ARMÁDY A HISTORIE

Mají být sankce dál?

Zdroj:     Národní listy, roč. 76, č. 136, str. 1
Vydáno: 17.5.1936

Události v Ženevě, překvapující prohlášení anekse Habeše Itálií, ostré usneseni Rady s opětovným odsouzením italského útoku a zachováním sankcí až do nového sezení Rady v polovině června a v důsledku toho odjezd italské delegace ze Ženevy, o němž se neví, nepovede-li k tomu, že Itálie definitivně opustí Společnost národů, nutí k vážnému přemýšlení, znovu podnícenému italským vítězstvím.

Rozhodování je pro jisté kruhy přece jen usnadněno reální politikou Moskvy, která za frázemi o kolektivní bezpečnosti vidí jasně, že hlavní a skutečné nebezpečí pro mír je v Berlíně a nebojí se proto otevřené přiznat nesmyslnost dalšího udržování sankcí, poněvadž nechce hnáti Itálii do sblížení s Německem. Snad by aspoň v tom nebylo nebezpečno říditi se nebojácností Moskvy a přiznati se ke krachu tak slavnostně zahájené nové překvapující činnosti Společnosti národů! Bohužel, zdá se, že pověrečná vira malých států ve fantastickou moc kolektivní bezpečnosti a v účinek potrestání útočného státu zkrachovanými sankcemi posud nepominula. Svědčí o tom alespoň žádost malých států v Ženevě, aby sankce nebyly zrušeny.

Je ovšem těžko si představiti, co si skupina těchto malých států a jejich zástupci vlastně myslí. Především tedy státy neutrální, hlavně severní! Kromě Holandska a ovšem také Švýcarska, které se obávají, že by byly průchodními zeměmi k obejití Maginotovy linie, i Dánska, jemuž v míru vrácena část území, dříve mu Pruskem vzatého, není přece pomyšlení, že by neutrální státy byly vůbec nějak ohroženy. Nebudou-li přímo napadeny, je jisto, že v každém konfliktu zůstanou neutrální a budou po dobrém starém zvyku nanejvýš bohatnout z obchodu s oběma bojujícími stranami. Kdyby však přece chtěly zabezpečení, nenašly by je dojista v sankcích ani v kolektivní bezpečnosti, pro něž samy pranic neznamenají, nýbrž jen v pevné úmluvě o vzájemné pomoci s tou neb onou skupinou, a v usilovném vlastním zbrojení. Avšak jistě je pro ně neutralita bezpečnější, ale proto snad také nemíchání se do otázky sankcí, která se jich ostatně hospodářsky ani valně nedotýká. Není totiž pochyby, že by ani pro ně nebylo sbližování uražené Itálie s Berlínem zrovna prospěšné.

Vážnější je však věc s Malou dohodou a s balkánskými státy, které také trvají na sankcích. Pokud možno ze zpráv novinářských soudit, působila na balkánské státy v otázce zachování sankcí zejména obava, že se vítězná Itálie obrátí s expansivními snahami svého Imperii Romani na Balkán a na východní Středozemní moře. Symptom toho viděly už v obnovené a zesílené smlouvě Itálie s Albánií i v opevňování albánských hranic. Je to dojista až na tu víru v sankce a kolektivní bezpečnost pochopitelné — ale přece jen by celá věc neměla být posuzována jednostranně. Není dobře ani v politice viděti jen, co dělá druhý, a docela zapomínati na to, co dělám sám. Ve chvíli, kdy se spor anglo-italský hrozivě přiostřoval, hleděla se Anglie zajistiti jednáním se středomořskými státy pro případ italského útoku na loďstvo anglické a jednání to skončilo pro ni úspěšně. To znamenalo, že také dalmatské přístavy, zejména Boka Kotorská, mohou býti útočištěm a basi anglického loďstva proti Itálii. Tu přece nutno objektivně uznati, že nebylo aktem útočným, nýbrž obranným, Itálií nevyvolaným, jestli se tato hleděla zabezpečiti v Albánii, aby tak mohla ztížiti vjezd anglického loďstva do Adrie.

To však není rozhodující v našem vzájemném poměru s Jugoslávií, o nějž zde především jde. Otázkou hlavni je, kdo pro nás oba je na konec nebezpečnější, — zda Německo či Itálie. Vím přirozeně, že je mezi námi v této věci vážný rozdíl, ale stejně jsem také přesvědčen, že nebezpečí je pro nás společné. Jako je přirozené, že by zeslabeni Jugoslávie Itálii nutně oslabilo i nás, přední stráž Slovanstva, tak je nepochybno, že by konec naší samostatnosti nebo vážné zmenšení naší moci znamenalo ohrožení Jugoslávie pangermanismem, nehledě na všecky německé sladké řeči, sliby vrácení Rjeky atd.

