Přihlášení
Spřátelené weby
ARMÁDY A HISTORIE
Sýrie za Háfize Asáda, historie plná paradoxů
Francie úmyslně ve 20.a 30.letech Sýrii rozdrobila konfesně (sunnité, šíité, alávité - 11% syrského obyvatelstva, jsou odnoží šíitské větve islámu a žijí v Alávitských horách, z alávitů pocházel i Háfiz Asád, drúzové, křestˇané), etnicky a regionálně ( nejznatelněji se regionalismus projevuje kolem Damašku a Alepu ) .
Syrské národní elity v letech 36-42 intenzívně usilovaly o sjednocení, nakonec však, aby zabránily vzniku libanonského státu s maronitskou většinou, souhlasily s vytvořením samostatného Libanonu v hranicích i čtyřech původně syrských oblastí …
Strana BAAS,která v Sýrii vznikla, byla vytvořena na základech arabského nacionalismu a populismu , nebyla však postavena na konfesionalismu a regionalismu, což byl pokrok.
Během 65 let nezávislosti zažili Syřané 10 let občanských svobod, jinak samé puče a diktatury, ale také neúspěšný státní útvar s násirovským Egyptem (58-61) .
Období státních převratů na chvíli ukončil kongres v Homs v roce 53, na kterém se sešli významní političtí i vojenští představitelé , a kde "poděkovali" levicovému diktátoru Adibu Šišaklimu (49-53), že odstoupil a umožnil zorganizovat svobodné volby, v té době mezi arabskými státy zcela unikátní .
V těchto volbách po jednom křesle obdrželi i Muslimští bratři a komunisté …
Tato demokracie však nepřežila studenoválečnickou rivalitu mezi mocnostmi, díky které se především, pod vlivem hlásané třídní a protiimperialistické demagogie, zpolitizovala armáda .
V roce 1970 pak již stoupala hvězda diktátora Háfize Asáda, který politickou situaci v Sýrii svým " nápravným " hnutím "stabilizoval" autoritářským policejním režimem.
Za tuto "stabilitu" Sýrie zaplatila draze .
Háfiz Asád se k moci vyšvihl provoláváními o národní jednotě, a také tím, že v počátečním období toleroval městskou buržoazii a politické strany sdružené v Pokrokové frontě, které mu tak „ naletěly“ .
Na „vřelá“ , ale „ důrazná“ doporučení sovětských vojenských poradců se Háfiz Asád připojil k Egyptu ve třetí arabské válce proti Izraeli (1948,1967,1973) , kdy armády obou států vtrhly do Izraele na židovské svátky jóm kippúr (jóm kippúrská válka / Araby nazývaná ramadánská válka) , která Sýrii stála Golanské výšiny.
Národní jednota zmizela v 6/76, kdy Háfiz Asád, který po ztrátě Golanských výšin na Moskvu silně zanevřel a stále intenzívněji se vtíral do přízně Washingtonu, se chtěl Američanům zavděčit, takže s jejich tichým souhlasem v 6/76 vtrhl do občanskou válkou rozvráceného Libanonu, kde rozprášil palestinské milice a jejich spojence z libanonské levice …
Zároveň tvrdě zakročil na vnitropolitické scéně - jednak proti politickým stranám, které nevstoupily do Národní fronty, jejichž vůdce uvrhl na mnoho let do vězení, a jednak proti občanským hnutím, profesním svazům, které požadovaly zrušení výjimečného stavu, platícího již od roku 63 …
Sunnitská buržoazie nejprve proti Asádovi stávkovala, nakonec se s ním dohodla.
Třebaže se Háfiz Asád připojil k arabské exkomunikaci Egypta poté, co Anvar Sadat v roce 78 po své historické cestě do Tel Avivu z podzimu 77 podepsal pod patronátem Washingtonu separátní mírovou smlouvu s Izraelem v Camp Davidu, Sýrie zůstala se svým baasistickým režimem v izolaci .
Vnitropolitická situace se zhoršila po svržení šáha v Íránu, kdy převzetí moci ajatolláhy v 2/79 přivedlo do eufórie všechny islámisty na Blízkém i Středním východě.
