ARMÁDY A HISTORIE

Do nového roku v zahraničí

Zdroj: Národní listy, roč. 76, č. 1, str. 1
Vydáno: 1.1.1936

Vítězství páně Lavalovo, třeba skrovné, bylo dojista útěchou pro všecky, kteří se právem obávají, aby pacifisté svou upřímnou nebo dělanou vášnivostí v obhajobě autority Společnosti národů nevehnali svět do nejstrašnější války.

Je těžko rozumět tomuto uvlečení mystikou nedělitelného míru a kolektivní bezpečnosti. Je ovšem zajímavo, že zrovna po válce, v době vítězného materialismu, jsme v samé „mystice“, počínaje mystikou nové demokracie. Ještě nedělitelnému míru možno rozuměti, ovšem pod podmínkou, že se pod Východem nerozumí daleký asijský Východ, Čína a otázka Pacifického oceánu. Je přece jen v zájmu ubohé Evropy, která nesla celou strašnou tíhu světové války, aby řešeni těchto problémů přenechala jen těm, jichž se přímo týče. Máme zrovna dost otázky Habeše s jejím nebezpečím války na ochranu — otrokářství a divoké ukrutnosti!

Ovšem tvrdl se, že nejde o Habeš, ani o anglické zájmy v Africe a ve Středozemním moři, nýbrž o Společnost národů, jejíž autoritu ohrozila Itálie útokem na Habeš — také člena Společnosti národů. Zejména pak malé státy se domnívají, že by marně doufaly v ochranu Společnosti národů, marně věřily v mystiku kolektivní bezpečnosti, kdyby Společnost národů dokázala v daném případě, že pomoci nedovede. Proto jsou, vedeni Anglií a Sověty, pro sankce, a udržuji tak nebezpečnou bojovnost Společnosti národů, ovšem po prvé proti fašistické Itálii projevenou. V Anglii má are! mystika Společnosti národů své zvláštní důvody, nehledě k zájmům anglické světové politiky. Jistý Angličan řekl, že toto veřejné mínění je neseno „pastory a starými děvami“. Myslím však, že má přece jen hlubší důvody. Anglie ve své ostrovní posici neznala do světové války všeobecné branné povinnosti. Její vojsko, dojista výtečné, bylo nájemné, a tragických důsledků války anglický národ vlastně tudíž neznal. Světová válka ponejprv ukázala Angličanům hrůzy moderní války a je docela přirozené, že myšlenka Společnosti národů jako záchrany světa před opakováním válečné katastrofy, zapustila tak hluboké kořeny v širokých kruzích anglického národa, že by ji chtěly hájiti třeba — válkou. Ještě štěstí, že má Anglie politiky, kteří se dovedou reálně dívati na mystiku Společnosti národů!

Nelze přece přehlížeti, že statut Společnosti národů byl tvořen za docela jiných předpokladů a poměrů než jsou dnešní. Počítalo se, zejména v Anglii, že bude vojenská síla Německa vojenskými a námořními klausulemi mírové smlouvy na trvalo podlomena. Také s vojenskou silou Ruska se nepočítalo a proto ta neochota pomoci k jeho osvobození od bolševiků. Též s vojenskou i hospodářskou regenerací Itálie, jak ji dokázal fašistický patriotismus, nikdo tehdy nemohl počítati. Nejméně však už, kdo myslil, že by Amerika Wilsonova členem Společností národů nebyla, ale za to že by tam přijaty byly Sověty a otrokářská Habeš. Proto Společnost národů byla myšlena tak mírumilovně, tak demokraticky, že se marně p. Bourgeois namáhal, aby měla vlastní vojenskou sílu, a že, když bylo mluveno o kontrole výroby válečného materiálu, prohlásil Wilson že by každé takové komisi „okamžitě vrátil pasy“ a tak ji vyprovodil z Ameriky.

Všecko se tedy vyvinulo docela jinak, než si představovali tvůrci Společnosti národů president Wilson a lord Cecil. Je tudíž nyní, kdy sice Německo není členem Společnosti národů, ale kdy za krátko bude nejsilnější vojenskou mocí světa a bude míti se svolením Anglie i silnou moc námořní, kdy Sověty vytvořily tak velkou armádu i soběstačný válečný průmysl, kdy ani Amerika, ani Japonsko ve Společnosti národů nejsou, dost — podivuhodným, věřiti v mystiku „kolektivní bezpečnosti“. S těmi 40 malými státy, z nichž velká většina nechce bojovat, se mír nezachrání… Ani nyní si nepomyslily, že by se z otázky sankcí mohlo — střílet…

Ne, sankce usnesené komplikovanou procedurou paktu Společnosti národů, nezachrání mír v Evropě, a o ten a jen o ten nám musí jít, myslíme-li na svou budoucnost. Evropská válka je přece jen v tom případě myslitelná, bude-li na ni útočník tak připraven, že se sankcí bát nebude, a sice ani sankcí nejkrajnějších, kterých by užily i bez usneseni Společnosti národů ihned, okamžitě oba válečné tábory, na něž by Evropa v takovém případě byla rozdělena. A ti, kteří budou chtít zůstati neutrály, budou se chránit, aby byli zataženi do nebezpečné hry se sankcemi Společnosti národů.

