ARMÁDY A HISTORIE

Naučení z ruské katastrofy

Zdroj: Národní listy, roč. 63, č. 247, str. 1
Vydáno: 8.9.1923

Slavená „nová ekonomická politika“, pověstný Nep, tedy nespasila, jak jsme viděli, Rusko, naopak, spotřebovala poslední reservy a nové nedovede tvořiti. Naděje těch, kdo věřili, že z rozvalin vyrostl „nový život“, byly marné. Kompromisy s kapitalismem, jenž dříve líčen jako krvavý upír, vyssávajicí krev z mučeného těla národa, nepomohly. Naopak, víc než kdy je jasno, že Rusko nemůže býti spaseno bez pomoci cizího kapitálu, takže je vážné nebezpečí, že bolševický experiment sloužil jen k tomu, aby byl zničen ruský kapitalismus, a Rusko vydáno bylo k vykořisťování kapitálu — cizímu. Horší konec těžko lze si představiti.

Není také podle toho, co v Rusku vidíme, pochybnosti, že zvítězil proti socialismu individualismus a konkrétně v hospodářském životě kapitalismus, a kapitalismus soukromý, poněvadž zkouška se státním kapitalismem v Nep u skončila stejným krachem jako bojovný komunismus.

Je sice dobře, že ruským příkladem jsou snad vyléčeni mnozí zásadní odpůrci individualismu a kapitalismu, ale pro ty, kdo poněkud vážněji ae dívali na světový život hospodářský, strašné této zkoušky, již ubohé Rusko tak draho zaplatilo, nebylo potřebí. Věděli napřed, jak skončiti musí každý takový experiment, i kdyby s ním učiněn byl pokus v normálnějších poměrech než byly ruské. Opravdoví demokraté, kterým záležeti musí, jsou-li poctiví, na kulturním a hospodářském povznesení širokých vrstev lidových, zejména dělnických, nikdy si nezakrývali nebezpečí bezohledného kapitalismu pro vrstvy hospodářsky slabé, a těmto vyznavačům idealistického nazírání na stát a jeho úkoly je co děkovati, že silná a cíle vědomá sociální politika státní stala se vyznáním víry každé poctivé strany demokratické. Ale nebyli dost povrchními, neznalými základů a podmínek našeho hospodářského života, aby se dali uchvátiti socialistickou vírou v spasení lidstva odstraněním kapitalismu, a sociálního ducha si nikdy nedovedli představiti jaro socialistické rovnostářství, zmizení individua v masse, nýbrž, naopak, individualismus zušlechtěný vědomým sociálním cítěním a svědomitým plněním sociálních povinností k celku, k národu, zejména však k těm jeho třídám, které je spravedlivé a nutno podepříti a posíliti v jejich zápase proti přemoci hospodářsky silnějších.

Příklad Ruska ukázal, jak měli pravdu, když nevěřili, že by „vláda proletariátu“ přinesla štěstí a blahobyt širokým vrstvám lidovým a že by integrální socialismus mohl zabezpečiti nutnou výrobu zemědělskou i průmyslovou, i v tom Rusku, kde dříve nevedlo se dobře mužické masse, ani dělníkům, bylo těmto přece nesrovnatelné lépe, než když aspoň podle jména dostala se vláda jejich věcí do jejich rukou. Hrozný hlad inteligence i druhých obyvatelů měst, pokud nedostávali sovětský „pajet", ostatně také příliš malý k životu a jen tak chránící od smrti hladem, a smrt hladem milionů selského lidu v nejúrodnějších krajinách Ruska je nejstrašnější památkou na uskutečnění hesel integrálního socialismu. A pokud se týče dělnictva, vyhánělo bolševictvi nejlepší z rozrušených továren do jejich vesnic a nedovedlo ani ubrániti se nezaměstnanosti „panující“ třídy dělnické.

