ARMÁDY A HISTORIE

Plán 1919: Ocelová lavina proti císařskému Německu

Možné pokračování II. světové války do roku 1946 je vděčným tématem diskusí, zatímco o prodloužení I. světové války do roku 1919 se mluví daleko méně. Ve skutečnosti ovšem plánovači Dohody s tímto vývojem počítali a navrhli pro něj převratnou taktiku, v rámci které se měly zapojit do boje i zcela nové zbraně.

Na začátku roku 1918 nejspíše jen málokdo předpokládal, že se Centrální mocnosti na podzim náhle zhroutí a „Velká válka“ skončí jejich naprostou porážkou. Daleko spíše se tehdy čekalo, že nové zbraně (a zákonité odpovědi na ně) přivodí další, třebaže odlišný „pat“, případně že se Německo bude snažit o další rozvoj úspěchů svých „Sturmtruppen“, který by mohl třeba vést i k tomu, že by Dohoda raději uvažovala o příměří. Zdálo se, že tuto vyčerpávací válku nemůže nikdo vyhrát, ledaže by riskoval totální vyčerpání zdrojů a následnou vzpouru vojáků, což byl ostatně stále reálnější problém na obou stranách fronty. A potom jeden britský důstojník přišel s převratným návrhem nazvaným „Plán 1919“, jenž kombinoval nové zbraně s novou taktikou a sliboval porážku Německa během několika týdnů.

Přicházejí nové druhy zbraní

Po většinu první světové války dominovaly ve výzbroji mocností zbraně, které byly základem jejich arzenálů už na samém počátku konfliktu, a to opakovací puška, těžký kulomet s vodním chlazením a tažené dělo. Klasický útok začal dělostřeleckou přípravou, po níž se vrhli do boje vojáci s puškami, kteří utrpěli kvůli nepřátelským kulometům strašlivé ztráty. Takto probíhaly stovky útoků Dohody a Centrálních mocností, za nepatrné územní zisky se platilo tisíci životů a zásoby se tenčily. Na konci roku 1917 se s tímto způsobem boje víceméně přestalo, aby poté jako blesk z čistého nebe přišla poslední německá ofenziva, tzv. Kaiserschlacht, při které byly masivně nasazeny elitní útočné jednotky (Sturmtruppen), které používaly jinou taktiku a nové zbraně. Vývoj se ale nezastavil ani u armád Dohody, a tak lze říci, že na začátku roku 1918 se ve válečnictví dostavily velmi zásadní změny.

Všechny tři uvedené hlavní druhy zbraní začaly pozbývat svou takřka exkluzivní důležitost ve prospěch nové trojice. Objevily se ruční zbraně, jež sloužily pro boj na krátkou vzdálenost (tj. v zákopech), na prvním místě německý samopal Bergmann MP 18 ráže 9 mm, který vlastně definoval hlavní vlastnosti samopalů, jak je známe dodnes. Američtí vojáci si dovezli do Evropy brokovnice Winchester M1897 kalibru 12, které měly zvětšené zásobníky a držáky na bajonet. Oficiálně se označovaly jako „zákopové pušky“ (Trench Guns), neboť užívání brokovnic v boji zakazovaly Haagské konvence. Vedle těžkých kulometů se stále více objevovaly i lehké, snadněji přenosné zbraně jako Lewis, Madsen nebo Browning BAR, které se daly vhodně využívat i při útoku. A jako třetí kategorie se etablovaly tanky, nový nástroj pro destrukci opevněných pozic nepřítele, nabízející mimořádné propojení palebné síly, pancéřové odolnosti a terénní průchodnosti.

Hrozba nového válečného patu

Nové druhy zbraní ovšem samy o sobě nestačily k tomu, aby změnily průběh války. Německé elitní síly „Sturmtruppen“ (vybavené mj. samopaly MP 18) sice mohly prolomit linie Dohody, avšak francouzští, britští a američtí vojáci nakonec vždycky překonali počáteční šok a paniku, přeskupili se a provedli protiútok, jenž německý postup zastavil. Něco podobného ale platilo i pro britské a francouzské tanky, které snadno dosáhly průlomu německé fronty, avšak záhy je často zastavila soustředěná střelba polních děl a malorážových zbraní s protitankovou municí, případně vlastní poruchy či prostě omezený jízdní dosah. Pro útoky obou stran platilo, že byly díky nové taktice a zbraním na počátku úspěšné, stále ovšem chyběly prostředky pro rozvíjení prvotního průlomu, takže postup „Sturmtruppen“ nebo tanků nakonec zpravidla zastavily buď protiútoky, nebo vhodně vybudovaná obrana.