Saddám Husajn a Háfiz Asád ( kteří se dostali k moci takřka ve stejnou dobu - Husajn 1969, Asád 1970) se nenáviděli , ale měli jedno společné - laickou stranu BAAS, která popravovala islámské radikály …
Saddám Husajn po roce 79 hromadně popravoval předáky iráckých šíitů, protože se cítil ohrožený "vývozem" íránské islámské revoluce, současně však významně finančně a materiálně podporoval proti Asádovi jak syrské islámistické extrémisty, tak libanonské křestˇany, takže počátkem 80.let Sýrie zažila sérii islámistických atentátů Saddámem Husajnem zaplacených , které měly zemi uvrhnout do občanské války .
Háfiz Asád v odvetu prováděl trestní výpravy ( 1980 masakr v Palmyre a 1982 masakr v Hama ).
Třebaže Háfiz Asád udržoval domácí islámisty v mezích, jako jediný z arabských zemí (později se k Teheránu připojil i plukovník Muamar Kaddáfí z Libye) podporoval revoluci teheránských ajatolláhů , čímž na sebe přivolal hromy a blesky Washingtonu ( který odmítl Asádovy námluvy v letech 73 -76 ), takže za své hluboké izolace v arabském světě byl definitivně vehnán do vlivu Moskvy (smlouva o přátelství z roku 80, kterou Háfiz Asád Moskvě dlouhá léta odpíral).
V této době v Asádově rodinném klanu vypukly boje o moc především mezi Háfizem a jeho bratrem Rifátem .
První rozhodující prozápadní obrat nastal v roce 86, kdy Asádův režim finančně zbankrotoval - Asád musel svoji "průmyslovou revoluci" poslat do pekel, a znovu začít podporovat a dokonce subvencovat zemědělství, traumatizované jeho agrární reformou, a současně musel s pokorou obnovit kontakty se syrskou „buržoazií“ , což znamenalo, že povolil menší liberalizaci zahraničního obchodu pro menší rozkvět soukromého sektoru.
Ve stejnou dobu Háfiz Asád dobrovolně a "soukromě " prosadil program strukturálních reforem dle doporučení MMF, ale „veřejně „ odmítl jakoukoliv finanční pomoc od mezinárodních bankovních institucí …
Tímto pragmatickým ústupkem Asád zajistil potravinovou soběstačnost země, která jako jediná v oblasti nemusela dovážet potraviny .
Brzy na socialistické Sýrii byla socialistická jen její jediná politická strana BAAS a její byrokratický státní aparát.
V roce 89 Háfiz Asád s US podporou přiměl libanonské politiky zasednout se Syřany k jednacímu stolu v Taifu, kde byla, za tichého souhlasu Izraele (jako odměna za rozprášení milic OOP v 6/76 + v 8/82) , mezinárodně stvrzena syrská nadvláda nad Libanonem …
Washington poté neúspěšně naháněl Izrael do jednání s Háfizem Asádem o Golanských výšinách.
V Libanonu se mezitím syrská nomenklatura, pod vlivem extrémního úsilí premiéra Rafika Hariri (pověřence Rijádu) rekonstruovat ku svému obohacení Libanon, zcela propadla do korupce .
Druhým zásadním prozápadním krokem byla po pádu berlínské zdi v roce 89 Asádova aktivní účast ve válce v Zálivu na straně spojenců 90/91 , a to navzdory bouřlivým protestům samotných Syřanů …
Tím však vzájemný průlom ve vztazích skončil - jednání s Izraelem (premiér Ehud Barak) k ničemu nevedla, taktéž jednání " poslední šance " mezi Clintonem a Háfizem Asádem v 3/00 v Ženevě – možná, že si Clinton uvědomil, že je již Háfiz Asád příliš starý na to, aby mírovou smlouvu podepsal, takže bude lépe ponechat její vyjednání na jeho nezkušeném nástupci , či americkým zájmům lépe vyhovovalo udržování politiky pozitivní nestability …
Brzy po tomto setkání Háfiz Asád zemřel - 10.6.2000 .
Do prezidentského křesla nastoupil jeho syn , a to prostřednictvím narychlo pozměněné ústavy, která nepočítala s tak mladým nástupcem …
Nikdo z mezinárodního společenství se nad přes noc změněnou ústavou nepodivil, a Madelaine Albrightová ,ministryně zahraničí, dokonce diktátoru přijela na pohřeb a feudální nástupnictví jeho syna osobně schválila ( nebyla sama, taktéž Chirak, oba dva očekávali od Bašíra Asáda , očního lékaře vystudovaného na západních univerzitách, povolnost) …
Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.
Vyhledávání
Dnešní den v historii
19.února 982 byl Vojtěch Slavníkovec zvolen pražským biskupem