ARMÁDY A HISTORIE

Charles de Gaulle, obnova francouzské velikosti

Na CHDG bylo spácháno zhruba 20 pokusů o atentát, ale atentát z Petit Clamart ze 8/62 byl nejnebezpečnější. Po tomto atentátu se CHDG rozhodl vybavit francouzského prezidenta „zmocněním lidu“ , tj. zavést přímou volbu prezidenta národem. Navzdory všem právnickým polemikám a zuřivému odporu levice v čele se Socialistickou stranou a Mitterrandem, CHDG v referendu triumfoval 62% .

V 12/65 byl CHDG  podruhé zvolen prezidentem na dalších sedm let, třebaže až ve druhém kole ( na rozdíl od Mitterranda de Gaulle tradičně nevedl vůbec žádnou volební kampaň) ...

Jeho odpůrci mu vytýkali přehnaný nacionalismus, pro který dostal Francii do izolace :

a) CHDG blokoval až do své smrti vstup Británie, US trójského koně v Evropě „ ,  do EHS, kam LON v důsledku toho vstoupil až 1971, protože CHDG od konce války vytýkal Londýnu/LON jeho vazalské sbližování s US, se kterými si LON budoval privilegované vztahy na úkor Evropy,

b) CHDG ostře vystupoval proti US aktivitám v bývalé francouzské Indočíně, ve které po odešlých Francouzích zaplnil vakuum Washington.

CHDG důrazně protestoval proti  US vojenské podpoře jižního Vietnamu/Viet Nam proti gerile vedené ze severního Vietnamu/Viet Minh, podporované Moskvou a Pekingem, zejména ve svém projevu v kambodžském Phnom Penh z 31.8.66 .

Hned po svém „comebacku“ na politickou scénu v roce 58 CHDG odstartoval francouzský jaderný program, který Anglosasové od samého počátku sabotovali ( o vztazích mezi Rooseveltem/FDR a CHDG viz můj článek v Militaria.cz  : Byl Darlan hrdinou nebo zrádcem ? + článek o Rooseveltovi ), zatímco CHDG na oplátku až do své smrti blokoval vstup UK do EHS, a současně  bratrům Dullesovým oznámil, že nestrpí rozmístění US jaderných zbraní na francouzském území, které ostatní členské státy NATO na svém území musely strpět.

Když US v 9/58 odmítly provést změny ve struktuře NATO a sdělit Francii atomové tajemství, CHDG zahájil budování vlastních jaderných sil, a proti heslu „ atlantické jednoty „ postavil heslo „ evropské jednoty“ ...

1962 Anglosasy izolovaný de Gaulle se z donucení usmířil s Německem, a předvedl tak tradiční francouzskou diplomacii : s Německem proti Británii/US …

Usmíření byl dovršeno francouzsko-německou smlouvou z 1/63.

Němci prosazovaný projekt „ mezinárodních“ jaderných sil však odhalil slabost tohoto spojenectví, navíc vzrostly francouzsko-německé rozpory v rámci EHS.

CHDG proto neváhal podat ruku čertu, a nakrátko koketovat s Kremlem.

CHDG nemohl vyvstát šéfa CIA Allana Dullese a jeho bratra Johna Fostera Dullese, ale zejména Waltera Hallsteina /1901-1981/, miláčka bratrů Dullesových, kterému přezdívali „německý Monnet“, protože prosazoval „nadnárodní proamerický Brusel“ .

Když se v 3/65 Hallstein vypravil do Washingtonu, kde jej US prezident Johnson a ministr obrany McNamara ostentativně přijali jako „evropského premiéra“, měl toho CHDG dost.

V otázce integrace Evropy byl CHDG, stejně jako Londýn, euroskeptik, a evropskou integraci blokoval – požadoval Evropu národů, nikoliv Nadnárodní EU.

Proto po Hallsteinově výpravě do Washingtonu svůj protest proti Hallsteinově politice posilování pravomocí bruselského ústředí EHS, a proti odkládání přijetí společné zemědělské politiky projevil tím, že od 1.7.65 zahájil politiku „prázdné židle“ “/ politique de la chaise vide - PAR se politických zasedáních v Bruselu v době od 6/65 do 1/66 přestala účastnit, a spolupracovala jen v technických otázkách …

CHDG prohlašoval, že je „ velmi snadné sedět na židli v Bruselu, a skandovat Chceme sjednocenou Evropu, ale tím se tato Evropa nevybuduje“ .

