ARMÁDY A HISTORIE

Ruská občanská válka – krvavé dozvuky první světové války ve Východní Evropě 1917-1922

 Na počátku 20. století bylo carské Rusko jednou z největších světových velmocí a velikostí i silou budilo obdiv i obavy ostatních mocností. Po katastrofálním průběhu Krymské války, kdy se projevila všechna negativa ruské izolace a zaostalosti, došlo i ve tradicionalistickém, zatuhlém a k všem novotám a reformám podezíravém Rusku k procesům, vedoucím k modernizaci země. Po vnitřní konsolidaci rozbouřených poměrů vyvolaných nevolí z prohrané války, začalo Rusko dále expandovat – a to v míře dříve neviděné – do prostoru Kavkazu a Centrální Asie. Při vojenském tažení na podporu Bulharska projevily ruské armády svou sílu a vydobyly si pověst, kterou dále upevnila úspěšná tažení proti odbojným Čečencům, Dagestáncům i středoasijským Turkmenům.[1] Z Ruska se opět stal silný hráč, se kterým muselo být počítáno a touto pověstí příliš neotřásla ani jednoznačná porážka ve válce s Japonskem o Manžudsko. Je až zarážející, jak málo poučení si z průběhu této války (pouze deset let před vypuknutím první světové války) velmoci vzaly, přestože pozemní operace následného globálního konfliktu měly mít stejný průběh jako tehdejší boje na Dálném Východě.[2]

Rusko v první světové válce 1914 - 1917

Do první svěové války Rusko vstoupilo rázně a energicky – dříve než německý štáb předpokládal. Splnily se tak nejhorší obavy a Německo bylo nuceno bojovat na dvou frontách. Po počátečních úspěšných postupech ruské armády se dostavily velké porážky a Němci převzali iniciativu. Na haličské frontě se Rusům dařilo znatelně lépe a dosáhli až do karpatských hřebenů, ale přesto byly jejich armády v roce 1915 po celé délce fronty zatlačovány dále na východ za řady porážek.[3] Byla to právě východní fronta, kde byly poprvé hojněji nasazeny německé bojové plyny – při obléhání pevnosti Osowiec mezi lednem a srpnem 1915. Zde však situace nedopadla podle německých představ a šokované rojnice německých pěšáků při postupu k rozstřílené pevnosti, ve které měli být již všichni Rusové plynem usmrceni, musely čelit protiútoku prořídlých a plynem zasažených obránců hrůzně umazanách od vlastní krve. Děsivý vzhled útočíčích Rusů, stejně jako jejich zuřivá odhodlanost proti přesile, daly celému střetu jméno "útok osowieckých mrtvých mužů", zahnal Němce na ústup a pevnost zůstala nadále v ruských rukách.[4]

Armáda na všech frontách utrpěla velké ztráty na životech (přestože ztráty ruské armády nebyly výrazně vyšší v porovnání se ztrátami ostatních velmocí)[5], Rusko vyklidilo svá značná západní území, přesto však z války nevystoupilo a dosahovalo i dílčích úspěchů. Právě fakt, že Německo muselo bojovat krom západní stále i na východní frontě, byl jednoznačně největším příspěvkem Ruska ke konečnému výsledku první světové války a získání potřebného času k porážce Centrálních mocností. Vše se však mělo změnit s ruskou revolucí a následnými událostmi vedoucími k vypuknutí občanské války v Rusku.[6]

Po svržení cara únorovou revolucí se i Prozatimní vláda snažila ve válečném úsilí pokračovat. Demoralizovaná armáda však již mnoho nezmohla a porážka posledních ofenzív v létě 1917 (kdy byla vybojována i pro Čechy významná bitva u Zborova) oslabila podporu Prozatimní vlády u obyvatelstva – ke slovu se přihlásil Vladimír Iljič Lenin s hesly, která byla žádaná, pádná a masám snadno srozumitelná. Přestože tehdy bolševici hlásali svou touhu po uzavření míru a konci války (což byl argument, na který slyšela většina vyčerpané populace), území někdejšího carského Ruska už záhy měla zachvátila válka nová – ve svých důsledcích a svou podstatou ještě strašlivější a ničivější, než byly všechny boje první světové války dohromady.[7]

