ARMÁDY A HISTORIE

Dějiny franské říše

Významem slova Frank je smělý, bojovný, odvážný. Tento kmen žil na sever a východ od dolního toku Rýna, tedy v dnešním Nizozemsku a na severozápadě Německa. Z těchto území samozřejmě časem expandovali do dalších míst. Zajímavé je, že Frankové až do 6.století prakticky netvořili sjednocený kmen, ale byli volným, i když poměrně soudržným seskupením kmenů. Ač se tedy tento – pravděpodobně germánský – kmen zapojoval velmi aktivně do dění již ve starověku, neutvořil jednolitý stát, ale spíše decentralizované shluky, které odolávaly jakýmkoliv snahám o asimilaci. Frankové byli považováni za nejprimitivnější germánský kmen. Neměli žádnou jízdu a jen nemnoho lučištníků, ale pokud šlo o boj muže proti muži, byli jednimi z nejobávanějších válečníků v Evropě. Bojovali v hustých zástupech, jimž se žádné pěchotě nepodařilo proniknout. Na přibližující se kavalérii protivníka nejprve útočili svou národní zbraní, franciskou, krátkou a těžkou vrhací sekerou, které dokázala prorazit prakticky jakoukoliv ochrannou zbroj. Na ty protivníky, kteří unikli smršti seker, se Frankové divoce vrhali s angony, krátkými oštěpy, kterými se dalo jak vrhat, tak bodat, a sekali protivníka i dlouhými a těžkými meči. Husté zástupy těchto pěšáků po celou dobu děsily Římany, Góty a všechny okolní národy, neboť bylo nesmírně těžké je porazit. Byli to právě Frankové, kdo se vyznamenal v bitvě u Chalons roku 451, kde byla západními Římany (povětšinou germánskými žoldnéři), Vizigóty a sborem Franků zastavena hrozba v podobě Hunských výbojů. Frankové zde uplatnili naplno svůj systém boje a vrhli se ne útočící jízdu Hunů, což Hunové nikdy předtím nezažili. Vržené sekery rozbíjely lebky koní i jezdců a pak následovala divoká zteč Franků. V nastálé řeži byli nakonec Hunové odraženi a Evropa si mohla dlouze oddychnout. O rok po této bitvě totiž zemřel chanchán (král králů) Attila a o pouhý další rok byla říše Hunů nadobro rozmetána v bitvě u Nedaa. Do velké míry to tak byli Frankové, kdo se zasloužil o záchranu Evropy.

Když se římská vláda na západě zhroutila, začali barbaři bojovat mezi sebou. V Galii se usadili ze severu Frankové Burgundi a Vizigóti. Frankové chytře využili situace a síly katolického náboženství a do roku 507 dobyli značnou část bývalé Galie. Jejich panovník Chlodvík z rodu Merovejovců se dal pokřtít i se svou družinou a byzantský císař mu poslal insignie římského konsula. To však neznamenalo nějakou závislost - naopak, franská říše stojí na počátku dnešního Německa a Francie. Chlodvík je tedy prvním panovníkem skutečně jednolitého a celistvého státu, který kdy Frankové utvořili. Jednalo se o státní útvar ve formě kmenového svazu, Chlodvík tvrdou rukou i jemnou diplomacií dosáhl jistého stupně centralizace. V roce 507 vydal Chlodvík soupis zvykového práva sálských Franků Lex Salica. V něm sjednocuje tresty za porušení zákona, soudní řád i dědické právo. Z přirozeného vývoje se tak vytváří i nová vnitřní struktura správy říše, kde zaujímá čelní postavení právě král, jakožto majitel veškeré půdy, který disponuje svojí bojovnickou družinou. Členové této družiny jsou pak odměňováni za své činy formou darů pozemků – beneficií, ze které se později vyvine dědičné léno. Na územích říše vznikají hrabství, v jejichž čele stojí baroni, zároveň však stále existují i stará germánská kmenová knížectví, jejichž knížata mají velmi volné vztahy s králem. Beneficiálové a leníci naopak přísahají králi naprostou oddanost a jsou povinni mu poskytnout část svých výnosů z pozemku a v případě potřeby také vojenské síly. Chlodvíkova říše se tak stává ve své době velice významným politickým činitelem dění na celém evropském kontinentu. Nadále bude svou pozici ještě posilovat.