Doufejme jen, že jmenování p. Edena ministrem zahraničí neznamená zostření sankcí až k nebezpečí válečného konfliktu! Je přece jen rozdíl v zodpovědnosti zástupce Anglie v Ženevě a vůdce zahraniční politiky světové velmoci! Ovšem i v tom případě vyhlídky do Nového roku nejsou zrovna radostné…

Pro samou Habeš se zapomnělo na Evropu, zapomnělo se, že je Itálie se svou skvěle vyzbrojenou a okamžitě k boji pohotovou milionovou armádou nejvydatnější protiváhou proti znovu, a víc než kdy dřív, ozbrojenému Německu, zejména, kdyby k ochraně míru byla spojena s Francií a s Malou dohodou. Nenapadne mně podceňovati sílu Anglie, ale pro případ náhlého útoku Německa, o němž tak otevřeně mluví němečtí stratégové, je pomoc Itálie s její pohotovou armádou prvořadé vážnosti. Francie to nejlépe cítí, a proto, ačkoli věrna tradiční politice úzkého přátelství s Anglií, s takovým úsilím hledí si zachovati dobrý poměr k Itálii. Je to tak samozřejmé, že je až nepochopitelné, jak je možné z chorobné nenávisti k Mussolinimu stěžovati a ohrožovati tuto jedině rozumnou politiku p. Lavalovu. Ale to už je jedním z absurdních úkazů poválečné demokracie, tolik se poddávající vlivu — Sovětů, nejmodernějších rytířů demokratické svobody.

Je tudíž, myslím, nejvýš na čase, aby národy evropské si zase uvědomily nebezpečí pangermanismu, který se vzácnou otevřeností hlásá své plány pro střední a východní Evropu. Kam jsme došli v zapomínání toho jediného, co opravdu ohrožuje evropský mír, toho výrazem je výrok vůdce patriotické mládeže francouzské, předáka nacionalistů p. Taitingera, který za dohodu Francie s Německem je ochoten dáti Němcům volnost přirozené touze po expansi národa 65milionového… Dřív pro totéž byli jen francouzští socialisté, kteří dnes jen z nenávisti k Hitlerovi jsou proti jeho Německu. Ale což kdyby se německá rasistická politika obrátila a s ní poměr socialistů k Německu, když dokonce francouzští nacionalisté si zvykli jinak se dívati na pangermanismus a na jeho nebezpečí pro samou Francii?! Nezapomeňme na přítažlivou sílu Německa, o níž tak — nepochopitelný důkaz podává dokonce řeč nového jugoslávského vyslance v Berlíně p. Markoviče k zástupcům říšskoněmeckého tisku. Jeho úkolem — praví — je především pěstování a upevnění politických vztahů, jimž nestojí v cestě žádná sporná otázka. „Vím, že zde jdu úplně sjednocen s vašimi úmysly a s přáním, jaké chováte vůči naší zemi, a vidím ve spolupráci s vámi plodný přinos pro zachování míru a dorozumění mezi národy. Na této basi budou německo-jugoslávské srdečné vztahy, jako uklidňující, v sobě zpevněný element působiti na seskupení národů.“ „Tisíce Němců navštívilo Jugoslávii a její dalmatské břehy a byli přijati jako naši milí hosté, jako zase jugoslávští studenti studují na německých universitách a přivlastňuji si německou vědu a kulturu německého ducha.“

Snad je to přece jen víc, než je naprosto zapotřebí i jako výraz diků a vděčnosti za návštěvu pana generála Goeringa na jeho svatební cestě. Dojista viak také víc, než je potřebí, abychom si znovu uvědomili, jakého hříchu jsme se dopustili, když jsme neučinili všecko, abychom osvobodili Rusko od bolševismu…

A jen prosím Boha, aby ty následky naší neslovanské politiky nebyly ještě horší, a nedostavily se dřív, než si myslíme!

Zdá se mne tudíž, že je nejvýš nutno, nemysliti víc na Habeš, ani na sankce Společnosti národů, pro nás tak málo významné, a nehnati Itálii do vášnivé nenávisti k fanatickým sankcionistům, v níž by zapomněla na nebezpečí, které by jí, stejně jako nám, hroiilo z vítězného pangermanismu! Mystika kolektivní bezpečnosti je nebezpečným sebeklamem, a jen jasné vědomí, co by znamenal vítězný pangermanismus nejen pro Francii a pro nás, nýbrž i pro Anglii v koloniích, pro Itálii v jižním Tyrolsku a v Terstu a tím i pro Jugoslávii, můie vytvořiti sílu dostatečnou, aby se neodvážilo porušiti míru ani Německo u vědomí své obnovené ohromná síly vojenské! Jen tak nebude rok 1936 nebezpečím pro mír a klid, jehož tolik potřebujeme!