Vypuknutí občanské války

Výstup Ruska z války koncem roku 1917 byl západními velmocemi pochopitelně přijímán s nelibostí (krvavé oběti ruských vojáků pomohly západním spojencům získat čas k přeskupení sil a reorganizaci bojových aktivit), ruští občané přivítali tento akt s nadšením. Země byla vyčerpaná, rozvrácená, povážlivě vázlo zásobování (produkce neklesala, ale vinou zastaralých komunikací a jejich přednostnímu využívání pro vojenské účely, se produkty a potraviny k lidem často neměly jak dostat) a válečné neúspěchy se výrazně podepsaly na celkové náladě obyvatelstva. Lenin slíbil mír, uzavřel mír a dokonce jednotlivým národům přislíbil možnost volného práva na sebeurčení (tj. i na volné oddělení od Leninova Ruska). Jakmile se však jednotlivé národy v ruském područí – připomeňme, že statisticky byla tvořena populace ruského mocnářství pouze z necelé poloviny skutečnými etnickými Rusy – o svou nezávislost skutečně přihlásily, bolševikům došlo, že ztráta ekonomického potenciálu a územní, by byla příliš citelná a příliš bolestná. Řada Rusů nesdílela Leninův pohled na budování nové šťastné komunistické společnosti a bolševické zvůli se vzepřela. Mírové řešení nebylo nalezeno a tak již v roce 1917 po selhání diplom      acie opět promluvily zbraně. Začala občanská válka v Rusku – nejděsivější občanská válka novodobých dějin.

Obvykle (pokud je vůbec na Západě připomínána) je občanská válka v Rusku vnímána pouze jako konflikt "bílých" (demokraticky zaměřených v linii s Prozatimní vládou) s "rudými" (Leninova vládnoucí bolševická garnitura) – ne, že by tomu tak nebylo, ale sami bělogvardějci se neuměli dohodnout a řádně zkoordinovat, nehledě na existenci nepřeberného množství dalších lokálních stran konfliktu. Typickou ukázkou byla situace na Ukrajině, která vyhlásila samostatnost a přizvala na své území německá a rakousko-uherská vojska k pomoci nově zformované ukrajinské armádě "sičovců" pro dosažení jejích cílů. Současně na Ukrajinu vtrhly rudé gardy, z jihu postupovala francouzská intervence Dohody, od západu se prosazovaly i polské sbory maršála Józefa Piłsudského, na rozsáhlých územích jihovýchodní Ukrajiny vznikl anarchistický stát "černých" pod vedením atamana Nestora Machna, místní donští a kubáňští kozáci také vykazovali silně separatistické tendence, od Donu postupovaly bílé armády generála Děnikina a do toho docházelo k častým bojovým vystoupením místních rolnických povstalců ("hajdamáků") bojujících za svoje vlastní domoviny – tzv. "zelení". Všechny tyto frakce bojovaly za své zájmy, s ostatními uzavírali spojenectví i nepřátelství podle momentálních preferencí a potřeb. Mezi bílými navíc panovaly značné neshody o vedení války i o politickém uspořádání svých území.[8]

Charakteristika a specifika občanské války v Rusku

Střety mezi bílými a rudými tak dohromady zuřily na třech vzájemně oddělených frontách a na celkové ploše od Petrohradu po Vladivostok a od polárního kruhu po pouště Centrální Asie. Stály proti sobě zcela odlišné strany, jejichž bojová činnost se v průběhu války vyvíjela s odkazem na specifika válčení v ruském prostředí a příliš se nepodobala akcím první světové války. Frontové linie byly pohyblivé a fronta (dá-li se nepříliš hluboká a nijak opevněná soustava lehkých polních opevnění a obsazených usedlostí takto nazvat) byla pohyblivá a mobilní, boje se odehrávaly na obrovských prostorech ruského vnitrozemí a značnou roli zde sehrála jízda. Postupy vojsk probíhaly především podél železničních drah a obranné linie byly zpravidla řídce osazeny – nezřídka připadla divize skládající se z několika tisíc vojáků úsek o délce až 200 km. Až na několik vyjímek se neuplatnily tanky, mnohem úspěšnější však bylo nasazení obrněných vlaků. Bojové běsnění se nevyhnulo ani civilnímu obyvatelstvu, které bylo často prostě vyvražděno, popravováno za údajnou kolaboraci, či umíralo na hladovění a infekční choroby. Zejména na Ukrajině docházelo k pogromům, které měly co do intenzity a krvavosti obdobu snad jen v časech povstání kozáků Bohdana Chmelnyckého ve 2. polovině 17. století. Bílí i rudí měli na své straně odlišné výchozí podmínky za kterých vedly válku, a které nakonec o jejím konci rozhodly.[9]