Po Chlodvíkově smrti v listopadu 511 dědí říši jeho čtyři synové Childebert, Chlothar, Chlodomir a Theodorich. Říše se sice mezi ně dělí, ale ani to jí nebrání v další územní expanzi, takže je ve výbojích připojeno i Durynsko a Burgundsko. Po smrti ostatních bratrů vládne načas Chlothar I., ale po jeho smrti se vše opakuje nanovo a říše se dělí mezi jeho syny na oblasti Austrasie, Neustrie a Burgundska. To vede k neutuchajícím sporům mezi těmito třemi územními celky, kdy se jednotliví vládcové snaží násilně ovládnout ostatní. Za těchto bojů se stane roku 623 jediným králem Chlothar II. a roku 629 na trůn nastoupí Chlotharův syn Dagobert I., kterého dobře známe, neboť měl co do činění i s naší zemí, když vedl válku se Sámovým kmenovým svazem a byl v ní roku 631 poražen u Vogastisburgu, kde byla řež tak veliká, že dodnes nevíme, kde se Vogastisburg vlastně nacházel. V souvislosti s vojenskými a dalšími neúspěchy dochází k vážné vnitřní krizi uvnitř celé říše.

Vnitřní krize říše souvisí s majordomy, což byli původně pouze správci paláce, ale v 7. století se stali i jakýmsi prostředníkem mezi králem a družiníky. Z majordoma se tak stává skutečný úřad s velkou mocí, který je navíc dědičný. Po smrti Dagoberta I. se říše do značné míry rozpadá na dva celky – západní Neustrii s centrem v Paříži a východní Austrii s centrem v Remeši. Díky nejednotě Merovejců se tak dere do popředí majorodmus Pipin I. Starší, který uchvátí větší část Austrasie. Po něm nastupuje jeho syn Pipin II. Prostřední, který se otevřeně střetne s merovejským králem Theodorichem III. v bitvě u Tertry roku 687 Pipin II. zde zvítězí a stane se majordomem celé říše, nicméně mu chybí vznešený původ krále, což řeší tak, že králem i nadále zůstává Theodorich III. Pipinovy nástupnické plány pro jeho syny však překazí smrt obou legitimních synů Droga a Grimoalda. Sám Pipin II. také zakrátko roku 714 umírá a jediným mmožným zástupcem je nemanželský syn zplozený s konkubínou Chalpaidou – Karel Martel.

Karlův levobočkovský původ ve své době ještě nebyl překážkou a bylo na něj pohlíženo jako na právoplatného dědice majordomovského úřadu. Připomeňme, že královskou korunu i nadále nosili Merovejci a mojordomové tak byli vlastně ne zcela legitimní vládnoucí silou v říši. Karel Martel se tak ujímá moci a vojensky opět rozšiřuje hranice říše. Kromě bojů ve Frísku však musí čelit náporu Arabů, který se stává reálnou hrozbou roku 721, kdy Arabové útočí na franskou Akvitánii a porážejí místního vévodu Eudua. Karel Martel tak musí sebrat vojsko a čelit Arabům, k rozhodnému střetu obou vojsk dojde v říjnu roku 732 u Poitiers. Střet u Poitiers je jedním z rozhodujících milníků dějin raně středověké Evropy. Obrnění franští pěšáci zde za užití zcela stejných vojenských postupů, jakých používali už v době končící antiky, rozhodně porazí expandující lehkou arabskou jízdu, která do té doby stihla obsadit celou severní Afriku,Blízký východ,Arménii, Persii, část střední Asie a Španělsko. Bylo to místo nejzažšího postupu Prorokových válečníků a tato bitva pravděpodobně zachránila Evropu před islamizací. Porážka Abd-ar-Rahmána I. byla nepochybně ohromná, právě zde totiž přišel Karel Matrel ke svému přízvisku – Martel znamená Kladivo. Ostatně sám Abd-ar-Rahmán I. zde nalezl svoji smrt. Toto vítězství přesvědčilo Karla Martele o nutnosti vojenské reformy, která zpětně ovlivinila celé evropské válečnictví. Aby mohl Karel zvládat odrážet hrozby nepřátel v různých koncích své říše, rozhodl se podporovat jízdní vojsko, zavedl svoji osobní jízdní gardu a v případě potřeby se musel každý Frank, který si to mohl dovolit, dostavit k boji ozbrojený a na koni. Tato reforma tak vedla k vytvoření tradice rytířství, která bude určujícím faktorem evropské civilizace po dalších 700 let. Usilovná Karlova centralizace a vojenské úspěchy mu vynesly uznání i mimo svoji říši. Papež Řehoř III. požádal Karla o pomoc v boji s Langobardy v Itálii, jejichž krále Liutpranda nakonec Karel porazil a vysloužil si od papeže kromě velkých díků a uznání také klíče od hrobu sv. Petra a řadu křesťanských relikvií, což v důsledku vedlo k utužení a sblížení franské říše a papežského stolce.

