ARMÁDY A HISTORIE

Trochu politické abecedy

Zdroj: Národní listy, roč. 54, č. 79, str. 1
Vydáno: 22.3.1914

Jedním z nejprimitivnějších pravidel politické taktiky v rozhodných chvílích je, pokud možno obmeziti se na boj na jednu frontu, a tam soustřediti všecky síly k pokud možno mohutnému útoku. K tomu je však především potřebí, zajistiti sobě pokoj na všech ostatních stranách, aby nebylo potřebí tříštiti své síly obranou a strachem o bok a týl. To je abeceda. Proto my Čechové pravidelně na ni zapomínáme… Je u nás tolik politických analfabetů — většinou ti, co nejvíce křičí.

Kdybychom neměli tolik zkušeností! Nejtypičtější je z doby boje o jazyková nařízení. Proti nám bylo celé Němectvo, domácí i zahraniční. Ve Vídni hájili autoritu státu, a vojenské kruhy byly rozhodně pro největší energii a neústupnost. Třeba byly německé, byly roztrpčeny německou revoltou a zejména pangermanistickým hnutím. Ponejprv neměli jsme se jich co báti v boji proti Němcům. Pan Klofáč vyvolal otázku „Zde“. Nebožtík Kaizl nás zaklínal, abychom této svévolné agitaci udělali konec, předpovídal, že ministerstvo Thunovo nevydrží nápor Němců posílený vojenskými kruhy, které právem byly rozhořčeny nad nevděčností Čechů, nenávist proti nám rostla tím víc, když se vidělo, že i Maďaři všecky pokusy s takovým maďarským „zde“ energicky potlačili, zrovna jako Poláci. Marně! Na schůzi v Jičíně zaklínal jsem, abychom si v rozhodném boji nedělali více nepřátel, než jich už máme, abychom nebojovali na několik front a shromáždění tleskalo, a v blízkém městě při manévrech psali dvojsmyslné, nápadné „zde“ na různá vrata a zapovídali vyvěšovati černožlutý prapor na radnici, který měl označovati stanoviště generálního štábu. Němci do Ploskovic na vozech vozili černožluté prapory, schovali všecky černo-červeno-zlaté a výsledek byl: propuštění hrab. Thuna, zrušení jazykových nařízení a zakořenění víry v nepřemožitelnost Němců, jejich veto, pod kterým jsme tak dlouho sténali. Což opravdu bolestná naše historie není pro nás naprosto žádným naučením?

Jsme opět v kritickém položení. Dali jsme se do boje, v kterém není ústupu, jen vítězství nebo porážky, za český sněm. Bojujeme nejnebezpečnější boj. Ohrožujeme životní zájmy druhých národů, ostatních Němců i státu, který konečně má také jiné starosti, než je český sněm. Nejprostší obezřetnost v tak nebezpečné chvíli káže, abychom všecky tyto faktory pokud možno šetřili, a nevehnali je do náručí Němců. Proto jsme psali: Nedělejme si zbytečně nepřátel, koncentrujme svůj boj jen a jen na české Němce! Ale u nás marno kázat! V politickém flašinetu mají různé strany a různí lidé boj proti vládě — a ať je jakákoliv, ať je dobrá nebo zlá, ať je boj proti ní pro nás výhodný nebo ne. Kdyby se vláda spojila proti nám s panem Bachmannem, opravdu by se nikdo nerozpakoval, a šlo by se proti vládě jako proti našim milým krajanům. Ale můžeme tak šablonovitě myslit? Hrabě Stürgkh vzal si do kabinetu dva české ministry, aniž se nás ptal a aniž od nás za to něco chtěl. Jen proto, poněvadž se přiznal k památnému prohlášení barona Gautsche, že nelze vládnouti v Rakousku bez účasti představitelů českého národa. A hraběti Stürgkhovi ani ve snu nenapadlo propustit české ministry, poněvadž děláme obstrukci. To u nás nevadí, aby se hnalo proti vládě útokem.

Hr. Stürgkh chtěl spasiti české království před bankrotem, a poněvadž to ústavní cestou nešlo, odhodlal se k cestě neústavní. Chtěl jmenovati komisi z bývalých členů výboru. My jsme to zamítli, a musil jmenovati úředníky. Ale to přece není jeho vina, jeho hřích proti českému národu! Za vlastní hloupost přece nemusíme nenávidět jeho!

Hr. Stürgkh předložil návrhy v jazykov. konferencích, které vyvolaly strojenou bouři u Němců a které u nás pro některá ustanovení rozhořčily, ale nenutily nás k opuštění konferencí. Němci opověděli hr. Stürgkhovi válku — a my také?!