Bolševici zpočátku ovládali nejhustěji osídlené části Ruska, kde žilo z 90% etnicky ruské obyvatelstvo o celkovém počtu 70ti milionů obyvatel. Připadl jim veškerý zbrojní průmysl a také naprostá většina skladů staré carské armády s impozantním arzenálem – podle inventury z prosince 1917 celkem 2,5 milionů pušek, 1,2 miliardy kusů munice, přes 12 tisíc polních děl, 28 milionů dělostřeleckých granátů. Ke konci války disponovala bolševická Rudá armáda silou převyšující počet 3 milionů mužů, kteří měli dokonce vyšší procento vybavenosti zbraněmi, než carská armáda za první světové války (kdy byl nedostatek zbraní, munice, ale i bot, největším problémem na frontě). Rudí byli centrálně řízeni, podrobeni přísné disciplíně a jejich postup koordinován vrchním vedením, přičemž jakákoliv odchylka byla vnímána jako dezerce a trestána tvrdými postihy či smrtí. Přesto trpěla bolševická vojska vysokou mírou dezercí, nižší úrovní výcviku a zpočátku také neexistující jízdou, která nemohla čelit pověstným bílým kozákům.[10]

Oproti tomu bílí zpočátku operovali především v okrajových a řídce osídlených oblastech ruského státu s celkovým počtem pouhých 8 – 9 milionů obyvatel, kde velké procento populace tvořily menší národy a etnika, kterým byl velkoruský nacionalismus a idea boje za obnovení velkoruské říše odmítající práva menšin, zcela cizí. Nedostatek výstroje a výzbroje musel být řešen problematickým dodáváním finančních a materiálních dodávek od států Dohody, na kterých byli v tomto ohledu bělogvardějci do velké míry závislí, přičemž s postupem doby tyto dodávky stále slábly, a právě chybějící vojenský materiál byl největším problémem bílých armád. Nespornou výhodou byly naopak kvalitní důstojnické kádry, vyšší motivace některých dobrovolnických jednotek a vysoce efektivní kozácká jízda, která rozhodnými údery porážela mnohem početnější síly bolševiků[11] (po skončení hlavních bojů byla v kozáckých oblastech bolševiky zavedena vyhlazovací a likvidační politika "dekozakizace", která si v ničem nezadala s genocidou původních Indiánů v Severní Americe – odhaduje se, že do konce roku 1921 se kozácká populace snížila na 50%)[12]. Bělogvardějců bylo nesrovnatelně méně než bolševiků a jejich počty nikdy nepřesáhly 250 tisíc mužů na všech frontách. Početní převaha sil na bojišti byla vždy minimálně dvojnásobná až čtyřnásobná ve prospěch bolševiků.[13]

S přihlédnutím k těmto faktorům se konečné vítězství bolševiků nejeví jako něco nečekaného a překvapivého – překvapivý je ale fakt, že i za těchto podmínek dokázali bílí být dlouhou dobu v iniciativě, podnikat úspěšné ofenzívy a být pouhý krok od vítězství. O jejich porážce však rozhodla i nejednota ve vedení, nekoordinovanost postupu, oddělenost front a opomenutím politických aspektů moci, kterým nechávali trpící civilní obyvatelstvo na svých územích napospas sobě a ztráceli tím jeho podporu. Oproti tomu rudí projevili pozoruhodnou přizpůsobivost a flexibilitu v průběhu celé války. Z původních chabě vedených a vojensky nezkušených dělnických gard (dělnictvo bylo carským režimem vyňato z povinnosti služby v armádě za první světové války, aby neklesala produkce klíčová pro válečné úsilí) se postupně přetavila mašinérie regulérní Rudé armády využívající svůj potenciál a eliminující výhody nepřítele. Na místo neschopných velitelů byli povoláni někdejší carští důstojníci (včetně řady generálů), kteří se svými zkušenostmi vyrovnali svým bělogvardějským protějškům.[14] Objevili se talentovaní vojevůdci jmen a formátů legendárního Vasilije Ivanoviče Čapajeva, Semjona Michajloviče Buďonného, Michaila Nikolajeviče Tuchačevského, Lva Dadivoviče Trockého, či Michaila Vasilijeviče Frunzeho, kteří se mohli směle rovnat bílým vůdcům Lavru Grigorijevičovi Kornilovovi (který se ze zajetí rakouskými vojáky na haličské frontě dostal díky českému strážnému a do smrti choval k Čechům vřelé sympatie), Nikolaji Nikolajevičovi Judeničovi (jehož oddíly se v roce 1919 dostaly až na předměstí Petrhoradu), Pjotru Nikolajevičovi Wrangelovi (zřejmě vůbec nejúspěšnějšímu veliteli bílých, pro svou typickou kozáckou uniformu a gardu Kavkazanů přezdívanému jako "Černý baron"), či Antonu Ivanovičovi Děnikinovi. Výhoda bílých armád v lepší morálce a motivaci vojáků byla u rudých vynahrazena terorem a drastickou disciplínou, kdy na vojáky slovy Trockého čekala "eventuální smrt v boji nebo jistá smrt v zázemí."[15] a výhoda ve skvělé a odvážné kozácké jízdě byla vyrovnána vybudováním rudé jízdy Semjona Buďonného a nasazením zvláštního druhu zbraně – tzv. "tačanky" či "tělegy" – koňského spřežení s namontovaným lafetovým kulometem Maxim na korbě vozu (předpotopní předchůdce pozdějších džípů s kulometem – tzv. "technicalů"), které poskytovaly mobilní palebnou sílu do té doby nevídanou , děsivě účinnou a skvěle adaptovanou na podmínky ruského bojiště (byť prvním, kdo "tačanky" skutečně použil, postavil na nich svoji taktiku a názorně ukázal jejich účinnost byl anarchistický vůdce, ataman Nestor Machno, jehož vojenské úspěchy byly obdivuhodné a inspirovaly vývoj taktiky po následující průběh války)[16].

