná o dílo spíše faktografické (resp. o „literaturu fiktivního faktu“), jež spadá do podobného žánru jako české Žáby v mlíku. Autorem je uznávaný britský historik Peter G. Tsouras, který je jako autor či editor podepsán pod řadou velmi kvalitních titulů z oboru alternativní historie. Ve své trilogii Britannia’s Fist rozvíjí scénář zapojení Velké Británie a Francie do americké občanské války poté, co „Laird rams“ vyrazí z Liverpoolu s britskou eskortou a dojde k boji s US Navy. Obě západoevropské velmoci se přidávají na stranu Jihu, ovšem ve prospěch Unie intervenuje carské Rusko. Záhy se tak bojuje o Kanadu, Maine či New Orleans, britsko-jižanské síly útočí na Washington, kdežto USA a Rusko odpovídají útoky na britské pobřeží a podporou vzpoury v Irsku. Na straně Unie stojí i několik supermoderních technických novinek, takže se do války vydávají i kulomety Gatling, nové obrněné lodě, ponorky, balony či vzducholodě, jež neslouží jen jako průzkumné nástroje, ale také jako nosiče bomb. Na první pohled to asi vypadá značně přehnaně, nezapomínejme však, že válka vývoj techniky vždy nesmírně urychluje. Britannia’s Fist je tedy velice působivým a originálním příspěvkem do diskuse o americké občanské válce a zejména o její mezinárodní dimenzi, ačkoliv tu dnes vlastně připomíná jen ona šestice hrobů ruských námořníků, kteří zemřeli při pomoci Americe.

Lukáš Visingr