ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 22. 2. 2021 14:42 Napsal Lukáš Visingr

Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: TERORISMUS

Strach má jméno dron: Bezpilotní prostředky v rukou teroristů

Mohajer-2

Zářijový útok na ropné rafinérie v Saúdské Arábii znovu důrazně připomenul nebezpečí ve formě bezpilotních letadel v nesprávných rukou. Které teroristické skupiny dnes mají k dispozici drony? Jaké schopnosti tyto stroje nabízejí? A co je zřejmě nejdůležitější, jak lze této stále narůstající hrozbě efektivně čelit?

Bezpilotní létající prostředky (UAV, Unmanned Aerial Vehicles) neboli drony jsou takříkajíc všudypřítomné. Vojáci je využívají především jako průzkumné, terčové a bojové, zatímco pro civilní majitele jde zejména o nástroje pro pořizování fotografií či filmových záběrů, ačkoli se již zkouší také např. dodávkové služby. Vyskytují se však i varování před zneužíváním dronů, které mohou narušovat soukromí či působit problémy v leteckém provozu, byť největší obavy vzbuzují drony coby zbraně pro teroristické útoky. Události z posledních let dokazují, že jde o naprosto reálné nebezpečí, a proto pozoruhodným tempem přibývají také obranné prostředky, které dokážou drony různým způsobem zneškodňovat.

Spektrum zákazníků a výrobců

Bezpilotní létající prostředky poměrně dlouho představovaly vyspělou technologii, která byla dostupná jen velmocím a jejich zákazníkům, ale již v 90. letech se situace začala nejdříve sice pozvolna, avšak nepochybně měnit. Především díky rozmachu miniaturizované elektroniky se začaly šířit systémy, které umožňují konstrukci překvapivě sofistikovaných dronů komukoliv, kdo má jen základní znalosti aerodynamiky, mechanického a elektrického inženýrství. Nebylo proto příliš překvapivé, že od počátku století začalo přibývat zpráv o dronech ve výzbroji řady nestátních povstaleckých či teroristických organizací. Objevily se mj. v arzenálu kolumbijské marxistické organizace FARC, libanonského Hizballáhu nebo palestinského Hamásu, avšak u dvou posledně jmenovaných islámských skupin je také nutno zdůraznit, že na této skutečnosti má zásadní podíl Írán. Právě od něj evidentně pochází většina dronů ve výbavě těchto skupin. Obdobně je tomu i u jemenských Hútijů, kteří rovněž patří na „seznam“ klientů Teheránu, byť skutečností je, že některé nestátní skupiny již zvládají i samostatnou výrobu dronů. Týká se to také již zmíněného Hamásu, který kvůli své podpoře syrské sunnitské opozice přišel o většinu pomoci od Íránu. Musel se tedy spolehnout na vlastní schopnosti, přestože mu zajisté zásadně pomohly předchozí zkušenosti nasbírané s íránskými drony. Jistě nepřekvapuje, že drony byly nasazeny také Islámským státem v Sýrii a Iráku, který ale kromě strojů vlastní výroby užíval i malé drony pořízené na komerčním trhu, tzv. kvadrokoptéry a hexakoptéry, tedy vrtulníčky se čtyřmi nebo šesti rotory. Právě tyto koncepce jsou dnes mezi komerčními bezpilotními letadly zdaleka nejrozšířenější, a proto vzbuzují i největší obavy, protože si je může pořídit prakticky kdokoliv. Spektrum těchto vrtulníčků sahá od jednoduchých „hraček“ po sofistikované stroje, které běžně nabízejí nosnost několika kilogramů, takže mohou nést nálož pro „sebevražedný“ útok, případně mohou shazovat minometné granáty.