Průběh ruské občanské války

Zpočátku proti sobě stály dobrovolné útvary milice, dělnických gard a domobrany bez většího výcviku, výzbroje i taktiky – bylo zcela běžné, že se tyto zprvu nadšeně postupující oddíly při prvním střetu s protivníkem v panice rozprchly. V této době také velkou roli hrály mnohem motivovanější a pevněji semknuté oddíly neruských národů – na bolševické straně elitní střelecké prapory Lotyšů, na straně bílých zejména kozáci a výborně organizovaní českoslovenští legionáři. Bojovaly proti sobě měnší jednotky sestavené z dělnických gard nevalné úrovně, rudých námořníků a propuštených válečných zajatců (nazvaných později internacionalisté) na straně bolševiků, kozácké pluky, bývalí carští důstojníci a absoloventi carských kadetských škol a dobrovolníci na straně bílých. Tato fáze končí přibližně s uzavřením míru v Evropě a koncem první světové války.[17]

Druhá rozhodující fáze trvala od jara 1919 do listopadu téhož roku. Přinesla rozsáhlé organizační změny a bojová vystoupení statisíců vojáků regulérních armád na obou stranách konfliktu. Původní výhoda bílých v lepších velitelských kádrech a vyšší úrovni výcviku byla záhy smazána rozhodnutím bolševiků o zřízení profesionální pravidelné Rudé armády a vybudováním velitelských kádrů za pomoci nasazení bývalých carských důstojníků (často i násilím).[18] Organizací a koordinací oddílů Rudé armády byl jmenován Lev Davidovič Trockij, který přestože neměl žádnou předchozí vojenskou zkušenost a rozhodně nebyl taktickým géniem (jeho strategické pokyny se prý rovnaly exhaltovaným výkříkům typu: "Jižní fronto, dej se dohromady!", "Hanba!", "Proletáři na koně!", "Neztrácejte čas!")[19], dovedl obratně řídit chod nového ozbrojeného křídla komunistického režimu, zavedením drastické a brutální disciplíny udržel toto těleso v chodu a svými plamennými promluvami dokázal rudoarmějce motivovat k bojovým výkonům. Bílé armády v této fázi zpočátku nadějně postupovaly na všech třech hlavních frontách (Jižní – oblast Donu a jižního Ruska pod vedením generála Antona Děnikina, Sibiřská - rozsáhlé prostory Sibiře pod vedením admirála Alexandra Vasilijeviče Kolčaka, Severní – oblasti při hranicích s Pobaltím v blízkosti Petrohradu pod vedením generála Nikolaje Nikolajeviče Judeniče) směrem k Petrohradu a Moskvě, bolševická vojska trpěla vysokou mírou dezercí a reálně hrozilo spojení Jižní a Sibiřské fronty vedoucí k vytvoření společné linie k nástupu na Moskvu. Na severu se Judenič dostal na nejbližší předměstí Petrohradu a donutil bolševické předáky k evakuaci. Na Jihu postupovala Děnikinova armáda východní Ukrajinou a dosáhla vzdálenosti pouhých 300 km od Moskvy. Válečné štěstí se však přiklonilo na stranu rudých a jejich nově zformovaná Rudá armáda postupně všechny tyto pokusy bílých odrazila a přešla do protiútoku. Na Sibiřské frontě zazářil především Michail Tuchačevskij, postup bílých na Jižní frontě bočním úderem rozdrtila rudá jízda Semjona Buďonného.[20]

