ARMÁDY A HISTORIE

Hitlerova kritika maršála Pétaina, proč Francie prohrála válku

Vojenská kariéra uhlazeného admirála Darlana /1881-1942/ se odvíjela rychlými povýšeními. Když ve Francii 1936 zvítězila vláda lidové fronty v čele se socialisty, bylo samozřejmé, že se v ní Darlan stane náčelníkem genštábu, protože k levicovým centristům měl blízko přes svého otce, třebaže republikánem byl  jeho otec jen z oportunismu.

1939 byl jmenován „admirálem floty „ ( funkce, která byla vytvořena jen pro něho ), ale „ Admirálem Francie „ jej Pétain nikdy nejmenoval, třebaže po tom Darlan nesmírně toužil ...

Darlan nebyl žádný „ otrlý mariňák , většinu času trávil ve štábu intrikami, nikoli na moři, a vůbec se nezajímal o nové námořní zbrojní systémy, jako ponorky,miny  apod., naopak, důraz kladl jen na opancéřování lodí a jejich vybavení klasickými děly. Námořnictvo proto nepřezbrojilo .

Oslnivé strategické koncepce také nerozvíjel, a jako agnostik neměl blízko ani k žádným filozofickým konceptům - byl typicky průměrným vojákem Třetí republiky, který vyznával laicismus a vlastenectví, ale s morálkou převelice pružnou.

Sdružoval kolem sebe nejreakcionářštější důstojníky, pro které vytvářel nové a nové jednotky, aby je mohl jmenovat do funkce admirálů, takže si kolem sebe vybudoval okultní sítˇ jemu zavázaných spoludruhů ve zbrani.

Tato povýšení byla tak okatá, že v samotném námořnictvu tyto povýšené titulovali zkratkou A.D.D. ( Amis de Darlan) .

V 6/40 Darlan jako Pétain požadoval, aby s Němci bylo uzavřeno příměří, a absolutně vyloučil, že by „jeho“ námořnictvo (jediný útvar, který nebyl v bojích zdecimován) mělo pokračovat v boji proti Němcům ve francouzské Severní Africe ...

Za vlády Pétaina ve Vichy Darlan kumuloval několik funkcí – stal se ministrem jak válečného, tak obchodního lodstva , a nakonec i ministrem zahraničí a vnitra.

V 2/41 se dokonce stal šéfem vlády, když nahradil advokáta Pierre-Etienna Flandina (zemřel 1958), jenž byl premiérem již v letech 34-35 , který nebyl  schopen navázat s Němci, kteří jej ignorovali, kontakt, a ve stejnou dobu jej Pétain písemně jmenoval pro případ své smrti svým oficiálním nástupcem.

Šéfem vlády byl však Darlan jen do 4/42, kdy musel na ultimátum Hitlera podat demisi, protože Hitler chtěl, aby se do funkce šéfa vlády vrátil Německu zcela oddaný Pierre Laval .

Přes svoji snahu zalíbit se Hitlerovi, neměl Darlan u Hitlera úspěch – Hitler jej toleroval jen krátce po vítězství vichystického lodˇstva v Dakaru na podzim 1940 – Hitler byl z Darlana mrzutý, že jej zavaloval  žádostmi o novelizaci smlouvy o příměří , ve kterých žádal o zrušení restrikcí vůči francouzskému státu , tj. uznání jeho politické suverenity výměnou za kolaboraci vichystického režimu . Zůstal však, i přes odpor Hitlera , nástupcem Pétaina a vrchním velitelem všech francouzských vojsk ( viz můj článek na Militaria.cz Leonida Křížka Byl Darlan hrdinou nebo zrádcem ?).

Darlanova rozšířená kolaborace s Němci vedená z vlastní iniciativy, která porušovala závazek francouzské neutrality, kterou zakotvil Pétain ve smlouvě o příměří, aniž by za to Němci něco poskytli jako protihodnotu, vedla až k vojenskému střetu mezi francouzským lodˇstvem na jedné straně, a Brity a de Gaullovými jednotkami v Sýrii (s následnou ztrátou Sýrie pro Francii) na straně druhé.

Přesto ani toto Darlana nepřesvědčilo o zhoubnosti kolaborace s Němci, právě naopak – domníval se, že je nutné o to více s Němci spolupracovat, aby zachránil francouzskou Afriku před spojenci, a aby nepřišel o svá četná ministerská křesla ve Vichy .

