ARMÁDY A HISTORIE

Nevděčnost

Zdroj: Národní listy, roč. 76, č. 223, str. 1
Vydáno: 15.8.1936

Bývalý španělský král Alfons XIII. dlel v republice, když propukla ve Španělsku národní revoluce proti hrůzouládě zbolševisované lidové fronty. Náš levicový tisk za vedení „Rudého Práva“ zahájil pustou štvanici proti exkráli, který velmi jasné prohlásil události ve Španělsku za vnitřní jeho věc a zdržel se osobně jakéhokoliv zasahování do nich; přesto zakročily socialistické strany obou národností, přinutily k nemístnému zákroku i úřady a exkrál opustil republiku jistě s hořkým pocitem neoprávněně štvaného vyhnance z vlasti. Dr. Karel Kramář, o jehož osud projevil král Alfons XIII. tak živý zájem ve chvílích, kdy se nad ním už vznášel přízrak potupné smrti a zakročil u dvora vídeňského k jeho záchraně, píše nám z Vysokého nad Jizerou:

„Mám za svou mravní povinnost, ohraditi se co nejrozhodněji proti hrubé — smělosti, s jakou byl napaden bývalý král Alfons XIII., host naší republiky, a to lidmi, kteří mají nejméně práva vytýkati něco našemu pohostinství, a mluviti o zachovávání povinnosti nejpřísnější neutrality k cizím státům ze strany cizinců, kteří našeho pohostinství používají.

Král Alfons byl ve válce pevným a spolehlivým přítelem Dohody, ač mu to vůči španělskému veřejnému mínění nebylo lehkým. Já sám mám povinnost býti bývalému králi vděčným za přímluvu u rakouského císaře, o kterou byl našimi za hranicí nepřímo žádán. Chápu ovšem, že ti pánové, kteří žádali okresní úřad o zakročení proti královi, necítí žádné povinnosti k vděčnosti za to, jestli přímluva králova přispěla k zachování mého života, a já toho od nich opravdu nežádám, také ne od našeho úřadu. Ale že král Alfons byl přítelem Dohody, a tedy naším, to by přece mohl čsl. úřad věděti, zejména když v jeho okrsku u svých příbuzných žil, a zdá se mně tudíž, že měl náčelník úřadu povinnost, velmi energicky říci panu poslanci, který ho o zakročení proti královi žádal, že starost o zachování neutrality státu je právem a povinností úřadu, na kterou nepotřebuje být upozorňován, nejméně už ze strany, která jinak tu starostlivost o stát nejméně projevuje.

Ovšem vděčnost k těm, kteří v osudových pro naši svobodu chvílích byli s námi a pro nás, není u nás na denním pořádku od té doby, co se naše politika snaží o „kulturní sblížení“ se Sověty.

Vdova po generálu Kutěpovu, bolševiky úkladně zavražděném, po jednom z nejlepších ruských lidí a naději všech, kdož toužili po novém, národním a slovanském Rusku, měla veliké obtíže, aby dostala naše visum na průjezd republikou do Bělehradu, kam do kadetky chtěla odvézti 12letého syna po zavražděném generálu, slavném ruském hrdinovi, který za naši svobodu bojoval…

My opravdu poctivě se staráme o to, abychom světu ukázali, že jsme důstojnými dědici Rakouska, jehož „vděčnost“ byla historicky příslovečná… Že by se tato krásná vlastnost Rakousku vyplatila, nelze zrovna říci, a proto snad už je nejvýš na čase, abychom ukázali, že jsme aspoň trochu jiní… Jen aby nebylo pozdě!“