Třetí fází označujeme bojové události do listopadu 1920, kdy byly poslední oddíly bílých armád pod vedením generála Pjotra Nikolajeviče Wrangela vytlačeny z Krymu a evakuovány loďstvem Dohody do Konstantinopole. Vavříny vítězství zde už zcela jednoznačně sklízela Rudá armáda povzbuzena úspěchy a porážkou bělogvardějských ofenzív z podzimu 1919.[21] K dozvukům této fáze lze zařadit i sérii lokálních povstání a rebélií trvajících do roku 1922, včetně dvou nejvýznamnějších a pro komunistický režim nejobtížnějších k likvidaci – Tambovské povstání z let 1920-1921 a povstání rudých námořníků v pevnosti Kronštadt u Petrohradu z března 1921.

Tambovské povstání bylo rolnickou vzpourou v bohatém zemědělském regionu jihovýchodně od Moskvy v důsledku drastických a nesplnitelných rekvizic obilí. Do čela povstání se postavil mladý a vojensky nesmírně nadaný Alexandr Antonov, který z povstalců vybudoval skutečnou partyzánskou armádu a se silou 20 – 50 000 mužů obratně manévroval, využívajíce husté lesy a úspěšně s nimi odrážel oddíly Rudé armády i nechvalně proslulé Čeky. Odpor partyzánů zlomila až ofenzíva 100 000 mužů pod vedením Michaila Tuchačevského v létě 1921, nastolení brutálního teroru, zřízení koncentračních táborů a nasazení bojových plynů proti úkrytům povstalců v lesích.[22]

Kronštadtské povstání bylo pro bolševiky obzláště nepříjemné – vzbouřili se miláčci a oblíbenci bolševického režimu, totiž námořníci (v ruské armádě – a i v armádách ostatních postsovětských republik – dodnes nosí vojáci pod stejnokrojem pruhovaná námořnická tílka jakožto připomínku a hrdé hlášení k odkazu zakladatelů a prvních členů ozbrojených složek revolučního Leninova režimu). Proto muselo být povstání rozdrceno s exemplární tvrdostí, nehledě na to, že k němu došlo v bezprostřední blízkosti Petrohradu a hrozilo k rozšíření do Petrohradu plného hladovějících a stávkujících dělníků (s touto alternativou povstalci počítali a vydali dokonce manifest "Za co bojujeme", kde označili Lenina za zrádce revoluce a horšího tyrana než cara). První útok Rudé armády ze 7.3. 1921 byl rozprášen smrtící palbou z kronštadtské pevnosti, avšak nakonec byli vyčerpaní povstalci přemoženi a 18.3. 1921 rozdrceni. S vyjímkou malé části, která po zamrzlém moři prchla do Finska, byli ostatní povražděni na místě, nebo posláni zemřít do mrazivých táborů na Sibiři.[23]

Bilance a odkaz občanské války v Rusku 1917 – 1922

Bilance občanské války v Rusku je jedním slovem děsivá. Jestliže ještě koncem roku 1917 mělo Rusko 147,6 milionů obyvatel, pak na jejím konci, počátkem roku 1922 už mělo Rusko pouhých 134,9 milionů obyvatel. Znamená to úbytek 12,7 milionů obyvatel Ruska, jejichž ztráty byly vyčísleny na 2 miliony padlých v boji, 2 miliony zemřelých následkem infekcí a epidemií, přes 2 miliony exulantů do zahraničí a celých 5 milionů mrtvých následkem hladomoru. S odkazem na demografické odhady, podle nichž by mělo Rusko v roce 1922 při svém přirozeném vývoji bez nastání občanské váky zhruba 160 milionů obyvatel, se celkový počet obětí ruské občanské války v Rusku zvyšuje o nenarozené obyvatele na celkovou sumu 23 milionů. Jsou to souhrnné ztráty dvaapůlkrát vyšší, než byly ztráty všech evropských velmocí v první světové válce.[24]