Začalo to protibritským povstáním Rašída Alího v Iráku 3.4. 41 v době, kdy Británie/UK prožívala nejhorší chvilky – utrpěla těžkou porážku ve Středozemním moři, a musela evakuovat armádu z bombardované Kréty – Darlan neváhal jet v 5/41 do Berchtesgadenu s přímým požehnáním Pétaina za Hitlerem, aby mu osobně navrhl „rozšířenou“ spolupráci, jestliže Německo zruší restrikce pro Francii.

Iniciativně nabídl Hitlerovi, že mu Francie v boji proti UK předá syrské letiště v Alepu s veškerou svojí výzbrojí – dělostřelectvem a municí, a že mu poskytne své námořní základny v Dakaru a v Bizerte výměnou za převedení 10.000 francouzských vojáků do Francouzské Afriky, a výměnou za propuštění 961 zajatých francouzských důstojníků, jmenovitě generála Juina ( jakmile byl generál Juin podle „Pařížských protokolů“ propuštěn, byl jmenován vrchním velitelem francouzských vojsk v severní Africe) .

„Pařížské protokoly“ byly v tomto smyslu podepsány 28.5.41 mezi Darlanem a Abetzem, jejich realizace však byla zmařena spojeneckou invazí v severní Africe , ve které Francie přišla o Sýrii (zahrnovala i Libanon) .

Jako ministr obrany admirál Darlan sice rozhodoval o všem vojsku, avšak vztahy mezi námořnictvem a armádou byly pramálo přátelské, armáda nesnesla, že jí vládne „ mariňák „ , a Darlan se dostal do otevřeného konfliktu s generálem  Weygandem a Huntzigerem – Huntziger při autonehodě brzy zemřel, zatímco Weygand dosáhl u Němců Darlanovo odvolání, které se jim hodilo pro znovunastolení proněmeckého Lavala.

Anglofobní Darlan nekolaboroval proto, že by jej přitahovala ideologie nacionálního socialismu, ale věřil, že se Británie z vyčerpávající války již nevzpamatuje, Německo ovládne Kontinent, takže Francie,třebaže pod německou nadvládou, v úloze prostředníka mezi Německem a Británií vzejde z 2.sv.v. posílena, a stane se druhou evropskou mocností ...

Darlan si již představoval, že v novém německém pořádku zaujme funkci vrchního velitele evropského námořnictva, ale podcenil zlovolnost Hitlera, pro něhož „spojenci“  dlouhodobě neexistovali, natož aby jim činil významnější politické ústupky ...

Projevy dobré vůle Vichy začlenit se do Nové nacistické Evropy, a bojovat společně s Německem proti bolševismu, Hitlerovi očividně nestačily.

Nicméně problémy Rommela v severní Africe umožnily Pétainovi a Darlanovi, aby opět na Hitlera naléhali, aby uznal politickou suverenitu Francie.

1.12.41 se tak Pétain a Darlan sešli s Hermannem Göringem v Saint Florentin, a předali mu memorandum o sedmi bodech,které vyjadřovaly jejich dosavadní požadavky : uznání suverenity Francie na celém území, konec Ostlandu, zrušení demarkační linie, zmírnění ekonomických břemen okupace, osvobození politických vězňů  …

Oba pánové se domnívali, že je to ta nejvhodnější chvíle pro ultimáta Hitlerovi, ale dosáhli jen toho, že Göringa memorandum strašlivě rozlítilo, a místo politických ústupků ze strany Německa se probíraly čistě vojenské otázky případné francouzské účasti na obraně německého impéria v severní Africe, do které Göring Pétaina nemilosrdně tlačil, a které pak ještě 20.12. 41 německý genštáb probíral s generálem Juinem v Berlíně .

Bylo dohodnuto, že bude-li Rommel v Tunisku donucen k ústupu, francouzské jednotky vstoupí do přímého boje proti anglosaským spojencům, a zastaví postup UK jednotek ( tak se i stalo, když vichystičtí generálové bez boje vydali Němcům a Italům Tunisko, zatímco anglosaské spojence přivítali v Maroku 8.11.42  dělostřeleckou palbou ) ...