Evropská Komise byla izolována, a Hallsteinův návrh na posílení pravomocí Bruselu nepřijala, nicméně od 1/66 měla být rozhodnutí v Komisi přijímána ne jednomyslně, ale jen většinou hlasů, čímž by PAR přišla o své veto, proto PAR v 1/66 vyjednala v Lucemburku ku spokojenosti CHDG kompromis, že „ většinově se budou schvalovat jen  „nezávažná“ rozhodnutí …

Gaullistická vize evropské jednoty šla mnohem dále – ke společné evropské obraně od Uralu po Atlantik v čele s Paříží a Bonnem proti nadvládě Anglosasů …

De Gaulle předpovídal brzký pád moskevského bolševického impéria – jeho oblíbeným rčením bylo :“ Moskva nasává komunismus jako piják inkoust – brzy se upije k smrti “ …

Protože CHDG považoval komunistické režimy jen za přechodné formy vlády, prosazoval normalizaci vztahů s nimi, aby jim západní Evropa byla co nejblíž, a mohla zaplnit uvolněné vakuum, až padnou.

V 1/64 uznal komunistickou Čínu, a v 6/66 navštívil Moskvu/MOW.

CHDG a NATO

( viz můj článek Reintegrace francouzské armády do NATO)

CHDG nemohl ponechat Francii v integrovaném velitelství NATO, když integrované velení NATO bylo podřízeno výlučně US strategickým zájmům (první gen. tajemník NATO britský lord Ismay svého času prohlásil, že „ důvodem existence NATO je udržovat Američany v Evropě, Rusy na demarkační čáře, a Němce v poručnictví ) …

CHDG, poté co se ujal funkce prezidenta, odeslal 17.9.58 prezidentu Eisenhowerovi a UK premiéru Macmillanovi memorandum, ve kterém odmítl anglosaskou převahu ve velení NATO, a požadoval, aby NATO velel tripartitní výbor (US,UK,F), viz můj článek  „Francie a NATO“, Militaria.cz.

Dále požadoval, aby zájmy NATO pokrývaly i francouzské zájmy, konkrétně požadoval pomoc NATO při potlačení protifrancouzského povstání v Alžírsku .

CHDG se později Alainu Peyrefitte, vládnímu kronikáři, přiznal, že „ dobře věděl, že jeho požadavky jsou pro Anglosasy nesplnitelné, a že jen hledal možnost, jak z vojenských struktur NATO odejít (když je nedokázal reformovat) …“

CHDG pokračoval :“ Když mi Američané a Britové na memorandum ani neodpověděli, umožnili mi postupně odejít z vojenských struktur NATO …“ .

PAR tak v 3/59 odvolala z velení NATO svoji středomořskou flotu, v 5/59 CHDG zakázal skladovat na francouzské půdě cizí jaderné zbraně, konsternovaný Washington musel stáhnout z Francie svoje letouny, které zde měl od roku 50, a k roku 67 musel Francii vrátit 10 leteckých a 19 dalších základen .

Třebaže v roce 61 CHDG stál neochvějně za NATO za berlínské krize, a v roce 62 za kubánské krize, v roce 62 francouzské jednotky stažené z Alžírska nebyly začleněny do NATO, a v roce 64 byly francouzské námořní jednotky vyňaty z integrovaného velení NATO pro Atlantik …

Také vojenské a politické velitelství NATO si muselo sbalit kufry, a přemístit se do Belgie.

1966 Francie odešla z vojenského integrovaného velení NATO, a odmítla jakákoliv US vojenská zařízení na svém území  …

14.3.67 za přítomnosti vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě/SACEUR a US sil v Evropě  US generála Lymana Lemnitzer byly při slavnostní ceremonii staženy vlajky NATO z francouzských budov, 22.8.67 generálové Lemnitzer a Charles Ailleret, šéf genštábu francouzské armády, podepsali protokol o francouzské jednotce v Německu pod operační kontrolou NATO v případě vnější agrese .