Rozumí se samo sebou, vláda není taková, abychom za ni mohli a chtěli jíti do ohně — má ve svém středu dra Hochenburgra, který nám pokazil vyrovnání a který plní německé soudy na úkor našich německými soudci. Ale máme dost síly, abychom jej z vlády vypudili? A není zrovna nyní političtější, považovati dra Hochenburgra za zástupce alpských — a ne českých Němců? Rozpor zájmů mezi Němci českými a alpskými je důležitou otázkou v našem boji s pány Bachmanny — což opravdu nutno palcem ukazovati, jaké jsou z toho důsledky pro náš politický postup? Musíme rozkládati své politické plány na ulici, abychom dokázali národu, že něco v politice umíme, že politicky počítáme a myslíme, a že naše jednání není jen diktováno naším „vládním lokajstvím“? Není těžšího zaměstnání v Čechách, než být politikem, který od rána do noci nekřičí: Proti vládě! Mocnářství naše je v těžké situaci zahraničné, horší, než jaká kdy byla. V této chvíli osudné chce ukázati světu, že dovede být silným, že může zvětšiti armádu, naplniti své kassy, stavěti strategické železnice, kde jsou nutny. To je pro mocnáře přímo kategorickým imperativ, otázka prestiže mocnářství. A v té chvíli my svou obstrukci všecko to zamezíme. Němci se těší na ten moment, aby proti nám poštvali všechny mocné této říše, aby na nás ukazovali jako na zapřísáhlé nepřátele mocnářství! Žlučí a jedem udavačství nás potřísňují. A tu my máme potvrzovati svým chováním, že mají pravdu? Máme dokazovati světu, že to, co děláme, je opravdu proti mocnářství — poněvadž vláda nám nezavdala žádné příčiny k takovému nepřátelství? Mají v rozhodujících kruzích zase ti říci, že na Čechy není žádné spolehnutí a že jediná politika je, s Němci, Poláky, Rusíny a Vlachy proti Čechům? Ztratili jsme opravdu poslední špetku rozumu? Není tu jedinou politikou, ukázati panovníkovi, všem rozhodujícím, že náš boj nejde proti mocnářství, nýbrž jen a jen proti sveřeposti českých Němců, a že tudíž, když už jsme byli nuceni zastaviti činnost říšské rady v tak vážné pro říši chvíli, nechceme překážeti, aby si říše opatřila jinak, bez čeho nemůže být? Kdo tomu nerozumí, ten opravdu nezasluhuje, aby se s ním vážně o české politice mluvilo.

A proto řeknu otevřeně a beze strachu a bázně, že budu zase vláčen na pranýř, jako při otázce komise číslo první: Kdybych já byl členem komise pro kontrolu státního dluhu, byl bych hlasoval s drem Fuchsem pro 15leté poukázky, abych celému světu ukázal, že ohromný boj, boj na život a na smrt, který vedeme a povedeme, není namířen proti koruně, proti říši, proti vládě, nýbrž jen a jen proti sveřepým českým Němcům, a že jsem ochoten pomoci zaceliti rány, které v tomto boji říši a ostatním národům zasadíme.

Tak se dělá politika, chce-li se vésti trochu méně primitivně, než mlátiti okolo sebe na všechny strany — až se všichni proti mně spolčí, a učiní tomu nerozumnému mlácení konec.

A ostatně bych při tom byl opravdu konstitučnější než páni Steinwender a Kozlowski. Pro pojem trvalého zatížení je lhostejno, je-li půjčka státní splatná v 5 nebo v 15 letech. Hlavní věcí je, má-li býti splacena v určité době, anebo je-li stálou státní rentou, nesplatitelnou vůbec, nebo splatnou po způsobu renty umořitelné. Ostatní je otázkou čistě finanční. Poněvadž je půjčka splatná v 5 letech dražší než splatná v 15 letech, není hříchem být pro to poslední — naopak. Vždyť zaplatíme rozdíl my, poplatníci — ne abstraktní stát. A konečně krátce splatná půjčka znamená trvalou půjčku za 3—5 let, poněvadž za tak krátko ji nikdo nesplatí — a to je nejtěžším prohřešením proti znění a duchu § 14., který vylučuje trvalé zatížení — ať přímé nebo nepřímé.

A proto posl. Maštálka nedopustil se žádného hříchu, že se zasedání nezúčastnil, nanejvýš toho, že nepřišel a nehlasoval pro půjčku 15letou. Ale to mu zajisté my všichni rádi odpustíme — neboť napřed nutno v Čechách proklestit cestu, odstraniti staré předsudky, než bude možno dělati — moudrou politiku. Zatím budme rádi, kědyž se nedáme křikem našich pravých i falešných radikálů donutiti k politickému analfabetismu.

Karel Kramář