Jednalo se o nejničivější občanskou válku novodobých dějin, která na celé století předznamenala vývoj v celém prostoru Východní Evropy, přičemž s dozvuky se můžeme setkávat i ve dnešních dnech (problematika ruského imperialismu vůči nástupnickým státům, národnostní a etnické napětí, separatismus Sibiře). Neopomenutelný je i přínos občanské války v Rusku pro moderní vojenství. Jestliže byla první světová válka statická, zákopová, zatuhlá na těžce opevněných frontových liniích a značně těžkopádná, občanská válka v Rusku se v tomto směru mnohem více blížila modernějším konfliktům se svojí rychlostí přesunů armád, častými posuny linií, častým bojem v městských zástavbách, intenzivní a úspěšnou propagandou ospravedlňující páchání zvěřstev a v neposlední řadě také mnohem větším utrpením civilního obyvatelstva v důsledku bojových akcí. Obrovské oběti přinesly poučení a přestože byla Rudá armáda budována z ničeho a od základů, ve dvacátých letech se veterán a hrdina z občanské války, maršál Michail Tuchačevskij, stal otcem myšlenky rozsáhlé reformy a reorganizace Rudé armády ve vysoce profesionální těleso využívající výsadková vojska, tankové klíny a útočné letouny pro taktiku "hloubkových operací", což bylo v kontextu doby skutečně revoluční. Přestože stalinské čistky a decimace vedení Rudé armády ve 30. letech připravily o život prakticky všechny schopné velitele (včetně nešťastného Tuchačevského popraveného roku 1937) a veterány z občanské války, čímž Rudou armádu de facto paralyzovaly, po napadení Sovětského svazu v roce 1941 byla Tuchačevského teorie "rehabilitována" a přispěla k rozhodné porážce nacismu. Ruská občanská válka se stala taktéž významným prvkem ve vojenských tradicích Rudé armády a v kulturních referencích této doby, jakými byla kinematografie, či lidové písně.

Zdroje:

[1]viz kapitolu "obléhání Geok Tepe 1881" IN: NEWARK, Tim. Rozhodující bitvy dějin. Ottovo nakladatelství, Praha 2003. ISBN 80-7181-906-9. s. 44-47
[2]viz kapitolu "Tsušima 1905" IN: WEIR, William. Bitvy, které změnily svět. Alpress, Frýdek-Místek 2004. ISBN 80-7218-937-5. s. 80-86
[3]PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Argo, Praha 1998, ISBN 80-7203-081-7. s. 71
[4]viz. CHMELKOV, Sergej Alexandrovič. Šturm kreposti šestovo avgusta 1915 s primenenijem otravljajuščich gazov; dějstva ataky i oborony, rezultaty dějstvija gazov – borba za Osowiec. Vojenizdat, Moskva 1939, dostupné na: http://militera.lib.ru/h/hmelkov_sa/04.html
[5]PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Argo, Praha 1998, ISBN 80-7203-081-7. s. 72
[6]Tamtéž. s. 73
[7]viz. kapitolu "Petrohrad 1917" IN: WEIR, William. Bitvy, které změnily svět. Alpress, Frýdek-Místek 2004. ISBN 80-7218-937-5. s. 367-373
[8]Viz. KRUCYK, Roman. Narodna vijna 1917-1932. Ukrajinska vydavnyča spilka, Kyjiv 2011. ISBN 978–966–410–023–3
[9]PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Argo, Praha 1998, ISBN 80-7203-081-7. s. 228
[10]Tamtéž. s. 229-230
[11]Tamtéž. s. 229-230
[12]Tamtéž. s. 244
[13]Tamtéž. s. 230
[14]PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Argo, Praha 1998, ISBN 80-7203-081-7. s. 235-237
[15]Tamtéž. s. 238
[16]BUISSON, Jean-Christophe. Jmenoval se Vlasov. Alpress, Frýdek-Místek 2005. ISBN 80-7362-115-0, s. 76
[17]PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Argo, Praha 1998, ISBN 80-7203-081-7. s. 227-235
[18]Tamtéž. s. 228
[19]Tamtéž. s. 236-237
[20]Tamtéž. s. 235-260
[21]Tamtéž. s. 260-262
[22]PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Argo, Praha 1998, ISBN 80-7203-081-7. s. 325-329
[23]Tamtéž. s. 326-328
[24]Tamtéž, s. 378