Ostatně kromě již popsaných útočných nástrojů, které proměňovaly povahu ofenzivních operací, prodělávala logický vývoj také obrana, jež na nové útočné zbraně odpovídala. Původní mělké linie zákopů začaly získávat hloubku, v níž se vytvářely prostory pro soustředění vojsk k protiútoku či opevněné palebné pozice pro pěchotu i dělostřelectvo, které se mohly vzájemně krýt. K dosavadním ostnatým drátům se připojovala rozsáhlá minová pole a prostředky k zastavení postupu tanků, např. speciální zátarasy a široké protitankové zákopy. Zejména Němci dokázali svou „Hindenburgovu linii“ opravdu důkladně propracovat. Každopádně hrozilo, že nové zbraně a nová taktika sice mohou zlomit dosavadní „zákopový pat“, ovšem reakce nepřítele by mohla snadno vést k tomu, že by prostě nastal jiný druh patu, aniž by se nějak přiblížil konec kruté války.

Fuller navrhuje revoluční plán

Mezi ty, kdo chápali tento paradox, patřil i John Frederick Charles Fuller (1878–1966), velice schopný britský důstojník, který od roku 1916 působil u tzv. Kulometného sboru, jenž se poté změnil na Tankový sbor. Byl to právě Fuller, který naplánoval tankový útok u Cambrai, jehož počáteční úspěch se nepodařilo rozvinout a který nakonec zastavila kvalitní německá obrana a nespolehlivost tanků. Fuller z toho vyvodil poučení a na jaře 1918 předložil studii, která nesla název „Taktika útoku ovlivněná rychlostí a dosahem tanku Medium D“, ale ve skutečnosti šlo o komplexní a ambiciózní návrh rychlé porážky Německa. Fuller argumentoval, že to, o co se zatím vojska Dohody snaží, je ekvivalent snahy působit nepříteli lehká zranění a doufat, že po nich nakonec vykrvácí.

John Frederick Charles Fuller

To se sice klidně může nakonec stát, připouštěl Fuller, jenže současně varoval, že ani zdroje Dohody nejsou nevyčerpatelné, a tudíž není jisté, kdo nakonec vykrvácí jako první. Místo toho navrhl strategii, kterou bychom dnes nazvali „dekapitační úder“. Chtěl, aby síly Dohody ničily nikoli živou sílu a zbraně Centrálních mocností, nýbrž jejich velitelské a zásobovací struktury. Místo lehkých zranění a krvácení měl nepřítel dostat „přímý zásah“ do mozku a srdce. Tato strategie měla být zrealizována za pomoci taktiky, ve které hrály ústřední roli tanky, jejichž plný potenciál Fuller (jako jeden z mála) rozpoznal. V jeho návrhu, který se pak stal známým jako „Plán 1919“, figurovaly dva až tři druhy tanků. V první fázi útoku měly na německé linie v několika místech zaútočit střední tanky s podporou letadel, což by narušilo německou schopnost velet. Ve druhé fázi by linie prorazily těžké „průlomové tanky“, které by s podporou pěchoty a děl obklíčily a zničily místa odporu. Konečně třetí fáze by přinesla útok středních a lehkých tanků, kavalerie a motorizované pěchoty do hloubky nepřátelského území, kde by byla ničena velitelská a zásobovací centra.

Hledání správných typů tanků

Fuller tvrdil, že díky letecké podpoře bude možné po pět až sedm dní udržovat tempo postupu nejméně 20 mil (32 km) za den. Navíc soudil, že sám psychologický účinek postupu obrněnců znemožní Němcům efektivní protiútoky na protahující se logistické a komunikační linie, které byly pro úspěch této taktiky samozřejmě nezbytné. Ale právě tato možná slabina vedla britské generály k tomu, aby plán nejprve zavrhli jako rizikové dobrodružství. Fuller ale nepatřil mezi lidi, kteří se nechají snadno odmítnout, a předložil svůj „Plán 1919“ přímo nejvyššímu veliteli sil Dohody ve Francii, kterým byl maršál Foch. Ten (na rozdíl od některých dalších tehdejších vojevůdců) netrpěl představou, že se do historie válčení nejlépe zapíše vysokým počtem mužů padlých při útocích pod jeho velením, a usiloval o něco, co umožní vyhrát válku bez strašných počtů obětí.