Drony nad Libanonem a Irákem

Právě těmito způsoby zpravidla používal drony komerčního původu Islámský stát, jenž během bojů o Mosul vysílal proti irácké federální armádě a kurdským silám někdy doslova až „vlny“ desítek malých dronů. Způsobené škody nebyly až na výjimky příliš velké, ale psychologický efekt útoků byl značný. Drony totiž útočily nečekaně, kvůli svým malým rozměrům zůstávaly často nepovšimnuty a také jejich tiché elektrické motory způsobovaly, že iráčtí vojáci zkrátka neměli tušení, že se blíží hrozba. Některé irácké jednotky v důsledku těchto útoků zpanikařily a rozutekly se. Kurdové vykázali podstatně lepší morálku, ale i jejich síly těmito útoky značně trpěly. Boje o Mosul tudíž vstoupily do historie pod přezdívkou „první dronová válka“ a měly zásadní vliv na rychlý rozmach obranných prostředků, ovšem podobným hrozbám již řadu let čelí Izrael. Írán totiž dodal libanonské organizaci Hizballáh široké spektrum dronů, které tudíž často pronikají do vzdušného prostoru židovského státu. Hizballáh sice oficiálně tvrdí, že jsou to letouny jeho vlastní konstrukce, ovšem jelikož jsou zjevně identické se známými íránskými letadly, tato prohlášení nelze brát příliš vážně. Je však pravděpodobné, že v Libanonu probíhá licenční produkce některých íránských dronů. Mezi nejvíce užívané typy náleží Mirsad-1, což je jiné jméno pro íránský stroj Ababil-2, který má „kachní“ uspořádání ploch. Hizballáh získal od Teheránu také drony série Mohajer, které užívají schéma běžné u taktických průzkumných bezpilotních letadel, tzn. trupovou gondolu s tlačnou vrtulí a dvojici ocasních nosníků. Ačkoli původně jde o drony průzkumné, existují také vyzbrojené varianty, jež nesou výbušnou nálož. Dalším identifikovaným typem je Yasir, resp. íránská kopie malého dronu ScanEagle, který se mimochodem nalézá i ve výzbroji Armády ČR. Kromě dronů íránské konstrukce ovšem hnutí Hizballáh používá též upravená komerční bezpilotní letadla, zejména kvadrokoptéry od čínské firmy DJI, které přestavělo i na nosiče výbušnin. Ostatně výrobky této firmy rozsáhle nasadil i Islámský stát během výše popsaných bojů u Mosulu.

Ababil-2

Prostředky jemenských Hútijů

Íránské drony řady Ababil si našly cestu také k palestinskému hnutí Hamás, jež ovládá Pásmo Gazy, kde se zřejmě také vyrábějí kopie těchto letadel. Kromě toho z Íránu přišly technologie dalších typů dronů, protože např. jeden z letounů, které Hamás prezentoval, působí jako kopie íránského typu Sarir H-110. Ten je pozoruhodný i tím, že dokáže odpalovat i malé rakety, což je schopnost, kterou má také onen jeho palestinský derivát. Hamás však zřejmě vyrábí a užívá také jednodušší bezpilotní letouny „sebevražedného“ charakteru, tedy takové, které přepravují výbušnou nálož přímo jako součást své konstrukce. Obdobné prostředky v několika případech poslal do akce také Islámský stát a podobné letouny užívají rovněž jemenští Hútijové, ačkoliv ani u nich nelze pochybovat o významné pomoci ze strany Íránu. Tak např. jejich letadla řady Qasef zcela zjevně vycházejí z konstrukce letounu Ababil-2 a íránský původ nejspíše mají též letouny série Samad. Ty se shodují se strojem, jehož jméno není známo, ale který byl spatřen i v Sýrii a v arzenálu Hizballáhu a který patrně provozuje také Írán. Vyskytuje se rovněž teorie, že jde o cosi, co íránský průmysl vyvinul přímo pro „klientské“ státy či organizace a co slouží také jako vzor, který se dá snadno kopírovat. Schopnosti těchto letadel by se rozhodně neměly podceňovat, protože např. letoun Samad-2 (v médiích zpočátku nazývaný též UAV-X, jelikož reálný název tehdy nebyl znám) má podle expertů OSN dosah až 1500 km. Právě tyto letouny byly použity také při některých útocích na cíle v Saúdské Arábii, avšak zářijových úderů proti saúdským ropným rafinériím se podle dostupných důkazů zúčastnil jiný typ. Jde o samokřídlo trojúhelníkového tvaru, které vyhlíží jako jeden z typů, které íránská firma Shahed dodává pro tamější Revoluční gardy. Hútijové však nasazují i letadla západního původu, jelikož předvedli mj. komerčně dostupný prostředek Skywalker X8 (nové jméno Rased), jenž ostatně dokazuje, že hranice mezi sofistikovanými modely a jednoduchými drony již dnes v podstatě neexistuje, protože aplikované technologie se prakticky shodují.

