ARMÁDY A HISTORIE

Branná povinnost a vojenská výchova mládeže

Autor: Generál J. Votruba
Zdroj: Národní listy, roč. 70, č. 297, s. 1
Vydáno: 28.10.1930

Branná povinnost je u nás dána zákonem. Každý zákon musí najít porozumění u lidí, aby ho poctivě plnili. Čím více jich je, a během let přibývá, tím lépe vystupuje jeho praktická cena. Tak i zde nestačí zákon sám o sobě, ale potřebuje především porozumění celého národa, všech jeho vrstev a jednotlivců, má-li se dosáhnouti cíle jím sledovaného.

Branný zákon sice stanoví přesně, kdo má vojenskou povinnost na sebe vzít, ale nikde se nezmiňuje o tom, jakou cestou si má branec uvědomiti, že vojenská služba není trestem. Zákon sám o sobě takového poučení nepodává a podávat nepotřebuje. Ale přece jen je zapotřebí mladého muže přesvědčit, že to co svému státu dává, není oběť, nýbrž jen nepatrná splátka, kterou jest každý občan svému celku povinen za všechna dobrodiní, jichž užívá od narození, ba ještě před ním, až do smrti a ještě po ní. Bylo už kdesi řečeno, že vlast se obejde bez kohokoliv z nás, ale nikdo z nás se neobejde bez vlasti. Zdá se, že tuto myšlenku dosti dobře nechápou mladí lidé. Snad by ji dovedli i teoreticky uznat, ale jakmile jde o věc vlastní, praxe dopadává jinak. Se všech stran se hrnou žádosti o všelijaké úlevy v konání presenční služby. Ten chce sloužit u té, ten u oné zbraně, onomu se nechce od maminky, jiný by rád dříve domů, a každý si najde na tisíce důvodů, aby došel svého. A ještě více méně vlivných přímluvčí, kteří dovedou pro jediného nemravu přivádět sebe i mnoho jiných v pokušení. Myslím na počátky úpadu starého Říma a hledám je v nechuti římské mládeže k vojenské službě.

Často mne napadá, není-li to zřejmá křivda, že jeden jde sloužit na vojnu a když se vrátí, ten druhý, jehož neodvedli, je o půldruhého roku v kariéře v obchodě, řemesle atd. před ním. Možná o víc. První sloužil státu, druhý sobě. První je za to poškozen, druhý si mne ruce. Tady asi nebude všechno v pořádku. Kde?

Což kdybychom dali mladému branci pevnou jistotu, že ho vojenská služba nepoškodí? Neudělali bychom víc než kdybychom ho napřed učili rozbírat kulomet? Po stránce mravní docela jistě, neboť bychom s něho sňali těžkou starost (ne vždycky jen o sebe), dodali bychom mu chuti k vojně a on by se s klidnou myslí zdokonaloval pro úkoly nejvyšší.

A což teprve, kdybychom určitá povolání vyhrazovali jen bývalým vojákům! Není jich věru málo.

Ale abych konečně řekl taky něco o vojenské výchově mládeže. V poslední době se o ní mnoho mluví v naší veřejnosti. Je vidět, jak věc je vážná. Jak tedy na ni pohlížím já. Už jeden voják dávno přede mnou a ve státu opravdu militaristickém tuto otázku řešil těmito slovy:

„Dejte nám zdravé jinochy a my si z nich vojáků naděláme.“ Já s ním souhlasím.

Nikdy bych nepustil do škol vojáčkování. Na to je škoda času a peněz. Ovšem divil bych se tomu, kdyby na příklad škola ve věcech vojsku i škole společných, šla vlastní, jinou cestou. Podívejte se do našich škol. Myslíte, že mají pořadová cvičení (obraty, pochody, trojstupy atd.) jako naše vojsko?

A ve spolcích je tomu zrovna tak. I za Rakouska naše české školy a naše tělocvičné spolky měly rakouská pořadová vojenská. Bohužel na tomto stavu zůstalo podnes. Kterýpak stát by byl ochoten podobný stav věcí držet na věky? Tady vidíte jednu věc, která nám schází.

Každý rok přichází do kasáren mnoho analfabetů. Předloni jich bylo 4.467, loni 4.681. Vím, že škola není tím vinna. Jsou to poměry. Ale snad není třeba dokazovat rozdíl mezi vojákem negramotným a vzdělaným.

Když jsem už u toho vzdělání. Přemýšleje o mládeži, škole a armádě, chtěl jsem vniknout do ducha nynější školy, nynější mládeže. Začal jsem tedy studovat čítanky našich škol. Pročetl jsem jich celkem 47, českých a slovenských, pro školy obecné, měšťanské, střední a obchodní.

Došel jsem k úžasnému poznání. Třeba nejsem v pedagogice odborník, mohu říci, že jsou to práce namnoze výborné, stojící vysoko nad tím, co jsme mívali v době svého mládí. Přece však s žalostí jim vytýkám úplný a naprostý nedostatek jakéhokoliv kladného poměru k nynějšímu našemu vojsku. Naše čítanky nechávají otázku brannosti docela stranou.

Jen prázdniny v knihovnách mi zabránily, abych si opatřil ještě několik čítanek pro úplný přehled, ale i tak z těch 47 kousků mám obrázek zarmucující. Nebudu Vás dlouho unavovat dokazováním.

Čítanka pro ústavy učitelské, díl II., část 2. z roku 1922 nemohla z Komenského Labyrintu najít vhodnějšího čtení nad místo, v němž autor odsuzuje „Stav soldatský“ (strana 55—58).

Příručka občanské nauky a výchovy, díl II. z roku 1923, jako by zapomněla slovo vojsko. Mluví sice o bojích za naši svobodu, ale jen jako o minulosti, která nemá žádného pokračování. Ani ve výkladu o zřízení obecním okresním a o státě, kde je i poučení o obecním rozpočtu, není ani jediného slova o vojenské službě jako jedné z občanských povinností. V díle III., část 1. v důležitých datech pro žáky jest: „Turci poraženi u Zenty, Turci poraženi u Vídně roku toho a toho“, ale že s v září některého roku dalo také něco v legiích za světové války, ani slova.

Vezměte si čítanky jiné a nenajdete v nich o našem vojsku nic; prolistujte si je všechni a neshledáte ani slova, jež by připomínalo, že máme vojsko, že je musíme mít, že je naše. A naskytne-li se k tomu příležitost, která po tom zrovna volá, autor je opatrně obejde. Jako v Trojdílné čítance pro české školy obecné v díle II. Je tu článek „Republikánské mládeži“. Je v něm mnoho krásných slov, jimiž mrtví legionáři volají: „My jsme prolévali krev za Vás, abyste vyrostli jako svobodní občané!“ Ale, že by ti mrtví vlastenci řekli hochům: „Buď připraven, že snad jedinou vlast bude potřebovat taky Tebe, abys i Ty byl dobrý její obránce!“ na to už si spisovatel netroufal. Snad se bál výtky, že militarisuje školu. Je vidět, že ty čítanky dělala doba, která se vyhřívala na sluníčku pevné důvěry ve věčný mír. Ale duch i nejnovějších čítanek z poslední doby je stejný.

Mohl bych podat obšírnější výsledek svého bedlivého čtení, a byl by stejně kormutlivý! Čítanka jest denním chlebem, namnoze jediné čtení a osnova učitelových výkladů! Po školních letech už nemá školní úřad na mládež vlivu. Nedá-li jí už škola „přesvědčení, proč slouží, čemu slouží, bez takového přesvědčení moderní voják, moderní armáda je nemožná“. (Maearyk dne 28. března 1919.)

Poukazuji na příklad na čítanky jihoslovanské, které by nám mohly býti vzorem.

Mládež ve školách nižších se musí dověděti, co je to obrana státu, co je to armáda, a čemu chceme my Čechoslováci, aby sloužila. Nedoví se, že netoužíme po výboji, po cizím území. Má jí býti jasno, proč máme armádu a že ji přes všechny mírové konference musíme mít. Není tedy divu, že když sama začne o věci přemýšlet (což je svatým právem každého mládí) a po případě psát, že dochází k překvapujícím závěrům, s jakými se shledáváme ve studentských časopisech. Sleduji jeden z nich delší dobu.

Vizte některé ukázky z něho:

V třetím čísle VIII. ročníku jsem našel citát neznámého autora: „Stát brání hranice patníky“.

V prvním čísle IX. ročníku prohlašuje jeden z vlivnějších pisatelů: „Doufám, že nebude ani jednoho studenta, jenž by uposlechl výzvy a šel dobrovolně cvičit k obraně vlasti.“

Redakce k tomu nezaujala stanovisko.

V druhém čísle toho ročníku se profesorka J. P. pozastavuje nnd militaristickými (!?) články v našich čítankách a svou úvahu končí slovy: „Představme si národ, naprosto antimilitaristicky vychovaný, bez vojska, pokládající válku za zločin. Kdyby byl napaden, jisetě by měl na své straně sympatie celého světa a vědom si své mravní povýšenosti nad svým protivníkem, jistě by se uměl velmi silně bránit. Nevraždil by, protože by vraždu pokládal za něco, čím by se nesmazatelně poskvrnil, ale jistě by při bystrosti a vynalézavosti a dnešních technických vymoženostech nalezl způsob obrany, která by útočníka na čas omráčila, učinila k boji neschopným, ale nezabila, ať již by to byly plyny, elektřina, nebo jiné prostředky.“

Tohleto psaní nechala redakce ovšem bez poznámky a odpověď přenechala studentům v příštím čísle. Z těchto ukázek nelze odvozovat, že by někdo naši mládež vedl, ba zdá se, že ji někdo svádí.

Není divu, když ve, Školách mohou řádit do vůle lidé organisovaní v komunistické straně.