„Plán 1919“ jej tedy ihned nadchnul, a proto jej nejen akceptoval coby základ pro plánování ofenzívy pro následující rok, ale dokonce jej ještě rozšířil. Fuller navrhoval celkový počet nasazených tanků kolem 5000, ale francouzský maršál jej zdvojnásobil. Celá věc ovšem měla jednu podstatnou slabinu, a sice fakt, že z oněch tří zamýšlených typů tanků disponovala Dohoda jen jedním, a sice tím nejméně důležitým. Úlohu lehkého tanku mohl zastat povedený Renault FT, ale střední Mark A Whippet a těžké tanky Mark IV a V zkrátka neměly vlastnosti potřebné k realizaci velké ofenzivy. Postrádaly odolnost, spolehlivost i rychlost. Řešení už ale nebylo daleko. Nové britské střední tanky Medium Mark B, C a D (tj. právě typ, s nímž Fuller svůj projekt začal) ony požadované parametry měly a nový těžký obrněnec Mark VIII (známý rovněž jako International či Liberty), jenž se právě rodil z britsko-americké spolupráce, byl již vyvíjen podle specifikací Fullerova „průlomového tanku“.

Mark VIII

Příprava cesty k budoucí válce

Štáby Francie, Velké Británie a USA tak v létě 1918 začaly plánovat produkci tisícových sérií tanků, jež měly příští rok prolomit německé linie a „useknout hlavu“ císařské armádě. Francie kromě výroby tanků Renault FT a licenční produkce vozidel International pracovala i na svém vlastním těžkém tanku FCM 2C, zatímco v Británii se zkoušela nová letadla Sopwith Bulldog a Sopwith Salamander, jež se měla postarat o leteckou podporu postupujících jednotek. Velký útok na Hindenburgovu linii měl začít na jaře 1919, jenže pak se situace náhle změnila. Kolos německého císařství se začal povážlivě kymácet. Ukázalo se, že Fuller byl příliš optimistický, pokud šlo o výdrž zásobování Centrálních mocností, které čelily nedostatku potravin a dalších základních potřeb.

Renault FT

Šířily se protesty, stávky a vzpoury, ke kterým se připojovali i nespokojení vojáci. „Poslední kapkou“ byla vzpoura německých námořníků v Kielu, po níž byla vyhlášena republika. Politici a generálové si uvědomili, že by zemi mohla zachvátit občanská válka nebo že by moc mohli získat radikálové s kontakty na bolševické Rusko. Jedinou silou, která mohla zajistit pořádek a bezpečnost, byla frontová armáda, a proto nová německá vláda musela žádat Dohodu o příměří za každou cenu, aby mohla stáhnout vojáky z fronty a nasadit je k potlačení odporu doma. Plán 1919 se proto nikdy neuskutečnil, i když jeho myšlenky potom inspirovaly německé velitele při vytváření taktiky „Blitzkriegu“, kterou úspěšně využívala Hitlerova Třetí říše. Paradoxem zůstává, že právě fakt, že Plán 1919 zůstal pouze na papíře (a Německo proto nebylo poraženo na svém území), současně připravil půdu pro demagogy typu Adolfa Hitlera, kteří prohlašovali porážku jen za důsledek „domácí zrady“.

Francouzské obrněné monstrum

Jako hlavní typ těžkého (čili „průlomového“) tanku pro Plán 1919 byl určen britsko-americký Mk VIII, ale jistě nepřekvapuje, že Francouzi vyvinuli vlastní obrněnec této kategorie, jenž se opravdu nedá považovat za skromný projekt. První vize takového stroje vznikly již roku 1916, avšak po problémech s prvními francouzskými těžkými tanky Schneider a Saint-Chamond byl celý projekt odsunut do pozadí ve prospěch progresivního lehkého typu Renault FT. Následně ale přece jen získal podporu generality, v průběhu roku 1917 byla stanovena podoba a stavbou „velkého útočného tanku“ byla pověřena firma FCM (Forges et Chantiers de la Méditerranée), která jinak stavěla lodě, což samo o sobě něco naznačuje o rozměrech vozidla. Prototyp, který se označoval jako FCM 1A, byl předveden v prosinci 1917 a všem vyrážel dech, protože šlo o vůbec největší obrněné vozidlo světa. Zkoušky probíhaly vcelku dobře, ovšem do konce války nebyl dodán ani jeden sériový kus, až v roce 1921 vzniklo deset kusů sériové podoby, která se nazývala FCM 2C či Char 2C.