Hitler ale prohlásil, že se v tomto případě vichystická Francie bude muset  otevřeně postavit na stranu Osy vyhlášením války spojencům, což se Pétain zdráhal učinit, protože již byl zpravodajsky informován o zastavení německého postupu před Moskvou, ale naštěstí pro něj se proti oficiální francouzské účasti na taženích států Osy postavil Mussolini, kterého si Hitler v této fázi bombardování UK letectva na Maltě nemohl proti sobě poštvat ...

Nakonec rozpaky Pétaina ohledně vyhlášení formální války spojencům a přímého zapojení francouzského námořnictva do bojů ukončil sám Hitler, když 15.3.42 francouzské vojenské spojenectví nepřímo odmítl drtivou kritikou soudního procesu, který probíhal v režii Pétaina od 1/42 v Riom.

Proces v Riom, aneb proč francouzská armáda prohrála válku

Tento proces se připravoval celé dva roky, a Pétain k němu vydal zvláštní „ústavní“  zákony, aby se mohl konat.

Nikdo Pétainovi nevěřil, že proces s viníky francouzského vojenského debaklu z května a června 1940 skutečně začne.

Tento proces byl výjimkou jinak fádního vichystického režimu, v němž cenzura určovala i velikost titulků v novinách.

Nacisty inspirovaný tisk v Paříži nemohl během procesu přijít „ gangu „ ve Vichy a jeho „ senilnímu paternalismu“  na jméno .

Proces probíhal spíše jako vyšetřování parlamentní komise, a řešil všechny nepříjemné politické otázky, včetně z okupačního období – Hitler zuřil, proces znamenal konec jeho „spojenectví“  s Pétainem.

Proces v podstatě začal již v 10/41, když Rada politické spravedlnosti, kterou Pétain k tomuto účelu jednorázově vytvořil, označila a odsoudila na neveřejném zasedání pět viníků francouzské porážky z května-června1940, a odsoudila je k trestu vězení s výkonem ve zvláštní vojenské pevnosti.

Všichni, i Němci, se domnívali, že tímto proces skončil, ale k překvapení všech to byla jen nevinná předehra :  pozemkový vlastník Pétain tímto procesem svrhl veškerou vinu za vojenskou prohru na rozhádanou frakcionářskou socialistickou vládu lidové jednoty, která nastoupila v 6/36 (ve Španělsku již 34, proti které 1936 zakročil pučem gen. Franko)  .

Některá prohlášení prokurátora byla stupidní, jako když Daladiera (podepsal mnichovský diktát 1938) obvinil, že usnadnil napadení Francie ze strany zahraniční mocnosti tím, že do Francie za občanské války ve Španělsku (36-39) vpustil tisíce nebezpečných španělských revolucionářů, zejména jejich velitelů.

Procesem pravice proti levici v Riom, kterým se Pétain před Hitlerem definitivně znemožnil,  chtěl Pétain dokázat absolutní neschopnost socialistické vlády v době smrtelného ohrožení Francie, a ospravedlnit tak post factum, proč se jeho klika de facto pučem ujala vlády, a smetla ze stolu veškeré republikánské instituce (tehdejší prezident sedmdesátník Pierre Lebrun se ještě pokusil zablokovat Pétainovi k přístup k moci tím, že odmítl podat demisi, Pétain jej musel obejít tak, že nechal parlament 10.7.40 hlasovat o plných pravomocích Pétainovi poskytnutých ( jen málo poslanců hlasovalo proti, např. Léon Blum).

Souzení generálové

Gen. Maxime Weygand

se narodil v Bruselu jako sirotek – říkalo se, že je nemanželským synem  císařovny Carloty Mexické.

Vychovala jej zámožná židovská rodina Cohena Leona v Marseille ( ve svých objemných Pamětech věnoval svému mládí jen 4 strany ze 651, zmiňuje guvernantku, poté zpovědníka z koleje, do které chodil, jenž v něm probudil silné katolictví) .

Jeho Paměti začínají až vstupem do přípravné vojenské školy v Paříži, jako kdyby si chtěl  židovskou rodinu, která mu poskytla ubytování a vzdělání, vymazat z paměti …

Weygand byl vskutku zarytým antisemitou, v době vykonstruované Dreyfusovy aféry byl jedním z nejvíce protidreyfusovských důstojníků, a poté finančně podporoval vdovu po plukovníku  Henrym, který spáchal sebevraždu, když se po odsouzení kapitána Dreyfuse k doživotí zjistilo, že obvinění proti němu byla falešná …

Do Speciální vojenské školy byl přijat jako zahraniční belgický student pod jménem Maxim Nimal - aby se stal naturalizovaným Francouzem, adoptoval jej účetní rodiny Cohena Leona jistý Weygand, jehož příjmení převzal …

Když získal hodnost kapitána, Weygand vzdal složitou přípravu na Vysokou vojenskou školu, a  raději zůstal s jednotkou v terénu.