Ale ani pokusy o záchranu socialismu statním kapitalismem nemohly zadržeti úplný rozklad hospodářského života ruského, poněvadž v dnešním tak různotvárném životě hospodářském je a musí býti státní kapitalismus se svým nevyhnutelným bureaukratismem utopií, která nemůže skončiti jinak, než končí Nep. Státní kapitalistická „koncentrace“, kterou se završuje působení Nepa, znamená ve skutečností zavírání obchodů pro nemožnost platiti jejich deficity a prodati drahé jejich výrobky, a tak přes dobrovolnou i nedobrovolnou chválu bolševické „evoluce“ ubohá Rus se blíží k úplné hospodářské smrti…

To je tedy ráj, do kterého evropští i naši komunisté zvou dělnické massy a podle moskevského receptu i drobné sedláky, kteří ovšem v Rusku samém jsou už dávno nejrozhodnějšími odpůrci sověstkého režimu a jeho socialistických hesel. A není pochybnosti, kdyby se dali zlákati lákavými sliby komunistů, že by se velmi brzo i u nás, jako v Rusku ukázalo, jak povrchní bylo tvrzení, že je v našem sedláku socialistické cítění, jež jej sbližuje s dělníkem. Nelze přece ani socialismus tak nízko ceniti, že by se vyčerpával touhou po půdě — druhého! Duši sedláka už poznal dávno i sám Lenin, který přece z počátku sliboval vyhnati z mužiků jejich vlastnické instinkty, a proto před nimi kapituloval.

Zdálo by se tudíž, že je přímo spekulací na — neuvědomělost našich širokých vrstev lidových, když naši komunisté přece jen doufají zlákati je — příkladem Ruska. Ještě však podivnější je, když vidíme, že i část naší mládeže hledá v rudém praporu, vlajícím nad Moskvou, záruku lepšího života našeho lidu, a nepoznává, že žádným vývojem, nýbrž jen úplným odstraněním usurpátorů, kteří na gigantském těle ubohé Rusi chtěli zkoušeti šílené theorie, dá se pomoci nejen Rusku, nýbrž veškerému sociálnímu i politickému životu Evropy. Neboť když kromě tohoto bezpříkladného zničení velkého státu připomeneme si ještě úžasný jeho právní stav, bezprávnost všech, kdož nepatří k panující společnosti, krvavou justici črezvyčajky, potlačení všech svobod, jimiž žil posud civilisovaný svět a kterými tak ochotně žijí i naši utopisté, lež a klam a násilí, kterými se u moci drží vládci Ruska, mravní rozvrat ožebračené, hladové společnosti, stupňovaný ještě surově materialistickým bojem proti všem „předsudkům“ civilisace, proti víře, mravnosti, a rozvrat právě dorůstající mládeže — pak lěžko chápati, že právě v mládeži národa, jenž sotva si vybojoval svobodu, je tolik sklonu k theoriim, jimiž zničeno Rusko, jemuž za tu svou svobodu tolik máme co děkovati.

Příčiny tohoto málo povznášejícího zjevu jsou daleko za námi. Vzpomeňme jen na systematickou často výchovu naši mládeže posledních desetiletí k jinému světovému názoru, než byl ideál národa bojujícího za svou svobodu a rovnocennost, i za svá historická práva, vzpomeňme, jak systematicky byl znehodnocován národní idealismus jako naivní, povrchní přežitek našich úzkých, malých poměrů, jak světová válka svým úžasným krveprolitím nemohla než zhoubně působiti na duše mládeže, pokud se nedala uchvátiti nadšením našeho osvobozeni, nehledě ani k žalostným válečným poměrům školským, a pak pochopíme, že vítězství integrálního socialismu v Rusku, nám vždycky blízkém, naplnilo mysli značné části naší mládeže vírou v konečné vítězství nového světového řádu, že zvyklá hrůzám vniky, nedívala se našima očima na krvavou činnost črezvyřnjek, a že vychována v materialistickém názoru na život, viděla v bolševicích i jejich hrozném díle výraz imponující, bezohledné síly, na cestu k novému štěstí, k novému životu širokých vrstev lidových, kterou nutno očistiti třeba násilným odstraněním všeho, co se tam nespravedlivosti posavadního společenského řádu nakupilo. A když jsme u nás přijímali první bolševické misse, a ještě se tím honosili, pak není divu, že se našel takový počet studentů, který odmítl vítati maršála Foche, velitele spojeneckých armád, jimž tolik máme co děkovati za své osvobození…