Char 2C

Obr o hmotnosti 69 tun měřil na délku přes 10 m a byl více než 4 m vysoký, takže po stránce rozměrů šlo o vlastně největší tank, který kdy vstoupil do řadové výzbroje. Ve vozidle byla použita řada pokrokových řešení, např. oddělení prostoru osádky od motoru, stroboskopické průzory nebo elektrický přenos výkonu (vozidlo poháněly dva motory o celkové síle přes 370 kW). Tank měl dvě otáčivé věže, z nichž první obsahovala 75mm dělo s dlouhou hlavní, kdežto druhá věž vzadu nesla 8mm kulomet; další tři kulomety se nacházely v pohyblivých střelištích v přední části korby. Max. síla pancíře dosahovala 45 mm. Tank měl schopnost překonat příkop široký až 4,5 m, ale dosahoval rychlosti jen 12 km/h. Deset vozidel ve výbavě francouzské armády sice vypadalo impozantně, ale jejich bojová hodnota byla dosti pochybná. V červnu 1940 měly být nasazeny v obraně proti Němcům, avšak jejich doprava na bojiště po železnici dopadla fiaskem, protože trať byla zablokována, a proto francouzští vojáci raději tanky sami zničili, přesto však Němci jeden ukořistili.

Nové bojové letouny Sopwith

Plán 1919 přisuzoval významnou roli letecké podpoře, pro kterou se předpokládaly dva hlavní typy letounů. Prvním byl „zákopový stíhač“ (Trench Fighter), jednomístný stroj pro střelbu na pozemní cíle. Nejdříve byl pro tuto roli upraven slavný Sopwith Camel, který v podobě zvané TF.1 dostal dvojici kulometů střílejících šikmo dolů, kdežto třetí se nacházel na ploše horního křídla. Prototyp se však neosvědčil, a letectvo navíc doplnilo požadavky o pancéřování, neboť létání nízko nad zákopy logicky přinášelo vysoké riziko nepřátelské palby. Firma Sopwith pak modifikovala svůj stíhač Snipe a výsledkem byl typ TF.2 Salamander, jehož prototyp vzlétnul 27. dubna 1918. Stroj obdržel pancéřování přední části trupu, jež ochraňovalo pilotní prostor a palivový systém, avšak nikoli rotační motor Bentley BR.2. Výzbroj byla zpočátku navrhována stejně jako u TF.1, ale nakonec dostala přednost konvenční dvojice synchronizovaných, vpřed střílejících kulometů Vickers na kapotě. Oproti Snipe se však zásoba střeliva zvětšila z 500 na 1000 nábojů; stroj mohl nosit i čtyři pumy Cooper o hmotnosti po 20 librách (9 kg). Výkony u země byly slušné a na výkony ve větších výškách se příliš nedbalo, takže si letectvo objednalo 1400 kusů. Do konce války však vzniklo pouze necelých čtyřicet letadel, z nichž jenom dvě se stačila dostat do Francie, jenže ani jediné nezasáhlo do boje. Výroba běžela ještě určitou dobu po válce, a tak byly celkem dodány necelé tři stovky „Salamandrů“, z nichž některé zůstaly ve službě (zvláště v britských koloniích) do počátku 20. let.

TF.2 Salamander

Druhá kategorie letadel, se kterou se počítalo pro Plán 1919, byla označována jako „kontaktní hlídkový letoun“ (Contact Patrol Airplane). Inspiraci pro tento design Britové zjevně získali u Němců, kteří s úspěchem používali stroje řady J (zejména Junkers J.I), tj. dvoumístné obrněné letouny pro přímou spolupráci s postupujícími pěchotními jednotkami, kterým zajišťovaly mj. taktický průzkum, střeleckou podporu, spojení (jelikož mohly nést i bezdrátový telegraf) nebo zásobování izolovaných jednotek. Britský „kontaktní hlídkový letoun“ byl založený na letadle Sopwith Bulldog, jež mělo nahradit dvoumístné stíhače Bristol F.2 Fighter, jenže jeho výkony se ukázaly být zklamáním. Firma Sopwith poté použila křídlo „Buldoka“, aby vytvořila letoun 3F.2 Buffalo, opatřený pancířem o síle 5 až 8 mm, který chránil prostory dvoučlenné osádky a část pohonného systému, opět však nikoli motor Bentley BR.2. Pilot ovládal dopředu střílející kulomet Vickers na kapotě, kdežto u prostoru pozorovatele se nacházela pohyblivá zbraň typu Lewis. Oba muži seděli nezvykle vysoko, aby měli dobrý rozhled, a výhled pozorovatele ještě zlepšoval výřez v odtokové hraně horního křídla. První prototyp se vznesl 27. září 1918 a jeho výkony byly slibné, byť se objevily i drobné nedostatky, které byly napraveny u druhého kusu (ten dostal mj. více dozadu sahající pancéřování). Konec války ovšem znamenal zrušení plánů na výrobu „kontaktních hlídkových letounů“. Oba prototypy letounu Buffalo prodělaly testy u 43. eskadry, ale následně byly zničeny při nehodách.

