ARMÁDY A HISTORIE

Kafr Kasim: Temná skvrna v dějinách Izraele

Jsou v životě jednotlivce i národa hodně temné skvrny – události, které se staly a o nichž jsme zpětně přesvědčeni, že se nikdy stát neměly. Čas ovšem vrátit nelze a lidem i národu nezbývá, než se s existencí těchto neblahých momentů vyrovnat.

V dějinách moderního Izraele je takovou černou skvrnou, „hrozným zločinem, nad nímž visí temný mrak“, jak se v neděli (26/10) vyjádřil prezident státu Reuven Rivlin, masakr, který se udál dnes před 58 lety, 29. října 1956.

Izrael stál na počátku sinajského tažení, a protože se obával útoku z východní strany linie příměří, tedy z Jordánska (přesně to se stalo o 11 let později během šestidenní války), vyhlásil v oblasti tzv. Malého trianglu, tedy u hranic s hašemitským královstvím, kde převažovalo arabské obyvatelstvo, zákaz vycházení (od podvečera do rána). Dlužno dodat, že na začátku každé války je atmosféra vždy napjatá, dvojnásob ve vztazích mezi státem a minoritní populací, která je ovšem většinovou populací v zemi nepřítele.

Napětí panovalo v roce 1938 mezi československým státem a sudetskými Němci, a to se žádná válka nevedla. Napětí panuje dnes mezi ukrajinským státem a Rusy na východě země. A napětí panovalo mezi izraelskými Araby a Státem Izrael – nejen kvůli právě začínající válce, ale také s ohledem na události předchozích let (agrese Arabů 1948, následný totální arabský bojkot Izraele, přeshraniční teroristické výpady arabských fedajínů do Izraele).

V takto napjaté atmosféře (atmosféře válečné, protože Izrael byl tehdy ve válečném stavu se všemi svými arabskými sousedy) zněl rozkaz jasně: zahájit palbu na každého, kdo zákaz poruší. A k tomu bohužel k večeru došlo. Preventivní opatření nerespektovali Arabové z tehdejší vesnice (dnes města) jménem Kafr Kasim, kteří se vraceli z polí a o čerstvém zákazu vycházení s největší pravděpodobností nevěděli. Došlo k tragédii. Příslušníci Magavu (izraelské pohraniční vojsko) se řídili rozkazem a použili zbraně. Výsledek masakru: bezmála pět desítek mrtvých civilistů.

Stalo se něco, co se stát nemělo. Stalo se to proto, že muži v uniformě byli postaveni před dilema: nesplnit rozkaz a vystavit se postihu, nebo rozkaz splnit a být aktérem masakru. Komu se to zdá být jasné, nechť si vzpomene na dobu totality a službu u Pohraniční stráže na hranicích se svobodným světem. Tam byli mnozí postaveni před podobný problém – v souladu s vojenskými řády komunistické armády střílet po nevinných lidech.

To neuvádím jako lacinou omluvu, jen chci ilustrovat komplikovanost situace.

Nemyslím si ovšem, že bychom jako Češi měli právo první „hodit kamenem“ (tvrdého odsouzení a nelítostné kritiky). Nedošlo snad po válce z české strany k něčemu podobnému – k vraždění nevinných německých civilistů? Kolik aktérů těchto zločinů bylo odsouzeno k dloholetým trestům vězení a kolik jich nebylo potrestáno vůbec?

Po skončení sinajského tažení (není snad nepochopitelné, že v čase války má každá země poněkud jiné priority než primárně řešit takovouto "jednotlivost", byť tragickou) se kafrkasimská událost dostala k vojenskému soudu. Dva velitelé byli odsouzeni k dlouholetým trestům ztráty svobody: rav seren (major) Šmuel Malinki na 17 let a segen rišon (poručík) Gabriel Dahan k 15 letům vězení. Po sérii odvolání a milostí (vyšší soud, náčelník GŠ, prezident státu a Komise pro propouštění vězňů) dosáhli podstatného snížení trestu a na svobodu se dostali v listopadu 1959.

Stát na krveprolití reagoval ceremonií usmíření v listopadu 1957 a rodiny obětí odškodnil, prezident Šimon Peres se omluvil v roce 2007. A letos 26. října se prezident Reuven Rivlin osobně zúčastnil každoročního vzpomínkového aktu u památníku v Kafru Kasim. Masakr pojmenoval slovy citovanými výše a uctil památku obětí položením květin (viz foto).

Ano, tento krvavý incident patří k temným skvrnám na stránkách izraelských dějin. Plynou z něj mnohá poučení včetně nezbytného zamyšlení se nad výše zmíněným dilematem týkajícím se splnění či nesplnění rozkazu. K masakru by zřejmě nedošlo, kdyby v tak závažné záležitosti došlo k lepší komunikaci mezi pohraničním vojskem a obyvateli obce. Osobně, jako přítel Izraele, hluboce lituji toho, co se tehdy arabským občanům izraelského státu stalo a přeji si, aby navzdory této hluboké ráně nebylo usmíření bez šance.

Chovám naději, že k němu přispěla i osobní návštěva prezidenta Rivlina u památníku obětí – v kontextu událostí v oblasti odvážný čin moudrého státníka.

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz