ARMÁDY A HISTORIE

Monte Cassino

První bitva o Cassino byla svedena mezi 17. lednem a 11. únorem 1944. Clark chtěl odvrátit pozornost Němců od nadcházejícího obojživelného výsadku u Anina za linií Gustav, plánovaného na 22. ledna. Pro tento účel načasoval frontální útok britského X. sboru, který měl zajistit předmostí za řekou Garigliano, zatímco americké 34. a 36. divize učinily totéž na řece Rapido. Obě řeky jsou široké a náročné na překonání. Obě byly dobře bráněny wehrmachtem, zakopaným na severních březích. Von Senger měl v úmyslu zdržet nepřítele, zatímco jeho hlavní síly by dokončily postavení poblíž samotného Cassina, což se mu do značné míry podařilo. Přesto, že spojencům se podařilo, i přes nepřízeň počasí, řeky překročit, stálo je to značné ztráty, takže Clark musel operaci pozastavit, aby bylo možno doplnit posily. V této době se také podle plánu uskutečnilo vylodění u Aniza, kódové označení operace Single (šindel). Myšlenka byla jednoduchá. Pokud by se podařilo spojenecké síly vylodit za linií Gustav, hrozilo by německým postavení obklíčení. S hrozbou simultánních útoků z jihu by se Senger musel stáhnout, čímž by otevřel cestu na Řím. Skutečnost však změnila plány v pouhá přání. …

Muži britské 1. a americké 3. divize, představujících předvoj amerického VI. sboru generálmajora Johna P. Lucase, přistály, aniž by narazily na odpor, a zůstaly bez pohybu, zatímco byly dopravovány posily. Po nějakou dobu byl Řím nechráněn. Tato příležitost však zůstala nevyužita. Čtrnáctá armáda generála Eberharda von Mackensena se rychle přesunula do sektoru Anizo, dokazujíc, že wehrmacht neztratil nic ze své pružnosti a pohyblivosti, a zaujala obranná postavení, která zarazila vytváření spojeneckého předmostí. Akce, která započala jako logická vojenská obchvatná operace, brzy degenerovala do podoby čelní srážky.

Lucas se nakonec rozhodl pro postup ve dvou směrech přes Cisternu a Campoleone. Jeho jednotky narážely na tvrdý odpor. Německý postup nebyl čistě defenzivní, jelikož von Mackensen zorganizoval protiútok vedený tanky, který vrazil klín mezi britský a americký sektor a dosáhl téměř až k pobřeží. Spojenecké letecké a námořní útoky situaci sice zachránily, ale bylo jasné, že jednotky u Aninza nemohou postupovat dále. Lucas byl uvolněn z velení a byl nahrazen generálmajorem Lucienem K. Truscottem, i když šance, že právě tohle by situaci zlepšilo, byly nepatrné. Wehrmacht dokázal, že ovládá vedení obranných bojů.

Hory okolo Cassina byly přeměněny v hrozivou pevnost. Senger, který se vyhnul umístění jednotek v historickém benediktinském klášteře, rozmístil své parašutisty do postavení ve městě Cassino a v okolních horách. Předehrou ke druhé bitvě o Cassino bylo Clarkem nařízené bombardování kláštera, protože se předpokládalo, že je silně hájen. Na bombardování navázal přímý útok novozélandského sboru, zatímco Francouzi se obchvatem dostali na sever a zaútočili na Monte Belvedere.

Zbaven zodpovědnosti za zničení kláštera, který spojenci přeměnili v rumiště, rozmístil Senger svá postavení do těchto míst a zbytek svých tanků ostavil do cesty Novozélanďanům. Spojenecký útok byl 20. února odvolán, aniž by dosáhl nějakých cílů vojenské hodnoty. K témuž došlo o měsíc později, ve třetí bitvě o Cassino. Spojenecké letouny 15. března rozbily Cassino náletem, po kterém Clark vyslal Novozélanďany opět do útoku, s předpověditelnými výsledky. Jediným přínosem byla postavení v okolních horách, kde spojenečtí vojáci sváděli souboje muže proti muži s německými vojáky a parašutisty, kteří byli odhodláni způsobit co největší ztráty. Dne 25. března byla bitva skončena.

Takovou překážku mohli spojenci překonat jen díky palebné a početní převaze. To je důkazem, jak se způsob vedení války změnil od dob tažení blitzkriegu v roce 1940. Při čtvrté bitvě o Cassino použil Clark veškeré dostupné letectvo a dělostřelectvo, aby rozdrtil německé pozice dřív, než vyslal do útoku maximální počty pěchoty. Tento postup přinesl výsledky. Von Sengerovi muži sice podle očekávání bojovali odhodlaně, ale byli vyčerpaní a pod neustálým tlakem.
  Francouzské jednotky nepostupovaly do hor jihozápadně od Cassina a začaly obkličovat linii Gustav. Na to Němci odpověděli stažením. Polské jednotky obsadily 18. května trosky kláštera a nepřátelská obrana se zhroutila. To umožnilo jednotkám okolo Aniza prolomit německé pozice a 26. května se spojit s ostatními útvary 5. armády. Řím pak padl 4. června.

Zdroj: wehrmacht