Francouzský jaderný program

Kancléř Konrád Adenauer odsoudil de Gaullovu nezávislou vojenskou politiku jako katastrofální.

Time Magazine ze 17.+ 24.10.60 informoval o de Gaullově projevu v Grenoblu, ve kterém CHDG požadoval francouzské veto „ na jakékoliv použití jaderné bomby ze strany NATO “, což Adenauer ostře napadl, že „ NATO nebude čekat na souhlas CHDG, až Chruščov odpálí jadernou hlavici proti Bonnu“ , čímž oblíbený Nikita skutečně Bonnu vyhrožoval, nevydá-li západní BER Kremlu …

CHDG tvrdě prosazoval francouzskou jadernou údernou sílu navzdory protestům levice, Socialistické strany a zuřivému odporu Mitterranda, jenž zesměšňoval de Gaulla, že si chce vyrábět „ bombičky “  …

Na to mu CHDG odpověděl : “ Za 10 let budeme schopni zabít 80 miliónů Rusů. Na lidi, kteří mají čím zabít 80 miliónů Rusů jen tak nikdo nezaútočí, i kdyby oni sami měli čím zabít 800 miliónů Francouzů, kdyby tolik Francouzů bylo“  …

CHDG Francois Mitterrandem pohrdal, neodpustil si škodolibou radost, a svěřil dohled nad jaderným projektem Mitterrandovu bratru Jacques – poté uspokojeně pronášel : „Co jeden kritizuje, druhý zajištˇuje „ .

US sehrály v historii francouzského jaderného  arzenálu roli slušně řečeno  „ vypočítavých šibalů “ .

Nejprve se Washington k této ambici de Gaulla postavil razantně odmítavě, ale brzy došel k závěru, že Francie na tuto technologickou výzvu „nemá“ , a zmírnil rétoriku .

 J.F.Kennedy poté, co navíc CHDG podpořil US v berlínské krizi (v době stavby  Zdi ), a zejména za kubánské krize , slíbil Francii technologickou pomoc při vybudování jaderné síly, ale svůj slib nedodržel .

Poté J.F.K. de Gaullovi nabídl US rakety Polaris, „ dudlík „,  se kterým  Washington již ukolébal Londýn, ale de Gaulla tato nabídka velmi pohoršila, a rázně ji odmítl s tím, že si Francie vybuduje vlastní jadernou armádu, včetně jaderných ponorek …

Tato de Gaullova reakce Kennedyho a Maxmillana šokovala – jaderná kauza pak otrávila francouzsko-americké vztahy na celé jedno desetiletí.

Teprve Richard Nixon francouzsko-americké vztahy zvrátil (1960 kandidoval proti J.F.K. , výsledky byly velmi těsné, ale Nixonovi velmi uškodila TV debata, ve které se nevýrazně utkal s výrazným a energickým, uhlazenějším a vtipnějším Kennedym, a také mu uškodil výrok předchozího prezidenta Eisenhowera , jenž, když se ho v TV debatě zeptali, k jakým velkým rozhodnutím RNixon ve funkci viceprezidenta přispěl,  Eisenhower odpověděl : “ Give me a week and I might think of one /Dejte mi týden, a možná, že na nějaké přijdu  „ -  prezidentem  byl Nixon 1969-1974, jako jediný US prez. rezignoval, když mu kvůli aféře Watergate hrozil impeachment)  …

Richard Nixon se projevil jako první americký „gaullistický“ prezident - nejprve nechal změnit svazující US zákony s jadernou tématikou, a poté oficiálně vyhlásil spolupráci v jaderné oblasti s Paříží ( která již mezitím nejpodstatnější práci na „ bombičkách“ vykonala sama  ) …

Dolarová konverze :

Poté, co US válka ve Vietnamu narušila vzájemnou platební bilanci, CHDG na USA požadoval, aby Paříži vyměnily její obrovskou zásobu dolarů za zlato – byl to legální požadavek, protože definice dolaru odpovídala 1/35 unci zlata, a Washington po krátkém váhání Paříži vyhověl ( 1971 poté Washington s paritou dolaru skoncoval ) –  tento krok de Gaulla se prokázal jako velmi moudrý zejména s vypuknutím světové energetické krize v roce 73, kdy cena zlata závratně stoupla .

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.