Později se stal instruktorem na aristokratické Škole kavalérie Saumur.

První světovou válku strávil jako štábní důstojník pod Ferdinandem Fochem.

1916 (49)  se stal generálem, od roku 1917 byl v Nejvyšším výboru obrany – účastnil se s Fochem jednání o německé kapitulaci v roce1918, a právě Weygand přečetl podmínky příměří Němcům ve slavném železničním vagónu v Compiegne.

Po válce Foch odešel do důchodu, a Weygand byl vyslán jako poradce na pomoc  maršálu Pilsudskému v polsko –ruské válce 1919-1920 spolu s francouzským diplomatem Jean-Jules Jusserandem, a britským diplomatem Lordem Edgarem Vincentem D´Abernonem – avšak Pilsudský si svoji rozhodnou bitvu vybojoval ještě předtím, než mise vypracovala svoji zprávu/doporučení, čili  bez jejich pomoci .

Gen. Weygand se při příjezdu do Varšavy domníval, že jej maršál Pilsudski jmenuje vrchním velitelem PL armády, ale jeho první setkání s Pilsudským dopadlo velmi špatně, protože neměl odpovědˇna otázku maršála :“ Kolik divizí přivádíte ???“

Poté jej Pilsudski přidělil jako poradce náčelníkovi genštábu Rozwadowskému, ale spolupráce se z toho nevyvinula : polští štábní důstojníci jej považovali za vetřelce, a mluvili před ním jen polsky, takže jej připravovali o informace z fronty. Všechny jeho návrhy na obranu byly systematicky zastánci útoku odmítány.

Nejvíce Weyganda dostalo, když jej maršál Pilsudski ani neinformoval o tom, že již proběhla vítězná bitva, kterou Poláci vyhráli, a probíhají jednání o kapitulaci.

Zbalil si proto svá zavazadla, a spolu s oběma diplomaty se snažili potichu odjet ve vší důstojnosti, zdeprimováni tím, jak si Poláci málo váží Malé dohody.

O to více byl šokován, když jej na pařížském nádraží Gare de l´Est očekával  obrovský dav jásajících Francouzů  v čele s francouzským premiérem, který jej ještě na nádraží vyznamenal Řádem Čestné legie : jak ve svých Memoárech Weygand upřímně uvádí, vůbec nevěděl, co se děje :  „ vítězství bylo polské, strategický plán byl polský, armáda byla polská .“

Stal se obětí legendy, že Polákům vyhrál válku  - ve Francii mu od té doby říkali „ vítěz od Varšavy „ …

1935 Weygand odešel do důchodu, v 8/39 byl povolán do aktivní služby premiérem Daladierem, aby velel francouzským jednotkám na Blízkém východě  ( mimo jiné bylo jeho úkolem vycvičit elitní jednotky na násilné převzetí SU ropných polí) …

V 5/40 po rozprášení francouzské armády, kdy vrchní velitel armády 68letý gen. Gamelin propadl absolutní panice, a musel být Paulem Reynaudem, který nahradil počátkem měsíce Daladiera ve funkci premiéra, odvolán, Weygand (72)  nastoupil  17.5. na jeho místo.

Weygand si však nepočínal o mnoho lépe :

Jako první věc zrušil všechny vedlejší francouzské protiofenzívy, kterými chtěl Gamelin odříznout již francouzskou obranou proniklé tankové jednotky – tím Weygand připravil francouzskou armádu o dva drahocenné dny, po kterých nařídil obnovit taktiku svého předchůdce ...

Německá pěchota během těchto ztracených 48 hodin dostihla německé tanky, a upevnila jejich dobytá postavení .

Weygand poté nařídil vytvoření tzv. Weygandovy linie, což bylo uplatnění  „ ježkovy strategie „ , ale vojenská situace již byla neudržitelná, takže  aby si  generální štáb udržel alespoň zdání nějakého dekora, rozhodl se Weygand podepsat s Němci příměří, na čemž se shodl s Pétainem.

