ARMÁDY A HISTORIE

Projev Rudolfa Medka na pohřbu Karla Hynka Máchy

Zdroj: Národní listy, roč. 79, č. 16, str. 1
Vydáno: 7.5.1939

„Tam na své pouti pozdravujte zemi! Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou zemi, zemi jedinou!“

Básníku, nemáme jiné vlasti, než tuto zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj. Nemáme jiné vlasti, než tuto vlast jedinou. Říkáš-li dále, že v dědictví mi byla dána, ukazuješ tím také na všechnu osudovou povinnost, k níž zavazuje dědictví tak svaté. Přijali jsme od Tebe, básníku, my čeští spisovatelé a všechen náš lid v dobách žalu a útisku povznášející básnické slovo, které obracelo oči národa k výšinám. Snad v žádné zemi na světě — a já jsem prošel mnohými zeměmi — není měsíc máj tak krásný, jako v zemích českých. Chodíme-li pod kvetoucími třešňovými a jabloňovými stromy, musíme pod jejich květy, tak nádhernými, vzpomínat stále na Tebe, na Tebe, Karle Hynku Mácho. Vše, co je mladé, jasné a kvetoucí, obrací se dnes k svému duchu. Neboť máj znamená život, život jasný, nezakalený, plný důvěry v Boha.

Byl jsi básník. Nepřestáváš jím býti na věky. Ale v době, ve které jsi žil, byl básník bezmála přepychem. Rvali jsme se o svůj jazyk, o svoji řeč, o svoji mateřštinu. Bývalo nám tenkráte vítáno každé slovo, povznešené do řeči vázané. Ty jsi byl první, který mu dal skutečnou básnickou melodii. V době, kdy mnozí zápasili s tvrdostí našeho jazyka, kdy častokráte hudbou spíše drsnou než ladnou, ale se srdcem přečistým uctívali svou vlast, stvořil jsi Ty báseň, která je chválou Boží, oslavou vlasti a velikým díkem za nesmrtelnou krásu přírody. Proto je Tvoje báseň „Máj“, Karle Hynku Mácho, nesmrtelná. Právě tak, jako je nesmrtelný Tvůj národ, který v dnech májových zažíhá ohně na horách a rozněcuje lásku k zemi své i k lidu svému v českých srdcích.

Žil jsi trudný, chudinský život. Tvůj národ nebyl tehdy na tom o nic lépe. Ale v prostém lidu byla živá jiskřivá víra v budoucnost. Právě ty, básníku, jsi dovedl tuto národní víru pozdvihnouti až k účinnosti náboženské. Nebýti Tebe, snad by se byly nezrodily Nerudovy „Zpěvy páteční“. Nebýti Tebe, snad by nevznikla celá literatura, která v českém verši i v české proze obrací zbožně svůj zrak k vlasti.

Pokud stojí kříž na vrchu Radobýlu u Litoměřic, celému kraji bude hlásati Tvé jméno i slávu Tvé vlasti.

Nyní se tedy vracíš do svého rodného města. Je to Praha. Říkalo se jí Zlatá Praha. Také ona prošla stezkami utrpení a kolikráte místo koruny královské byl jí dán na hlavu věnec trnový. Na starobylém Vyšehradě je svaté pole, kde složili své kosti ti nejvěrnější z našeho rodu. Jestliže, básníku, přicházíš mezi ně, posvěcuješ znovu půdu, která byla po leta našim národem vroucími modlitbami pozdvižena k Bohu.

Proto věříme, že Ti bude hlína této země lehká. Že Tvůj duch v básnickém plápolu obejme znovu duši našeho lidu. Co nám nikdo vzíti nemůže, je láska. Láska k rodné zemi, k rodnému jazyku a láska a péče o příští pokolení. Také Ty, básníku, jsi tak cítil a to jsi věděl.

Není lehká země, do které Tě ukládáme. Celý náš národní osud byl ještě tvrdší než tato země. Ale žili jsme, pracovali jsme, bojovali jsme. Tato země celou svou polohou je určena k hrdinství.

Nuže, tedy přicházíš k těm, kteří byli nejvěrnější. Na svaté skále Vyšehradu odpočinou nyní Tvé drahé kosti. Jsi mezi svými a duše velikých mrtvých našeho národa Tě vítá s tou láskou, kterou Ti vždy věnoval náš lid.

Vyrostl jsi z půdy královkého města Prahy. Do ní se vracíš, jako princ z básnické, ušlechtilé větve, jako kralevic. Jako vždy v měsíci máji byl Tvůj pomník na stráních Petřína zasypán kéty mladých a milujících srdcí, tak také jisté Tvůj hrob, k němuž putovati budou všechna česká srdce. Říkáš-li ve svém verši „Ach, ale jen země je má“, tedy opravdu je to ta nejvěrnější a nejpevnější země zde na Vyšehradské skále, která je Tvá. A tu všichni slyšíme slova a zpěv Smetanovy „Libuše“: „Můj drahý národ Český neskoná!“