A po stránce tělesné výchovy to není lepší. Dovedeme ohromit svět sokolským sletem, ale národ posílá do kasáren veliké procento jinochů, kteří se nikdy nevěnovali žádnému tělocviku ani sportu. Hoku 1905 jich bylo 51.54 proc., r. 1926 jich bylo 49.05% a dnlší rok za rokem 41.84%, 38.47%. 36.55%. Až dosud se tedy poměry lepší, aspoň číselně. Avšak stále a stále vidíme marné úsilí rozumných odborníků, aby byl na měšťanských školách zvláštní odbor, v němž by byl tělocvik jako předmět hlavní. Těsnopisu tam smí učit jen ten učitel, který má státní zkoušku, třeba bude asi velmi málo absolventů této školy, kteří by v životě těsnnpisu užívali. Avšak učitel tělocviku nemůže se dovolati toho, aby směl zkoušku z tělocviku pro měšťanskou školu dělat. Nikdo ji nechce, jen učitelé měšťanských škol.

Je zbytečné připomínat, že se pořád ještě stavějí školy bez tělocvičen, že máme nedostatek školních hřišť. A snad nebude na škodu znovu pátrat, mají-li u nás už všechny učitelské ústavy svou vlastní tělocvičnu: pokud vím, nedávno tomu tak ještě nebylo.

Nemám na mysli jen výchovu a zdraví našich jinochů. Chtěl bych přesvědčit naši veřejnost, že i my potřebujeme matek Jugovičů, nikoli žen, pacifismus mylně chápajících.

Ukazuji-li na tyto nejvážnější nedostatky našeho školství, je to docela v souladu s Vaší otázkou. Řeknu-ii dále, že ani naše tělovýchovné organisacc, ať nepolitické, ať ve stínu politických stran, nekonají plně svou povinnost, nechť se nad tím nepozastavují. Od činitelů státotvorných čekal bych na tomto úseku národní výchovy více. Tvořit stát, znamená něco jiného než opomíjet přirozené potřeby brannosti. Nedávno proběhl veřejností mírový manifest. Řadím se mezi stoupence míru. Ať přemýšlím o mírových snahách evropských států jak chci, přece jen nedovedu pochopit proč Itálie, Francie, Belgie, Rumunsko, Polsko, Jugoslávie, Německo, Maďarsko mají zákony o tělesné výchově, branné přípravě nebo jedno i druhé bez zákona provádějí v plné horlivosti, a u nás nekonáme dosud ani svou povinnost. Či myslíme to s mírem opravdověji než oni?

A konečně slovo k věci.

Co chceme vojenskou výchovou mládeže?

Žádné vojáčkování ve školách, žádné střílení, žádné knabenhorty. Nic takového!

Chceme pochopení veřejnosti, zejména inteligence a podporu úřadů. Je tedy třeba, aby nováček šel na vojnu beze strachu, že ho neodvedení předběhnou. Třeba vyrovnati ztráty za čas věnovaný přípravě obraně státu pro ty, kteří na vojně sloužili, nikoli nadlehčování ostatním.

Potřebujeme zákonnou úpravu povinné tělesné výchovy hochů a dívek, mužů a žen; chceme péčí o hřiště a cvičiště; potřebujeme účelných školních tělocvičen. Proto vítáme snahu o zřízení státního tělovýchovného ústavu. Potřebujeme důkladnějšího pěstování tělesné výchovy na školách a dodržování aspoň učebných osnov.

Potřebujeme zdravých matek, zdravého národa, uvědomělých občanů, kteří jsou si vědomi toho, že „i náš voják se narodil člověkem a jeho povinností jest člověkem zůstati, i když je vojákem.“ (T. G. Masaryk).

Je nutno přesvědčovat naši veřejnost, že se nelze dívat na vojáka očima autora náladové kursivy v listě jedné státotvorné strany, který o nástupu nováčků napsal: „Pravdivá je věta, kterou řekl jeden voják — už nejsme lidé, už jsme vojáci.“

Chceme nejen zdraví tělesné, ale i zdravé srdce, charakter.

Dostaneme-li do kasáren muže tělesně i duševně zdravé a touto výchovou připravené na to, že se ozbrojenému nepříteli neubráníme holýma rukama, budeme spokojeni, nebot jen tehdy můžeme spoléhat na vlastni síly, že udržíme a budoucím pokolením odkážeme samostatnost, která nás stála tolik obětí.

Jak vidíte, mám názory na vojenskou výchovu mládeže docela civilní. Nechci nic, co by mohl zavrhnout kterýkoliv pacifista, není-li zrovna předurčen k tomu, aby se bez námitek nechal stahovati s kůže.

V tom, že nemáme úmyslu napadnout kteréhokoliv souseda, bude se mnou souhlasit každý, právě tak jako v tom, že není na světě člověka, který by se nechal ochotně okrást, že národ, který by na svou záchranu nechtěl ani prstem hnout, samostatnosti nezasluhuje.

Uznává-li tedy národ potřebu obrany, musí v tom duchu vychovávat svou mládež.

Jiné cesty není.