ARMÁDY A HISTORIE

Konec víry v pacifismus demokracie

Zdroj: Národní listy, roč. 75, č. 83, str. 1
Vydáno: 24.3.1935

Nelze říci, že by konce poválečné politiky vítězů byly zrovna povznášející. Válka byla bojem proti vše ohrožujícímu germanismu — a dnes je jeho nebezpečí dojista ne menší než roku 1914. Záměnou původního cíle obranné války za boj o vítězství demokracie bylo neobyčejně usnadněno vítězství německého boje proti mírovým smlouvám, zejména když si Německo po prohrané válce dalo vrcholně demokratickou ústavu weimarskou, čímž se ideově vlastně zařadilo mezi vítěze…

Anglie, tak přesvědčená o trvalosti vítězství, zejména po zničení německého válečného loďstva a po vyřazení Německa z koloniální politiky, že si vynutila v mírové smlouvě dokonce soud nad Vilémem, oddala se přímo chiliastické víře v trvalý mír a v důsledku toho v krajní pacifismus, a našla nadšené spoluvěřící v Briandovi a jeho stoupencích ve Francii a dokonce i jinde, kde mohli a měli Německo a Němce lépe znáti než obdivovatelé německé vědy, literatury a umění ve Francii a Anglii.

Německo se „finassováním“ p. Stresemanna přesvědčilo, když byla likvidována okupace rurského uzemí, že může klidně, bez bouře odporu počíti s odbouráváním „diktátu“ versailleského. Jednak neplacením dluhů válečných a na to i soukromých; a pak vyžitkováním anglického geniálního nápadu s nájemným vojskem, s Reichswehr k velmi ulehčenému zbrojení a podle receptu generála Seeckta také k organisaci tohoto elitního vojska jako hotového velitelského kádru od důstojníků do poddůstojníků — pro velkou armádu i jako skvělého útočného sboru k náhlému přepadení nepřítele a zničení jeho možnosti zmobilisovati včas zálohy.

A pak už vítězství Hitlerovo dodalo Německu odvahy k málo skrývanému horečnému zbrojení, a když vidělo, že vítězné moci, zejména Anglie, nemají nejmenší chuti vyvoditi z toho jinak nutné důsledky, k otevřenému prohlášení o vojen. letectví, jehož zřízení mu bylo mírovou smlouvou zakázáno, a pak dokonce k neslýchané provokativnímu oznámení, že si zřídí armádu na základě všeobecné branné povinnosti.

Při tom ovšem docela klidné opakovalo prokázanou lež, že války nechtělo. Pravda, však je, že pouze doufalo a věřilo, že Anglie do války nepůjde. A klidně opakovalo i nepravdu, která měla býti ospravedlněním jeho postupu, že státy vítězné neodzbrojily, jak slíbily v mírové smlouvě, ačkoliv ani bázlivé zavedení dvouleté služby nemohlo Francii vytýkati, poněvadž samo s ním v odzbrojovaci konferenci r. 1931 souhlasilo jako s výjimečným případem pro tak zvaná „prázdná“ léta v důsledku zmenšení porodů v době války ve Francii. A jinak Francie i Anglie opravdu odzbrojily víc než dovolovala starost o jejich bezpečnost, a Německo ostatně samo se co nejúčinněji staralo o technické vyzbrojení Sovětů a s ozbrojenou Itálií do zavraždění kancléře Dollfussa hledělo navázati nejdůvěrnější přátelství. To však Německu nevadilo, aby jednostranné porušení mírové smlouvy, zrovna jako r. 1914 porušeni belgické neutrality, prohlásilo jako samozřejmé právo sebeobrany.

A vítězi ve světové válce? Hrdá, sebevědomá Anglie pospíchá po mírném protestu se zdvořilou otázkou, je-li Německu ještě příjemnou anglická návštěva v Berlíně, a lord Eden jede do Moskvy k p. Litvinovi a Stalinovi dovědět se, co Sověty chtějí. A za ním tam pojede p. Laval a snad také letošní předseda Malé dohody p. Titulescu.