Junkers J.I

Jak by odpovědělo Německo?

Útok tisíců tanků a obrněných bojových letounů by císařské Německo pochopitelně nenechalo bez adekvátní odpovědi. Němci si byli dobře vědomi vývoje nových zbraní na straně Dohody, a proto chystali prostředky, jež by si měly s touto „ocelovou lavinou“ poradit. Náležel mezi ně např. nový útočný stíhací letoun AEG DJ.I, v podstatě jakýsi ekvivalent „zákopového stíhače“ Sopwith Salamander. Němci své předchozí stroje pro útoky na pozemní cíle konstruovali jako dvoumístné, avšak AEG DJ.I byl jednomístný. Vyznačoval se velmi aerodynamickým trupem pokrytým hliníkovým plechem, což výrazně zvyšovalo jeho odolnost, ke které ještě přispívala skutečnost, že tento dvojplošník neměl žádné napínací dráty a jeho křídla spojovaly jen pevné vzpěry. O pohon se staral vidlicový osmiválec Benz Bz.IIIb. Letoun poprvé vzlétl v září 1918, ale kvůli konci války zůstal jen v prototypu. Ten byl vyzbrojený prakticky stejně jako tehdejší sériové stíhačky s černými kříži, tj. dvěma synchronizovanými kulomety Spandau LMG 08/15 ráže 7,92 mm, ale pro pozdější sériová letadla se plánovala jiná výzbroj, která více odpovídala tomu, že AEG DJ.I měl působit mj. jako „lovec tanků“.

Téměř okamžitě po příchodu tanků Dohody totiž německá armáda začala vyvíjet zbraně, které měly této nové hrozbě čelit. Jako první byla zavedena tzv. K-Patrone, oficiálně Patrone S.m.K (Spitzgeschoss mit Kern), průrazná střela standardní německé ráže 7,92×57 mm Mauser, která se dala používat v puškách či kulometech. Měla ocelové jádro, na pohled se dala rozlišit podle červeného kroužku na dně nábojnice a na vzdálenost 100 m měla prorazit 12 mm silný pancíř. Reálně to údajně dokázala jen asi ve třetině případů, ovšem to pohodlně řešila vysoká kadence kulometů. Přesto však Němci hledali účinnější protitankovou zbraň. A tak vytvořili nový druh střeliva a pro něj i nové zbraně. Jednalo se o munici ráže 13,2 mm, známou také pod zkratkou T.u.F. (Tank und Flieger), což samo o sobě hovořilo o jejím využití. Šlo vlastně o vůbec první speciální protitankovou ráži střeliva v dějinách. Jako první zbraň využívala toto střelivo puška Mauser Tankgewehr M1918, první protitanková puška na světě, jež měla na vzdálenost 100 m schopnost probít 22 mm pancíře. Pro nové střelivo byl pak uzpůsoben i kulomet MG 08, čímž vznikl kulomet MG 18 T.u.F. s kadencí okolo 300 ran za minutu. Pozemní podoba se na konci války dočkala i omezeného nasazení na frontě, předpokládalo se ovšem, že se odlehčená verze stane součástí výzbroje sériových letounů AEG DJ.I.

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Estes, K. W.: Super-Heavy Tanks of World War II, Oxford 2014
Gray, P. a Thetford, O.: German Aircraft of the First World War, New York 1962
King, H. F.: Sopwith Aircraft 1912–1920, Londýn 1980
Chandelle 1/1997, Tanks-Encyclopedia.com, Wikipedia.org

Související články:
Junkers J.I: První létající obrněnec

Publikace: Extra Válka – I. světová 6/2015