ARMÁDY A HISTORIE

Slovanství na prahu nového roku

Zdroj: Národní listy, roč. 54, č. 1, str. 1
Vydáno: 1.1.1914

S jakými nadšenými pocity jsme vstupovali v rok minulý! Slovanské prapory vítězně vlály na Balkáně a nám zdálo se, že konečně, konečně nastává i nám Slovanům nová, velká doba! I těm nejnešťastnějším, pod tvrdým hnětem nepřátel všeho slovanského trpícím chtělo se věřiti, že je hrdinskou krví Bulharů a Srbů vykoupena i jejich lepší budoucnost. A dnes musíme poslouchati, s jakým triumfujícím jásotem v Pešti, ve Vídni i v Berlíně mluví o navždy zmizelých snech o slovanské jednotě na Balkáně.

Těžko zhřešili na Slovanstvu Bulhaři i Srbové, špatně se mu odměnili za všecku tu dojemnou lásku i obětavost, kterou jim projevili Slované v těžkých, osudných chvílích! Nechceme dnes znovu zkoumati, kdo je vinen. Buďme upřímni! Jsou vinni jen oba slovanští národové balkánští? Není vinníkem také někdo jiný? Není jím také celé Slovanstvo? My žádali ve jménu slovanské myšlenky od Bulharů odřeknutí se těch, kteří po desítiletí trpěli za bulharskou národní myšlenku nejstrašnější muka, my chtěli od Srbů, aby vzdali se území, dobytého těžkými obětmi junáckého srbského vojska, i zabezpečení svobodného východu k egejskému moří. Měli ostatní Slované k tomu právo z toho mravního titulu, že také oni dovedou obětovati všecko svorností mezi slovanskými národy? Směli to Rusové, kteří neslovansky, hakatisticky utiskují Poláky, směli to Poláci, kteří tolik dovedli utiskovati Malorusy, směli jsme to i my, kteří také víme ze Slezska, jak dovedou se slovanští národové rváti o každou pochybnou duši? Vždyť jen Chorvaté a Srbové to jsou, kteří dovedli dáti Slovanstvu zářící příklad svornosti dvou slovanských národů, kteří se bezprostředně stýkají. A ti ve sporu srbsko-bulharském přece jen přirozeně klonili se na stranu jim nejbližší. Veliká idea slovanského bratrství byla bohužel posud jen parádním heslem sjezdů, uchvacovala nás všecky jen ve chvílích slavnostních, ale nestala se ještě vůdčí hvězdou každodenního tvrdého zápasu, nelákala nikoho konkrétním obsahem, jasným obrazem lepší slovanské budoucnosti, za kterou stálo by obětovati okamžité výhody, a činiti třeba veliké ústupky druhým slovanským národům. Slovanská myšlenka byla nám vždy jen něčím citovým, potřebou snít o něčem vyšším, ideálnějším, ale nebyla dost silnou, aby přemohla v slovanských národech jich národní egoismus.

Jako Bulhaři s čistě bulharskou bezohledností rozrývali své rány, tak také my ostatní Slované bezžalostně se musíme ku své vině přiznati — jinak nebude nikdy lépe. Nejtěžšího hříchu na Slovanstvu se dopouští oni ruští šovinisté, kteří s hakatistickou logikou štvou proti Polákům a ničí každou možnost, aby se staré rány poněkud zacelily. Nikdo nebude ve všem omlouvati Poláky. Na jejich straně jsou těžké hříchy. Ale to, že ruští šovinisté po pražském sjezdě udusili tak radostně se probouzející slovanské vědomí u ruských Poláků, je neodpustitelným zločinem na Slovanstvu, ovšem nemenším také na Rusku samém. Jak trpí tím vážnost a prestiž Ruska! Telegram carův oběma slovanským panovníkům balkánským naplnil duše všech Slovanů upřímnou radostí a také nadějí, ale odpověd krále Ferdinanda vehnala svou — řekněme bezohledností každému krev do tváří. Tak odpověděl vnuku cara Osvoboditele král Bulharska, za jehož osvobození z tureckého jha s takovým svatým nadšením položily statisíce ruských lidí své životy na Balkáně, a za něž se uvrhlo Rusko do těžké finanční krise. V politice se nepočítá na vděčnost, ale jsou jisté meze — slušnosti, zejména pro korunované hlavy, u nichž se předpokládá jisté společenské vzdělání. Ale jak lze si vysvětliti, že taková odpověď vůbec byla možná? Chorus štvavých listů nynějších vládců Bulharska, které vehnaly ubohý národ do všeho neštěstí, dal náležitý doprovod a odůvodnění k telegramu královu. Jak může žádati Rusko od Bulharska jakékoli oběti ve jménu Slovanstva, když samo doma není v životním zájmu Slovanstva ochotno ani k nejmenšímu ústupku Polákům, ač by to neohrozilo nijakým způsobem celistvost říše, naopak prospělo jen vnitřnímu sjednocení. A ústupky Polákům nemusily by být větší než to, na co dnes v civilisované Evropě každý národ má právo, co theoreticky i Madaři přiznali ve svém národnostním zákoně.