Bitva u Poitiers

Po Karlově smrti roku 741 přebírají moc jeho synové Pipin a Karloman, avšak zakrátko moc převezme pouze Pipin a vládne jako majordumus Pipin III. Krátký. Pipin v touze zajistit své nástupnictví v říši nakonec jednal z papežem Zacharijášem o nástupnictví svého syna Karla na franský trůn. Už na podzim roku 751 je tak sám Pipin III. korunován franským králem. Před svou smrtí v roce 768 ustanovuje král Pipin III. svými dědici syny Karla (později Velikého) a Karlomana. Oba synové byli povýšeni na krále, Karel byl králem v Austrasii a Karloman v Burgundsku, přičemž měli oba vládnout společně v Akvitánii. Brzy však vzala vzájemná spolupráce zasvé a oba bratři se vrhli do vražedného zápasu o moc. Zápas nakonec vyřešila náhlá Karlomanova smrt z roku 771, po níž následovala korunovace Karla jediným králem franské říše.

Podobně jako jeho děd Karel Martel, je i Karel Veliký požádán papežem Hadriánem I. o pomoc v boji s Langobadry v Itálii. Karel uposlechne žádosti a ruku 774 vpadne do Itálie a porazí langobardského krále Desideria. Karel Veliký se stává největším franským vladařem svými boji se Sasy i vpádem přes Pyreneje, kde bojuje s hispánskými Maury. Na ústupu průsmykem Roncevalles z tažení proti Maurům je v Pyrenejích Basky pobit celý zadní voj karlova vojska. Karel dále bojuje se Slovany a Avary, načež avarskou hrozbu v Evropě zcela potlačí a rozmetá zbytky avarských kaganátů. Zahajuje i diplomatická jednání s bagdádským chalífou Hárunem-ar-Rašídem, který Karlovi dokonce věnuje vzácný a cenný trůn vyřezávaný ze slonoviny. O Velikonocích 781 navštěvuje Karel Veliký Řím, kde potvrzuje existenci církevního státu v rozsahu, jaký zaručil papeži Pipin III. Papež Lev III. dokonce najde u Karla Velikého útočiště, když je vyhnán z církevního státu kvůli sporům s ostatními církevními hodnostáři. Poté se vypraví spolu se Lvem III. do Říma, kde roku 800 Lev III. složí omluvu církvi a dva dny nato, na Boží hod vánoční roku 800 slavnostně papež Lev III. pomaže Karla Velikého římským císařem. Tím je rozsáhlá epocha christianizace Evropy značně urychlena, neboť nejmocnější vládce Evropy je pro své pohanské sousedy jistě větší autoritou než papež. Dne 28. ledna 814 tento veliký vladař umírá v požehnaném věku 72 let.

Po Karlově smrti nastupuje jeho syn Ludvík, ale spory v říši a boje mezi sourozenci o nástupnictví nakonec vedou k tomu, že se v sprnu 843 ve Verdunu Karlovi synové Lothar, Ludvík Němec a Karel Holý dohodnou o rozdělení říše na tři části. Tím jednolitá franská říše v dějinách končí a rozdělená území zadávají vzniku národních států, jako je Neměcko a Francie.