Není to slovanská frazeologie, je to prostě logika staletých dějin. Už roku 1718 řekli ve Vídni v konferenci pod předsednictvím císaře, že Bělehrad dobytý Evženem Savojským na Turcích má býti baštou „des Teutschthums und Katholicismus“. A Berlín—Bagdad byl na stejné linii vývoje, který se sotva změní v novém rozmachu pangermanismu. Proto je pangermanismus pro nás oba stejně nebezpečný. Z nové lásky k Bělehradu se před ním nezastaví, jako se nezastaví před Lublaní, ale také ne před Brennerem a Terstem. Pro vítězný pangermanismus je Adrie přirozeně jedním z nejvážnějších cílů. Tak jsme my nuceni se dívati na své politické problémy, a je přirozeno, že proti této dějinné elementární síle germanismu, kterou zase dnes Evropa a celý svět cítí, jsou sankce a kolektivní bezpečnost, jak jsme je poznali, velmi problematickou obranou. Jistě že spoléháme na Francii, že nezapomene, jak je rozhodující pro její vlastní budoucnost, aby střední Evropa nebyla podčiněna Berlínu. Ale také se na druhé straně neklameme, že ani znovu vyzbrojená Anglie, dokud neuvidí, že už jsou ohroženy cesty spojující její světové panství, se nedá strhnouti do nových evropských konfliktů, leč aby bránila sebe a své hranice proti jejich ohrožení v Holandsku, Belgii a severní Francii. Ale zrovna tím se stává v otázce obrany proti pangermanismu a jeho expansi rozhodujícím faktorem mocná a silná Itálie. Ne aby pomáhala chrániti nás, a s námi, třeba by to okamžitě znělo paradoxně, Jugoslávii, nýbrž aby chránila především sebe, nebo snad lépe řečeno, což by od Itálie těžko bylo očekávati, aby se nedala svésti anglickou politikou sankcí k důvěřivosti k pangermanismu a domněnce, že pangermanismus chce „spolknouti“ jen ty — druhé…

Nemyslím dojista, že by pangermanismus rázem dobyl svých cílů; ne, půjde po etapách, svým úspěchem prvním si bude připravovati půdu k dalším — ale právě proto je pro nás, pro Jugoslávii, ale i pro Itálii společným životním cílem, všecko učiniti, abychom zabránili prvnímu náporu — na Rakousko a na nás. Myslí-li si někteří v Jugoslávii, že by pro chorvatské obtíže bylo dokonce lepší, aby v Rakousku bylo pánem Německo, a ne event. nebezpečí habsburské, je to opravdu politikou víc než krátkozrakou, těžko vysvětlitelnou po tak těžkých zkušenostech. Myslí ti, kteří tak mluví, že Berlín roku 1914 pobízel Rakousko ke „kuráži“ proti Srbsku v zájmu Vídně a ne v zájmu vlastním?

Proto bych považoval za jedině správnou politiku, aby Malá dohoda jasně a určitě žádala konec nešťastné politiky sankční. Anglickým pacifismem způsobena nynější nebezpečná situace: odzbrojení nebo nezbrojení národů a států germanismem ohrožených, až, bohudíky, na Itálii, a šílené zbrojení Německa k netušené nové sile. Je hodina dvanáctá. Německo ještě úplně hotovo snad není, a ti druzí mají tudíž ještě možnost, aby dohonili, co se dohoniti dá. Itálie se Jugoslávie na dozírnou dobu obávat nemusí, třeba se Jugoslávie takové propuštění Ante Paveliče na svobodu musí dotknouti velmi bolestně; kolonisátorský úkol v ohromné Habeši je příliš velikým cílem nové politiky italské, aby myslila na jiné výboje. A pro velikost italského fašismu stačí, že nehledě k těmto obtížím, dovede hájiti Brenner a Terst s neztenčenou silou.

Je tedy přímo dobrodiním, že státy, oslabené německým úžasným zbrojením a vlastním nerozumným pacifismem, máji možnost, aby semknutím všech ohrožených zachránily mír. Nechci hádati, zda pan Hitler opravdu chce mír, tím méně ho podezřívati, že jej nechce. Ale vím, že se tím tíž odváží jej porušiti, uvidí-li nejen odhodlání, nýbrž i možnost útoku se ubrániti. To však je bez součinnosti Itálie prostě nemožné. Bylo by tudíž přímo neodpustitelným hříchem, doháněti Itálii nesmyslnou politikou uraženého sebevědomí k tomu, aby proti svým životním zájmům nebyla v železném kruhu těch, kteří mají povinnost hájiti své hranice proti útočnému germanismu. A nejméně by se měla tohoto hříchu dopustiti Anglie. Jen ona je vinna, že Německo je tak silné, a ti druzí ještě nehotoví. Jen její t. zv. pacifismus a její tradiční politika vůči Evropě bránily, aby německému zbrojení v samých počátcích bylo zabráněno. Aby však svými sankcemi zmařila utvoření opravdové ochrany míru, bylo by něčím, co by nikdy nemohla zodpovídati. Věřím, že se Anglie tohoto hříchu na nás na všech nedopustí! Bylo by to přílišným zklamáním naší historické viry v moudrost a rozvážnost Anglie a těch, kteří řídí její politiku!