Tak mluvily bulharské listy. Neměly vlastně pravdu? A jestli Srbové dost dlouho otáleli s kladnou odpovědí na pozvání do Petrohradu, nebylo v tom také nic podivného. Všecken spor s Bulharskem stal se možným jen proto, že Srbům Evropa nedala severní Albánii. Kdyby mohlo Srbsko k moři v Drači, nemusilo by se bát o svobodu své cesty do Soluně a starali se o to, aby strategicky byly zajištěny hranice jeho nového území i proti — Bulharsku, které od Drinopole neukazovalo Srbsku mnoho přátelství. A co udělalo Rusko pro Srbsko, aby nemusilo se vraceti od Jaderského moře, když už tam jednou vlály jeho vítězné prapory? Nic, než že s Francií i Anglií ve všem ustoupilo trojspolku a tak vlastně zavinilo celou slovanskou tragedii na Balkáně.

Ve jménu takové politiky není možno žádati ústupky od rozvášněných bratrů. A proto nebylo by spravedlivo obviňovati jen balkánské Slovany. To také ovšem ukazuje cestu k nápravě. Jestli Rusko chce dělati slovanskou politiku — a jiného ideového obsahu jeho politika vůbec míti nemůže — pak musí začíti doma u sebe. Evropský skandál, že většina sněmovny vyšší chce zakázati Polákům, aby ve svých městských zastupitelstvech nesměli mluvit polsky, se nesmí již opakovati.

Rusko musí ve jménu Slovanstva, o kterém mluvila carova depeše, začít se slovanstvím doma. Rusko musí umožniti svou politikou vůči Polákům, aby mohli Slované mezi sebou a s jinými bez zardění a studu o slovanství mluvit. Pak vymaní se Slovanstvo z pouhého heslování a parádního mluvení, a najde si už lehce, co má konkrétně chtít a jakou cestou se k tomu brát. Dokud však toho nebude, budou velká slova jen k tomu, aby zakrývala vnitřní bídu.

Srbsko-bulharský spor je ovšem jitřivou ranou na těle Slovanstva. Není však novou, a bylo-li možno nehledě na starý, historický spor spojiti oba národy ku společnému postupu, netřeba zoufati, že by věčně musila mezi nimi zůstati zející propast. Bulharské volby ukázaly, že bulharský národ je jiný, než jeho vůdci a také Srbové snad poznají, že by ničím tak nepoškodili srbskou věc, jako násilným posrbšťováním těch mezi Macedonci, kteří se cítí Bulhary. Postavení Srbů přes všecka vítězství není tak skvělé, aby mohli neohlížeti se na smýšlení ostatních Slovanů i všeho civilisovaného světa. Dokud ovšem v Bulharsku vládnouti budou lidé, kteří slovanskými sympatiemi opovrhují, těžko lze očekávati změnu k lepšímu. Ale také to nebude trvat věčně. Bulharsko potřebuje chvíle oddechu, aby poněkud vyléčilo těžké rány, které si odneslo z balkánské krise. Přijde však doba, kdy celou silou mladého, silného národa, bude toužiti po jediném: po znovudobytí toho, co vlastními chybami ztratilo. Potom se však uvidí, nebyl-li jásot Němců a Madarů poněkud předčasný a jestli nebyla moudřejší rada upřímných přátel mocnářství, aby svou politiku nestavělo na rozeštvání dvou slovanských národů, nýbrž na upřímném přátelství k oběma.

Těžký rok má Slovanstvo za sebou. Katastrofou pro Slovanstvo byl by arci jen tehdy, kdyby Slované ničemu nechtěli se naučiti z bolestných zkušeností. Snad bez nich to ani nejde. Upřímné, ideální bratrství mezi Slovany, bratrství ne slovy nýbrž skutky, životem, je cílem tak vysokým, že nelze k němu dojíti leč očistným ohněm strádání a utrpení.