Samad-1

Rozmach rušiček proti dronům

Obrovský rozmach dronů ve výzbroji teroristických skupin vede k varováním, že je prakticky už jen otázka času, než na Západě dojde k teroristickému útoku právě za pomoci bezpilotního stroje. Koneckonců již dnes působí značné problémy různé komerční drony, a proto se začaly hledat cesty, jak s touto hrozbou efektivně bojovat. Během několika posledních let tedy došlo k mimořádné expanzi nového sektoru trhu, který zahrnuje nejrůznější systémy zvané odborně C-UAS (Counter Unmanned Aerial Systems) či zkrátka „anti-dron“. Většina z nich sází na to, že drony jsou zpravidla naprosto závislé na ovládacích signálech, popř. na družicové navigaci, takže nejjednodušší cestu ke zneškodnění dronu představuje rušení těchto signálů. Na trhu tak už figurují desítky „mikrovlnných pušek“, jak se mnohdy slangově říká přenosným směrovým rušičkám. Většina z nich opravdu vypadá jako nějaké podivné pušky, avšak místo hlavní mají vysílací moduly, zpravidla pro frekvenční pásma 2,4 a 5,8 GHz, která jsou obvykle využívána pro ovládací signály dronů. Většina rušiček má i modul, jenž ruší signály družicové navigace, resp. sítě GPS/NAVSTAR a GLONASS. Mezi nejznámější typy rušiček patří DroneDefender od americké firmy Battelle. Právě tyto zbraně byly urgentně zakoupeny v roce 2017 a poslány přímo do bojů na severu Iráku, kde hodně pomohly proti dronům Islámského státu. Jako další známé typy přenosných rušiček lze zmínit např. DroneGun od australské značky DroneShield, francouzský systém MC2 Scrambler 300 nebo REX-1 ruské firmy ZALA Aero, která patří do struktur zbrojovky Kalašnikov. Přenosné rušičky zpravidla mají účinný dosah v řádu jednotek kilometrů a baterie umožňují činnost trvající řádově hodiny, jenže slabinu představuje fakt, že z hlediska zjištění a zaměření dronů závisejí pouze na člověku a jeho smyslech. Existují však i pokročilejší systémy, které v sobě kromě samotných rušiček integrují také senzory pro včasné zjištění a sledování dronu a zaměření rušivých signálů.

DroneGun Tactical

Klasické i bizarní způsoby boje

Značných úspěchů dosáhl např. britský integrovaný komplex Blighter AUDS, který se rovněž dočkal použití v bojích v Iráku. Vedle rušících modulů obsahuje také malý radiolokátor, který je optimalizován pro detekci nízko a pomalu létajících malých objektů, a infračervený senzor, pomocí kterého je dron v reálném čase sledován. Další typy z této kategorie vyrábějí izraelské firmy (jako příklady lze uvést systémy IAI Drone Guard nebo Rafael Drone Dome), ale na trh už zamířily rovněž komplety americké či západoevropské, např. SRC Silent Archer. Obdobný systém už nabízí také česká firma URC Systems. Kromě rušiček se ale uplatňují i jiné metody boje s drony, některé vcelku konvenční, kdežto jiné bizarní. Mezi ty konvenční lze řadit běžné palné zbraně, protože proti malým dronům se dají úspěšně použít kulomety či brokovnice, ale byla vyvinuta též speciální dálkově ovládaná střeliště proti bezpilotním strojům. Mezi metody spíše bizarní patří třeba puška SkyWall 100, která proti dronům vrhá sítě, a už se objevují také „stíhací drony“, které slouží pro likvidaci nepřátelských dronů (takové dodává mj. česká firma Eagle.One). Příležitostně se k boji s malými drony využívají dokonce i vycvičení draví ptáci a velkou budoucnost mají v tomto směru lasery, protože USA, Izrael a další státy provedly řadu experimentů, jež dokazují, že laserové paprsky jsou proti poměrně křehkým dronům ohromně účinné. Pro úplnost lze doplnit, že proti větším bezpilotním letounům, které jsou již velikostně srovnatelné s pilotovanými letadly, se samozřejmě uplatňují také běžné protivzdušné systémy, zejména řízené rakety země-vzduch či rychlopalné kanony. Velmi zajímavý krok učinil Izrael, který proti dronům upravil svůj proslavený protiraketový systém Iron Dome a chce vybudovat komplexní „bariéru“, která má drony likvidovat kombinací rušení, laserů a raket. Ostatně také Armáda ČR hodlá v příští dekádě zakoupit zařízení kategorie C-UAS, a proto lze očekávat, že izraelské firmy o tuto zakázku určitě projeví zájem.