Opravdu, „těžko nepsat satiru“. Německo zrovna ukázalo, že jsou mu smlouvy stejné jako dřív „cárem papíru“ a má se s ním uzavírat smlouva nová! Polsko ukázalo, co znamená pro ně spojenecká smlouva s Francií, jíž je tolik zavázána, a má se nyní zkoumat, jak to s tou smlouvou vlastně myslí, a vrchol všeho, má se zabezpečiti mír smlouvou se Sověty, jejichž jedním z hlavních přikázáné je, dodržovati smlouvy s „buržuji“ jen potud, je-li to právě výhodné.

Ovšem naivnosti by bylo, všemu tomu se v „novém režimu“ diviti. V Anglii labouristé a liberálové obviňují vládu, že všecko zavinila publikací „Bílé knihy“ a ve Francii z ohledu na socialisty nebylo odvahy, uzákoniti dvouletou službu a vláda se musila spokojiti s polovičatým kompromisem. A tak není dojista neoprávněným, posuzovati všecky ty naděje na nové pakty s náležitou skepsí.

Což opravdu všecko, co se stalo, nestačí k přesvědčení, že je jedinou spolehlivou zárukou míru být silnějším než ti, kteří jej chtějí nebo mají zájem porušiti? Je možno věřiti po tom, co se Německu podařilo v Sársku a nyní s armádou, kdy se v Berlíně přece jen báli, že Anglie bude reagovati jinak než otázkou, může-li p. Simon přece do Berlína přijet, že se z vděčnosti za tak milé přijetí jeho věrolomnosti státem, který ne neprávem byl posud považován za nejpřísnějšího strážce smluv a daného slova, vzdá všeho, co je cílem a vírou každého Němce?

Či dokonce že Sověty, i kdyby chtěly, dovedou se zaručiti za své reservy? Mohou evropští naivníci zapomínati, že o to, co Německo dovedlo proti carskému Rusku svým zaplombovaným vagónem, může se pokusiti také v řadách mužiků, nenávidějících Sověty na smrt, a to tím spíše, že zná silu a slabosti sovětské armády lépe, než 14denní návštěvníci a obdivovatelé „zázraků“ nového Ruska?

Jistě. Sověty všecko podpiší, udiví svět svojí mírumilovností, nebo lépe strachem před vlastní armádou, jako ustoupily Japonsku, ovšem s nadějí, že si to vynahradí v Persii, ale odváží se boje, odváží se dodržeti smlouvy, bude-li to nezbytné? A nebudou se ve svém bolševickém šílenství utěšovati tím, že i ztrátu Ukrajiny a Pobaltí si vynahradí bolševisováním vítězných i poražených států po strašné, vše ničící válce?

Ne, pakty mír nezachrání — jen síla a odhodlání všech, kdo války nechtějí, bránit mír všemi silami. Pacifistický demokratism Anglie, Francie i druhých končí „závoděním ve zbrojení“ a jedinou starostí všech, kdo jsou poctivě pro mír a pokoj, musí bohužel být, nedat se v tomto závodění předstihnout těmi, pro které je válka jedinou možností k dostižení konečných svých cílů.

A podaři-li se Německu svými mírumilovnými projevy a třeba účastí v odzbrojovací konferenci a dokonce ve Společnosti národů důvěřivé pacifisty, zejména anglické, kteří jsou největším nebezpečím pro zachování míru, posíliti opět v jejich obdivuhodné víře v německou mírumilovnost, dostihne všeho. Ti druzí nebudou zbrojiti a samo bude dodržovati přijaté závazky, jako dosud… A ti, kteří od jeho vítězství očekávají splnění svých snů, budou se říditi jeho skvělým přikladem.

Jen abychom se alespoň my nedali zlákati ještě jednou k tomu, co bylo by nyní už naší záhubou! Je dost na tom, že jsme vůči Rusku zaměnili svou politiku slovanskou za tu, tak skvěle se osvědčivší politiku víry v pacifismus demokracie. Už i slepý musí vidět, jak osudným bylo a nejen pro nás, ze jsme za svou svobodu se neodvděčili ruskému národu pomocí jeho osvobození od bolševiků, jak jsem tak marně o to prosil v Paříži i doma…

A proto snad mám právo doufati a žádati, aby český lid ukázal, že bez ohledu na všecky zájmy stranické nevěří víc všelidským pacifistickým frázím, nýbrž že všecku víru a naději skládá ve staré české vlastenectví a v jeho ochotu a odhodlání, všecko obětovati na obhájení své svobody a samostatnosti!