V červnu jej Pétain jmenoval ministrem obrany, a od 10/40 byl Pétainovým zástupcem v severoafrických koloniích , ve kterých přesvědčoval mladé důstojníky, aby nevstupovali do odboje, a dodržovali podmínky příměří …

Ve spolupráci s admirálem Abrialem gen. Weygand deportoval Pétainovy oponenty  ( přívržence de Gaulla, důstojníky židovského původu, svobodné zednáře , zahraniční dobrovolníky Cizinecké legie, kteří neměli oficiální smlouvu ) do pekelných pouštních koncentráků na jihu Alžírska, a v Maroku …

Kromě toho Weygand velmi brutálně aplikoval protižidovské rasistické zákony na maghribské Židy, např. svým nařízením ze 30.9.41 ( aniž by bylo podloženo nějakým nařízením Pétaina ) vyhnal židovské studenty nejen z kolejí, ale i židovské děti ze základních škol …

Přesto si získal pověst oponenta kolaborace, když se postavil proti „pařížským protokolům“ admirála Darlana  z 28.5.41, které dávaly Hitlerovi k dizpozici některé maghribské základny, a předvídaly vojenskou spolupráci s Německem v případě spojeneckého protiúderu.

Weygand  rozhodně nebyl proti kolaboraci s Německem, protože jeho kancelář  s nacisty již dávno kolaborovala ( v roce 41 dodal např. Rommelovi  1.200 francouzských nákladˇáků a jiných vozidel francouzské armády), ale chtěl kolaborovat jen „ diskrétně „ …

Hitler však vyžadoval plnou poslušnost, a proto naléhal na odvolání Weyganda – Weygand byl odvolán v 11/41, a po spojenecké invazi do severní Afriky v 11/42 byl Gestapem zatčen, a zůstal v německém vězení až do konce války.

Po válce byl souzen jako kolaborant, ale byl propuštěn v 5/46 a zbaven obvinění v roce 48. Zemřel 1965 v 98 letech.

Maurice Gamelin

se významně vyznamenal za 1.sv.v. , kde sloužil pod gen. Josephem Joffrem, a zasloužil se o vítězství v první bitvě na Marně .

1935 byl Daladierem jmenován náčelníkem genštábu, funkci, kterou převzal po Weygandovi, odcházejícím do důchodu.

Za schopného stratéga jej považoval i německý genštáb, ale v roce 40 68letý Gamelin zcela zklamal.

Použil na německý vpád taktiky z 1.sv.v. – statickou obranu kolem Maginotovy linie na francouzsko - německých hranicích, a vysunutý protiútok na sever hluboko do území Belgie a Nizozemí/Dyle Plan – tomuto plánu Gamelin vyčlenil převážnou část nejmodernějších motorizovaných jednotek, a všechny tanky, takže když zjistil, že hlavní německý útok je veden v jižnějších lestnatých Ardennách,  neměl již žádné vojsko k zastavení hlavního útoku, přičemž  jednotky v Belgii a Nizozemí Němci brzy odřízli, takže za této situace se Belgičané a Nizozemci během pár týdnů vzdali, a Britové se rozhodli z Kontinentu stáhnout ( ale nejprve se museli probít k francouzskému pobřeží)…

Po nástupu Pétaina byl Gamelin  v 8/40 zatčen, a 1942 neúspěšně souzen spolu s dalšími „viníky“ porážky z roku 40  ( GuyLa Chambre, Robert Jacomet ) v inscenovaném procesu v Riom.

Obviněný gen. Gamelin na počátku tohoto politického procesu prohlásil, že nebude o příčinách vojenské porážky vypovídat, a své slovo dodržel.

Po celou dobu procesu mlčel – se vší pravděpodobností po domluvě s Pétainem, který neměl zájem soudit armádu, tj. sebe samotného …

V 3/43 byl deportován do Německa, kde zůstal do konce války.

1958 (88) zemřel.

Proces v Riom se Pétainovi zcela vymkl z rukou pro důmyslnou obhajobu Daladiera a Bluma, kteří z žalobců učinili viníky.