Pravý stav Ruska měl by otevříti oči aspoň těm, kteří v „novém životě“ opravdu chtěli viděti vykoupení z materielní i morální bídy vyděděných a hrůzy utrpení zmučeného národa, daleko, daleko strašnější, než jaké kdy trpěl nejzotročenější dělník, měly by naplniti soucitem a novým poznáním duše těch mladých lidí, kteří čiti potřebu věřiti v lepší budoucnost lidstva. O ty ostatní není co státi.

Ruský přiklad je každému vážně myslícímu důkazem, že se hospodářské a sociální problémy nedají řešiti rudou armádou a črezvyčajkou, a že by mohl opravdový socialismus, ale dojista ne třídní, ne jako vláda proletariátu, teprve tehdy býti pokrokem a štěstím, až by zdravým individualismem a zvýšenou kulturní i hospodářskou úrovní širokých mass vypěstilo se v lidu tolik vědomí povinnosti k celku, tolik idealismu i lásky k celému národu, že by vědomí sociální a národní povinnosti zušlechtilo a převyšovalo přirozený egoismus člověka. Potom možno by bylo počítati i na dobrovolné, vědomé plnění hospodářských úkolů každého jednotlivce. To je snad utopie — ale aspoň ušlechtilá, idealistická, bez katanského vybíjení a ožebračení celé třídy společnosti a k tomu třídy, která byla od francouzské revoluce nositelkou národní kultury.

Ale ti, kteří touží po tomto vyšším a lepším stavu lidské společnosti, měli by si býti vědomi, že i cesta k této snad utopické budoucnosti vede pěstěním národní myšlenky, ne vírou v bezkrevný internacionalismus. Jen z hlubokého, opravdu idealistického národního cítění roste vědomí naprosté národní solidarity všech členů jednoho národa, a to jediné, ne utopistický internacionalismus nebo naučený humanismus, může býti základem opravdového sociálního cítění. To bylo vždy ideálním podkladem našeho demokratismu, ne onoho materialistického, početního demokratismu s vládou většiny, mass, nýbrž onoho ušlechtilého, se všemi členy národa stejně cítícího demokratismu, který vedl naši t. zv. buržoasii k tomu, že obětovala ráda svá volební privilegia v státu i obcích, a šla v čele boje za všeobecné volební právo v pevné víře, že na konec přece jen spojí se všechny složky národa ke společné práci za jeho šťastnější budoucnost.

To je stále naší vírou a naší nadějí, v tom vidíme jedině možnou cestu k vyrovnání sociálních protiv a k šťastnému životu všech vrstev národa. Ne vláda třídy nad třídou, nýbrž účast všech na řízení osudů našeho národa, na jeho kulturním a sociálním povznesení je cílem hodným (nečitelné) mládeže i nás všech. Nešťastný, veliký národ ruský obětoval se za svobodu slovanských národů, on první a dlouho jediný, rozhodně vyslovil se pro naši samostatnost a nyní svým strašným utrpením dal nám varovný přiklad, kam vede násilné zvrácení všech společenských řádů a jaké ničivé následky pro veškeren státní, kulturní i hospodářský život má provádění třídního socialismu se všemi jeho krajními hesly o vládě proletariátu. Nevím, můžeme-li všichni s dobrým svědomím říci, že jsme se ukázali dost vděčnými za oběti, které Rusko přineslo pro naši svobodu. Kéž bychom aspoň všichni vzali si vážné naučení z hrozné katastrofy, která je postihla! Tak zachováme svůj národ zdravým a silným, a snad není ani daleká chvíle, nepoddáme-li se sami jedu, který zničil velikou Rus, a který otravuje všecky národy světa, že budeme moci také my podati bratrskému národu pomocnou ruku, aby z rozvalin, ve které šílené a zločinné bolševictví obrátilo mohutné Rusko, vyrostl brzo nový, zdravý a silný národní i slovanský stát!