Daladier a Blum přednesli na procesu obhajoby, které vybočily z rámce procesu, a obvinili armádní velení z porážky Francie tím, že prokázali, že nepřezbrojení armády nezavinila socialistická vláda, která  dala peníze na sociální reformy místo na armádní rozpočet ( což skutečně nebyla pravda, tehdejší socialistická vláda měla jeden z nejrozsáhlejších programů na přezbrojení ), ale generální štáb, který přezbrojení nepovažoval za nutné s ohledem na budovanou Maginotovu linii.

Blum prohlásil, že kdyby v letech 36-38 neprovedl sociální reformy, dřív než válka s Německem by propukla občanská válka, trockisté čekali na převzetí moci.

Blum také prohlásil, že jej tehdy francouzští zaměstnavatelé označovali za zachránce, a nikdy po něm nepožadovali, aby probíhající stávky potlačil silou, jak mu při procesu pokrytecky vytýkali.

Jeho sociální zákony parlament schválil jednohlasně a nebývale rychle, včetně senátorů.

Také zaměstnavatelé spěšně uzavírali kolektivní smlouvy, aniž by je k tomu vláda nutila.

Po obhajobách Daladiera a Bluma byl proces raději odložen na neurčito, všichni obvinění byli internováni ve vojenských pevnostech.

Pétain učinil ještě jedno protiopatření, kdyby snad někdo z porážky obvinil armádní velení : zcenzuroval velmi pečlivě svědky – na procesu defilovalo mnoho důstojníků, ale nikoliv ti nejvyšší –  např. vrchní velitel Weygand.

Přesto proces dopadl pro armádní velení špatně : obžaloba nebyla s to prokázat, že francouzská armáda byla rozdrcena kvůli tomu, že neměla peníze od socialistů, že se vláda haštěřila, a ztrácela čas na vyřešení stávek dlouhým jednáním, když je mohla zavčas rozdrtit silou.

Bylo jasné, že za porážku mohlo jen armádní velení, a to nejenom Gamelin , ale i Weygand, a především maršál Pétain, který jako člen Komise národní obrany v letech 34-39 činil známé deklarace o tom, že není nezbytné přezbrojovat, že armáda nepotřebuje motorizovat své jednotky, nepotřebuje tanky jako hlavní útočnou sílu, nepotřebuje více letounů, a že opevnění u Sedanu je postačující (právě u Sedanu Němci prorazili ) …

Některá prohlášení generálů na tomto procesu prokázala, v jakém dezolátním stavu francouzská armáda byla :

Gen. Requin prohlásil, že „ tankové studie měla francouzská armáda již dlouho k dizpozici, ale nikdy je neprocvičila u jednotek v terénu, žádné tankové manévry se nikdy nekonaly“ …

Gen. Hering uvedl, že  „ již dlouho propagoval vytvoření motorizovaných jednotek, ale jen jeho jediný žák jeho koncepce uvedl do praxe – německý gen. von  Brauchitsch“ …

Někteří generálové projevili na procesu absolutní neznalost německých příprav na válku, a stavu německé vojenské vědy – gen. Huret prohlásil :“ Vůbec jsme neměli tušení, že Němci používají gumové čluny ! “ ( jestliže používání gumových člunů bylo pro francouzské generály velkým překvapením, jakým ještě větším překvapením muselo být současné použití tanků a letectva jako hlavní úderné síly ) …

Po zkušenosti z Polska v 9/39 se francouzské armádní velení začalo zvolna probouzet – Daladier na procesu prohlásil :

“ Obrněné divize začalo armádní velení budovat až v roce 40, třebaže tanky byly již dlouho na skladě“  – ale  i v roce 40 s německou armádou v zádech   „ francouzští armádní dodavatelé, jako např. Renault, měli monopolní postavení, a proto nereagovali na urychlené příkazy armády k dodání tanků, protože se s armádním velením nemohli dohodnout na ceně, „ uvedl gen. Bernard,  „dodavatelé i v roce 40 požadovali na armádě přemrštěné ceny „ …

„Komunikace mezi jednotlivými vojenskými útvary byla další těžkou nezodpovědností armádního velení, která přispěla k totálnímu zhroucení armády již v prvých dnech invaze, protože francouzská armáda používala poštovní holuby a poslíčky jako v roce 1870 - armádní velení totiž ještě nebylo obeznámeno s používáním rádia , a to jistě nebyla chyba 40hodinového pracovního týdne ! „ uvedl Daladier  …

Ovšem u dělníků by socialista Daladier propadl, o znárodnění některých zbrojovek totiž prohlásil :

 “ Znárodněny byly jen zbrojovky, které vyráběly středověkými metodami. Stát je vybavil moderní technologií a jejich výrobu tak ztrojnásobil. Vyvlastněným velkokapitalistům socialistická vláda zaplatila za jejich prodělávající podniky bohaté odškodné - a jak se exmajitelé zavděčili vládě ? „

Daladier uvedl :“ Schneiderova zbrojovka postavila napříč svým pozemkem zedˇ, která znemožnila přístup do znárodněné části továrny, a na Brandta, dalšího exmajitele zbrojovky, musela být taktéž zavolána policie, protože v noci vyvezl z továrny veškerou dokumentaci“  …

Daladier prohlásil, že vláda byla tak ve věci přezbrojení armády bezmocná nejen vůči majitelům zbrojovek, dodávky záměrně zdržujícím, ale i vůči armádnímu velení, protože Daladier jako ministr obrany byl jen úředníkem, který na rozhodnutí generálního štábu dával razítka …

Zajímavá je také informace od gen. Gerodiase :

“ Byl jsem v roce 39 na šest měsíců poslán na disciplinární dovolenou, protože jsem důstojníkům francouzské armády rozeslal „ pro informaci“ fašistický propagační leták o tom, jak se za španělské občanské války vojáci bouřili proti svým důstojníkům – považoval jsem to za užitečné “ …

Gen. Montagne byl zbaven velení na pár dní, když již v 5/40 prohlásil :

“ Jestli to takhle bude pokračovat,to se rovnou můžeme vzdát již tedˇ“  …

Nečekaný obrat při procesu, kde mnozí říkali, co si myslí, bez ohledu na okupační správu, Němce šokoval.

Již 14 dní po jeho zahájení diplomatický korespondent oficiální německé tiskové agentury DNB  rozhorleně chrlil :“ Tato politická fraška je skandálem, Německo požaduje okamžité zastavení procesu ! Je přece úplně jedno, zda ten či onen politik či generál přispěl k vojenské porážce Francie – to co,se mělo na procesu objasnit je, proč Francie vyhlásila válku Německu, když  velmi dobře věděla, že si Führer přeje mír ! „ …

15.3.42 vyjádřil své rozhořčení v projevu na Den hrdinů samotný Hitler :

“ Ve Francii probíhá loutkový proces, ve kterém vůbec nejsou zmíněni praví viníci, kteří rozpoutali válku proti Německu ! Pouze se na něm vysvětluje, proč  francouzské přípravy na válku byly tak nedostatečné „ …

Hitlera přitahovala otázka odpovědnosti za rozpoutání války – již v Mein Kampf  si stěžuje, že versailleská mírová smlouva shodila odpovědnost za rozpoutání války na Německo.

Ve svém projevu z 15.3.42 Hitler působí, jako by chtěl přesvědčit sám sebe, že za všeobecné válečné peklo, které ve světě rozpoutal ve skutečnosti nemůže : “ Nechtěl jsem válku, byl  jsem pro mír “ tvrdil v projevu tento vražedný klaun.

Hitler toužil, aby Pétain zinscenoval proces, na kterém by se Francie sama přiznala k rozpoutání války proti Hitlerovi – Hitler by měl v rukou neuvěřitelný trumf pro další takové procesy na jiných okupovaných územích, a hlavně přiznání viny by Hitlerovi umožnilo za trest absolutně vysát Francii ekonomicky, a ještě okleštit její zbylá politická privilegia.

Proto ani Pétain takovýto proces nemohl připustit, třebaže tlak vyvíjený na Pétaina v tomto směru byl silný - 19.3. 42 Hitlerovo přání tlumočil Pétainovi jeho emisar u německé okupační správy v Paříži Fernand de Brinon.

Na Pétaina naléhal i zcela proněmecký Pierre Lavale, jenž chtěl Pétaina svrhnout   ( proto jej také Pétain nechtěl ve funkci premiéra , kterým raději jmenoval v 2/41 Darlana navzdory nelibosti Hitlera ), ale marně.

Hitler dal Pétainovi ultimátum, aby alespoň odvolal z funkce premiéra Darlana ,což se hodilo i generálu Weygandovi, a  dosadil do ní bezmezně kolaborujícího Lavala , což se stalo v 4/42.

Po procesu v Riom německá okupační správa přestala s Pétainem a jeho úředníky komunikovat.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.